Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 105.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 105.

Mapa bitvy o ostrov Peleliu, od 15. září do 15. října 1944, foto je majetkem Wikipedie.
Když na ostrově Peleliu začal pátý den operace, tedy dne 19. září 1944, se ti z Japonců, kterým se podařilo uniknout rychlému postupu americké námořní pěchoty, kteří již v té době obsazovali jižní a východní část ostrova, se pak stáhli do oblasti Umurbrogolského hřebenu, kde se od samého počátku nacházely hlavní síly plukovníka Nakagawy. A právě v těchto místech byl pak sveden rozhodující boj o ostrov Peleliu.
Podle rozkazu velitele ostrova generálporučíka Inoueho se měl plukovník Nakagawa vystříhat zbytečných sebevražedných protiútoků Jinak však platilo, že se měl dál bránit do posledního dechu v korálových jeskyních a především pak co nejdéle Američanům znemožňovat nebo co nejvíce ztěžovat využívání letiště. A dokud zůstanou těžké zbraně, jako je dělostřelectvo v opevněných postaveních na korálových útesech, měly samozřejmě letiště ostřelovat.
Generálmajoru Rupertusovi, veliteli 1. divize námořní pěchoty, nezbývalo nic jiného než Japonce nechat odtud vypudit a všechny je zničit bez ohledu co vše to bude stát a jaké budou všeobecné ztráty. A tak musely útoky dál pokračovat.

Generalmajor Ruperts, velitel 1. divize námořní pěchoty na Peleliu, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
To vše znamenalo, že se námořní pěšáci zase drali korálovým masívem dál na sever, a tak se boje na Paleliu staly těmi nejtěžšími, které americká námořní pěchota zatím v Tichomoří musela podstoupit. Zápisy pak k tomu říkají, že se pak stalo, že po celodenním boji měl pluk zaznamenán postup, který se mu zdařil jen a jen 80 metrů!!!
Tahle úporná obrana Japonců, navíc žhnoucí tropické slunce, to vše si vybíralo krutou a krvavou daň. Je zaznamenáno, že se ke všemu tomu nad celým ostrovem Peleliu vznášel tehdy nesnesitelný zápach rychle se rozkládajících mrtvých těl, která právě v těch počátečních dnech bojů neměl, a to na obou stranách, rychle kdo odklízet a ani je pohřbívat.
Zaznamenán je též ten fakt – „aby zabránili epidemiím – obrovská mračna much se vrhala na mrtvé i živé – vyslali Američané na ostrov Peleliu hned po vylodění tři patnáctičlenná sanitní družstva vybavená přenosnými rozprašovači DDT, ale brzy se ukázalo, že jde o úkol nad jejich síly.“
Již však o několik dní poté přiletěla letadla, která rozprašovala DDT nad celým ostrovem a navíc zvláštní protimalárijní oddíly s mohutnými rozprašovači instalovanými na nákladních automobilech, projížděly okolo bažin a všechna místa s největší koncentrací nebezpečného hmyzu pak postřikovaly DDT. Stejně tak byly směsí DDT a kerosenu posypány protimoskytové sítě, pod kterými vojáci spali, visutá lůžka, stany i později postavené ubikace.
Bylo 22. září 1944, když námořní pěchota pronikla po levé straně Umurbrogolského hřebenu hluboko do severní části ostrova Peleliu a na jednom z tamějších míst, i když to tehdy vůbec netušila, je již dělilo jen pouhých 100 metrů od velitelského stanoviště plukovníka Nakagawy. Námořní pěšáci to netušili také proto, že před nimi byl náhle hluboký kaňon s velice sráznými stěnami a přivítala je zároveň přímo vražedná palba z několika desítek velice dobře chráněných japonských obranných postavení. Síly, které se v ten den dostaly do těchto míst, nebyly tak velké, aby mohly ihned zaútočit a měly nějaký úspěch.
Velitel 1. divize námořní pěchoty generál Rupertus si byl vědom, že příliš ukvapený útok by přinesl jen velké ztráty a tak nařídil stažení těchto prořídlých předsunutých oddílů. I tento manévr stažení předsunutých oddílů, nebyl vůbec nijak jednoduchý, musel být prováděn pod ochranou kouřové clony, kdy se k místu přiblížilo v této cloně několik tanků a ty kryly ústup palbou svých kanonů a kulometů. Záznamy pro představu ukazovaly, že 1. divize námořní pěchoty měla po osmi dnech po vylodění v těžkých bojích celkem 3 946 mrtvých a raněných.
Jeden pluk tak byl, jako efektivní bojová jednotka vyřazen a ty ostatní dva podstatně oslabeny. Velitelem Rupertsem počínaje a ostatní veliteli konče, bylo všem jasné, že další postup bude pokračovat pouze po reorganizaci celé 1. divize námořní pěchoty a až po posílení jejího dělostřelectva a po příchodu čerstvých posilových jednotek. Také proto je 22. září 1944 večer zaznamenáno, že „skončila první fáze peleliuské operace a velení okamžitě zahájilo přípravy té druhé, závěrečné fáze.“

