Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 111.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 111.

Útok směr Filipíny, cíl vylodění ostrov Leyte.
Již dne 15. září 1944 rozhodl Výbor náčelníků štábů v Quebecku, svým příkazem velitelům tichomořských oblastí, aby zaútočily na ostrov Leyte už dne 20. října 1944, tj. o dva měsíce dříve, než bylo původně zamyšleno. To umožnilo zahájit osvobozování Filipín ještě předtím, než Japonci mohli ukončit své přípravy k jejich obraně.
Samotné vylodění na Leyte dne 20. října 1944 patří do dnes mezi velké vyloďovací operace 2. světové války.

Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.
„Invazní síly se skládaly z amerického 7. loďstva pod velením viceadmirála Thomase Kinkaida a čtyř pěších divizí Kruegerovy americké 6. armády.

General Krueger, velitel americké 6. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Invazi podporovalo mocné 3. loďstvo admirála Halseyho s šestnácti letadlovými loděmi. Ve velmi krátkém čase byly shromážděny invazní síly čítající celkem 700 lodí a asi 160 tisíc mužů a byly vypraveny ze základen vzdálených přes tisíc kilometrů.

Admiral Halsey, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Mac Arthur se přebrodil na pobřeží Leyte odpoledne dne 20. října 1944, což dostatečně zaznamenali přítomní fotografové. Doprovázel ho filipínský prezident Sergio Osmena a oba promluvili do rozhlasu. ´Lide Filipín, vrátil jsem se!´ řekl Mac Arthur. ´Z milosti boha všemohoucího stojí naši vojáci zase na půdě Filipín (…) Připojte se ke mně.“
(zde je pak poznámka 10, ve které je psáno: autorem je James: The Years of MacArthur. Str. 557. Do češtiny volně přeloženo - MacArthurova léta /roky/. Str. 557.)
O několik dnů později si MacArthur zřídil na pevnině velitelství.
Píše historik profesor David Horner, Kapitola 7. – Válka generála MacArthura – Tažení v Jižním a Jihozápadním Pacifiku – str. 140 – kniha – Průvodce válkou v Pacifiku – od Pearl Harboru po Hirošimu - Doktor Marston Daniel, editor, knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013.
Důkaz o tom, že právě útok Američanů na Filipíny, zahájený o dva měsíce dříve, než Japonci připravili obranu, je také poškodil, podávají historické podklady nalezené a zjištěné u přímých účastníků až po válce. Český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, str. 92., Panorama Praha 1990., z amerických historických pramenů., doslova o tom píše, cituji:

„Generálmajor Jošiharu Tomočika, náčelník štábu 35. armády umístěné v jižní části souostroví, prohlásil, že vylodění na Leyte zastihlo Japonce v situaci, kdy jejich obrana ještě zdaleka nebyla vybudována. Řekl: ´Uspíšení invaze o dva měsíce bylo podle mého názoru jedním z hlavních důvodů rychlého zhroucení naší obrany na Filipínách. ´Totéž potvrdil po válce i generál Ucunomija, zástupce náčelníka štábu 14. armády: Prozíravost projevená zahájením leytského tažení o dva měsíce dřív, byla jedním z principiálních faktorů jeho úspěchu.“

I když Císařské vrchní velení útok Spojenců na Filipíny samozřejmě očekávalo, a snažilo se být na vylodění připraveno, nakonec je rychlost útoku zcela překvapila. Japonci se ocitli v časové tísni, a navíc až do poloviny října 1944 byli v nejistotě, který z filipínských ostrovů spojenci napadnou jako ten první.

Obojživelné jednotky se blíží k Leyte, říjen 1944. Foto je majetkem Wikipedie.

