Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 96.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 96.

Tažení generála MacArthura směr Filipíny.
Historie pověstného tažení směr Filipíny začala pro generála MacArthura časově dříve, a to na sklonku roku 1943, kdy se však spíše jednalo o jižní rameno kleští, které tvořilo americkou ofenzívu v celém Tichomoří. To když se americkým námořním jednotkám generála MacArthura podařilo zajistit východní Novou Guineu a zablokovat Rabaul a Američané se tak mohli plně soustředit na střední Pacifik.
V této době Vrchní velitel amerického vojenského námořnictva, admirál Ernest J. King vždy prosazoval využití americké námořní moci v této oblasti (střední Pacifik), avšak generál MacArthur tvrdě požadoval nasazení všech prostředků a sil americké námořní moci k postupu přes Novou Guineu směrem na Filipíny.

Admirál flotily Ernest J. King, foto je majetkem Wikimedia Commons, zde bylo zmenšeno.
Historik profesor David Horner v, Kapitola 7., své studie nazvané: „Válka generála MacArthura, TAŽENÍ V JIŽNÍM A JIHOZÁPADNÍM PACIFIKU“, kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013., na str. 136., k tomu dodává, cituji:

„Ať již byl politický a strategický význam osvobození Filipín jakýkoliv. MacArthur si z něj udělal osobní křížovou výpravu a měl potřebný věhlas i vliv, aby svou věc prosadil. V každém případě vyvedl současný tlak ve středním a jihozápadním Pacifiku Japonce z rovnováhy.
Naštěstí měly Spojené státy dost zdrojů nutných na obou frontách. V polovině dubna 1944 již MacArthur velel 450 tisícům příslušníků americké armády a letectva. Patřilo k nim sedm pěších divizí, tři plukovní bojové skupiny a tři speciální ženijní brigády. Australské divize, které bojovaly na Nové Guineji, se vrátily do Austrálie k odpočinku, a místo nich zaujaly víceméně statické pozice na Nové Guineji jiné australské divize. Díky dalším americkým divizím mohl MacArthur pokračovat v postupu i bez australské pěchoty.“

Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Když začalo samotné tažení amerického námořnictva ve středním Pacifiku, a stalo se tak v posledních měsících roku 1943, měl prý generála MacArthur pocity, že zůstane pozadu.
Musel se dát tedy do útoku jako jednotky Nimitzovi, a tak rozkázal skutečně „odvážný a riskantní nájezd“, když jednotky pod jeho velením dobyly 29. února 1944 Los Negros v Admiralitních ostrovech. Tím se podařilo uzavřít obklíčení Rabaulu.

Mapa středního Pacifiku s Rabaulem, foto a mapa je majetkem Wikipedie.
Od té doby se již nepřipravovaly v Japonsku žádné plány na Rabaul a velká rabaulská posádka už pak do průběhu války v Pacifiku prakticky příliš nezasáhla. Poté generál MacArthur nařídil celou sérii vylodění amerických jednotek podél severního pobřeží Nové Guiney, což ve své podstatě znamenalo izolaci asi tak 40 tisíc Japonců operujících v oblasti Wewaku. A pak se již jeho jednotky vylodily v Aitape a Holandii 23. dubna 1944, v Sarmi a na Wake 17. května, na Biaku 27. května, na Noemfoeru 2. července a na Sansaporu 30. července, to vše již v roce 1944. Prakticky za tři měsíce postoupily MacArturovy oddíly o něco víc než 1 400 kilometrů.
Zajímavostí tohoto postupu určitě je, že jej prováděl generál MacArthur se svými oddíly bez vlastních letadlových lodí, když měli jeho lidé jen a pouze omezenou leteckou podporu z lodí patřících pod velení Střední pacifické oblasti.

Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
Jinak však MacArthurovy jednotky stavěly v dobytých oblastech okamžitě svá polní letiště, aby pak měly při každém dalším postupu k dispozici svou vlastní leteckou podporu.
Zápisy pak říkají, že některá nová stanoviště byla dobyta celkem snadno, jinde si však obsazení místa pro letiště, vyžádalo velice tvrdé boje. Výše uvedený historický zdroj - historik profesor David Horner, str 137, - hovoří o jednom takovém případu těžkých bojů, kterým bylo vylodění americké 41. divize dne 27. května na Biaku. Tehdy se útočící Američané střetli s 12 000 tisíci japonskými obránci. MacArthur ihned vydal tiskovou zprávu, ve které uvedl:
„Ze strategického hlediska to značí faktický konec tažení na Nové Guineji“. (Poznámka 9. pak uvádí: Taafe, Stephen R. MacArthur´s Jungle War: The 1944 New Guinea Campaign. Česky: MacArthurova válka v džungli: Kampaň na Nové Guineji v roce 1944. Lawrence, Kansas: University Pres sof Kansas, 1998. S. 145.).
Ale ani přes jeho ujištění provedené v tomto prohlášení a vlastně i ujištění, nezačaly americké letouny podporovat své oddíly dříve, než 22. června 1944.
Dlužno však říci, že pak postup MacArthurových oddílů a i samotný generál se předvedli ve výborném světle.
Již dál neosvobozoval další cíle na ostrově Nová Guinea coby samostatné body, ale díval se na tento ohromný ostrov jako na základnu pro svůj další postup. Dal svým podřízeným velitelům poměrně velkou volnost a samostatnost v rozhodování, pokud však chápali, že rozhodujícím faktorem je zde rychlost postupu. Zde pak každá operace vyžadovala velikou koordinaci pozemních, leteckých a námořních sil. V té době probíhalo několik útočných operací současně a každý takový postup, byl obrovsky složitým podnikem, pokud šlo o zásobování útočných oddílů. Totiž na ostrově Nová Guinea chyběla tehdy jakákoliv moderní infrastruktura a vše potřebné musely vojákům na zdejší rozsáhlé bojiště přivézt lodě všeho druhu. Mezisklady a pomocné přístavy pro týl, nebo logistiku dnes, na Nové Guineji musely být postaveny přímo v džungli a i v močálech. Na vše tam působilo horké a vlhké podnebí a to lidem a i strojům působilo trvalé nebezpečí a pro lidi to znamenalo tropické choroby.
„Například na Biaku ztratili Američané v boji čtyři sta mužů a dva tisíce bylo zraněno; nebojové ztráty většinou způsobené japonskou říční horečkou nebo jinými nediagnostikovanými horečkami, přesahovaly sedm tisíc osob“ Napsal historik profesor David Horner, str 139.

K velice rychlé a velmi často i velice riskantní operaci měl generál MacArthur přinejmenším dva důvody:

Za prvé, nechtěl Japoncům dopřávat klid, aby se mohli přeskupovat nebo doplňovat své síly.
MacArthurovi se připisovala i díky jeho vysoké inteligenci vlastnost, že obvykle rozpoznal, kde mají Japonci své nejslabší místo a tehdejší americká převaha na moři i ve vzduchu mu dovolovala mnohem větší prostor k manévrování, než měly velké a nepohyblivé posádky protivníka.

Za druhé, MacArthur bojoval bezohlednou bitvu o veřejné mínění a stále větší a pokračující podporu Spojeného sboru náčelníků štábů pro své úsilí dobýt zpátky Filipíny, které již jednou slíbil svým - „Já se vrátím“.

