Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 99.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 99.

Quebecká konference, vznik operace STALEMATE II., obsazení Palauských ostrovů.
Již v době 1. Quebecké konference (pod kódovým označením QUADRANT) bylo zvažováno obsazení Palauských ostrovů, které se později proměnilo v největší výsadkovou operaci dané doby v Tichomoří. Plánovači ze štábu admirála Nimitze na Palauské ostrovy zaměřili pozornost v květnu 1944 a vypracovali tehdy podrobný plán výsadkové operace určující pozemní, letecké a námořní síly, které se na této operaci budou podílet. Jednalo se o organizaci vylodění, její operační schémata a také návrhy na materiální zabezpečení.

Tichomoří a přilehlé oblasti v roce 1942, viz i Palauské ostrovy, mapa je na mnoha webech a zde byla zmenšena.
Bylo 13. září 1944, když admirál Halsey předložil svůj návrh na zrušení hned několika zvažovaných operací na vylodění, včetně vylodění na Palauských ostrovech, a vzápětí též doporučoval vylodění přímo na filipínském ostrově Leyte.
A v tomto momentě to byl admirál Nimitz, který měl jedinou výhradu: „Palauské ostrovy není možno ponechat v rukou Japonců“.

Palauské ostrovy (Peleliu a Angaur), foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Ve svých původních návrzích chtěl velitel oblasti Tichého oceánu admirál Nimitz v prvé řadě napadnout ostrov Babelthaup. Když však poté přišly zprávy, že Japonci tamní posádku na Babelthaupu velice sině posilují, a plánovači odhadovali, že k dobytí tohoto prostoru by potřebovalo nejméně dvě divize – když v obdobě nakonec menší a k obraně vhodný Saipan zaměstnal celkem 3 divize svým tuhým bojem celkem na 25 dní – admirál Nimitz svolil, aby jako zamyšlené kotviště lodí Tichého oceánu byl Babelthuap nahrazen „atolem Ulithi, který leží severovýchodně od Palauských ostrovů. Nimitz pak na obsazení Peleliu však trval, neboť nehodlal připustit, aby Japonci mohli využívat tamního výtečného letiště v době, kdy se Spojenci začnou vyloďovat na Filipínách.“ Píše český historik Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 48.

Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Po tomto vyjasnění priorit pak následovala příprava, která byla vždy nezbytná před vyloděním – získání základních informací o charakteru invazních pláží a tamějšího terénu. Je nutno přiznat, že v případě Peleliu se jednalo o velice obtížný úkol. Totiž Palauské ostrovy velmi dlouho patřily japonskému císařství, které si tam udělalo dlouhodobě námořní vojenskou základnu a tak tam ani obchodníci neměli žádný přístup. Přístup tam neměli ani turisté a tak bylo odtud velmi málo zdrojů informací.
Spojenci museli začít svůj průzkum přes letecké fotografie a pak následoval průzkum, který prováděly ponorky. Z leteckých snímků pak byly vytvořeny mapy, což však vůbec nedostačovalo.
A tak až v červnu 1944 fotografovala části pobřeží Palauských ostrovů americká ponorka Seawolf a o měsíc později pak připlula ponorka Burrfish s úmyslem, že vysadí na plážích skupinu 11ti žabích mužů, kteří měli provést důkladnější průzkum pobřeží. Jenomže vznikl problém v podobě měsíčního světla a také se problémem stal i japonský radar a neustálé japonské letecké a námořní hlídky, které Američanům bránily splnit jejich průzkumné úkoly.
Přesto však celkem 14 dní zůstávala ponorka Burrfish ponořena v blízkosti ostrova a za tuto dobu se jim podařilo pořídit přes periskop přece jenom pár fotografií pobřežních linií, což samozřejmě pro průzkum nedostačovalo.
Teprve až 13. srpna 1944, za tmavé noci, mohl jeden průzkumný oddíl připlout v gumových člunech až ke břehu. Tomuto průzkumu se pak podařilo získat sice důležité poznatky, ale nejvýznamnější informace, jako byly hloubky pobřežních vod, charakter korálových bariér a dna, se průzkumu Američanů nepodařilo opět sehnat. Nakonec tyto informace získala až jiná skupina žabích mužů, ale stalo se tak až těsně před vyloděním a to až pod ochrannou clonou výstřelů lodních děl, před útokem námořní pěchoty. Útok na Palauské ostrovy nebyla samostatná operace, ale pod názvem již zde řečeném – Operace STALEMATE II. – měla dvě fáze.
První fáze zahrnovala obsazení jižní části Palauských ostrovů (ostrovy Peleliu a Angaur) a poté i neutralizaci ostrovů Babelthaup a Koror v severní části souostroví.
Druhá fáze zahrnovala obsazení atolu Ulithi a ostrova Yap, které leží mezi Palauskými ostrovy a atolem Ulithi.
Jako den D pro útok na Paleliu, bylo stanoveno 15. září 1944, zahájení druhé fáze bylo určeno předběžně na den 5. října 1944.
Vrchním velitelem operace STALEMATE II byl tehdy pověřen admirál William F. Helsey, velitel 3. loďstva, které mělo zároveň zajistit bezpečnou přepravu a podporu všech výsadkových sil.

Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Český historik Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 49., k tomuto vylodění dodává, cituji:
„A protože ve stejné době, kdy bude zahájen útok na Palauské ostrovy, měla jihozápadoticho-mořská vojska generála MacArthura napadnout ostrov Morotai v Molukách, Helseyho 3. loďstvu bylo nařízeno poskytnout námořní podporu i jim. V souhrnu šlo o obrovský úkol a 3. loďstvo jej bylo schopno splnit jen díky tomu, že představovalo bojové uskupení dosud na světových mořích nevídané, které navíc díky do detailů propracovanému systému zásobování mohlo operovat po celé týdny, aniž se muselo vracet na základny. Loďstvo mělo k dispozici 34 tankery zajišťující PHM, další cisternové lodi přepravovaly letecký benzín a oleje, nákladní plavidla vezla náhradní díly k letadlům a munici, mrazicí boxy mrazírenských lodí byly naplněny stovkami tun potravin, zvlášť vyčleněné eskortní letadlové lodi přivážely letouny náhradou za zničené a tak bylo možno ještě dlouho pokračovat. Jen dokonalá organizace umožňovala 3. loďstvu nejen přepravovat výsadková vojska, chránit je na cestě k cílům a zajišťovat dělostřeleckou a leteckou podporu, ale plnit i řadu dalších povinností souvisejících s vyloďovacími akcemi, včetně zásobování invazních vojsk, poté co vstoupila na předmostí.“

Ve výčtu by také neměly chybět nemocniční lodě (ale i pohřební a další), o kterých bude ještě i v pozdějších útocích, na Iwodžimu a Okinawu, kde pak byly ještě více ohromující lodní konvoje o stovkách lodí vezoucí vše potřebné pro vylodění a jeho momentální potřeby na kratší dobu. Další stovky lodí pak stále dovážely vše nezbytně nutné na doplnění z meziskladů na trase. Logistika Američanů byla na tuto dobu naprosto nevídaná a perfektní a pak, později, vždy také – troufám si napsat nejlepší na světě.
Admirál Helsey pak pro operaci STALEMATE II vytvořil v rámci 3. loďstva dvě velmi silná námořní uskupení: pod svým přímým velením si tehdy ponechal všechny krycí svazy a speciální skupiny (tyto vyjmenované síly byly tehdy označeny společným názvem 30. operační svaz) a viceadmirála Theodora S. Wilkinsona pověřil velením Vyloďovacího svazu (31. operační svaz). Pro konkrétní podporu invazních akcí byl Vyloďovací svaz rozdělen na Východní útočný svaz, kterému velel Wilkinson osobně, a jeho úkolem bylo zabezpečit vylodění na Yapu a Ulithi a Západní útočný svaz kontraadmirála George H. Forta, který zajišťoval vylodění na Pelieu a Angauru.
O něco později byl navíc útočný svaz kontraadmirála Forta ještě dál rozdělen na Útočnou skupinu Peleliu, která zůstala dál pod Fortovým taktickým velením, Útočnou skupnu Angaur kontraadmirála Willama H. P. Blandyho a zvláštní skupinu fregatního kapitána Wayna R. Louda, jejímž úkolem bylo odminovat Kossolský průliv. Což byla velice důležitá vodní cesta oddělující Babelthaup od nejsevernějších ostrovů Palauského souostroví. Na str. 50, pak píše český historik Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., své poznatky, které načerpal z historiografie USA, viz i Použité podklady, cituji:

„Operace STALEMATE II byla do té doby největší vyloďovací operací, k jaké na tichomořském válčišti došlo. V jejím průběhu spojenecké velení nasadilo 800 plavidel, 1 600 letounů a kolem 250 000 mužů námořnictva, pozemních vojsk a námořní pěchoty. Operační svazy zahrnovaly 14 bitevních lodí, 16 těžkých a 20 doprovodných letadlových lodí, 22 křižníků, 136 torpédoborců, 31 eskortních torpédoborců a velké množství různých typů invazních plavidel.
Velení pozemních operací bylo svěřeno generálmajoru námořní pěchoty Julianu C. Smithovi, veliteli výsadkových vojsk 3. loďstva. Jemu byli podřízeni velitelé Západních a Východních výsadkových sil. Západním výsadkovým silám velel velitel III. výsadkového sboru generálmajor námořní pěchoty Roy S. Geiger, který měl pro útok na Peleiu k dispozici 1. divizi námořní pěchoty generálmajora Williama H. Rupertuse a k útoku na Angaur 81. pěší divizi generálmajora Paula J. Muellera. Východním výsadkovým silám určeným k obsazení Yapu a Ulithi, velel generálmajor R Hodge a tvořil je XXIV. armádní sbor sestávající ze dvou pěších divizí. Předpokládalo se, že po obsazení Angauru budou Hodgeovi poskytnuty ještě uvolněné jednotky 81. pěší divize. Vrchním velitel generálmajor Julian C. Smith měl jako zálohu k dispozici 77. pěší divizi, která zůstane na palubách invazních plavidel a bude nasazena až podle vývoje situace. V případě potřeby mohl povolat i nově vytvořenou 5. divizi námořní pěchoty, která náležela k zálohám jihozápadotichomořské oblasti.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 100.
Pozorní čtenáři si všimli, že v konci Č 99., byla v souvislosti s jednotkami určenými pro útok na Palauské ostrovy řečena určitě již v roce 1944 velice slavná americká 1. divize námořní pěchoty (známá z Guadalcanalu, tehdy pod velením generála Vandegrifta, viz kniha Pacifik 1), která se v minulých dvou letech (od roku 1942) vyznamenala v úplném začátku vylodění, tedy v těžkých bojích po vylodění na Guadalcanalu a poté v Nové Británii.
Když pak tato slavná divize, v únoru roku 1944, skončila své vyčerpávající tažení na mysu Gloucester v západní části Nové Británie, byla zapotřebí nechat námořní pěšáky odpočinout, doplnit jejich stavy, a nabrat nových sil pro další boje.
Na Guadalcanalu sice byly k disposici pro takovou činnost vhodné tábory, ale nový velitel, kterým byl z Guadalcanalu roku 1942, dobře známý generálmajor Roy S. Geiger, velitel nově vzniklého III. výsadkového sboru, jehož byla 1. divize námořní pěchoty součástí, velmi dobře věděl, že by jeho k smrti utahaní, ale ostří hoši, špatně reagovali na povinnost běžně vyžadovanou od všech jednotek pobývajících na Guadalcanalu. Tedy tj. dennodenně přispívat značným počtem mužů k plnění různých pracovních povinností a požadavků daného místa a vymýšlení si místních velitelů, k plnění různých pracovních úkolů dle požadavku velitelství ostrova.
Aby tedy generál Geiger předešel veškerým takovýmto komplikacím, zvolil raději k odpočinku 1. námořní pěchoty, takový malý ostrov, Pavuvu, ve skupině Russellových ostrovů, který ležel severozápadně od Guadalcanalu.