Filipínské souostroví je vlastně tvořeno více jak 7 000 ostrovy a ostrůvky (ve Wikipedii je také číslo 7641 ostrovů).
Celý tento správní celek je od asijské pevniny vzdálen jen přibližně 500 mil a ve vztahu k jihovýchodní Asii, Číně a Japonsku zaujímá mimořádnou strategickou polohu. Počtem obyvatel a svou velikostí je mezi jeho ostrovy na prvním místě ostrov Luzon, na druhém Mindanao a poté následuje celkem velká skupina významných ostrovů, které leží v centru celého souostroví, a jsou známé jako Visayanské (také Visajanské) ostrovy. Z těch pak jsou těmi nejdůležitějšími Samar, Panay, Cebu, Leyte a Negros.
Japonský Císařský hlavní stan vlastně již od března 1944 celkem správně odhadoval, že spojenecká ofenzíva, která bude určitě vedená z jihozápadního a středního Tichomoří nakonec musí stejně vyústit v útok na Filipíny. Pokud se jí však Japonsku nepodaří ubránit, zamíří odtud Američané na sever k souostroví Rjúkjú mezi Tchaj-wanem a ostrovem Kjúšú, což by pak byl pro Spojence ten poslední krok, který bude předcházet před konečným útokem na vlastní Japonsko.
Skutečností pak bylo, že když generál MacArthur ještě v dubnu 1944 obsadil se svými oddíly Hollandii, což byl velmi významný japonský opěrný bod na severním pobřeží Nové Guineje, následně pak v červenci 1944 Nimitz dobyl Saipan v Marianách, tak už nikdo v císařském generálním štábu nepochyboval, že již zakrátko musí dojít k boji o Filipíny, což bude mít pro výsledek války v celém Tichomoří zcela určitě rozhodující význam. Byly to tedy Filipíny, které se staly oním klíčovým článkem v nové, tzv., „vnitřní“ obranné linii, která se měla táhnout od Kuril na jih přes domácí japonské ostrovy, Rjúkjú, Tchaj-wan a Filipíny k Nizozemské Východní Indii. V této souvislosti již Japonci moc dobře věděli, že pokud se jim nepodaří Filipíny uhájit, ztratí tím možnost využívat všech přírodních bohatství a lidského potenciálu, který poskytovaly ostrovy v jižním a jihozápadním Tichomoří, z toho pak zejména nebudou mít odkud dovážet pro vedení jejich války životně důležitou ropu a nebudou moci ani chránit své konvoje proplouvající Jihočínským mořem a Tchaj-wanským průlivem, který odděluje Tchaj-wan od východočínského pobřeží.

„Přestože byl císařský hlavní stan připraven tvrdě bojovat o každý filipínský ostrov, na který spojenci zaútočí, především se zaměřil na uhájení Luzonu. Luzon byl pro Japonce důležitější než celý zbytek Filipín.“ Píše český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, str. 93., Panorama Praha 1990., a to z amerických a japonských historických pramenů.
Císařské vrchní velení v Tokiu si bylo moc dobře vědomo i toho, že i kdyby bylo přinuceno vyklidit velký ostrov Mindanao a i dokonce Visajanskou skupinu ostrovů (včetně dokonce Leyte a Samaru), udržení Luzonu by jim stále umožnilo zachovávat si kontrolu nad námořními trasami, které spojovaly Japonsko s obsazenými územími v Malajsku a v Indonésii.
V dalším pak z amerických historických pramenů český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, str. 94., Panorama Praha 1990., přináší důležité plány japonského císařského generálního štábu, když doslova píše, cituji:

„Hlavní strategický plán pro rozhodující bitvu s postupujícím nepřítelem byl císařským hlavním stanem vypracován koncem července a začátkem srpna roku 1944 a nesl kódové označení ´Šó-go´ (japonské slovo šó-go znamená vítězství nebo vítězná operace), v literatuře běžně zkracované na ´Šó´. Protože si Japonci dlouho nebyli jisti, kdy a především kde spojenci udeří, byly navrženy čtyři verze plánu: Šó-1 předpokládal vybojování rozhodující bitvy na filipínských ostrovech, Šó-2 v oblasti Tchaj-wanu a souostroví Rjúkjú, Šó-3 měl čelit útoku na japonské ostrovy Honšú a Kjúšú a Šó- 4 na ostrov Hokkaido a Kurily. Podle všech těchto verzí měly být v případě spojeneckého vylodění okamžitě zahájeny mohutnými japonskými námořními a leteckými silami akce proti invaznímu loďstvu a vojskům a současně vyvinuto veškeré úsilí, aby byly japonské posádky v ohrožených oblastech patřičně posíleny.“