Dle tehdejších hodnocení byl jeho útok na Los Negros tehdy podnícen stejně tak snahou ovlivnit náčelníky štábů, jako potřebou obklíčit Rabaul a eliminovat jej.
Jeho přátelé ale i nepřátelé pak tvrdí, že všechny jeho operace vždy doprovázela úplná záplava optimistických a „nabubřele“ formulovaných tiskových zprav a prohlášení.
Již koncem července 1944 navštívil MacArthur Havaj, kde se setkal s Rooseveltem a Nimitzem. Roosevelt tehdy zřejmě MacArthurovy argumenty pro útok na Filipíny přijal, ale generál stále ještě neměl rozkaz Spojeného sboru náčelníků štábů k provedení operace.
Bylo 15. září 1944, když MacArthurovy vyloďovací jednotky obsadily předsunutou základnu na ostrově Morotai mezi Novou Guineou a Filipínami. Po obsazení ostrova Morotai zreorganizoval generál MacArthur své velitelství. Čímž se pod jeho velení dostaly jednotky na ostrově Bouganinville, a měl tudíž pod sebou celkem 18 divizí. Mimo jiné již existující Kruegerrovy 6. armády tak vytvořil ještě svou 8. armádu pod velením generálporučíka Eihelbergera. Napsal historik profesor David Horner, a dále pak na str. 139., pokračuje:

„V polovině září a počátkem října 1944 padala na důležitých setkáních v Quebecu a Washingtonu rozhodnutí o dalším průběhu války v Pacifiku. V Quebecu se Churchill, Roosevelt a jejich náčelníci štábů dohodli, že by se Američané měli vylodit na ostrově Mindanao na jihu Filipín. Uprostřed konference přišla další zpráva z Tichomoří. Mezi 7. a 14. zářím zaútočily Halseyho letadlové lodě na ostrov Yap v Karolínách, na Palauské ostrovy, Mindanao a centrální Filipíny. Halsey nadšeně hlásil, že se na Filipínách setkal jen se slabým odporem. Věřil, že Yap, Talaudské ostrovy a Safanganská provincie na Filipínách se dají obejít a že lze jednotky určené pro dobývání těchto ostrovů a oblasti použít proti ostrovu Leyte počínaje 20. zářím 1944. Vylodění na Mindanao tak bylo zrušeno.
Ve Washingtonu byla také 3. října 1944 konečně rozhodnuta otázka visící ve vzduchu už šest měsíců – zda se vylodit na Luzonu (hlavním ostrově Filipínského souostroví), nebo na Formose (dneším Tchaj-wanu). Spojený sbor náčelníků štábů rozhodl, že MacArthurovy síly se 20. prosince 1944 vylodí na Luzonu (později se to ale ještě změnilo na Leyte). Nimitzovo velitelství Střední pacifické oblasti mělo koncem ledna 1945 dobýt Iwodžimu a 1. března se přesunout na Okinawu.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 97.

Palauské ostrovy (operace STALEMATE II), ostrov ULITHI.

Palauské ostrovy původně náležely Španělsku, to je na konci 19. století, stejně jako Karolíny, Mariany a Marshalovy ostrovy, aby je následně prodalo Německu. V první světové válce je obsadilo Japonsko bojující tehdy na straně Dohody a tak po válce byla japonská nadvláda takto legalizována po válce rozhodnutím SN (SN - Společnost národů, pozdější OSN), která vlastně Japonsku udělila mandát nad všemi bývalými německými koloniemi nacházejícími se severně od rovníku.

Palauské ostrovy (Peleliu a Angaur), foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

Samotné Palauské ostrovy jsou situovány tak, že leží přibližně 500 mil na východ od Filipín a stejně tolik mil mají k severnímu pobřeží tamějšího největšího ostrova Nová Guinea a jsou pak obecně považovány za nejzápadnější část Karolín. Palauské ostrovy tvoří celý řetěz více než stovky ostrůvků malých a jen několik je tam velkých ostrovů, které se táhnou z jihozápadu na sever.

