Smrt admirála Jamamota (3)
aneb
operace VENGEANCE
aneb
operace VENGEANCE
Po vyhlášení budíčku v 05:00 hod. následovala rychlá snídaně, načež se v 06:00 hod. letový personál jednotky shromáždil v operačním stanu k absolvování briefingu. Vzhledem k tomu, že start byl naplánován na 07:20 hod. bojová porada proběhla rychle a stručně. Zprvu velitel 339th FS seznámil piloty s cílem a základními parametry mise, čímž tak oficiálně potvrdil to, co už se nějaký čas na Fighter Two šuškalo. Následně na tabuli Mitchell vypsal jména k letu vybraných pilotů s podotknutím, že mise je přísně tajná a zcela dobrovolná. Dle velitelova očekávání však z nebezpečného podniku chtěl sotva kdo vycouvat, přičemž skutečnost byla zcela opačná. Nadšení stále nepolevovalo.
S přihlédnutím k samotné organizaci letu, vč. nutnosti zachování co nejpřísnějšího radiového ticha byla podstatná část briefingu věnována navigaci a vzájemné komunikaci ve skupině. Co se týče navigování k více jak dvě hodiny letu vzdálenému cíli, pak toto na sebe bez výhrady delegoval Mitchell. Ostatně, právě jeho stroj nesl již zmíněný námořní kompas. Svým pilotům rovněž doporučil nefixovat se příliš pohledem na vodní hladinu, což bylo a stále je při tak dlouho trvajícím letu v nízké výšce těsně nad hřebeny vln velmi nebezpečné. Rychlé vykopávání směrovek mělo naznačovat rozpuštění letové formace, naopak mávání křídly zas její seskupení. Mj. velitel mise zmínil, že se bude snažit vyvarovat ostřejších změn letu a pokud možno signalizovat rukama.
Vzhledem k faktu, že úspěch či neúspěch operace do značné míry spočíval na naprostém utajení, volil Mitchell letové kurzy cca 50 mil od východního a severovýchodního pobřeží Japonci stále obsazených ostrovů. Čímž tak za cenu nárůstu přeletové vzdálenosti na 400 mil eliminoval síť nepřátelských pobřežních hlídek a pozorovatelů. Před zachycením nepřátelskými radary skupinu 18 P-38 zase měla ochránit výška letu, která neměla překročit 50 stop, ve skutečnosti však později kolikrát oscilovala v rozmezí 10 – 30 stop.
Po příletu do předpokládané oblasti záchytu (oblast Zátoky císařovny Augusty, jihozápadní část Bougainvillu) měly Lightningy odhodit přídavné nádrže a začít nabírat výšku, v tu chvíli jim dle propočtů mělo v nádržích zbývat palivo zhruba na 15 minut bojové činnost. Jakékoliv delší setrvání v nepřátelské zóně pak neúnosně snižovalo pravděpodobnost bezpečného návratu na Guadalcanal.
Aby předešel možnosti nekoordinovanému honu osmnácti stíhačů na první japonské letadlo, které se objeví na obzoru, rozdělil velitel 339th FS formaci Lightningů do dvou sekcí. O eliminaci admirálova letounu se měla postarat „speciální“ útočná sekce, zatímco sekce výškového zajištění jí pak k tomu mělo umést cestu. Tj. neutralizovat stíhací doprovod, popřípadě jakékoliv jiné nebezpečí. Současně byly v rámci výškového krytí ustanoveni dva náhradní piloti, fungující jako záloha schopná náhrady jakékoliv pozice ve formaci. V okamžiku navázání vizuálního kontaktu s cílem měl přestat platit zákaz radiového ticha, načež vše mělo být podřízeno pouze primárnímu cíli operace. V této souvislosti byly zakázány jakékoliv útoky na sekundární cíle, ať už vzdušeného, pozemního či námořního charakteru. Zkrátka, po splnění mise se měli letci vydat bezprodleně zpět na Guadalcanal.
V samém závěru briefingu byly pilotům rozdány mapy a kopie letového plánu s vyznačenými přeletovými kurzy, časy apod. Opětovně bylo apelováno na předletovou kontrolu s důrazem na instalaci přídavných nádrží, krátce na to bylo bojové rozdílení ukončeno a piloti se rozešli ke strojům.