Velení Japonska se nejprve varianty Šo-1 a Šo-2 zdály těmi nejpravděpodobnějšími a proto jim také byla věnována ta prvořadá pozornost při opevňování obrany Filipín, Tchaj-wanu a Rjúkjú. V případě Filipín se pak velení pozemního vojska dohodlo s japonským vojenským námořnictvem na tom, že pozemní jednotky budou v obranných bojích nasazeny v maximální možné síle jen tehdy, když by se spojenecké jednotky vylodily na Luzonu. V případě, že by se Spojenci vylodili v jižních nebo středních Filipínách, bylo dohodnuto, že do bojů zasáhne všemi svými hlavními silami pouze japonské loďstvo a také i letectvo. Severní část filipínského souostroví, především však Luzon, byla velením japonských pozemních sil horečně posilována a byly tam také ihned formovány speciální protiinvazní síly, které měly a mohly, byly tak cvičeny, podle potřeby zasáhnout v kterékoliv části Filipín a měly pak za úkol útočníka zničit nebo jej nejméně co nejdéle bojem zdržovat. Zápisy pak vypovídají, že velení japonského pozemního vojska už v dané době nevěřilo, že by oslabené námořnictvo bylo schopno Spojence v Tichomoří zastavit, a tak spoléhalo především na své vlastní síly, ale zároveň si bylo také dobře vědomo, že bez spolupráce loďstva armáda sama nemůže nějakou rozhodující bitvu vybojovat vítězně.
Při takto vznikajícím podvědomí, a v takto vzniklé a složité situaci, si nejvyšší důstojníci v Tokiu začali uvědomovat, že se musí pomalu smířit s tím, že v případě nezbytnosti je nutno riskovat i osud celého Spojeného loďstva. Z historických pramenů k tomu pak doslova na str. 96., český historik Miloš Hubáček napsal, cituji:

„Jeho velitel (velitel Spojeného loďstva) admirál Soemu Tojoda o této strategii po válce prohlásil: ´Kdyby šly věci dobře, mohli jsme dosáhnout neočekávaně dobrých výsledků; kdyby došlo k nejhoršímu, hrozilo nebezpečí, že ztratíme celé loďstvo. Ale já jsem měl za to, že je nutno riziko podstoupit… Nemělo by význam zachránit loďstvo za cenu ztráty Filipín.´
Už z tohoto vyjádření je zřejmé, jakou důležitost japonské velení Filipínám přikládalo – bylo ochotno obětovat i chloubu císařských ozbrojených sil, dlouhá léta za nesmírných obětí budované loďstvo, jen aby je uhájilo.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 112.
Ale pokročme o kus dál a řekněme si, že po obsazení Filipín Japonci, bylo toto ohromné souostroví (více jak 7 000 ostrovů a ostrůvků), zařazeno do oblasti působení japonské Jižní skupiny armád, kterému velel polní maršál hrabě Hisaiči Terauči, který si své velitelství přenesl do hlavního města Filipín, do Manily, a to v květnu roku 1944. Součástí jeho Jižní skupiny armád byla také i 14. armáda, jejíhož velitele generálporučíka Šigenoriho Kurodu, který nebyl tehdy považován za dostatečně agresivního, pak vystřídal dne 5. října 1944 i nám všem dobře známý generál Tomojuki Jamašita. Byl to ten stejný generál Jamašita, který v únoru roku 1942 dobyl Singapur, tehdejší hlavní britskou obrannou citadelu na celém Dálném východě. Od takto vzpomínané doby, do této popisované doby, tedy po dvou a půl letech války, byla skutečně od základů změněná situace. Generál Jamašita již nebyl velitelem tehdy postupujících vítězných vojsk, ale nyní stál v čele vojsk, které měly prakticky za každou cenu zastavit nepřítele, který vlastně ohrožoval základy císařství Japonska.

General Jamašita, foto je majetkem Wikipedie, bylo pořízeno na Filipínách, kde se generál zodpovídal ze svých zločinů.

