Bitva u mysu sv. Jiří
aneb
Vítězní „Malí bobři“
aneb
Vítězní „Malí bobři“
I po bitvě v Zátoce císařovny Augusty byl generálporučík Hjakutake přesvědčen, že se jedná o demonstrativní vylodění a hlavní cíl Spojenců představuje některá z japonských leteckých základen na Bougainvillu či jeho okolí. V úvahu připadala letiště na ostrově Buka a Bonis na protilehlém pobřeží Bougainvillu, které se stratégům Země vycházejícího slunce zdály důležité i z toho důvodů, že jejich ztráta by zhoršila obranu Rabaulu. Proto 7. listopadu lehký křižník JÚBARI a torpédoborec ŠIGURE dopravily na ostrov Buka přes 700 vojáků a 25 tun nákladu, přičemž další „Tokijský expres“ s touto cílovou stanicí opustil Rabaul 24. listopadu.
Tentokráte se skládal ze tří transportních torpédoborců AMAGIRI, UZUKI a JÚGIRI krytých novými torpédoborci MAKINAMI a ÓNAMI a kromě přepravy 875 vojáků měl z Buky evakuovat část leteckého personálu, jelikož zdejší letiště už kvůli neustálým vzdušným a námořním úderům bylo mimo provoz. Japonské uskupení neslo 22 děl ráže 127 mm, dvě ráže 120 mm a 38 torpédometů, přičemž přepravovalo 920 vojáků a 35 tun nákladu, a velel mu námořní kapitán Kijótó Kagawa.
Admirál William Halsey-velitel Oblasti jižního Pacifiku
Americká rozvědka díky rozšifrovaným japonským depeším tento záměr s předstihem odhalila, a proto velitel Oblasti jižního Pacifiku admirál Halsey už 22. listopadu vyslal do prostoru mezi Bukou a Novým Irskem 23. eskadru torpédoborců, zatímco úzký průliv mezi Bukou a Bougainvillem střežilo devět torpédových člunů. A protože se v noci z 23. na 24. listopadu nepřítel neobjevil, po celonočním hlídkování 23. eskadra 24. listopadu zakotvila v Hathornské úžině k doplnění paliva, načež odpoledne téhož dne na Halseyho rozkaz zamířila do bodu západně od Bougainvillu označeného jako „Point Uncle“ kde měla vyčkat na další instrukce.
23. eskadře torpédoborců se podle postavy „Little Beaver“ z populárního komiksového seriálu „Red Ryder“ ve znaku přezdívalo „Malí bobři“, a velel jí námořní kapitán Arleigh Burke. Skládala se z jednotek CHARLES AUSBURNE, DYSON, CLAXTON (45. divize torpédoborců), SPENCE a CONVERSE (46. divize torpédoborců) nesoucích v součtu 25 kanónů ráže 127 mm doplněných 50 torpédomety. Dodejme, že 23. eskadra se ještě před nedávnem skládala i z torpédoborců AULICK, FOOTE a THATCHER, které nedávno odpluly do loděnic k opravám, a protože běžnou údržbou kotlů právě procházel STANLY, nyní Burke disponoval pouze pěti torpédoborci. Jenomže tou dobou byla v plném proudu operace „Galvanic“, takže většina Tichooceánského loďstva zajišťovala vylodění na Gilbertově souostroví, takže Halsey neměl k dispozici další jednotky této kategorie.
Onen „Point Uncle“ ležel na 6° a 47´ jižní šířky a 154° a 46´ východní délky. SPENCE však nemohl kvůli potížím kotle plout větší rychlostí než 31 uzlů, takže když Burke nahlásil na velitelství, že při plavbě touto rychlostí dorazí k „Point Uncle“ ve 22. hod., Halsey znající parametry těchto lodí si neodpustil potměšilý „joke“ a označil jej za „31uzlového Burkeho“. Po obeplutí Bougainvillu se měla 23. eskadra vydat na spojnici Buky a Rabaulu, načež měla křižovat 35 mil západně od Buky, a kdyby se nepřítel do 3. hod. následujícího dne neobjevil, vrátila by se k doplnění paliva.
