Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 117.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 117.

Filipíny, regionální mapa je majetkem Wikimedie, zde byla zmenšena.

Ve stejný den 15. října 1944 ve 14 hodin odpoledne odstartovalo z filipínského letiště Clark Field a Nichols Field na ostrově Luzon, dalších devadesát letounů k útoku na operační skupinu 38.4 kontradmirála Davisona.

Skica se základními letišti a městy na Luzonu. Skica je běžně na mnoha webech, zde byla zmenšena.
Jeden z bombardérů Aiči D4Y Judy pilotoval tehdy velitel 26. svazku námořního letectva kontradmirál Masafumi Arima.

Kontradmiral Musafumi Arima, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Masafumi_Arima

I když ho od tohoto bombardovacího letu mnoho důstojníků štábu odrazovalo, Arima si sundal z blůzy hodnostní označení, usedl pak do kabiny bombardéru a letěl v čele celé bombardovací formace. Američané byli tentokrát velmi dobře na japonské letouny připraveni, a tak 19 nepřátelských letounů včetně Judy kontraadmirála Arimy bylo sestřeleno stíhací ochranou a ostatní letouny se pak vrátily na svou základnu, aniž se byť jen jednomu jedinému letounu podařilo natolik se přiblížit k lodím operační skupiny 38.4, aby jí vůbec nějak mohlo ohrozit. Jenomže japonská propaganda vše svému domácímu publiku podala jinak. Čin kontraadmirála Arimy se stal hrdinskou legendou, podle které jeho letoun dopadl v plamenech na palubu nepřátelské letadlové lodi a tím „zapálil pochodeň“, kterou převzali piloti „Kamikaze“ – fanatici, kteří se v posledních měsících války vrhali v sebevražedných útocích na mnohé paluby spojeneckých lodí s letouny naloženými pumami. I když byl Arima bezesporu statečný muž, je pravda, že sice obětoval svůj život, ale neprostupnou stěnu nepřátelské obrany tehdy neprorazil.
Historické dokumenty říkají, že ještě pak 3x, se dne 15. října 1944, pokusili Japonci svým letectvem napadnout skupinu lodí soustředěnou kolem dvou poškozených křižníků. Ta prvá útočná vlna, která vzlétla ze základny Šinčiku, americké lodi vůbec nenašla, a když ji pak docházelo palivo, musela se vrátit. Druhá vlna letounů, která startovala z letišť ostrova Okinawa, se sice objevila nad MacCainovou operační skupinou 38.1, ale byla s těžkými ztrátami na letounech odražena. A to třetí uskupení japonských letounů, které bylo v pozdním odpoledni vysláno z ostrova Tchaj-wan, se muselo vrátit poté, co se u velitelského bombardéru objevila porucha motoru.
Vidina zničení ustupujícího a o záchranu se snažícího, nepřátelského loďstva byla však pro císařský hlavní stan a také admirála Tojodu příliš lákavá, než aby takovému i malému soustu mohl odolat.
Výsledkem uvažování Japonců proto bylo, že bylo vydáno nařízení pro velitele 1. mobilního loďstva admirála Džisabora Ozawu, aby poskytl k účelu zničení amerického konvoje poškozených lodí, z palub svých letadlových lodí, kotvících ve Vnitřním moři, celkem 150 letounů. Z amerických historických pramenů pak český spisovatel, historik Miloš Hubáček, akci popisuje, na str. 115., ve své knize - Boj o Filipíny, následovně, cituji:

„Když 16. října v 9 hodin 20 minut japonský průzkumný letoun přesně označil pozici poškozených křižníků, vzlétlo proti nim z ostrova Kjúšú 99 letadel, z toho asi polovina stíhaček a polovina bombardérů, všechno to byly letouny viceadmirála Ozawy. Z důvodů, které nikdy nebyly osvětleny, byl tento nálet odvolán, pravděpodobně velitelem Spojeného loďstva admirálem Tojodou, Týž den odpoledne ve 13 hodin 15 minut, dostihla operační skupina 38.1, která se v tu dobu blížila ke vjezdu do Luzonské úžiny severně od ostrova Luzon, silná formace 107 japonských letounů z tchaj-wanských letišť. Asi 41 jich sestřelily stíhačky z letadlových lodí Cabot a Cowpens (Japonci uváděli ztrátu 27 letadel), ostatní se daly na ústup. Jen třem bombardérům se podařilo stíhací clonou proniknout a jeden z nich mířil ke křižníku Houston, taženém vlečnou lodí Pawnee.
Japonský bombardér (Miloš Hubáček píše fran – u Wikipedie se mě objevoval neustále Micubiši Ki-67, viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Micubi%C5%A1i_Ki-67

), vyzbrojený torpédem, nezastavila ani zuřivá palba z palub doprovodných plavidel a s vyjícími motory se blížil k zádi křižníku. Naneštěstí 127 mm děla Houstonu, která by mohla letoun ostřelovat, dokud byl ještě ve značné vzdálenosti, byla vyřazena z činnosti poruchou v přívodu elektrického proudu. Námořníci proto v horečném spěchu přebíhali k 20mm a 40mm protiletadlovým kanónům na zádi, a protože bez elektřiny nefungovalo ani automatické řízení palby, ručně otáčeli hlavně proti nalétávajícímu letounu. Když byl Japonec asi půldruhého kilometru od Houstonu, svrhl torpédo. Poté ve výšce pětadvaceti metrů nad hladinou pokračoval několik set metrů v letu rovnoběžně s kursem lodi, a nakonec byl přece zasažen a zřítil se do moře“.

Lehký křižník Houston v dané situaci neměl nejmenší šanci se dobře mířenému torpédu vyhnout. Japonské torpédo pak narazilo na záď lehkého křižníku a ozval mohutný výbuch. Mohutná exploze zcela zničila hangár průzkumného letounu – těžký kryt jeho hangáru vymrštila do výšky 30 metrů – a v podpalubí lehkého křižníku prorazila řadu vodotěsných překážek. Již při prvním zásahu Houstonu před třemi dny vnikla do podpalubí spousta mořské vody, nyní se valila dovnitř voda další, a než se všem záchranným četám podařilo nějak v trupu díru uzavřít a začít odčerpáváním, celkové množství dosáhlo 6 300 tun. Nikdy předtím se ještě nestalo, že by takto zaplavená loď takovou „slotu“ přežila. Zde díky dokonalé organizaci záchranných prací, a naprosto neobvykle fantastickému úsilí zbytku posádky a pomocí doprovodných plavidel se to přece jen podařilo.
Totiž ihned po zásahu torpédem lehkého křižníku Houston, vlečná loď Pawnee signalizovala: „Zůstaneme s vámi!“ Toto malé vlečné plavidlo pak skutečně plnilo všechny své úkoly až na samou hranici možností. Takže táhlo těžce zraněný lehký křižník Houston míli za míli z dosahu stále dorážejícího nepřítele: Pawnee ve svém úsilí nepolevovalo ani v okamžicích, kdy i jemu samotnému hrozilo během japonských náletů několikrát smrtelné nebezpečí.
Také lehký křižník Santa Fe, což byla vlajková loď kontraadmirála DuBose, velitele zvláštního operačního svazu soustředěného kolem obou poškozených plavidel, se během posledního japonského náletu ocitl v těžkostech a ve vážném nebezpečí, že může být potopen. Jen několik minut poté, co byl zasažen Houston, na něho zaútočil torpédový bombardér typu Nakadžima 97 (ve spojeneckém kódu Kate).