Tichomoří a přilehlé oblasti v roce 1942, viz i Palauské ostrovy, mapa je na mnoha webech a zde byla zmenšena.
Tím největším ostrovem je, v celé soustavě ostrov Babelthaup na severu a významné jsou tam ještě, ostrovy dva a to Peleiu a též Angaur (viz předchozí mapu). Vzhledem k tomu, že celé toto souostroví leží jen několik stupňů nad rovníkem, má též horké a vlhké podnebí, které je typické pro rovníkové oblasti.
Japonci nejprve využívali ty dva největší ostrovy, Peleliu a Angaur k tomu, aby tam mohli těžit fosfát a tak se zdálo, že jinak tomuto celému souostroví nepřikládají žádný větší význam. To však byl omyl. Vládci z Tokia velmi brzy pochopili jeho strategický význam a jak se tak měnila světová situace a i oni také začali se svými výboji a dalšími přípravami k výbojům v celém Tichomoří, začali na Peleiu a Angaru se stavbou vojenských letišť a umisťováním svých početných vojenských základen. Český historik Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 40., 41., k tomu zde dodává, cituji:

„V době, kdy úderný svaz viceadmirála Čuičiho Naguma napadl v prosinci 1941 Pearl Harbour, vyplula z Palauských ostrovů malá skupina letadlových lodí, jejíž palubní letouny provedly první nálety na spojenecké základny na Filipínách. Na Palauských ostrovech se též připravovala pozemní vojska, která krátce nato zahájila boj o ovládnutí celého Filipínského souostroví. Poté sloužily jako nástupiště a zásobovací základny pro další japonské výboje v jihozápadním Tichomoří, za bojů o Šalamounovy ostrovy se staly shromaždištěm a výcvikovým prostorem pro tisíce japonských vojáků, určených k nasazení na Guadalcanalu, Nové Georgii a Bougainvillu.“

Většina historických zdrojů, viz i zde Použité podklady, pak o oblasti Palauských ostrovů konstatuje, že tamější oblasti Japonci věnovali 1942, začátku roku 1943, jen malou pozornost a to až do září 1943, kdy bylo rozhodnuto o nové linii obrany, kam byly zahrnuty prostory západně od Marian, Karolín a západního pobřeží Nové Guineje pro případné odražení možného spojeneckého útoku.
Byla to stejná doba, kdy poprvé docházelo vyčleňování některých elitních jednotek ze stavů Kuantungské armády v Mandžusku a k jejímu postupnému přemisťování na jih do ohrožených oblastí a v tomto případě i na Palauské ostrovy.
Tak se stalo, že v březnu roku 1944 se do ohrožené oblasti Palauských ostrovů dostala k zhruba 5 000 příslušníkům námořnictva, kteří tam byli od začátku války i japonská 35. pěší divize. Vývoj však ukázal, že 35. pěší divize byla odsunuta do ještě více ohroženějších oblastí ale již koncem dubna roku 1944, ji nahradila 14. divize, což byla jedna z nejstarších a nejlepších jednotek japonské armády, jejíž tři pluky – 2., 15., a 50., - měly skvělou pověst v celé císařské armádě. Velitel 14. divize generálporučík Sadae Inoue byl jmenován velitelem palauského sektoru japonské obrany a byl podřízen velitelství japonské 31. armády a odpovídal za obranu Palauského souostroví a i za obranu Yapu a okolních ostrovů.

Velitel 14. armády, generál Inoue Sadae, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

