Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 120.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 120.

Pacifik, skica prostoru z roku 1942, kde se odehrávali popisované boje i v roce 1944, skica je majetkem Wikipedie, zde byla zmenšena.
A vůbec ty nejzávažnější následky měl ten fakt, že japonské vrchní velení tehdy uvěřilo všem tvrzením svého námořního oddělení císařského generálního štábu o těžkých ztrátách v americkém loďstvu a jeho letectvu. V historických zápisech japonského císařství byly nalezeny dokumenty a v nich údaje založené na hlášeních japonských pilotů, ze kterých je zcela zřejmé, že údaje jsou nesprávné. Jedním z takových dokumentů, který to potvrzuje, je text komuniké, které císařský hlavní stan vydal ke dni 19. října 1944. V tomto komuniké, které nalezl a použil český historik Miloš Hubáček – kniha - Boj o Filipíny str. 124., se praví, cituji:

„Od 12. října naše síly nelítostně útočily na nepřátelské operační skupiny zdržující se ve vodách východně od Luzonu a Tchaj-wanu. Zahnali jsme je na útěk a více než z poloviny zničili. Celkové dosažené výsledky jsou následující: 11 letadlových lodí, 2 bitevní lodi, 3 křižníky a jeden torpédoborec nebo křižník potopeny a 8 letadlových lodí, 2 bitevní lodi, 4 křižníky, jeden křižník nebo torpédoborec a 13 nespecifikovaných lodí poškozeno. Kromě toho nejméně 12 lodí zůstalo v plamenech.“

Zajímavostí těchto hlášení je, že Japonci současně přiznali, že za období od 12. do 16. října přišli v těchto bojích o 492 letounů včetně asi 100 armádních letadel všech typů.
Rozbor a odhad štábu admirála Halseyho pak hovořil o zničení přibližně 655 japonských letounů různých typů včetně těch letounů, které sestřelila stíhací ochrana 38. operačního svazu. Mimo toho hovoří tento rozbor i o potopení 35 japonských lodí různých velikostí a o pravděpodobnosti poškození dalších 74 lodí. A protože Japonci jak je i vidno se vždy snažili vlastní ztráty snižovat a na druhé straně i američtí piloti byli mnohdy přehnaně optimističtí ve svých vlastních hlášeních, může se reálně odhadovat, že celkových ztrát, které „japonské letectvo v bitvě u Tchaj-wanu utrpělo, může být mezi 550 až 600 letadel.“

Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/William_Halsey_Jr.

