Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 90.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 90.
Nejprve po hořkém Pearl Harboru, postupně i ve středním Pacifiku, mohlo být, a koncem roku 1943 také skutečně bylo, Američany nasazeno šest nových těžkých letadlových lodí, k nim jako další pak i pět lehkých a sedm eskortních letadlových lodí, a také i tucet (12 až 13) nových i starších bitevních lodí. A celou tuto ohromující sílu doplňovalo též patnáct křižníků, šedesát pět torpédoborců a téměř sedmdesát dalších zásobovacích a i dalších důležitých pomocných lodí. Další z historických pramenů, který je uveden v Použité podklady – český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1., Praha 1990., pak na str. 71., doslova proto uvádí, cituji:
„Mašinerie, kterou Nimitz začal používat (v druhé polovině roku 1943) k drcení předsunutých japonských pozic, fungovala jako ´obrovský ocelový lis´ . K dobytí dvou atolů uprostřed oceánu (atoly Makin a Tarawa v Gilbertově souostroví – má poznámka) admirál vyslal tři operační svazy, které dohromady disponovaly 20 letadlovými loděmi různých tříd (těžkých, lehkých a eskortních), 13ti bitevními (staršími i novými) loděmi, 15 křižníky a 55 torpédoborci. Ke Gilbertovým ostrovům vyplulo více amerických letadlových lodí, než jich Japonci kdy měli.“
Prvním cílem byl ostrov Butaritari v atolu Makin, kde se po těžkém námořním bombardování americké síly vylodily 20. listopadu 1943.

Gilbertovy ostrovy, náčrt je majetkem Wikipedie. Zde byl zmenšen.
K vybavení sil admirála Nimitze je pak nutno ještě též říci i o ohromné letecké síle, kterou bylo třeba také připočítat. Vždyť to bylo skoro sto armádních bombardérů, zhruba tři sta letounů válečného námořnictva a námořní pěchoty na pozemních základnách, navíc musíme přidat i palubní letadla na všech letadlových lodích. Na cestě přes Pacifik, tedy do tohoto válčiště, postupně loděmi připlouvalo i velké množství techniky a vojáků. Admirál Chester Nimitz tak měl mít k dispozici, a to v brzké budoucnosti, kterou byla druhá polovina roku 1943, více než 200 lodí, 35 000 vojáků a pro všechny pak i veškeré zásoby, zbraně a munici, jichž bude ke splnění tohoto úkolu zapotřebí.
Nimitz tak měl mít k dispozici všechno, co chtěl, a to již od začátku nového (restartovaného po Pearl Harboru) válčení. Navíc měl též u sebe obezřelého, veskrze schopného velitele, admirála Spruance, kterému věřil a proto mu také svěřil, další kolo válčení. Tentokrát to bylo válčení zcela útočné.

Admirál Spruance, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Byl srpen roku 1943, když se v přístavu Pearl Harbor začaly shromažďovat letadlové lodě. Nejprve tam připlula lehká letadlová loď Independence, která doprovázela dvě zbrusu nové letadlové lodě třídy Essex, kterými byly Yorktown a Essex. Jednalo se o nové, moderní a velice rychlé letadlové lodě, které byly schopné dosáhnout rychlosti třiceti uzlů a za určitých okolností i více. Výtlak těchto LL byl přes 27 000 tun a posádka čítala 360 důstojníků a skoro 3 100 poddůstojníků a mužstva. Na palubě měly tyto nové letadlové lodě každá 36 stíhaček, 36 střemhlavých bombardérů a 18 torpédových letounů.

