Bitva v Bismarckově moři
Zatímco na Guadalcanalu od srpna 1942 probíhala mediálně ostře sledovaná bitva o tento ostrov, v nepřístupných horách a nekonečných gžunglich Nové Guineje se odehrávalo podobně urputné zápolení. I tentokrát Spojenci zastavili japonský nápor a ve druhé polovině r. 1942 přešli do ofenzivy a krok za krokem vytlačovali nepřítele z jeho postavení nejprve na Papuánském poloostrově a posléze i na severovýchodním pobřeží druhého největšího ostrova na světě.
Nippon však i na jaře 1943 kromě Madangu a Wewaku držel v okolí Huonova zálivu pozice i v přístavech Lae, Salamaua a Finschhafen. Největší význam přisuzoval Císařský hlavní stan správnímu středisku Lae, které se stalo součástí nového obranného trojúhelníku, jehož další vrcholy představovaly základny Rabaul na Nové Británii a Munda na Nové Georgii. Lae jako součást nové obranné linie byli Japonci odhodláni udržet za každou cenu, kdežto Spojenci byli naopak připravení učinit vše pro její brzké prolomení.
Dodejme, že Tokio si nemohlo dovolit bez boje evakuovat vojáky z Nové Guineje, jelikož po ztrátě základen Lae a Salamauua by nepřátele dělila od Nové Británie pouze úzká Dampierova úžina, což by pro Rabaul představovalo neúnosné riziko. Navíc Japonci nemohli na jejich držení rezignovat i proto, že ztráta severního pobřeží Nové Guineje by znamenala vystavit spojeneckým náletům cíle v Nizozemské Východní Indii a ohrožení pro Filipíny klíčové z hlediska zabezpečení spojení mateřské země s bohatými državami v jihovýchodní Asii.
Příprava nové spojenecké ofenzívy se naplno rozběhla až po konferenci v Casablance zahájené britským ministerským předsedou W. Churchillem a americkým prezidentem T. Rooseveltem a jejich náčelníky štábů 14. ledna 1943. Hlavním tématem bylo zda rozvinout úspěšnou operaci „Torch“ k dalšímu spojeneckému angažmá ve Středomoří, či využít britské a americké armády k přímému útoku na pevnost Evropa. Britové hájili první možnost, kdežto Američané se spíše přikláněli k otevření druhé fronty v okupované Francii.
S tím souvisela i otázka nasazení amerických sil, neboť USA měly v Pacifiku 400 000 vojáků a téměř celé válečné námořnictvo, což nekorespondovalo se závazkem soustředit většinu prostředků na porážku Německa. Velitel Amerického námořnictva anglofóbní admirál E. King však hodlal nadále pokračovat v tlaku na Zemi vycházejícího slunce, což bylo nakonec odsouhlaseno, takže ofenzíva v oblasti Tichého oceánu mohla pokračovat.
Operace „Cartwheel“ směřující k obsazení Rabaulu měla být společnou akcí armády i námořnictva, neboť se odehrávala jak v prostoru admirálem Halseym řízené Oblasti jižního Pacifiku, tak v rajónu působnosti velitelství Oblasti jihozápadního Pacifiku generála D. MacArthura. Snad proto, aby se předešlo konfliktu mezi těmito vyhraněnými osobnostmi se měla námořní čelist kleští svírajících Rabaul zastavit u ostrova Bougainville, přičemž vylodění na západním pobřeží Nové Británie by provedla armáda. Ta však musela nejprve zlikvidovat nepřátelská postavení na Nové Guineji, což se na jaře 1943 stalo jejím prioritním úkolem.
Nová Guinea spadala do působnosti 8. oblastní armády generálporučíka Hitošiho Imamury, ale přímo v Lae bylo pouze 3500 mužů pod velením generálmajora Toru Okabeho. V Rabaulu se však v uplynulých měsících nashromáždily desetitisíce vojáků 18. armády, takže se Imamura rozhodl přesunout několik tisíc mužů i s těžkou výzbrojí, palivem a válečným materiálem do Lae. V úvahu přicházely dva způsoby. První počítal s vypravením transportních parníků do odlehlého Madangu, odkud by vojáci pochodovali stovky kilometrů hustou džunglí a náročným terénem, zatímco vyloděním v Lae by tento problém odpadl.
