Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 87.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 87.
V době bojů na Nové Guinei, a konci bojů na Guadalcanalu, v prvých měsících roku 1943 se admirál King a admirál Nimitz rozhodli, že vytvoří ve středním Tichomoří nový úderný svaz. Tehdy však bylo Výborem náčelníků štábů ve Washingtonu (generál Marshall) vytvořeno Spojené operační velení, které bylo rozděleno mezi admirála Halseyho a generála MacArthura.

Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Navrhované útočné operace v oblasti generála MacArthura (Nová Guinea) tehdy nevyžadovaly žádné velké válečné lodě, myšleno bitevní či letadlové lodě a křižníky. Ty proto mohly být uvolněny pro boje ve středním Pacifiku. A generál MacArthur své záměry mohl tehdy na Nové Guinei provádět leteckými výsadky a to, včetně zásobování.
Admirál Nimitz tak mohl navrhnout a bylo mu schváleno, vytvoření nového operačního svazu – „Task Force 50 (a další 50.1 atd.) – a následné jmenování svého náčelníka štábu, kontradmirála Raymonda Spruance, jeho velitelem byl určen admirál Halsey.

Mapa centrálního Pacifiku, foto je majetkem Wikipedie. Zde byla zmenšena.
Doktor Marston Daniel, editor, v knize - Průvodce válkou v Pacifiku, Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., – v - Kapitola 9. -, kterou napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku – nám pak na str. 163., hned v úvodu článku dává tyto základní informace: cituji:
„Během druhé světové války naplánovaly a uskutečnily americké jednotky v centrálním Pacifiku pod velením admirála Chestera W. Nimitze řadu námořních operací, které dodnes zůstávají vzorem pro vedení obojživelných operací na velkém válčišti proti mocnému a odhodlanému protivníkovi.
Houževnatý odpor Japonců a hrdinství amerických vojáků, kteří je museli přemoct, vytvořili z bitev na ostrovech, jako byla Tarawa (já přidávám ještě i svůj názor - Saipan), Iwodžima nebo Okinawa, legendy zapsané v amerických vojenských dějinách. Velkolepost těchto bitev způsobila, že se pozornost často soustředila na taktické stránky bojů a diskuse o mnoha důležitých aspektech, kterými se museli Nimitz a jeho podřízení zabývat při plánování a provádění obojživelných operací, se dostala do pozadí.
Během bojů s Japonci musel Nimitz současně řešit nikdy nekončící řadu rozepří, které probíhaly mezi jeho štábem a Spojeným sborem náčelníků štábů, a mezi ním a velitelem Jihozápadní pacifické oblasti (SWPA) generálem Douglasem MacArthurem, mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil Spojených států a dokonce i mezi jednotlivými bojovými složkami amerického námořnictva. Nimitz byl na druhé straně ušetřen jednoho problému, který pronásledoval Eisenhowera v Evropě a MacArhura v jihozápadním Pacifiku, totiž tahanic se Spojenci. Až do připlutí britských letadlových lodí na samém konci války pocházely Nimitzovy jednotky výhradně ze Spojených států.“

Bojové operace ve středním Pacifiku.
Ještě před válkou si všechny jednotlivé složky ozbrojených sil USA vytvořily v centrálním Pacifiku své plány, které byly většinou soustředěny na to, jak se po vypuknutí nepřátelství s Japonskem probije americké námořnictvo z Havaje směrem na západ a to na Marshallovy ostrovy, na Karolíny a na Mariánské ostrovy. Ty plány byly skutečně nezbytné, neboť se muselo americké námořnictvo probojovat k obleženým americkým jednotkám, které byly na stálých základnách na Guamu a Filipínách. Úkolem amerických námořních sil bylo vždy tyto ostrovy dobýt, pokud by padly do rukou Japonců. Ve stejné době před začátkem války však neexistovaly žádné plány, které by nastiňovaly válečné operace námořnictva USA mezi Filipínami a Austrálií (v poznámce autorů těchto řádků se píše: Podrobný popis předválečných plánů na válku s Japonskem lze nalézt v: Miller, Edward S. War Plan Orange: The US Strategy to Defeat Japan 1897 – 1945., Strategie USA pro porážku Japonska 1897-1945. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1991).