Po usednutí do svého Lightningu se Mitchell připoutal, překontroloval improvizovanou instalaci námořního kompasu, vše se zdálo být ok. Nahodil tedy motory a zamával na ostatní piloty, v ten moment se rozburácelo dalších čtyřiatřicet Allisonů. Chvíli na to začal Mitchell následován svojí smečkou rolovat na začátek vzletové dráhy Fighter Two, zde se zastavil, a ještě jednou překontroloval kompas. Střelka byla rovnoběžně se směrem dráhy. Bylo přesně 07:10 hod. dne 18. dubna 1943, když velitel 339th FS naplno otevřel páky přípusti obou motorů.
Ihned po odlepení od země začal Mitchell stoupat do 2 000 stop, kde hodlal za pomalého kroužení vyčkat na ostatní a následně zformovat skupinu. Mezitím dole na zemi opouštěly jedna P-38 po druhé letištní plochu. Doposud hladce probíhající vzlet celé skupiny byl však záhy narušen letounem poručíka J. McLanahana, jemuž se podařilo při příliš rychlém najetí na ostrou hranu rohože Marston prorazit pneumatiku. V tu chvíli pro něj mise skončila. Nicméně v rámci vzletu se jednalo o jedinou mimořádnou událost, přičemž všech zbývajících šestnáct strojů se postupně přidalo ke kroužícímu veliteli. Jakmile byla formace kompletní, sklopil Mitchell příď svého letounu k mořské hladině a pod úhlem 265° sklesal do 50 stop, následován svojí smečkou honících psů. V ten moment hodiny na přístrojových deskách Lockheedů ukazovaly 07:25 hod., celé to netrvalo více jak 15 min.
Krátce po zaujetí pozic v přeletové formaci začali stíhači přepínat přívody paliva z hlavních nádrží na přídavné, poručíka J. Moora nevyjímaje. Taktéž jako McLanahan, zařazeného k útočné sekci. Bohužel i pro něj, pár vteřin po přepnutí mu začaly oba motory vynechávat. Urychleně tedy přepnul přívod zpět na hlavní nádrže, načež motory opět chytly. Přesto se nadalo nic dělat, i pro něj tak mise skončila. Po krátké výměně posunků jeho místo zastoupil další náhradník, načež v misi pokračovalo vč. jejího velitele již jen šestnáct Lightningů.
Více jak dvě hodiny trvající let na 380 km/h cestovní rychlostí, kdy jedinou starostí bylo držet si pozici a sledovat velitele byl pro většinu pilotů stíhacího uskupení poměrně fádní záležitostí. Největším nepřítelem byl tak mikrospánek, obzvláště, když P-38 ze své výškové podstaty postrádaly odsouvající překryt kabiny a jejich kokpit se v nemilosrdně žhnoucím slunci pár metrů nad mořskou hladinou postupně měnil ve skleník. Při takto nudném letu pak kolikrát nebylo od věci nalézt si alespoň pro krátkou chvilku nějakou jinou zábavu. Naštěstí oceán pod nimi byl plný života a bylo co pozorovat. Jen poručík Canning kromě spatřeného hejna velryb a třímetrové Manty napočítal plných 48 žraloků. Každopádně, jediný, kdo se za letu opravdu nudit byl velitel 339th FS.
Po téměř 60 minutách letu korigoval Mitchell v 08:20 hod., zhruba v jedné třetině na severním horizontu se nacházející Nové Georgii, dosavadní letový kurz z 265° na 290°, aby o dalších 27 minut později v čase 08:47 hod., na úrovni Mundy ho opravil o dalších 15° severněji. Na kurzu 305° letěla skupina dalších 38 minut. V 09:25 hod. provedl korekci ještě o 20° doprava, v ten moment se měl dle svých výpočtů nacházet ve vzdálenosti cca 40 mil od jižního okraje Zátoky císařovny Augusty. Po příletu do oblasti zálivu otáčel ještě na konečných 90°, tehdy mu teoreticky do bodu kontaktu chyběly 4 minuty. V průběhu letu čím dál více rozvolněnou sestavu své smečky máváním křídel svolal na bližší distanc, vyhlížeje marně linku pobřežního příboje. Aktuální východní kurz přímo proti svitu ranního slunce a nad vodou se povalující mlžný opar mu však stále bránil zahlédnout žluté pláže Bougainvillu. Mitchell začal o sobě pochybovat. V ten moment se ovšem mlha na chvilku rozestoupila a on uviděl pobřeží. Palubní hodiny jeho Lightningu ukazovaly 09:34 hod.!
