Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 72.
Napsal: 17/4/2023, 05:55
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 72.
Boje u Gony.
Japonská obrana v oblasti Buny, Gony a Sananandy mezi 16. a 21. listopadem 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Zde je nutné si na začátku říci, že japonská obrana Gony, se vlastně opírala o pevný bod v podobě stejnojmenné anglikánské misie a všech jejich přilehlých budov, které se také staly součástí obranné zóny, stejně jako dvě další vesnice Gona a Kikuri (vzhledem k neustále se opakujícím názvům je někdy orientace v oblasti poměrně problematická – poznámku na str. 72., své knihy Válka stínů, boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, napsal český historik Dalibor Vácha). Japonští ženisté ručně vykopali velkou spoustu zákopů. Připravili tam velké množství střeleckých postavení pro kulomety, a jak bylo již zvykem, či pravidlem, pečlivě naplánovali vzájemně se překrývající palebné zóny.
Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012., dále Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., z jejichž historických podkladů pak čerpal český historik Vácha Dalibor. - Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., píše na str. 72., až 77., cituji:
„Zatímco proti Buně nastupovali Američané, obsazení Gony dostali za úkol Australané. I zde se měli setkat převážně s původně nebojovými formacemi, pouze menšina obránců pocházela ze zbytků pěchotních uskupení s dobrým výcvikem a slušným velením. Stejně jako u Buny hrál obráncům do karet těžký terén a zmiňované vynikající obranné zóny s množstvím lehkých a těžkých kulometů za podpory minometných družstev. Japonci neměli co ztratit, nesměli ustoupit, bojovali o holý život a v jejich případě o to nejcennější, co každý z nich měl – o čest.“
Bitva o Gonu začala prakticky dne 19. listopadu 1942. To když se čelo útočné kolony Australanů pokusilo dobýt japonskou přední linii přímo z chodu a nasadilo své zesílené patroly do útoku, kterým se vojáci snažili prorazit. Samozřejmě, že tento útok se nevydařil!
Australané při útoku, postupovali neuspořádaně, prakticky nevědouce, kde jsou pozice Japonců. Patroly se velice rychle dostaly pod těžkou palbu japonských kulometů a minometů z velice dobře maskovaných pozic. První fáze útoků australských oddílů, složených z patrol a později i silnějších oddílů pravidelné armády AIF, ohmatávající přední obranu Japonců, v době prvé fáze ofenzívy, mezi 19. až 23. listopadem, měla jen malé územní zisky a pro Australany znamenala dvě stě mrtvých a zraněných. Nejhorší z toho bylo, že se nepodařilo zcela rozkrýt japonskou obranu. Japonská obrana tak dobře splynula s tamějším terénem, že se jí nepodařilo rozkrýt ani leteckým průzkumem. Prvé útoky se vyznačovaly také tím faktem, že japonští odstřelovači dostali za úkol soustředit se na důstojníky, kteří tak měli v prvních útocích velké ztráty. Po tomto zjištění se pak důstojníci AIF snažili nenosit své odznaky hodností. Japonští odstřelovači je však poznávali dle chování v boji, a ztráty se zprvu nezmenšovaly.
Následovaly porady australského velení AIF, ze kterých vyplynulo, že je nutné koncentrovat minometné týmy a dělostřelecké baterie k proražení japonské obrany v prostoru Gony. Ze stejných historických pramenů, český historik Vácha, str. 73, pak o tom co po australské koncentraci palby dělostřeleckých a minometných oddílů, nebo týmů u Bony následovalo, cituji:
"Australské dělostřelecké a minometné týmy,“ způsobovaly škody na japonských bunkrech, pobíjely jejich posádky, vojáci ale stále nebyli schopni dostat se příliš kupředu a vyrazit v linii zásadní průlom. Prvního přibližného úspěchu dosáhli 28. listopadu s obsazením vesnice Banumi, která kryla východní část obranného perimetru. 29. listopadu dopadly mezi Japonce stovky bomb a australský útok konečně uspěl, jelikož část japonských předních linií padla a Australané vydrželi následující protiútok. Synové vycházejícího slunce neměli sílu, umírali v palbě i na nemoci, došlo jim jídlo, ztráta Gony tak byla pouhou otázkou času.“
Japoncům se během prvého prosincového týdne, podařilo z Rabaulu vyslat jen menší posily na nákladních lodích. Ty však ještě během plavby utrpěly ztráty. Jen přibližně 500 mužů se pak vylodilo nedaleko těžce zakoušené obrany Gony a tam se zapojilo do boje. Byla to jen malá pomoc pro japonské obránce, která mohla jen utrpení prodloužit, těžko však by šlo porážku odvrátit.