„LL_Yorktown_Původně byla loď pojmenována USS Bon Homme Richard. Její stavba byla zahájena 1. prosince 1941 v loděnici Newport News Shipbuilding v Newport News ve Virginii. Po potopení USS Yorktown (CV-5) v červnu 1942 byla o tři měsíce později přejmenována na její počest na USS Yorktown. Foto a text je majetkem Wikipedie. Zde bylo foto zmenšeno.“

Tarawa, Makin, Gilbertovy ostrovy, po 20. listopadu 1943.
Z historických archívů US Navy a i dalších historických archivů a prací, a to i námořních důstojníků a též i od historiků píšících o Pacifiku, viz zde Použité podklady, jakož i od Doktora Marston Daniela, editor, z knihy - Průvodce válkou v Pacifiku., Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., – v Kapitola 9., článku, který napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 168., se pak, po oslabení americkými nájezdy na japonské Spojené loďstvo, po většinu druhé poloviny roku 1943, všeobecně o bojích na Tarawě a Makinu dozvídáme, cituji:

„I bez zásahu Spojeného loďstva měli námořní pěšáci plné ruce práce. Tarawa představovala první pokus dobýt předmostí na silně bráněném pobřeží za denního světla, a přestože se zásady, podle kterých pěšáci postupovali, ukázaly jako celkem rozumné, mnoho detailů (po vylodění) vyžadovalo upřesnění. Poté co překonali neobvyklý příliv, kvůli němuž se vyloďovací plavidla s výjimkou obojživelných traktorů nedostala na pláž, vyrovnali se námořní pěšáci s (tehdy ještě) nedostatečnou leteckou a dělostřeleckou přípravou, překonali obránce, kteří místo kapitulace raději páchali sebevraždu, a vyčistili hlavní ostrov atolu Betio za 76 hodin. Cena však byla obrovská: 1 115 pěšáků a námořníků padlo nebo se pohřešovalo a dalších 3 292 bylo zraněno“
(pro historický podklad je zde Poznámka 11: Použito od: Alexander, Joseph H. Utmost Savagery: The Tree Days of Tarawa. Volný překlad do češtiny z překladače: Největší brutalita: Dny stromů na Tarawě. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1995. Str. 231.).
Již zde vzpomínaný – česky diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 71., o dobývání ostrova Betio v atolu Tarawa pak doslova uvádí, cituji:

„Daleko tvrdším oříškem byl ostrov Betio, hlavní cíl v atolu Tarawa, kde se ve stejné době jako na Makinu vylodily značné americké síly. Hlavní úder vedlo 25 000 mužů, většinou šlo o veterány z 2. divize námořní pěchoty. K dispozici měli 6 000 nákladních automobilů a 117 000 tun zásob, výstroje a munice. Na rozdíl od Makinu byl atol Tarawa důkladně opevněn, posádku tvořilo 5 000 mužů, polovina tohoto počtu byly elitní jednotky. Velitel obrany atolu, kontraadmirál Keidžo Šibasaki, se nechal slyšet, že Tarawu ´by nedobyl milión mužů za sto let´, vydal rozkaz ´bránit do posledního muže všechen životně důležitý prostor a zničit nepřítele na okraji pláží´. Japonská obrana byla soustředěna na ostrově Betio v jižním výběžku atolu. Americké válečné lodi vypálily 3 000 tun nábojů, celý ostrov byl v plamenech, zdálo se, že bombardování nemohl nikdo přežít. Byl to, jako dosti často, mylný dojem.“

