Sergej Naryškin, ředitel ruské zahraniční zpravodajské služby (SVR), poskytl obsáhlý rozhovor časopisu Razvedčik, vydávanému pod záštitou SVR. Představuje vizi světa z pohledu šéfa ruské rozvědky. Podle mnoha komentátorů by měl být rozhovor považován za náhled toho, jak bude ruská politika v blízké budoucnosti probíhat.
Šéf ruské rozvědky v rozhovoru pro časopis Razvedčik jednoznačně prohlásil, že uplynulý rok jasně potvrdil předpovědi ohledně blížícího se konce světa soustředěného kolem Spojených států a nastupující éry multipolarity. Tento proces bylo možné zřetelně sledovat po celý rok 2024 a jeho projevy se měly stát viditelnými – podle Naryškina – na mnoha úrovních mezinárodní politické scény.
Podle jeho názoru se ukázalo jako zvláště výmluvné velkolepé selhání takzvané americké iniciativy, summitu pro demokracii, který – ačkoliv měl dát globálnímu řádu novou podobu podle vzorů Washingtonu – se nakonec omezil na setkání těžce získaných spojenců na ministerské úrovni. Neméně nápadným příkladem bylo selhání tzv mírového summitu ve švýcarském Bürgenstocku, kde se nezápadní země dokonce odmítly zúčastnit iniciativy nazývané „fraška“ a někteří její účastníci nepodepsali závěrečné komuniké.
Tyto události mají dokázat, že – podle Naryškina – svět rozhodně odmítá vizi jednostranné diktatury. Pokus jednoho centra - v tomto případě Washingtonu - prosadit pravidla hry naráží na odpor a hledání alternativ. Na rozdíl od rétoriky o ruské „izolaci“ sledujeme opačný proces. V mezinárodním společenství roste přesvědčení, že žádnou klíčovou krizi - například ukrajinskou - nelze vyřešit bez účasti všech zainteresovaných stran včetně Ruska, říká šéf SVR.
Zdůrazňuje, že toto povědomí dokonale chápou mimo jiné Brazílie, Indie, Indonésie, Čína, Turecko i arabské a africké země, které se zapojují do zprostředkovatelských a mírových aktivit. Západní vlády přitom stále uvízly v přesvědčení, odtržené od reality, že Moskva byla fakticky marginalizována a že jejich vlastní metody – od sankcí až po propagandistické aktivity – přinášejí kýžené výsledky.
Zvláštní role BRICS
Summit BRICS v Kazani měl být obzvláště bolestivou ranou pro koncept ruské „izolace“. Tato událost nejen signalizovala – jak čteme – že svět pomalu směřuje k multipolárnímu řádu, ale ukázala i zásadní rozdíl mezi BRICS a tzv. G7. Zatímco G7 je podle Naryškina reliktem unipolární éry, BRICS má být společenstvím rovnoprávných států-civilizací, hledajících svou vlastní cestu rozvoje, oproštěnou od vzorců vnucených zvenčí. Na rozdíl od Západu se země BRICS nesnaží „vychovávat“ ostatní, ale společně hledají odpovědi na současné výzvy.
Zde je třeba poznamenat, že tento formát tvoří země s velkým ekonomickým a demografickým potenciálem a protizápadní orientací. Žádosti o vstup do něj v poslední době podávají především další africké země – Demokratická republika Kongo, Komory, Gabon, Maroko, Senegal, Guinea-Bissau, Zimbabwe a Kamerun – a jako partnerské země Alžírsko, Uganda a Nigérie. Ve většině těchto zemí Rusko provádí rozsáhlé obchodní investice a významná část vojenského personálu se stále vzdělává v Rusku. Na Moskevské vojenské akademii ministerstva obrany (škola GRU - pozn. red.) funguje oddělení pro vojenský personál armád spřátelených afrických zemí. Putin v rozhovoru pro TASS v roce 2019 uvedl, že „jen za posledních pět let absolvovalo vojenské vzdělávací instituce ruského ministerstva obrany více než 2500 vojáků z afrických zemí “.