Po válce byli vysocí japonští důstojníci dotazováni ohledně tvrzení, která byla uváděna v oficiálních komuniké vrchního velení. Důstojníci se jen usmívali a prohlašovali, že sami osobně nevěřili tomu ani z poloviny, ale že národ tomu uvěřil, a to že bylo v dané době velice důležité.
Když se zamyslíme nad hodnocením této odpovědi, musíme vzít též v úvahu, že po druhé světové válce už byl výsledek bitvy u Tchaj-wanu obecně všem znám, takže těžko bylo očekávat od generálů a admirálů přiznání, že se rok předtím nechali obalamutit svou propagandou.
Faktem však stále je a bude, že nezasvěcenou veřejnost zachvátila euforie, která do určité míry vždy zklidnila narůstající obavy z neslavného konce této války pro Japonce.
Jedny z tokijských novin tehdy napsaly: „Oznámení císařského hlavního stanu uvádí, že tato vítězství jsou pouze předehrou k větším budoucím vítězstvím. Víme, že se situace teprve začíná měnit, ale věříme, že připravíme cestu pro rozhodující operace a pro rozhodující vítězství…“
Císař Hirohito vydal zvláštní výnos a japonské masové oslavy „slavného vítězství u Tchaj-wanu“ pak probíhaly po celém Japonsku a také na všech velitelstvích japonských ozbrojených sil, které byly rozmístěny na Filipínách - a bylo vymalováno narůžovo.
Nutno říci, že navzdory všem poválečným tvrzením části japonských velitelů, o nedůvěře k optimistickým zprávám u výsledků střetnutí, císařský hlavní stan učinil řadu chybných strategických rozhodnutí, vysvětlitelných pouze tím, že uvěřil vlastní propagandě. Pak se také nedivme, že na základě přesvědčení, že Spojenci nemohou nahradit utrpěné ztráty a opravit poškozené lodi před koncem listopadu, japonské velení předpokládalo, že má k dispozici nejméně další měsíc k posílení a zlepšení obrany Filipín. Viceadmirál Šigeru Fukudome, velitel 2. letecké flotily, po válce před spojeneckými vyšetřovateli o bitvě u Tchaj-wanu uvedl, - dle tehdejšího zápisu soudu, cituji: „... i když výsledky pravděpodobně nebyly tak velké jak bylo oznámeno, měl jsem je za to, že bylo dosaženo významného úspěchu, a proto jsem očekával, že uplyne určitý čas, než budou spojenci schopni na jihu zaútočit. Nicméně, úder proti Filipínám přišel daleko dříve, než jsme očekávali.“
Také podplukovník Jorio Išikawa, štábní důstojník japonské 14. armády, při vyšetřování prohlásil: „V době, kdy došlo k vylodění na Leyte, převládalo na vysokých velitelských místech přesvědčení, že Spojené státy nejsou dostatečně připraveny, aby mohly zahájit invazi na Filipíny. Důvodem byla skutečnost, že naše námořnictvo oznámilo, že ochromilo nepřátelské operační svazy v letecké a námořní bitvě u pobřeží Tchaj-wanu. Zůstává faktem, že hlášení našeho námořnictva byla ve srovnání se skutečnými výsledky bitvy přehnaná, a následkem toho jsme chybně posoudili možnost nepřítele při útoku na Filipíny. Domnívali jsme se, že zahájil svoje operace nedostatečně připraven.“
Ke všemu ještě i Generálmajor Jošiharu Tomočika, náčelník štábu japonské 35. armády, přispěl do stejného těmito slovy, cituji: „Odhadovali jsme, že přibližně polovina oslavovaných amerických úderných leteckých sil byla natolik vážně ochromena, že se nemůže účastnit na filipínském tažení.“
No, a když to tak vše vezmeme kolem a kolem, tak vše nasvědčovalo tomu, že námořní důstojníci japonského hlavního stanu, kteří zřejmě znali skutečnou situaci nebo alespoň měli vážné podezření, že spojenecké ztráty u Tchaj-wanu byly podstatně nižší, než se tvrdilo, neinformovali o pravém stavu věcí raději své kolegy z pozemních vojsk, což ukazovalo i mnoho dalších výpovědí důstojníků po válce. Mnozí z těchto vysokých armádních důstojníků dokonce uvěřilo, že Spojenci v dohledné době na Filipíny vůbec nezaútočí. Stratégové z pozemních vojsk původně dokonce zamýšleli, že v případě spojenecké invaze, budou svádět na většině filipínských ostrovů pouze zdržovací boje, a rozhodně se nepříteli postaví až na Luzonu, který měl nejlepší zásobovací systém a byl dostatečně velký, aby na něm mohla být vybudována účinná hloubková obrana. Když po scénáři, který byl právě popsán, dostali tito důstojníci zprávy o amerických ztrátách jejich loďstva a letectva, tak řada z nich očekávala, že dojde-li k americkému vylodění, bude provedeno jen menšími silami, a tak je budou moci snadno zničit. Navíc se také domnívali, že když Američané přišli o tolik letadlových lodí a letounů, lze vlastně kterýkoliv jimi napadený ostrov dostatečně posílit, aniž by tomu mohl nepřítel zabránit…!
Český historik Miloš Hubáček – kniha - Boj o Filipíny str. 124., ještě nalezl a dodává, cituji:

„Za zaznamenávání stojí, že když Japonci začali zveřejňovat svá bombastická tvrzení, odeslal 17. října odpoledne admirál Halsey admirálu Nimitzovi depeši, s jejímž obsahem Nimitz 19. října seznámil tisk. Ve všech významnějších amerických listech se obratem objevila zpráva: ´Admirál Nimitz obdržel od admirála Halseyho uklidňující ujištění, že po zachránění všech lodí 3. loďstva nedávno označovaných tokijským rozhlasem za potopené ustupuje směrem k nepříteli. ´Netřeba zdůrazňovat, s jakou potěchou veřejnost přijala výrok o ´ústupu směrem k nepříteli´. Velení japonských pozemních vojsk však ke své smůle víc věřilo tvrzením svých admirálů než prohlášení velitele amerického 3. loďstva.“

Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.


Ostrov Leyte.