Vypravení konvoje nebylo možné bez podpory Spojeného loďstva, jehož velitel admirál Jamamoto si zřídil velitelství na atolu Truk. Šalomounovy ostrovy a Nová Guinea patřily do působnosti jihovýchodního loďstva viceadmirála Džiniči Kusaky skládajícího se z 8. loďstva viceadmirála Guniči Mikawy a letounů patřících do 11. vzdušné flotily, přičemž právě veterán guadalcanalské kampaně měl konvoji zajistit doprovod. Mikawův i Imamurův štáb řešily otázku přepravy vojáků i veškerého zaopatření, přičemž na základě vyhodnocení nejnovějších zkušeností došly k odlišným závěrům.
Konvoj vypravený z Rabaulu počátkem ledna dokázal se ztrátou transportů NIČIRJÚ MARU a MJÓKÓ MARU dopravit do Madangu tisíce vojáků i se zbraněmi a zásobami, byť při zpáteční plavbě Spojenci poškodili parník BRAZIL MARU, ale zároveň přišli o americkou ponorku ARGONAUT. Další konvoje vypravené v únoru do Wewaku dopluly dokonce beze ztrát, což svádělo k optimismu. Mikawův štáb přesto doporučoval přesunutí operace na květen a jako cílovou destinaci preferoval Madang, neboť se obával, že tentokráte Japonci narazí na připravenějšího a silnějšího protivníka. Naopak Imamura namítal, že nelze ztrácet čas a hodlal konvoj nasměrovat do Lae. Jeho názor nezměnil ani výsledek bojové hry predikující desetičlennému konvoji ztrátu čtyř parníků, takže armáda prosadila svůj pohled a námořnictvu připadlo jeho zabezpečení.
Protože japonští stratégové nezapomněli, že poslední velký konvoj kontradmirála R. Tanaky vypravený v polovině listopadu 1942 ke Guadalcanalu zdecimovalo spojenecké letectvo, bylo nutné soustředit poblíž plánované trasy dostatečný počet letadel, o čemž uzavřeli velitelé pozemních a námořních sil císařství dohodu zavazující Spojené loďstvo k vyčlenění nejméně 60 letounů, zatímco armáda se zavázala dodat 40 strojů. Hydroplány měly provádět protiponorkové hlídkovaní, zatímco spojenecké vzdušné síly na základnách v Port Moresby, Milneho zátoce, Wau a Doboduře by neutralizovaly útoky bombardérů.
Viceadmirál Guniči Mikawa
K riskantní operaci Japonci vyčlenili transportní parníky AIJÓ MARU (2746 BRT), KEMBU MARU (953 BRT), KJÓKUSEI MARU (5493 BRT), OIGAWA MARU (6493 BRT), ŠINAI MARU (3793 BRT), TAIMEI MARU (2882 BRT), TEIJÓ MARU (6869 BRT) a NODŽIMA (8750 BRT). Na transportní a doprovodné lodě se nalodili příslušníci nejrůznějších útvarů ozbrojených sil včetně velitele 18. armády generálporučíka H. Adačiho. Základ přepravovaného kontingentu tvořil 115. pluk 51. divize generálporučíka H. Nakonoa, ale nechyběly např. ani ženijní a dělostřelecký pluk či dva prapory speciálních námořních výsadkových oddílů, což v úhrnu činilo 6962 mužů ochotných položit život na vlast a císaře Hirohita. Rozmístění na jednotlivé lodě probíhalo podle kapacity, pročež na TEIJÓ MARU nastoupilo téměř 2000 mužů, zatímco na maličký KEMBU MARU pouze 50. Vyšší důstojníci, jejich štáby a část vojáků byli přepravováni na doprovodných torpédoborcích, jež proto také vezly vyloďovací čluny.
Stejný význam jako posilovým útvarům přikládalo japonské velení přepravovaným zbraním a válečnému materiálu, neboť v podpalubních skladech spočívalo 30 děl a houfnic, 7 minometů, 10 kulometů, 23 nákladních automobilů plus několik traktorů a řada dalších vozidel. Samozřejmě se nezapomnělo ani na stovky tun munice, potravin a zásoby paliva včetně leteckého benzínu, takže v případě úspěšné operace by v oblasti Huonova zálivu došlo ke změně poměru sil a synové Nipponu mohli směle pomýšlet na novou ofenzívu. Vzhledem k tomu, že armádní velení očekávalo 40-50% ztráty, Japonci náklad na jednotlivé lodě pokud možno rozložili takovým způsobem, aby i v případě potopení poloviny lodí na zbývajících transportech zůstalo vše potřebné pro udržení bojeschopnosti vyloděných jednotek. Část nákladu byla navíc uložena v sudech, aby jej bylo možné zachránit i v případě ztráty přepravního plavidla.