Vylodění na ostrově Angaur.

Palauské ostrovy (Peleliu a Angaur), foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Když byla plánována operace STALEMATE II, její plánovači nejprve chtěli obsadit ostrov Angaur a teprve poté měl být obsazen ostrov Peleliu. Jenomže tehdy velitel výsadkových vojsk 3. loďstva generálmajor Julian C. Smith namítal, že útok na ostrov Angaur poskytne Japoncům dost času k tomu, aby přesunuli z Babelthuapu, kde tehdy měli celkem 25 000 vojáků, značné síly na Peleliu, ale bude-li jako první napaden Peleliu, zůstane Angaur zcela odříznut a Japonci nebudou mít možnost jeho posádku posílit. Myšlenka generála Smithe zvítězila a konečné rozhodnutí v operaci STALEMATE II, bylo stanoveno tak, že první útok bude směřovat proti Peleliu a 81. pěší divize, určená k výsadku na Angauru, zůstane na lodích jako záloha pro případ, kdyby se situace na Peleliu začala komplikovat a 1. divize námořní pěchoty by potřebovala nějakou pomoc. Počítalo se, že až bude na ostrově Peleliu jasno, obsadí 81. divize Angaur. Protož však prvotní vylodění 1. divize námořní pěchoty proběhlo na Peleliu úspěšně a již v dopoledních hodinách následujícího dne dosáhla 1. divize tamního letiště, hlavní cíle akce, generál Rupertus nežádal nejprve posily, velitel Západního útočného svazu kontraadmirál Fort a velitel Západních výsadkových sil generálmajor Geiger se souhlasem viceadmirála Wilkinsona rozhodli, že o Peleliu se postará námořní pěchota sama a 81. divize zaútočí na Angaur bez dalšího otálení.
A tak se po rozhodnutí také se stalo, a již ráno 12. září 1944, začala děla lodní skupiny kontraadmirála Oldendorfa ostřelovat Peleliu, jiná skupina pod velením kontraadmirála Williama H. P. Blandyho, sestávající se ze dvou bitevních lodí, čtyř křižníků a čtyř torpédoborců se zaměřila na ostrov Angaur ležící šest mil jihozápadně od ostrova Peleliu. Angaur byl ostrov plochý, pouhé dvě a půl míle dlouhý a spojenečtí plánovači jej vybrali ke zřízení letiště pro bombardéry.
Na japonské straně je si třeba říci, že velitel posádky ostrova Angaur, kterým byl major Ušio Gotó, měl k celé obraně tohoto ostrova k dispozici jen jeden zesílený prapor, který čítal 1 400 mužů. Totiž generálporučík Inoue z původní početné posádky stáhl koncem července značnou část k obraně Babelthuapu v domnění, že prvořadým cílem spojeneckého útoku bude spíš velký ostrov na severu než malý Angaur na jih. Tehdy došlo ve spojeneckém zpravodajství k mýlce, když předpokládala, že na Angauru jsou nejméně dva japonské prapory v síle kolem 2 500 mužů. Proto také bylo rozhodnuto, že se na Angauru vylodí dva pluky.
Japonské zápisy pak říkají, že major Gotó neměl dost vojáků, kteří by mohli ubránit všechna místa na pobřeží ostrova Angaur, která byla vhodná k vylodění. A i když rozmístil svoje oddíly v obraně tak, aby kryly především ty pláže, kde bylo nejpravděpodobnější, stále mu zůstávala linie obrany pouze jen provizorní. Rozhodl se proto, že bude spoléhat především na přirozenou obrannou bariéru, kterou mu v nitru ostrova Angaur poskytl tropický prales a odtud chtěl, ve vhodnou chvíli, vždy vyrážet k rychlým a překvapivým protiútokům.
Americké invazní síly si k útoku na Angaur vybraly dvě invazní pláže, které byly od sebe vzdáleny dva tisíce metrů. Jednalo se o tzv. Červenou pláž na severovýchodním pobřeží a Modrou pláž ve střední části východního pobřeží.
Zdánlivě to vypadalo, že z hlediska přírodních podmínek se jedná o nejméně vhodná místa k nějakému druhu vylodění, ale tato místa byla vybrána záměrně, a to ze dvou důvodů:

a/ jednak se před nimi nenacházela zpravidla s velkými potížemi zdolávaná mořská bariéra.

b/ a jednak tady Japonci měli ve srovnání s ostatními plážemi jen slabá opevnění.

Všude, na ostatních místech totiž nechal major Gotó vybudovat betonové bunkry, rozmístit okolo nich miny, protitankové „ježky“ ze svařených kolejnic a také zátarasy z ostnatého drátu.
Bylo již zde napsáno, že od 12. září 1944, tedy celých pět dní byl ostrov Angaur ostřelován lodními děly všech ráží a bombardován palubními letouny, a to na všechna místa, o kterých se spojenecké velení domnívalo, že se tam mohou v obraně ukrývat Japonci. Na všechna tato místa dopadalo po všechny dny stovky a stovky granátů a pum.
Když pak začal den 17. září, a to před rozbřeskem, ještě jednou obrátily americké bitevní lodě Pennsylvania a Tennessee hlavně svých dvaceti čtyř 356mm děl k tmavé linii angaurského pobřeží.

USS Pennsylvania, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Těžké a dunivé exploze tehdy, dle přímých účastníků, otřásly celým ostrovem Angaur a poté se k nim přidaly hlavní baterie křižníků a torpédoborců, a 20mm a 40mm děla. Ozvaly se a byly viditelné výstřely raketometů, přidaly se i minomety vše umístěné na třinácti silně vyzbrojených pěchotních invazních člunech. Bylo 7 hodin 40 minut, když nad ostrov přilétlo čtyřicet palubních stíhacích bombardérů, které se zaměřily na prostor těsně za invazními plážemi, které zasypaly pumami a celými proudy střel.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 106.
Po skončení pětidenního těžkého ostřelování ostrova Angaur, dne 17. září 1944, v 8 hodin 10 minut, vyrazily obojživelné traktory s prvními vlnami výsadkových vojsk, další vlny následovaly ve výsadkových pěchotních člunech. Bylo 8 hodin 30 minut, když začaly na ostrově Angaur přistávat obojživelné traktory a čluny se dvěma prapory z 321. plukovní skupiny na Modré pláži a již o šest minut později se začala 322. plukovní skupina vyloďovat též na Červené pláži. V záznamech je uvedeno, že ani na jedné z těchto pláží se Američané nesetkali s nějakými japonskými obrannými postaveními, nepřátelský odpor v počáteční fázi spočíval jen ve sporadické palbě kulometů, minometů a ručních zbraní, která však nezpůsobila nějaké vážnější škody.