Krátce před okamžikem zachycení měla japonská skupina za sebou více jak hodinu a půl trvající let. Oba dva bombardéry G4M „Betty“ z 705. námořní letecké skupiny – 705. Kōkūtai odstartovaly z letiště Lakunai poblíž Rabuaulu v souladu s letovým rozvrhem v 06:00 hod. (08:00 hod. guadalcanalského času). A to i přesto, že den před tím za Jamamotem přiletěl velitel 11. letecké flotily Takodži Jošima a jako osobní přítel jej od plánované cesty zrazoval. Když se totiž japonský kontradmirál dozvěděl o před čtyřmi dny odvysílané radiové zprávě, odeslané v bezprostřední blízkosti námořní frontové linie, byl doslova zhrozen. Marné však byly jeho apely, Jamamoto byl pevně rozhodnut.
Vzápětí po vzletu se k bombardérům přidal jejich doprovod složeny z šestice stíhacích A6M3 „Zero“ z 204. námořní letecké skupiny - 204. Kōkūtai. Za postupného nabírání výšky do letové hladiny 6 500 stop zamířili obě Betty k jižnímu cípu Nového Irska a podél východního pobřeží Bougainvillu směřovaly dále k Buinu. Přibližně ve vzdálenosti jednoho kilometru za nimi ve výšce 8 200 stop následováni dvěma stíhacími roji ve „V“ formaci. Jako první letěl admirálův letoun, na levé straně v těsném závěsu od něj, téměř křídlo na křídlo, pak stroj náčelníka štábu Ugakiho.
Základna v Ballale byla o admirálově odletu informována prostřednictvím velitele letiště Lakunai, současně i velitelem admirálova letounu, jenž navíc upřesnil dobu příletu na 07:45 hod. (09:45 hod. guadalcanalského času). Pro obě radiové zprávy bylo pak příznačné, že s jejich odvysíláním si Japonci příliš hlavu nelámali, neboť byly odvysílány v jednoduchém kódu. Jednoduše se spoléhalo na to, že i v případě jejich zachycení a okamžitém dešifrování Američany nebude ze spojenecké strany na adekvátní opatření dostatek času.
K dopravě vrcholných představitelů japonského námořnictva použité stroje 705. Kōkūtai byly standardního produkčního provedení verze G4M1 model 11, vyzbrojené čtveřicí kulometů ráže 7,7 mm a v ocasním střelišti situovaným 20 mm kanónem. Vzhledem k tomu, že let probíhal v japonském zázemí, byla s ohledem na počet pasažérů a hmotnostní úsporu u letounu viceadmirála Ugakiho ponechána většina munice do palubních zbraní na zemi. Pro svoji obranu tak bombardér disponoval jen v kulometech založeným nábojovým pásem, respektive zásobníkem v případě kanónu. Dle některých indicií u Jamamotova stroje absentovala výzbroj zcela(?). V této souvislosti lze pak podotknout, že ono to zázemí zrovna příliš hluboké nebylo, přičemž vzhledem k níže uvedenému určitý pocit z japonské lehkovážnosti je zcela na místě. K odlehčení svých strojů totiž přistoupil taktéž stíhací doprovod, jenž ze svých A6M3 odmontoval vysílačky!
V 07:30 hod. (09:30 hod. guadalcanalského času) nad hustou džunglí Bougainvillu Japonci spatřili v dálce na pozadí oceánu se formující kontury Ballale a začali s pozvolným klesáním. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Ale opravdu jen zdálo.
Krátce po té co velitel 339th FS zahlédl pobřeží ostrova mu zapraskalo ve sluchátkách a do prolomeného radiového ticha se ozvalo ... Bogeys! Vysoko na jedenácté hodině!... Nemožné, usoudil Mitchell. Načasování rendez vous s admirálem však opravdu vyšlo téměř na minutu přesně. Oním pilotem, jenž jako první spatřil skupinu japonských letounů byl poručík D. Canning. ...Rozumím a mám je... potvrdil Mitchell. V okamžiku navázání vizuálního kontaktu byly japonské G4M1 od Američanů vzdálené cca 5 mil, nacházející se v letové výšce 4 500 stop a za pozvoleného klesání pomalu míjející západní cíp Bougainvillu. Zhruba o 1 000 stop výše za nimi letěl jejich doprovod, složeny ze dvou trojic stíhacích A6M3. Stále několik metrů nad mořskou hladinou nastavil Mitchell své motory na maximální bojový výkon a začal prudce stoupat. Zároveň svým pilotům nařídil odhodit přídavné nádrže. Až překvapivě šlo vše doposud dle plánu. Ovšem, ne nadlouho.
