Bitva v Zátoce císařovny Augusty (2)
aneb
První a poslední bitva kontradmirála Ómoriho
aneb
První a poslední bitva kontradmirála Ómoriho
Zmatek nad zmatek
Ve 2:27 radiolokátor na MONTPELIERU zaznamenal 3. eskadru torpédoborců vzdálenou 32 800 m a střet nazvaný historiky bitva v Zátoce císařovny Augusty se stal nevyhnutelným, přičemž Američané měli díky technické převaze možnost prvního výstřelu. Aby tuto výhodu nepromarnili, Burkeho 45. divize torpédoborců už o čtyři minuty později vyrazila do útoku, ale sotva jeho lodě pohltila temnota, na obrazovkách radarů se rozzářila další „souhvězdí“ a americký kontradmirál si uvědomil, že nepřítel své síly rozdělil na tři formace. Proto nařídil obrat o 180° na pravobok, při němž se však FOOTE oddělil od zbytku divize, takže když ve 2:45 fregatní kapitán Austin zamířil na západ, aby napadl japonskou pravou kolonu, držely se v úplavu za jeho vlajkovým SPENCE pouze THATCHER a CONVERSE. Námořní kapitán Burke sice vypracoval novou taktiku nasazení torpédoborců, která Spojencům v zálivu Vella přinesla ohromující triumf, ale on sám dostal příležitost jí vyzkoušet v praxi teprve nyní a rovnou můžeme prozradit, že tentokrát k úspěchu nevedla. Burke ve 2:46 nařídil každému z podřízeným velitelů vypustit na nepřátelské levé křídlo pět torpéd nastavených na hloubku 1,8 m a rychlost 40 uzlů. Jenomže velitel CLAXTONU fregatní kapitán D. Stout se svéhlavě rozhodl vypustit do vodního živlu všech deset „rybek“, a protože STANLEY už během předchozího ostřelování Buky vyplýtval pět torpéd, Burkeho divizi zbývalo k provedení eventuálního druhého úderu pouhých deset „smrtících doutníků“.
Ihned po vyprázdnění torpédometů nařídil Burke provést úhybný manévr, přičemž se později od zbytku 45. divize omylem oddělily STANLEY a CLAXTON, a hlídky v noční tmě netrpělivě hledaly vzedmuté vodní sloupce či šlehající plameny značící zásahy nepřátelských lodí. Všech 25 torpéd si pod hladinou tiše razilo cestu k cíli, ale radost posádkám zhatila bdělost japonských hlídek. Ke smůle Američanů tvořila japonské levé křídlo Idžuinova 3. eskadra torpédoborců sestávající kromě vlajkového lehkého křižníku SENDAI i z trojice torpédoborců námořního kapitána Hary. Mnoha nočními boji zakalený válečník nejprve zaznamenal vzdálenou rudou světlici, a poté co jeho bystrozraký pozorovatel ve 2:48 ohlásil čtyři torpédoborce, z jejich pozice a kursu bleskově odvodil, že již odpálily torpéda a začal jednat.
Radiostanice odeslala varovnou depeši, zatímco ŠIGURE chvatně vypustil osm torpéd a Hara zavelel k ostrému obratu na levobok. Stejný manévr následně provedly i ostatní jednotky ze 3. eskadry torpédoborců, což je sice vyvedlo z dráhy amerických torpéd, ale chaotické obraty při vysoké rychlosti a ledabyle uspořádané sestavě násobily riziko srážky, takže na velitelských můstcích zněly povely ke změně kursu a hlasité kletby. „Z pohledu na rychle se blížící trup SENDAIE mi začal stékat ledový pot po zádech.“ Píše Hara. „Zadržel jsem dech a jako topící se člověk jsem sledoval přibližování jeho do výše se tyčící přídě. Vnímal jsem také hlemýždí tempo ŠIGUREHO úhybného manévru. Připravoval jsem se na náraz při kolizi, ale rychle plující křižník minul ŠIGUREHO křehkou záď snad o tři metry.“
Z dosahu zdivočelého křižníku se chvatně klidil i SAMIDARE, ale spěšný manévr jej přivedl do dráhy ŠIRACUJU a tentokráte již srážce nešlo zabránit. SAMIDARE udeřil do ŠIRACUJU, jemuž zničil levoboční děla i torpédomety, a sám při nárazu utrpěl citelné škody znásobené později zásahy třemi 127mm granáty. To znamená, že synové Nipponu měli ihned po zahájení bitvy poškozené dva torpédoborce, ale během těchto manévrů dokázaly SENDAI a SAMIDARE na protivníky vystřelit dalších šestnáct „Dlouhých kopí“.