První útočná vlna na cestě k Modré pláži během invaze na ostrov Angaur, foto je majetkem Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Angaur

Mapa ostrova Angaur září 1944, foto je majetkem Wikipedie a zde byl zvětšeno.
V záznamech Japonců je pak napsáno, když dostal major Gotó zprávu o vylodění, odeslal sice k východnímu pobřeží jednu rotu, ale nepokusil se o ani jeden protiútok nějakého většího rozsahu.
Góto prý věřil, že hlavní síly Američanů si zvolí k vylodění jižní pobřeží, a tam právě měl také soustředěnou většinu svých vojáků. Nepokusil se prý ani o jejich přesun na sever a jen vyčkával. Je jasné, že při takové konstelaci Američané rychle pronikli z pláží až k samému okraji džungle. Ale právě zde na pokraji džungle začínaly americkým jednotkám potíže.
Totiž džunglí nevedly žádné cesty, zem zde pokrývala jen spleť padlých stromů, ulámaných větví a propletených kořenů a o chvíli se potem zpocení vojáci prodírali hustým porostem, a to opravdu jen s obrovským úsilím. V tuto dobu se začaly hromadit na pážích další jednotky a také válečný materiál všeho druhu. Byly zde též vyloděny prvé tanky, které se okamžitě vydaly k linii fronty, ale velmi brzy se ukázalo, že mají-li být pro postupující pěchotu nějak platné, musí jim být v těžkém terénu nápomocny buldozery, které by jim razily cestu vpřed.
Bylo poledne dne D, když si oba pluky z 81. pěší divize konečně získaly dostatečné předmostí na ostrově Angaur a ve 14 hodina 30 minut nařídil generálmajor Mueller frontální útok po celém ostrově Angaur.