Určitě každý z čtenářů nebude překvapen, když napíši slova, že Japonci, Japonské císařské námořnictvo (IJN) velice pečlivě sledovalo ještě před začátkem války veškeré pohyby amerických ozbrojených sil všech složek a zároveň si vytvářelo svou strategii pro jejich zničení. Historické podklady říkají, že si byly tajné služby obou budoucích protivníků velmi podobné: „Jejich vůdcové se ve velké míře přikláněli k názorům amerického námořního stratéga 19. století Alfreda Thayera Mahana, který věřil, že je nutné zničit nepřátelské loďstvo v jediné rozhodující námořní bitvě.“ Kdo se zajímá válkou v Pacifiku, tak ví, že se skutečně jak US NAVY tak IJN (Japonské císařské námořnictvo) o takovou bitvu vždy pokoušelo a celou válku ji usilovně vyhledávalo.
Dějiny, které byly psány většinou až po 2. světové válce pak samozřejmě říkají, že mezi Japonci a jejich vítězstvím v jedné velké námořní bitvě stála vždy velikost jejich loďstva. Japonské válečné námořnictvo nikdy nebylo tak veliké, aby mohlo v jedné velké námořní bitvě zničit celé spojenecké loďstvo. K těmto faktům pak američtí a angličtí historici píší následující, cituji:
„Když vzali japonští plánovači v úvahu své obranné pozice a podle vlastního názoru i ‚nadřazenou‘ taktiku, výcvik a bojového ducha, dospěli k závěru, že šance na vítězství pro jejich loďstvo, jež dosahovalo 70% velikosti protivníka, je 50 na 50. V letech 1922 a 1930 navíc Japonsko podepsalo smlouvy, na jejichž základě bylo jejich loďstvo omezeno na 60% loďstva Spojených států (Historickým podkladem zde byl: Koda, Yogi. A Commander´s Dilemma: Admiral Yamamoto and the ‚Gradual Attrition‘. Strategy. Naval War College Review Velitelské dilema: admirál Jamamoto a ‚postupný úbytek‘. Strategie. Námořní válečná akademie Přehled. Podzim 1993, č. 45., str. 64.).“
Protože byl stále velký nepoměr mezi námořnictvem USA a Japonska musela země Vycházejícího slunce konat. Japonské námořnictvo tak vyvíjelo strategii tzv. „postupného ničení“. Podle této strategie a plánu pak měly japonské ponorky, bombardéry z pozemních základen a lehká hladinová plavidla redukovat každé blížící se americké loďstvo na takovou velikost, kterou by byly schopny Japonci zničit v rozhodující bitvě obou loďstev. Aby tak mohli Japonci konat, chtěli pro tuto svou strategii použít všechny základny na Marshallových ostrovech, Karolínách a Marianách, které získali pod svou správu v rámci mandátu SN (Společnost národů, pozdější OSN) po 1. světové válce.
Když 2. světová válka začala, znemožnil japonský útok na Pearl Harbor americkému loďstvu připlout ihned na pomoc Guamu a Filipínám. Mimo toho se Japoncům podařilo hned po Pearl Harbouru obsadit Bismarckovo souostroví, Šalamouny a většinu Nové Guiney, a to takovou rychlostí, že pak ohrožovali nejen námořní dopravní trasy mezi Spojenými státy a Austrálií, ale též i samotný Australský kontinent.
A právě s takto popsanou hrozbou, se museli plánovači Spojeného sboru náčelníků štábů USA, v březnu roku 1942, vyrovnat! Prezident USA Roosevelt, pak schválil plán, „kterým byl Tichý oceán rozdělen na dvě válčiště“ (v Poznámce ke Kapitola 9., se píše: Pozadí Roosevelltova rozhodnutí viz: Heyes, Grace Pearson. History of the Joint Chiefs of Staff World War II: The War Against japan. Japan. Historie sboru náčelníků štábů Druhá světová válka: Válka proti Japonsku. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press 1982., Námořní informační institut 1982, Annapolis: Maryland, 1982.).
Ve vzácné shodě se tehdy jednotlivé složky shodly na nezbytnosti jednotného velení pro celé Tichomoří, ale nemohly se tehdy dohodnout, komu bude svěřena výsledná moc a odpovědnost. Cituji z historického pramene Doktor Marston Daniel, editor, v knize - Průvodce válkou v Pacifiku – v - Kapitola 9. - , kterou napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 165:
„Armáda chtěla generála Douglase MacArthura, ale námořnictvo nemělo nejmenší chuť přepustit velení nad loďstvem armádnímu důstojníkovi a žádný námořní důstojník nebyl hodnostně zařazen tak, aby mu mohl být MacArthur podřízen.