Zatímco kontradmirál Merrill čekal na výsledek torpédového útoku, rozzářila se nad jeho křižníky světlice, jíž spatřil i Hara, a když jej obsluhy radiolokátorů informovaly o změně kursu japonské levé kolony, usoudil že možnost zaskočit protivníka v nedbalkách pominula. Proto ve 2:49 nařídil vlajkové lodi záhájit palbu na asi 17 400 m vzdálený SENDAI, načež se do boje zapojily i křižníky CLEVELAND, COLUMBIA a DENVER.
Ómori následně s MJÓKÓ a HAGURÓ ve 2:50 zamířil na jih, přičemž kurs směrem k nepříteli změnila i 10. eskadra torpédoborců kontradmirála Osugiho. Japonské těžké křižníky palbu opětovaly, ale třebaže vystřelovaly osvětlovací granáty, dělostřelečtí důstojníci nepřítele neviděli, tudíž jejich salvy byly krátké. Merrill navíc činil vše proto, aby své křižníky uchránil před poškozením, takže nařídil vytvoření kouřové clony a změnu kursu na jihozápad, čímž dokonale zmařil japonský torpédový atak.
Zato americká radary řízená kanonáda byla zpočátku přesná a na Idžuinově vlajkové lodi zásahy rychle přibývaly. Brzy vzplály první požáry a hořící SENDAI na sebe stáhl dělostřelecký oheň celé 12. křižníkové divize. Zanedlouho došlo k vyřazení ovládání kormidla a poškození kotelen, pročež se neovladatelný a zdaleka viditelný křižník připomínající obří pochodeň ocitl v kritické situaci. Za této situace Idžuin ztratil hlavu a Aldisovou lampou nechal na 500 m vzdálený ŠIGURE opakovaně signalizovat žádost o pomoc.
Hara se však na tento rozkaz podíval „Nelsonovým okem“, protože usoudil, že za situace kdy je SENDAI pod těžkou palbou nemůže pro jeho posádku nic učinit, čemuž odporoval velitel ŠIGURE fregatní kapitán Jamagami. Hara se však rozhodl rozkaz přímého nadřízeného ignorovat a s chabým odůvodněním, že jeho prvořadou povinností v boji není poskytování pomoci, ale útočit na nepřítele, zamířil na jih mimo epicentrum bitvy. Poblíž vlajkové lodě se však stále držely poškozené SAMIDARE a ŠIRACUJU připravené pokud to situace dovolí poskytnout pomoc.
Z amerického pohledu si v počáteční fázi bitvy nejhůře vedla 46. divize torpédoborců. Vzhledem k předčasnému zahájení palby z Merrillových křižníků nedostala příležitost vypustit torpéda a nyní jí ohrožovala jak střelba amerických hlavních sil, tak torpéda vyslaná Idžuinovou 3. eskadrou torpédoborců. Fregatní kapitán Austin proto kázal nejprve přejít na jižní kurs a následně se 34uzlovou rychlostí hnal na západ, aby provedl torpédový útok. Samostatně se pohybující FOOTE, snažící se jej dostihnout, se ocitl jižněji než zbytek divize a minutu po 3. hod. se do jeho zadolodí zprava zabodlo „Dlouhé kopí“ odpálené patrně ze SAMIDARE. Výbuch jeho hlavice nejenže zabil 19 mužů a dalších 17 zranil, ale poškodil i kormidlo a zdeformoval palubu, takže FOOTE začal nabírat vodu a naklánět se na levobok.