Filipíny, regionální mapa je majetkem Wikimedie, zde byla zmenšena.
Ze zeměpisného hlediska lze o ostrovu Leyte nalézt, že ve skupině Visayaských (Visajanských) ostrovů ve středních Filipínách má délku 184 kilometrů, největší šířka je 64 kilometrů a v nejužším místě měří 24 kilometrů. Na Leyte se od severu k jihu, celým ostrovem táhne po délce hlavní horský hřeben, od kterého pak se od východního úbočí, v severní části ostrova prostírá až k východnímu pobřeží rozsáhlá planina, která se jmenuje Leytské údolí.
V době, kdy se mělo odehrát vylodění na Leyte, tedy v roce 1944, měl ostrov přibližně 1 milión obyvatel. Tentokrát byla Spojenci zvolená oblast k vylodění nikoliv hustá džungle, jak tomu bylo na většině Tichomořských ostrovů, které Američané obsazovali v předchozích měsících. Na Leyte se jednalo o oblast, která byla zvolena k vylodění, tedy všechny invazní pláže, vlastně jen písčitý povrch a v přístupu k nim nebránily ani pobřežní korálové bariéry, ani pobřežní útesy. Tentokrát byl problém v tom, že byly všude rozsáhlé mokřiny a též bažiny a všude kolem husté sítě řek, které pramenily v horském masivu ve středu ostrova a pokračovaly napříč Leytským údolím až k východnímu pobřeží. No a právě ve druhé polovině měsíce října, tedy v tamějším monzunovém období, byly cesty pro těžká vozidla velkou překážkou v symbióze s nepoužitelnými a pruhy vytvářejícími rýžovými poli, které se táhly podél cest a byly i většinou neprůchodné. Spojenečtí plánovači vylodění si byli sice většinou vědomi potíží, které vznikne v době, kdy vojska vybavená množstvím bojové techniky budou nucena bojovat v období dešťů v takové slotě močálovitého terénu, ale bohužel, byla to cena, kterou bylo nutno zaplatit za urychlení postupu a k uspíšení konečného vítězství.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 121.

Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.
Většina historických děl zabývajících se bitvou o Filipíny nezapomene připomenout, že obsazovaní ostrova Leyte, mělo být vlastně jednou z rozhodujících operací v Tichomoří, na jejímž výsledku měl tehdy záviset i osud celých Filipín a vlastně vůbec i další průběh boje s císařským Japonskem. Také český historik, Miloš Hubáček, stejně jako mnozí další to připomínají podobnou větou, kterou najdeme na str. 127., jeho díla - Boj o Filipíny, cituji:

„Vzhledem ke své poloze uprostřed Filipínského souostroví se měl Leyte stát místem, kde se spojí jihozápadotichomořské síly generála MacArthura se středotichomořskými silami admirála Nimitze k mohutnému úderu, který vyrve Filipíny z rukou Japonců.
Ovládnutí ostrova Leyte, mělo tak otevřít spojeneckým pozemním jednotkám a i letectvu vlastně cestu k ostatním ostrovům filipínského souostroví. Mělo se stát takovým odrazovým můstkem, ze kterého by byl dál veden útok na Luzon a pak postupně i útok na samotné Japonsko. Všichni tehdejší velitelé, ať to byl Nimitz, či MacArthur si dle historických podkladů byli plně vědomi faktu, že bitva o Leyte musí být vedena tak, aby byla vítězná.“

Na druhé straně však cenu ostrova Leyte znali stejně tak i Japonci, pro které byla jejich situace v roce 1944 doslova kritická, viz předchozí ztráty. Japonci totiž již nesváděli své boje daleko od Tokia, byli tehdy přinuceni nasadit doslova vše, co měli, aby nyní uhájili své vnitřní linie, a pokud tyto linie nepřítel překročí, bude Japonsko již bezprostředně ohroženo. Byla to situace, kdy na tichomořském válčišti už před několika měsíci přešla iniciativa do rukou spojenců a tokijský generální štáb a si začal uvědomovat, že prohra v takto významné bitvě mohla zcela určitě zpečetit celkový osud japonského císařského impéria, a to s konečnou platností. Český historik na str. 127, a 128., své knihy - Boj o Filipíny – v několika větách vystihl a popsal co, že se to postupně vlastně stávalo, cituji:

„Boj o Filipíny – a jak se brzy ukázalo především o Leyte – nabízel japonskému vrchnímu velení poslední příležitost k zastavení spojeneckého postupu a k obnovení v samých základech otřesené prestiže. Bylo tedy nabíledni, že Japonci budou bojovat o udržení Filipín zoufale a s nasazením všech sil, které jim ještě zbývají.“

Samotné vylodění na ostrově Leyte dostalo kódové označení operace KING II.
Již také od počátku měsíce října roku 1944 se na ostrově Manus v Admiralitních ostrovech a na spojeneckých základnách na Nové Guineji začala soustřeďovat vojska a loďstvo jihozápadotichomořského velitelství generála MacArthura. Z tehdehdejších hlavních sil 7. loďstva viceadmirála Thomase C. Kinkaida (protože podléhalo MacArthurovu velení je také někdy spíše nazýváno - „MacArthurovým loďstvem“ byl vytvořen tzv. Středofilipínský útočný svaz /operační svaz 77/ o 738 plavidlech /157 bojových a 428 invazních lodí a 161 plavidel se speciálním posláním – například hydrografické, záchranné, dílenské, vlečné, cisternové a muniční lodi/). Tento svaz sice nebyl tak početný jako obrovské loďstvo, které Spojenci v červnu 1944 použili v Evropě při vylodění v Normandii (operace OVERLORD), ale vzhledem k tomu, že do něho byly zařazeny velké počty bojových plavidel, včetně doprovodných letadlových lodí, disponoval větším úderným potenciálem. Připočteme-li k tomu ještě 18 letadlových lodí a 6 bitevních lodí, 17 křižníků a 64 torpédoborců 3. loďstva (38. operační svaz), které se na operaci KING II též podílelo, šlo vlastně o největší námořní sílu, jaká kdy tehdy byla vůbec shromážděna.

Admiral Thomas C. Kinkaid, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_C._Kinkaid

Plán, který byl vytvořen pro spojenecké pozemní operace, a které souvisely s obsazováním Leyte, měl své čtyři hlavní fáze.
V první fázi měly být obsazeny malé ostrovy ležící při vjezdu do Leytského zálivu.
Druhá fáze zahrnovala vylodění na východním pobřeží Leyte v prostoru od města Tacloban na severu po Dulag na jihu, obsazení blízkých letišť, postup Leytským údolím a ovládnutí úžiny San Juanico oddělující Leyte od ostrova Samar a úžiny Panaon oddělující Leyte od ostrova Panaon.
Třetí fáze sestávala ze série převážně pozemních operací, během kterých mělo být dokončeno obsazení Leyte a jižní části Samaru.
Ve čtvrté fázi měl být obsazen zbytek Samaru a neutralizovány nepřátelské opěrné body v celém Visajanském souostroví.

Český historik na str. 128., a 129., své knihy - Boj o Filipíny – v několika větách popsal, které jednotky byly určeny pro operaci KING II, cituji:

„Pozemní vojska určená pro operaci KING II, tvořily jednotky 6. armády generálporučíka Waltera Kruegera. K výsadkovým plážím je měl přepravit Severní a Jižní útočný svaz, oba byly součástí Středofilipínského útočného svazu. Severnímu velel kontraadmirál Daniel E. Barbey a měl vézt X. armádní sbor generálmajora F. C. Siberta (tvořený 24. pěší divizí generálmajora F. A. Irvinga a I. mechanizovanou divizí generálmajora Verna D. Mudge), který se měl vylodit v severní části invazních pláží u města Tacloban, a 6. prapor rangerů, který měl obsadit ostrovy při vjezdu do Leytského zálivu. Jižní útočný svaz viceadmirála T. S. Wilkinsona měl přepravit k jižní části výsadkových pláží kolem Dulagu XXIV. armádní sbor generálmajora J. R. Hodge (tvořený 7. pěší divizí generálmajora A. V. Arnolda a 96. pěší divizi generálmajora J. I. Bradleyho). V záloze zůstávaly 32. a 77. pěší divize, zatím umístěné v Hollandii a na ostrovech Morotai a Guam.“