Generalmajor Mueller, velitel americké 81. pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Přes veškerou intenzitu do útoku vloženou při námořním ostřelování a leteckém bombardování, stejně zůstala na Angauru, stejně jako na Peleiu, celá řada japonských bunkrů nepoškozena a s jejich likvidací si musel poradit až vpřed postupující pěchota s pomocí dělostřelecké palby. Přestože byla pěchota 81. divize pěšáků poprvé v boji, brzy si její vojáci i důstojníci vypracovali systém jak ničit japonské opěrné body svou vlastní účinnou metodou. Nejprve její střelci zaujali taková postavení, ze kterých mohli vést palbu z ručních zbraní, pod jejíž ochrannou palbou se přiblížil k nepřátelskému bunkru jejich plamenometník . Jakmile hořící napalm začal už olizovat střílnu japonského bunkru, a tak bránil osádce ve střelbě, přiběhli ke stěnám bunkru příslušníci demoličních skupin s náložemi výbušnin, umístili je a odpálili. Následně pak zborcený beton pohřbil obránce a takto byl pak likvidován jeden japonský bunkr za druhým.
Ještě než se setmělo, dosáhli oba pluky linie, která jim byla stanovena pro den D.
Podobně jako plukovník Nakagawa na Peleliu i major Gotó zde na Angauru obdržel od generálporučíka Inoueho rozkaz neplýtvat silami při sebevražedném útoku, ale snažit se klást odpor na ostrově co nejdéle. Když pak major Gotó poznal, že si Američané vybrali k vylodění severovýchodní pobřeží a že již na jižním pobřeží ostrova k vylodění nedojde, začal pod ochranou příchozí tmy stahovat své hlavní síly k jihu do severní části ostrova, kde pahorky a korálové hřebeny připomínaly – i když přece jen ve značně menším měřítku – Umurbrogolský hřeben na Peleliu. Zde tedy se chtěl major Gotó bránit Američanům do posledního svého muže.
Všeobecně je v historických zápisech řečeno, že ona prvá noc na ostrově Angaur, americké 81. pěší divize, byla podobná jako noci všech těch divizí, které neměly zkušenosti z bojů v džunglích tropických ostrovů. Velení divize se sice snažilo zabránit zbytečné a nebezpečné noční střelbě některých vojáků na neexistující cíle, ale stíny a neznámé zvuky způsobily, že se z různých míst pralesů a celého ostrova stále ozývaly výstřely, a to po celou noc. Až teprve rozbřesk dal všemu konkrétní podobu. Na úseku 321. pěšího pluku, jedna posílená japonská rota zaútočila takovou silou, že vrhla pěšáky pluku o několik desítek metrů zpět. A již krátce po šesté hodině ranní, musel být odražen japonský protiútok, ale ti z Američanů, kteří se domnívali, že se Japonci po prvním neúspěchu stáhnou, byli nedlouho vyvedeni ze svého omylu. To totiž velitel ostrova major Gotó jen plnil rozkaz generála Inoueho, který nařizoval: „podnikat rozhodné protiútoky z předem připravených postavení s cílem zničit nepřítele za rozednění následující den po vylodění“. Následně pak přišel nový útok, se zuřivě vedenou silou a energií, který byl vedený na mnoha místech a většinou se pak změnil v nelítostný boj muže proti muži.
Až teprve přílet amerických palubních letounů a jejich palba, a posily rychle přisunuté do ohroženého sektoru 1. praporu 321. pluku přinutily zle dotírající Japonce konečně k ústupu. Pak ještě jednou nad ránem Japonci zaútočili, tentokrát v operačním prostoru 322. pěšího pluku, ale to už bylo v mnohem menším rozsahu než ty předtím popsané útoky. Když tady Japonci narazili na rozhodný odpor, velmi rychle se začali stahovat a ustoupili zpět do svých původních skrýší.
Generál Mueller velitel 81 pěší divize pak nařídil obnovit postup svých pluků v 9 hodin ráno dne 18. září. Tento útok byl veden s podporou tanků Sherman a pěchota se pak drala do nitra ostrova Angaur, ze severu to byl 322. pěší pluk a z východu postupoval 321. pěší pluk.
Bylo krátce před polednem tohoto dne, když došlo na úseku 2. praporu 322. pěšího pluku k tragické a nešťastné události, jedné z těch událostí, které bohužel provázejí i ty nejlépe připravené a naplánované operace a mnoho jich bylo zaznamenáno i ve válce v Tichomoří.
A cože se to stalo? Bohužel, od moře přiletělo šest „vlastních“ stíhaček z palub doprovodných letadlových lodí a zasypaly postupující „vlastní“ pěšáky pumami a palbou palubních zbraní a neštěstí bylo na světě. Než mohli američtí pěšáci vyhledat nějaký ten úkryt a než byl „okamžitě“ odvolán nálet, bylo jich 7 zabito a asi 46 různým způsobem (někteří těžce a někteří lehce) zraněno.
Vyšetřovalo se, ale tohle pozdější vyšetřování neshledalo na straně pilotů vinu, neštěstí mělo zapříčinit tehdejší špatné a nepřesné vyznačení cílových oblastí pro zásah stíhaček v dané oblasti.
Když se tehdy generálmajor Mueller dozvěděl o rozsahu ztrát, okamžitě a kategoricky žádal, aby všechny další letecké útoky na ostrově Angaur byly zastaveny, a rozhořčení pěšáci si dokonce vynutili, odvolání leteckého pozorovatele, který byl přidělen k tomuto 2. pěšímu praporu. V dané době se též ukázalo, že Japonci velmi rádi a rafinovaně využívali hluku působeného americkými letouny přelétávajícími nad oblastí bojů v malé výšce. Jejich kulometčíci a odstřelovači zahajovali palbu právě v těchto okamžicích, čímž jednak ztěžovali odhalení svých palebných stanovišť a jednak se jim mnohokrát podařilo vyvolat dojem, že americká pěchota je odstřelována vlastními letadly.