Generál Inoue si své velitelství zřídil na ostrově Koror, což bylo administrativní centrum Palauského souostroví, a větší část svých vojsk (tvořených 14. divizí a 53. samostatnou smíšenou brigádou sestavenou z jednotek, které se na ostrovech nacházely již dříve) umístil na ostrově Babelthauap.
Obrana ostrova Peleliu byla generálem Inouem svěřena 2. pěšímu pluku ze 14. divize.
Velitelem 2. pěšího pluku byl plukovník Kunio Nagawa, který velel celé ostrovní obraně. K dispozici měl mimo sestavy druhého pluku ještě jednotky dělostřelectva, minometů a lehkých tanků, jeden pěší prapor 53. brigády, 3. pěší prapor z 15. pluku 14. divize, protiletadlové jednotky, ženisty a také personál peleliuského letiště. Celkem měl plukovník Nagawa k dispozici kolem 10 500 vojáků, z nichž 6 500 patřilo k bojovým jednotkám.
Na ostrov Angaur generál Inoue odeslal dva prapory 59. pluku ze 14. divize.
Byl konec července roku 1944, když generál Inoue nechal z ostrova stáhnout jeden z těchto dvou praporů na Babelthuap, čímž na ostrově Angaur zůstalo k obraně asi 1 400 mužů včetně podpůrných oddílů polního dělostřelectva, minometů, protiletadlových děl a ženistů.
Generál Inoue velitel celé obrany Palauského prostoru předpokládal, že by v případě potřeby mohl včas posílit Peleiu i Angaur z posádek rozmístěných na okolních ostrovech, které čítaly celkem na 25 000 mužů; kromě Babelthuapu šlo především o Yap, na kterém se podle odhadu spojenecké zpravodajské služby nacházelo přibližně osm až deset tisíc japonských vojáků.
Jak bylo i na jiných místech z japonské historiografie poznamenáno, i zde na Palauských ostrovech musel generál Inoue řešit rivalitu mezi japonským námořnictvem a pozemním vojskem. Námořnici se jako vždy cítili nadřazeni a Palauské ostrovy přeci patřily především jim. Na těchto ostrovech se to projevilo při organizaci obranných prací. Český historik Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 43., píše, cituji:

„Námořnictvo se hned od počátku ohradilo proti tomu, aby pozemní vojsko užívalo jeskyní vyhloubených v korálových hřebenech, které byly páteří obranného systému ostrovů, a bránilo mu i v užívání ostatních zařízení. Současně námořnictvo disponující všemi pracovními oddíly na ostrovech odmítlo poskytnout Inouemu byť jediného muže. Generálovi při budování vlastního systému obrany nezbylo než čtyřiadvacet hodin denně ždímat všechny síly ze svých vojáků patřících k nejlepším bojovým jednotkám japonské armády. Nejobtížnější situace vznikla na Peleliu, kde v čele námořních oddílů stál důstojník s vyšší hodností, než měl Nagawa. Nakonec byl Inoue nucen vyslat na Peleliu svého zástupce generálmajora Kendžiróa Muraie, aby se tam formálně ujal velení a zajistil, že obranné práce nebudou stagnovat. Skutečným velitelem ostrova však i nadále zůstával plukovník Nagawa. Jaké pocity musel generálporučík Inoue chovat vůči vzpurným námořníkům, je snadné odhadnout, zejména když si byl po celou dobu vědom toho, že nepřátelský útok je přede dveřmi a každý promarněný den může mít velmi nepříjemné následky.“