- spence.jpg (15.24 KiB) Zobrazeno 3272 x
Prozraďme, že se „31uzlový Burke“ nemohl do určeného prostoru dostal včas, tudíž japonské soulodí nerušeně doplulo k Buce. Transportní torpédoborce vpluly na kotviště, kde započala chvatná vykládka převážených vojáků a nákladu, přičemž MAKINAMI a ÓNAMI hlídkovaly o něco jižněji. I tuto noc střežilo přístupy k průlivu Buka devět torpédových člunů a některé v 0:24 navázaly radarový kontakt s MAKINAMI a ÓNAMI. Jejich velitelé se domnívali, že se jedná o spojenecké lodě, ale synové Nipponu neměli s identifikací nepřítele problém, takže se nejprve pokusili taranovat PT-318, načež na nezřetelný stín vypálili několik špatně zacílených granátů. Nadporučík Ch. Bernier se sice stále domníval, že natrefil na spojenecké lodě, ale PT-64 na ně přesto omylem vypustil nepřesně zamířenou „rybku“, načež se čluny zahalily kouřovou clonou a spěšně odpluly.
Jakmile se v 0:45 na transportní plavidla nalodil poslední z 655 příslušníků leteckého personálu, vydala se pětice japonských torpédoborců 25uzlovou rychlostí na zpáteční plavbu. Jejich sestava byla rozdělena na dvě kolony, přičemž AMAGIRI, JÚGIRI a UZUKI se držely jižněji, zatímco ÓNAMI a MAKINAMI je zajišťovaly ze severu. Vál pouze slabý vítr, takže moře bylo klidné, ale protože na obloze nesvítil Měsíc a panovala velká oblačnost s občasnými přeháňkami, viditelnost většinou nedosahovala ani 3000 m. Za této situace není těžké si představit, že námořní kapitán Kagawa, jenž ještě neprošel ohněm noční bitvy, nervózně rázoval po velitelském můstku a občas přiložil k očím dalekohled, aby propátral černočernou tmu, kde se mohly skrývat nepřátelské válečné lodě vybavené radary.
Tou dobou se už skutečně americké torpédoborce 23uzlovou rychlostí blížily ke spojnici Buky a mysu sv. Jiří na Novém Irsku a dobře vycvičené, sebevědomé a důvěru ve své zbraně i velitele nepostrádající posádky byly připravené se utkat s nenáviděnými „Japončíky“. Extra motivaci pociťovali muži z bývalé posádky těžkého křižníku VINCENNES potopeného Japonci u ostrova Savo, a snad jedinou výjimku představoval kuchař na CLAXTONU. Ten právě do trouby vložil krocany, jenž hodlal posádce servírovat na Den díkuvzdání, a nyní měl obavy, aby salvy z děl neotřásly lodí natolik, že se otevřou dvířka trouby a pečínka skončí na podlaze.
Burke se chtěl vyvarovat nedopatřením, k nimž došlo během bitvy v Zátoce císařovny Augusty, tudíž se rozhodl pro úder pouze z jednoho směru, přičemž jako první měla zaútočit 45. divize torpédoborců zajišťovaná 46. divizí, načež by si obě formace prohodily role. Na čele se držela Burkeho formace v pořadí CHARLES AUSBURNE, DYSON a CLAXTON, zatímco Austinovy podřízené CONVERSE a SPENCE je o něco jižněji následovaly s odstupem asi 4600 m.