Ještě dopoledne, řečeného dne D, bylo na břeh Tarawy vyloděno 5 000 mužů námořní pěchoty, ale palba Japonců způsobila v jejich řadách těžké ztráty. Když byly konečně následujícího dne odpoledne, vyloděny další dva prapory, námořní pěchota postupně získávala převahu. Kontradmirál Šibasaki zahynul ve svém bunkru a jeho nástupce zaslal 22. listopadu do Tokia radiogram: „Naše zbraně byly zničeny a nyní se každý připravuje k poslednímu boji… nechť Japonsko žije deset tisíc let!“
Po šesti dnech bojů byl atol obsazen. Téměř všech 5 000 obránců zahynulo, zajato bylo jen 17 Japonců a 129 korejských dělníků, padlo přes 1 000 Američanů.
V celém obojživelné operaci se ukázalo, že vylodění na ostrůvku Makin představovalo pak mnohem snadnější cíl. Popsán je též i další problém. Na Makinu, se ze zkušenosti při pozemních bojích, pohybovali vpřed příslušníci americké pozemní armády, a to mnohem pomaleji než námořní pěšáci na Tarawě, což u většiny historických podkladů je doprovázeno faktem, že ten pomalý pohyb byl poté příčinou rozepří mezi americkým velitelem armádní divize generálmajorem Ralphem Smithem a velitelem všech sil podílejících se na vyloďovacích operacích generálmajorem námořní pěchoty H. M. Smithem. Velení armády zastávalo tehdy názor, či stanovisko, že její výrazně opatrnější postup vpřed vlastně šetří životy vojáků. No a velení námořnictva pak poukazovalo na fakt, že čím déle trvají boje na pobřeží, tím déle je pak loďstvo „uvázané“ u předmostí, a tudíž se velice zvyšuje riziko japonského námořního útoku (ponorek, či námořních letounů) a tak i ztrát mezi námořníky. Známá je pak tehdejší reakce admirála Nimitze, který znepokojen situací řekl admirálu Spruanceovi: „Vlítněte tam, a ať jste co nejdříve pryč!“ (Připojena je zde poznámka o historické zdroji - Citováno z Alexander Joseph H. : Utmost Savagery, česky - Největší brutalita., str.78.)
Celý tehdejší postoj amerického námořnictva navíc podpořila japonská ponorka, která potopila u ostrůvku Makin americkou eskortní letadlovou loď den poté, co už měl být ostrov dobyt.
Při přičtení ztrát námořnictva k těm na samotném ostrově se počet obětí na Makinu, po potopení eskortní letadlové lodi, blížil k těm na Tarawě, kde byly boje mnohem tvrdší.

Marshallovo souostroví (Operace Flintlock a Catchpole).
Když obojživelné síly Spojených států pod velením admirála Nimitze obsadily Gilbertovy ostrovy, bylo již jasné, že ve středním Pacifiku přebírají iniciativu. Pravdou též však je, že si ke konci roku 1943, tímto útokem, odzkoušely způsob vedení obojživelných operací a zároveň si v obsazených místech těchto ostrovů utvořily své další pozice, své logistické základny, k plánovaným válečným operacím dle jejich tehdejšího hesla: „skok z ostrova na ostrov“.

Historik doktor Marston Daniel, editor, z knihy - Průvodce válkou v Pacifiku., Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., – v Kapitola 9.,v článku, který napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 169., ještě doslova napsal, cituji:

„Patnáctého ledna 1944 dal (admirál Nimitz) do oběhu plán tažení Granite, který vymezoval obecné směry a úkoly postupu ve středním Pacifiku v souladu se záměry vypracovanými Americko-britským sborem náčelníků štábů. Plánovači se dohodli, že příštím krokem se stane Marshallovo souostroví, přičemž tento tah Japonci správně odhadli předem. Rozhodnout se pro určitý atol jako cíl útoku bylo však vzhledem k obrovské rozloze (Marshallova) souostroví již mnohem obtížnější.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 91.
Ze stejného historického zdroje, který je uveden v konci předchozího článku, se dozvídáme, že Marshallovy ostrovy byly skutečně rozsáhlé, rozlehlé a byl jich větší počet, když tento zdroj: Historik doktor Marston Daniel, editor, z knihy - Průvodce válkou v Pacifiku., Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., – v Kapitola 9.,v článku, který napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 169., pak precizuje jak počet tak rozlohu Marshallových ostrovů těmito slovy:

„ Marshallovy ostrovy se skládají z 29 atolů ve dvou řetězcích, které pokrývají téměř dva miliony kilometrů čtverečních (750 tisíc čtverečních mil) oceánu (Zde je připojena poznámka Č 13: ve které autor textu udává historický zdroj, ze kterého čerpal: Rottman, Gordon I. World War II Pacifik Island Guide: A Geo-Military Study. Westport. Český překlad - Rottman, Gordon I. Průvodce po ostrovech Pacifiku za druhé světové války: A Geo-Military Study. Westport. - Geovojenská studie. Západní přístav).“
Česky diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1., Praha 1990., na str. 72., k tomuto o stejném doslova píše, cituji:
„Dalším cílem americké ofenzívy (po ovládnutí Gilbertových ostrovů) byly Marshallovy ostrovy. Jde o 32 ostrovních skupin a 867 korálových útesů, jež se rozkládají na obrovských prostorách ve středním Tichomoří.“

Marshallovy ostrovy, Karoliny a Mariany, foto mapy je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

Profesor Gatchel Theodor pak na str. 169., a na str. 170., celý historický zdroj viz zde v úvodu, nás seznamuje s několika dalšími fakty. Tím faktem podepřeným jeho zdrojem je, že Japonci nedokázali, v dané době začátku roku 1944, „vůbec předpovědět, kde se Američané vylodí“. A právě proto že tamější množství ostrovů a ostrůvků bylo tak velké, bylo japonské námořnictvo nuceno své síly rozptýlit po Marshallových ostrovech (zde je pak připojena poznámka, z jakého historického zdroje, bylo čerpáno – Poznámka 14.: United States Strategic Bombing Survey /Pacific/ /USSBS/. Přeloženo: Průzkum strategického bombardování Spojených států. Interrogations of Japanese Officials.,česky: Výslechy japonských úředníků. Svazek 1. Interrogation of Commander Chikataka Nakajima. Výslech velitele Čikataka Nakadžimy. Místo vydání neuvedeno. Naval Analysis Division, Námořní analytické oddělení., datum vydání neuvedeno. Str. 143.).

A tehdy admirál Spruance se dvěma veliteli obojživelných operací, kterými byli generálmajor H. M. Smith a admirál Turner známý již z Guadalcanalu doporučovali obsadit nejprve ostrovy Wotje a Maloelap ve východním řetězci, než bude napaden jejich hlavní cíl, kterým byl Kwajalein. Jenomže tehdy prý již zcela rozjetý admirál Nimitz, částečně i povzbuzený úspěchy na Gilbertových ostrovech a přesvědčený, že lze vyřešit všechny problémy, které se vyskytly, zamítl návrh svých poradců a nařídil, aby se tyto východní ostrovy minuly a byl proveden přímý útok na Kwajalein.

Marshallovy ostrovy, atol Kwajalein, mapa je majetkem Wikipedie, zde byla zmenšena.
Podle útočného plánu, který štáby pro obojživelné operace admirálu Nimitzovy předložily, a ten je i schválil, měl útok na Marshallovy ostrovy dvě fáze. První fází obojživelného útoku bylo obsazení Kwajaleinu – operace Flintlock (FLINTLOCK). Druhá fáze útoku měla následovat za několik měsíců a bylo to obsazení ostrova Eniwetoku – Operace Catchpole.
A aby byly tyto obojživelné útoky určitě úspěšné, a aby měl admirál Nimitz možnost zasáhnout a poškodit, či zcela vyřadit, japonské letectvo z pozemních základen, předřadil admirál velký útok amerických letadlových lodí na japonskou leteckou a námořní základnu na Truku a na Karolínách. Historik profesor Gatchel Theodor, na str. 170., svého článku Nejkratší cesta do Tokia, pak tomu doslova píše, cituji:

„Americké zpravodajské služby v té době nevěděly, že Japonce velké ztráty lodí a letadel na obou tichomořských válčištích donutily přehodnotit plány a překreslit obranné linie. V novém schématu byly Marshallovy ostrovy mimo oblast, v níž chtělo Japonsko nasadit (své) Spojené loďstvo proti případnému americkému vylodění.
Zbaveno takto hlavního protivníka, provedlo Spruanceovo 5. loďstvo mezi 31. lednem a 2. únorem 1944 na Kwajaleinu učebnicovou operaci, během níž 4. divize námořní pěchoty obsadila propojené ostrovy Roi a Namur a armádní 7. pěší divize zabrala ostrov Kwajalein.
Obou cílů bylo dosaženo s mírnými ztrátami a rychlostí, která umožnila Spruanceovi zaútočit na Eniwetok již patnáct dnů po obsazení Kwajaleinu. Operace v Marschallově souostroví prokázaly, že Nimitzovy jednotky dostatečně zvládly techniku dobývání korálových atolů. Již brzy je však čekaly další výzvy.“

Admirál Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Trochu více podrobností pak souběžně o této obojživelné operaci podávají i další historické zdroje.
Jeden z nich (Aleš Skřivan a další viz Použité podklady) již zde použitý, hovoří o faktu, že skutečně měl být stávajícím a podepsaným plánem admirála Nimitze proveden obojživelný útok nejprve na dva ostrovy a z nich pak se mělo zaútočit na největší atol na světě, na atol Kwajalein, (Kwadžalein, jak byl leckdes počeštěn).
Laguna Kwajaleinu je lemována více než stovkou ostrůvků, a je přes 100 kilometrů dlouhá a asi 35 kilometrů široká.
Celému vylodění na ostrově Kwajalein předcházelo tehdy skutečně nejsoustředěnější bombardování v celé, do té doby prováděné, obojživelné operaci a probíhající pacifické válce. A český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 72., ze svých i japonských historických zdrojů, k tomuto pak o stejném doslova píše, cituji:

„Cílem operace FLINTOCK se staly ostrůvky Roi-Namur a Kwadžalein v atolu téhož jména. Vylodění na ostrově Kvadžaleinu předcházelo nejsoustředěnější bombardování v celé pacifické válce. Děla amerických válečných lodí vypálila 36 000 nábojů, do akce se zapojily i bombardéry. Podle očitého svědka ´celý ostrov vypadal, jako kdyby ho někdo zvedl do výše 20 000 stop a pak pustil´.
Útok do středu Marshallových ostrovů byl pro Japonce značným překvapením. Posádku na Kwadžaleinu tvořilo 8 675 mužů, z toho ovšem pouze 2 200 vojáků bojových jednotek. Nebyli dostatečně vybaveni proti těžkým zbraním, jejich situace se stala beznadějnou, neboť nemohli odolat útoku 41 000 Američanů. Po týdnu masakr skončil, přežila ho sotva desetina obránců padlo 372 Američanů.
Krátce nato se krvavé drama opakovalo na atolu Eniwetok – 18. února 1944 se zde vylodilo 8 000 mužů námořní pěchoty, o čtyři dny později ostrov padl, z 2 677 obránců zůstalo naživu šedesát sedm.“

A co se dělo v japonském válečném táboře a jak o tom hovoří japonské historické prameny?
Všechny tyto útoky ve středním Pacifiku v konci roku 1943 a počátkem roku 1944, které zde byly obecně popsány jako velká americká hrozba, nutila Císařský hlavní stan, aby mnohem důsledněji a velice rychle začal reorganizovat veškerou obranu atolů a ostrovních útvarů směrem k Japonsku. Uvnitř císařství začaly probíhat celé série konfliktů mezi armádou a námořnictvem o logistice (tehdy se psalo o zásobování, či o týlu) a v tom hlavně o kvótách strategického materiálu (potřebné rudy a PHM) a samozřejmě i o dodávkách tolik potřebných letadel všeho druhu. Mnohé zde použité japonské historické podklady říkají, že se zvláště ostrý spor vedl na zasedání za účasti náčelníků štábu (námořnictva letectva a dalších složek armády) v císařském paláci dne 10. února 1944. Admirál Nagano na zasedání velice důsledně a vytrvale prosazoval myšlenku, že námořnictvo svede „rozhodující bitvu“ a tak to bude námořnictvo, kterému musí být dána priorita v dodávkách všech druhů letadel a lodí, protože mu tím, přece, připadne klíčová úloha v celé válce!