Když Spojený sbor náčelníků štábů zjistil, že není schopen překonat tento mrtvý bod, rozhodl se Tichomoří vytvořit dvě válčiště: do Jihozápadní pacifické oblasti pod generála Mac Arthura spadaly Filipíny, Nizozemská východní Indie a Austrálie, druhým (válčištěm) byla Pacifická oblast (POA), kam patřil zbytek Tichého oceánu. Velitelem POA – Pacifické oblasti - se stal (admirál) Nimitz, který31. prosince 1941 zaujal post vrchního velitele amerického Tichomořského loďstva. Oblast jeho velení (Nimitze) byla rozdělena do tří podoblastí, Jižní, Střední a Severní.
Jižnímu Pacifiku velel admirál, který podléhal Nimitzovi, ale zároveň úzce koordinoval své operace s MacArthurovými. Ve zbývajících dvou oblastech velel přímo admirál Nimitz."

Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 88.
Stále jak víme a jak zde bylo mnohokrát zdůrazněno, platil fakt, že při vstupu do 2. Světové války, byla platná dohoda mezi USA a VB, že „nejdříve je nutné porazit Německo“, ale v době počátků www2 byly podrobnosti úmluvy ještě hodně mlhavé.
Při stále narůstajícím ohrožení kontinentu Austrálie císařským Japonskem, spolu s faktem, že ani v roce 1942 a ani 1943, nebude možné provádět invazi do Němci obsazené Evropy, přes kanál La Manche do Francie, přemýšleli Američané o jednom z návrhů na omezenou ofenzívu v Jižní a Jihozápadní pacifické oblasti. Cílem takto uvažované ofenzívy by bylo obsazení tehdejší hlavní japonské letecké a námořní základny v Rabaulu na ostrově Nová Británie (v Bismarcově souostroví).

Mapa středního Pacifiku s Rabaulem, foto a mapa je majetkem Wikipedie.

Cituji z historického pramene Doktor Marston Daniel, editor, v knize - Průvodce válkou v Pacifiku – v - Kapitola 9., kterou napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 165:
„Společný Americko-britský spojený sbor náčelníků štábů (CCS, US/Britisch Combined Chiefs of Staff) nakonec omezenou ofenzívu schválil, ale nedokázal se dohodnout co má následovat. Britové by obecně raději viděli pouze obranné operace, dokud nebude Německo poraženo. Američtí vedoucí činitelé, zejména admirál Ernest J. King, vrchní velitel amerického námořnictva a náčelník námořních operací, prosazovali pokračování v ofenzívních operacích jak v Jihozápadní, tak ve Střední pacifické oblasti, čímž chtěli udržovat Japonce pod trvalým tlakem.
Rozpory kolem otázky, zda proti Japoncům postupovat po jedné, nebo po dvou osách, souvisely přímo s problémem jednotného velení, který vyústil ve dvě válčiště.“

Zde je pak nutno připomenout jeden stále se opakující argument, že když generál MacArthur opouštěl Japonci obsazované Filipíny, v březnu 1942, udělal tam závazek či slib – „Já se vrátím“. A tento závazek spočíval v návratu na Filipíny přes jednu z os, tedy přes Jihozápadní pacifickou oblast. Při všech diskuzích jak postupovat dál, však druhý z velitelů admirál Nimitz a ostatní jeho námořní důstojníci považovali tamější moře - ´za příliš úzké moře´- v tomto Jihozápadním válčišti generála MacArthura, kde budou lodě vždy v dosahu letadel z japonských pozemních základen – což bylo považováno za nejhorší místo pro námořní operace.
Podle názoru tehdejší většiny námořních stratégů doby, spočívala správná volba v postupu na Filipíny ze středního Pacifiku (jak si o chvíli řekneme, tedy přes Karolíny, Gilbertovy ostrovy, Marshallovy ostrovy a Mariany).
Tehdejší geostrategická vnitřní pozice, ve které se tehdy Japonci nacházeli, znamenala, že měla japonská strana teoretickou výhodu nad Američany. Stejný historický pramen na str. 166., hned vysvětluje proč tomu tak bylo, cituji:
„Japonské Spojené loďstvo, které operovalo z Truku (ostrov) na Karolínách jehož součástí byly dvě nejmocnější bitevní lodě všech dob, mohlo rychle zareagovat na hrozbu amerického postupu z kteréhokoliv směru a odrazit ji dřív než by síly protivníka z jiných válčišť dokázaly zasáhnout. Možná, že tuto poziční výhodu Japonci na počátku (války) opravdu měli, nakonec však neobstála proti nárůstu amerických námořních sil.