Zaseknuté zámky na závěsnících P-38 poručíka Holmese mu totiž zabránily v odhození přídavných nádrží. Po pár marných pokusech o této skutečnosti informoval velitele útočné sekce kapitána Lanphiera, s tím, ať mu dá chvilku času, než se jich zbaví. Lanphier však mlčel, respektive jej ignoroval. Holmes následován svým číslem se tedy oddělil od velitele a jal se divokým manévrováním nádrží zbavit. V Mitchellovi jakoby se krve nedořezal. Nejen že útočná sekce byla redukována na polovinu, ale přesně o polovinu se také rozrostl počet potenciálních cílů. Neboť, dle původních propozic operovali Američané s myšlenkou, že v japonské skupině se bude nacházet pouze jeden bombardér.
Velitel 339th FS však odmítl cokoliv na dosavadním plánu měnit, času bylo zatraceně málo. Za stálého stoupání a následován 11-ti P-38 výškového krytí stočil svůj stroj doprava na paralelní směr s Japonci, zatímco Lanphier po velitelově výzvě ...Je to tvoje maso, Tome... potvrdil, a se svým číslem poručíkem Barberem nasadil vstřícný kurz k osmičlenné nepřátelské skupině. Lanphier vlevo, Barber vpravo. Krátce před tím, než se však útočná dvojice dostala do střelecké pozici za kormidla prolétajících bombardérů, zareagoval konečně japonský doprovod. Piloty stíhacích A6M3, doposud vyhledávající potenciálního nepřítele kdesi na jižním horizontu totiž ani v nejmenším nenapadlo, že by případný útok mohl být veden ze spodu jejich týlu. Díky absentujícím vysílačkám upozornil velitel doprovodu máváním křídel své podřízené o hrozícím nebezpečí, načež japonští stíhači odhodili přídavné nádrže a s převahou výšky začali „pikovat“ mezi bombardéry a Lanphierem vedenou dvojici Američanů. V předtuše, že nebudou u obou G4M1 včas, začali Japonci beznadějně střílet alespoň do prostoru mezi bombardéry a P-38 s vidinou, že tak se jim podaří útočníky od útoku odradit. Přestože o to větší zmatek a paniku na paluby obou bombardérů zaseli, zoufalá snaha jim přinesla úspěch, byť částečný. Zatímco střelbou do prázdna doposud v nevědomosti dlící posádky G4M1 začaly zaujímat bojová stanoviště, Lanphier otočil prudkou doleva na severozápad v ústrety nalétávající trojici Zer. Což ovšem zpovzdálí sledující Mitchell zase nevydržel, a řval do vysílačky ...Chyťte bombardéry..., sakra, bombardéry! ... Ale oba dva lovci v zápalu boje už „neviděli a neslyšeli, v očích měli jen krev“.
Přibližně v té době japonské bombardéry konečně identifikovaly blížící se hrozbu a se skloněnými příděmi k zemi postupně nabírající rychlost se od sebe oddělily. Letoun náčelníka štábu Ugakiho nejdříve provedl obrat doleva, aby vzápětí zatočil doprava a zamířil nad volné moře. Jamamotova Betty uhnula doprava, pak její pilot srovnal a v letu nad pobřežní džunglí pokračoval přímo k letišti v Kahili.