Evropští spojenci
Podle šéfa ruské rozvědky „rostoucí pluralismus na mezinárodní scéně podněcuje hegemony starých pořádků k přijímání stále zoufalejších opatření“. Místo toho, aby se soustředily na dialog – jak řekl Naryškin – některé západní elity se stále více uchylují k přímému nátlaku a dokonce k agresi. Dokládají to zprávy o hrozbách fyzickým odstraněním vzdorujících vůdců, jako je slovenský premiér Robert Fico, srbský prezident Aleksandar Vučić nebo maďarský premiér Viktor Orbán. Tento typ metod podle něj odhaluje násilnou stránku politiky bývalých rozhodovacích center, která se již netají tím, že jejich standardním repertoárem je jak uplácení, tak likvidace nepohodlných jedinců.
Zmínkou o těchto zemích Naryškin dokonce naznačuje, že jde o jakési spojence Ruska. Je třeba také připomenout, že v Maďarsku mohli Rusové v letech 2013-2017 žádat (při investici 360 000 EUR) o tzv. zlaté vízum. Podle ruskojazyčného portálu Meduza mezi těmi, kteří jej získali, byli: Andrej Sergejevič Naryškin - syn - a jeho manželka Světlana Naryškinová a dvě dcery.
„Západ chce zničit Rusko“
Válka mezi Ruskem a Ukrajinou je – podle šéfa SVR – arénou strategické soutěže o budoucí podobu světa. Naryškin se domnívá, že západní elity počítaly s oslabením Ruska prostřednictvím dlouhotrvajícího ničivého střetu, který měl podkopat soudržnost společnosti a vést k tzv. barevné revoluci. Tento plán však namísto oslabení Moskvy „pouze přibližuje strategickou porážku svých původců“. Rusko – podle Naryškinova názoru – navzdory sankcím a pokusům zmocnit se jeho suverénních aktiv rozvíjí svou ekonomiku, posiluje inovativní sektory a vytváří nové dodavatelské řetězce a úzké vztahy s nezápadními zeměmi, což otevírá vyhlídky na další integraci v rámci Velké Eurasie.
Poukazuje také na to, že podobné procesy probíhají v postsovětském prostoru, který je už léta cílem amerických a britských tajných služeb. Podle jeho názoru se Západ snaží přerušit ekonomické, kulturní a historické vazby, které spojují země tohoto regionu, v naději, že prohloubí chaos a učiní tyto země závislými na vlastních „ bezpečnostních zárukách “. Dopady této politiky se však ukazují jako „kontraproduktivní“. Příkladem - podle šéfa SVR - je Gruzie, která pochopila nebezpečí nekritické orientace na Západ a stále více se distancuje od ideologií, které jsou jí vnucovány. Podobné trendy jsou podle něj viditelné v Moldavsku a také v přístupu Ázerbájdžánu a Arménie, které už nechtějí „slepě poslouchat rady z Bruselu či Washingtonu“ a volí řešení sporů po svém.
Naryškin tím jasně naznačuje, že pro Rusko jsou země bývalého Sovětského svazu zónou jeho výlučných zájmů. Použije proto všechny metody, aby čelilo jakýmkoliv jejich pokusům o vstup na oběžnou dráhu Západu.
Nová bezpečnostní zóna od Minsku po Pchjongjang
Mimořádně důležitou iniciativou – podle Naryškina – která zapadá do nového globálního trendu, je Putinův návrh na vytvoření nového systému kolektivní bezpečnosti v Eurasii. Nahradil by euroatlantický model, který se – jak ukazuje vývoj událostí – de facto zhroutil. Tato myšlenka byla zahrnuta do diskusí probíhajících během kazaňského summitu BRICS. Koncept široké bezpečnostní architektury bez cizích jednotek se podle Naryškina stává atraktivnějším a může mít reálný dopad na mezinárodní diskurz nejen v Eurasii, ale i po celém světě.
Šéf SVR tímto způsobem dává jasně najevo, že koncept Eurasie – od Lisabonu po Vladivostok – již neplatí. Místo něj bude Rusko usilovat o novou bezpečnostní zónu od Minsku po Pchjongjang, která má být standardně výlučnou zónou jeho vlivu.