Změna japonské obranné taktiky při vylodění jednotek USA.
Oddělení císařského hlavního stanu dospělo v polovině roku 1944 k názoru, že všechna jejich vojska bránící se na ostrovech musí od základu změnit platnou doktrínu vedení bojů na tichomořských ostrovech. Vycházelo ze zkušeností při bojích ve středním Pacifiku v letech 1943 a počátku roku 1944. Totiž ona stará japonská taktika, která trvala na tom, že všechny rozhodující boje a hlavní obranná zařízení musí být a proběhnout hned na pobřeží. S útočníkem museli být boje svedeny na výsadkových plážích, což se ukázalo za tu dobu, jako neúčinná doktrína, která vedla hned zpočátku k velkým ztrátám a k pozdějšímu rychlému zhroucení celé japonské obrany. Nedávné boje ve středním Pacifiku stále ukazovaly, že mohutná dělostřelecká příprava a letecké bombardování nepřítele, které předcházelo vylodění, sice pobřežní obranu Japonců zcela nevyřadí z provozu, ale dovede jí ochromit natolik, že je zcela ztracena podstatná část celé pracně budované obrany.
Nic poté pak neřešily ani bezhlavé a sebezničující, sebevražedné protiútoky, které většinou končily děsivým masakrem bránících se Japonců.
Podnětem ke změně této taktiky, byla pro Oddělení hlavního stanu císařského Japonska, nová taktika, kterou zvolil k obraně v květnu roku 1944 plukovník Naojukim Kuzum, velitel japonské posádky na ostrově Biak. Tato taktika obrany na ostrově Biak, způsobila útočícím Američanům citelné ztráty a hlavně oddálila obsazení ostrova o celou řadu týdnů.
Plukovník Kuzuma totiž nařídil svým vojákům, aby maximálně využili výhodu tamějšího terénu, zakopat se v korálových slojích a všech tamějších jeskyních a odtud klást odpor do posledního dechu, a do posledního muže.
Na ostrově Biak Japonci použitá technika obrany dál od pláží, v krytech a slujích z korálů, přinesla pro Američany nejen překvapení, ale při jejich použití převahy v lidech i technice to znamenalo, že byli přinuceni k vleklým bojům o ostrov. Museli likvidovat jedno obranné jeskyní postavení za druhým. To vše za cenu těžkých ztrát.
Obdobně se tato popsaná technika obrany ukázala jako vysoce účinná i v bojích o ostrov Saipan.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 98.

Použití nové obrany dál od pláží a v korálových slojích v praxi.
Byl červenec roku 1944, když císařský hlavní stan vydal všem vyšším velitelům rozkaz, ve kterém se nařizovalo užívání této nové obranné taktiky dál od pláží a v korálových slojích, a to na celém válčišti v Tichomoří.
Hlavní linie obrany, tedy obrany proti vyloďujícímu se nepříteli se měla nacházet v dostatečné vzdálenosti od pobřežních pláží. To zároveň znamenalo, že se měl snížit účinek nepřátelského (v tomto případě americko-anglického) bombardování a ostřelování. Na samotném pobřeží ostrovů měl být nepřítel zadržován jen dočasně před pečlivě vybudovanou hloubkovou obranou, která měla v začátcích jeho postup zpomalovat. V záloze pak měli mít Japonci dostatečné síly umožňující provést v co nejvhodnější době rozhodný protiútok.
Dne 11. července 1944 vydal generál Inoue svůj vlastní rozkaz, který byl založený na nové obranné koncepci z hlavního císařského stanu.
Ostrov Peleliu se zakrátko stal bojištěm, kde bylo možno účinnost celé této obranné taktiky ověřit a plukovníku Nakagawovi se dostalo té cti, že vše nařízené mohl uplatnit přímo v praxi.

Mapa bitvy o ostrov Peleliu, od 15. září do 15. října 1944, foto je majetkem Wikipedie.
A plukovník Nakagawa se dle historických zápisů k obraně připravil prý velice dobře.
Nechal rozdělit ostrov Pelelieu na celkem čtyři sektory, ze kterých byl každý sektor bráněn jedním posíleným praporem a 1 prapor zůstával stále v záloze. Především však využil tamějšího členitého terénu ostrova k vybudování chráněných obranných postavení.

Plukovník Kunio Nagawa, foto je majetkem Wikipedie a zde byl ponechán původní rozměr.
Ať by se nepřítel vylodil na kterékoliv části pobřeží, všude měl vždy narazit na tuhý odpor.
Z použitých historických zdrojů – Použité podklady - a od českého historika Miloše Hubáčka, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 45., se pak dozvídáme, cituji:

„Možné vyloďovací pláže byly silně zaminovány, místy až do hloubky jednoho sta metrů. Na jihozápadním pobřeží ostrova, které si nakonec Američané k výsadku zvolili, byly přírodní překážky v příbřežních vodách ještě posíleny protitankovými zábranami, zátarasy z ostnatého drátu a rozmístěním více než tří set protiinvazních min. Pláže a všechny cesty vedoucí do vnitrozemí chránily drátěné zátarasy, minová pole a v písku skryté letecké pumy upravené na miny. Aby bylo vyloďující se pěchotě zabráněno v postupu do vnitrozemí pod ochranou tanků, paralelně s plážemi byly vykopány dlouhé protitankové příkopy. Pláže pokrývala palba vedená z bunkrů a z dělostřeleckých kasemat umístěných na dominujících výšinách, všechna palebná stanoviště byla schopna vzájemně se krýt a podporovat. V kasematech, vybudovaných z posíleného betonu pokrytého po stranách a nahoře nalámaným korálem, byla instalována 37mm a 47mm protitanková děla.“

Ale to ještě vůbec nebylo vše, neboť severně od invazních pláží, dál do nitra ostrova Peleliu, tvořil přírodní pevnost korálový pahorek s desítkami palebných stanovišť, ze kterých každé takové stanoviště poskytovalo dokonalý úkryt dvěma nebo třem pěšákům vyzbrojených puškami a dalšími automatickými zbraněmi.
A ani to ještě nebylo vše. U samotné základny tohoto pahorku byl ještě betonový bunkr se 47 mm dělem, které mohlo postřelovat invazní plavidla, která se blížila k ostrovu a také i invazní páže. Na všech pobřežních výběžcích byla rozmístěna děla a kulomety, které také mohly ostřelovat v lodích připlouvající útočníky. Navíc ještě na celém plochém úseku terénu dál do vnitrozemí, na kterém se nacházelo i ostrovní letiště, tvořily hlavní obranná zařízení velmi dobře maskované bunkry, ze kterých mohla být vedena velice intenzivní palba na vyloděnou nepřátelskou pěchotu postupující od pobřeží. Velice ďábelsky připravená obrana.
Za tamějším letištěm pak začínal velice dlouhý korálový hřeben zvaný „Umurbrogol“, který se táhl dál na sever. V té jeho jižní části byla vybudována chráněná palebná postavení pro minomety a děla. Tam pak jedno z děl ráže 45 mm ovládalo svou palbou celou jižní část ostrova. A v korálových útesech byla ještě skryta i kulometná palebná postavení, když například jen jedna jediná betonová pevnůstka skrývala šestnáct vzájemně se podporujících automatických zbraní.
Plukovník Nakagawa tak při organizaci obrany ostrova Pelelieu jen přesně plnil svůj úkol daný mu podle nových instrukcí hlavního stanu císařským nařízením, a dle instrukce od svého velitele generálporučíka Inoueho.
Byl samozřejmě vymyšlen a připraven další postup, když by se útočníkům přece jen podařilo vystoupit na břeh a vytvořit nějaké předmostí.
To by se pak obránci stáhli na předem připravené pozice, odkud pak mohli s velkým výhledem a přehledem ovládat terén, který by je dělil od postupujícího nepřítele.
Pokud by byli i z těchto pozic vytlačeni, měli obránci ustoupit na konečnou obrannou linii vytvořenou v severní části „Umurbrogolského hřebenu“. Jednalo se o korálový masív, ve kterém bylo vykutáno velké množství opevněných jeskyní. Zde pak, z Použitých podkladů a od českého historika Miloše Hubáčka, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 46., se pak dozvídáme, cituji:

„Jeden z účastníků vylodění na Peleliu, důstojník námořní pěchoty Robert Leckie, ve své knize vydané v roce 1962 napsal: ´Umurbrogol byl monstrózní švýcarský sýr z korálového vápence, nepředstavitelně proděravěný jeskyněmi a dutinami. Nacházely se na všech úrovních a byly všech velikostí – dutiny taktak dostačující pro osamělé odstřelovače, ale jeskyně dostatečně velké k tomu, aby se mezi jejich stalaktity a stalagmity mohl rozmístit celý prapor´.“