Nakadžima /Kate/ B5N1 na letadlové lodi Akagi i s torpédem, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nakad%C5%BEima_B5N

Křižník Santa Fe, který od Housonu mohl tehdy volně manévrovat, se naštěstí dokázal svrženému torpédu vyhnout. Jeho protiletadlový dělostřelci navíc Kate zasáhli, japonský letoun se po následné explozi ještě ve vzduchu rozlomil a obě hořící části pak dopadly těsně před příď lodi, která takto vzniklým ohnivým ostrovem úlomků proplula vysokou rychlostí.
Když byl odražen japonský útok, tak se lehký křižník Santa Fe přiblížil k Houstonu a kontraadmirál DuBose se megafonem zeptal: Je vaše situace beznadějná?“ Kapitán Behrens z můstku odpověděl: „Není beznadějná, ale je vážná.“ Načež jej admirál Behrens požádal, aby ostatní lodi skupiny převzaly asi tak tři sta mužů jeho posádky. Na vlečeném Houstonu nebylo tolik mužů třeba a v případě, kdyby se náhle situace zhoršila, byly by jejich životy v ohrožení. Poté DuBose vydal příslušné rozkazy, aby připluly doprovodné torpédoborce. Následně byla přetažena lana se závěsnými sedačkami, a poté byla ihned zahájena evakuace posádky. Na Houstonu zůstalo nakonec jen přibližně 200 mužů pro potřebné činnosti.
Zde pak ještě, z amerických historických podkladů, český historik, Miloš Hubáček, na str. 116., 117., ve své knize - Boj o Filipíny, píše, cituji:

„Tokijský rozhlas každý den oznamoval potopení dalších lodí a po určitou dobu dokonce i velitel Spojeného loďstva admirál Tojoda ovlivněn hlášením letců vracejících se z náletů věřil, že se podařilo 38. operační svaz zdecimovat a že skupina lodí chránících dva poškozené křižníky je jediné, co Halseymu zbylo. Proto vysílal jednu leteckou formaci za druhou, a dokonce i 2. úderný svaz hladinových plavidel viceadmirála Šimy, aby nepříteli zasadily poslední úder. Dvě letadlové lodi, křižníky a torpédoborce doprovázející Houston a Canberru zažívaly horké chvíle. Kontradmirál DuBose i velitelé jednotlivých plavidel skupiny si dobře uvědomovali, jakou roli jim velitel loďstva přidělil, a s černým humorem svoje uskupení pojmenovali návnadovou divizi číslo 1. Jak je záměr vlákat Japonce do léčky pro návnadovou divizi nebezpečný, věděl i Halsey a DuBoseovi odeslal lakonickou depeši; Nemějte obavy! DuBose odpověděl: Nemám obavy, jen žasnu a čekám. Ale nejlépe vyjádřil pocity posádek lodí návnadové divize velitel lehkého křižníku Birmingham, když signalizoval kontraadmirálu DuBoseovi: Teď vím, jak se musí cítit žížala na rybářském háčku!

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 118.
V této hře na past pro Japonce nechybělo mnoho, a celý jejich 2. úderný svaz viceadmirála Šimy by se byl ocitl v léčce nastražené admirálem Halseym. Bylo však ráno 16. října 1944, když východně od ostrova Okinawa japonské torpédoborce 2. svazu doplňovaly spotřebované palivo z větších a lépe PHM zásobovaných křižníků, a v tom na ně zaútočily dva americké palubní letouny z letadlové lodi Bunker Hil z operační skupiny 38.2, tedy jedné z oněch dvou, které si admirál Halsey držel v záloze, to pro případ, že se podaří Japonce přece jen vylákat. Japonci tento útok dvou osamělých letounů odrazili, aniž způsobil nějakou škodu. Mnohem důležitější však pro ně bylo, že viceadmirál Šima v danou chvíli pojal podezření, že americkému loďstvu musí určitě zbývat mnohem více sil, než se velitelství domnívalo, a proto začal pomalu, ale jistě ustupovat. O něco později stejného dne japonský letecký průzkum skutečně potvrdil, že objevil velmi silné uskupený amerických letadlových lodí na přístupech k Filipínskému moři a to již zneklidněl i admirál Tojoda. K dalšímu pak český historik Miloš Hubáček, z amerických a ostatních historických zápisů, na str. 117., 118., ve své knize - Boj o Filipíny, pak doslova napsal, cituji:

„Nařídil sice námořnímu letectvu rozmístěnému na letištích na Okinawě, Tchaj-wanu a Luzonu na americké loďstvo udeřit, ale pokud šlo o 2. úderný svaz viceadmirála Šimy, uvědomil si, že ve střetnutí s mnohonásobně silnějším protivníkem nemá naději. Proto mu přikázal odplout do bezpečné blízkosti souostroví Rjúkjú. ´ bylo evidentní´, napsal zklamaný Halsey, ´že nepřítel obdržel hlášení o zpozorovaných operačních skupinách 38.2 a 38.3 a stáhl se dřív, než mohla past sklapnout´. Japonské letecké formace, které 16. října na Tojodův rozkaz vzlétly k náletům na hlavní síly 38. operačního svazu, většinou své cíle vůbec nenašly, a pokud ano, byly útočící letouny zničeny dřív, než mohly svrhnout pumy a torpéda.
Série protiútoků, které japonské letectvo podniklo od 12. do 16. října na operační skupiny amerických letadlových lodí východně a jihovýchodně od Tchaj-wanu, zdaleka nesplnila očekávání japonského vrchního velení, přestože v jejím průběhu užilo několika set letounů. Je třeba si povšimnout, že proti 38. operačnímu svazu vzlétaly výlučně letouny z pozemních základen, a podle názoru zastávaného do té doby mnoha vojenskými odborníky mělo být takové střetnutí pro letadlové lodi osudné. Průběh letecké bitvy u Tchaj-wanu (Formosa) však prokázal, že silná uskupení letadlových lodí a jejich doprovod disponují dostatečnými obrannými prostředky; 38. operační svaz neztratil ani jednu loď.“

Tato 5 dní trvající bitva mezi japonským letectvem a svazem amerických letadlových lodí vlastně skončila dne 16. října 1944. Na admirálu Halseym pak bylo, aby zahájil bojovou operaci, která měla bezprostředně předcházet spojeneckému vylodění na ostrově Leyte. Konkrétně to pak znamenalo, že jeho svaz napadne japonské cíle v severní části Filipínského souostroví. Dne 17. října ale mohla na japonské základny na Luzonu udeřit jen 38.4 operační skupina kontraadmirála Davisona. Operační skupiny 38.1, 38.2 a 38.3 admirálů McCaina, Bogana a Shermana, tehdy ještě nějakou dobu vyčkávaly, zda se přece jen jako náhodou, neobjeví japonské loďstvo snažící se najít a zničit „rozptýlené zbytky“ 38. operačního svazu. Nic takového se nestalo a Japonci po stažení skupiny viceadmirála Šimy další své loďstvo do boje nevyslali. Když tedy i admirál Halsey pochopil, že se nejen záludností od Japonců nedočká, použil k útokům: na Luzon letadlové lodi všech čtyř operačních skupin. Byla středa 18. října 1944, když americké palubní letouny z letadlových lodí Wasp, Hornet, Franklin a Enterprise napadly velká letiště nacházející se severně od Manilské zátoky a i manilský přístav. Ve stejnou dobu pak letouny z Interpidu, Nancocku a Bunker Hillu ze skupiny admirála Bogana zaútočily na Laolag a Aparri na severním Luzonu a také na blízký ostrov Caminguin. Brzy ráno 18. října odstartovala i z palub letadlových lodí operační skupiny 38.4, kontradmirála Davisona, formace stíhacích a bombardovacích letadel s úkolem napadat letiště Nielson Field, a zároveň dostaly i další úkol. Tím úkolem bylo fotografovat Manilskou zátoku a také její přístav. Fotografování ihned ukázalo, že v zátoce kotví velký počet japonských plavidel. Proto již odpoledne ve 13:30, vzlétly palubní letouny k dalšímu náletu. Celkem 13 stíhaček z Enterprise a 12 z Franklinu, mělo zcela paralyzovat japonskou stíhací obranu s tím, že vzápětí zaútočí silná skupina střemhlavých bombardérů Typu SB2C (bojové jméno Helldiver) a torpédy vybavených Avengerů, doprovázená dalšími 12 stíhačkami Hellcat