Sbor náčelníků štábů Spojených států amerických rozhodl otázku, jak pokračovat, na strategické úrovni ve prospěch postupu ve dvou směrech a vytvořil rámec pro plánování operací ve středním Pacifiku. Se souhlasem Americko-britského sboru náčelníků štábů si americký sbor zachoval celkovou strategickou kontrolu nad válkou v Tichomoří (zde je pak stejná poznámka, jako je u předchozího článku – o rozdělení válčišť – na dvě válčiště – historický podklad je pak ze str. 100, tohoto podkladu) a dále pak koordinoval válečné úsilí na dvou válčištích – v Jihozápadní pacifické oblasti a v Pacifické oblasti – tím, že určoval strategické (někdy i operační) cíle, přiděloval prostředky a celkově dohlížel na plány a operace obou velitelů válčišť.
Během války se například admirál Nimitz osmnáctkrát osobně setkal s admirálem Kingem, zástupcem námořnictva z amerického sboru náčelníků štábů.“

Admiral King, foto je majetkem Wikipedie.
Admirál Nimitz byl velice zkušený námořní velitel, který za 36 let své služby u US Navy velel nejen hladinovým lodím, ale i ponorkám. Jenomže jako ostatní američtí důstojníci ve službách námořnictva té doby, toho moc nevěděl o velení velkým jednotkám z jiných složek ozbrojených sil, jako bylo třeba pozemní vojsko a další (V poznámce k těmto větám je odkaz na Nimitzův životopis, viz Potter, E. B. Nimitz. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1976). V praxi pak admirál Nimitz svůj popsaný handicap, svou slabinu v neznalosti jiných velkých složek armády překonával tak, že vytvořil společnou organizaci pro plánování a vedení bojových operací, na kterých se pak podílelo více složek armády, které k boji potřeboval. Na str. 166., pak výše uvedený historický zdroj, doslova o tomto problému napsal, cituji:
„Nimitz odvrhl tradiční výsadu velitele mít svou vlajkovou loď a velitelství si zřídil na souši, s výhledem na Pearl Harbour. Do štábu jmenoval důstojníky od každé zbraně (kterou pro každý ten který boj potřeboval) a zpravodajská pracoviště sloučil do Spojeného zpravodajského střediska Pacifické oblasti (JICPOA, Joint Inteligence Center Pacifik Ocean Area), zpravodajské organizace dodávající informace všem složkám a čerpající ze všech zdrojů.
Ve funkci velitele loďstva provedl Nimitz nezbytné organizační změny, které umožnily přípravu námořních sil na operace ve Středním Pacifiku. Vytvořil takovou strukturu loďstva, v níž lodě zůstávaly v přední linii a bojovaly s Japonci, zatímco se dva velitelé loďstva, admirálové Raymond Spruance a William ´Bull´ Halsey, střídavě vraceli i se svými štáby zpět na Havaj, aby si mohli naplánovat další operace.
Když velel Halsey, bylo loďstvo označeno jako Třetí, když velel Spruance, stalo se Pátým (Poznámka k tomuto vysvětlení říká: Označení loďstev vycházelo z jednotného systému značení, které zavedl admirál King k 15. březnu 1943. Životopisy Spruance a Halseyho viz: Buell, Thomas B. The Quiet Warrior: A Biografy of Raymond A. Spruance. Boston: Little, Brown and co., 1974; Potter, E. B. Bull Halsey. Annapolis, Marylamd: Naval Institute Press, 1985.).“
Při všech těchto reorganizacích, vytvořil admirál Nimitz též i obojživelné síly (jednotky), které byl podřízeny 5. Loďstvu. Obojživelné síly měly za úkol plánovat a provádět vyloďování, které se pak stala hlavní charakteristikou celé námořní války ve Středním Pacifiku.
Velitelem těchto obojživelných sil se pak stal kontraadmirál Richmond Kelly Turner, který předtím velel, a to velice úspěšně, obojživelným jednotkám u Guadalcanalu .