V 1:41 radar na DYSONU na vzdálenost 20 000 m lokalizoval o několik mil předsunuté ÓNAMI a MAKINAMI, načež doposud na sever plující Burkeho trojice odbočila na západ a rychle se přibližovala k nic netušícímu protivníkovi, zatímco jí Austinovy jednotky kryly pravý bok. V 1:56 nařídil Burke provést torpédový útok, takže CHARLES AUSBURNE, DYSON a CLAXTON vypustily každý pět „smrtících doutníků“, načež zvýšily rychlost na 30 uzlů a ostře změnily kurs na pravobok, aby se vyhnuly zlému snu námořních velitelů - odvetnému torpédovému úderu. Teprve po odpálení torpéd radar zaznamenal další tři japonské jednotky, ale Burke se rozhodl pouze upozornit Austina, neboť si odvodil, že nežli by další torpédová salva dosáhla cíle, varované lodě by dozajista provedly únikový manévr.
Podle výpočtu potřebovalo patnáct „rybek“ vypuštěných v ideálním úhlu 50° k dosažení cíle vzdáleného něco přes 4000 m pro Burkeho mučivých 3,5 minuty, přičemž teprve 30 sekund před jejich uplynutím zpozorovaly japonské hlídky vlny vzedmuté před přídí nepřátelských torpédoborců. V této vpravdě šibeniční lhůtě by patrně nezareagoval ani četnými nočními půtkami ošlehaný Hara, takže není divu, že nezkušený Kagawa nenařídit úhybný manévr a obě jeho lodě zasáhl nezjištěný počet torpéd.
Ozvala se hromová exploze a nad ÓJAMI vyšlehl k temnému nebi ohnivý sloupec sahající do výše téměř 100 m. Výbuchy muničních skladů rozlomená vlajková loď zmizela ve 2 hod. pod hladinou jako by jí pohltilo jakési rozezlené monstrum z námořnických báchorek, pročež zahynuli námořní kapitán Kagawa, velitel ÓJAMI fregatní kapitán K. Kikkawa posmrtně povýšený o dva stupně a zbytek posádky.
Výbuch torpédové hlavice otřásl i středolodím MAKINAMI, třebaže se udržel na hladině. Spokojený Burke pověřil jeho zničením Austina a sám se vydal vstříc dalším protivníkům, které se teprve před několika minutami objevily na obrazovkách radiolokátorů. Papírově se sice jednalo o vyrovnaný souboj, neboť každá strana disponovala třemi torpédoborci, ale námořní kapitán Kacumori Jamaširo si byl vědom toho, že jeho jednotky při úpravách na transportní torpédoborce přišly o část děl i vrhačů torpéd, takže s loděmi přeplněnými těžko nahraditelnými technickými specialisty nehodlal riskovat a zavelel k ústupu.
AMAGIRI, JÚGIRI a UZUKI se vydaly na sever, pročež Burke nařídil strojníkům vymáčknout z turbín plný výkon a jal se je pronásledovat, zatímco zklamaný Austin se věnoval likvidaci MAKINAMI. To se ukázalo jako překvapivě složitý úkol, neboť navzdory intenzivní dělové palbě a několika zásahům torpédy, se vrak japonského torpédoborce stále držel na hladině, a ve 2:20 udeřilo do trupu CONVERSE „Dlouhé kopí“ s takovou silou, že se osazenstvo můstku neudrželo na nohách a do části palivových tanků pronikla mořská voda. Naštěstí pro Američany jeho hlavice (patrně pro krátkou distanci) nevybuchla, takže CONVERSE a SPENCE metodicky pokračovaly v dobíjení bezmocného a plameny zachváceného protivníka. Ve 2:54 MAKINAMI konečně po několika vnitřních explozích zmizel v hlubinách, pročež mohl Austin Burkemu nahlásit, že „další vycházející slunce zašlo“. Kromě 28 mužů, kteří dosáhli pobřeží Nového Irska, zahynula celá posádka včetně fregatního kapitána T. Hitomiho.