Střemhlavý bombardér Curtiss SB2C Helldiver, foto je majetkem Wikipedie, zde zvětšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Curtiss_SB2C_Helldiver

Torpédový Grumman TBF-1 Avengers 1942, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

Stíhací palubní Hellcat F6F 3, May 1943, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Grumman_F6F_Hellcat

Ve stejné době pak nad oceánem zuřil tajfun, který svým okrajem začal silně ovlivňovat celé počasí nad oblastí severních Filipín. Tehdy, dle zápisů, prudký vítr hnal deštěm nasáklé chuchvalce mraků, které pak nad manilským přístavem vytvářely takřka souvislý příkrov. Pro piloty to znamenalo, že čelní skla kabin blížících se stíhaček a bombardérů byl zalité proudy vody a v některých chvílích prudce klesla viditelnost až jen na pouhopouhé půl míle. Jenomže piloti prý si nechtěly nechat v rozlehlé zátoce a za vlnolamy ujít tak lákavou kořist, jakou byly desítky nákladních plavidel včetně přibližně dvaceti velkých oceánských lodí.
Útok Američanů začaly Helcatty a zpod jejich křídel vylétly jako ohnivé šípy dvojice raket. Ve stejnou dobu však palbu zahájily pobřežní baterie a všechny ostatní protiletadlové zbraně na palubách napadených japonských lodí zuřivou palbu. Když odpálili Helcatty své rakety stiskli piloti spouště svých 12,7 mm velkorážních kulometů. Střely tak doslova bičovaly i hladinu zátoky a samozřejmě se zavrtávaly do všeho, co jim stálo v cestě, tedy i trupy plavidel. Ve druhé vlně pak nalétávaly Helldivery, které se před útokem vyšplhaly do předepsané výšky takřka 12 km. Pak se spouštěly jako dravý pták dolů, pronikly ochrannou clonou protiletadlové palby a asi tak v tisíci až pěti sty metrech uvolňovaly pumy zamířené na největší lodi, které se tehdy nacházely v chráněném kotvišti. Když se pak po svržení pum začaly vzdalovat, ještě po japonských lodích střílely ze svých 20mm kanonů.
Nejúčinnější zbraň nesly torpédové letoun Avangers, ale jejich útok byl z těch nejtěžších a nejnebezpečnějších. Aby mohly dobře a správně zaměřit svá torpéda tak, aby v jedné vteřině zdemolovala slabě chráněná dna obchodních lodí, musely poslední půlminutu nalétávat jen v malé výšce, pak letět jen přímým letem, a to nepříliš rychle. Po celou tu strašnou dobu představovaly pro japonské protiletadlové kanony a kulomety velice snadno se tvářící cíl.
Byl v tom velký kus hrdinství a dle tehdejších zápisů se ani jeden z pilotů až do poslední vteřiny neodklonil ze stanoveného a zaměřeného kursu ani o metr a všichni svá torpéda zaměřovali s tak pečlivou pozorností, jako by šlo o cvičný let a okolo nich jakoby neburácela ona přímo vražedná protiletadlová palba. Teprve když šedivé, 900 kilogramů těžké válce, torpéda, naplněná razantní výbušninou, dopadly na hladinu a hnaly se ke svým zaměřeným cílům, vzdáleným asi tak 500 metrů, se piloti divokým manévrováním, ve kterém uplatňovali každý do té doby naučený trik, a pak se pokoušeli odtud uniknout. Tehdy, v popisované době nebylo moc času, nebyla ani dobrá viditelnost na to, aby sledovali výsledky útoku, ale alespoň v jednom případě ještě stačili zahlédnout dva sloupy kouře, který se zvedal nad velkou cisternovou lodí.
Je pochopitelné, že piloti bombardovacích letounů Helldiver, nemuseli, jako ti v Avengerech čekat, aby se přesvědčil, zda bylo bombardování účinné. Bylo zřetelně vidět, jak jejich 500 kg pumy rozervávaly paluby a nástavby japonských obchodních a nákladních lodí.
Bylo pět hodin odpoledne, když již většina letadel z letadlové lodi Enterprise, skončila nad Manilskou zátokou, své zničující dílo a letouny se pak přes hřebeny hor na Luzonu vracely ke své mateřské lodi. Bylo načase, vždyť v 17 hodin a 30 minut to bylo čtyři hodiny, co letadla byla nad Manilskou zátokou ve vzduchu. Většina letadel měla za sebou jak náročné výstupy do výšek potřebné pro zahájení útoků, tak zase jiní složité manévry prováděné během náletů, kdy totiž musely překonávat i rozsáhlé a vysoko čnící horské masívy. Prostudováním některých historických dokumentů k tomu co vše ještě bylo nutno provádět pak český historik Miloš Hubáček, z amerických a ostatních historických zápisů, na str. 120., ve své knize - Boj o Filipíny, ještě o všech manévrech letadel dodává, cituji:

„To vše citelně ovlivnilo spotřebu paliva. Navíc teď prodlužovalo zpáteční let rozsáhlé odbočení na sever, neboť bylo třeba se vyhnout nebezpečné oblasti silné bouře. Velitel letu a současně velitel letecké skupiny Enterprise fregatní kapitán Dog Smith si dobře uvědomoval, že jeho letouny budou nejen přistávat za tmy, ale že řadě z nich určitě dojde palivo dřív, než se vůbec k čekající Enterprise přiblíží. Věděl to i velitel Enterprise kapitán Cato D. Glover a rovněž i velitel operační skupiny kontraadmirál Davison. Po osmnácté hodině proto přišel z Davisonovy vlajkové lodi Franklin příkaz, aby Enterprise s doprovodnými torpédoborci vyplula na západ, vracejícím se letadlům v ústrety. Ale i když letadlová loď plula vysokou rychlostí 26 uzlů, dokázala během půl hodiny zkrátit vzdálenost jen o 13 mil – a to bylo málo. Už 50 mil od ní skončilo několik bombardérů na hladině s prázdnými nádržemi.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 119.
Českému historiku Miloši Hubáčkovi se pak celý přistávací manévr letadel Enterprise, jednoznačně skvěle, pro nás suchozemce ze střední Evropy, podařilo věrně sestavit, z amerických historických dokumentů následovně. Z jeho knihy, - Boj o Filipíny str. 121., ještě tedy doslovně cituji:

„Deset minut před 19. hodinou se za téměř úplné tmy objevily nad Enterprise první letouny. Kroužily nad lodí a piloti napjatě sledující ukazatele paliva čekali na spásný pokyn k zahájení přistávacího manévru. Patnáct jich dosedlo šťastně, ale šestnáctý tvrdě narazil na letovou palubu. Než byly odstraněny trosky a paluba uvolněna tři Helldivery nouzově přistály na hladině poblíž Enterprise a jeden Helldiver a čtyři Avengery skončily v moři v dosti značné vzdálenosti. Pilot dalšího Avengeru ve tmě a zřejmě ve zmatku za situace, kdy mu už začal vynechávat motor, narazil do boku letadlové lodi Belleau Wood, přičemž celá tříčlenná osádka zahynula. Dva Avengery a tři stíhačky přistály na palubě Franklinu a jeden Avenger a jeden stíhač na Waspu. Bezpečně přistály i všechny Hellcaty, ale některým z nich zbývalo sotva tolik paliva, aby ještě mohly vlastní silou opustit přistávací pruh.“

