Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 123.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 123.

Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

Obsazení ostrovů Suluan, Homonhon a Dinagat.

Bylo řečeno, že začátkem Bitvy o Filipíny (konec posledního článku) byl útok na jeden ze tří ostrovů (Suluan, Homonhon a Dinagat, které ohraničovaly dva vjezdy z Filipínského moře do Leytské zátoky – viz skicu mapy ostrova Leyte), které měly obsadit rangeři z 6. praporu rangerů, když ostrov Suluan měla obsadit z tohoto praporu rota D. Čluny roty D s rangery přistály u ostrova Suluan a rangeři pak rychle překonali vzdálenost od pobřeží k majáku, jehož věž předtím již zasáhl granát z torpédoborce Denver. Japonská posádka již v budově nebyla, neboť velice rychle uprchla do blízké buše. Během několika málo hodin se americkým ranger podařilo, a to s pomocí místního obyvatelstva, zlikvidovat zbývajících 32 Japonců a již v 11 hodin a 30 minut mohl kontraadmirál Halsey odeslat k břehům ostrova Suluan torpédoborec Crosby, který americké rangem vyzvedl. Halsey předpokládal, že bude tyto rangery potřebovat ještě k rychlému obsazení ostrova ostrova Dinagut, což byl ten další z ostrovů v ústí v zálivu.

Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/William_Halsey_Jr.

V tuto dobu se začalo zhoršovat počasí až tak, že se viditelnost snížila na 800 metrů, když z oblohy se stále nepřestával valit hustý déšť a vítr pak zesílil až na zapsaných takřka 100 km/hod. Ihned se to projevilo tak, že 4 výsadkové čluny, kterými rota D přirazila k ostrovu Suluan, příboj a vlny poškodily natolik, že byly k převozu ranger na torpédoborec vlastně nepoužitelné. Další čluny však Crosby k použití neměl. Teprve další den odvezl pak rangery svými čluny další torpédoborec, kterým by Sands. Na ostrově Dinagatu se však ukázalo, že zásah roty D už není třeba. Totiž silný oddíl příslušníků 6. praporu rangerů, který se na půl kilometru široké pláži na severním výběžku ostrova vylodil 17. října hodinu poté co rota D na Suluanu, neměl již žádnou práci. Likvidaci tamější japonské posádky už obstarali vlastními silami filipínští partyzáni.
To znamenalo, že velitel oddílu Garrett mohl již ve dvě hodiny odpoledne zahlásit kontraadmirálu Strublovi, že se na ostrově nesetkal s žádným odporem.
Bylo poledne dne 17. října 1944, když k vjezdu do zálivu dorazil silný svaz bitevních lodí, křižníků a torpédoborců kontraadmirála J. B. Oldendorfa, který měl dle plánu na starosti palebnou podporu invazních jednotek a krátce za ním dorazila i operační skupina doprovodných letadlových lodí kontraadmirála Thomase L. Spragua. V dané době se však situace nejevila nadějně, neboť vítr a vlny neustále sílily. Došlo k výměně názorů mez meteorology, když meteorolog na Spraguově vlajkové lodi byl ve své předpovědi pesimistický a prohlásil, že nepříznivé počasí potrvá nejméně dva dny. Na základě této informace kontraadmirál navrhl, aby vylodění na Leyte stanovené na 20. října, bylo o dva dny odloženo. Naštěstí přesnější byl meteorolog, který byl u svazu kontradmirála Oldendorfa, a který předpovídal podstatné zlepšení během 24 hodin. Měl totiž pravdu. Již po půlnoci ze 17. na 18. října bouře utichla a ráno již začal čeřit hladinu moře jen svěží vítr. Také proto mohl již po deváté ranní, přirazit k břehům ostrova Homonhon další oddíl rangerů určený k jeho obsazení. Bojechtiví rangers byli opět zklamáni: Na Homonhonu vůbec nebyla japonská posádka přítomna. A tak se již zdálo, že spojenci velmi rychle ovládli všechny tři potřebné ostrovy, které střežily ústí do Leytského zálivu. Jenomže se velmi rychle ukázalo, že je neovládali zcela.
Totiž Filipínci, kteří tak nadšeně 17. října vítali ráno na ostrově Suluan 6. rotu rangerů, vyslali o dva dny později na ostrov Homonhon posla se vzkazem, že ti Japonci, kteří unikli americké vyčišťovací akci, je nyní nelítostně a zběsile vraždí. Jenomže vše nešlo hned, neboť již začalo 20. října vyloďování na Leyte a tak po celý týden nebyl k dispozici ani jeden vyloďovací člun, rangeři nakonec shromáždili flotilu kanoí a malých lodiček a pokusili se překonat patnáctimílovou úžinu, která dělila Homonhon od Suluanu. Celou tuto akci na zničení zbytku Japonců na Suluanu v historických dokumentech nalezl a popsal český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 134., 135., cituji:

"První pokus překazilo počasí, až druhý, provedený 31. října, se zdařil. Přepadový oddíl nepozorovaně přistál u pobřeží a byl informován, že se Japonci shromáždili v majáku poškozeném kanonádou Denveru, který stál na sto metrů vysokém útesu. Rangeři slezli útes a zaútočili. Většinu Japonců pobili a zbytek zlikvidovali tím, že maják vyhodili do vzduchu.“

I když byl průjezd do Leytského zálivu obsazením tří ostrovů, Suluanu, Homonhonu Dinagatu na křídlech takto zabezpečen, stejně se žádná z velkých amerických lodí neodvážila do zálivu vplout. To proto, že stále ještě trvaly obavy před japonskými minami. Protože stále bylo velice nepříznivé počasí, které trvalo po celý den 17. října, opozdily se minolovky fregatního kapitána W. R. Louda s úplným vyčištěním plavebních koridorů. K tomu jaká situace se vyvinula z důvodů mylného hlášení pak na str. 135., český historik píše, cituji:

„Nicméně v pozdních večerních hodinách toho dne (17. října) obdržel kontraadmirál Oldendorf hlášení – údajně od Louda - , že úžina mezi ostrovy Dinagat a Homonhon byla celá prozkoumána a žádné miny nebyly nalezeny. Informace byla zcela mylná, kdo byl jejím původcem, se při pozdějším vyšetřování nezjistilo, ale Oldendorf předal potěšující zprávu veliteli Středofilipínského útočného svazu viceadmirálu Kinkaidovi. Naštěstí během noci se americká plavidla do zálivu proniknout nepokoušela a již v půl sedmé ráno přišlo přesné hlášení oznamující, že úžinu se zatím podařilo prozkoumat jen z jedné pětiny. Přitom bylo zneškodněno 26 ukotvených min a další, pravděpodobně uvolněné za bouře, byly zpozorovány volně plující na hladině zálivu. Později bylo zjištěno, že Japonci mezi Homonhonem a Dinagatem položili minový zátaras.
Za této situace kontraadmirál Oldendorf již podruhé zvažoval návrh na odložení dne D. Protože se čas krátil, a pro invazní plavidla bylo nutno co nejdříve obstarat přesné informace o kvalitě vyloďovacích pláží, síle příboje, podmořských proudech a stavu mořského dna v pobřežních vodách, Oldendorf se nakonec rozhodl se svými loďmi do zálivu vplout. V devět hodin dopoledne se kontradmirál na můstku vlajkové lodi Lousville, před kterým se pomalu sunuly tři minolovky, vydal do nebezpečných vod následován několika dalšími bojovými plavidly. Dvě hodin trvalo, než lodi propluly těsně podél jižního pobřeží Homonhonu úžinou do zálivu. Odtud jich část zamířila k Dulagu, kde se nacházely jižní vyloďovací pláže. V 14.00 hodin je začaly bitevní loď Pennsylvanie a křižníky Minneapolis a Denver ostřelovat.“

Admiral Thomas C. Kinkaid, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_C._Kinkaid

