Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 93.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 93.
Připomínáme si zde dění v Japonsku v prvém měsíci a v druhém měsíci roku 1944, kdy se Američané začali vyloďovat ve středním Pacifiku.
V té době se přiostřila situace v císařském Japonsku, když ministerský předseda země vycházejícího slunce, Hideki Tódžó, přibral další funkci a kromě úřadu premiéra tak vykonával funkci ministra války a zároveň se stal náčelníkem generálního štábu armády.
Celé dění je podchyceno, a je možno si jej přečíst – v předchozím článku Č 92., na konci – a abychom mohli pokračovat, v konci je řečeno a já připomenu následující. Prohlédneme-li si historické a diplomatické dokumenty císařského Japonska z doby 2. světové války, dojdeme ke zjištění, že obavy polního maršála Sugiyamy a i prince Čičibua nebyly tehdy nějak ojedinělé.

Maršál Hajime Sugiyama, foto je majetkem Wikimedia Commons, zde byly upraveny jeho rozměry.

Princ Čičibu, foto je majetkem neznámého díla.
Stejné obavy (z Tódžova zneužití moci) mělo tehdy mnohem více vlivných lidí a i celých orgánů moci. V historické literatuře je v té souvislost jmenován i Sbor džušínů, což byl orgán, který jako poradní, byl sestaven z bývalých ministerských předsedů Země vycházejícího slunce, jak bylo také Japonsko nazýváno. Prakticky všichni tito vážení mužové doporučovali odsun (výměnu) Tódžóa z funkce premiéra země. Někteří z nich – a byl to například kníže Konoe a admirál Ókada – šli ve svých doporučeních ještě dále a přímo navrhovali Tódžóovu výměnu politikem, který by ihned zahájil jednání o míru.
Také v ozbrojených silách Japonska už v té době byli stoupenci míru, jak vypovídají tehdejší dokumenty. Jejich stanoviska však byla ovlivňována pouze úvahami z vojenského hlediska. Jedním z více pozoruhodných vojenských osobností byl kontradmirál Sokiči Takagi, který z pověření admirálem Šigetaróem Šimadou, vypracoval studii o chybách ve vedení války. Totiž vycházel z rozboru tajných materiálů, které obsahovaly skutečné údaje o ztrátách lodí a letadel. Při tom dospěl k logickému závěru:
„Japonsko za žádných okolností nemůže vyhrát válku a spěje ke katastrofě. Jediným řešením je odstranění Tódžóa a okamžité zahájení jednání o míru“.
Píše český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1., Praha 1990., pak na str. 75. Byl tady však opět problém. Totiž kontraadmirál Takagi tehdy moc dobře věděl, že mezi Tódžóem a admirálem Šigetaróem Šimadou, který studii zadával, existovaly velmi úzké až přátelské vztahy. A tak se Takagi obával, že své závěry nemůže vůbec předložit náčelníku štábu válečného námořnictva Šimadovi. Správně tehdy usoudil, že by tím ohrozil svůj život!
Musel tedy opravdu jednat zcela jinak (takřka postaru z doby 30. let), o všem nalezl, v japonských historických podkladech a japonské historiografii, český diplomat a historik Aleš Skřivan důkazy, které ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 75., popsal, cituji:
„V tajnosti se setkal s bývalým ministrem válečného námořnictva admirálem Micumasou Jonaiem a viceadmirálem Šigejošim Inouem – oba byli stoupenci hledání východiska z války – a sdělil jim své poznatky. Jonai a Inoue kontraadmirálovi poradili, aby se spojil s admirálem Ókadou a dalšími stoupenci ´mírové´ frakce, kteří mají větší možnosti jednat.“
Takagi však jako již zkušený člověk, v japonském prostředí všech možných nebezpečí a intrik znalý, se nespokojil jen s pouhým kontaktováním významných osobností. Okolo sebe velice rychle shromáždil celkem 6 jemu důvěryhodných námořních důstojníků a začal s nimi plánovat atentát na premiéra Japonska, na Tódžóa, protože spolu s kolegy dospěl k názoru, že jinak by národ země vycházejícího slunce nemohl přežít. Skupina spiklenců dokonce získávala informace o atentátech, které byly provedeny pravicovými organizacemi v 20. a 30. letech 20. století.
Jeho kolegové velice rychle začali studovat Tódžóův každodenní program. Sám kontradmirál Takagi pak usoudil, že nejlepší bude přepadení premiérova automobilu. Ihned po atentátu měli tito spiklenci naplánováno, že odletí na Tchaj-wan, a to v letounu válečného námořnictva. Jen kontradmirál Takagi měl dle jejich dohody zůstat v Tokiu a převzít za atentát na premiéra odpovědnost. Ale v plánování takového atentátu nebyla Takagiho skupina atentátníku sama. Ze stejného důvodu se přípravami atentátu na Tódžóa zabývala asi tak patnáctičlenná (se sympatizanty jich prý bylo 20) skupina mladých leteckých odborníků a důstojníků. Jenomže tato skupina spiklenců byla rychle vyzrazena. Jeden člen této „letecké“ skupiny, a byl jím nadporučík Hiroši Sató, se totiž opil saké a jeho následné výkřiky „Muž jako Tódžó by měl být zabit!“ – neušly tajné policii kempeitai. Hiroši Sató byl zatčen a týden vězněn „kvůli opilosti“, a pak byli všichni předáci skupiny spiklenců posláni na frontu. Celkově bylo však ironií osudu, že i sám premiér Japonska Tódžó tehdy dle všech dostupných vyjádření podchycených historiografií uvažoval nejen před přáteli i o míru.
V některých publikacích se prý dá narazit na názor, „že byl již před pádem Singapuru zatažen do pokusu vyjednávat se Spojenci“ (zde je v poznámce č., 3 - historickým podkladem – Toland. c. d., str. 541) „Neopomeňte žádnou příležitost ukončit válku.“, instruoval ho tehdy císař z Kidóova popudu, a to již 12. února 1942. Premiér Tódžó dokonce navrhl německému velvyslanci Ottovi, že poletí do Berlína, aby mohl společně s Hitlerem a Ribbentropem zvážit otázku jednání o míru se Spojenci. Tehdy, dle historických zápisů, „Premiér žádal, aby pro něj z Německa poslali bombardér dlouhého doletu. Odpověď z Berlína na tuto výzvu byla zdvořilá chladná a – odmítavá. ´Hitler nemůže podstoupit riziko, že se Tódžó zřítí v německém letounu´, oznámil Ott.“
O dalším co premiér Japonska Hideki Tódžó také představoval, a co ještě také prováděl v zemi, kterou vedl do druhé světové války, hovoří český diplomat a historik Aleš Skřivan, který ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 76., cituji:

„Například když se vrátil zvláštní velvyslanec Saburó Kurusu z Washingtonu (zde je poznámka 4, ve které se říká: Osazenstvo japonského velvyslanectví ve Washingtonu bylo /po vyhlášení války Japonsko-USA/ vyměněno za amerického velvyslance v Tokiu Grewa a jeho štáb pomocí neutrálních prostředníků.) konala se party na jeho počest. Tehdy si ho vzal Tódžó stranou a v Sugijamově přítomnosti na něj naléhal:´Prosím, zaranžujte ukončení války v co nejkratší době´. Kurusu byl ´překvapen jednoduchostí názoru premiéra´ a lakonicky poznamenal, že, je snazší válku začít než ji ukončit´.“

Ale pojďme o kus dál v dění v prvé a začátku druhého měsíce roku 1944 ve středním Pacifiku. Řekněme si některé další skutečnosti z dění v nejvyšších patrech námořnictva v Japonsku v této době. Dle historických pramenů je zachycen fakt, že nový velitel tzv. „Spojeného loďstva“ admirála Mineči Koga (nástupce Jamamota) byl svým vychováním a podstatou chladný, konzervativní důstojník přísně logického uvažování a jednání.

Admirál Mineči Koga (nástupce Jamamota), foto je majetkem Wikipedie.
Je proto zcela s podivem, že i on převzal štafetu tehdejšího „Tógóova dědictví“, a i on byl tehdy posedlý představou, že Japonsko musí vybojovat „rozhodující bitvu“, bitvu, která nakloní jazýček vah ve prospěch „Země vycházejícího slunce“!
Admirál Koga prý sice trochu chápal, že tehdejší (1944) šance na úspěch je v tomto ohledu jen malá, ale je to jediná a poslední naděje Japonska. Již 8. března 1944 vydal v platnost svůj plán tzv. „operace Z (Šó)“ - zaútočí-li Američané na Filipíny, bude jim Spojené loďstvo čelit a to v plné své síle do poslední lodě. I z těchto důvodů přenesl své velitelství Spojeného loďstva z velké bitevní lodi Musaši, v té době kotvící na Palauských ostrovech, přímo na Filipíny.