Rozdíl od všech předchozích již řečených MacArthurových operací byl v tom, že pro výsadkové operace v jihozápadním Tichomoří nebyla pro vylodění na Leyte zajištěna podpora letectva, které by operovaly z pozemních základen – Leytský záliv se totiž už nacházel za hranicí akčního rádia stíhaček a lehkých bombardérů rozmístěných na letištích na Nové Guineji, Biaku, ostrově Morotai, nebo na Palauských ostrovech.
Plán operace KING II z těchto důvodů předpokládal, že veškerou podporu a pak především ochranu veškerých invazních sil před napadením japonským loďstvem a jeho letectvem převezme u ostrova Leyte palubní letectvo admirála Halseyho, a to do doby, než velitel MacAtrhurova Dálněvýchodního letectva generálporučík George C. Kenney dobuduje se svými lidmi pro své letouny letiště na získaném Leytském předmostí.
Je jasné, že se počítalo s tím, že spolupráce letadlových lodí bude po celou útočnou operaci životně důležitým předpokladem a jakékoliv její předčasné stažení letadel, by také mohlo skončit až katastrofou. V době vytváření tohoto operačního plánu admirála Nimitze z 27. září 1944 bylo sice řečeno, že obecnou povinností admirála Halseyho bude vždy chránit a podporovat jihozápadotichomořské síly v zájmu obsazení všech cílů ve středních Filipínách a také zničení japonských námořních a leteckých sil, které se nacházely v oblasti Filipín nebo je ohrožujících. Avšak v jiné části Nimitzova operačního plánu bylo uvedeno naprosto jasně následující: „V případě, že se naskytne nebo může být vytvořena příležitost ke zničení hlavních sil nepřátelského loďstva, stává se jeho zničení prvořadým úkolem“. No, a že právě tohle považoval admirál Halsey za svoji hlavní povinnost, tak to skutečně dokazuje i ten fakt, že výše jmenovanou a citovanou formulaci Nimitze, zde zvýrazněnou, prostě začlenil do svého operačního rozkazu!
Historické dokumenty pak obsahují i fakt, že se skutečně stalo poprvé, že operační plány velké výsadkové operace obsahovaly takové, právě popsané ustanovení…! Do této řečené doby totiž vždy bylo povinností chránit výsadkové síly před útoky nepřátelského loďstva, ale ne aktivně vyhledávat příležitost ke střetnutí.
Existuje totiž v tomto případě příklad, kdy při vylodění v Marianách (Mariánské ostrovy), v měsíci červnu 1944 americký 58. operační svaz viceadmirála Spruanceho sice zahájil boj s blížícím se japonským loďstvem, ale když Japonci se svými loděmi začali ustupovat, nepustil se do jeho rozhodného pronásledování, ale vrátil se zpět k Saipanu, aby dál plnil svou prvořadou tehdejší povinnost, což byla ochrana výsadkových vojsk a plavidel útočného odřadu. V pozdější době mu pak vysocí důstojníci tvrdě vytýkali, že tím vlastně promarnil (vzácnou) příležitost ke zničení hlavních sil japonského loďstva. No a admirál Halsey, vzhledem ke své mnohem agresivnější nátuře, a tím i tvrdší a agresivnější strategii, by zřejmě na jeho místě skoro určitě postupoval zcela jinak, a když v souvislosti s útokem na Filipíny převzal od Spruanceho velení letadlových lodí Tichomořského loďstva, ihned si onou klauzulí zajistil, aby nebylo pochyb o jeho oprávnění tak učinit, jestliže se naskytne příležitost. K tomuto historickému vývodu pak Miloš Hubáček na str. 130, své knihy - Boj o Filipíny, ještě pár vět s určitým pokáráním dodal, cituji:

„Třeba říci, že právě Halseyho rozhodnutí neopakovat Spruanceho postup za bitvy ve Filipínském moři, který považoval za chybný a připisoval jej viceadmirálově přehnané opatrnosti a nedostatku útočného ducha, způsobilo za velké námořní bitvy (té největší zatím všech dob) o Leytský záliv velmi nebezpečnou situaci.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 122.
Z předchozího pak plyne, že v každém případě, mohl admirál Halsey při vylodění na Leyte, protože podléhal pouze admirálu Nimitzovi, se svým loďstvem operovat zcela nezávisle na generálu MacArthurovi. A z toho právě plynulo, že mohl, a to v kterémkoliv okamžiku rozhodnout o tom, co je jeho prvořadou povinností. Natvrdo pak český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 130., dovozuje, cituji:

„V rozkazech, které obdržel od Nimitze (admirál Halsey), nebylo nic, co by jej nutilo opatřit si MacArthurův souhlas se zamyšlenými kroky, dokonce ani nebyl povinen generála žádat o stanovisko. To dávalo Halseymu plnou možnost kdykoli přerušit podporu, kterou jeho letadlové lodi poskytovaly MacArthurovým invazním silám; generál tomu nemohl zabránit, a tak vlastně ani nevěděl, jak dlouho může na Halseyho spolupráci spoléhat.“

Rozvíjená myšlenka okolo největší námořní bitvy při vylodění na ostrově Leyte pak dále pokračuje faktem, že MacArthurovi sice podléhalo 7. loďstvo viceadmirála Kinkaida, ale na palubách jeho malých doprovodných letadlových lodí, což byla přestavěná obchodní plavidla, byl tehdy jen zlomek letounů, kterými disponoval na velkých letadlových lodích admirál Halsey. A tak viceadmirál Kinkaid sám, bez Halseyho 38. operačního svazu, nemohl poskytnout potřebnou podporu výsadkovým vojskům bojujícím na předmostí (Leyte) a současně ubránit předmostí při napadení silným nepřátelským loďstvem. Tehdejší úspěch či neúspěch vylodění tedy „mohl“ velmi snadno záviset na tom, jak rychle se generálporučíku Kenneymu podaří získat na Leyte provozuschopné letiště. A zde pak do hry vstoupilo, tehdy, a to významným způsobem, počasí. V prostoru Filipín je od září až do jarních měsíců pro východní část Leyte charakteristické časté silné deště a po většinu této doby tam hrozí i tajfuny. Terén, který je i za normální doby nepevný a na mnoha místech i bažinatý, je právě v pojmenované době úplně promáčený. Což znamená, že budovat za takovýchto podmínek letiště, tedy vzletové a přistávací ploch, je vlastně nesmírně obtížné a pracné.
Všechny zde rozebrané problémy s počasím a terénem samozřejmě při plánování leytské operace, dobře znali i MacArthur a jeho štábní důstojníci. Věděli, že těmto problémům se dalo možná vyhnout i posunutím data vylodění alespoň do doby, než bude obsazen blízký, a velký ostrov Mindanao, a bude možno použít letišť, která tam jsou zřízena. To byla jedna možnost, nebo pak vyčkat příznivějšího počasí.
Tyto možnosti však znamenaly, že bude ztracena příležitost napadnout Japonce v době, kdy jsou oslabeni předchozími ztrátami všeho druhu a mají velké obtíže. Generál MacArthur však nakonec rozhodl, že bude akceptovat všechna rizika v naději na rychlé vítězství; „měl za to, že rozhodným úderem může dobýt ostrov Leyte dřív, než se Japonci vzchopí k účinné obraně“.

Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.


Operace KING II. Boj o Filipíny.
Dle zápisů v historických pracích mnoha amerických a anglických spisovatelů byl pohled na spojenecké loďstvo, které bylo soustředěno na počátku měsíce října 1944 v Hollandii na severním pobřeží Nové Guineje a také v přístavu Seeadler na ostrově Manus na Admiralitních ostrovech prý naprosto velkolepý. Český spisovatel Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 131 a 132, pak z historických prací, sestavil to co, účastníci viděli a píše, cituji:

„Osádkám letounů přelétajících nad kotvišti se naskýtala nezapomenutelná podívaná na rozlehlou mořskou pláň posetou, kam až oko dohlédlo, černými tečkami. Byl to stovky lodí Středofilipínského útočného svazu. Když generál MacArthur připlouval k Hollandii na palubě lehkého křižníku Nashville, aby se připojil k invaznímu loďstvu, signalizoval mu viceadmirál Kinkaid: ´Vítejte do našeho města´! Viceadmirál samozřejmě neměl na mysli Hollandii. Ve dnech 10. až 15. října lodi se 160 000 muži výsadkových jednotek, veškerou výzbrojí a zásobami opustily kotviště. Zatímco na severozápadě zuřila letecká bitva u Tchaj-wanu (již zde i popsaná) a po jejím skončení admirál Halsey decimoval japonské letectvo na luzonských letištích, z Hollandie vyplulo 471 lodí a z Manusu dalších 267. Všechny mířily ke shromáždišti u vjezdu do Leytského zálivu, nazvaném ´Bod Fin´ a vzdálenému 1 250 námořních mil od Hollandie.“