V Goně od 7. prosince probíhalo každodenní spojenecké ostřelování minomety a houfnicemi, které ničilo tamější japonskou obranu, především v prostoru křesťanské misie a středu obrany. Do útoku proti gonské misii pak nastoupil již zde vzpomínaný australský 39. prapor milice. Dle uvedených historických zdrojů se tomuto australskému praporu příliš nedařilo, neboť „několikrát uvázl v japonské kulometné palbě, při další jiné příležitosti se pak stal terčem ostřelování od vlastních stíhaček“.
Dále je pak nutno napsat, že se spojenecké útoky velmi často zcela zastavily v tamějších bažinách. Takové bojové operace v šeru džungle, nebo noční tmě znamenaly zároveň těžké šoky a ohromný nápor na psychický stav útočících jednotek.
„Zřejmě 39. prapor přinesl do boje novou taktiku, 8. prosince brzy ráno vyrazili jeho vojáci z pozic před začátkem palebné přípravy, do japonských zákopů tak vpadli těsně po ukončení ostřelování. Změna taktiky společně s koordinovaným útokem z více míst obránce dokonale překvapila. Zabíjelo se celý den, veteráni 39. praporu nakonec pronikli do japonských obranných pozic a vyřadili z boje hlavní linii zákopů a bunkrů. Jejich nepřítel neměl k dispozici žádné dostatečně silné zálohy, aby je nasadil proti dílčím průlomům, co se během odpoledne a večera slévaly v jeden velký.“ Píše z výše uvedených historických pramenů, ve své knize Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, na str. 73., český historik PhDr. Dalibor Vácha, PhD.
V dalším pokračování se pak dozvídáme, že se střílelo i v noci z 8. na 9. prosince 1942, čímž vlastně bitva o gonskou křesťanskou misii, jeden z těch hlavních obranných bodů, fakticky skončila. Z celého tohoto obranného sektoru v Boně se pak podařilo uprchnout jen několika desítkám Japonců. Australané se poté soustředili právě na tyto uprchlíky, na které pořádali doslova hon.
Jako další krok v dobývání, následovala slaběji obsazená vesnice Gona. Bylo 11. prosince roku 1942, když australské předsunuté hlídky narazily na japonské obranné pozice a otestovaly si jejich obranu. Jenomže následoval rychlý japonský protiútok, který předsunuté hlídky Australanů zahnal na ústup. Australané tak byli nuceni přisunout další posily a vesnici bráněnou pouhými dvěma stovkami japonských vojáků (část z nich dorazila na ostrov relativně nedávno), obklíčili, posléze je ostřelovali z děl a minometů a tak se snažili Japonce zlikvidovat, když jim ničili jeden bunkr za druhým. Bylo to vlastně další zlepšení taktiky boje, což snižovalo australské ztráty (které však přesto byly stále hodnoceny jako vysoké). Zásadní pomoc taktice australských oddílů pak skutečně přinesly lehké tanky,
Lehký tank M3 Stuart u Bony, prosinec 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
zvýšení počtu houfnic a používání transportérů typu Bren Carrier britské výroby. Bren Carrier byl mimo jiné používán i k přepravě materiálu a munice, k přepravě zraněných z fronty, stejně jako i k podpoře v útoku, jak hovoří australské historické zápisy.