Mapa Filipín a Tchaj-wanu, 8. prosinec 1941. Pochází z neznámého díla, zde bylo zmenšena.
Admirál Koga ve svých úvahách vyjadřoval, že pokud jde o výsledek „rozhodující bitvy“, tak si žádné velké iluze o japonském vítězství nedělal“.
Koga jen tvrdil – „Vyplujeme a zemřeme společně…. Jamamoto zemřel včas, konstatoval admirál v rozhovoru s náčelníkem svého štábu viceadmirálem Šigeruem Fukudomem a k tomu pak dodal, že svému předchůdci jeho osud závidí.

Byl pátek dne 31. března 1944, když nový velitel japonského Spojeného loďstva admirál Mineiči Koga a náčelník štábu viceadmirál Fukudome nastoupili do dvou čtyřmotorových hydroplánů Kawaniši a vydali se na tříhodinový let do Davaa na filipínském ostrově Mindanau. To byla ta jediná zpráva, která byla tehdy zapsána do deníku o osudu admirála, jehož Kawaniši na Filipíny nikdy nedoletěl a vysvětlení celé této záležitosti zůstává do značné míry i dnes záhadou co se to vlastně stalo. Určitě existuje i několik teorií o jeho smrti, ale žádnou z těchto teorií nelze plně a zodpovědně prokázat jako tu správnou. Je několik badatelů, kteří do dnes soudí, že admirál Koga, podobně jako předtím admirál Jamamoto, padl do nějaké americké léčky. V teoriích můžeme též narazit dokonce na tvrzení, že umírajícího admirála vylovila z moře americká ponorka. Jedna z verzí, která hovoří o možném přistání na nějakém tamějším ostrově, je považována za velmi a velmi nepravděpodobnou.
Nejméně k nějaké senzaci je pak po výběru z mnoha příběhů ten, který se zdá být nejblíže skutečnosti – Kawaniši s admirálem Kogou, velitelem Spojeného loďstva se dostal do velké bouře a zřítil se do moře. Ale ani náčelník štábu viceadmirál Fukudome neměl nějak příliš štěstí. Kawaniši, ve kterém letěl on, odbočil severně od předpokládané trasy, ve 2 hodiny ráno mu pak již došlo palivo a pilot hydroplánu se chystal na nouzové přistání na moře. Při následném manévru pak ztratil kontrolu nad strojem a Kawaniši skončilo ve vlnách moře. Velkou komplikaci způsoboval ten fakt, že viceadmirál Fukudome měl tehdy u sebe plán operace Z (Šó) a také kódy. Jako člověk měl však štěstí, neboť se dostal na pobřeží Cebu, kde však již štěstěna nezasáhla, neboť jej tam zajala partyzánská jednotka, které velel kapitán Marcelino Eredeiano, který při výslechu viceadmirála Fukudomeho postřehl, že je celý nesvůj. Důvodem byly právě jmenované, důležité dokumenty a kódy v jeho aktovce, které nesly jednoznačné označení „Přísně tajné“.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 94.
Kapitán Erediano okamžitě poslal běžce s touto důležitou informací k vrchnímu veliteli všech partyzánských jednotek na ostrově Cebu, kterým byl americký plukovník James Cushing, který, když vše dostal, okamžitě obratem podal zprávu generálu MacArthurovi na jeho vrchní velitelství. K tomu píše český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 77, který v japonských a spojeneckých dokumentech nalezl další podrobnosti, cituji:

„Nakonec se Fukudome uchýlil k triku, který je zčásti nepochopitelný, neboť se prohlásil za admirála Kogu. Dva z Japonců unikli partyzánům a informovali podplukovníka Seitóa Onišiho, velitele japonských sil v Cebu City. Ten okamžitě pohrozil sérií vyhlazovacích akcí proti filipínskému obyvatelstvu, nevydají-li partyzáni admirála a jeho štáb. Cushing poslal ´tajné dokumenty´ do bezpečí, ale admirála propustil, aby předešel represáliím. MacArthur po této zprávě propadl zuřivosti, plukovníka degradoval na obyčejného vojína, ale valného účinku to nemělo, protože Cushing velel partyzánům dál. Obsah Fukudomovy aktovky odvezla americká ponorka do Austrálie.
Někdy můžeme narazit na názor, že šlo o nejdůležitější dokumenty ukořistěné Američany za války. Sám admirál Fukudome ještě v roce 1971 odmítal vypovídat o své spletité anabázi, většina informací o případu pochází od Cushinga a jeho druhů.“