Celou plavbu všech těchto těžce naložených invazních plavidel, zabezpečovaly a strážily bitevní lodi, křižníky, doprovodné letadlové lodi a torpédoborce ze 7. loďstva, a i když po celou dobu ve vzduch visela hrozba napadení japonskými ponorkami nebo letouny, na konvoj nepřítel nezaútočil. Předvoj konvoje byl tvořen menším uskupením bojových plavidel, která měla zároveň za úkol vyčistit Leytský záliv od min. Zároveň pak měl tento předvoj zajistit i bezpečný vjezd a prozkoumat i výsadkové pláže a poté zahájit ostřelování zjištěných japonských postavení na leytském pobřeží. Vědělo se sice, že popsané akce nepříteli prozradí, že nebezpečí spojeneckého vylodění je již na spadnutí, a zároveň tím bylo prozrazeno i místo vylodění; v Tichomoří však spojenecké vrchní velení dávalo před taktickým překvapením přednost podrobnému průzkumu a mohutné dělostřelecké přípravě. Ve stejném módu pak zvláštní skupina dvaceti pěti plavidel, převážně to byly minolovky, fregatního kapitána Wayeneho R. Louda vyplula již 10. října jako vůbec první uskupení Středofilipínského útočného svazu. O pět dní později se k minolovkám připojila také útočná skupina „Dinagat“ kontraadmirála A. D. Strubla, která byla tvořena osmi torpédoborci a také i několika zásobovacími a doprovodnými plavidly. Ochranu celého tohoto konvoje skupiny „Dinagat“, která vezla na palubách transportních torpédoborců 500 vojáků 6. praporu rangerů, tehdy zajišťovaly lehké křižníky Denver a Columbia a také čtyři torpédoborce kontraadmirála R. W. Haylera.
Celý tento menší konvoj, který byl popsán, se 15 října 1944 v dopoledních hodinách, setkal se třemi cisternovými loděmi s PHM, aby naposledy před útokem doplnil palivo.
Do doplňování paliva opět zasáhlo rozbouřené moře a vítr o rychlosti 55 km za hodinu, doprovázený prudkými dešťovými přeháňkami, dohromady způsobily, že se z tankování stala pracná a velmi nebezpečná práce. Až teprve zcela v pozdních večerních hodinách mohly teprve minolovky a transportní torpédoborce malého konvoje pokračovat směr Leyte.
Stejně pak po celou noc a i následujícího dne se mohutné vlny převalovaly přes přídě 45 metrů dlouhých minolovek, navíc otřásaly nástavbami a prakticky, jak znějí zápisy, znemožňovaly plavbu v určených formacích. Stále bylo nutno snižovat rychlost na devět uzlů a tato situace pak trvala až do večera dne 16. října 1944. Samotný ostrova Dinagat (odtud i název akce) a menší ostrovy Suluan a Homonhon, ohraničují prakticky dva vjezdy z Filipínského moře do Leytského zálivu. Letecký průzkum Spojenců tehdy na ostrovech odhalil japonská vojenská zařízení, která byla tehdy považována za radarové stanice, proto bylo rozhodnuto, že budou vyřazena z činnosti dříve, než by se přiblížily hlavní síly Středofilipínského útočného svazu. Tak vlastně vznikl úkol pro 6. prapor rangerů. Nejprve však vznikl při přiblížení úkol pro minolovky. V půl sedmé ráno dne 17. října 1944 se minolovky objevily v blízkosti ostrova Suluanu. Jakmile se však přiblížily a zhlédly je japonské hlídky, dal velitel této suluanské posádky, okamžitě, rádiem, zprávu svým nadřízeným.
V 7 hodin a 49 minut byl také informován i velitel Spojeného loďstva japonský admirál Tojoda, který v 8 hodin 9 minut vyhlásil pohotovost podle plánu Šó-1. A již krátce nato přikázal viceadmirálu Takeovi Kuritovi, veliteli 1. úderného svazu bitevních lodí a křižníků, aby vyplul neprodleně z kotviště u ostrova Lingga poblíž Singapuru.

Admiral Soemi Tojoda, nástupce Jamamota, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

Admiral Takeo Kurita, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Takeo_Kurita

Ale zpět k rangerům. Lehký křižník Denver vypálil své první salvy na ostrov Suluan v 8 hodin ráno. Již o 20 minut později přistály u pobřeží, čluny s rotou D, vojáků z 6. praporu rangerů.
Český spisovatel Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 132, cituji: „Bitva o Filipíny začala.“


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640