Fregatní kapitán A. Ramsay začal energicky organizovat záchranné práce, přičemž jeho první starostí se stala pomoc raněným a odhození hlubinných pum a části munice, což mělo loď odlehčit a zabránit případným sekundárním explozím. Vážně poškozený torpédoborec vzápětí div nepotopily americké křižníky řítící se na sever. Merrill na čelním MONTPELIERU sice odeslal přes radiofon varování, ale velitel CLEVELANDU mu neporozuměl, tudíž nechybělo mnoho, aby se jeho příď zaryla do ochromeného FOOTU.
Ani během plavby na sever spojenecké křižníky nešetřily municí, ale nyní se zaměřily na Ómoriho a zejména Osugiho lodě. 10. eskadra torpédoborců pod tíhou tohoto dělobití několikrát změnila kurs, což jí přivedlo do dráhy těžkých křižníků. HAGURO se štěstím o vlásek minul WAKACUKI, ale MJÓKÓ se ve 3:07 srazil s HACUKAZE, přičemž mu urval dva torpédomety a oddělil od trupu část předolodí. Osugi se k ochromenému torpédoborci vrátil, ale když se přesvědčil, že pro něj nemůže nic učinit, rozhodl se držet napravo od MJÓKÓ a HAGURO, kde bylo jeho místo podle původního uspořádání.
Rozvrácení bojové sestavy vytvářelo předpoklady pro zesílení tlaku na Japonce, tím spíše že jejich velitel se v bojové vřavě stále obtížně orientoval. Jenomže podobným nedopatřením se nevyhnuli ani spojenečtí velitelé, protože manévrování ve vysoké rychlosti za špatné viditelnosti zkrátka takovým situacím nahrávalo. Velitel nyní neuspořádané 45. divize námořní kapitán Burke zaměnil vlastní lodě za nepřátelské, a když se konečně zorientoval, musel znovu zformovat bojovou sestavu, v důsledku čehož jeho lodě po vypálení oné první torpédové salvy do bitvy další hodinu v podstatě nezasáhly. Smůla nadále provázela i 46. divizi torpédoborců, neboť poté co ve 3:08 dostala rozkaz k ataku torpédy, vlajkový SPENCE se rychlostí 30 uzlů otřel o THATCHER, jemuž zdeformoval nástavby a poškodil lodní vrtuli.
- Burke.jpg (12.77 KiB) Zobrazeno 3275 x
To znamená, že jedinou uspořádanou americkou formací zůstala 12. křižníková divize, což mohlo mít osudové následky, neboť ve 3:13 pozorovatelé na Ómoriho vlajkové lodi konečně spatřili nepřátelské křižníky. Kontradmirál neváhal a nařídil změnit kurs na jihovýchod, aby zkrátil distanci, načež o několik minut později zamířil na jih, aby mohl pálit plnými salvami, takže obsluhy torpédometů i dělových věži dostaly rozkaz obořit se na nepřítele. Všech deset „Dlouhých kopí“ sice minulo, ale záhy se ukázalo, že jakmile zkušení japonští kanonýři nestřílí naslepo, představují smrtelné nebezpečí, neboť již první granáty dopadly nebezpečně blízko cíle, takže paluby amerických křižníků smáčela voda.
Zároveň se na dostřel dostala 46. divize torpédoborců, ale protože došlo k záměně japonských lodí za spojenecké, Austin příležitost k torpédovému útoku promarnil, načež se SPENCE stal terčem pro sekundární artilerii na MJÓKÓ. Křehkým torpédoborcem otřásly dva blízké dopady, načež jeden projektil probil bok ve středolodí pod úrovní vodorysky, a nežli se průraz podařilo provizorně utěsnit pytli s fazolemi, slaná voda znehodnotila část paliva. Torpédoborec musel dočasně snížit rychlost, a protože neměl před bitvou možnost dotankovat, množství topného oleje šplouchajícího v poloprázdných nádržích se nebezpečně snížilo.
Austinova 46. divize torpédoborců se následně stáhla na sever, aniž by odpálila torpéda. Tou dobou už se obsluhy japonských 203mm kanónů zastřílely a posádkám amerických křižníků bylo pekelné horko, přičemž Merrill později přiznal, že minimální rozptyl jejich salv na něj učinil patřičný dojem. Mezi 3:20 a 3:25 čelní DENVER v předolodí zasáhly tři těžké projektily, a třebaže nevybuchly, poškozený křižník nabral vodu a než se průrazy podařilo utěsnit opustil formaci, načež jeho rychlost spadla na 28 uzlů. Naštěstí pro Američany selhal i zapalovač projektilu, jenž probil bok COLUMBII a další strhl anténu radiostanice.