Parníky měly zakotvit asi 600 m od břehu a dodržovat 500m rozestupy, přičemž pořadí vykládky kryté kouřovou clonou bylo předem určeno. Protože se najisto kalkulovalo, že akci budou narušovat spojenecké bombardéry, muselo k vylodění vojáků a zejména těžkých zbraní a vojenského materiálu dojit co nejrychleji. Proto transportní parníky nesly desítky motorových i veslových vyloďovacích lodic a vykládku mělo urychlit i použití oněch plovoucích sudů, takže plánovači doufali, že vše proběhne hladce a prázdné transporty zvednou v požadovaném čase kotvy a plnou parou zamíří do bezpečí.
- Adachi_Hatazo.jpg (14.12 KiB) Zobrazeno 2278 x
S ataky nepřátelských hladinových jednotek v prostoru Japonci kontrolovaného Bismarckova moře velitel konvoje námořní kapitán Kametaro Macumoto nepočítal, a k odražení útoků bombardérů (žádný transport nenesl víc než čtyři protiletadlová děla a některé pouze kulomety) a ponorek dostal početnou eskortu pod velením Masatomiho Kimury nedávno povýšeného na kontradmirála. Ten kromě vlajkového ŠIRAJUKI disponoval torpédoborci ASAGUMO, ASAŠIO, ARAŠIO, JUKIKAZE, ŠIKINAMI, TOKICUKAZE a URANAMI, přičemž vzdušné krytí zajišťovalo přes 100 námořních i armádních stíhaček Micubiši A6M3 a Nakadžima Ki-43 rozmístěných na letištích na Nové Guineji, Nové Británii a Novém Irsku včetně odlehlého Kaviengu odkud mělo startovat 19 Micubiši A6M2 z letadlové lodě ZUIHÓ. Poskytování stálé eskorty komplikovala nejenom vzdálenost některých leteckých základen od Nové Guineje, ale i skutečnost, že armádní stíhačky nemohly komunikovat s loděmi ani námořními letouny a většina stíhaček Micubiši A6M postrádala radiostanici.
Za těchto okolností i původně skeptický Mikawa uvěřil, že se katastrofa Tanakova konvoje nebude opakovat a nejméně polovina transportů dorazí do cílového přístavu. Jenomže stejné odhodlání jaké se zračilo ve tvářích japonských vojáků a námořníků bylo možné spatřit i u spojeneckých letců, kteří byli připraveni učinit vše, aby odčinili předchozí nezdary a konvoj zničili.
Spojeneckému letectvu v Oblasti jihozápadního Pacifiku velel generálporučík George Kenney, který během první světové války na francouzském nebi absolvoval 75 bojových letů a přežil sestřel. Jeho síly se dělily na dvě základní složky; Kennyho americkou 5. leteckou armádu a Australské královské letectvo podmaršálka Williama Bostocka, přičemž operace v prostoru Nové Guineje řídil Kenneyho zástupce generálmajor Ennis Whitehead. Ten měl počátkem března k dispozici asi 350 letounů, z čehož 114 připadlo na bombardéry a 154 na stíhačky. Vesměs se jednalo o moderní výkonné typy obsluhované většinou zkušenými osádkami, což Spojencům zajištovalo značnou výhodu, protože Japonci stále používali stejné typy letadel jako na začátku konfliktu a původní vynikající letce většinou nahradili absolventi zrychlených pilotních kurzů.
Co se těžkých bombardérů týče, Spojenci spoléhali na osvědčené B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator a jako střední a lehké bombardéry používali stroje B-25 Mitchell a A-20 Boston, zatímco v roli bitevních letounů a torpédových bombardérů sloužily letouny Bristol Beaufighter a Bristol Bueufort. Ještě počátkem r. 1943 Američané praktikovali taktiku výškového bombardování. Právě při neúspěšných útocích na lednový konvoj se však potvrdilo, že tento způsob není vůči relativně malým a manévrujícím cílům jaké představují transportní lodě příliš efektivní, neboť sebelepší zaměřovače nedokázaly při bombardování z větších ani středních výšek zajistit pumám dostatečnou přesnost. To ostatně dokazují i statistiky, neboť americké armádní letectvo před bitvou na Bismarckově moři poslalo ke dnu pouze 5 válečných a 34 přepravních lodí.
Proto se Kenney rozhodl, že střední bombardéry budou útočit z malých výšek, pročež roznětky s pětisekundovým zpožďovačem poskytnou osádkám čas odletět do bezpečné vzdálenosti. Nová taktika byla vyzkoušena poblíž Port Moresby na vraku parníku PRUTH, ale ostrou premiéru osádky zažily až při bitvě na Bismarckově moři. Kromě bombardování „z výšky stěžňů“ cvičili spojenečtí letci i další způsob útoku, kdy se puma vypuštěná pod určitým úhlem odrážela od hladiny, a pokud „doskákala“ až k vyhlédnutému cíli, prorazila lodní bok a explodovala uvnitř trupu.