Generál Roy S. Geiger, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

Zámysl, kterým generál Geiger poslal si odpočinout a doplnit 1. divizi námořní pěchoty na ostrov Pavuvu, moc této divizi nepomohl, ba historické dokumenty říkají, že spíše divizi škodil. Ale popořádku.
Totiž generál Geiger nechal ostrov Pavuvu prozkoumat letecky, a tak to co z letounu vypadalo vcelku přijatelně, ve skutečnosti na zemi vyhlíželo úplně jinak. Navíc se přidaly různé další problémy, jako ten, že „prapor mořských včel“ („mořské včely“ – příslušníci Námořních ženijních praporů), který měl pro 1. divizi námořní pěchoty připravit všechna základní ubytovací zařízení, se jako na „potvoru“, zdržel dlouhodobě výstavbou nemocnice pro 1 300 pacientů na poměrně blízkém ostrově „Banika“ a tak na Pavuvě toho pak postupně, byl schopen udělat jen velice málo.

Ostrov Pavuvu, majetek Wikipedie, zde byl zmenšen.

https://en.wikipedia.org/wiki/Pavuvu

Když pak námořní pěšáci ze slavné První námořní, vstoupili na Pavuvu v dubnu 1944, zjistili, že tento celkem 15 kilometrů dlouhý korálový ostrov je ve své podstatě pokryt zcela neprostupnou džunglí a tamější bývalá plantáž na pobřeží, kde měl nalézt utahaný námořní pěšák odpočinkový tábor, byla jen ohromná houština plná krys a tlejících kmenů kokosových palem.
No a tak místo odpočinku nastoupil námořní pěšák do naprosto těžké a tvrdé práce. Víc než měsíc tehdy trvalo, než se povedlo odstranit padlé stromy a vykopat studny s pitnou vodou, a stejně ještě další týdny museli námořní pěšáci spát v blátě. To než se podařilo shromáždit dostatek korálového štěrku ke zpevnění půdy, na které si mohli pěšáci postavit stany a vybudovat nějaké přístupové cesty.
Není se proto co divit, že se v historických zápisech o tomto martýriu objevují texty, že morálka odolných námořních pěšáků „elity“ dostávala vážné trhliny.
Totiž většina veteránů 1. divize námořních pěšáků měla za sebou 2 roky těžkých bojů v Tichomoří, v prostředí vlhkých zapařených tropických džunglí, což oslabilo jejich odolnost.
A tak velice rychle, „zase“ nastoupily záchvaty malárie, vysoké horečky a vředové choroby, které pak z minula pokračovaly i na ostrově Pavavu. A tak se opět k lékařskému ošetření denně hlásilo v průměru i o něco víc než 250 vojáků. A přesto si prý tehdy nikdo neuvědomil, že v mnoha případech by k podstatnému zlepšení jejich stavu stačilo jen čisté oblečení, lepší prostředí (které však okolo nebylo), dobré jídlo a hlavně kvalitní pitná voda. Neboť ta voda, která se tehdy čerpala na Pavavu, musela být upravována chemickými přísadami: „Jeden z pěšáků se vyjádřil, že to, co při této proceduře vzniklo, připomínalo kyselinu z baterií a bylo vhodnější k leštění sporáků než k pití“.
Když se pak, přece jenom, 1. divize námořních pěšáků na Pavavu jakžtakž „zabydlela“, stalo se prvořadým úkolem všech tam velících důstojníků, vytvořit opět z několika tisíc zcela znechucených, unavených a podrážděných vojáků, prvotřídní bojovníky slavné divize.
Nebyla to žádná lehká práce neboť 1. divize byla velice nedávno ještě doplněna o 4 600 vojáků a 260 důstojníků, ze kterých bylo třeba také udělat elitu, která obstojí v budoucích těžkých bojích (setkáme se s ní nejen nyní u ostrova Peleliu, ale i již poté, v únoru 1945, v těžkých bojích na Iwodžimě).
I z těchto důvodů začal pro všechny námořní pěšáky velice brzy náročný a po všech stránkách všestranný výcvik, a navzdory všem nedostatkům souvisejícím s popsaným pobytem na Pavavu se již velice brzy, a to během jen několika měsíců, podařilo vrátit 1. divizi námořní pěchoty vysokou bojeschopnost, kterou se tato divize vždy vyznačovala. Což píše většina historiku popisující tehdejší stav roku 1944. Prvně se to ukázalo hned za pár týdnů později, kdy vojáci této divize zaútočili na pobřeží Peleliu, kdy zase představovali námořní pěšáci 1. divize, to nejlepší, co americká armáda v oblasti Tichomoří měla.
K dalšímu pak, i od českého historika, mnoha z nás, kteří jsme na něm vyrůstali, obdivovaného, Miloše Hubáčka, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 52., se dozvídáme, cituji:

„11. srpna 1944 připluly k Pavavu první velké výsadkové tankové lodi, pobyt na ostrově skončil a začalo naloďování. Trvalo čtrnáct dnů a 30 výsadkových tankových lodí, 17 transportních a dvě dokové výsadkové lodi převážely 1. divizi ke Guadalcanalu, kde provedla poslední cvičení.
Ve stejnou dobu dorazila z Havaje na Guadalcanal 81. pěší divize, určená k napadení (ostrova) Angauru. Na rozdíl od 1. divize, která již měla mnohé zkušenosti z těžkých bojů, 81. divize ještě bojovým křtem neprošla. Pro její přípravu k nasazení v operaci STALEMATE II však bylo učiněno vše a dobře obstála i při závěrečném cvičení na Guadalcanalu.
4. září 1944, doprovázena značným počtem bojových plavidel, skupina tankových výsadkových lodí, vezoucích úderné jednotky obou divizí určené pro první fázi vylodění na Peleliu a Angauru, zvedla kotvy. O čtyři dny později vypluly s ochranným doprovodem rychlejší transportní a dokové lodi. Oba konvoje se měly setkat v cílové oblasti v časných hodinách dne D. Ještě před nimi však, zamířily k Palauským ostrovům bojové lodi skupiny palebné podpory a spolu s nimi i skupina doprovodných letadlových lodí. Obě skupiny měly dosáhnout cílové oblasti 12. září 1944 a zahájit ostřelování a bombardování Peleliu, zatímco oddíly žabích mužů odstraní přírodní i umělé překážky v pobřežních vodách.“

Z předchozího popisu se zdá, že Američané pro útok na Palauské ostrovy shromáždili neobyčejně mohutné síly a operace STALEMATE II, byla zajištěna vším potřebným, takže by v útoku neměly vzniknout žádné obtíže a problémy. Vše bylo přesně spočítáno, vše bylo přesně naplánováno a materiálně zajištěno. Zůstávalo však jedno slabé místo – totiž stále nebyl dostatečně prozkoumán terén a přesnější rozložení japonské obrany také nebylo prozkoumáno. Podle mnohých historických zápisů a popisu historiků, měli američtí velitelé v podvědomí, že mají oproti Japoncům naprostou převahu ve všem. Převahu v bojové technice a v počtu vojsk a materiálu, což mělo zcela zajistit budoucí úspěch v útoku. Je dokonce znám fakt, že i tak zkušený generál, jakým byl velitel 1. divize námořní pěchoty Ruperts, se před novináři vyjádřil v tom smyslu, že Peleliu bude obsazen za čtyři dny, což mělo za následek ten stav, že někteří korespondenti o účast na operaci STALAMATE II ani neprojevili zájem a nejeli tam.
K tomu český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., ještě, str. 53., dodává, cituji:

„A právě podceněný obranný potenciál ostrova způsobil, že bitva o Peleliu se stala jednou z nejtvrdších a nejkrvavějších v celé válce v Tichomoří.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 101.

Operace STALEMATE II, útok na ostrov Peleliu.
Ještě krátce před tím, než nastal rozbřesk dne 12. září 1944, se již skupina amerických doprovodných letadlových lodí, se skupinou lodí palebné podpory objevila v blízkosti ostrova Peleliu. Ke čtyřem letadlovým lodím, se za velmi krátkou dobu připojilo dalších šest, které měly za úkol zajišťovat svými palubními letouny přesun Západního útočného svazu k cíli, bombardování a ostřelování japonských obranných postavení a leteckou podporu vyloďujícím se námořním pěšákům. Vzhledem k tomu, že Palauské ostrovy byly příliš vzdáleny od všech spojeneckých pozemních základen a letišť, měly letadla z doprovodných letadlových lodí podporovat vždy všechny invazní jednotky až do doby, než bude možné americkými letadly využívat letiště na Peleliu, na které se pak mělo přesunout 2. křídlo (peruť) letectva námořní pěchoty z letišť na Šalamounových ostrovech. Ještě také den před vyloděním, měly do Kossolského průlivu dorazit čtyři mateřské lodi pro hydroplány: hydroplány pak měly na starosti záchranu sestřelených nebo havarovaných letců a také provádění meteorologických a průzkumných letů.
Bylo ráno dne 12. září 1944, když v 5 hodin 30 minut, když zahájila těžká děla lodí skupiny palebné podpory kontradmirála Jesseho B. Oldendorfa samotné ostřelování ostrova Peleliu. Do těžké palby se dalo 5 starších bitevních lodí, čtyři lehké a čtyři těžké křižníky a 14 torpédoborců křižovalo podél břehů a vrhalo stovky tun oceli na předem určené cíle. Po dvou hodinách těžké palby se lodní děla odmlčela, neboť přilétly letouny z doprovodných letadlových lodí. Letouny pak svými pumami a palbou svých palubních zbraní začaly proměňovat pobřeží tropického ostrova Peleliu ve změť přelámaných kmenů palem, rozryté půdy a rozbitého korálu.

Kontradmiral Jesse Oldendorf, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Celý nálet takto trval celé dvě hodiny a poté se opět ozvala palba ze všech lodních děl. Připravená palba, ze všech těchto zbraní podpory, trvala celé tři dny. K tomu český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., ještě, str. 54., vše vyčísluje, cituji:

„Za tuto dobu lodi Oldendorfovy skupiny vypálily 519 406mm, 1 845 356mm, 1 427 203mm, 1 020 152mm a 12 937 127mm granátů, celkem 2 225 tun munice.“