Měl k tomu 14. armádu, která měla přibližně 260 000 vojáků a důstojníků, kteří byli rozmístěni prakticky po celém Filipínském souostroví, kde měly v obraně vytrvat třeba i do hořkého konce. Jeho 14. armádě ještě podléhala i 35. armáda generálporučíka Sosakua Suzukiho, která měla své velitelství na ostrově Cebu, a byla odpovědná i za obranu Mindanaa a také Visajanského souostroví. V celku to znamenalo, že měli Japonci v říjnu roku 1944 k obraně Filipín 10 divizí a 5 brigád. Jejich hlavní síly byly tvořené pěti divizemi a dvěma brigádami, které byly umístěny v obraně na ostrově Luzonu, 4 divize pak byly s 2 brigádami, připraveny bránit celou střední a jižní část souostroví Filipín. Navíc ještě byla k okamžitému použití připravena k přesunu na Filipíny – jestliže by to situace vyžadovala – v Číně a na Tchaj-wanu - jedna divize a jedna brigáda jako záloha.
Přestože maršál Terauči velitel Jižní skupiny armád odhadoval, že by bylo k takové obraně ještě třeba alespoň pět divizí, to aby mohla být náležitě zajištěna obrana celého souostroví Filipín, byl jeho podřízený generál Jamašita tak nadšený svým novým velením, že všude doslova hýřil optimismem. Což je také i podchyceno i v historiografii a český historik Miloš Hubáček píše, na str. 96., své knihy Boj o Filipíny, cituji: „Prezidentu loutkové filipínské vlády zřízené pod patronací Lauerovi se vychloubal, že již brzy přijde chvíle, kdy bude na MacArthurovi žádat bezpodmínečnou kapitulaci stejnými slovy, jaká použil vůči vzdávajícímu se anglickému generálovi Percivalovi v Singapuru.“ Ale to byl jiný příběh, který je celý zachycen v - Pacifik 1.
My si zatím řekněme, že co se týče letectva, měli Japonci na Filipínách 1. leteckou flotilu vojenského námořnictva viceadmirála Teraokiho (jehož již 17. října vystřídal viceadmirál Takadžiró Óniši)

Viceadmiral Takadžiro Óniši, foto je majetkem Wikipedie, spoluzakladatel Kamikaze.
a také 4. leteckou armádu generálporučíka Kjódžiho Tominagy. Ještě o něco později k těmto přibyla 2. letecká flotila vojenského námořnictva viceadmirála Šigerua Fukudomeho, přemístěná na Filipíny z Tchaj-wanu. Různost všech možných jednotek byla tak trochu pohromou strategického plánu Šó. Který měl význam jen tehdy, když mezi jednotkami vládla naprostá koordinace, všech druhů ozbrojených sil, to znamená koordinace jak pozemního vojska, letectva a vojenského námořnictva, které spolu musely úzce spolupracovat. Jenomže naneštěstí pro Japonce panovala zmatená a nepraktická velitelská struktura, která vůbec nedávala možnost centrálního řízení zamyšlených operací. Zejména to platilo pro plán Šó-1 – obrana Filipín. A co o tom přesně bylo, v historických podkladech, pak vyložil, velmi uceleně, český historik Miloš Hubáček píše, na str. 97., své knihy Boj o Filipíny, cituji:

„Na celém souostroví (Filipín) nebylo jedno velitelství, které by mohlo uvést v potřebný soulad pozemní, letecké a námořní operace a tím zajistit optimální využití nasazených sil. A to mělo obzvlášť význam za situace, kdy Japonci nejenže nemohli silami plýtvat, ale hlavně pokud šlo o letectvo a námořnictvo se jim jich ve střetnutí s daleko silnějším protivníkem zoufale nedostávalo. Za pozemní operace na Filipínách odpovídala 14. armáda, jejíž velitel generál Jamašita přibyl na ostrovy začátkem října 1944, pouhé dva týdny předtím, než začaly rozhodující boje. Navíc Jamašita neměl vůbec žádnou kontrolu nad 4. leteckou armádou, přestože šlo o letectvo pozemních vojsk. Její velitel generálporučík Tominaga podléhal stejně jako Jamašita veliteli Jižní skupiny armád polnímu maršálovi hraběti Teraučimu. Sám Terauči byl odpovědný za rozsáhlou oblast od Filipín přes Nizozemskou Východní Indii po Barmu. Koordinace činnosti pozemních vojsk a letectva na Filipínách byla tedy jen jednou z jeho mnoha povinností.“