Na začátku honičky měly AMAGIRI, JÚGIRI a UZUKI udržující mezi sebou 900m rozestupy asi sedmimílový náskok, přičemž pluly 31uzlovou rychlostí. Zánovní americké torpédoborce třídy FLETCHER sice nominálně dokázaly zrychlit až na 37 uzlů, jenomže díky intenzivnímu nasazení v odlehlé oblasti bez patřičného technického zázemí to v reálu bylo podstatně méně, takže se vzdálenost mezi pronásledovanými a prchajícími nezmenšovala, ba naopak zvětšovala, byť američtí strojníci a topiči činili vše co bylo v jejich silách.
- battle-of-cape-st-george-42a9097c-209e-416f-85af-f308d2aa42e-resize-750.jpeg (30.9 KiB) Zobrazeno 3272 x
Žádný z protivníků zatím nepoužil děla, ale vzhledem k tomu, že se siluety nepřátelských lodí zřetelně rýsovaly na horizontu osvětlenému hořícím MAKINAMI, se velitel JÚGIRI rozhodl zkusit štěstí a vyslal na pronásledovatele torpédovou salvu. Třebaže spojenecké lodě bojovaly o každý metr, Burke údajně hnaný jakousi předtuchou nařídil v 2:12 vybočit doprava. Sotva se jeho torpédoborce po minutě vrátily na původní kurs, otřásla CHARLESEM AUSBURNEM blízká exploze následovaná dvěma dalšími otřesy způsobenými výbuchy japonských torpéd, jejichž roznětky patrně iniciovaly vlny vzedmuté Burkeho intuitivními manévry. Síla výbuchů byla taková, že se velitel 23. eskadry torpédoborců musel na vlastní oči přesvědčit, zda příď jeho vlajkové lodě zůstala na svém místě, ale naštěstí se ukázalo, že nijak neutrpěla, protože váleční bohové této noci nestáli na straně Nipponu.
Po obhlídce neexistujících škod Burke usoudil, že nezbývá jiné řešení, než prchajícího nepřítele zpomalit dělostřelbou, takže ve 2:14 radiofonem nařídil vytvořit dwarsovou linii, aby si CHARLES AUSBURNE, DYSON, CLAXTON vzájemně nepřekážely, a o deset minut později poprvé zaburácely americké 127mm kanóny. Nepřítel odpověděl ze zadních děl dvou koncových torpédoborců, ale v nastávající přestřelce měli výhodu Spojenci, neboť Burke nařídil pálit z obou předních paltostů i za cenu toho, že obsluhu příďového kanónu na jeho vlajkové lodi ohlušovala palba děla č. 2 a povýstřelové zplodiny vnikající dovnitř kvůli urvanému poklopu přiváděly kašlající kanonýry ke ztrátě vědomí.
Naproti tomu kýlovou linii udržující synové Nipponu mohli nasadit pouze jedno 120mm dělo na UZUKI a dvě 127mm zbraně na JÚGURI, takže není divu, že námořní kapitán Jamaširo občas změnil kurs, aby mohl nasadit více děl. Stejné manévry příležitostně prováděli i Američané, ale přesto ani jedna strana nemohla dosáhnout zásahu. Japonské salvy měly sice minimální rozptyl, ale všechny se ukázaly jako krátké, takže jediným výsledkem bylo zaplavení velitelského můstku na CLAXTONU, a ani palba 45. divize torpédoborců nebyla přesná.
Jamoširo se mohl z patové situace dostat změnou kursu o 90°, což by mu umožnilo „položit příčku na T“ a pálit plnými bočními salvami či vypustit obávaná torpéda. Japonský velitel však zvolil jiné řešení, takže JÚGIRI pokračoval původním severním kursem, kdežto AMAGIRI a doposavaď koncový a tudíž americkým dělobitím nejvíce sužovaný UZUKI odbočily na severozápad a mířily přímo k mysu sv. Jiří. Burke se musel rozhodnout, zda i on rozdělí své síly či bude pronásledovat osamělý JÚGIRI, a nakonec se ve 2:39 po konzultaci s doposud bojem s MAKINAMI zaneprázdněným Austinem, rozhodl pro druhou eventualitu.
