Pacifik, skica prostoru z roku 1942, kde se odehrávali popisované boje i v roce 1944, skica je majetkem Wikipedie, zde byla zmenšena.
Filipíny, regionální mapa je majetkem Wikimedie, zde byla zmenšena.
Den 10. října a reakce nejvyšších japonských velitelů na americký útok, v podobě aktivace leteckých základen japonského námořnictva, při útoku amerických letadel na Okinawu a na menší ostrovy v Rjúkjúském souostroví, byl sice vcelku správný, leč japonští velitelé nevěděli, že admirál Halsey hodlal napadnout před útokem na Tchaj-wan (tehdy Formosa), také důležité letiště Aparri na severním pobřeží ostrova Luzon na Filipínách. V ranních hodinách dne 11. října pak všechny americké letadlové lodi doplnily PHM z cisteren dvanácti tankerů a již krátce po poledni 61 letounů dvou operačních skupin vzlétlo proti 323 mil vzdálenému letišti Aparri. Nálet se nesetkal s nijak velkým odporem a tamější obranou, o čemž vypovídal fakt zachycený i v hlášení, že ze 7mi ztracených letounů pouze jen 1 letoun byl sestřelen Japoncem, ostatní měly na svědomí operační závady různého druhu. Na letišti Aparri bylo tehdy zničeno 15 japonských letadel a během tohoto dne sestřelila americká stíhací ochrana ještě tři japonské bombardéry, z nichž jeden dokonce ve vzdálenosti asi 25 mil od plavidel operačního svazu; byly to prvé pokusy o napadení svazu v souladu s rozkazy admirálů Kusaky a Tojody.
Admiral Soemi Tojoda, nástupce Jamamota, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Tehdy prý nebyl admirál Halsey nijak zvlášť spokojen s výsledkem útoku na Aparri, neboť se mu zdál velmi slabý. Halsey předpokládal, že úderem způsobí nepříteli mnohem větší ztráty. Později pak dokonce i prohlásil něco takového, že tím prvním úderem měl být útok na Tchaj-wan, neboť to, čeho se tehdy dosáhlo při útoku na Aparri, nebylo nic významného a Tchaj-wan dostal zbytečně jeden den navíc na přípravu obrany.
Když skončily útočné operace proti filipínskému letišti Aparri, tedy v odpoledních hodinách, musely lodi doplnit znovu PHM. V té samé době pak byly na paluby těžkých letadlových lodí přemístěny ze tří doprovodných letadlových lodí zvláštní, možno napsat „materiálně zásobovací“ skupiny nové letouny, to jako náhrada za ty poškozené nebo zničené. Byla noc z 11. na 12. října, když 38. operační svaz plul rychlostí 24 uzlů směrem na severozápad, někam do prostoru 50 až 90 mil východně od ostrova Tchaj-wan. A právě odtud pak měly být po další tři dny vedeny nepřetržité letecké údery, to aby byly ochromeny značné japonské letecké síly, které byly na tomto velkém ostrově soustředěny.
Celý velký 38. operační svaz dorazil do prostoru Tchaj-wanu v časných ranních hodinách.
Protože byla bohužel jeho plavba tentokrát již sledována japonským leteckým průzkumem, admirál Halsey očekával, že ještě za tmy budou jeho lodi napadeny. To se však nestalo.
Bylo 5 hodina 44 minut, tedy ještě před svítáním, když opustily letové paluby prvé vlny amerických stíhaček, jejichž úkolem bylo rozvrátit a zničit stíhací ochranu na blízkých Pescadorských ostrovů, získat nadvládu ve vzduchu a tím připravit cestu bombardérům. Po celé tři dny, co tehdy palubní letouny 38. operačního svazu vzlétaly proti Tchaj-wanu, trvalo počasí ideální pro útočné letecké operace. Celou dobu byla dobrá viditelnost, dostatečný vítr usnadňoval start i přistávání a také mraky táhnoucí se po obloze poskytovaly útočícím letounům velmi vítaný úkryt, takže se pak ve většině případů stávalo, že japonští protiletadloví dělostřelci měli na pozorování letadel jen velmi krátkou dobu, a letadla tak vlastně viděli až na poslední chvíli.