Japonské velení pak po ztrátě velitele Spojeného loďstva admirála Kogy, jmenovalo do funkce velitele Spojeného loďstva admirála Soemu Tojodu. Jednalo se o někdejšího velitele námořní základny v Jokosuce. Tojoda byl sice vynikající teoretik, ale o jeho osobě se prý říkalo, že admirál není nijak moc příjemný. Prý proslul svým sarkasmem, a podle některých jeho souputníků - se prý jeho podřízení z něho přímo hroutili. Prakticky celou svou námořní kariéru admirál Tojoda strávil na souši a většinou při práci ve štábu. Velení mu proto vybralo jako náčelníka štábu člověka s odpovídajícími bojovými zkušenostmi.

Admiral Soemi Tojoda, nástupce Jamamota, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Volba tehdy padla na viceadmirála Rjúnosuka Kusaku (V poznámce k tomuto faktu, se říká, že v okamžiku jmenování sloužil viceadmirál Rjúnosuke Kusaka pod svým bratrancem viceadmirálem Džiničim Kusakou jako velitel 8. loďstva v Rabaulu), který tehdy sloužil v Rabaulu.

Viceadmirál Rjúnosuke Kusaka, foto je majetkem Wikipedie, zde byl zmenšeno.
O novém veliteli Spojeného loďstva viceadmirálu Rjúnosoku Kusakovi pak český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 78., ještě dodává, cituji:

„Nehledě na nebezpečí útoku amerických pilotů, viceadmirál podnikl cestu do Tokia letadlem, během níž se zastavil na Truku, Saipanu a Iwodžimě. Také Kusaka, podobně jako před ním Jamamoto či Koga, byl doslova posedlý myšlenkou svést ´rozhodující bitvu´ s americkým loďstvem. V březnu 1944 došlo k reorganizaci Spojeného loďstva, jeho hlavní údernou silou se stalo První mobilní loďstvo, jemuž velel viceadmirál Džisaburó Ózawa. Zatím kotvilo u Lingga Roads nedaleko Singapuru, aby bylo blízko zdrojům nafty. Kusaka navázal na Kogovy představy, jeho plánem (Operace A) bylo přesunout Mobilní loďstvo z Lingga k jihofilipínskému ostrovu Tawi Tawi, odtud do středu archipelagu, a posléze k Saipanu či Palauským ostrovům, kde měla být svedena ´rozhodující bitva´ . Přesun byl zahájen 10. května 1944, kdy Ózawovy lodi vypluly k Tawi Tawi.“


Události do pádu ostrova Saipan, Mariany.
Historik doktor Marston Daniel, editor, z knihy - Průvodce válkou v Pacifiku., Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., v - Kapitola 9., - v článku, který napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str.171., Pod názvem článku - Mariany (Operace Forager) doslova píše, cituji:

„Plán Granite předpokládal přesun z Marshallova souostroví na Karolíny, ale Nimitzovy plánovači začali zvažovat jiný přístup. Podle nového návrhu měli Američané obejít japonské základny na Karolínách, zejména Truk, a pravidelně je bombardovat, aby se nestaly vážnou hrozbou pro americké síly. Jednotky Střední pacifické oblasti měly zamířit přímo na Mariany, znovu dobýt Guam, americké území, které Japonci obsadily na počátku války, a pokračovat směrem k japonským domovským ostrovům. Dále měly za úkol zajistit letecké základny, ze kterých by mohly bombardéry B-29 armádního letectva (AAF, Army Air Forces) doletět nad Japonsko. Armádní letectvo sice původně používalo základny v Číně, ale Mariany by bylo snadnější bránit a zjednodušilo by se tak zásobování.“

Jak plyne z amerických historických zdrojů, tehdy Nimitzovy plánovači řešili dva základní rozdíly v porovnání mezi Gilbertovými ostrovy a Marshallovými ostrovy. Totiž tentokrát nebyly Mariany ostrovy malé, nízké korálové atoly, ale velké vulkanické části země s nehostiným terénem porostlým vegetací. Zatímco třeba ostrov Betio byl menší než newyorský Central Park, ostrov Saipan v Marianách se rozkládal na 220 kilometrech čtverečních (tedy na 85 mílích čtverečních). A Japonci byly jako nepřítel též jiná sorta. K obraně atolů Marian si tehdy už Japonci poprvé ve středním Pacifiku přivezli pěší divize z Číny a to se vším všudy. Tím se také zcela měnila i obrana vojáků země vycházejícího slunce. Japonci se již nesnažili udržet se na čáře přílivu moře. Obrana byla mnohem flexibilnější a zahrnovala v sobě i útoky tanků a ústup na předem připravené pozice, čímž se ještě více obranná doba prodlužovala.