A když pak všechny americké průzkumné letouny, i ty na větších vzdálenostech hlásily, že nepřítel již nemá ve vzduchu žádné své letouny, vydal kontradmirál Davison, doprovodným torpédoborcům příkaz, aby okamžitě zahájily záchranné práce. Určené torpédoborce začaly ihned pátrat na příletových trasách vracejících se letounů, když zvláště pozorně prozkoumávaly všechna místa, kde pak podle informací z letadlové lodi Enterprise nouzově přistály po vyčerpání těch posledních zásob paliva, nebo kde letci vyskakovali na padácích. Stejně tak námořníci s nočními dalekohledy přitisknutými k očím prohlíželi vše na černé hladině, zda někde neuvidí nějaký záblesk z miniaturní svítilny, kterou vždy měli letci připevněnou ke svým záchranným vestám, a pozorně naslouchali, jestli někde v hukotu lodních strojů a v šumění vln nebudou slyšet nějaké volání. Další námořníci v plovoucích oděvech pak stáli u zábradlí připraveni okamžitě skočit do moře a trosečníkům pomoci. Ke spuštění do moře byly připraveny motorové čluny a k rychlému svržení z paluby byly přichystány nafukovací gumové vory. Také zdravotníci stáli na palubě a čekali na možnost poskytnutí prvé pomoci. Na okrajích paluby ležely pečlivě srolovány provazové sítě připravené k přehození přes lodní boky, aby po nich mohli trosečníci vyšplhat na paluby. A samozřejmě, že v podpalubí byla přichystána lůžka, přikrývky a také bylo přichystáno pro všechny i občerstvení.
Do rána dne 19. října 1944, byla většina letců, kteří havarovali, zachráněna. V pátrání po zbývajících pak ještě odstartovalo, a to hned po rozednění, z letadlové lodi Enterprise ještě dalších 20 letounů.

USS Enterprise (CV-6) a USS_Saratoga (CV-3) 19. prosince 1942, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Doug ... r_1942.jpg

Letouny v linii prolétávaly nízko nad mořem, to aby nic na hladině nemohlo uniknout pozornosti při jejich pátrání. Tak se jim podařilo do 10ti hodin 40ti minut nalézt 12 a do čtvrt na tři odpoledne ještě dalších 11 trosečníků. Jakmile byli takto trosečníci zpozorováni, radisté pátrajících letounů podali rádiem zprávu pro torpédoborce, a osádky je velice rychle vyzvedly z moře. Po vyzvednutí dalšího dne, tedy 20. října byli všichni zachránění převezeni na Enterprise, kde bylo zjištěno, že z příslušníků její letecké skupiny, kteří se účastnili náletu na manilský přístav, vlastně chybí sedm mužů. Z nich pak tedy tři zahynuli v Helldiveru sestřeleném nad Manilskou zátokou, tři v Avengeru, který se měl roztříštit o bok Belleau Woodu a poslední, poručík Charles Bretland, se poté, co jeho Avenger musel nouzově přistát na hladině, z neobjasněných důvodů oddělil od ostatních dvou členů posádky letounu, zmizel ve tmě a už jej nikdy nikdo nespatřil. Tedy z těch, které bylo možno zachránit, byli vlastně až na tohoto jednoho nalezeni všichni trosečníci. Stejným způsobem, který byl právě vylíčen, byly organizovány všechny záchranné práce po celou dobu útoků 38. operačního svazu na nepřátelské cíle na Filipínách. Z knihy, - Boj o Filipíny str. 122., kterou napsal český historik Miloš Hubáček, ještě tedy dodatek, který cituji: „19. října se nad letiště v blízkosti Manily ještě jednou vrátily bombardéry z letadlových lodí Wasp a Hornet. Poté admirál Halsey nálety na severní Luzon zastavil.“

Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/William_Halsey_Jr.