Prakticky více než hodinu na ostřelování z lodí nereagovali. Teprve když v 15 hodin 15 minut průzkumné demoliční týmy Spojenců přestoupily z dopravních torpédoborců do výsadkových lodí, které se ihned vydaly k pážím, začala japonská obrana reagovat. Z pobřeží na Leyte se ozvala kulometná, minometná a dělostřelecká palba. Děla všech Oldendorfových lodí odpovídala, ale japonská obranná postavení bylo velice těžké zasáhnout a umlčet. Japonci velice dobře ukryly svá palebná postavení, i tak, že byla zakryta korunami stromů. To znamenalo, že i když Američané stříleli salvu za salvou, měli jen malou naději, že něco zasáhnou. A postupně začala palba obránců nebezpečně zesilovat a čluny průzkumníků zalévaly gejzíry vody zvedané explozemi granátů. Bylo 15 hodin 30 minut, když byl jeden člun naplno zasažen a potopen a o tři další minuty později 75mm granát zasáhl přední komín transportního torpédoborce Goldsborough, který se nejvíce přiblížil k pobřeží s burácejícími 102mm děly, a to na vzdálenost 1 500 metrů. Výbuch dle zápisů zabil dva námořníky, ale loď byla naštěstí poškozena jen nepatrně. Později, když se pak čluny s těmito příslušníky průzkumných a demoličních týmů vracely, přinášely osádky dobré zprávy. Zjistily totiž, že žádné miny nejsou ani pod hladinou, a nejsou tam ani žádné jiné překážky. Předaly i takové informace, že výsadkové pláže byly zvoleny správně, povrch pláží naprosto vylodění vyhovoval, Bylo 17 hodin 30 minut, když dal admirál Oldendorf rozkaz ostřelování zastavit, bylo to i proto, že dostal hlášení, že většina min již byla vylovena, tedy skončila v sítích. Poté admirál vydal rozkaz, aby v noci vpluly do zálivu i zbývající lodi jeho svazu palebné podpory.

Kontradmiral Jesse Oldendorf, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Jesse_B._Oldendorf

Historické zápisy dále říkají, že krátce po půlnoci z 18. na 19. října 1944 postihla Středofilipínský svaz prvá citelná ztráta. Totiž v 1 hodina a 35 minut torpédoborec Ross, který doprovázel jednu z minolovek, najel asi tak 8 mil jižně od pobřeží ostrova Homonhon na minu. Mina po své explozi roztrhla, a to doslova trup lodi, valící se voda zaplavila ihned strojovnu a stroje přestaly pracovat. Torpédoborec Ross se celý naklonil a pak se zastavil. Posádka, která chtěla zabránit převrácení, se pak snažila lodi trochu odlehčit a začala shazovat z paluby do moře všechno, co bylo možno rychle odmontovat a bylo také i postradatelné. Jenomže po pár minutách narazila na trup torpédoborce další mina, kterou přihnaly vlny. Po další explozi již dosahovalo naklonění torpédoborce Ross 14 stupňů. Celkem 23 mužů bylo zabito a devět zraněno, torpédoborec byl již zcela vyřazen z další účasti na útočné operaci, a posádka se jen s největším vypětím sil, už jen mohla snažit, aby svůj Ross ještě udržela na hladině. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 135., 136., celou tu anabázi torpédoborce Ross, končí slovy, cituji:

„Po několika hodinách nadlidského úsilí záchranných čet se zdálo, že bezprostřední nebezpečí potopení je zažehnáno. Připlula vlečná loď Chickasaw, upevnila lano a pomalu se s Rossem vydala na dlouhou cestu k atolu Ulithi. Ross byl jediným torpédoborcem, který v Tichomoří přežil střetnutí se dvěma (japonskými) minami.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 124.
Když začal rozbřesk dne 19. října 1944, byl Oldendorfův Středofilipínský útočný svaz rozdělen na skupinu Jih a skupinu Sever. Skupině Jih pak velel osobně admirál OLdendorf, a ta pokračovala v ostřelování jižní části invazních pláží a terénu za nimi. Druhá skupina palebné podpory Sever, kontradmirála G. L. Weylera, pak zamířila k severní části pláží poblíž Taclobanu. Také zde, tedy podobně jako den předtím na jižních plážích, se pak vydaly na člunech k pobřeží průzkumné a demoliční týmy. Ani tady na těchto místech nenašly žádné miny a ani podvodní protiinvazní překážky. Zdejší ostřelování ostrova trvalo až do setmění a poté se lodi obou skupin stáhly.
U pobřeží zůstávaly jen 4 torpédoborce s úkolem stále znepokojovat obránce po celou noc a vůbec jim nedovolit odstraňovat způsobené škody a zaujímat postavení, ze kterých byli během dne vyhnáni.
Zde je nutno též říci, že kromě námořního dělostřelectva, již od ranních hodin dne 18. října útočily na japonské obranné pozice i palubní letouny z amerických letadlových lodí. Z historických dokumentů pak o tomto nasazení letadel, píše český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 137., následující fakta, cituji:

„ Přímou leteckou podporu vylodění dostala na starost operační skupina doprovodných letadlových lodí kontradmirála Thomase L. Spragua. Měla zajistit leteckou nadvládu nad východní částí Leyte a nad Leytským zálivem, vyřadit z činnosti tamní japonské letiště a poskytovat invazním vojskům ochranu až do doby, než budou na Leyte uvedena do provozu vlastní letiště. Organizačně byla Spraguova skupina rozdělena na tři operační jednotky nazvané Taffy 1, Taffy 2 a Taffy 3. Každou tvořilo šest doprovodných letadlových lodí a osm torpédoborců. V plné síle operovaly až do 20. října, do té doby byly z každé z nich dvě letadlové lodi vyčleněny k ochraně připlouvajících invazních konvojů.“

Celou situaci kontradmirála Spragua zkomplikovalo pak rozhodnutí admirála Halseyho omezit před invazní údery proti Luzonu a středním Filipínám a místo toho s hlavními silami 38. operačního svazu vyčkávat, zda se podaří vlákat japonské loďstvo do nastražené pasti, představované zdánlivě bezmocnou „návnadovou divizí“ s poškozenými křižníky Canberra a Houston. V podstatě to znamenalo, že skupina doprovodných letadlových lodí se musela postarat o japonské letištní základny nejen na Leyte, ale i na zbytku Visajanského souostroví a na Mindanau. I když i admirála Halsey, a to velmi brzy, poznal, že jeho záměr nevyšel, a 18. a 19. října provedl řadu náletů na Luzon, povinnosti pilotů palubních letounů Spraguových letadlových lodí se podstatně rozšířily. Ale zvládli je tak dobře, že až do 24. října, čtyři dny po dni D, japonské letectvo prakticky vůbec nebylo s to proti invazním silám zasáhnout.
Přes všechno to tamější nepříznivé počasí, které převládalo většinu doby, kontradmirálové Sprague, Oldendorf, Hayler a Struble dokázali do večerních hodin 19. října splnit vše, co jim plán operace KING II ukládal. Jednotky generála MacArthura měly tak otevřenou cestu k tomu prvnímu vybranému z filipínských ostrovů, k Leyte.
Veškeré tehdejší pohyby velkých konvojů a všech spojeneckých invazních plavidel, které mířily k Leytskému zálivu, měly cíl obsadit tamější ostrovy střežící vstup do zálivu. Stejně tak jako ostřelování a bombardování východoleytského pobřeží a také průzkumné akce žabích mužů, vše odehrávající se ve dnech 17. až 19. října 1944, samozřejmě konečně Japonce přesvědčily, že americké vrchní velení si vybralo, jako to prvé místo k vylodění na Filipínách jen a jen ostrov Leyte. Dle historických zápisů však ještě trvalo několik dní po dnu D, než tehdejší velitelé japonských pozemních sil pochopili a přestali lpět na svém názoru, že jde jen vlastně o předehru k vylodění na Luzonu. I proto se zpočátku ani nesnažili leytskou posádku, která byla tvořena 16. pěší divizí a pracovními jednotkami, nějak víc posílit. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 138., dodává, z amerických historických pramenů, následující fakta, cituji:

„Vzhledem rozloze ostrova měl velitel divize generálmajor S. Makino velký problém s nejúčelnější dislokací svých omezených sil. Nakonec v severní části Leyte, v prostoru, kde se vylodil americký X. sbor, umístil 33. pluk, v jižní části ostrova, v operačním prostoru amerického XXIV. Sboru, 9. pluk a 20. pluk ponechal v záloze ve vnitrozemí ve střední části ostrova.“

Plán na obranu ostrova Leyte, který byl vypracován japonským generálporučíkem Sosakuem Suzukim, velitelem japonské 35. armády, předpokládal ochranou i Visajanského souostroví a ostrova Mindanao.