CHARLES AUSBURNE a CLAXTON si na mušku vzaly JÚGIRI, ale DYSON zatím ostřeloval UZUKI, protože Burke doufal ve šťastný zásah, který by jej zpomalil a dal šanci 46. divizi torpédoborců vylepšit skóre. DYSON skutečně UZUKI záhy zasáhl, ale protože granát nevybuchl, torpédoborec pokračoval v plavbě nezmenšenou rychlostí, a když se kolem 3. hod. ocitl mimo dostřel, DYSON přenesl palbu na JÚGIRI. Tou dobou už se nad MAKINAMI konečně zavřela voda, takže 46. divize torpédoborců vyrazila na sever, ale protože se mezitím dostala mimo dosah radiofonů naslepo vedené pronásledování k úspěchu nevedlo.
Po stope se ženoucí Burkeho „ohaři“ mezitím zvýšili rychlost na 33 uzlů, ale štvaná liška, nehledě na několik zásahů do kožichu, si dlouho držela dostatečný náskok, zatímco Burkeho nervozita se stupňovala. Každou zdolanou mílí se jeho lodě blížily k důležité japonské námořní a letecké základně v Rabaulu, takže se po rozednění daly očekávat vzdušné útoky a nikdo nemohl vyloučit, že před ústím do průlivu sv. Jiří hlídkuje i některý z Hirohitových hladových žraloků.
Konečně začal JÚGIRI po zásahu do strojovny znatelně zpomalovat a ve 3:07 stanul na hladině vydaný napospas trojici nesmiřitelných protivníků, když ještě těsně před ztrátou hybnosti provedl obrat a vypálil nepřesně mířená torpéda. CHARLES AUSBURNE, CLAXTON a DYSON do něj bez přestání bušily ze všech hlavní, ale protože nezdolný torpédoborec dělostřeleckému ohni odolával, musela jeho agonii ukončit torpédová salva z DYSONU, načež se JÚGIRI ve 3:28 k úlevě Američanů v poloze 4° 47´ jižní šířky a 15° 55´ východní délky konečně potopil. Ponorky I-177 a I-181 vyslané za tímto účelem z Rabaulu později zachránily necelých 300 osob.
Třebaže se blížil rozbřesk a americké torpédoborce dělilo od mysu sv. Jiří pouhých 60 mil, Burke se přesto pokusil dostihnout AMAGIRI a UZUKI mířící k průlivu sv. Jiří, ale ve 3:56 požádal velitele jednotlivých torpédoborců o názor, zda v pronásledování pokračovat. Během porady vedené díky bojové euforii v odlehčeném duchu sice padaly návrhy „pronásledovat nepřítele do Rabaulu“ či „doplnit v Rabaulu palivo“, ale protože se na radiolokátorech již ukázalo pobřeží Nového Irska, nezbylo než zavelet k návratu na základnu.
Burke v předstihu požádal o leteckou ochranu, takže už v 6:43 nad 23. eskadrou torpédoborců zakroužilo osm stíhaček Lockheed P-38 Lightning startujících z letiště Munda, ale s obavami vyhlížené japonské bombardéry se z neznámých příčin neukázaly, takže všech pět torpédoborců 25. listopadu ve 22 hod. shodilo kotvy u Tulagi, kde se „Malí bobři“ dočkali triumfálního přijetí.
Poněkud teatrální admirál Halsey označil bitvu u mysu sv. Jiří za „tichooceánský Trafalgar“, ale i po odstranění propagandistického nánosu je nesporné, že se pro Spojence jednalo o brilantní úspěch, a toto střetnutí je dodnes na Námořní akademii v Annapolisu uváděno za příklad dokonale vedené bitvy, pročež jméno mysu sv. Jiří nese dodnes sloužící americký raketový křižník třídy TICONDEROGA. Námořní kapitán Burke skloubil přiměřenou agresivitu s vhodnou taktikou a využitím předností radaru, takže výsledkem bylo potopení tří torpédoborců, přičemž lékaři na jeho lodích nemuseli řešit nic horšího než protržené ušní bubínky a ztrátu vědomí několika dělostřelců na CHARLESI AUSBURNU. Na druhou stranu nedokázal zabránit přísunu posil na Buku a Japonci z ostrova evakuovali většinu technického personálu, a kdyby při Američanech dvakrát nestáli všichni svatí, proměnila by se „dokonale vedená bitva“ v paritu.
