PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 102.

Vylodění na ostrově Peleliu.



Mapa bitvy o ostrov Peleliu, od 15. září do 15. října 1944, foto je majetkem Wikipedie.
Prostor invazních pláží pro vylodění na ostrově Peleliu byl vybrán na jihozápadě a od severu směrem k jihu byla místa označena jako Bílá 1 a 2 a Oranžová 1, 2 a 3.




Vylodění na Peleliu, foto je majetkem Wikipedie.
Když těmto místům dospěla námořní pěchota, kladlo tam odpor jenom pár Japonců, kteří pak ve svých dobře maskovaných úkrytech vlastně měli velké štěstí, že přežili těžké ostřelování a bombardování ale jen tak na několik momentů a pak také bylo i po nich.
Jak však LVT-A následována námořní pěchotou pokračovala do vnitrozemí, rostla intenzita nepřátelské dělostřelecké, minometné a kulometné palby, doplňována i střelbou z ručních zbraní japonských obránců. Útočící americká pěchota měla velké štěstí, že sto metrů široké minové pole, které lemovalo celé pobřeží, bylo již rozstřílené a bylo tak méně nebezpečné, než plánovači očekávali a předpokládali. Jak se tam totiž ukázalo, bylo mnoho japonských min defektních a navíc mnohé roznětky byly zajištěny, neboť strůjce minových polí plukovník Nakagawa očekával americký útok spíše na východním pobřeží ostrova Peleliu, kde byly všechny miny aktivní.



Plukovník Kunio Nakagawa, foto je majetkem Wikipedie a zde byl ponechán původní rozměr.
Později jeden z přímých účastníků, podplukovník William Benedict prohlásil, že kdyby na výsadkových plážích byly ty japonské miny plně funkční, byly by následky určitě katastrofální. Ale stejně, i když se minové pole nestalo smrtící překážkou, stejně smrt rozsévala palba Japonci dobře umístěných rychlopalných zbraní a to lehčích i těžších dělostřeleckých a kulometných. Velmi brzy byl značný počet obojživelných traktorů zasažen, a jejich dýmající vraky, pak zůstávaly rozptýleny po plážích, a námořní pěchota začala pociťovat nedostatek těchto doslova životně důležitých přepravních prostředků. Oficiální záznamy říkají, že během Dne D jich bylo totálně zničeno 26, ale podle odhadů velitelů útočících jednotek jich bylo alespoň dočasně vyřazeno nejméně 60. Jen vlastně díky obdivuhodné schopnosti a zkušenosti jejich osádek, bylo možno mnohá poškozená vozidla, a to několik desítek, opravit a traktory byly zase znovu použity.
I když byly tyto citelné ztráty obojživelných traktorů na překážku, přirážela stejně k pobřeží jedna další vlna za druhou. Současně pak se čtvrtou vlnou vjížděly na břeh i tanky.
Byly t o střední tanky Sherman, které byly naloženy na výsadkových člunech (LCT) a tyto čluny byly po třech umístěny na výsadkové dokové lodi (LSD). Dokové lodi vždy otevřely v překladové zóně záďová vrata, mořská voda zalila jejich „suchý dok“ a tankové čluny pak vlastní vahou, vyplouvaly na hladinu. Když takto dorazily před korálovou bariéru, která obklopovala ostrov, otevřely přídě a tanky Sherman se speciální vodotěsnou úpravou vyjely do moře. V průjezdech, které předtím zřídily žabí muži a podmořské demoliční skupiny, pak tanky překonaly bariéru a pokračovaly svou jízdou k pobřeží.
A tehdy proti nim spustila svou palbu japonská děla, palba byla natolik silná, že během deseti minut, které tanky potřebovaly k dosažení břehu, byla z prvních třiceti tanků více než jednou polovina jednou až čtyřikrát zasažena. Tak například v prostoru pláží Bílá 1 a 2 pouze jeden jediný tank dosáhl pobřeží, aniž byl zasažen. Bylo pro vyloďující se jednotky velkým štěstím, že zcela vyřazeny z akce byly takto z třiceti Shermanů pouze tři. Tohle vše znamenalo, že již půl hodiny po vylodění, tedy doby kdy první námořní pěšáci vstoupili na břeh ostrova Peleliu, měly již výsadkové jednotky podporu tanků. Tahle skutečnost se ukázala v následujících hodinách, v mnohých místech, jako rozhodující pro další postup.
Na nejsevernějších plážích ostrova Peleliu se na Bílá 1 a 2 vylodil 1. pluk námořní pěchoty plukovníka Lewise B. Pullera. Plukovník Puller osobně vstoupil na břeh hned s prvou vlnou a o svých prvních krocích, o svých prvých vteřinách na ostrově Peleleu později napsal: cituji z jeho historických zápisů: …, „vyskočil jsem přes bok (myšlen je bok obojživelného traktoru), a jak jsem nerychleji mohl, běžel jsem jako štván nejméně pětadvacet metrů, než jsem sebou praštil na pláž… ten velký výběžek po levé straně nebyl lodními děly ani leteckým bombardováním vůbec zasažen a odtud se na nás řítila smršť kulometné a protitankové palby.“
Dle jednoho z historických popisů, je plukovníkem popisované místo vylodění, a jím popisovaný výběžek asi 10 m vysoký korálový útes, který se zařezával do moře, a který vojáci 1. pluku nazvali prostě „Bod“. Bod se nacházel na samé severní hranici pláže Bílá 1 a Japonci tehdy odtud ostřelovali doslova vražednou palbou jak východy z invazních pláží, tak také pláže samotně prakticky po celé její délce.
V tomto tzv. místě „Bod“ se tehdy skrývalo pět betonových pevnůstek, v jedné z nich byl umístěn 47mm kanón a v dalších čtyřech pevnůstkách byly těžké kulomety.