Maršál Terauči (vpravo) s polním maršálem Šunroku Hatou v Sü-čou, 1938, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Aby bylo možno lépe posuzovat japonské námořní síly, bude pro snazší orientaci si něco říci o jejich organizační struktuře. V základě je třeba podotknout, že všechna japonská bojová plavidla a veškeré námořní letectvo bylo pod velením jednoho muže, kterým byl ve Spojeném loďstvu admirál Soemua Tojoda. Japonci pak k 1. březnu 1944, tedy k době, kdy připravovali rozhodující střetnutí se Spojeneckým loďstvem, tzv. 1. mobilní loďstvo pod velením Džizaburó Ozawy. Jádrem 1. mobilního loďstva se staly operační skupiny letadlových lodí a dále zahrnovalo též většinu bojových hladinových plavidel japonského Spojeného loďstva kromě těch, která sloužila k transportním tedy logistickým účelům.
Po bitvě ve Filipínském moři se pak muselo 1. Mobilní loďstvo stáhnout na základnu Kure v Hirošimském zálivu ve Vnitřním moři a odtud pak asi tak za týden odplul na základnu u ostrova Lingga, což jižně od Singapuru i 1. Úderný svaz bitevních lodí, křižníků a torpédoborců viceadmirála Takea Kurity. To proto, že spojenecké ponorky, zvláště pak americké, totiž způsobily japonské flotile důležitých cisternových lodí takové ztráty, že nebyly nadále schopny zásobovat velké uskupení japonských bojových plavidel, které se tehdy zdržovalo příliš daleko od ropných polí. Admirál Kurita tak musel celý svůj svaz přesunout blíže ke zdrojům tolik potřebných PHM, jinak vlastně hrozilo úplné ochromení celému jeho 1. mobilnímu loďstvu.
Když pak toto loďstvo bylo nuceno odplout, zůstalo admirálu Ozawovi v Hirošimském zálivu jen vlastně uskupení letadlových lodí, které bylo nazýváno „Hlavní svaz“ a kromě něj ještě i 2. úderný svaz viceadmirála Kijohideho Šimy, který byl tvořen dvěma těžkými a jedním lehkým křižníkem a sedmi torpédoborci.
K dalšímu pak z amerických historických a i jiných např. ruských, polských historických zdrojů, český historik Miloš Hubáček píše, na str. 98., a 99., své knihy Boj o Filipíny, cituji:

„Japonské námořní síly operovaly zcela nezávisle na velení pozemních vojsk. Samostatně operovaly i jejich jednotlivé součásti podléhající pouze admirálu Tojodovi. I útvary námořního letectva spolupracovaly vzájemně nebo s ostatními složkami námořnictva také pouze prostřednictvím admirála Tojody. Velitel Spojeného loďstva tedy měl nadlidskou odpovědnost za koordinaci všech součástí japonského vojenského námořnictva, které se mělo podílet na provedení plánu Šó , a stejně na tom byl i maršál Terauči, pokud se týkalo útvarů pozemních vojsk. A neudělalo se ani nic pro to, aby mezi oběma vrchními veliteli existovala potřebná spolupráce.
Císařský hlavní stan v Tokiu, který měl v tomto směru nejméně vyvíjet patřičnou iniciativu a zejména plnit úkol sjednocujícího velitelství, byl sám rozdělen na dvě samostatná oddělení – pozemních vojsk a vojenského námořnictva. Mezi nimi vládla natolik silná nevraživost, že bližší spolupráce, která by se projevovala žádoucí koordinací veškeré bojové činnosti, nepřicházela v úvahu. A tak na jedné straně Japonci od plánu Šó očekávali, že přinese zásadní zvrat v jejich prospěch, ale na druhé straně předpoklady k jeho úspěšnému provedení byly ohroženy již v samých základech.“

