Bitevníci se řadili k odletu domů na Porembu. V tom jsem vpravo dole spatřil záblesky. Němečtí obránci, zřejmě bezpeční, vylezli z krytů a začali po nás intenzivně pálit. Nedokázal jsem se zdržet a “utrhl” jsem se. Moje věrné číslo samozřejmě také.
Strhl jsem prudce Lavočku do strmého piké a zaútočil na překvapené frice. Zahlédl jsem čtyři ohníčky, které posílaly vzhůru červené svítící nitky. Protiletadlové kulomety!
Vyšlápl jsem nepatrně pravou nohou směrovku a měl jsem je v zaměřovači. Vyřídím je, i když na ně špatně vidím. Jsou výborné maskovány.
S pevně zaklesnutýma nohama v pedálech řízení jsem držel směr na nebezpečný cíl. S rukou na spoušti jsem se chystal ke střelbě. Než sem ji spustil, zahlédl jsem vlevo od kulometů dlouhou hlaveň děla. Byla rovněž skvěle skryta, nicméně pohyb neutajila. Točila hrozivě přímo proti mě. Nic příjemného!
Strach mě chytil pod krkem a stiskl hrdlo. Nebylo to nic nového. Znal jsem ho dobře z dřívějška, měl jsem s ním hodně zkušeností. Musím ho zahnat a vím jak na to. Budu si hledět práce nohou, rukou a očí a jeho ponechám na starost svému nervovému centru a svědomí. Ať zapracují kuráží, odhodláním vydržet a ignorovat nebezpečí.
Co teď! Mám se pustit do obludné hlavně děla, která se zastavila otevřenou černou tlamou proti mě? Anebo mám pokračovat v útoku na kulomety, které po mě nepřestávaly plivat síru, olovo a fosfor? Neměl jsem čas zvážit, co z obou možností je pro mne nebezpečnější.
Rozhodl započatý manévr. Měl jsem obrovskou rychlost, při níž bylo velmi obtížné měnit směr. Kromě toho bych zbytečně ztratil drahocenné sekundy. Vpřed a dál tedy na kulomety!
Využil jsem přímého pevného letu. Stačilo držet nohama směrové kormidlo a kniplem strmý střemhlavý let. Stiskl jsem spoušť a držel ji stlačenou.
Kanóny Švak štěkaly jako pominuté. Jejich střely se proplétaly v úzkém vzdušném proudu s projektily nepřátelských kulometů. Na přehuštěné komunikaci smrti do sebe vrážely nebo se sobě vyhýbaly a hledaly svůj cíl. Lavočka se celá otřásala. Ještě nikdy nezažila tak dlouhou a vytrvalou palbu a tak veliký vztek svého pána.
Ani kulomety těch dole nezahálely. Svítily mi přímo do očí a několikrát zasáhly trup i křídla mého stroje. Také obludná dlouhá hlaveň vynikající a nebezpečné osmaosmdesátky už vyprskla jedovaté granáty. Znovu jsem se otřásal strachem…..
Všichni jsme se zuřivě rvali. Všichni jsme vyvíjeli maximální úsilí přemoci svého rivala. Moje dva palubní kanónky chtěly zničit pozemní kulomety, ty zase mou Lavočku. Strašící kanón se snažil zabít Štěstěnu, která mi přišla na pomoc. Moje odhodlání vydržet až do konce přemáhalo dotírající tíseň. Všichni jsme prožívali v šíleném tempu otřesné napětí a čekali na konec zápasu, který přinese uvolnění…….
Konečně se dostavil. Musel jsem vybrat střemhlavý let, abych nevrazil do země, která se pode mnou jen mihla. Stačil jsem v zamaskované jednotce odporu postřehnout zmatek vojáků, z nichž někteří leželi. Neměli to rovněž snadné. Když se jim nepodařilo mne sestřelit anebo můj útok zmařit, museli prožít muka, neboť dva moje kanónky, uložené na horní části motoru a střílející okruhem vrtule, tedy v přímé náměrné, pálily velmi přesně a soustředěně po celou dobu mé zteče. Myslím, že této výhody jsem dnes plně využil.
Farský, zvyklý hbitě reagovat a poslouchat svého velitele, udělal vzápětí totéž co já a zuřivě, a myslím i přesně, plnil svůj úkol, neboť ohnisko odporu se odmlčelo. Jenom ta obludná hlaveň za námi stále posílala nepříjemné pozdravy. Vyvázli jsme nezraněni a hnali se za bitevníky, které jsme brzy dostihli. Zařadili jsme se předpisově za jejich záď jako součást stíhacího doprovodu.
Po přistání moje dvojka Farský zářil, ale taktně mlčel. I já jsem dlouho mlčel, ale potom jsem šel s pravdou ven. Cítil jsem, že bych nejraději vydal rozkaz, aby všem stíhačům bylo povoleno na nepřítele útočit i do zákopů, a to vším střelivem, a přestat už s tím pasivním poletováním sem tam kolem našich Šturmoviků a marně čekat, až se objeví nějaký Messerschmitt nebo Focke-Wulf. Ovšem taktika má svoje zásady, které se nesmějí porušovat, i když někdy zavánějí nudou a dělají dojem zdánlivé zbytečnosti.
Rotný Karol Farský vlevo
Když už jsme u těch vzpomínek, tak na jednu takovou starší jsem narazil v jedněch starých novinách. On pan generál publikoval jak před válkou, tak i po válce v různých novinách či časopisech. Tato je z roku 1948, kdy už se nad ním a jeho kamarády začaly stahovat mračna a váže se rovněž k mému kraji. Vzpomínka je Obrany lidu z 30.4.1948, kterou jsem přepsal.