Bez následků nezůstala ani spojenecká rychlopalba. HAGURO během pěti minut zasáhlo šest projektilů ráže 127 a 152 mm, ale protože i bohové Nipponu drželi nad svými vyznavači ochranou ruku, explodovaly toliko dva. Přesto bylo zablokováno jedno palebné stanoviště 127mm děl a zasažena nádrž s leteckým benzínem, pročež jeden muž zahynul a dalších pět muselo vyhledat lékařskou pomoc, a kdyby dělníci v amerických muničních továrnách odvedli lepší práci, vedlo by se jeho posádce zle.
Merrill ani na okamžik nespustil ze zřetele, že jeho hlavním úkolem není zničení nepřátelských hlavních sil, takže jakmile se na jeho křižnících začaly množit zásahy a distance mezi oběma soupeři se zkrátila na necelých 12 000 m, nařídil ve 3:26 provést obrat o 180° a položit kouřovou clonu. Tímto prozíravým manévrem se jeho lodě vyhnuly torpédům, ale japonští pozorovatelé zaměňující blízké dopady granátů za exploze jejich bojových hlavic věřili, že dosáhli několika zásahů, a jakmile jim spojenecké křižníky zmizely pod dýmovou clonou, usoudili že se potopily a nepřítel utrpěl těžké ztráty.
Kontradmirál Ómori přesvědčený, že svedl souboj s uskupením složeným ze sedmi těžkých křižníků a tuctu torpédoborců, se s těmito domnělými úspěchy spokojil a ve 3:29 nařídil zastavit palbu a poté 5. divize křižníků zamířila na západ, aniž by splnila zadaný úkol. Ve 3:34 jej následoval kontradmirál Osugi s 10. eskadrou torpédoborců vypustivší na nepřítele osm nepřesně zaměřených „Dlouhých kopí“, ale zbytky Idžuinovy 3. eskadry torpédoborců se nemohly z boje tak snadno odpoutat.
Jako první přišel na řadu SENDAI spatřený hlídkami 46. divize torpédoborců ve 3:28, načež Austin nezaváhal a nechal odpálit torpéda a spustit kanonádu. Japonci mezitím obnovili dodávky páry, ale zablokované kormidlo opravit nedokázali, takže se křižník motal v kruzích jako Bludný Holanďan, a třebaže se udatně bránil, nepřesná palba k odražení útočníků nestačila. Američané na něj vypustili osm torpéd, a třebaže dvě „rybky“ našly cíl, těžce poškozený SENDAI zasypaný krupobitím střel ráže 127mm se stále držel na hladině. Poté Austin zanechal planoucí loď jejímu osudu a jal se pronásledovat poškozené SAMIDARE a ŠIRACUJU.
SPENCE, THATCHER a CONVERSE na SENDAI poté ze vzdálenosti kolem 3000 m vypálily 19 torpéd, ale tentokrát všechna minula a k úspěchu nevedla ani palba z děl. Úkol poslat jej ke dnu nakonec připadl Burkeho 45. divizi torpédoborců, která si křižník vzala na mušku ve 3:49, načež se po desetiminutové kanonádě konečně potopil. Není zřejmé kolik členů posádky zahynulo, ale 76 mužů včetně kontradmirála Idžuina zachránila 3. listopadu ponorka RO-104, a podle jiného zdroje bylo spaseno i dalších 236 osob.
Během účtování s nebohým křižníkem se na amerických radarech zobrazily další lodě a Burke se je vydal pronásledovat. Sice brzy podlehl dojmu, že se jedná o Austinovu divizi, ale naděje na dostižení SAMIDARE a ŠIRACUJU byla stále reálná. Tou dobou se však od zbytku 46. divize oddělil SPENCE, jenž se na chvíli stal terčem „přátelské“ palby Burkeho torpédoborců. Stejnou zkušenost učinila i posádka CONVERSE, který si vzali na mušku dělostřelci na MONTPELIURU, přičemž na torpédoborec dopadlo několik střepin, ale naštěstí ani tentokrát nikdo nepřišel k úhoně.