Ilustračně: Bren Carrier v roce 1941. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Český historik Dalibor Vácha, přispívá pak na str. 74. 75., z výše uvedených australských historických pramenů ještě i s problémy a komplikacemi, které ve spojeneckých kruzích vznikaly, cituji
„Komplikace existovaly i na vskutku nejvyšší úrovni. Spojenecké velení umístěné v Austrálii sestávalo z australské a americké strany, kdy americkou reprezentoval samorostlý generál Douglas MacArthur, s nímž bylo někdy obtížné vyjít. Hned po první fázi operací, kdy japonské síly zdánlivě bez odporu pokračovaly přes ves Kokodu k Port Moresby, neomaleně kritizoval australskou domobranu a rozčiloval se, jak mohou před Japonci utíkat. Domníval se totiž na základě zpravodajci dodaných chybných informací, že Spojenci mají na bojišti převahu.
Pomalý postup spojeneckých sil napříč poloostrovem a potom bolestný pat v oblasti Buny a Gony dováděl MacArhura k šílenství. Vždyť také původního velitele operace generála Edwina F. Hardinga nahradil americký generálporučík Robert L. Eichelberger, dosavadní velící důstojník amerického armádního sboru skládajícího se z již bojující 32. Pěší divize a k boji se připravující 41. pěší divize. MacArthur zuřil, když četl hlášení z front u Bony a Gony.
Eichelberger dostal rozkaz co nejrychleji oblast zpacifikovat, nebo při operacích padnout, typicky nadnesené MacArthurovo vyjadřování v plné kráse.
Hned první útok, který Eichelberger nařídil, sice dosáhl jistých úspěchů, ale dle pamětníků se proměnil v krvavou lázeň. Pamětník Henry Dearsch mimo jiné poznamenal Eichelbergerův útok byl masakr´.“
Použité výroky pocházejí od historika Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 219.
Sir Thomas Blamley (vlevo) a vedle něho generálmajor Robert L. Eichelberger 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Boje u Gony.
Japonská obrana v oblasti Buny, Gony a Sananandy mezi 16. a 21. listopadem 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Zde je nutné si na začátku říci, že japonská obrana Gony, se vlastně opírala o pevný bod v podobě stejnojmenné anglikánské misie a všech jejich přilehlých budov, které se také staly součástí obranné zóny, stejně jako dvě další vesnice Gona a Kikuri (vzhledem k neustále se opakujícím názvům je někdy orientace v oblasti poměrně problematická – poznámku na str. 72., své knihy Válka stínů, boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, napsal český historik Dalibor Vácha). Japonští ženisté ručně vykopali velkou spoustu zákopů. Připravili tam velké množství střeleckých postavení pro kulomety, a jak bylo již zvykem, či pravidlem, pečlivě naplánovali vzájemně se překrývající palebné zóny.
Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012., dále Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., z jejichž historických podkladů pak čerpal český historik Vácha Dalibor. - Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., píše na str. 72., až 77., cituji:
„Zatímco proti Buně nastupovali Američané, obsazení Gony dostali za úkol Australané. I zde se měli setkat převážně s původně nebojovými formacemi, pouze menšina obránců pocházela ze zbytků pěchotních uskupení s dobrým výcvikem a slušným velením. Stejně jako u Buny hrál obráncům do karet těžký terén a zmiňované vynikající obranné zóny s množstvím lehkých a těžkých kulometů za podpory minometných družstev. Japonci neměli co ztratit, nesměli ustoupit, bojovali o holý život a v jejich případě o to nejcennější, co každý z nich měl – o čest.“
Bitva o Gonu začala prakticky dne 19. listopadu 1942. To když se čelo útočné kolony Australanů pokusilo dobýt japonskou přední linii přímo z chodu a nasadilo své zesílené patroly do útoku, kterým se vojáci snažili prorazit. Samozřejmě, že tento útok se nevydařil!