Admiral Nagano, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Tam poté, nedávno povýšený náčelník štábu armády, nově polní maršál Sugijama, rozhodně admirálovi oponoval slovy: „Kdybychom vám dali všechna letadla, můžete zaručit, že dosáhnete obratu“? Bylo samozřejmě zcela nemožné dát celému štábu a všem nějakou jednoznačně kladnou odpověď. Ta tehdy skutečně neexistovala. A tak se problémy v japonském císařství zvyšovaly a obtíže narůstaly. Český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 72. a 73., k tomu dodává, cituji:
„V pondělí 21. února 1944, den před pádem ostrova Enivetoku, vytiskl tokijský deník ´Mainiči´ neschválený úvodník s výmluvným titulkem ´Války nelze vyhrávat bambusovými oštěpy´.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 92.
Titulek v novinách ´Mainiči´, který byl v Č 91., na konci uveden - Války nelze vyhrávat bambusovými oštěpy., a pak také text článku, lze jako něco mimořádného posoudit jedině, když člověk ví, že v tehdejší válečné době v japonských poměrech šlo o naprosto krajní a neobvyklou záležitost, protože veškerý japonský tisk v době války podléhal přísné kontrole tajné policie císařství Kempeitai (někdy Kenpeitai, japonsky 憲兵隊)!
Je tedy pochopitelné, že se tajná policie začala o novinový článek v ´Mainiči´, okamžitě zajímat, ale vše se velmi rychle podařilo ve prospěch císařství vysvětlit. Totiž k tomu článku v novinách dal podnět jeden z bratrů císaře, princ Takamacu, který právě v lednu a počátkem února 1944, vedl kampaň, kterou se mu dařilo zvýšení výroby letadel a také zlepšení jejich bojového využití.
Již 24. ledna 1944 doporučil princ Takamacu císaři Hirohitovi i novou taktiku vzdušného boje. Prohlašoval, že někdejší Jamamotovy naděje vkládané v obří bitevní lodi, jsou jaksi pryč, vytratily se, navíc prý tyto velké bitevní lodě potřebují sami velkou leteckou ochranu, kdežto letadla této doby užívají letadlové lodě pouze jako přistávací plochy. Z tehdejších novinových zpráv a nejen z nich, ale i z japonské historiografie, český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 73., pak doslova píše, cituji:

„Navrhl jednostrannou orientaci válečné výroby na letectvo, které by bylo soustředěno na mateřských ostrovech. Doporučil nechat Američany přiblížit se s jejich letadlovými a dalšími loděmi, a nakonec provést masový zničující úder. Ten měl přinejmenším získat Japonsku čas na vylepšení obrany. Císař Hirohito slíbil, že bude radikální návrh svého bratra studovat. Přirozeně šlo pouze o racionální plán, který z mnoha důvodů neměl naději na uskutečnění. Nedostatek surovin i výrobních kapacit, nezkušenost pilotů, pozdější americké nálety na Japonsko – tyto a další faktory učinily z plánů prince Takamacua pouhou utopii. Ostatně americká materiální superiorita (superiorita - převaha, nadřazenost, povýšenost) v této době již dosáhla takových rozměrů, že každá idea obecného protiúderu zůstala jen iluzí. Pro představu – Američané postavili více letadlových lodí za měsíc než Japonci za rok (sériová výroba). Dokladem americké převahy byl i mohutný nálet (amerických) strojů (letadel) z letadlových lodí na atol Truk 17. února 1944. Američtí piloti na této hlavní základně japonského Spojeného loďstva na Karolínách zničili 70 letadel na zemi, potopili dva křižníky, torpédoborec, 23 obchodních a dalších lodí.“