Japonská pevnůstka, Peleliu, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Každá z těchto pevnůstek pak měla osádku od šesti do dvanácti mužů a další japonští vojáci, někteří s lehkými kulomety, rozmístěnými v blízkých zákopech, nebo méně chráněných okopech, nebo korálových rozsedlinách, ty pevnůstky chránili ještě zajišťovací palbou. Bylo s podivem, že tzv. „Bod“ zůstal těžkým, před invazním ostřelováním, a leteckým bombardováním nedotčen. Tehdy prý bylo všem jasné, že pokud nebude „Bod“ zlikvidován, postup na Bílých plážích 1 a 2 uvázne za těžkých ztrát.
Zlikvidovat tzv. „Bod“, dostala za úkol rota K pod velením kapitána George P. Hunta, která náležela k 3. praporu. Palebná postavení stanoviště „Bod“ byla namířena na západ, tedy do prostoru invazních pláží, kapitán Hunt proto rozhodl, že je napadne z týlu. Proto se dvě čety z roty K, a to za poměrně značných ztrát, vylodily na nejjižnější pláži Oranžová. Jeho (1. pluk námořní pěchoty) 3. prapor pak vstoupil na břeh první, 1. prapor hned za ním a 2. prapor prozatím zůstal na výsadkových plavidlech jako divizní záloha. Zde je nutno říci, že 1. pluk námořní pěchoty obsazoval odkrytý pravý bok předmostí, a proto byl vystaven velice intenzivní palbě japonských kanónů, minometů a kulometů, které byly rozmístěny na jižním cípu ostrova Peleliu a též i na malém nepojmenovaném ostrůvku, který byl poblíž. Štěstím pak bylo, že na samotné pláži narazili námořní pěšáci na odpor jen asi 30ti Japonců, kteří byli natolik otřeseni předchozí palebnou přípravou a bombardováním, že jejich obrana byla zmatená a námořní pěšáci je stačili rychle zlikvidovat. Velmi vítanou pomocí pak zde pro námořní pěchotu představoval japonský protitankový příkop, který lemoval pláž Oranžová 3. Posloužil totiž k bezpečnému přeskupení vyloděných jednotek a k jejich rozmístění na plánem určená místa po celé šířce pláže. Velící důstojník později vypověděl, že tak bylo zabráněno obvyklému zmatku, který vzniká na počátku vylodění. Námořní pěšáci, dle jeho výpovědi, získali nejméně 1 hodinu cenného času. Jinak samotné vylodění a obsazení předmostí zaplatily dva prapory, 7. pluku ztrátou asi 40 mužů, a asi kolem jedenácté hodiny dopoledne již postoupily půl kilometru do nitra ostrova Peleliu.
Velmi brzy po poledni však čelní jednotky narazily na dobře organizovanou japonskou obranu, která byla situována kolem komplexu, který byl tvořen velkou betonovou pevnůstkou, troskami různých budov, které předtím sloužily k ubytování japonské posádky, několika bunkry a dělostřeleckými palebnými postaveními, chráněnými zpevněným betonem.
Aby zabránil nějakým větším ztrátám, zastavil tehdy plukovník Hanneken další postup do příjezdu tanků Sherman. Tanky pak již zakrátko objely široký příkop a připojily se k bojující pěchotě. A dle dalších popisů pak došlo ke kuriózní situaci, která zabránila tomu, aby 7. pluk dosáhl východního pobřeží ostrova Peleliu už v den D. Popis celé této situace poskytuje český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., když na str. 62., 63., z amerických historických pramenů píše, cituji:

„Hlavní japonská opevnění bránící v dalším postupu, se nacházela v operačním prostoru 1. roty jeho 3. praporu. Velitel skupiny tanků, který byl informován, že má spolupracovat s 1. rotou, objel protitankový příkop, a když mu první jednotka, se kterou se na druhé straně setkal, potvrdila, že je 1. rotou, přidal se k ní a bojoval po jejím boku. Šlo sice o 1 rotu, ale náležející k jinému praporu a dokonce jinému pluku. Po celou tu dobu 3. prapor 7. pluku stále čekal na příjezd vyžádaných tanků a jeho postup se tím samozřejmě značně zpomalil. Po vyjasnění situace se 7. pluk snažil zpoždění dohnat, sváděl tuhé boje až do setmění, ale nakonec musel zastavit a vytvořit obrannou linii.
Během noci Japonci podnikli na úseku 7. pluku několik protiútoků, ale jen jeden z nich představoval skutečné nebezpečí. Ve dvě hodiny v noci se silný nepřátelský oddíl vynořil z bažin ve východní části ostrova Peleliu a napadl provizorní americkou obranu. Boj trval čtyři hodiny a skupinkám Japonců se na několika místech podařilo probít až na výsadkovou pláž a teprve tam byli zlikvidováni zadními sledy. Nejméně padesát Japonců bylo zabito, než se zbytek stáhl zpět do bažin.“