Kontraadmirál Richmond Kelly Turner, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Měl pod kontrolou obojživelné síly námořnictva a jednotky, určené k vylodění pozemní armády a námořní pěchoty.
Sboru námořní pěchoty velel generálmajor Holland M. „Howlin´Mad“ (v překladu „Šílený Howlin“) Smith (Životopisy Turnera a Smithe viz: Dyer, George C. The Amphibians Came To Conquer: The Story of Admiral Richmonds Kelly Turner. Dva svazky. Washington, D. C.: Government Printing Office, 1972; Cooper, Norman V. A Fighting General: The Biografy of Gen Holland M. „Howlin Mad.“ Smith. Quantico, Virginie: Marine Corps Association, 1987.).
V celé té nové strategii pak zkušený ponorkový velitel, kterým admirál Nimitz nesporně byl, bylo jasné, že jeho počáteční válka s Japonci, na nepřítelem obsazeném území, musí začít americké ponorky. Proto ponorkovým velitelům nařídil, aby jejich ponorky začaly útočit na japonské obchodní lodě, s cílem přerušit tak jejich námořní trasy z jihovýchodní Asie, na kterých záviselo, zemi vycházejícího slunce, zásobování jejich průmyslu a japonských ozbrojených složek všemi životně důležitými surovinami, jako byly ropa a kaučuk. Pro řízení tohoto boje bylo také vytvořeno zvláštní ponorkové velitelství, které mělo na starosti uplatňovat útoky na zásobovací lodě Japonců. Na str. 167., výše uvedeného historického zdroje je pak panem profesorem Gatchelem Theodorem doslova napsáno, cituji.
„Posledním dílkem Nimitzovy skládačky ´organizace námořnictva´ bylo námořní letectvo. Skon bitevních lodí v Pearl Harboru udělal z letadlových lodí automaticky hlavní plavidla loďstva. Navzdory tomu, že bitvy v Korálovém moři a u Midwaye ukázaly, že letadlové lodě jsou budoucností námořnictva, byli američtí námořní letci nespokojení. Admirál Frank Jack Fletcher, jenž velel v Korálovém moři, a admirál Spruance, který sloužil s Fletcherem u Midwaye, byli oba ´hladinoví´ důstojníci. Letci věřili, že pouze piloti dokážou využít naplno možnosti letadlových lodí. Aby si usmířil piloty a také aby získal osobní zdroj znalostí o létání, jmenoval admirál Nimitz svým zástupcem viceadmirála Johna H. Towerse, nejdéle sloužícího letce v námořnictvu.
Když v polovině roku 1943 admirál Nimitz tyto všechny organizační změny dokončil, byl připraven na ofenzívu ve středním Pacifiku. Otázkou bylo, kde začít.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 89.

Začátek bojů. Gilbertovy ostrovy (Operace Galvanic).
Pro většinu amerických plánů pro střední Pacifik platilo, a to již od předválečné série tzv. „Oranžových plánů“ až po „Strategický plán pro porážku Japonska“ (který byl schválen Americko-britským sborem náčelníků štábů 19. května 1943), se vždy předpokládalo, že každá cesta k vítězství musí začínat na Marshallových ostrovech (viz úvodní mapa Pacifiku 1942). O tom jsou-li Marshallovy ostrovy tím nejvhodnějším místem prvních úderů, se mezi plánovači vylodění u Nimitzových důstojníků, rozproudila vzrušená debata. Tato plánovací debata se většinou točila kolem otázky, jestli budou k podpoře tak náročné operace stačit letadla z letadlových lodí. Totiž v době vylodění se nejbližší americké pozemní letecké základny nacházely (při útoku na Marshallovy ostrovy) mimo dolet „pozemních“ letadel. Někteří, za tuto těžkou obojživelnou operaci odpovídající důstojníci, jako například admirál Towers, zástupce Nimitze pro letectvo, byli přesvědčeni, že námořní letectvo na takový úkol nebude stačit (malý dolet námořních letadel). Byli si totiž vědomi tehdy platné doktríny, kterou se v té době řídily americké obojživelné operace, která říkala, „že námořní letectvo nepřekoná protivníka, jehož letadla startují z pozemních letišť“ (Podkladem je zde: Office of Naval Operations. Landing Operations Doctrine United States Navy 1938. Washington.).