Ale i přes tuto nepříjemnou zkušenost a věru chybně koordinovanou podporu ze vzduchu postup pěšáků pokračoval. Zprávy, které velitel divize během dne dostával, vyvolávaly dojem, že hlavní japonské obranné síly zůstaly soustředěny v jižní části ostrova Angaur. Protože šlo o oblast, ve které se mělo co nejrychleji začít budovat letiště, přikázal generálmajor Mueller, aby další den, tedy 19. září, oba nasazené pluky postupovaly směrem na jih, obsadily tam důležité středisko Saipan Village, a tak rozdělily Gotóvy síly na dvě navzájem izolované části.
S podporou tanků Sherman se v dopoledních hodinách dne 19. září podařilo dosáhnout Saipan Village bez větších problémů, neboť se Japonci bránili jen špatně koordinovanou palbou. Při svém postupu k západnímu pobřeží pak americká pěchota narazila na řadu bunkrů, pevnůstek a opevnění, ale protože všechna tato obranná zařízení byla vybudována tak, aby mohla čelit útoku z moře, Američané postupující vlastně z vnitrozemí je zde velice snadno zlikvidovali. Existuje zápis, který říká, že až tento den a zde, byl vlastně zajat první Japonec na ostrově Angaur. Americkým zpravodajským důstojníků tento Japonec vypověděl, že převážná část původní angaurské posádky byla již před nějakým časem stažena k ochraně ostrova Babelthaupu a tak na ostrově Angaur zůstalo jen něco přes tisíc japonských císařských vojáků k obraně. Tato zpráva byla velice potěšující pro generála Muellera, protože do té doby měl stále za to, že si musí zde poradit s více než dvojnásobně silným protivníkem.
Bylo 20. září 1944, když 321. pluk pokračoval v další vyčišťovací akci jižní části ostrova Angaur, kdežto 322. pluk vyrazil proti Japonci obsazeným pahorkům na severu ostrova. Již v dopoledních hodinách stejného dne odeslal generálmajor Mueller veliteli III. výsadkového sboru generálmajoru Geigerovi hlášení v následujícím znění: „Všechen organizovaný odpor na Angauru ustal v 10:30. Ostrov je zabezpečen.“ Generálmajora Muellera k takovému prohlášení tehdy vedlo přesvědčení, že japonský velitel Gotó již nebude schopen jeho 81. divizi nějak vážněji ohrozit. Vždyť celá jižní a střední část ostrova včetně důležitého prostoru určeného k výstavbě letiště byla již zcela v rukou americké divize. Podle předběžných odhadů bylo zabito 850 Japonců a zpravodajci na divizi se domnívali, že major Gotó může mít k dispozici tak maximálně 350 vojáků, kteří jsou však zcela izolováni v severní části ostrova. Později se ukázalo, že se Mueller a spol., dopustili omylu, neboť zápisy ukázaly, že k 20. září bylo zabito necelých 600 Japonců, a k organizování obrany na severu, jich stále zůstávalo Gotóovi kolem 750. Tehdy prý Mueller vůbec netušil, že likvidace tohoto „víc než zbytku“ Japonců, zaměstná celou plukovní bojovou skupinu a vyžádá si ještě více než měsíc bojů.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 107.
A proč byl tak nemile překvapen generálmajor Meuller, tak na to nám odpovídají historické zápisy následovně.
Totiž Japonci v té severní hornaté části ostrova Angaur vybudovali systém obrany, který, stejně jako na jiných tichomořských ostrovech a atolech, využíval vlastně jen všechny možnosti, které poskytoval tamější členitý terén. Zde na ostrově Angaur prostě na té severní části vyhloubili jeskyně, vyčistili předpolí před palebnými postaveními a na zdejších skrytých, terénu dominujících místech prostě rozmístili kulomety, protitanková děla, minomety a umístili i odstřelovače. Vzhledem k tomu, že takřka všechna tato popsaná místa a postavení byla vyhloubena v podzemí, námořní dělostřelecká palba, palba polních děl ani letecké útoky jim prakticky nemohly ublížit. Situaci tam tehdy útočící americké pěchotě ztěžovalo i to, že Shermany mohly Američanům jen velice málo pomoci, a tak jenom rozhodné a odvážné výpady byly s to zdolat tu příslovečnou, urputnou obranu dobře ukrytého nepřítele. Japoncům navíc velice pomohl fakt, že používali bezdýmný a bezzábleskový střelný prach, takže pak přesné určení palebných postavení jejich zbraní bylo i při co největší možné pozornosti stejně téměř nemožné. Navíc Japonci v obraně stříleli jen tehdy, když měli dobré vyhlídky na zásah cíle, a když obsluha jejich těžších zbraní, nemohla být sama ohrožena nepřátelskou palbou.
Major Gotó se svými muži dokázali vytvořit z pahorků a hřebenů na severu ostrova Angaur pevnost, jejíž dobývání si vynutilo skutečně mnohem víc času a stálo víc obětí, než si spojenecké velení, dokázalo vůbec představit a než vůbec plánovalo.
A protože jsme u dobývání ostrova Paleliu vzpomněli, že bylo třeba posílit 1. divizi námořní pěchoty jednou plukovní bojovou skupinu z ostrova Angauru, úkol dobýt Gotóovu poslední obrannou baštu tak zůstal na tomto ostrově pro zbývající 322. plukovní bojovou skupinu z 81. pěší divize. A tak se více než 1 měsíc museli pěšáci plahočit, tvrdě bojovat a umírat na džunglí pokrytých korálových hřebenech a útesech, než byl konečně zabit nebo zajat poslední japonský voják na Angauru. Aby zabránilo zbytečnému krveprolití, snažilo se spojenecké velení několikrát opakovaně vyzývat Japonce tlampači a z letadel shazovanými letáky, aby složili zbraně a vzdali se. V historických podkladech je také zaznamenán text shazovaných letáků, cituji:

„Japonští vojáci, tento ostrov je obklíčen americkými silami a není od vás rozumné dál proti nám bojovat. Další odpor je beznadějný. Vaše komunikační a zásobovací cesty jsou přerušeny. Japonské námořnictvo je odtud daleko. Budete-li pokračovat v odporu, je jisté, že zemřete hladem a bombardováním. Zastavíte-li boj a přejdete okamžitě k nám, jeden za druhým, neozbrojeni a s rukama nad hlavou, dostanete jídlo, oděv a lékařské ošetření. Zemřít za beznadějné situace není ani hrdinské, ani statečné, je to jen zbytečná smrt. Přijďte jednotlivě, beze zbraní a se zdviženýma rukama. Dáváme vám (zde bylo určení času, které obránci dostali), neuposlechnete-li, nezbývá nám než jediné řešení.“

Je všeobecně známo ze všech bojů v Pacifiku, že zfanatizovaní japonští vojáci se prostě nevzdávali. Takže je zde u bojů na ostrově Angaur zaznamenáno, že v tomto případě se vzdali jen dva japonští vojáci. Pro americké velení bylo zřejmé, že musí zvolit mnohem důraznější přesvědčovací metody. A tak ze dne na den, musel útočit americký 322. pěší pluk z 81. pěší divize na japonské obranné postavení, kde se bránil zoufalý nepřítel.
Postup amerických pěších jednotek byl pomalý a to až tak, že v některých dnech se dal počítat jen na desítky metrů. Ale i tento postup, i když pomalý, vytvářel kolem japonské obrany kruh kolem pahorku Ramuldo, kde bylo centrum japonské obrany, a stále jej zmenšoval.
Bylo 14. října 1944, když byla útočná fáze angauraské operace oficiálně prohlášena za skončenou, zbývalo už jen zlikvidovat poslední izolovaná ohniska odporu. Velitel celé japonské obrany major Gotó žil a přežíval všechny americké útoky až do 19. října 1944. Ten den byl zabit. Ještě po tomto datu se několik japonských vojáků pokusilo uniknout z nevyhnutelného konce smrti a pokusilo se přeplavat na ostrov Peleiu. Jeden z těchto vojáků to málem dokázal, byl však americkými hlídkami zpozorován, když překonával 6 mil širokou úžinu, která dělila oba ostrovy. Dne 21. října bylo zničeno poslední japonské obranné postavení. Poté již zůstali jednotliví japonští vojáci, kteří se skrývali v džungli, nebo v močálech a skalních slujích. Někteří japonští vojáci se přece jenom později vzdali, jiní zahynuli nebo byli zabiti.
Na výstavbě amerického letiště zahájili ženisté své práce již 20. září 1944. Americké historické prameny uvádějí, že jejich dopravní letouny mohly na ostrově Angaur přistávat již od 15. října, za další dva dny byly dokončeny dvě dvoukilometrové vzletové dráhy a 21. října již z drah nového letiště pro bombardéry vzlétlo k prvním bojovým úkolům celkem 13 těžkých čtyřmotorových Liberátorů.
Vojáci z 81. pěší divize, kteří se jinak nazývali „Divoké kočky“, to podle divizní insignie, která zpodobňovala rozzlobenou divokou kočku, vyšli z angaurské bojové operace se ctí, i když šlo o jejich první bojový křest.