V popisované době, kdy palubní letouny tohoto 38. operačního svazu zasazovaly velice těžké letecké údery všem japonským leteckým, námořním a pozemním silám v severní části Filipín, již tehdy vzlétaly, a to denně silné svazy, ze spojeneckých pozemních základen v jihozápadním Tichomoří k útokům na cíle v Nizozemské Východní Indii a na Mindanau, superpevnosti B-29 ze 14. letecké armády útočily z Číny na severní přístupy k Filipínám, letouny ze základen v jižním a středním Tichomoří bombardovaly Japonci dosud obsazené ostrovy v Marshallově souostroví a spojenecké letectvo ze základen v severní části Šalomounových ostrovů útočilo na izolované nepřátelské posádky na atolu Truk a v Karolínách. Tehdy skutečně Spojenecké vrchní velení učinilo vše pro to, aby před invazí na Filipíny dosáhlo v tomto prostoru naprosté nadvlády ve vzduchu a ztráty japonského letectva byly neskutečně katastrofální.
Český historik Miloš Hubáček ve své knize dokončil vše o osudu křižníků Canberry a Houstonu, když na str. 122., a 123., své knihy Boj o Filipíny o nich napsal, cituji:

„Dlouho však byl na vážkách osud křižníků Canberry a Houstonu, které s podpalubím zalitým tisíci tunami mořské vody se hlemýždím tempem sunuly na východ, z dosahu nepřátelských bombardérů. 18. října musely vlečné lodi Munsee a Pawnee doplnit palivo z nádrží dvou cisternových lodí. O dva dny později dorazila záchranná loď Current, z jejíž paluby přešlo na Canberru a Houston několik desítek odborníků, kteří posádkám pomohli udržet křižníky plavbyschopné. To už byla ´návnadová divize´mimo akutní nebezpečí a bylo možno odvolat i většinu doprovodných bojových plavidel. Po několika dnech Munsee a Pawnee vystřídaly dvě jiné vlečné lodi a hlavní odpovědnost za ochranu poškozených křižníků převzaly hydroplány startující ze základny atolu Ulithi. Canberra a Houston dosáhly laguny atolu v poledne 27. října. Odtud pokračovaly k provizorní opravě na Manus v Admiralitních ostrovech, poté do Pearl Harboru a nakonec ke generální opravě do loděnic na východním pobřeží Spojených států.
Když vezmeme v úvahu rozsah poškození obou křižníků, vzdálenost, kterou musely překonat pomalu taženy na ocelových lanech, nebezpečí, které zpočátku hrozilo ze vzduchu a poté od japonských ponorek, byla jejich záchrana jedním z obdivuhodných činů v historii války v Tichomoří.“.

Historiografie skutečně přikládá velký význam i této popisované letecké válce u Tchaj-wanu (tehdy ostrov Formosa a stejně tak je velký význam přikládán i letecké bitvě u Marian – ono „střlení krocanů“), neboť to byla skutečné i tato letecká bitva, která velice závažným způsobem ovlivnila další vývoj všech válečných událostí v oblasti jihozápadního Tichomoří.
Japonsku byly totiž, kromě materiálních ztrát, které přitom utrpěly, způsobeny i další ztráty, které měly dalekosáhlé důsledky. Totiž Tchaj-wan byl i důležitým zásobovacím a opravárenským centrem leteckých svazů, které se vlastně měly podílet i na obraně Filipín. A co že se stalo? Stalo se to, že byly zničeny dílny a sklady, což podstatně snížilo japonskou bojeschopnost při bitvách o Leyte a Luzon. Dále tady bylo i rozhodnutí, které admirálu Ozawovi nařizovalo, že má poskytnout k útokům na 38. operační svaz oněch 150 letounů, z nichž byla značná část zcela zničena, což velice oslabilo skupinu jeho letadlových lodí.

Admiral Džisaburó Ozawa, foto je majetkem Wikipedie.
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%BEisabur%C3%B3_Ozawa
Nakonec tak zůstalo admirálu Ozawovi jen 110 letadel, což se později velice nepříznivě projevilo v okamžiku, kdy mělo japonské 1. Mobilní loďstvo zasáhnout proti Spojencům, kteří se pak vylodili na Leyte, a negativně ovlivnilo i celkovou tehdejší japonskou obrannou strategii.


Použité historické podklady Pacifik 2:


- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640