Marshallovy ostrovy, Karoliny a Mariany, foto mapy je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Výše uvedený historický zdroj pak zde k tomu všemu ještě dodává další důležitá fakta z amerického tábora:

„Dva problémy, které se vynořily již na Gilbertových ostrovech, se opět objevily i na Marianách, ale s mnohem vážnějšími důsledky. Prvním byl spor mezi armádou a námořní pěchotou o pěchotní taktiku. Druhým se stalo pnutí mezi protichůdnými cíli: chránit vojáky bojující na pevnině, nebo vybojovat rozhodující námořní bitvu a zničit nepřátelské loďstvo.
Obě otázky se dostaly do popředí kvůli způsobu, jakým Japonci Mariany hájili – dobře chápali strategické důsledky případné ztráty těchto ostrovů, a označili je proto za ´absolutní strategickou oblast“. (Zde je poznámka č. 16., ve které se říká, že pro toto tvrzení je tento historický podklad: Hayashi, Saburo a Alvin D. Coox: The Japanese Army in the Pacific War. Quantico, Virginie: Mariane Corps Association, 1959. S. 109.,česky: Japonská armáda ve válce v Tichomoří. Quantico, Virginie: Mariane Corps Association, 1959. S. 109.)

Proto se Japonské císařské námořnictvo rozhodlo nasadit na jejich obranu i Spojené loďstvo a vyvolat tak konečně dlouho očekávanou rozhodující námořní bitvu. V jejím očekávání vytvořili Japonci pod velením viceadmirála Ozawy, Mobilní loďstvo velmi připomínající americké operační svazy letadlových lodí. Pro jeho nasazení vytvořili své typické podrobně propracované plány, které vyžadovaly vysoký stupeň součinnosti a časové sladění.“
Plán vytvořený japonskými důstojníky námořního generálního štábu předpokládal útok na americké válečné lodě letadly z pozemních základen na Marianách, ale samozřejmě i z letadlových lodí. Po útoku pak měla japonská letadla z letadlových lodí přistát na ostrovních letištích na Marianách. Tam měla doplnit palivo a munici a poté znovu zaútočit na americké letadlové lodě. Dle teoretických možností většího doletu japonských letadel to mělo umožnit napadat americké loďstvo, a japonské loďstvo mělo být mimo dosah protivníkovy odvety.
Historik doktor Marston Daniel, editor, z knihy - Průvodce válkou v Pacifiku., Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., v - Kapitola 9., - v článku, který napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str.172., Pod názvem článku - Mariany (Operace Forager) k tomu dále doslova napsal , cituji:

„Naneštěstí pro Japonce měl Spruance k dispozici kopii japonského plánu ukořistěného na Filipínách (plán Z /nebo také Šó/, viz předchozí články) a mohl si udělat obecnou představu o nepřátelských operačních záměrech (zde je pak Poznámka 17. O historických zdrojích – Spojenecká překladatelská a tlumočnická sekce SWPA – Jihozápadní pacifická oblast – č. 4., datované 23. května 1944, překlad operačního rozkazu č. 27 Spojeného loďstva, datovaného 8. března 1944.). Věděl tedy o japonském plánu a přísně utajované odposlechy japonského radioprovozu ho včas varovaly, a tak zaútočil na letiště na Marianách. Tyto útoky Japoncům velkou měrou znemožnily uskutečnit část plánu, která byla založena na letadlech startujících z pozemních základen. Projevil se však také způsob jednání, který pronásledoval japonské velitele po celou válku: velitel letectva na Marianách neinformoval o problému Ozawu. Ten tedy nebyl se změněnou situací obeznámen, a pokračoval proto podle plánu.“

Admirál Spruance zase na druhou stranu udělal hodně podstatných změn ve svém plánu. Místo, aby ponechal armádní 27. pěší divizi na vodě jako rezervu, nařídil tehdy admirálu Turnerovi, aby počínaje 16. červnem (jeden den po dni D) zahájil vylodění této pěší divize. Pak měl výsadkové lodi poslat na východ od ostrova Saipan, kde by byly chráněny před japonskými nálety všeho druhu. Sám admirál Spruance pak s operačním svazem letadlových lodí TF 58 odplul na západ, aby se střetl s loďstvem admirála Ozawy. Admirál Ozawa nechal svá letadla zaútočit na americké síly jako první. Jeho ohromné síly svůj nálet však provedly proti silám admirála Spruanceho, který měly již ve vzduchu připravené své záchytné stíhačky většinou již Hellcat F6F, které byly lepší než japonská Zera.