Tato nedorozumění možná dvojici výše zmíněných japonských torpédoborců zachránila, protože Spojenci na jejich stíhání rezignovali a soustředili se na nehybný HACUKAZE. Jako první jej spatřil SPENCE, ale protože se mu na jeho likvidaci nedostávalo munice, musely se o něj postarat Merrillovy křižníky a Burkeho torpédoborce. Nejprve jej v 5. hod. krátce ostřelovala 12. divize křižníků, načež se úkolu dorazit nehybný vrak chopila 45. divize torpédoborců a HACUKAZE se v 5:39 převrátil a zmizel v hlubinách patrně i s kompletní posádkou.
Tímto úspěchem povzbuzený námořní kapitán Burke hodlal obnovit pronásledování SAMIDARE a ŠIRACUJU, ale protože Merrill po rozednění očekával útok japonských letadel z Rabaulu, povolal 45. divizi k jádru 39. operačního svazu. Největší starosti mu činil torpédovaný FOOTE, jehož vzal do vleku CLAXTON zajišťovaný CHARLESEM AUSBURNEM a THATCHEREM. Vítězní Američané pluli východním kursem zpět na základnu, přičemž Merrill požádal o stíhací ochranu. Bohužel z letiště na Vella Lavella mohlo prozatím odstartovat pouze osm stíhaček Grumman F6F Hellcat, čtyři novozélandské Curtissy P-40 Warhawk, tři dvoumotorové stíhačky Lockheed P-38 Lightning a jeden Vought F4U Corsair.
To vzhledem k tomu, že z Rabaulu na základě hlášení průzkumného letounu vzlétlo 18 střemhlavých bombardérů Aiči D3A2 chráněných desítkami stíhačkami Micubiši A6M3 nebylo mnoho, takže 39. operační svaz musel spoléhat hlavně na početné protiletadlové dělostřelectvo. Radiolokátory ale blížící se vzdušné uskupení včas odhalily, takže Američané dostali čas k přípravě obrany.
Jako nejsnažší kořist se jevil FOOTE a jeho doprovod, ale „mořští orli“ si vyhlédli Merrillovy křižníky. MONTPELIER, CLEVELAND, DENVER a COLUMBIA s doprovodnými torpédoborci utvořily kruhovou formaci, přičemž obsluhy protiletadlových baterií hleděly k jasné obloze a vyhlížely první cíle. Jako první se s útočníky utkali spojenečtí stíhači, kteří nehledě na nepřátelskou přesilu sestřelili osm strojů, načež několik minut po 8. hod. poprvé promluvily 127 a 152mm kanóny, a o něco později se k nim přidaly 40 a 20mm lehké zbraně.
Ani hustá palba však nedokázala Hirohitovi válečníky odradit od jejich úmyslu, takže stroje s rudými terči na křídlech se rozdělily na tříčlenné formace a vrhly se na vybrané lodě. Přestože podle amerických hlášení pekelná palba zničila 17 letounů, dvě pumy zasáhly MONTPELIER poblíž pravého katapultu. Merrillův vlajkový křižník sice vážnějším škodám unikl, ale střepiny zranily devět členů posádky. Dalšího úspěchu už synové Nipponu nedosáhli, a když se v 8:12 pokusili uniknout, vrhli se na ně právě dorazivší spojenečtí stíhači, kteří sestřelili dalších osm letounů. Viceadmirál Kusaka se nehodlal spokojit s vysláním jedné útočně vlny, ale ještě než se jeho podřízení připravili k dalšímu úderu, objevily se nad Rabaulem americké bombardéry, takže velitel 11. vzdušného loďstva na vyslání druhé vlny rezignoval.