Je nutno pak říci, že při své tehdejší technické převaze a již několik let působící sériové výrobě těch nejdůležitějších zbraní a lodí a všemu tomu co k tomu náleželo, věděli Američané a jejich Spojenci co dělat dál. A tak jak se přibližovalo datum vylodění na ostrově Leyte na Filipínách, tedy den 20. října 1944, zvyšovaly se i aktivity Spojenců, kteří stále více zintenzivňovali své nálety na japonské opěrné body, a to především na jejich letecké základny. Spojenci si byli dobře vědomi toho faktu, že musí japonské letectvo oslabit tak, aby nebylo schopno nějakým vážným způsobem vážně ohrožovat nejen invazní loďstvo, ale i výsadková vojska.
Na takto závažném úkolu se podílely takřka všechny spojenecké letecké síly, které operovaly v jihozápadním Tichomoří, a to bez rozdílu, jestli náležely k pozemním vojskům nebo k námořnictvu Přitom všem však šlo vlastně o celkem šest rozdílných velitelství.
Dvě velitelství podléhala generálu Mac Arthurovi – na pozemních základnách umístěné Dálnovýchodní letectvo generálporučíka George C. Kenneyho a palubní letouny doprovodných letadlových lodí 7. Loďstva.
Dvě letecká velitelství patřila k silám admirála Nimitze: palubní letouny rychlých letadlových lodí 3. loďstva a na základnách nedávno dobytých v Marianách, kde byla umístěna 7. Letecká armáda generálmajora Willise H. Hala.
Další dvě letecká uskupení naopak byla nezávislá jak na MacArthurovi, tak na Nimitzovi:
14. letecká armáda (generálmajor Claire L. Chennault) rozmístěná v Číně a podléhající vrchnímu veliteli čínsko-barmsko-indické operační oblasti generálu Josephu W. Stilwelovi a 20. letecká armáda (generálmajor Curtis E. LeMay) pořízená přímo Výboru náčelníků štábů.
Při přípravě tohoto spojeneckého vylodění na Filipínách však připadl nejvýznamnější úkol těm nejbližším, 3. loďstvu, které mělo zcela neutralizovat japonské letištní základny na Tchaj-wanu, Okinawě, severním Luzonu a na Visajanských ostrovech ve středních Filipínách.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 113.
Koncem měsíce září roku 1944, americký 38. operační svaz rychlých letadlových lodí napadl všechna japonská letiště na Luzonu, v blízkosti hlavního města Filipín Manily, a navíc podpořil i výsadkové akce na Palauských ostrovech, poté odplul doplnit zásoby, munici a PHM, na atol Ulithi a do přístavu Seeadler na ostrově Manus v Admiralitních ostrovech. Tehdy pak velitel 3. loďstva admirál William F. Halsey prozatím odletěl na velitelství generála MacArthura v Hollandii na severním pobřeží Nové Guineje, aby tam projednal poslední podrobnosti související s úkoly 38. operačního svazu při rychle se blížícím datu vylodění na Filipínách.
Následně pak admirál Halsey provedl inspekci na čerstvě obsazených ostrovech v Palauském souostroví a v prvých říjnových dnech se pak vrátil na ostrov Ulithi.
Do 10 října moc času nezbývalo, tedy do času, kdy měl 38. operační svaz zahájit celou sérii velice těžkých náletů na Okinawu, Tchaj-wan a Luzon.
3. října, tedy prakticky 3 dny před plánovaným vyplutím hlavních sil 38. operačního svazu z laguny atolu Ulithi, se v celé oblasti rozběsnil jeden z těch v Tichomoří obávaných tajfunů. Atol Ulithi měl to štěstí, že jej tajfun zasáhl jen svým okrajem, ale stejně i tak prakticky po celé ty tři dny bylo velice rozbouřené moře a všude byly prudké nápory velice rychlého větru, které znemožňovaly válečným lodím doplnit si potřebné zásoby, a to především v té době potraviny. Celé to dění, které se tehdy odehrálo v době tajfunu, nalezl v historických dokumentech oné doby český historik Miloš Hubáček, který je pak popsal, na str. 100., ve své knize - Boj o Filipíny, cituji:

„Lehká zásobovací plavidla se nemohla k letadlovým lodím, křižníkům a bitevním lodím vůbec přiblížit, vysoké vlny by je rozbily o ocelové boky válečných kolosů. Protože termín vyplutí bylo třeba dodržet stůj co stůj, řada bojových lodí opouštěla atol s poloprázdnými skladišti potravin. Aby u jedné letadlové lodi, dvou křižníků a několika torpédoborců bylo možno nějaké potraviny naložit, přes časovou tíseň nezbylo než jejich vyplutí o čtyřiadvacet hodin pozdržet. I když během operace nikdo na lodích 38. operačního svazu netrpěl hladem, nedostatek čerstvých i zmrazených potravin tentokrát pocítili všichni, dokonce i palubní piloti, kteří, pokud se týkalo stravy, byli za normální situace přímo hýčkáni.“