General Sosaku Suzuki, velitel japonské 35. Armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

Celý plán pak byl vlastně kompromisem mezi dřívější, všeobecně známou koncepcí, která předpokládalo zničit nepřítele rovnou na pobřeží a modernější pojetím hloubkové obrany, která byla se značným úspěchem uplatněna za bojů na ostrově Peleliu v Palauském souostroví. Proto již na Leyte Japonci nebudovali velmi složitý systém svých pobřežních pevnůstek a bunkrů. Měli totiž už zkušenost, že by jejich starý systém stejně nemohl odolat takové vražedné dělostřelbě a bombardování, které od Peleliu nyní prováděly před vyloděním, všechny spojenecké vyloďovací konvoje.
Plán obrany generála Suzukiho nyní měl pro Leyte jen požadavek likvidace nepřátelského výsadku na předmostí a to zřízením palebných stanovišť na pahorcích dominujícím pobřežním plážím. Podle tohoto nového plánu se tak vlastně jednalo jen o jakousi první linii obrany, ze které se obránci ve vhodnou chvíli, kdy se stane neudržitelnou, rychle stáhnou do vnitrozemí, na hlavní obrannou linii, která se bude opírat o horské hřebeny ostrova Leyte.
Bylo krátce před půlnocí z 19. na 20. října roku 1944, když se v „Bodu Fin“, sedmnáct mil východně od nejsevernějšího výběžku ostrova Dinagat, shromáždilo obrovské spojenecké invazní loďstvo. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 139., z amerických historických dokumentů skoro až poeticky píše, cituji:

„Na pravoboku se v temnotě matně rýsovala kontura ostrova Homonhon. Byl horká tropická noc a na palubách desítek transportních plavidel, kolem kterých jako neúnavní ovčáčtí psi hlídající své stádo kroužily torpédoborce, hledali úlevu skýtanou osvěžujícím vánkem muži výsadkových jednotek, kteří se již za pár hodin vylodí na nepřítelem obsazeném pobřeží. Ale jen málokdo měl to štěstí, že poslední hodiny před bojem dokázal spát.“

Ještě v noční době, se v 1 hodinu 53 minut, tedy již 20. října, od severního svazu kontraadmirála Daniela E. Barbeyho oddělila útočná skupina Panaon, která byla tvořena několika velkými výsadkovými loďmi a torpédoborci, a zamířila na jih k ostrovu Pananon, přiléhajícímu k nejjižnějšímu výběžku ostrova Leyte. Velitel skupiny kontradmirál A. D. Struble, tam měl vysadit 21. plukovní bojovou skupinu z 24. divize. Leytským zálivem pak na sever až k zátoce San Pedro a k hlavnímu městu provincie Leyte, Taclobanu, pokračovaly další dvě útočné skupiny Severního svazu: Skupina San Ricardo kontradmirála Fechtelera přepravující se na nejsevernější pláž Bílá 1. mechanizovanou divizi a skupinu Palo, které velel Barbey, přepravující 24. pěší divizi na pláž Červená, oddělenou od Bílé pláže půl kilometrem divokého prostředí buše. Jižní útočný svaz viceadmirála T. S. Wilkinsona, spolu se dvěma divizemi XXIV. armádního sboru pak směřoval do prostoru přibližně 18 km na jih, a to k vesnici Dulag. Útočná skupina kontraadmirála Forresta B. Royala měla vysadit na plážích Oranžová a Modrá, což bylo asi tak na 5 km širokém pásu písečného pobřeží, pěší divizi a dál pak na jih, na pážích Fialová a Žlutá, měla útočná skupina kontraadmirála R. L. Conollyho, vysadit 7. pěší divizi.
Již brzy ráno a to hned po rozednění, když se pak rozptýlila mlha sestupující z horských hřebenů, tak se objevila nízká linie leytského pobřeží. Bylo z hodin ráno, když k severním vyloďovacím plážím připluly bitevní loď Mississippi, Maryland a West Virginia a jejich 356mm a 406mm děla začala s hromovým rachotem pálit své prvé granáty.