Zdálo se, že nyní už nic nemůže příslušníkům 39. operačního svazu zhatit návrat na Tulagi a vytoužený odpočinek, ale protože 2. listopadu probíhala v Zátoce císařovny Augusty vykládka posledních čtyř transportních lodí, Halsey poslal Merrilla zpět na místo bitvy. Teprve ráno 3. listopadu předal jejich ochranu lehkému křižníku NASHVILLE a torpédoborci PRINGLE a 39. operační svaz konečně zamířil na základnu kam připlul k večeru 3. listopadu poté co strávil v pohotovosti 63 hodin. Výjimku představoval FOOTE, kterého remorkér SIOUX provázený CLAXTONEM přivlekl teprve ráno 4. listopadu.
Námořní bitva v Zátoce císařovny Augusty patří svým průběhem k nejchaotičtějším v tichooceánské kampani a nejspíš i v celé druhé světové válce, neboť na obou stranách opakovaně docházelo ke špatné interpretaci rozkazů a z toho vyplývajícím záměnám vlastních lodí za nepřátelské či nechtěným kolizím. Přísnější měřítko snese pouze manévrování Merrillovy divize, neboť její velitel se od počátku držel svého záměru, a s jednou výjimkou, neztratil přehled o poloze vlastních a nepřátelských lodí, tudíž z jeho strany nedocházelo k „přátelské“ palbě. A protože o výsledku bitvy často rozhodují omyly velitelů, je logické, že se vítězem stali Spojenci, kteří přeci jenom chybovali méně než jejich soupeři.
Merrill odrazil silný nepřátelský svaz, čímž spolehlivě ochránil vyloděné vojáky a protivníkovi způsobil nepoměrně větší ztráty. Konkrétně byly za nemalých obětí potopeny lehký křižník SENDAI a torpédoborec HACUKAZE, přičemž citelné škody utrpěly i SAMIDARE a ŠIRACUJU, zatímco poškození těžkých křižníků MJÓKÓ a HAGURO nestála za řeč.
Naproti tomu na americké straně byl vážně poškozen torpédoborec FOOTE a škody menšího rozsahu utrpěly lehké křižníky DENVER a COLUMBIA stejně jako torpédoborec SPENCE, přičemž zahynulo pouze 19 Američanů. Na druhou stranu radarem řízená dělostřelba amerických křižníků představovala zklamání, jelikož vypálily přibližně 5300 granátů ráží 127 a 152 mm a dosáhly pouze nemnoha zásahů hlavně v úvodu bitvy, a totéž lze konstatovat o torpédoborcích, které vystřelily přibližně 2500 projektilů ráže 127 mm a navrch ještě 52 torpéd.
Bitvu v Zátoce císařovny Augusty tedy jasně vyhráli Spojenci, což se následně promítlo do personálních změn na straně Nipponu. Třebaže Ómori prohlašoval, že se střetl se silnějším protivníkem, jemuž způsobil těžké ztráty, byl odvolán z funkce a jmenován velitelem torpédové školy. V r. 1944 se však dočkal povýšení na viceadmirála a na sklonku války se významně podílel na formování a činnosti jednotky „živých torpéd“ zvaných kaiteny. Ve funkci nezůstal ani Osugi, jenž byl odsunut na místo velitele základny Makassar v okupované Nizozemské Východní Indii, a v čele 3. eskadry torpédoborců se neudržel ani Idžuin. Ten se stal velitelem eskortní skupiny střežící konvoje před útoky spojeneckých ponorkářů, což se mu stalo osudným. Jeho „kaibokan“ IKI totiž v květnu 1944 potopila poblíž Singapuru americká ponorka RATON, načež byl posmrtně povýšen na viceadmirála.
Údery letadlových lodí na Rabaul
Brzy se ukázalo, že velitel Spojeného loďstva admirál Koga se prvním neúspěchem nenechal odradit. MJÓKÓ a HAGURO sice 4 listopadu odpluly na Truk, ale od 2. loďstva byly do Rabaulu detašovány těžké křižníky ČÓKAJ, SUZUJA, ATAGO, MAJA, TAKAO, MOGAMI a ČIKUMA doprovázené lehkým křižníkem NOŠIRO a čtyřmi torpédoborci. To byla sama o sobě síla, které nebyli Spojenci v oblasti Šalomounových ostrovů sto čelit, takže když admirál Halsey dostal hlášení z průzkumného Liberatoru o hrozivých posilách 8. loďstva, měl on i jeho štábní důstojníci těžkou hlavu. Nakonec Halsey souhlasil, že jediné východisko ze zapeklité situace představuje preventivní úder na Rabaul, tudíž 4. listopadu vyplul na moře 39. operační svaz kontradmirála Shermana s rozkazem tuto hrozbu eliminovat.