Ale ten rozhodující pokus o celou likvidaci spojeneckého předmostí podnikli Japonci v pozdních odpoledních hodinách dne D v prostoru pláží Bílá 2 a Oranžová 1, kde se tehdy stýkaly hranice operačních sektorů 1. a 5. pluku námořní pěchoty. Je však nutno říci, že velitel japonské posádky, již řečený plukovník Kunio Nakagawa, „tu nejvhodnější dobu k pokusu o vržení útočících amerických praporů, které se vylodily, zpět do moře naštěstí promeškal“.
V tuto popisovanou dobu se už námořní pěšáci na svém předmostí pevně uchytili, vytvořili si již pevnou obrannou linii a především pak učinili taková opatření, aby případný japonský protiútok neohrozil sklady vyložených zásob munice a nenarušil další pokračující vykládku.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 103.
Tím vůbec prvním velkým náznakem japonského úmyslu provést rozhodující protiútok, který měl zlikvidovat celé to americké vylodění, byla velice intenzivní dělostřelecká a minometná palba, kterou Japonci zahájily v 16 hodin a 25 minut v pozdním odpoledni. Již za 35 minut poté se na severním okraji letiště z hustého porostu překvapivě vynořili japonští pěšáci v síle nejprve zhruba tak roty a postupovali přes letištní plochu k americkým obranným postavením. Z americké strany byl sice nějaký japonský protiútok očekáván, ale Američané spíše očekávali, a zároveň i doufali, že Japonci, tak jak bylo dosud zvykem, vyrazí k masovému sebevražednému útoku. Byla to vždy taktika, kterou tísněná japonská posádky během bojů na tichomořských ostrovech už mnohokrát použila, a vždy to mělo za následek, že většina útočících vojáků byla doslova a pak hlavně, do posledního muže pobita. Ovšem tentokrát byla většina námořních pěšáků překvapena, když sledovala, jak Japonci postupují opatrně, kryjí se a využívají k tomu všech terénních nerovností.
V době, kdy japonská pěchota postupně zkracovala vzdálenost, která ji přiváděla blíž k americké obranné linii, tak se za ochrannou hradbou korálového hřebenu, připravovala k útoku, severně od letiště, poměrně silná skupina japonských tanků. Japonské tanky vyrazily do útoku ve dvou kolonách. Přibližně polovina těchto tanků vezla skupinky po osmi až dvanácti pěšáků, mnozí z nich byli přivázaní k tankům, aby se na divoce poskakujících a otřásajících se vozidlech udrželi. Japonské tanky musely i s vojáky překonat otevřený terén v délce přibližně 600 metrů a jejich řidiči zvolili jedinou možnost, která jim přitom dávala naději, že nebudou zničeny už v počáteční fázi útoku. Totiž tu, že jeli co největší rychlostí, jaká byla vozidla schopna, bez ohledu na to, že brzy nechali pěchotu za sebou. Kdyby tyto japonské tanky, - ve skutečnosti se jednalo o lehké tančíky, v podstatě jen lehce pancéřována průzkumná vozidla – přizpůsobily svůj nevšední útok postupu pěchoty, pravděpodobně by ani jeden z nich nedosáhl amerických linií, protože zbraně, jimiž americké pěší jednotky disponovaly, je dokázaly zničit nebo vážně poškodit. Popis celé této situace pak poskytuje český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., když na str. 64., 65., z amerických historických pramenů píše, cituji:

„Oba proudy nepřátelských tanků mířily šikmo přes sektor 2. praporu 1. pluku k obranné linii 5. pluku plukovníka Harrise. Japonci si naneštěstí pro sebe vybrali k průlomu prostor, kde byli Američané snad nejlépe připraveni. Plukovník Harris si uvědomoval, že jeho sektor, ve kterém Japonci mohou nejpravděpodobněji zaútočit tanky, proto na čáře, kde postup odpoledně zastavil, dal rozmístit 37mm protitanková děla a těžké kulomety. Na úseku 1. praporu podplukovník Robert W. Boyd navíc umístil do chráněných postavení tři střední tanky typu Sherman, přidělené jeho praporu.“
Jakmile se nepřátelské tanky objevily, jako první na ně zahájil palbu ze všech zbraní 2. prapor 1. pluku. Dva tanky náhle provedly prudký obrat, nepokračovaly s dalšími jedenácti k postavením 5. pluku, ale zamířily plnou rychlostí přímo proti obranné linii 2. praporu. Pronikly jí, ale po dalších padesáti metrech, při přejezdu strmé terénní vlny se převrátily. Osádky i vezoucí se vojáci byli do jednoho postříleni. Ze tří Shermanů operujících s 2. praporem byl na začátku japonského útoku na obranné linii pouze jeden, ostatní dva doplňovaly na pláži munici a palivo. Práce byla okamžitě přerušena. Oběma Shermanům stačilo vyjet z pláže jen několik desítek metrů, aby získaly dostatečný výhled na postupujícího nepřítele a mohly zahájit palbu svými kanóny a kulomety.“