Ve stejné době těžkého ostřelování ostrova Peleliu, v odpoledních hodinách toho prvého dne, tedy 12. září 1944, připluly ke korálové bariéře, která obklopuje ostrov též rychlé transportní torpédoborce, aby vyložily žabí muže na gumových člunech. Byly to demoliční skupiny, přivážející zkušené veterány z bojů o Saipan a Guam. Žabí muži, ženisté, kryti palbou 40 mm rychlopalných kanónů z torpédoborců a též stále přelétajících letounů, pak odstraňovali pod mořskou hladinou skryté překážky, které mohly bránit výsadkovým tankovým lodím a obojživelným traktorům v jejich přibližování se k pobřeží ostrova. Ženisté též náložemi z výbušnin uvolňovali v korálových bariérách celé rampy pro průjezd velkých výsadkových tankových lodí, přemisťovali také překážející kusy korálů, zneškodňovali nakladené japonské miny, upravovali plavební kanály pro obojživelná výsadková vozidla a vyznačovali též cesty bójemi. Na těchto důležitých a rozmanitých činnostech pracovali žabí muži, ženisté, celé dva dny a nutno dodat, že byli celé dva dny vystaveni ostřelovaní z japonských lehkých zbraní. Kontradmirál Oldendorf výkony těchto žabích mužů, ženistů, označil „za nejpozoruhodnější, jaký muži podmořských demoličních skupin podali v celém Tichomoří.“
Původní plán celé této palebné podpory předpokládal, že ostřelování ostrova Peleliu potrvá „pouze dva dny“ bezprostředně předcházející dnu D.

Mapa bitvy o ostrov Peleliu, od 15. září do 15. října 1944, foto je majetkem Wikipedie.
Jenomže na naléhání generála Geigera admirál Wilkinson přidal ještě navíc celý jeden den takto těžké palby. Zápisy říkají, že největší potíže měly velké bitevní lodě, křižníky a torpédoborce s vyhledávání cílů. Totiž Japonci, jak už to u nich bylo běžné, palebná postavení svých zbraní a tam zvláště svých děl všech ráží, velmi pečlivě zamaskovali a v začátku se vůbec nenechali vyprovokovat k odvetné palbě, která by je mohla prozradit.
Admirál Oldendorf tak nechal vést palbu na všechna místa na ostrově, o kterých se dalo předpokládat, že jsou tam umístěny nepřátelské těžké zbraně. Muselo se tedy, v prvé fázi doufat, že tento odhad bude ten správný. Většina pamětníků vždy hovořila a psala o tom, že celé to ostřelování bylo tak intenzivní, že se skutečně zdálo, že na ostrově nemohl zůstat kámen na kameni. Oldendorf pak dle zápisů skutečně také večer 14. září 1944 hlásil rádiem veliteli Útočné skupiny Peleliu kontradmirálu Fortovi, že pro děla jeho lodí už na ostrově nejsou další cíle, a proto ostřelování ostrova končí.
Bohužel, již za několik málo hodin se začalo ukazovat, že šlo o velice přehnané a optimistické hlášení. Již zde bylo naznačeno, že postavení japonských baterií bylo skryto v podzemních jeskyních, z nichž dokonce některá měla ocelové dveře, a i pěchota v podzemních krytech přežila smrtící palbu bez nějak vážnějších ztrát. Uveden byl příklad kdy velký japonský betonový bunkr, o kterém námořní pěšáci nastupující druhého dne do útoku předpokládali, že bude zničen – jeho umístění bylo známo, neboť jej měli na svých mapách zakreslen – nebyl vůbec ani škrábnut, a ani nějak poškozen. Když pak nastal den D, přivítala všechny blížící se obojživelné traktory silná dělostřelecká palba, a admirál Oldendorf už nemohl nic jiného dělat a stejně jako ostatní dohlížející velitelé, neudělal nic jiného, než že se všichni divili a byli velice překvapeni. Horší to bylo mezi vyloďujícími se námořními pěšáky, kteří se za značných ztrát dostávali před neporušená japonská opevnění plná těžké palby všech zbraní. Znovu se ukazovalo to, co bylo známo z prvých vylodění, že se nemá přeceňovat žádné před invazní ostřelování a bombardování, které se i zde mohlo zdát jako velice intenzivní. Je znám z historických pramenů zápis skeptického plukovníka Williama H. Harrisona, velitele 11. pluku námořní pěchoty, který později napsal ve svých poznámkách, že pochybuje, že i desetinásobně účinnější ostřelování ostrova Peleliu by vyloďujícím se jednotkám pomohlo. Jednalo se samozřejmě o přehnaný a krajní názor, význam palebné přípravy byl ve všech invazních i předchozích operacích nepochybně užitečný, ale faktem také vždy zůstalo, že nakonec musely Japonce a jejich obranu umlčet až jednotky pozemních sil, v tomto případě námořní pěchota.