Admirál William Halsey
Letadlové lodě SARATOGA a PRINCETON se ráno 5. listopadu přiblížily k Rabaulu na vzdálenost 230 mil, načež z jejich palub odstartovalo 23 torpédových a 22 střemhlavých bombardérů doprovázených 55 stíhačkami. Překvapivý nálet skončil nečekaným úspěchem, jelikož byly za cenu deseti ztracených letounů poškozeny křižníky MAJA, TAKAO, ATAGO, MOGAMI, AGANO a NOŠIRO plus torpédoborce FUDŽINAMI a WAKACUKI. Poté Koga plavbyschopné lodě odvolal zpět na atol Truk, což definitivně odstranilo hrozbu útoku válečných lodí na předmostí v Zátoce císařovny Augusty, neboť Japonci se nyní soustředili na noční plavby torpédoborců přepravujících posily a válečný materiál pro obránce Bougainvillu.
Letecké údery na Rabaul však pokračovaly, což vedlo k další devastaci japonského palubního letectva, které při nich utrpělo citelné ztráty završené později jeho zařazením do veskrze neúspěšné operace „RO“. Proto musel Koga těsně před spojeneckou ofenzívou v centrálním Pacifiku odeslat letadlové lodě zpět do Japonska k výcviku nového personálu, takže bývalá „úderná pěst“ floty Země vycházejícího slunce byla opět na dlouho vyřazena z boje, aniž by v r. 1943 vybojovala jedinou námořní bitvu.
Japonští letci si však i za této situace udrželi vysokou morálku, což z evropského pohledu zvráceným způsobem demonstrovali 10. listopadu, kdy torpédoborec SPENCE objevil záchranný vor se sedmi Japonci. Ti poté, co jim nevyšla hra na mrtvé zázračně ožili, načež jejich velitel nejprve zastřelil své podřízené a následně i sám sebe, přičemž ovšem ve člunu zanechal tajné materiály a mapy ukořistěné šokovanými Američany.
Předchozí díly cyklu Válka v Pacifiku:
Bitva v Bismarckově moři (1) viewtopic.php?f=403&t=9619
Bitva v Bismarckově moři (2) viewtopic.php?p=400329#p400329
Bitva v zálivu Kula viewtopic.php?f=403&t=9633
Bitva u ostrova Kolombangara viewtopic.php?f=403&t=9637
Bitva v zátoce Vella viewtopic.php?f=403&t=9646
Bitva u Vella Lavella viewtopic.php?t=9652
Bitva v Zátoce císařovny Augusty (1) viewtopic.php?f=403&t=9657
Použité zdroje:
Bukala G.: Japońskie krążowniki ciężkie typu MYOKO. Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 2002.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hubáček M.: Ofenzíva v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Panorama 1987.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Marriott L.: Naval Battles of the Second World War: Pacific and Far East. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2022.
Morison S.: Przelamanie bariery Bismarcka 22. lipca 1942 - 1. maja 1944. Vydalo nakladatelství Fundacja historia 2021.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Okrety Wojenne numer specjalny 43.
Morze 2018/3.
Navygaming 2020/3.
http://www.combinedfleet.com/
http://www.microworks.net/pacific/battl ... ta_bay.htm
https://www.history.navy.mil/browse-by- ... a-bay.html
, bylo taktéž likvidační pro leteckou techniku. Což je vidět na výkazu ztrát, kdy v průběhu srpna 1942 zde Japonci ztratili celkem 352 strojů, z toho na bojové ztráty připadlo 214 ks. V září činil vzájemný poměr 113 vs 123 (boj/neboj). Samozřejmě, zda-li se za konkrétní nebojovou ztrátou skrýval všudepřítomný sopečný popílek, či jen nedostatečně vycvičená nebo nezkušená posádka stanovit s nějakou určitostí nelze. Každopádně faktem je, že onen popílek a obecně zdejší podnebí bezpečnému leteckému provozu zrovna moc neprospívalo.