Zatímco Lanphier čelním útokem naboural a v podstatě rozvrátil sestavu útočící japonské trojky, Barber zcela ignorující druhou doprovodnou trojici na své „šesté“ se neúprosně blížil ke svému cíli, k nyní již osamocené G4M1 admirála Jamamota. Palbu zahájil ze vzdálenosti asi 160 stop, když zprvu mířil na pravou část trupu a pravý motor, poté ji přesunul přímo na kormidla bombardéru, zpět na pravý motor a konečně i na motor levý. Po celou dobu útoku palubní střelci bombardéru mlčeli! Přesně dávkovaným přívalům olova a oceli z bezprostřední blízkosti tak mohla Betty jen sotva delší dobu odolat. Přestože každý Barberův direkt byl doprovázen kusy odlétávajícího potahového materiálu, krycích plechů a z pravého motoru se valil černý dým, tento za neustálého pumpování železa do Japonce zkrátil vzdálenost na 100 stop. Když tu náhle se bombardér ve své poslední křeči vzepjal, pravděpodobně palbou zasažený pilot prudce přitáhl, a po levém křídle se zřítil do džungle. Sestřelením bombardéru to však pro Barbera ani zdaleka neskončilo.
Jen co se Barber stěží vyhnul srážce s pravým křídlem nešťastné Betty, musel čelit stále dotěrnější druhé části japonského stíhacího doprovodu. Nicméně, to mu nebránilo v tom, aby těsně nad korunami stromů a za neustálého manévrování směřoval nad moře, přesně do míst, kudy unikal druhý z japonských bombardérů s náčelníkem štábu Ugakim na palubě. Pomyslný trn z paty mu však záhy vytrhlo doposud pasivně vyčkávající výškové krytí. Mitchell v očekávání japonských stíhaček z Kahili totiž nakonec vyslyšel Lanphierovo naléhání, a v čele shora sestoupivši čtyřčlenné sekce rozprášil Barberovi pronásledovatele. Nicméně, v ten moment se do boje zapojuje druhá část původní útočné sekce, tj. "náhradníci" Holmes a jeho číslo Hine.
Jakmile se Holmesovi podařilo odhodit přídavné nádrže, což se mu povedlo, když v rámci prudkého klesání prudce přitáhnul a současně vykopnul směrovky doleva, zamířil se svým wingmanem zpět do boje. Vzhledem ke skutečnosti, že ve své snaze zbavit se otravných podvěsů letěl s japonskou skupinou taktéž na paralelním kurzu, dostat se do míst zrovna gradujícího boje mu nečinilo sebemenší potíž. Díky komunikaci, spíše však hysterickým výkřikům, ozývajícím se z vysílačky pak i velmi rychle nabít situačního povědomí. Zprvu slyšel Lanphiera jak křičí ... Jsem sevřen třemi Zery a nemůžu letět nikam jinam než rovně! ... a následně Barbera ... Dostal jsem jednoho z těch zkurvysynů! Upadl mu ocas! ... A vskutku, uprostřed džungle náhle objevivší se ohnivá koule nešla přehlédnout. Vzápětí oba dva uviděli kličkující Lightning pronásledovaný třemi A6M3 a o něco východněji ve výšce několika metrů nad mořem unikající japonský bombardér!
Jako první na druhou Betty zaútočil Holmes, a mířil přesně. Jeho střely zasáhly pravé křídlo vč. motoru, z něhož se posléze začal linout bílý dým. Hine také nelenil, ovšem přestřelil. Provést náležitou opravu mu však znemožňovala příliš sevřená formace se svým velitelem, který mu zkrátka překážel. S přebytkem rychlosti následně oba dva japonskou G4M1 přeletěli a stočili se k jihu. Ke slovu tak opět přišel Barber, jenž prvotní útok dvojice svých spolubojovníků sledoval z povzdálí a až nyní se konečně dostal na dostřel. Pravděpodobně po Holmesově poškození křídelní nádrže unikající benzínové výpary pak zapříčinily, že po jediné ze 150 stop vypálené dávce se Ugakiho letoun těsně nad mořskou hladinou doslova rozpadl. Ve vzduchu létající trosky Barberův Lightning sice zasáhly, ale štěstí tento den zkrátka stálo při něm. Jeho stroj zůstal nadále letuschopným. Bohužel, takovéto štěstí neměl Hine jenž se zřejmě stal obětí japonského doprovodu, konkrétně poddůstojníka 1. třídy Kenjiho Yanagiya, jenž měl o něco později nad Shortlandu napadnout v 9 000 stopách letící osamocený Lightning, z jehož chladičů byla patrná unikající pára. Na americké straně byl tak poručík Hine onoho dne jedinou ztrátou na životech. Jeho tělo se nikdy nenašlo.