Vylodění na Palauských ostrovech.
Takto až poeticky začíná popis dne D, vylodění na Palauských ostrovech český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., když na str. 55., 56., když z amerických historických pramenů píše, cituji:

„15. září 1944 první paprsky ozářily Palauské ostrovy v 5 hodin 52 minut. Zrodil se nádherný den, na obloze bylo pár mráčků, viditelnost byla dokonalá a hladinu čeřil jen slabý vánek.
V 5.30 na rozkaz kontradmirála Oldendorfa znovu zaburácela lodní děla. Ve stejné době námořní pěšáci prvních útočných vln v zelených uniformách již nastupovali do obojživelných traktorů, které poté odplouvaly na výchozí linii. V 7.50 přilétlo padesát palubních letounů z doprovodných letadlových lodí a svrhly na pobřeží náklad pum. Piloti bombardérů měli příkaz držet se dostatečně vysoko nad plochou dráhou granátů vystřelovaných děly bojových plavidel, a tak během patnáctiminutového náletu neustala palba lodních děl ani na okamžik. Těsně před osmou hodinou začaly torpédoborce vystřelovat na Umurbrogolský hřeben fosforové granáty, aby kouřovou clonou zabránily japonským dělostřelcům ve výhledu.“

Dle historických zápisů bylo přesně 8,00 dne D, když prvé vlny obojživelných traktorů překročily výchozí linii. V čele byly umístěny pancéřové traktory typu LVT-A s kanóny a kulomety, následovány traktory s pěchotou, když každý vezl 20 až 25 mužů. Před obojživelnými traktory ještě plula skupina 18 výsadkových pěchotních člunů, které byly vyzbrojeny 120mm raketomety. Po přiblížení se raketometů na vzdálenost jeden kilometr, každý vypálil salvu 22 raket a hned se přemístil na křídla celého invazního uskupení. Tam se připravovaly na žádost vyloďující pěchoty, po dobití poskytnout další palebnou podporu.
Čtyři pěchotní invazní čluny, které byly vybaveny 105mm minomety, zaujaly hned postavení na levém (severním) boku celého uskupení s úkolem ostřelovat rozeklaný terén za nejseverněji položenými výsadkovými plážemi. V momentě kdy utichl rachot raketových salv, objevilo se na obloze celkem 48 stíhacích bombardérů palubního letectva. Ty okamžitě zaútočily na vyloďovací pláže svými pumami, raketami a také kulomety.
První obojživelné LVT-A v té době již dosáhly pobřeží, a dle zápisů v tu dobu hodiny ukazovaly 8 hodin 32 minut, když svými 37 mm a 75 mm děly zahajovaly palbu na japonská obranná postavení. Za další 1 až 2 minuty, již vjížděly na pobřežní pruh traktory s pěchotou. To již námořní pěšáci z traktorů seskakovali a přebíhali úzký pás korálového písku lemujícího břehy ostrova, zatímco v minutových intervalech připlovaly další vlny pěchoty. Stíhací bombardéry se v té době zaměřily na cíle o nějakou tu stovku metrů dále do vnitrozemí, jejich piloti totiž měli rozkaz, že v žádném případě nesmí útočit na cíle, které se nacházejí blíž než 200 metrů před postupujícími námořními pěšáky a souhra se v tomto případě ukázala jako velice solidní. Letadla nikoho ani nezranila, jak vypovídá historický zápis.



Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640