Bitva u mysu sv. Jiří byla posledním z mnoha nočních střetů mezi spojeneckými a japonskými námořními silami během druhé fáze bojů v oblasti Šalomounových ostrovů. Zpočátku Spojené loďstvo těžilo z lepšího výcviku posádek v nočním boji a dosáhlo několika taktických úspěchů, ale Američané se z porážek poučili, takže upravili bojovou taktiku a stali se pro svého protivníka více než vyrovnanými soupeři. Důležitým faktorem se stalo osvojení nyní široce rozšířených radiolokátorů, které za horší viditelnosti umožňovaly detekci nepřátelských lodí na značnou distanci, a stále narůstající spojenecká početní převaha. To jim umožnilo útočit na japonský obranný perimetr z několika směrů a přetížené Spojené loďstvo nebylo schopné tomuto náporu čelit.
Zatímco Americké námořnictvo zařazovalo do stavu nové letadlové i bitevní lodě, křižníky, torpédoborce a ponorky, Nippon sčítal další a další ztráty. Podle P. Dulla přišla flota Země vycházejícího slunce v období mezi 9. dubnem 1943 a 14. únorem 1944 o eskortní letadlovou loď, nosič hydroplánů a bitevní loď, plus 5 lehkých křižníků a 25 torpédoborců, zatímco do služby vstoupily pouze 3 eskortní letadlové lodě, 2 lehké křižníky a 9 torpédoborců.
Japonské loděnice byly doslova zavaleny opravami poškozených lodí, přičemž stavbu nových citelně brzdil nedostatek materiálů. To se týkalo zejména obchodní floty, o čemž svědčí už počátkem r. 1943 přijatý „nouzový plán výroby dřevěných lodí“ nařizující stavět obchodní lodě od 70 do 500 BRT ze dřeva, zatímco plavidla mezi 3000 až 5000 BRT mohla mít alespoň ocelovou kostru. Je nasnadě, že za těchto okolností čekaly muže sloužící na lodích plavících se pod zástavou se stylizovaných vycházejícím slunce chmurné vyhlídky. V nastávajícím r. 1944 se totiž očekávaly nové spojenecké desantní operace, takže bylo nevyhnutelné, že projdou další zkouškou ohněm proti početně i technicky nadřazenému soupeři.
Předchozí díly cyklu Válka v Pacifiku:
Bitva v Bismarckově moři (1) viewtopic.php?f=403&t=9619
Bitva v Bismarckově moři (2) viewtopic.php?p=400329#p400329
Bitva v zálivu Kula viewtopic.php?f=403&t=9633
Bitva u ostrova Kolombangara viewtopic.php?f=403&t=9637
Bitva v zátoce Vella viewtopic.php?f=403&t=9646
Bitva u Vella Lavella viewtopic.php?t=9652
Bitva v Zátoce císařovny Augusty (1) viewtopic.php?f=403&t=9657
Bitva v Zátoce císařovny Augusty (2) viewtopic.php?t=9666&sid=377376c8c8ab15 ... ff2fa9434a
Použité zdroje:
Bulkley R.: At Close Quarters; PT Boats in the United States Navy. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2003.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Morison S.: Przelamanie bariery Bismarcka 22. lipca 1942 - 1. maja 1944. Vydalo nakladatelství Fundacja historia 2021.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Stille M.: USN Destroyer vs IJN Destroyer; The Pacific 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2012.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Morze Statki i Okrety 2011-5.
Navygaming 2020/3.
http://www.combinedfleet.com/
http://www.microworks.net/pacific/battl ... george.htm