Ale též další čtyři střední tanky Sherman, které bojovaly po celé odpoledne Dne D s 2. praporem z 5. pluku, zareagovalo velice rychle. Když se čelo této japonské tankové skupiny dostalo na severní okraj letiště, vyjely jim z druhé strany tyto 4 Shermany, po jedné ze vzletových drah, přímo do jejich cesty. Shermany za jízdy střílely po japonských vozidlech i po pěchotě a tato rozhodná akce způsobila, že část japonských pěšáků začala ustupovat. Do toho se navíc objevil i střemhlavý bombardér námořního letectva, který svrhl 250 kg pumu přímo doprostřed jedné z japonských kolon.
Nejprve američtí tankisté bojovali protitankovou municí. Američtí tankisté však velmi rychle zjistili, že protipancéřové granáty jen tak přímo prolétají japonskými tanky, aniž by explodovaly. Tankisté proto nabili do svých děl trhavé náboje a od tohoto okamžiku měla mezi japonskými lehkými vozidly přímo zničující účinek. Lehké tanky se prostě rozpadaly a pěšáci, přitisknutí k jejich plátům, byli doslova trháni na kusy. Přesto však několik japonských vozidel proniklo americkou linií, dostalo se dokonce až na výsadkové pláže, kde dokonce přejíždělo křížem krážem za zmatené střelby 37mm děl a v palbě z ručních zbraní pěšáků. Netrvalo to však nijak dlouho a vozidla byla do jednoho zničena i s japonskými výsadky.
Výsledkem, dle pozdějších zápisů bylo, že z celkového počtu třinácti japonských tanků, bylo jedenáct zničeno a jen dvěma tančíkům se podařilo ustoupit zpět pod ochranu džungle a korálových pahorků. Podobně nebo stejně pak dopadla i japonská pěchota, zachránili se skutečně jen jednotliví japonští vojáci. I když tento popisovaný hlavní japonský pokus o likvidaci spojeneckého předmostí neuspěl, ve zbývajících denních hodinách a i v noci Japonci podnikli ještě několik protiútoků, z nichž dva útoky byly za podpory lehkých tanků. Všechny tyto útoky byly dle zápisů také odraženy. K dobré obraně Američanů přispívalo pravidelné osvětlování celého prostoru vylodění granáty, které vypaloval lehký křižník Honolulu a tři torpédoborce, které hlídkovaly u pobřeží vyloděných pláží. Situaci to námořní pěchotě velmi ulehčilo, neboť se tak dařilo včas odhalit jakýkoliv pohyb japonských vojáků.
V pozdním odpoledni dne D, se k veliteli 1. divize námořních pěšáků generálmajoru Rupertsovi, který byl na velitelské výsadkové lodi Mount McKinley, dostalo radiové hlášení o faktech, které trápily jeho prapory na vyloděných plážích. A tak veliteli 1. divize generálu Rupertsovi nezbývalo nic jiného, než v noci z 15. na 16. září 1944 zajišťovat pro vojska přísun munice a pitné vody a to až k linii fronty, když zpětně byli odváženi ranění.



Generalmajor Ruperts, velitel 1. divize námořní pěchoty na Peleliu, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
Tento důležitý úkol tehdy prováděly celou noc všechny obojživelné traktory a obojživelná vozidla DUKW.