Ihned po vpádu Němců do naší republiky v roce 1939 se stala Ostrava důležitým místem pro československé vojáky. V Praze a v každém místě Čech a Moravy se slova Moravská Ostrava pronášela sice tiše, opatrně, ale vznešeně. Tiše proto, aby je neposlouchal nějaký zvěd, slídící po stopě věrných vojáků, odcházejících do zahraničí, vznešeně proto, že přinášela naději a víru v úspěšný přechod hranic do Polska. Lidé moravskoslezští a lidé z okolních vesnic pomáhali. Rádi, nezištně a bez ohledu na osobní nebezpečí. Černé město se svými těžními uhelnými věžemi, továrnami a vysokými pecemi hledělo na útěk československých vojáků a žehnalo jim: ,, Zdař Bůh vaši práci, chlapci, a vraťte se jako vítězi”.
Vrátili se. A několik vyvolených právě touže cestou, kudy odcházeli přes Ostravsko. Bylo mezi nimi mnoho letců, kteří tentokráte nešli pěšky, ale vraceli se na vítězných strojích, s nimiž pomáhali Ostravu, Opavu a Těšín osvobozovat. Smáli se a jásali, neboť totéž dělala černá Ostrava a jiná města a osady dole pod nimi. Končila se jejich velká práce, započatá před šesti lety v daleké cizině.
,,Chachaři mě pomohli ven, chacharům bych se chtěl odměnit,” to byla slova jednoho za všechny.
A to byl význam jejich úsilí, denně zdůrazňovaný nasedáním do letounů na letišti Poremba a neustálými boji o Moravskou bránu.
Začalo to 13. dubna 1945. V tomto dni přistála 1. československá smíšená letecká divize s dvěma leteckými pluky na polním porembském letišti. A hned se dala do práce. Bitevní letci na strojích Iljušin a stíhači na strojích Lavočkin dostali rozkaz pomáhat pozemním jednotkám prorážet frontu na řece Olze. V letounech seděli slovenští a čeští letci. Na zemi veškeré přípravy k letu prováděli dobří kamarádi, sovětští mechanici, zbrojíři a radiotelegrafisté. Byla zahájena ofensiva proti Němcům, veliká a neúprosná. Vraceli jsme se z prvého letu, kdesi od řeky Olzy.
,,Nu jak na frontě?” Ptal se kdosi z pozemního personálu. Všechno hoří, i zem, musí to být strašné pro ty dole a pro občany ve vesnicích, komentovali jsme.
A pojednou jako by v nás něco promluvilo. Soucit? Ano, ale ještě něco jiného. Láska ku svým. Věděli jsme nyní jasně, že náš úkol spočívá v osvobozování našeho kraje. Zanedlouho přelétneme čs. hranice a budeme snad vidět hořet i slezské a moravské vesnice a města. A to nám bylo líto. Přáli jsme si, aby válka skončila co nejdříve.
Boje však pokračovaly. Třikrát i vícekrát denně jsme startovali. Nastal zuřivý zápas na zemi i ve vzduchu. Němci zde zesilovali své pozice, přesto že na západě ustupovali.
A jednoho dne jsme spatřili Moravskou Ostravu zpovzdálí. A pak jsme o ni zahájili boj. Tanky na zemi a my ve vzduchu. Byli jsme na vlastním čs.území, ale válka nezná slitování. Zná jenom svůj cíl. Vítězit a zvítězit. Trvalo to dosti dlouho, co jsme odstřelovali a bombardovali cíle na vlastním československém území. Pokud šlo o nálety na zákopy a pevnůstky, bylo nám dobře. Tam byli jenom Němci. Tížeji nám bylo, když jsme měli tisknout spouště při útocích na osady. Přáli jsme si, aby naši lidé, pokud v nich ještě zůstali, utíkali hluboko do sklepů aneb opouštěli vesnice a ponechali v nich jenom nepřítele. Chtěli jsme, aby ani jedna střela, ani jeden úlomek od pumy nezasáhl našeho člověka. A nyní tím více jsme prahli po brutálním konci vojny.
A pak přišla sama Moravská Ostrava. Ležela přímo pod námi. Několik dní před dubnem (zde bude patrně chyba, správně bude asi květnem) jsme útočili na její severní a západní kraje, vyhánějící nejzarytější německé odpůrce z krytů a pozic. To ostatní dokonali naši kamarádi pěšáci a tankisté československé samostatné tankové brigády.
Společným úsilím se sovětskými vojáky jsme Tě drahá Ostravo osvobodili. Měla si nás vidět, jak jsme se objímali a jásali, když nám to moskevský rozhlas ohlásil. Ještě dvakrát po Tobě jsme byli citováni v rozkazech generalissima Stalina. To bylo za osvobození Opavy a Těšína. Ale to nebyla radost ze slávy, to byla hlavně radost z toho, že jsme splatili dluh, částku vypůjčenou od moravskoslezských obyvatel v roce 1939 a v roce 1940. To byla radost z radosti slezských vesnic, vysvobozených ze strachu, bídy a ponížení.
pplk. Fajtl
Jestli se nemýlím, tak tohle by mohla být Lavočka Františka Fajtla se kterou létal v Ostravsko-opavské operaci.
Generál Fajtl, Jiří Rajlich, Jitka Režná
Slovenské letectvo, Ján Stanislav, Viliam Klabník
Obrana Lidu 1948
https://www.druhasvetova.com/?p=armada/ ... ize-v-SSSR
http://www.vrtulnik.cz/ww2/protektorat-poreba.htm
https://gonzoaviation.com/clanky/