Oznámení o podpoře separatistických hnutí
K zamyšlení nad budoucí rolí Západu nás podle něj nutí i změny probíhající v rovnováze sil a bezpečnostních systémů. Multipolární svět tedy bude muset vzít v úvahu jak USA, tak Evropu za předpokladu, že uzná princip rovnosti a opustí staré koloniální zvyky. Naryškin se navíc domnívá, že dnešní globální výzvy – pandemie, změna klimatu, migrace a rozvoj umělé inteligence – vyžadují společné reakce všech klíčových aktérů.
Zároveň upozorňuje, že USA a Evropa se svým inovativním duchem mohou hrát důležitou roli při budování nového řádu, ale nejprve se musí smířit s tím, že éra jejich nezpochybnitelné dominance je věcí minulosti. Západ se také musí – jak zdůrazňuje – vypořádat s krizí své vlastní identity. Jak tvrdí, vlády ve Washingtonu a Londýně si nedokážou přiznat, že ztratily svou bývalou moc, a často svádějí vnitřní nepokoje na „ruce Moskvy“.
Proces „dekolonizace“, který postihuje bývalé majetky Velké Británie a vyvolává nespokojenost Irů, Skotů a Velšanů, stejně jako sílící separatistická hnutí v USA (Texas, Kalifornie) – podle něj – ukazují, že svět již není ochoten akceptovat staré hierarchie. Podle jeho názoru nejde o okrajový jev, ale o součást celosvětového trendu. Přímo uvádí, že „někomu se takové aspirace mohou zdát naivní, ale odrážejí rostoucí globální trend“.
Stojí za zmínku, že pokud Naryškin mluví o procesu "dekolonizace" a zmiňuje rostoucí separatistická hnutí, může to znamenat, že ruské služby budou nadále usilovat o získání jejich aktiv tam. Příkladem toho může být mnohokrát popisované zapojení během referenda v Katalánsku.
Ruská rozvědka podle Naryškina
Naryškin také upozorňuje na roli a význam zpravodajských struktur. Podle jeho názoru se zpravodajská služba, ač působí ve stínu, aktivně podílí na formování a zajišťování zájmů států. Moderní zpravodajští důstojníci proto musí čelit zcela nové realitě – světu, ve kterém staré rozdělení na dva bloky již neexistuje a ruská zahraniční zpravodajská služba nejenže drží krok se změnami, ale často je předbíhá.
Děje se tak – jak sám tvrdí – pomocí moderních technologií, inovativních analytických metod a neustálého zlepšování zaměstnanců. Díky nim je moderní zpravodajská služba mnohem efektivnější a profesionálnější než před lety. Zdůrazňuje také, že práce v ní musí znamenat plnou oddanost zájmům státu, někdy i na úkor vlastních ambicí či pohodlí. Nová generace proto podle něj musí být připravena se obětovat, zlepšovat své dovednosti, využívat nabyté znalosti a kreativně je rozvíjet.
Šéf SVR také zhodnotil, že velký význam je třeba přikládat fyzické kondici a psychickým predispozicím. Protože podle jeho názoru je v tomto složitém a dynamicky se měnícím světě rozvědka víc než povolání – stává se životním stylem. A stejně jako geopolitické procesy redefinují mocenskou rovnováhu ve světě, mají profesionálové ze světa tajných služeb na základě zkušeností a důsledného rozvoje vlastního potenciálu šanci hrát klíčovou roli při utváření budoucnosti. Zpravodajství – podle Naryškina – je „samotnou podstatou životního poslání, odpovědnosti za osud Ruska a jeho bezpečnost“.
Sergej Naryškin, který pochází z Petrohradu, je v současnosti považován za jednoho z nejbližších Putinových důvěrníků a za nejintelektuálněji nadaných lidi v okolí ruského prezidenta. Na ruské poměry se důstojníci SVR vyznačují jakousi „kulturou operační práce“, zejména ve srovnání s „agresivní“ FSB a „hrubou“ GRU. Podle mnoha komentátorů by měl být Naryškinův rozhovor považován za náhled toho, jak se bude ruská politika uplatňovat v blízké budoucnosti.