Nálety proti cílům na ostrově Okinawa, zvláště pak proti těm na Tchaj-wanu byly nejmocnějšími údery, které byly provedeny palubními letouny z letadlových lodí, za celé trvání druhé světové války. Japonci tak byli nuceni nasadit k obraně prakticky všechny jim dostupné síly, které měli v řečených prostorech k dispozici. A tak vlastně došlo k těm největším střetnutím letounů z letadlových lodí s letouny, které startovaly z pozemních základen, jaké bylo v oblasti Tichomoří vůbec zaznamenáno. Český historik Miloš Hubáček, akci popisuje, z amerických a ostatních historických zápisů, na str. 104., ve své knize - Boj o Filipíny, cituji:
Jen první den útoku na Tchaj-wan provedli Američané 1 378 vzletů, na kterých se podílela letadla všech čtyř operačních skupin 38. operačního svazu. Skupina 38.2 kontradmirála Geralda F. Bogana se zaměřila na severní část ostrova, skupina 38.3 kontradmirála Fredericka C. Shermana na jeho střední část, skupina 38.1 viceadmirála Johna S. McCaina na jih ostrova a skupina 38.4 kontradmirála Ralpha E. Davisona na oblast Takaa na jeho západní pobřeží. Přestože podle admirála Halseyho útokem na Aparri získali Japonci celý den k přípravě obrany Tchaj-wanu, nemohli této výhody náležitě využít. Převaha na straně protivníka byla příliš obrovská.
Jak již bylo řečeno, nejdříve bylo třeba paralyzovat japonskou stíhací ochranu. Když se americké palubní stíhačky objevily nad ostrovem, radarem včas varovaní Japonci již měli ve vzduchu desítky letounů a na obloze se rozpoutala nelítostná bitva. Odehrávala se i přímo nad velitelstvím viceadmirála Fukudomeho, v Takau. Viceadmirál její průběh napjatě sledoval, a když se v plamenech řítily k zemi sestřelené letouny, nadšeně vykřikl: ´Výborně! Obrovský úspěch´! Při pozornějším pohledu zjistil, že padající letouny nejsou označeny americkými hvězdami, ale japonskými rudými terči. Později Fukudome napsal: ´Naše stíhačky nepředstavovaly nic jiného než spoustu vajec vržených proti kamenné zdi nezničitelných nepřátelských formací´“.
A již právě ten prvý den náletů na Tchaj-wan pro Japonce znamenal jen velký zmar a pohromu. Prakticky hned ten prvý den přišli Japonci asi tak o jednu celou třetinu letounů své tamější ochrany. Když pak přilétala nad ostrov Tchaj-wan druhá vlna amerických stíhaček a bombardérů, Fukudomemu zbývalo již jen kolem 60ti bojeschopných stíhaček,a když se pak objevila třetí vlna, ze vzletových drah letišť už nebyla schopna odstartovat ani jedena stíhačka, která by byla bojeschopná.
Těžké byly i škody způsobené bombardováním i na tamějších pozemních zařízeních. Tak například bylo zničeno i Fukudomeho velitelství. Pravdou však je, že i Američané měli značné ztráty, které v první vlně, hned ten první den činily 48 letadel. Ale za tuto cenu dosáhli naprosté vzdušné nadvlády nad celou oblastí Tchaj-wanu, zabezpečili si tak severní bok nadcházející leytské operace a zcela zdecimovali letecké skupiny, takto narychlo zformované Japonci ze záloh námořního letectva.
Japonci nejen, že se pokoušeli o zoufalou obranu Tchaj-wanu, ale dokonce se snažili i napadnout lodi amerického 38. operačního svazu. Prakticky po celý tento den, kolem nich kroužily průzkumné letouny a v sedm hodin večer zaútočila formace středních bombardérů Micubiši G4M2 (ve spojeneckém kódu byly zvané Betty) vyzbrojených torpédy.