Kimurova formace opustila Rabaul před půlnocí z 28. února na 1. března a vplula do průlivu sv. Jiří. Předchozí konvoje se pohybovaly podél jižního pobřeží Nové Británie, avšak tentokrát plně naložené transporty zamířily na Bismarckovo moře držíce se na dohled největšího ostrova archipelagu nesoucího rovněž jméno „železného kancléře“ Bismarcka. Plánovaná trasa měřila 420 mil a rychlost konvoje přizpůsobená dvacet let staré ŠINAI MARU činila pouhých sedm uzlů. Jedním z důvodů pro změnu trasy byla údajně předpověď počasí slibující pro tuto oblast bouři. Jako pravděpodobnější se ovšem jeví fakt, že Spojenci mohli z kursu konvoje vyvodit, že směřuje do Madangu, a kdyby nakrásně odhadli japonské záměry, jejich bombardéry by se staly vhodným cílem pro stíhačky startující z Lae a Gasmaty.
Japonské soulodí za sebou brzy nechalo Rabaul i s jeho nápadnými věčně dýmajícími sopouchy a po rozednění přešlo na tzv. denní uspořádání. Transporty vzdálené od sebe 800 m pluly ve dvou paralelních kolonách vzdálených jedna od druhé rovněž 800 m, přičemž je zajišťovaly torpédoborce udržující od svěřených lodí distanci 2000 m. Japonci nejprve obepluli nejsevernější bod Nové Británie, načež změnili kurs na jihozápad držíce se poblíž jejího severozápadního pobřeží. Počasí bylo přesně takové jaké meteorologové slibovali, což sice konvoji poskytovalo ochranu před nepřátelským vzdušným průzkumem, ale na druhou stranu znemožnilo plánované nálety na spojenecká letiště. Japonci si však špatnou viditelnost pochvalovali, neboť prvořadou podmínkou úspěchu bylo utajení.
Jejich plánovači však netušili, že americká rozvědka už v první polovině února zjistila hromadění transportních lodí v Rabaulu a posilování letectva podél očekávané trasy konvoje, a jistotu ohledně nepřátelských záměrů Spojencům jako obvykle poskytly dešifrované depeše. Jedinou neznámou pro velitelství spojeneckých vzdušných sil v jihozápadním Pacifiku, představoval cílový přístav (v dešifrovaných depeších označovaný jako „DZM“) kdy Kenney a jeho plánovači počítali s několika eventualitami včetně Madangu a Wewaku. Jako optimální varianta se jevilo Lae, ale pokud by se ukázalo, že cílem konvoje je Madang, museli by se s ním vypořádat pouze těžké bombardéry, zatímco v případě Lae a Wewaku se na jeho likvidaci mohli podílet i střední bombardéry. Spojenci počítali i s variantou, že se transportní lodě rozdělí a bude nutné útočit na cíle směřující do různých přístavů.
Konvoj odpoledne 1. března udržoval jihozápadní kurs. Třebaže panovala špatná viditelnost způsobená velkou oblačností, poskytovaly mu vzdušné krytí armádní stíhačky z Rabaulu, a protože postrádaly radiostanice, nedokázaly zachytit Liberator poručíka W. Higginse, jenž krátce po 16. hod. odvysílal na základnu zprávu o konvoji spatřeném v poloze 4° a 55´ jižní šířky a 150° a 45´východní délky.
Higginsovo hlášení odeslané v otevřené řeči zachytila i radiostanice na TOKICUKAZE, takže se Jobova zvěst o odhalení konvoje rozšířila mezi vojáky i námořníky, kteří stále častěji zvedali zraky k obloze a s obavami naslouchali, zde se z mraků neozývá hluk leteckých motorů. K jejich překvapení se však žádní útočníci neukázali, a jakmile lodě zahalila temnota, prvotní napětí vyprchalo a synové Nipponu zadoufali v přízeň válečných bohů. Skutečnost byla ovšem taková, že pro osádky těžkých bombardérů nepředstavovala tma zásadní překážku, takže z letiště u Port Moresby navečer odstartovalo sedm „Létajících pevností“ z 63. bombardovací perutě, ale jejich piloti neznali přesnou polohu konvoje, takže jej nenašli a pumy svrhli na letiště v Gasmatě. Konvoj však po 20. hod. nalezl Liberator s radarem, jenž potvrdil jeho kurs a pocuchal posádkám nervy svržením několika nepřesně cílených pum.