Grumann_ F6F_3_Hellcats_May_1943_Wikipedie, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
V té době japonské letectvo, po velkých předchozích ztrátách, disponovalo jen nedostatečně vycvičenými piloty, kteří nemohli soupeřit se svými americkými protějšky a již během následné bitvy přišli Japonci o 400 letadel. Následné střetnutí se oficiálně sice jmenovalo – „bitva ve Filipínském moři“, ale celé americké námořnictvo je jinak nenazývalo než „Velké mariánské střílení krocanů“.
Ve stejné době, kdy probíhala tato bitva, se rozproudila velká diskuse, co bude loďstvo admirála Spruanceho dělat dál. Probírala se hlavně obava admirála o ochranu amerického předmostí. Spruance se bál, že se část lodí admirála Ozawy vyhne jeho lodím a zaútočí na vyloďující se americká plavidla. Letecká část velitelů letadlových lodí admirála Spruanceho zase nutila, aby se soustředil na Ozawovy letadlové lodě, a on po jistém menším zaváhání s nimi souhlasil.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 95.
V reálu pak se stalo, že americká průzkumná letadla nemohla Ozawovy letadlové lodi najít a to až do pozdního odpoledne dalšího dne.

Admiral Džizaburó Ozawa, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Admirál Spruance tak byl nucen nařídit útok letadel na hranici jejich doletu, při kterém se podařilo potopit jen jednu japonskou letadlovou loď. Zároveň, tato vzniklá situace znamenala, že velká vzdálenost od japonských letadlových lodí, přinutila mnohá americká letadla, když jim došlo palivo, přistát na hladině oceánu. V celkovém kontextu bitvy u Marian, či Saipanu, se americkým ponorkám podařilo ještě potopit dvě japonské letadlové lodě, ale loďstvu admirála Ozawy se podařilo uniknout s dalšími šesti letadlovými loděmi. Opět se v debatě, která byla vlastně reprízou té na Gilbertových ostrovech (v začátku útoků do středního Pacifiku), obviňovali američtí námořní letci admirála Spruanceho, že byl příliš opatrný. Vyskytl se pak samozřejmě i názor, že kdyby americkému 5. loďstvu velel letec, tak by podle jejich názoru, admirál Ozawa se svým loďstvem neunikl zkáze. Historik doktor
Marston Daniel, editor, z knihy - Průvodce válkou v Pacifiku., Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., v - Kapitola 9., - v článku, který napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str.172., 173., pod názvem článku - Mariany (Operace Forager) k dalšímu doslova napsal , cituji:

„Na saipanském pobřeží se znovu odehrál druhý spor z Gilbertových ostrovů. Velitel sboru generálmajor H. M. Smith umístil 27. (pěší) divizi mezi dvě divize námořní pěchoty a nabyl přesvědčení, že její pomalý postup zbytečně ohrožuje námořní pěchotu odkrytím jejich křídel. Po opakovaném varování na adresu velitele armádní divize generálmajora Ralpha C. Smithe uvolnil generál námořní pěchoty Holland Smith armádního velitele z funkce, což schválil i (admirál) Spruance. Během války odňali armádní generálové podřízeným generálům velení kvůli různým pochybením mnohokrát, aniž by to mělo jakékoliv vážnější následky. V tomto případě však generál námořní pěchoty zbavil velení armádního generála, a to vyvolalo obrovskou bouři. Jak Nimitz, tak Spruance se postavili za Hollanda Smithe, ale tento incident vyvolal nevraživost mezi armádou a námořní pěchotou, která vydržela celou válku, a jak někteří tvrdí, přetrvala až do Vietnamu (V poznámce č., 18., je pak historický zdroj, ze kterého bylo čerpáno: Podrobný popis incidentu ´Smith vs. Smith´viz Gailey, Harry A. Howlin ´Mad vs. The Army: Conflict in Command, Saipan 1944. Novato, Kalifornie: Presidio Press, 1986.)."

Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
I když byl odvolán generálmajor Ralph C. Smithe, na taktické situaci to okamžitě vidět nebylo vůbec. Americké jednotky totiž bránící se japonské oddíly zahnaly až na severní konec ostrova Saipan. No a závěrečnou porážku Japonců pak završil na Saipanu jejich největší banzai (sebevražedný) protiútok za celou druhou světovou válku. Když skončili skutečně neobvyklé a dá se říci i těžké boje na Saipanu, zaútočila dne 24. července 1944 americká 4. divize námořní pěchoty na sousední ostrov Tinian. Američané v tomto případě velmi správně a i díky průzkumu a odposlechům, předpokládali, že je Japonci budou očekávat tak, že se vylodí na plážích na jihu ostrova Tinian. Jenomže „ouha“. Americká námořní pěchota předvedla dvě klamné obojživelné operace před těmito jižními plážemi. Ve skutečnosti se pak vylodili Američané mezi dvěma malými mezerami v korálovém útesu na severu ostrova Tinian! Již tři dny před vyloděním na Tinianu se americká námořní pěchota, ze severní úderné jednotky (Northern Attack Force), pod velením admirála Turnera vylodila na Guamu.

Admirál R. Kelly Turner, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Když pak bylo 10. srpna 1944 dokončeno obsazování ostrovů Marian, Japonci si začali uvědomovat, že se ve válce dostali do velkých potíží. Historik doktor Marston Daniel, editor, z knihy - Průvodce válkou v Pacifiku., Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., v - Kapitola 9., - v článku, který napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem - Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 175., pod názvem článku - Mariany (Operace Forager) k tomu dodal, cituji:

„Císař Hirohito předtím vzkázal posádce na Saipanu: ´Pokud ztratíme Saipan, začnou časté letecké nálety na Tokio´. Císař to odhadl správně: armádní letectvo Spojených států už připravovalo letiště na Marianách, odkud začalo strategické bombardování samotného Japonska“.


Směr Filipíny, křídelní krytí dobytím Palauských ostrovů (OPERACE STALEMATE II., Ulithi).
V době kdy probíhaly akce na obsazování ostrovů Marian a i předchozí vyloďovací akce, americký Spojený sbor náčelníků štábů a též i Nimitzův štáb, řešil velmi ožehavou otázku, která tehdy vyvolávala mnoho sporů. Totiž mělo se urychleně rozhodnout jak dál pokračovat ve válce v Tichomoří. Výše uvedený historik, profesor Gathel, na stejné straně 175., k tomu dodává, cituji:

„MacArthur zůstával soustředěný na Filipíny, na druhou stranu Nimitzův upravený plán Granite, předpokládal postup přes jižní Filipíny na Formosu (Tchai-wan) jako předstupeň vybudování pevného nástupního prostoru na čínském pobřeží (zde je poznámka č. 20.,: Řada dokumentů velitele Tichomořského loďstva: 00071, datováno 3. června 1944, rámcový plán operace Granite II.). Admirál King podporoval postup přes Formosu, o čemž vedl diskusi během londýnské schůzky Americko-britského spojeného sboru náčelníků štábů v červnu 1944. Tam se také probírala varianta předpokládající úplný obchvat Filipín (Poznámka 21. Zápis ze 165. Porady CCS /Combined Chiefs of Staff/ konané v konferenční místnosti a úřadu válečného kabinetu v Londýně, v Anglii, ve středu 14. června 1944 ve 14.30.).
A byl to právě generál MacArthur, který nakonec prosadil svou vizi Filipín, a americký sbor náčelníku se s ním shodl na tom, že to bude filipínské tažení, které bude začínat vyloděním na filipínském ostrově Leyte. Poté se celá debata jak dál pohnula k dalšímu kroku – vybíralo se mezi ostrovem Luzon a Formosou (Tchaj-wan). Americký sbor náčelníků štábů se i zde přiklonil k MacArthurovu přání a shodl se na filipínském Luzonu. (zde je poznámka č. 22: Podrobný popis této debaty je: Smith, Robert Ross, Luzon versus Formosa. Inn Roberts Greenfield, Kent. Command Decisions. Washington, D. C.: Chief of Military History. Department of the Army 1960 str. 461-477. Česky: Velitelská rozhodnutí. Washington, D. C: Náčelník oddělení vojenské historie. Oddělení armády 1960 str. 461-477)."