Obojživelné DUKW, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
V zápisech byla zvláště zdůrazněna dodávka vody, která se na plážích ostrova stala prý, a to bez přehánění, otázkou života a smrti. Totiž námořní pěšáci tento celý den D bojovali v podmínkách, kdy teplota ve stínu dosahovala na plážích ostrova Peleliu až 46 stupňů Celsia, a úžeh a celkové vyčerpání velmi oslabovaly útočící jednotky stejně jako zbraně nepřítele. Tehdy se totiž ukázalo, že přes dokonalost, kterou se tato vyloďovací příprava operace vyznačovala, byla přehlédnuta některá opatření, která mohla mít pro bojující mužstvo vážné důsledky. Bylo nutno okamžitě bojujícím jednotkám dodávat pitnou vodu v barelech o obsahu 250 litrů, i když po vypláchnutí od oleje a nafty a to i za cenu toho, že voda odporně po těchto produktech páchla. Uvnitř některých dalších barelů, které nebyly ve spěchu zcela naplněny, se pak v tropickém horku již po pár hodinách objevila rez. Záznamy říkají, že takovou vodu pak vyprahlí námořní pěšáci polykali jen s obrovským sebezapřením, působila jim totiž žaludeční křeče a mnozí měli záchvaty dávení. Jeden z důstojníků tankového praporu později poznamenal, cituji: „v den D pěšáci v přední linii prosili o vodu jako umírající muži“. Celý problém s pitnou vodou na plážích na ostrově Peleliu byl vyřešen až v době, kdy ženisté instalovali na předmostí destilační zařízení.
Bylo ráno 8 hodin dne 16. září 1944, když 1. divize námořní pěchoty na ostrově Peleliu zahájila útok, a to po celé délce fronty. Již také v deset hodin, se velitel 1. divize generálmajor Ruperts přemístil na ostrov a převzal přímé velení dalších operací.
Do útoku tak nastoupil, na severu 1. pluk proti Japoncům, kteří byli velmi dobře opevněni ve skalách Umurbrogolského hřebenu ve střední části fronty. Dále pak 5. pluk obsazoval letiště a na jihu a 7. pluk dokončoval, postupně, obsazování jižní části fronty.
Na všech takto vyjmenovaných bojištích se japonské oddíly zuřivě bránily a jen díky soustředěné podpoře dělostřelectva, tanků, letectva, lodních děl a raketometů, kterými byly vybaveny čluny, se dařilo metr za metrem postupovat vpřed.
Japonské bunkry a pevnůstky americká námořní pěchota likvidovala plamenomety, bazukami a náložemi výbušnin. V místech, kde narazila na obzvlášť tvrdou překážku, na vyžádání pomohla těžká děla bitevních lodí.
Bylo 18. září 1944, když mohl ohlásit velitel 7. pluku generálu Rupertsovi, že svůj úkol jeho pluk splnil. Obsadil totiž celou jižní část ostrova Peleliu, přičemž zcela zničil elitní japonský prapor, který se v tomto úseku bránil. Ani jeden z tamějších Japonců nebyl zajat a všech 2609 obránců padlo. Americký 7. pluk námořní pěchoty (bojující bez jednoho svého praporu) měl 47 padlých, 414 zraněných a 36 nezvěstných. Je patrný nepoměr ztrát, zvláště když víme, že námořní pěšáci útočili na velmi dobře opevněného nepřítele, který disponoval značnou palebnou silou, která byla dobře maskována. Historici upozorňují, že vysvětlení je nutno hledat jednak v tom, že Američané maximálně využívali podpory těžkých zbraní, letectva, plamenometů a ničivých náloží, a jednak v tom, že na ostrově Peleliu bojovala skutečně jedna z nejzkušenějších amerických divizí, kterou byla 1. divize námořní pěchoty.
Nutno zde však ještě dodat, že boj o malý tichomořský ostrov ještě ani zdaleka neskončil, a když 1. divize sečetla o několik týdnů později své ztráty, byl obraz mnohem pochmurnější.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 104.
Pojďme tedy dál, na střední úsek fronty, kde bojoval 5. pluk z 1. divize námořní pěchoty.
Když 5. pluk námořní pěchoty obsadil ve dnech 16. a 17. září na řečeném středním úseku fronty letiště, pokračoval ihned dál v postupu, a to do východní části ostrova Peleliu.
Bylo 21. září 1944, když se 5. pluku námořní pěchoty, podařilo vyčistit od Japonců velký poloostrov a v dalších dvou dnech i několik blízkých menších ostrůvků. Ovšem prapor „mořských včel“, již vlastně od 19. září, jak říkají historické zápisy, mohly začít v prostoru letiště odstraňovat trosky, miny, střepiny, a když pak byly další den přivezeny těžké stroje a stavební materiál, mohly „mořské včely“ začít i s opravou vzletové dráhy pro stíhací letouny. Prakticky za 72 hodin už byla celkem 1 200 metrů dlouhá a 85 metrů široká vzletová dráha plně provozuschopná.
Ale ten nejtěžší úkol stále ještě ležel před 1. plukem, kterému velel, i z Guadalcanalu, všem známý plukovník Puller.