Australané při útoku, postupovali neuspořádaně, prakticky nevědouce, kde jsou pozice Japonců. Patroly se velice rychle dostaly pod těžkou palbu japonských kulometů a minometů z velice dobře maskovaných pozic. První fáze útoků australských oddílů, složených z patrol a později i silnějších oddílů pravidelné armády AIF, ohmatávající přední obranu Japonců, v době prvé fáze ofenzívy, mezi 19. až 23. listopadem, měla jen malé územní zisky a pro Australany znamenala dvě stě mrtvých a zraněných. Nejhorší z toho bylo, že se nepodařilo zcela rozkrýt japonskou obranu. Japonská obrana tak dobře splynula s tamějším terénem, že se jí nepodařilo rozkrýt ani leteckým průzkumem. Prvé útoky se vyznačovaly také tím faktem, že japonští odstřelovači dostali za úkol soustředit se na důstojníky, kteří tak měli v prvních útocích velké ztráty. Po tomto zjištění se pak důstojníci AIF snažili nenosit své odznaky hodností. Japonští odstřelovači je však poznávali dle chování v boji, a ztráty se zprvu nezmenšovaly.
Následovaly porady australského velení AIF, ze kterých vyplynulo, že je nutné koncentrovat minometné týmy a dělostřelecké baterie k proražení japonské obrany v prostoru Gony. Ze stejných historických pramenů, český historik Vácha, str. 73, pak o tom co po australské koncentraci palby dělostřeleckých a minometných oddílů, nebo týmů u Bony následovalo, cituji:
"Australské dělostřelecké a minometné týmy,“ způsobovaly škody na japonských bunkrech, pobíjely jejich posádky, vojáci ale stále nebyli schopni dostat se příliš kupředu a vyrazit v linii zásadní průlom. Prvního přibližného úspěchu dosáhli 28. listopadu s obsazením vesnice Banumi, která kryla východní část obranného perimetru. 29. listopadu dopadly mezi Japonce stovky bomb a australský útok konečně uspěl, jelikož část japonských předních linií padla a Australané vydrželi následující protiútok. Synové vycházejícího slunce neměli sílu, umírali v palbě i na nemoci, došlo jim jídlo, ztráta Gony tak byla pouhou otázkou času.“
Japoncům se během prvého prosincového týdne, podařilo z Rabaulu vyslat jen menší posily na nákladních lodích. Ty však ještě během plavby utrpěly ztráty. Jen přibližně 500 mužů se pak vylodilo nedaleko těžce zakoušené obrany Gony a tam se zapojilo do boje. Byla to jen malá pomoc pro japonské obránce, která mohla jen utrpení prodloužit, těžko však by šlo porážku odvrátit.
V Goně od 7. prosince probíhalo každodenní spojenecké ostřelování minomety a houfnicemi, které ničilo tamější japonskou obranu, především v prostoru křesťanské misie a středu obrany. Do útoku proti gonské misii pak nastoupil již zde vzpomínaný australský 39. prapor milice. Dle uvedených historických zdrojů se tomuto australskému praporu příliš nedařilo, neboť „několikrát uvázl v japonské kulometné palbě, při další jiné příležitosti se pak stal terčem ostřelování od vlastních stíhaček“.
Dále je pak nutno napsat, že se spojenecké útoky velmi často zcela zastavily v tamějších bažinách. Takové bojové operace v šeru džungle, nebo noční tmě znamenaly zároveň těžké šoky a ohromný nápor na psychický stav útočících jednotek.
„Zřejmě 39. prapor přinesl do boje novou taktiku, 8. prosince brzy ráno vyrazili jeho vojáci z pozic před začátkem palebné přípravy, do japonských zákopů tak vpadli těsně po ukončení ostřelování. Změna taktiky společně s koordinovaným útokem z více míst obránce dokonale překvapila. Zabíjelo se celý den, veteráni 39. praporu nakonec pronikli do japonských obranných pozic a vyřadili z boje hlavní linii zákopů a bunkrů. Jejich nepřítel neměl k dispozici žádné dostatečně silné zálohy, aby je nasadil proti dílčím průlomům, co se během odpoledne a večera slévaly v jeden velký.“ Píše z výše uvedených historických pramenů, ve své knize Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, na str. 73., český historik PhDr. Dalibor Vácha, PhD.