Bitevní loď USS Mississippi (BB-41) v roce 1930, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Missi ... 28BB-41%29

Každá z lodí jich vystřelila 30 do předem určených pobřežních prostor a poté nastoupily dva lehké a dva těžké křižníky skupiny blízké podpory kontradmirála R. S. Berkeyho. K tomu pak dál nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 141., z amerických historických dokumentů, další dění v popisovaném prostoru, cituji:

„Zatímco lodní děla rvala pobřeží na kusy, letouny z doprovodných letadlových lodí a z letadlových lodí dvou operačních skupin Halseyho 38. operačního svazu útočily na japonská letiště na Leyte, Cebu, Negrosu, Panay a Mindanau. Další dvě Halseyho operační skupiny rychlých letadlových lodí střežily prostor východně od Leyte pro případ, že by se nepřítel rozhodl pro protiúder z tohoto směru.“

Filipíny, regionální mapa je majetkem Wikimedie, zde byla zmenšena.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 125.

Vylodění na ostrově Leyte.
Dne 20. října 1944 v 8 hodin ráno se transportní lodi, které vezly výsadkové jednotky prvých útočných vln na určená místa ostrova Leyte, dostala do určených pozic dle plánu, kterými byly překladové linie vzdálené asi tak 7 mil od pobřeží. Zde pak vojáci určení k výsadku prakticky po stovkách, sešplhali z transportních lodí na paluby člunů a ty je pak převážely k obojživelným traktorům a pěchotním invazním člunům, které opouštěly útroby velkých tankových lodí. Bylo 8 hodin 30 minut a první obojživelné traktory byly připraveny vyrazit z výchozí linie, která se nacházela asi tak 3 míle od pobřeží.

Obojživelné jednotky USA se blíží k Leyte, říjen 1944, foto je majetkem Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

Jako prvé se k pobřeží Leyte přiblížily speciálně vyzbrojené invazní čluny LCI (G). Tyto čluny pak proplouvaly paralelně pobřežím a jejich velkorážní kulomety a také kanóny po patnáct minut chrlily směr pláže proudy střel.
Ve stejné době pak bojové lodi vybavené těžkými děly, začaly zastavovat palbu, až ji pak zcela zastavily, ale stále ještě pokračovala palba torpédoborců na bližší cíle.
Poslední těžké údery pak na invazní pláže a do prostorů vylodění vyslaly raketomety, kulomety a kanóny, které byly nainstalovány na člunech LCI (G). Během několika málo minut tak bylo např. vypáleno 5 500 120mm raket. Lze říci, že prakticky snad každý čtvereční metr povrchu vyloďovacích pláží se během okamžiku proměnil v ohnivé žhnoucí peklo, ve kterém prakticky zmizely všechny poslední zbytky nějakého zeleného porostu. Vše v popisovaném prostoru zahalil kouř, prach a plameny.
Bylo přesně 10 hodin, když první vlna obojživelných traktorů s výsadky přirazila k pobřeží Leyte. Jen pouhé dvě hodiny vlastně uplynuly od chvíle, kdy vojáci, kteří vstupovali na ostrov Leyte, opustili paluby svých transportních lodí.
Mnohé se skutečně za ty dva roky naučili, neboť tato fáze vylodění si vyžádala na Guadalcanalu nejméně dvojnásobný čas. Jak říkají historické prameny, tak obdivuhodně rychlé časy jim vlastně umožnil velmi náročný výcvik a dokonalá organizace, no a též i využití všech zkušeností, které získali při vyloděních na Betiu, Kwajaleinu, Saipanu a na mnoha jiných místech při svých krvavých cestách na tyto ostrovy.
Nyní již výsadkové jednotky dle historických zápisů přistávaly podle stanoveného časového rozvrhu. Těch prvých třináct vln nemělo ani minutu nějakého zpoždění.
Japonští obránci byli zpočátku schopni odpovídat jen nepřesnou a nepravidelnou palbou některých svých děl, která byla vedena ze stanovišť, která byla ukryta v kopcovitém terénu ve vnitrozemí a teprve až po tři čtvrtě hodině se tak nějak vzpamatovali natolik, že se jim podařilo trefit i několik invazních plavidel na Červené pláži. Ve stejné době pak japonská minometná palba zapálila jednu z tankových výsadkových lodí, a přestože, za pomoci ostatních plavidel byl požár brzy uhašen, byl celý náklad zničen a řada mužů byla zabita.
V prostoru Bílé pláže se útočná skupina San Ricardo, nesetkala vůbec s žádným japonským odporem. Tankové lodi přirážely až k pobřežní linii a okamžitě se začalo s vykládkou tisíců tun válečného materiálu, zásob a bojových vozidel. Současně tím vším děním zahájila vyloděná vojska okamžitě i postup do vnitrozemí.
Historické zápisy si pak všímají i faktu, že takto s desítkami dalších bojových a invazních plavidel, vyplul z Hollandie k Leytskému zálivu i lehký křižník Nashville. Na můstku Nashville stál vedle velitele lodi kapitána C. E. Conneyho i vrchní velitel jihozápadotichomořské oblasti generál MacArthur se skupinou důstojníků svého štábu a s několika významnými filipínskými činiteli včetně nového prezidenta Sergia Osmeňi, náčelníka generálního štábu filipínské armády generála Basilia Valdeze a také generála Carlose Romula. Celé toto dopoledne dne D, sledoval generál MacArthur průběh vylodění, když jen občas prý prohodil pár slov, ale většinu času jen mlčky obhlížel břehy ostrova Leyte, na který v té době vstupovaly tisíce jeho vojáků. Tento příběh je zachycen v mnoha historických dokumentech v různé obměně, my si jej přečteme od českého historika Miloše Hubáčka, kniha – Boj o Filipíny – str. 142, 143, který, z amerických historických pramenů, píše následující příběh, cituji:

„Když se v blízkosti křižníků objevil periskop japonské ponorky a všechny vzrušila bleskurychlá akce doprovodných torpédoborců útočících na ponorku hlubinnými pumami, zdálo se, že jediný MacArthur nebezpečnou situaci vůbec nevzal na vědomí. 20. říjen 1944 byl jeho dnem. Splnilo se to, zač dlouho a urputně a se vší energií bojoval: vracel se v čele mohutné vítězné armády na Filipíny, tak, jak slíbil 11. března 1942, když na Rooseveltův příkaz opouštěl japonskými vojsky sevřenou pevnost Corregidor při vjezdu do Manilské zátoky.
Po poledni generál se členy svého doprovodu nastoupil do vyloďovacího člunu a zamířil k pobřeží. Ve svých vzpomínkách napsal:
‚Jak jsme se pomalu prodírali vlnami k Červené pláži, zvuky války sílily. Slyšeli jsme hřmot motorů letounů letících nad našimi hlavami bombardovat a ostřelovat nepřátelská postavení za vyloďovacími plážemi. Pak přišlo pravidelné dunění explodujících granátů lodních děl. Když jsme se přiblížili ke břehu, mohli jsme zaslechnout volání našich vojáků a přijímající rozkazy. Potom se nedaleko ozval nezaměnitelný rachot zbraní menší ráže.
Snadno jsem rozpoznal zvláštní klapot japonského kulometu; jak se zdálo, nebyl vzdálen od pobřeží víc než sto metrů. Cítili jsme kouř z hořících palem a slyšeli praskání plamenů. Velitel člunu spustil rampu asi padesát metrů od pobřeží a dál jsme se brodili vodou. K dosažení břehu stačilo třicet nebo čtyřicet dlouhých kroků, které patřily k nejvýznamnějším, jaké jsem kdy v životě učinil. Potom, když jsem stál na písku, jsem věděl, že jsem zpátky a proti svým starým nepřátelům z Bataanu, neboť na uniformách mrtvých japonských vojáků zářily insignie 16. divize.‘“