Plukovník Puller, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Totiž do jeho operačního prostoru od severu zasahoval nechvalně známý a stále nebezpečný Umurbrogrolský hřeben, a tak se vlastně centrum celé japonské obrany nacházelo v prostoru 1. pluku.
Hned ráno dne 1. září 1944 zahajoval 1. pluk námořní pěchoty na Umurbrogrolský hřeben, svůj generální útok, který byl koordinován s postupem 5. pluku námořní pěchoty.
Tím úplně prvým úkolem tehdy bylo osvobození roty K kapitána George P. Hunta, která v dopoledních hodinách tehdy v den D vyrvala Japoncům z rukou strategický významný „Bod“ na západním pobřeží. Ovšem rota zůstala na celých 30 hodin odříznuta od hlavních sil svého pluku. Vysvobodit se rotu K se podařilo až v odpoledních hodinách, jenomže hned po setmění Japonci vyvinuli doslova zoufalé úsilí, aby tuto strategickou výšinu dobyli zpět. Z ní totiž mohli s velkým přehledem ostřelovat Bílé pláže, na kterých se mezitím nashromáždila spousta amerických vozidel, beden s municí a i zásob potřebných pro mužstvo a důstojníky. Popis prvního útoku zde pak poskytuje český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., když na str. 67., 68., z amerických historických pramenů píše, cituji:

„První pokus o znovudobytí ´Bodu´ učinili ve 22 hodin, kdy po přípravné minometné palbě jich na 500 vyrazilo do protiútoku. Obránci výšiny kosili jejich řady ze všech automatických zbraní, které měli, zatímco dělostřelectvo a minomety pokrývaly děsivou podpůrnou palbou předpolí před linií obsazenou ze všech sil se bránícími Huntovými muži. Jen asi třiceti Japoncům se podařilo linií proniknout a ti byli zabiti v zuřivém boji muže proti muži. Další silná skupina Japonců se pokoušela prodrat na korálovou výšinu z boku, od pobřeží. Tam však zasáhly jiné oddíly námořních pěšáků a ničily je palbou kulometů a termitovými granátů. Ve dvě hodiny v noci japonský protiútok skončil. Zdrcující palebná převaha Američanů rozhodla. Po rozednění jen před obrannou linií roty K leželo na 350 zabitých nepřátelských vojáků a mnoho dalších padlo za oběť podpůrné minometné a dělostřelecké palbě.
Rota K byla v ranních hodinách stažena a vystřídána, ale z 235 mužů, se kterými se kapitán Hunt před dvěma dny vylodil, se do týlu vrátilo jen 78."

Bylo 17. září 1944, když plukovník Puller vyslal do útoku všechny tři prapory svého 1. pluku. Jenomže 3. prapor hned v počátku útoku narazil na nepřekonatelnou překážku, tou se stala velice silně opevněná skupina japonských palebných postavení s dvanácti bunkry a velkou pevnůstkou se stěnami ze zpevněného betonu v síle 120 cm. Bohužel i tato opevnění zůstala ušetřena a zůstala i nepoškozena, po před invazním ostřelováním z těžkých lodních děl.
Po zjištění celkového stavu, byla o pomoc požádána, přes rádiové vlny, bitevní loď Pensylvania a až její 356mm protipancéřové a tříštivé granáty ve vhodném mixu dokázaly tento japonský opěrný bod zcela rozbít a rozvalit.



USS Pennsylvania, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Tanky a polní dělostřelectvo pak svou palbou zničilo zbytek všech ostatních menších opevnění.
Teprve poté námořní pěchota dosáhla jižního okraje Umurbrogolského hřebenu.
Ještě téhož večera 17. září vyřadil 1. pluk námořní pěchoty za pomoci tanků, plamenometů a bazuk 35 nepřítelem obsazených obranných jeskyní Japonců. Jenomže to byl jen začátek velice pracného a namáhavého dobývání té hlavní japonské obranné zóny. Celkově i ten další postup námořní pěchoty byl pomalý a byl též, bohužel, doprovázen velkými ztrátami.
Totiž jednalo se o boj v korálových hřebenech, které byly posety japonskými obrannými postaveními, které měly nespočet různých záludností a obtíží. Nikde nebyly například žádné cesty, nanejvýš se jednalo jen o úzké stezky, před japonskou palbou nebylo možno se skrýt, protože si vyhloubit v tvrdém korálu ochranný okop bylo v palbě zcela vyloučené, a tak se námořní pěšáci mohli chránit nanejvýš tak navršením pár uvolněných kusů korálů a nějakých přelámaných silnějších kusů dřev. A to nebylo vše, ostré hrany horniny námořním pěšákům rozdíraly oděv a obuv a po celém těle měli krvavé šrámy. Také exploze každého japonského granátu nebo miny vymršťovaly stovky velice ostrých korálových úlomků, které úměrně velikosti zraňovaly nebo přímo zabíjely stejně, jako to způsobovaly kovové střepiny.
Ale útok proti Umurbrogolskému hřebenu, přes všechny tyto těžkosti musel, a také pokračoval den za dnem. Všeobecně se všechny historické prameny shodují ve faktu, že největší oporou tehdy byl pro námořní pěchotu tankový prapor, který se v den D vylodil současně se třemi pěšími pluky 1. divize námořní pěchoty. Tanky Sherman se jen velice zřídka stahovaly do týlu. Neustále je měl námořní pěšák, po svém boku, v těžkém terénu se mnohokrát dokázaly vyšplhat i na taková místa, která se zdála všem zcela nepřístupná. K tomu český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., na str. 69., z amerických historických pramenů píše, cituji:

„O intenzitě jejich bojového nasazení svědčila i spotřeba munice – často ji museli doplňovat několikrát za den a někdy se mohlo pokračovat v boji jen díky tomu, že osádky získaly munici ze zničených nebo poškozených tanků. Na Peleliu tanky skutečně tvořily s oddíly pěchoty dokonale spolupracující týmy. Nebyly vzácné případy, kdy tankisté podporovali pěchotu – nebo naopak – i za cenu těch nejtěžších ztrát. Po jednom japonském minometném přepadu zůstali z pěšího družstva doprovázejícího četu tanků naživu pouze dva muži. Ti však šli s tanky dál. Proto také nebyl během celé peleliuské operace žádný Sherman zničen přímým napadením japonskou pěchotou. Ani tomu nejfanatičtějšímu Japonci s náloží v ruce se nikdy nepodařilo dostat se k tankům tak blízko, aby je mohl vážně ohrozit.“

Historické prameny pak také podchytily ten fakt, že tankisté na ostrově Peleliu nezůstali námořní pěchotě jejich sebeobětování dlužni. Když bylo třeba, a stalo se tak mnohokrát, riskovali tankisté nejen svá vozidla, ale i své životy, aby pěšáky stále ochraňovali a při tom prováděli ty nejnebezpečnější manévry. V již řečeném a také popsaném, určitě nepřehledném terénu velitelé Shermanů bojovali vysunuti z věží, to aby získali co nejlepší výhled. Jenom tak mohli tehdy co nejúčinněji zasahovat své cíle. Jen tyto tanky, chráněny silným pancéřováním, se mohly nejvíce přiblížit k japonským kulometům a jejich hnízdům a ničit je palbou napřímo. Osádka jednoho z těchto Shermanů takto zlikvidovala, jak říkají tehdejší zápisy, 30 japonských kulometných bunkrů a opevněných postavení. A to vše jen během jednoho dne. Nikdo však nevedl tehdy zápisy, kolik pak stovek námořních pěšáků vděčilo těmto tankistům za svoje životy, protože prý to prostě nešlo spočítat. Co je však podchyceno: „Z 31 důstojníků tankového praporu jich za bojů o Peleliu padlo 8 a jen 8 zůstalo na konci operace nezraněno:“
Zde je ještě nutno poznamenat, že na ostrově Peleliu byl změněn dosavadní způsob nasazení tanků k boji. A Ukázalo se, že ve výsledku byla změna překvapivě dobrá. Dle předchozí zaběhnuté praxe se do této doby běžné praxe, byla k pěšímu pluku vždy přidělována rota tanků, která zůstávala s každým svým plukem po celou dobu vyloďovací operace. A to bez ohledu na to, zda třeba pluk bojoval v terénu naprosto nevhodném k nasazení tanků, nebo zůstával zrovna jen v záloze. Zde na Peleliu, i když základní přidělení tankové roty k pěšímu pluku zůstal zachován, mohly být jednotlivé tankové čety dle potřeby nasazovány i na úsecích jiných pluků.
Tento nový způsob měl obzvláštní význam v těch případech, kdy byla potřeba rychle zaplnit mezeru, která by vznikla při ztrátách, nebo když například byl některý úsek mnohem vhodnější pro použití tanků, než některý jiný.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640