Vojáci 81. divize "Wildcat" drží ukořistěnou japonskou vlajku na ostrově Angaur, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
V bojích na ostrově Anagauru tehdy zahynulo celkem 1 338 Japonců a 59 jich bylo zajato.
Americká 81. pěší divize měla 260 mrtvých, 1 354 zraněných a 940 vojáků bylo dočasně vyřazeno zraněním, nemocemi a vyčerpáním.
Asi tak v polovině měsíce září 1944 rozhodl Výbor náčelníků štábů, že musí být urychlen průběh bojových operací na tichomořském válčišti. Výsledkem všech těchto jednání bylo, že dne 16. září 1944 obdržel velitel Vyloďovacího svazu 3. loďstva viceadmirál Wilkinson rozkaz admirála Halseyho co nejdříve obsadit silami, které má k dispozici, a to Ulithi.
Dle původního plánu operace STALEMATE II měly ostrov Ulithi a ostrov Yap obsadit Východní výsadkové síly tvořené 7. A 96. pěších divizí (XXIV. Armádní sbor).
Když bylo zjištěno, že na ostrově Yap se nachází silná japonská posádka, rozhodlo spojenecké velení, že ostrov obsazován nebude. Došlo totiž k závěru, že zisk tohoto ostrova by nebyl úměrný vynaloženému úsilí a pravděpodobným ztrátám. Proto americká 7. a 96. divize byly přeřazeny k výsadkovým silám generála MacArthura, který se připravoval k vylodění na ostrově Leyte (Filipíny). Vznikla tak situace, kdy mohl viceadmirál Wilkinson použít k útoku na ostrov Ulithi z pozemních jednotek nacházejících se pod jeho kontrolou pouze 323. Bojovou skupinu z 81. pěší divize, která v angaurské operaci tvořila divizní zálohu, a vše nasvědčovalo tomu, že jejího nasazení ani na Angauru, ani na Peleliu nebude třeba. Již tehdy 17. září 1944 připlul k ostrovu Peleliu na palubě bitevní lodi New Jarsey admirál Halsey.

Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Wilkinsonův plán, který mu byl předložen, schválil, a nařídil, aby bylo vylodění na ostrově Ulithi provedeno dne 21. září 1944. Útočná skupina, které velel kontraadmirál Blandy vyplula od Palauských ostrovů na východ k 360 mil vzdálenému ostrovu Ulithi, již krátce po poledni 19. září.
Atol Ulithi je útvar, který je tvořen prstencem malých a několika větších ostrovů obepínajících velkou lagunu, do níž z východní strany skýtají ideální vjezd Mugaiský a Dowaruguiský kanál. Japonci ihned na začátku války zřídili na jednom z ostrovů radiovou a meteorologickou stanici a v omezené míře pak používali tuto lagunu jako kotviště pro své lodi a základnu pro hydroplány. Letiště na Ulithi tehdy ještě nevybudovali, protože jejich inženýři považovali tyto ostrovy atolu za příliš malé, než aby na nich bylo možno zřídit vzletové dráhy. Asi tak v polovině roku 1944 po několikerém ostřelování atolu loděmi Tichomořského loďstva, přesunulo japonské velení svou posádku na ostrov Yap; vycházelo z úvahy, že ostrov Ulithi nestojí vůbec za obranu, a nemůže být ani jejich nepříteli k žádnému užitku.
V začátku války, ale ani ještě nějaký ten rok později, neměli Američané přesné informace o síle japonské posádky na ostrově Ulithi, a proto prvním krokem, který učinil velitel útočné skupiny kontradmirál Blandy poté, co se v ranních hodinách 21. září jeho lodi k atolu přiblížily, bylo vyslání několika průzkumů. Průzkum, který byl prováděn po dva dny na čtyřech ostrovech, měl jednak zjistit od tamějších domorodců, zda se na atolu nacházejí nepřátelští vojáci, a za druhé měl i za úkol vybrat nejvhodnější pláže k vylodění. Avšak kromě několika japonských hrobů nebylo po nepříteli ani stopy a domorodci potvrdili, že japonská posádka atol opustila již před dvěma měsíci.
Vylodění Američanů na vybraných ostrovech proto proběhlo v naprostém klidu a bez výstřelu.
Do 25. září 1944 byla dokončena i vykládka všech zásob a válečného materiálu.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640