Namibijští Češi
Pohnutý příběh tzv. "namibijských Čechů", konkrétně 56 dětských válečných polosirotků, které přijal tehdejší československý režim v rámci socialistické spolupráce, aby se zde učili a zapomněli na válku. Po letech se museli vrátit do Namibie – země, kterou neznali, jejímž jazykem nemluvili a v níž nechtěli žít. Namibie byla ještě v polovině osmdesátých let jednou z posledních afrických kolonií a probíhaly zde dlouholeté boje za nezávislost. Guerillovou válku vedlo tamní SWAPO, národně osvobozenecké hnutí, jehož aktivity podporovaly země tehdejšího východního bloku. V roce 1983 se předseda hnutí obrátil prostřednictvím konzulátu v Berlíně na československou vládu s žádostí o poskytnutí útočiště pro namibijské děti žijící v uprchlických táborech v Angole. Téměř šest desítek dětí (ve věku 5-7 let) dostalo šanci na vzdělání ve spřátelené socialistické zemi. Od roku 1985 byly umístěny v internátní škole v Bartošovicích a po třech letech je převezli do nově zrekonstruované základní internátní školy v Prachaticích. Učily se česky, sportovaly, chodily do školy. Nutno podotknout, že "idylické" situace s oblibou využíval místní režim k vlastní propagaci. Namibijské děti vystupovaly s folklórními soubory, chodily do prvomájových průvodů, recitovaly na oslavách MDŽ a navštěvovaly je stranické delegace.
Vše skončilo na počátku devadesátých let, kdy Namibie vyhlásila nezávislost. Nově ustavená republika požádala o vydání svých občanů. Po složitých diplomatických jednáních se děti opravdu na podzim 1991 vrátily. Nebyl to šťastný návrat. Brzy po příjezdu zažívaly děti silný kulturní šok. Ocitly se v prostředí se značně odlišnými kulturními návyky, nerozuměly jazyku a skupina byla rozdělena. Děti byly vráceny k příbuzným nebo adoptivním rodinám, mnohé se ocitly na zaostalém venkově bez elektřiny. Místní se jim vysmívali, za jejich jinakost všelijak trestali a ponižovali. Z původně zamýšlené elity národa se staly vyvrheli a cizinci ve vlastní zemi. Z některých se stali bezdomovci, další propadli alkoholu nebo drogám.
Ani po 28 letech života v Namibii se mnozí z nich nevzdali snu o návratu domů – do Česka. I po tolika letech se cítí být Čechy, stále mluví česky, používají svá česká jména, která jim daly vychovatelky a jsou spolu stále v kontaktu. Mimochodem, i své děti pojmenovávají po českých pohádkových postavách – Růženka, Zlatovláska, Popelka. Případný návrat dnes již dospělých lidí ale není snadný. V devadesátých letech mohli znovu přijet a studovat vysokou školu. Přijelo jich 15, ale většina nedostudovala a později byla deportována zpět. Pouze zhruba pět z nich bylo schopno vysokou školu dokončit. Ale i ti měli po návratu do Namibie těžkou pozici. Jejich diplomy nechtěli uznat, a tak je nikdo nechtěl zaměstnat. Nakonec se to ale podařilo a v současné době pracují v poměrně slušných pozicích. Zajímavostí je, že kulturní rozdíly měly neblahý vliv i na jejich soukromý život. Žádné z manželství nedopadlo dobře, kulturní rozdíly byly příliš velké. Jediné spokojené manželství mají ti, kteří mají českého partnera. To jsou například dívky, které u nás studovaly vysokou školu, našly si českého muže a on s nimi žije v Namibii. Afrikanistka a sociální a kulturní antropoložka Kateřina Mildnerová napsala o osudu namibijských dětí v Československu knihu Černí sokoli. V roce 2020 ji vydalo Nakladatelství Lidové noviny.
Zdroj:
https://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/cl ... kych-deti/
https://www.databazeknih.cz/knihy/cerni ... sku-450855
https://www.mzv.cz/pretoria/cz/kultura_ ... _ve_1.html