Po sestřelu bombardérů již nebyl důvod zdržovat se v horké oblasti déle, než je zdrávo. ... Mise splněna, Všichni padejte domu ..., oznámil velitel 339th FS do vysílačky a začal nabírat výšku a stáčet svůj stroj zpět na domovskou základnu. ... Rozumím ... odvětil s poněkud smíšenými pocity Kittel. Do značné míry zklamané výškového krytí, tedy celkem osm P-38, si totiž v průběhu boje ani nevystřelilo. Jako poslední z Američanů a poněkud symbolicky opustil nebe nad zátokou Canning. Vzhledem k prodělanému boji proběhl zpáteční let na Guadalcanal v poněkud rozhárané sestavě, někdy i zcela samostatně, kdy piloti dle okolností tvořily tu menší tu větší skupinky. Každopádně let probíhal co nejkratší trasou, která s ohledem na tenčící se stav paliva nebyla pro mnoho pilotů prosta dramatických okamžiků. S výjimkou jedné P-38, se však nakonec všech 14 zbývajících Lightningů dostalo zpět na domovskou základnu v pořádku. Krátce po Holmesovo vyvázání z boje nad Bougainvillem a překontrolování aktuálního stavu paliva si totiž poručík uvědomil, že návrat na Guadalcanal je nemožný. Cestovní rychlostí 170 km/h, v podstatě na hranici pádové rychlosti, a za doprovodu Canninga tak vedl svůj stroj na Russellovy ostrovy, kde právě probíhala výstavba nového letiště. A právě sem také svůj Lightning mezi parní válce a jiné zemní stroje v pořádku posadil.
Narozdíl od Fighter Two, kde po příletu Mitchellovi skupiny zavládlo nadšení a otevíraly se bedny s burbonem, na letišti v Buinu zavládla ponurá atmosféra. V očekávání inspekce vrchního velitele odstraňovaly pracovní čety po celou noc ze vzletové dráhy všude přítomný prach. A když druhého dne po zrovna absolvovaném boji začala přistávat Zera admirálova stíhacího doprovodu, podél vzletové dráhy stála v nažehlených uniformách seřazena celá posádka letiště. Vše bylo nachystáno k slavnostnímu defilé základny. Jenomže hlavní protagonista se jaksi nedostavil.
Jakmile se Japonci dozvěděli co se vlastně stalo, jali se v zoufalé naději organizovat záchranou výpravu. Jenže nalezení místa dopadu zabralo desetičlenné pátrací skupině v těžko průchodném terénu ostrovního deštného pralesa dva dny. A když konečně skupina pod vedením nadporučíka Hamasuny nalezla sestřelený bombardér, musela konstatovat nevyhnutelné. Těla všech 11 členů posádky byla roztroušena kolem rozlomeného trupu Betty, když samotný Jamamoto byl nalezen v utrhnutém sedadle stále připoutaný, na rukách bíle rukavice a levou rukou svírající samurajský meč. Na základě provedené pitvy bylo posléze zjištěno, že ještě před dopadem byl admirál zasažen dvěma střelami ráže 12,7 mm, z nichž jedna pronikla ze spodu do levé části čelisti a v blízkosti pravého oka vyšla ven. Zatímco druhá střela prošla středem levé lopatky a zůstala uvízlá v pravé horní části těla. Jamamoto zemřel ještě ve vzduchu. V této souvislosti je nutné dodat, že nadporučíkova skupina v troskách bombardéru ani jeho blízkém okolí nenalezla žádné palubní zbraně.
Mnohem více štěstí, než jeho velitel měl náčelník štábu Spojeného loďstva. Matume Ugaki se totiž nacházel mezi trojicí mužů, kteří jako jediní přežili destrukci druhé Betty. Kromě viceadmirála, to byly ještě druhý pilot poddůstojník 2. třídy Hiroshi Hayashi a hlavní účetní flotily kpt. Motaharu Kitamura.
Dne 7. května vyplula z atolu Truk bitevní loď Musaši, na jejíž palubě se nacházel Jamamotův popel a popel jeho spolubojovníků. 21. května vlajková loď Spojeného loďstva vplula do Tokijského zálivu a zakotvila v Kisarazu. Ještě téhož dne se z tokijských amplionů ozvalo ... V dubnu tohoto roku admirál Jamamoto Isoroku, vrchní velitel Spojeného loďstva, našel statečnou smrt na palubě svého letadla při střetu s nepřítelem v průběhu řízení celkových operací na frontové linii .... Zatímco Američané touto relací získali oficiální stvrzení výsledku operace VENGEANCE, Zemi vycházejícího slunce čekal státní pohřeb. V její moderní historii teprve druhý vypravený pro nečlena císařské rodiny. Stalo se tak dne 5. června 1943.