I když se vyskytly tyto komplikace vzniklé tajfunem, historické dokumenty vydávají svědectví o tom, že se před setměním 7. října roku 1944 se shromáždilo na určeném místě 375 mil západně od Marian skutečně impozantní, a velice mohutné námořní uskupení letadlových lodí a doprovodných plavidel. Ano, 38. operační svaz byl v plné síle pohromadě a připraven splnit své úkoly. Svaz tehdy tvořily celkem 4 operační skupiny s devíti těžkými a osmi lehkými letadlovými loďmi, šesti novými rychlými bitevními loďmi, čtyřmi těžkými a desíti lehkými křižníky a padesáti osmi torpédoborci. Na palubě bitevní lodi New Jersey

USS New Jersey se střetává s francouzskou bitevní lodí Richelieu (vlevo) v Hampton Roads v září 1943. Foto je majetkem Wikupedie a zde bylo zmenšeno.
si zřídil své vlajkové velení admirál Halsey a na palubě letadlové lodi Lexington,

USS Lexington, zde je foto z 1960, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
nové to pokračovatelce slavného jména, potopené předchůdkyně v roce 1942, byl velitel operačního svazu viceadmirál Marc A. Mitscher. Ještě během této noci ze 7. na 8. října pokračoval celý svaz na severozápad doprovázen skupinou devíti tankerů a poté pak 8. říjen strávil svaz doplňováním PHM.
I když tajfun již ztratil svou sílu, po hladině moře se ještě stále valily vysoké vlny a přečerpávání PHM z cisteren tankerů do nádrží bojových plavidel bylo také ještě mimořádně obtížné a velice pracné. Až teprve ve večerních hodinách všechna ta slota a nebezpečí pominulo a velitelé lodí, stejně jako admirálové velící operačním skupinám a stejně tak ti nejvyšší, Mitcher a Halsey si z hloubky duše oddechli. V celé této operaci se celé spojenecké velení snažilo, aby skutečné cíle nadcházející bitvy zůstaly co nejdéle utajeny, což je pochopitelné. I proto vyslaly k oklamání Japonců k ostrovu Marcus v Boninském souostroví zvláštní operační skupinu, kterou tehdy, dle zápisů, tvořily tři těžké křižníky a 6 torpédoborců pod velením kontraadmirála Allana E. Smithe. Dne 9. října 1944, a to v době kdy se 38. operační svaz, který směřoval k Okinawě nacházel již 200 mil jihozápadně od Bonin, tak tato skupina napadla palbou svých děl ostrov Marcus. Pro Japonce měl tento způsob napadení vyvolat dojem, že spojenci vlastně útočí proti Boninám, a že to prvé vylodění bude provedeno právě na ostrově Marcus. Jak vypovídají historické zápisy, lest se nepodařila, neboť Japonci akci skupiny kontraadmirála Smithe nepovažovali za nějakou tu předzvěst vážného ohrožení Boninského souostroví. Ale ve stejné době došlo přesto k zcela náhodné akci, „která způsobila, že Tokio zahájilo akce podle jedné z verzí strategického plánu ´Šó´“.
Český historik Miloš Hubáček, akci popisuje, na str. 101., ve své knize - Boj o Filipíny, cituji:

„V ranních hodinách 9. října americký bombardér, který vzlétl z letiště na Tinianu v Marianách k pravidelnému hlídkovému letu, sestřelil poblíž Vulkánových ostrovů japonský průzkumný letoun ze základny Kanoja na jihu ostrova Kjúšú. Japonský pilot nestačil ohlásit, že je napaden hlídkujícím nepřátelským bombardérem, a když se už neozval, velitel námořní oblasti v jihozápadní části Kjúšú došel k závěru, že mohl být sestřelen pouze letouny z nepřátelských letadlových lodí. A protože přítomnost nepřátelských letadlových lodí v prostoru západně od Vulkánových ostrovů nevěstila nic dobrého ani pro nejjižnější japonský ostrov Kjúšú ani pro blízké souostroví Rjúkjú, nařídil námořním silám v celé oblasti pohotovost. Dál se nic nedělo, neboť japonské vrchní velení váhalo zahájit rozsáhlé operace na základě informace o jednom zmizelém letounu. Vzhledem k špatným povětrnostním podmínkám ochromujícím letecký průzkum Japonci o pohybu 38. operačního svazu sice nic přesného nevěděli, ale když následujícího dne napadl souostroví Rjúkjú, bylo zřejmé, že úplně zaskočit se je nepodařilo. Naštěstí se ukázalo, že moment překvapení nebyl pro zdar operace rozhodující.“