V dalším pokračování se pak dozvídáme, že se střílelo i v noci z 8. na 9. prosince 1942, čímž vlastně bitva o gonskou křesťanskou misii, jeden z těch hlavních obranných bodů, fakticky skončila. Z celého tohoto obranného sektoru v Boně se pak podařilo uprchnout jen několika desítkám Japonců. Australané se poté soustředili právě na tyto uprchlíky, na které pořádali doslova hon.
Jako další krok v dobývání, následovala slaběji obsazená vesnice Gona. Bylo 11. prosince roku 1942, když australské předsunuté hlídky narazily na japonské obranné pozice a otestovaly si jejich obranu. Jenomže následoval rychlý japonský protiútok, který předsunuté hlídky Australanů zahnal na ústup. Australané tak byli nuceni přisunout další posily a vesnici bráněnou pouhými dvěma stovkami japonských vojáků (část z nich dorazila na ostrov relativně nedávno), obklíčili, posléze je ostřelovali z děl a minometů a tak se snažili Japonce zlikvidovat, když jim ničili jeden bunkr za druhým. Bylo to vlastně další zlepšení taktiky boje, což snižovalo australské ztráty (které však přesto byly stále hodnoceny jako vysoké). Zásadní pomoc taktice australských oddílů pak skutečně přinesly lehké tanky,
Lehký tank M3 Stuart u Bony, prosinec 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
zvýšení počtu houfnic a používání transportérů typu Bren Carrier britské výroby. Bren Carrier byl mimo jiné používán i k přepravě materiálu a munice, k přepravě zraněných z fronty, stejně jako i k podpoře v útoku, jak hovoří australské historické zápisy.
Ilustračně: Bren Carrier v roce 1941. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Český historik Dalibor Vácha, přispívá pak na str. 74. 75., z výše uvedených australských historických pramenů ještě i s problémy a komplikacemi, které ve spojeneckých kruzích vznikaly, cituji
„Komplikace existovaly i na vskutku nejvyšší úrovni. Spojenecké velení umístěné v Austrálii sestávalo z australské a americké strany, kdy americkou reprezentoval samorostlý generál Douglas MacArthur, s nímž bylo někdy obtížné vyjít. Hned po první fázi operací, kdy japonské síly zdánlivě bez odporu pokračovaly přes ves Kokodu k Port Moresby, neomaleně kritizoval australskou domobranu a rozčiloval se, jak mohou před Japonci utíkat. Domníval se totiž na základě zpravodajci dodaných chybných informací, že Spojenci mají na bojišti převahu.
Pomalý postup spojeneckých sil napříč poloostrovem a potom bolestný pat v oblasti Buny a Gony dováděl MacArhura k šílenství. Vždyť také původního velitele operace generála Edwina F. Hardinga nahradil americký generálporučík Robert L. Eichelberger, dosavadní velící důstojník amerického armádního sboru skládajícího se z již bojující 32. Pěší divize a k boji se připravující 41. pěší divize. MacArthur zuřil, když četl hlášení z front u Bony a Gony.
Eichelberger dostal rozkaz co nejrychleji oblast zpacifikovat, nebo při operacích padnout, typicky nadnesené MacArthurovo vyjadřování v plné kráse.
Hned první útok, který Eichelberger nařídil, sice dosáhl jistých úspěchů, ale dle pamětníků se proměnil v krvavou lázeň. Pamětník Henry Dearsch mimo jiné poznamenal Eichelbergerův útok byl masakr´.“
Použité výroky pocházejí od historika Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 219.
Sir Thomas Blamley (vlevo) a vedle něho generálmajor Robert L. Eichelberger 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.