Císař Hirohito, foto je majetkem Wikipedie od neznámého autora a zde bylo zmenšeno.
V doplňkové poznámce 1., knihy od českého diplomata a historika Aleše Skřivana je pak ještě na str. 254., dovětek, cituji:

„Američané útok na Truk opakovali 18. února 1944. Během dvou dní celkem zničili kolem 250 japonských letadel, dva lehké a tři pomocné křižníky, čtyři torpédoborce, dvě doprovodné lodě ponorek, dva stíhače ponorek, loď k přepravě letounů, pět cisternových a 19 dopravních lodí – tato informace pochází od – Hubáček, M. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987, str. 340.“

Celkem tak Japonci v těchto dvou náletech, jen na tonáži, ztratili 200 000 tun, a i proto se v této souvislosti, v historiografii, někdy používá nadneseně – hovoříme o – „japonském Pearl Harboru“.
Když se dostala tato katastrofální zpráva do nejvyšších pater japonských štábů, doporučil generálporučík Kenryó Sató, coby důvěrník a poradce premiéra Tódžoa, aby bylo provedeno stažení japonských jednotek z okrajových oblastí (ostrovů) na Filipíny, kde by pak měla být vybojována „rozhodující bitva“ a poté pak by mělo být jednáno o míru.
Takovýto návrh japonského ministerského předsedu Tódžoa velice popudil a jeho reakce byla také historiografií zaznamenána: „Minulého roku bylo na konferenci s císařskou účastí rozhodnuto, že Mariany a Karolíny budou naší poslední obrannou linií! Chcete říci, že o 6 měsíců později se jich máme vzdát, aniž bychom bojovali?“ Důvěrník Sató však trval na svém a dál tvrdil, že na Filipínách jsou vhodnější podmínky pro onu rozhodující bitvu. Jenomže ministerský předseda o věci odmítl dále jednat a nařídil generálovi – už nikdy prý nemá hovořit o „mírové ofenzívě“.
Přes všechny obtíže Japonska, které se neustále zvětšovaly a prohlubovaly, dokázal si ještě Hideki Tódžó právě v únoru 1944 ještě více posílit svou pozici v a vliv v čele Japonska.

Hideki Tódžó, premiér Japonska 1944, foto je majetkem Wikipedie, jako volné dílo.
Bylo 18. února 1944, když Tódžo získal císařův souhlas, aby požádali o rezignaci oba náčelníci štábů, a to jak admirál Nagano, tak i maršál Sugijama, kterým nedal již žádnou šanci.

Maršál Hajime Sugijama, foto je na mnoha webech a zde byly upraveny jeho rozměry.
Oponovat přání Císaře Hirohita bylo v Japonsku naprosto nemyslitelné, a přesto výměna neproběhla hladce. Totiž Tódžó kromě úřadu premiéra vykonával i funkci ministra války a nyní se měl stát i náčelníkem generálního štábu japonské císařské armády. Nikdy v předchozím chodu císařství, v tehdejších moderních dějinách, ještě nedošlo k tak velkému soustředění moci výkonné v rukách jediného člověka. Tehdy se mnozí v císařství vyjadřovali tak, že Tódžó se právě stal - „novým šógunem“ (Poznámka 2 – Šógun /japonsky vojevůdce/ - původně šlo o titul vrchního velitele armády. Šógunové uchvátili výkonnou moc a v dlouhém údobí let 1192-1867 fakticky vládli Japonsku).
Tódžó pak designovanému maršálu Sugijamovi vysvětlil, že „v této kritické situaci by bylo lepší, kdyby sám současně vykonával funkci ministra války i náčelníka štábu“. Polní maršál Sugijama tomu nechtěl příliš rozumět a tak ještě řekl: „To by bylo ohrožením naší dlouhé tradice,“ k tomu ještě dodal:

„Jeden člověk nemůže být odpovědný jak za politická, tak vojenská rozhodnutí. Katastrofa u Stalingradu… vyplynula ze soustředění moci Hitlerem. Hitler byl pouhým poddůstojníkem, kdežto já jsem generál.“, reagoval sebevědomě Tódžó.
Jenomže Sugijama se tehdy zdál doslova „neodbytný“ a ani tato slova Tódžóa jej neuspokojila. A tak varoval, že půjde pro budoucnost o nebezpečný precedens. Ale i na to měl tehdy Tódžó pohotovou odpověď:
„V bezprecedentní válce jako je tato, musíme přijmout každé opatření, dokonce i kdyby znamenalo onen nebezpečný precedens.“
A polní maršál Sugijama prý v té chvíli začal ztrácet trpělivost a jal se varovat Tódžóa slovy:
„Jestliže to uděláte, bude nemožné zachovat pořádek v armádě“!
To už však skutečně znělo jako nějaká výhružky, ale budoucí „šógun“ se ani výhružky nezalekl a konstatoval: „To se může stát. Bude-li si někdo stěžovat, vyměníme ho. Žádné námitky nebudou připuštěny.“
Dle podchycených zpráv a dle zápisů tím debata skončila, a dne 21. února 1944 byl Sugijama propuštěn a Tódžó převzal funkci. Zároveň pak Tódžó nahradil náčelníka štábu válečného námořnictva admirála Naganu svým starým přítelem z válečného námořnictva, admirálem Šigetaróem Šimadou.
A tak byly čtyři ty nejdůležitější vojenské funkce v zemi vycházejícího slunce soustředěny v rukou dvou mužů, navíc Šimada představoval Tódžóovu prodlouženou ruku ve válečném námořnictvu.
Ozval se v té době nejeden hlas, že celkový vývoj v Japonsku spěje k Tódžóově diktatuře.
Proti tomuto soustřeďování moci tehdy velice důrazně vystoupil například i nejstarší z trojice císařových bratří, princ Čičibu. A tehdy mu prý premiér Tódžó měl odpovědět stejně, nebo podobně jako Sugijamovi a dodal ještě, že „nikdy neohrozí základní principy charakteru Japonska“.
Prohlédnutím dalších historických a diplomatických dokumentů císařského Japonska z doby 2. světové války se dochází k zjištění, že obavy polního maršála Sugijamy a i prince Čičibua nebyly tehdy nějak ojedinělé. Stejné obavy (z Tódžova zneužití moci) mělo tehdy mnohem více vlivných lidí a i celých orgánů moci. V historické literatuře je tak také jmenován i Sbor džušínů, což byl orgán, který jako poradní, byl sestaven z bývalých ministerských předsedů Země vycházejícího slunce, jak bylo také Japonsko nazýváno.
Prakticky všichni tito vážení mužové doporučovali odsun (výměnu) Tódžóa z funkce premiéra země. Někteří z nich – a byl to například kníže Konoe a admirál Ókada – šli ve svých doporučeních ještě dále a přímo navrhovali Tódžóovu výměnu politikem, který by ihned zahájil jednání o míru.
Také v ozbrojených silách Japonska už v té době byli i stoupenci míru, jak vypovídají tehdejší dokumenty. Jejich stanoviska však ovlivňovali pouze úvahy z vojenského hlediska. Jedním z více pozoruhodných vojenských osobností byl kontraadmirál Sokiči Takagi, který z pověření admirálem Šigetaróem Šimadou, vypracoval studii o chybách ve vedení války. Totiž vycházel z rozboru tajných materiálů, které obsahovaly skutečné údaje o ztrátách lodí a letadel. Při tom dospěl k logickému závěru:
„Japonsko za žádných okolností nemůže vyhrát válku a spěje ke katastrofě. Jediným řešením je odstranění Tódžóa a okamžité zahájení jednání o míru“.
Píše český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 75.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640