Samotný tehdejší velitel celé obojživelné operace, admirál Nimitz se proto rozhodl, že v tomto případě bude raději opatrný, a chtěl proto nejdříve vše začínat tak, že jako předehra se začne obsazováním bližších Gilbertových ostrovů, a to před útokem na Marshallovy ostrovy. Cituji z historického pramene Doktor Marston Daniel, editor, v knize - Průvodce válkou v Pacifiku – v - Kapitola 9., kterou napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 167, 168.:
„Nakonec (Nimitz a jeho štáb) přijal plán, na jehož základě měla 2. divize námořní pěchoty dobýt atol Tarawa a pluk z armádní 27. pěší divize obsadit atol Makin, který měl slabou obranu, což se o Tarawě říct nedalo. V dějinách americké armády o operaci na Gilbertových ostrovech stojí: Výjimku snad tvořila pouze Iwodžima, jinak šlo o pláže nejlépe opevněné a bráněné proti vylodění z těch, na které jsme v průběhu celé války narazili (Poznámka a historický zdroj o Tarawě, je zde: Crowl, Philip A. a Edmund G. Love. Seizure of the Gilberts and Marshalls. Edice United States Army in World War II. Washington, D. C. : Office of the Chief of Millitary History, Department of the Army, 1955. Str. 74.).“
Byl to začátek veškerých pozdějších tak úspěšných amerických obojživelných operací a útoků, „skok z ostrova na ostrov“, a tak se vyskytlo těch problémů mnohem víc a jak se pak ukazovalo, po Tarawě to byl ještě těžší Saipan a další, ale Tarawa byla ta prvá a neskutečně náročná a těžká škola.
V době kdy štáby plánovali samotný útok na Gilbertovy ostrovy, tedy Operaci GALVANIC začala se ukazovat celá řada problémů u útočících jednotek všeho druhu.
Námořní pěšáci měli velké starosti, zda je US NAVY neopustí, jako se to stalo na Guadalcanalu, kdy admirál Fletecher zavelel lodím odplout, když se obával, že Japonci zaútočí. A námořnictvo se zase naproti tomu obávalo, že Japonci zaútočí ve chvíli, kdy bude americké loďstvo nuceno zůstat na svém místě vylodění, aby poskytlo ochranu pro invazní síly. Výše uvedený historický zdroj, profesor Gatchel Theodor, na str. 168., k tomu pak dál doslova píše, cituji:
„Obavy námořnictva byly namístě. Tichomoří představovalo námořní válčiště a Japonci při jeho obraně spoléhali zejména na (Jamamotovo) Spojené loďstvo. A přestože v září (1943) přehodnotili své obranné linie a Gilbertovy a Marshallovy ostrovy ponechali vně oblasti nepostradatelné pro japonskou bezpečnost, dělal Spruanceovi možný útok Spojeného loďstva starosti a chtěl být na takovou eventualitu plně připraven. Ve všeobecných instrukcích pro své vlajkové důstojníky napsal: ´Pokud by se přesto podstatná část japonského loďstva pokusila narušit Operaci GALVANIC, je samozřejmé, že porážka nepřátelského loďstva se v tomto okamžiku stává prvořadým úkolem /Zde je k tomu pak uvedena poznámka 10: COMCENPACOR – pozn. překladatele – Commander, Central Pacific Force – velitel, ozbrojené síly ve středním Pacifiku/. (General Instruction. 29. října 1943. Citováno v Dyer. The Amphibians Came to Conquer. - Volně přeloženo - Obojživelné síly přijeli zvítězit, Svazek 2, str. 639.).“

Admirál Spruance, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Ale i kdyby Japonci plánovali poslat své Spojené loďstvo do bojů s Američany o Gilbertovy ostrovy, vývoj tehdejších událostí v Jihozápadní pacifické oblasti jim nepřál, což skutečně činilo všechny japonské akce zcela neschopné tehdy zvítězit. Totiž již prvého listopadu 1943 se americká námořní pěchota vylodila na ostrově Bouagainville v severních Šalamounech (Šalamounovy ostrovy). Tehdy japonské Spojené loďstvo zareagovalo tak, že opustilo ostrov Truk a vydalo se k místu amerického vylodění. V době kdy to Američané zjistili, vyslali své letectvo, které Japonce překvapilo, když jeho část loďstva doplňovala palivo v Rabaulu a podniklo na něj zničující nálet. A právě tyto japonské ztráty Spojeného loďstva znamenaly, že Spojené loďstvo nebylo schopno zareagovat v době, když se americké síly vylodily, dne 20. listopadu 1943, v Gilbertově souostroví.