A tehdy admirál Nimitz navrhl, aby jednotky středního Pacifiku, jako předehru vylodění v zálivu Leyte, ještě navíc zaútočily na ostrov Paleliu v Palauském souostroví. Plán měl totiž logiku. Jen úspěšný útok, součást plánu Granite, odstraňovalo obavu, že by Japonci využili základny na Palauských ostrovech k nějakému druhu napadení křídel amerických invazních sil při vylodění na Leyte.
Tímto útokem byl pověřen Admirál Halsey, který úkol splnil po velice krvavých bojích, které trvaly od 12. září do 27. listopadu 1944 a způsobily americké straně ztráty téměř 10 500 mužů. (Poznámka č. 23., o historickém zdroji říká: Údaje o ztrátách pochází z: Smith, Robert Ross. The Approach to the Philippines. Edice United States Army in World War II. Wahingtton. D. C.: Office of the Military History, Department of the Army, 1953. S. 577.).

Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Japonský ústup a stálé zmenšování jejich oblastí za obrannou linií mělo pak za následek i stálé zkracování cest do vlasti, které měly být, tedy alespoň teoreticky, lépe kontrolovatelné tou ustupující stranou. No a pak naopak, Američanům se jejich dopravní tepny stále více prodlužovaly, což se mělo postupně stát určitou nevýhodou. Jenomže to tak doslova nebylo, což způsobovaly dva faktory, které jim znemožnily proměnit teoretickou přednost v tu praktickou. Stejný historický zdroj - profesor Gatchel Theodor - pak na str. 175 a 176., oba tyto faktory uvádí, cituji:

„Prvním byla právě zeměpisná poloha Japonska, která znamenala pro císařské námořnictvo neřešitelný problém. Japonské loďstvo bylo postaveno v domácích loděnicích a lodě se tam kvůli větším opravám vracely. Jak se japonská pozice zhoršovala, námořnictvo také stále více spoléhalo na relativní bezpečí domácích vod při výcviku nových námořních letců pro nelehkou službu na letadlových lodích. Současně spotřebovávalo obrovské množství pohonných hmot, které bylo možné získat pouze v Nizozemské východní Indii. To si vyžádalo rozdělení námořních sil mezi tyto dvě oblasti, což sice odlehčilo napjaté situaci v zásobování pohonnými hmotami, ale vytvářelo to operační problémy, které se nikdy nepodařilo zcela vyřešit.
Druhým faktorem byly novátorské metody, které Nimitz používal k podpoře svých jednotek.
Ženisté armády, námořní pěchoty i letectva se stali odborníky na opravu japonských letišť a stavbu nových na dobytých ostrovech, čehož dosahovali za neuvěřitelně krátkou dobu. V mnoha případech začala americká letadla operovat z těchto letišť dávno před tím, než byl celý ostrov vyčištěn. Podobně byly atoly, jako například Ulithi na Karolínách, přeměněny na předsunuté námořní základny, kde bylo na dílenských lodích a v plovoucích docích možné přímo v bojové zóně provádět všechny opravy kromě těch největších. Americké námořnictvo si také vypracovalo velmi účinnou schopnost zásobovat své jednotky na moři. Obslužné eskadry doprovázející bojové jednotky zahrnovaly nejen tankery s palivem a zásobovací lodě dodávající potraviny a munici, ale také eskortní letadlové lodě, které mohly okamžitě doplnit ztráty letadel a pilotů na rychlých letadlových lodích první linie. (Poznámka 14.: Popis rozvoje systému zásobování ve středním Pacifiku lze nalézt v: Carter, Worrall Reed. Beans, Bullets, and Black Oil: The Story of Fleet Logistics Afloat in the Pacifik during World War II. Česky - Fazole, kulky a černý olej: Příběh logistiky flotily v Pacifiku za druhé světové války. Newport, R. I.: Naval War College Press, 1998.).“

Schopnost amerického námořnictva poskytovat podporu v přední linii, umožnila admirálu Nimitzovi zřídit předsunutou základnu pro ponorky na Saipanu, která výrazně zkrátila vzdálenost, jíž musela tato podmořská plavidla urazit mezi jednotlivými akcemi. Námořní doprava (SLOC, Sea Line sof Communication) zůstávala hlavním cílem ponorek, ale nikoliv jen tím jediným. Potopením dvou letadlových lodí během bitvy ve Filipínském moři, ukazuje, jak různorodé role ponorky ve středním Pacifiku hrály. Kladly rovněž miny, vysazovaly před vyloděním průzkumné týmy na plážích, z periskopů fotografovaly místa případných budoucích vylodění a zachraňovaly sestřelené piloty a mnohá další použití.
Při následném pokračování se ještě dostaneme i k Palauským ostrovům, neboť se jejich obsazení v čase vyvíjelo a tak si jejich vývoj budeme sledovat i z několika dalších hledisek.


Použité historické podklady Pacifik 2:


- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640