Doporučuji všem čtenářům, aby si tento popis „Umurbrogolu“ od amerického důstojníka Roberta Leckieho velmi dobře zapamatovali. Až budou číst vše o OKINAWĚ a IWODŽIMĚ 1945, setkají se s japonskými „Umurbrogoly“ nejméně 5x až 8x většími, budovanými o více jak rok déle a důkladněji propojenými jeskyněmi na mnoha kilometrech…!
A tak se hřebeny a také i útesy Umurbrogolu staly vlastně zcela přirozeným centrem ostrova Peleliu a obrana Japonců tak využila výhod, které zde příroda nabídla, a obránci si tak vystavěli pevnosti. K tomu všemu využili i další dutiny, které mnohde ještě upravili explozemi dynamitových náloží a vše okolo přizpůsobili pro co nejvhodnější rozmístění svých vojáků a zbraní k obraně. Mysleli i na takové okolnosti, že kdyby byli přece jenom nuceni ustoupit na výhodnější postavení na okrajích hřebene, stáhnou se prostě do dalších jeskyní, kde budou moci v dalším odporu pokračovat. Již zde popsaná rivalita námořnictvo a pozemní vojsko, zároveň vedla k tomu, že tam každá složka měla v korálových útesech a hřebenech ostrova Peleliu, svůj samostatný systém obranných zařízení. Český historik Hrbáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 46., se pak dozvídáme, cituji:

„Námořnictvo, které mělo k dispozici svůj ženijní prapor, speciální jednotku určenou k hloubení tunelů, a podstatně víc času než Inoue, vybudovalo složitou síť tunelů především v severní části ostrova. Někdy to byly samostatné podzemní chodby, jindy propojená síť více chodeb. Vedly k prostorným místnostem sloužícím jako ubikace, ke kterým přiléhala skladiště munice a potravin. Některé z těchto bunkrů dokonce byly opatřeny dřevěnými podlahami a vybaveny elektrickým proudem a ventilačním zařízením. Podle původního záměru měly sloužit především jako úkryty před bombardováním a ostřelováním. Na druhé straně jeskyně budované pozemním vojskem byly zpravidla menších rozměrů, jednodušeji vybavené, ale připravené k vedení úporných obranných bojů. Často měly i několik podlaží a řadu východů umožňujících přemísťování obránců podle potřeby, přičemž každý východ byl pečlivě zamaskován. Protože plukovník Nakagawa předpokládal, že bude se svými muži schopen klást dlouhý odpor, dal do podzemí uložit velké zásoby munice a potravin a instalovat i zařízení k zachycování pitné vody stékající po černých stalaktitech.“

Ironií historie a osudu této posádky na Palauských ostrovech a to pak především na ostrově Peleliu bylo, že velení v Tokiu jim chystalo chmurné vyhlídky do budoucna. Tokio celou posádku na ostrově Peleliu, odepsalo v době, kdy se na obzoru objevilo americké invazní loďstvo. Totiž úspěšná spojenecká ofenzíva, vedená proti Marianám, a obsazení severozápadního pobřeží Nové Guineje nenechaly císařský hlavní stan na pochybách, že dalším cílem spojeneckého postupu budou určitě Filipíny.
Byl to právě nesmírný strategický význam Filipínského souostroví, který přinutil japonské vrchní velení k tomu, že se smířilo se ztrátou Palauských ostrovů a jejich posádky a všechno úsilí a zdroje začalo soustřeďovat k důsledné obraně Filipín. Vrchní velení zjistilo, že nemůže Palauským ostrovům již poskytovat ani leteckou ochranu, ani zajistit přísun posil, válečného materiálu a zásob.
Pro samotné obránce zůstal jediný úkol: způsobit útočícím vojskům co největší ztráty, a klást co nejdéle odpor, a tím získat pro Tokio čas k posílení obrany Filipín. Odnikud nemohli čekat pomoc, mohli pouze vést boj až do hořkého konce.


Použité historické podklady Pacifik 2:


- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640