Gilbertovy ostrovy, náčrt je majetkem Wikipedie. Zde byl zmenšen.
Japonci již od roku 1942 opevňovali Gilbertovy ostrovy z toho důvodu, že podplukovník Evans Carlson (známý ze záškodnických akcí na Guadalcanalu) podnikl v létě roku 1942 se svým úderným praporem útočnou akci na jeden z ostrovů a to Makin, s cílem prozkoumat ostrov. Úspěšná vyloďovací akce měla zároveň prověřit schopnosti námořní pěchoty provádět přepadové akce typu „commandos“, které byly v té době v Evropě velice oblíbené. Z historických archívů US Navy pocházejí informace o tom, že o Gilbertových ostrovech získalo americké námořnictvo určité poznatky z nájezdu na ostrov Makin, ale i z přeletu amerických dálkových bombardérů.
Rozhodně byla i pravda, že US NAVY mělo určité informace o stavu pláže, hloubce moře, poloze útesů a obranných zařízení na Makinu, alespoň o tom, jak to tam vypadalo minulý rok, tedy rok 1942. Všechno určitě Japonci nezměnili, takže při přípravě a plánování útoku v roce 1943, mohlo americké námořnictvo využít i dřívější snímky, tedy i ty, které byly získány i z leteckého a podmořského průzkumu. Tak se také stalo, že byly do plánování zahrnuty i nové údaje od letadel a ponorek.
Faktem však též bylo, že tento nájezd z roku 1942 upozornil Japonce, že Američané, mohou dokonce útočit, a to i na Gilbertovy ostrovy.
Nelze se proto divit, že již od posledních měsíců roku 1942, se na Gilbertovy ostrovy přesunuly japonské a korejské pracovní prapory, aby tam vybudovaly obranná postavení. Začali tam pracovat kopáči a betonáři a pak převážně japonští civilisté, kteří začali budovat opevnění pro japonské válečné námořnictvo. Na přelomu let 1942-1943 japonské velení rozhodlo, že bude nutno udělat pro obranu Gilbertových ostrovů ještě i o něco víc.
Japonské historické prameny a i pozdější historické prameny USA, viz zde Použité podklady, pak potvrzují například tato následující fakta.
Do velení na Tarawě, byl nově jmenován admirál Tomanari Saičiro. Ale to nebylo ani zdaleka vše, neboť z námořní základny Jokosuka, se v únoru 1943 na Tarawu přesunul také 7. Sasebský speciální vyloďovací svaz a v březnu téhož roku pak z tohoto pluku, začalo na opevňovacích pracích souostroví pracovat přibližně 1 500 mužů. Sasebští si sebou přivezli také i těžká námořní děla a velké množství lehčích zbraní a okamžitě pak začali posilovat opevnění a ochranné valy z nasypané zeminy a palmových kmenů, které začali představovat na betonové bunkry (jako dokonalé maskování).
Mimo jiné pak začali dělníci budovat i letiště a skrytá dělostřelecká postavení. Vylepšené pak byly i staré bunkry a obranná postavení z klád. Vypadalo to, jakoby Japonci věděli, že Američané zaútočí přesně zde na těchto asi 25 ostrůvků Tarawa v Gilbertových ostrovech. Totiž tamější animozita říká, že při přílivu se tam jedná o takto členěné ostrůvky a při odlivu je to pak korálový útes, který vystupuje nad hladinu moře.
Americká strana též nezahálela a od léta roku 1943 začaly do Pearl Harboru připlouvat nové letadlové lodě. Vlastně lze klidně napsat, že se od léta 1943 začal v Pearl Harboru shromažďovat celý operační svaz, který je z archivů znám jako - Středotichomořský svaz (Central Pacific Force), později přejmenovaný na 5. loďstvo. V tomto loďstvu sloužilo pak více než deset kontradmirálů, také i tři generálové námořní pěchoty a i dva generálové pozemní armády.
Prakticky se nově rodilo americké obojživelné námořnictvo, které pro Japonce svou silou a mocí nevěstilo nic dobrého. Americké obojživelné loďstvo bylo něco takového, co je vzletně básnicky nazýváno, že „Fénix vstal z popela“.
Japonci v nadcházející válce od Američanů nemohli čekat nic jiného než porážku, i když k té bylo v roce 1943 ještě dosti daleko.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640