Japonský bombardér G4M2a Model 24 Heií, Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Mitsubishi_G4M
Tyto letouny náležely k tehdejší elitní formaci nazývané – „Útočný svaz T“ – kde T znamenalo Tajfun. Viceadmirál Fukudome právě do tohoto svazu T se základnou na ostrově Kjúšú vkládal ty největší naděje. Tehdy velením svazu T pověřil zkušeného letce, kterým byl námořní kapitán Šúzoa Kunó, a svaz měl být po intenzivním výcviku nasazován právě takto proti spojeneckým hladinovým uskupením. Jenomže se psal již rok 1944 a celkové a prakticky neřešené a neřešitelné problémy a potíže japonských ozbrojených sil, které ve druhé polovině tohoto roku byly již katastrofální, nejen podvazovaly jejich bojeschopnost, která se naplno projevila, i když se jednalo o elitní svaz T. Totiž více než polovina pilotů svazu T, přišla z pozemního letectva, nad mořem létali prakticky jen několik málo měsíců a výsledky jejich prvního nasazení byly pro viceadmirála Fukudomeho jen velkým zklamáním. Při útocích na americký 38. operační svaz, které 12. října 1944 trvaly s přestávkami až do půlnoci, svaz T ztratil celkem 42 letounů a nedosáhl prakticky vůbec ničeho. Většina těchto Betty byla sestřelena stíhací ochranou, jiné zničila intenzivní protiletadlová palba z palub napadených lodí všech kategorií.
Již ten další den, tedy 13. října, vystartovala první vlna amerických letadel k dalšímu z náletů a to v šest hodina 14 minut, což bylo prakticky půl hodiny před rozbřeskem. V řečenou dobu byl 38. operační svaz asi tak ve vzdálenosti 70 mil severozápadně od ostrova Tchaj-wan. Rychle se mu podařila úplná likvidace japonské stíhací ochrany a tak mohly americké bombardéry zcela volně napadat letištní zařízení, opravny, sklady PHM a pumami i palubními zbraněmi ničit letadla, která ještě zůstala roztroušena na těch hlavních, pomocných i záložních letištích. Po celý den bylo napočítáno, a stojí v zápisech, že palubní letouny provedly celkem 974 vzletů.
Teprve za soumraku, když na palubě letadlové lodi Franklin, v operační skupině 38.4, přistávaly poslední vracející se americké letouny, přibližovaly se celkem 4 nízko letící a proto radarem neohlášené japonské bombardéry Betty. Všechny čtyři tyto Betty zaútočily na letadlovou loď Franklin. První Betty byla sestřelena spojeným úsilím protiletadlové palby a pilota jedné z amerických stíhaček, která přerušila započatý přistávací manévr a vrhla se na Japonce, druhou Betty zničila palba kanónů a velkorážních kulometů doprovodných plavidel. Ta třetí Betty, poté co svrhla torpédo, doslova o vlas minula příď letadlové lodi a zřítila se do moře provrtána nepočítaným množstvím projektilů.
Ve stejné době pak velitel Franklinu kapitán Shoemaker bleskurychle nařídil strojovně plný zpětný chod, díky čemuž velká letadlová loď zpomalila natolik, že nebezpečně přesně namířené torpédo neškodně projelo těsně před přídí lodi. O čtvrté Betty, český historik Miloš Hubáček, z amerických a ostatních historických zápisů, na str. 106., ve své knize - Boj o Filipíny, píše, cituji:
„Čtvrtému japonskému bombardéru se též podařilo svrhnout torpédo, které proklouzlo pod zádí Franklinu. V tu dobu už ze smrtelně zasaženého letounu šlehaly plameny a jeho pilot nasměroval hořící stroj přímo na letovou palubu. Bombardér narazil na ocelové pláty, sklouzl po nich a jako planoucí pochodeň přepadl přes převis paluby a zmizel v moři. Letadlová loď Franklin nepřátelský nálet přežila jen s malým poškozením. Mnohem hůř však byl postižen nový těžký křižník Canberra z operační skupiny 38.1 viceadmirála McCaina.“.