Celé toto generálovo líčení vstupu na ostrov Leyte mnoho desítek let nenechalo čtenáře na pochybách, že šlo skutečně o historický okamžik. Známá je i fotografie z Tichomoří, kdy generál MacArthur se svým doprovodem se brodí k ostrovu Leyte. Mnoho roků spisovatelé neznali pozadí toho proč generál MacArhur a prezident Filipín Osmeňi s doprovodem, se museli brodit na ostrov. Známo bylo, že vyloďovací člun, který MacArthura s doprovodem převážel, nabral na tehdy neklidné hladině moře tolik vody, že už nemohl připlout až těsně ke břehu, aby opřel příďovou rampu o suchou zemi. Později vyšlo najevo, že jeden z generálových pobočníků ihned volal vysílačkou vyloďovacího důstojníka Červené pláže a žádal ho, aby k převezení generála a jeho doprovodu na břeh, poslal jiný člun. Jenomže námořní důstojník, který to měl zařizovat, tehdy nevěděl, kde mu vlastně hlava stojí. To proto, že tento den odpovídal za hladký průběh stovek připlouvajících výsadkových plavidel s tisíci a tisíci muži a s tisíci tunami nákladu na palubách. To vše navíc probíhalo pod palbou japonských minometů a odstřelovačů. Důstojník prý jenom odsekl: „Ať se projdou!“.
A tak všichni ti, včetně vrchního velitele v nažehlené uniformě, s černými brýlemi na očích a s čepicí filipínského polního maršála na hlavě se skutečně po kolena ve vodě, „prošli“, i s filipínským prezidentem a doprovodem, mořskou vodou až na břeh ostrova Leyte (viz. fotografie).

Generál Douglas MacArthur a jeho štáb v doprovodu filipínského prezidenta Sergia Osmeñi (vlevo) přistávají na pláži Red Beach na ostrově Leyte, 20. října 1944. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

Vznikla tak slavná fotografie a i slavný filmový záznam. Méně známo bylo, co se stalo s oním vyloďovacím důstojníkem. Český historik Hubáček pak říká, že je o amerických důstojnících známo, že jich většina nebyla mstivá. Většina prý snášela „různé ústrky“ od svých nadřízených statečně a mnoho degradací kvůli tomu v americké armádě nebylo. O další anabázi MacArthura ještě český historik na str. 144, 145 říká, cituji:

„Technici instalovali na Červené pláži na obrněném transportéru přenosnou vysílací stanici a po krátké inspekci předmostí MacArthur přistoupil k mikrofonu. Hlasem zadrhávajícím pohnutím sděloval filipínskému lidu a celému světu, že se vrátil a že nadešla hodina zúčtování s nenáviděnými okupanty. Po projevu ještě nějakou chvíli pobyl na předmostí, než se vrátil na čekající křižník Nashville. 21. i 22. října generál znovu vstoupil na výsadkové pláže, chtěl se na vlastní oči přesvědčit, jak operace pokračuje. 23. října s prezidentem Osmeňou navštívil právě osvobozené město Tacloban a při slavnostní ceremonii tam oznámil rozhodnutí prezidenta Roosevelta o znovunastolení civilní filipínské vlády.
Dne 24. října, když se k Leyte přiblížilo japonské loďstvo, požádal velitel Středofilipínského útočného svazu viceadmirál Kinkaid MacArthura, aby se přemístil na pevninu; hodlal křižník Nashville připojit k ostatním bojovým plavidlům 7. loďstva. Ale generál konsternovanému admirálovi oznámil, že má v úmyslu setrvat na palubě křižníku, i když vypluje proti nepříteli. Kinkaid mu nemohl přikázat, aby Nashville opustil; než by riskoval život vrchního velitele jihozápadotichomořské oblasti, raději nedovolil, aby se Nashville účastnil bitvy v Surigaoském průlivu. Avšak vzhledem k nebezpečnému vývoji situace byl ráno následujícího dne nucen generála znovu a naléhavě požádat, aby alespoň přestoupil na velitelskou loď Wasatch, neboť Nashville je nezbytně třeba k bojovým operacím. Tentokrát už MacArthur nečinil potíže a rozhodl zřídit svoje velitelství v obsazeném Taclobanu.“



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=660