Jak vlastně hodnotit výše popsanou operaci? Řečí čísel a samotného provedení mise se Američanům při ztrátě jednoho stroje a jedno nezvěstného pilota podařilo sestřelit dva japonské bombardéry, v jejichž útrobách nalezlo smrt 20 mužů. Samo o sobě však toto tehdy nepředstavovalo nic nad míru neobvyklého. Nicméně, uvědomíme-li si, že v případě VENGEANCE se jednalo do té doby o zdaleka nejdelší přepadový let, s jasně stanoveným cílem, a navíc v téměř bezchybném provedení. Získává „Jamamotova mise“ punc jedinečnosti.
Je dějinným paradoxem, že přesně rok před tím, tedy 18. dubna 1942, provedl plukovník Doolittle se svými muži nálet na Tokio. Byť svými parametry operace zcela rozdílné, ve svých důsledcích na válku v Pacifiku byly takřka obdobné. Ztráta Jamamota, druhého muže císařství co do popularity, znamenala pro morálku obyvatel Japonska drtivý úder. Ale nejen obyvatelstva, admirálova smrt uvrhla do určitého druhu letargie i nemalou část velitelského sboru námořnictva, důstojnictva a mužstva obecně. Smrt vrchního velitele samozřejmě znamenala také kvalitativní ztrátu, pravděpodobně ztrátu nenahraditelnou. Ovšem v soukolí války v Tichomoří rozjetý americký parní válec šlo už jen stěží zastavit. Ostatně toho, že otázka nestojí na případné prohře či neprohře Japonska, ale na tom, kdy prohraje, si byl vědom i sám Jamamoto. Do konce války však ještě zbývalo téměř dva a půl roku krvavých bojů.
Smrt admirála Jamamota (1) viewtopic.php?f=403&t=9676
Smrt admirála Jamamota (2) viewtopic.php?f=403&t=9679
Zdroje:
Lockheed P- 38 Lightning; Modelpress – Zdeněk Pátek
We Killed Yamamoto The Long-range P-38 Assassination of the Man Behind Pearl Harbor, Bougainville 1943; Si Sheppard
www.palba.cz
www.valka.cz
www.fronta.cz
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Vengeance
https://en.wikipedia.org/wiki/OP-20-G
https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Rochefort
https://stationhypo.com/2021/05/12/reme ... ort-usn-2/
http://www.microworks.net/pacific/intel ... jicpoa.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Station_HYPO
https://cnrh.cnic.navy.mil/About/History/Station-Hypo/
https://generals.dk/general/Twitty/Jose ... s/USA.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Kawanishi_H8K
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_I-Go
https://pacificwrecks.com/airfields/sol ... index.html
https://pacificwrecks.com/units/usaaf/347fg/index.html
https://pacificwrecks.com/airfields/png ... index.html
https://www.detektorweb.info/clanek/zby ... g4m1-betty
https://donhollway.com/yamamoto/
https://www.historynet.com/death-by-p-38/?f
http://www.unmuseum.org/operationvengence.htm
https://apps.dtic.mil/sti/pdfs/ADA434547.pdf
http://www.vicsocotra.com/wordpress/2015/page/27/
https://generals.dk/general/Twitty/Jose ... s/USA.html
https://www.google.com/search?q=Yamamot ... 8TBr4IYy3M
http://topsid.com/index.php?war=clanky_ ... a_jamamota
https://www.tallahatchienews.ms/enid-ma ... arl-harbor
https://www.quora.com/How-many-guns-did ... tning-have
https://en.wikipedia.org/wiki/Edwin_T._Layton
https://www.warhistoryonline.com/world- ... l?chrome=1
https://pacificwrecks.com/date/1943/04/18.html
http://pwencycl.kgbudge.com/M/a/Marston_Mat.htm
https://pacificwrecks.com/units/ijn/705/index.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Kenji_Yanagiya
https://www.defensemedianetwork.com/sto ... lightning/
http://ww2fighters.e-monsite.com/medias ... ng-x-4.jpg
. Díky, taky jsem se za poslední týden dost opotil.