A tak za rozbřesku dne 10. října 1944 vzlétly z palub amerických letadlových lodí stíhačky a bombardéry k prvním náletům na většinu letišť a dalších strategických cílů na ostrově Okinawa a na několika menších ostrovech Rjúkjúského souostroví. Prakticky až skoro do setmění pak americké bombardéry provedly celkem 1 400 vzletů. Při těchto náletech na tamější letiště a další zařízení, byl velký počet japonských letadel na většině okinawských letišť zničen ještě na zemi, anebo poškozen pumami a palbou leteckých kanónů a kulometů. Útoky amerických bombardérů a doprovodných stíhaček směřovaly též i na letištní a přístavní zařízení a i na všechna japonská plavidla.
Celkově pak američtí piloti ve svých hlášeních uvedli, že zničili 111 japonských letadel a potopili 40 lodí a 41 malých a středních plavidel. Američané hlásili ten den ztrátu 21 letounů, ale jen celkem pět pilotů a čtyři osádky. Totiž záchranné akce byly tehdy, po mnoha vyloděních, již na takové úrovni a tak dokonale organizované, že většina sestřelených pilotů byla pro ten účel speciálně vycvičenými a osádkami a pro tento účel vyčleněnými plavidly a létajícími čluny, většinou velmi rychle nalezena a odvezena do bezpečí. Zde například jen ponorka Sterlet, která pro stejný účel, ale i jako výzvědná, křižující u břehů Okinawy jich tehdy zachránila celkem 6.
Tady je nutno podotknout, že za celé trvání války v Tichomoří se dosud nikdy – jen snad s výjimkou ponorek a letadlové lodi Hornet, která v dubnu roku 1942 přepravila k japonským břehům skupinu letounů podplukovníka Doolittla k náletu na Tokio – se nepřiblížila americká bojová plavidla tak blízko k domácím japonským ostrovům, jako to v této době učinil Halseyho 38. operační svaz!
Japonci na velice odvážný průnik amerického operačního svazu, do jejich vnitřní zóny obrany, reagovali velice podrážděně a byli rozhodnuti, nasadit k jeho odražení veškeré své letecké síly, které byli schopni, v daném okamžiku urychleně shromáždit. Český historik Miloš Hubáček, na str. 102. a 103., ve své knize - Boj o Filipíny, z historických pramenů píše, cituji:

„Velitel Spojeného loďstva admirál Soemu Tojoda se zdržoval 10. října ráno na Tchaj-wanu a tam také obdržel zprávu o nepřátelských náletech na Okinawu. Na velitelství Spojeného loďstva v Hjóši nedaleko Tokia převzal náčelník štábu loďstva viceadmirál Rjúnosuke Kusaka za Tojodovy nepřítomnosti plnou odpovědnost a již v 9 hodin 25 minut uvedl do pohotovosti letecké základny japonského vojenského námořnictva tak, jak stanovily plány Šó-1 (útok na Filipíny) a Šó-2 (útok na Tchaj-wan). O pět minut později nařídil veliteli 2. letecké flotily námořního letectva (jejíž operační oblast zahrnovala jižní část ostrova Kjúšú, souostroví Rjúkjú a Tchaj-wan) viceadmirálu Šigeruovi Fukudomenu, aby svými letouny napadl a zničil nepřítele. Až poté admirál Tojoda rozhodl, že další obranné akce – o kterých předpokládal, že jsou počátečními stádii konečné, rozhodující bitvy – bude řídit sám ze svého dočasného tchajwanského velitelství. Nebylo pochyb, že po Okinawě bude cílem mohutného uskupení nepřátelských letadlových lodí právě Tchaj-wan.“

Admiral Soemi Tojoda, nástupce Jamamota, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640