Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 126.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 126.

Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

K příběhu o přistání MacArthura a filipínského prezidenta Osmeňa a jejich doprovodů, je pak v historických souvislostech přivázán ještě i příběh, který se vypráví o tom, jak na tu skutečnost reagoval tamější japonský velitel 14. armády, generál Jamašita zodpovědný za obranu, když se o jejich vylodění na Filipínách dozvěděl.

General Jamašita, foto je majetkem Wikipedie, bylo pořízeno na Filipínách, kde se generál zodpovídal ze svých zločinů
Když se Jamašita dozvěděl, o MacArthurově rozhlasovém projevu z invazních pláží a následně uviděl i fotografie, které zachycovaly vstup generála MacArthura a spol., na předmostí – tehdy je uveřejnila celá řada světových listů – byl prý velice dlouho přesvědčen, že šlo o americký trik. Prý prostě nejprve vůbec nechtěl věřit, že by se tak významný velitel vystavil nebezpečí na linii fronty, a stále všem ve svém okolí tvrdil, že jak rozhlasový záznam, tak i fotografie, byly pořízeny v zcela bezpečném zázemí kdesi na Nové Guineji. Když se pak skutečně prokázalo, že MacArthur tam byl, a i několik hodin po vylodění navštívil pláže, tak generál Jamašita prohlásil, že kdyby to byl věděl, okamžitě by užil veškeré japonské letectvo na Filipínách k sebevražednému náletu a usmrcení MacArthura, aby tak pomstil smrt admirála Jamamota, jak bylo nalezeno v japonské historiografii.

Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
.Když se jednotky amerického X. armádního sboru úspěšně vylodily na severních plážích Červená a Bílá, okamžitě zahájily postup do vnitrozemí. Již v odpoledních hodinách dne D pak 1. mechanizovaná divize podporovaná Shermany obsadila Cataisanský poloostrov východně od města Taclobanu, na kterém se nacházelo významné a pro Američany potřebné letiště. Ve stejné době americká 24. pěší divize již postupovala podél tamější silnice Tacloban-Palo směrem na západ k výšině, která byla označena jako „pahorek 522“, a která dominovala nejen celému pobřežnímu silničnímu systému, ale také i celé invazní pláži. Protože si významu tohoto systému byli Japonci moc dobře vědomi, velmi pečlivě jej předtím opevnili.
Celé úbočí bylo pokryto zákopy, všechny jeskyně pak byly využity jako palebná postavení těžkých zbraní a všude byla i rozeseta maskovaná obranná postavení, ze kterých mohli obránci klást dlouhý a houževnatý odpor. Nicméně existovala nechtěná chyba obránců, která umožnila americké 24. divizi, že se jí podařilo obsadit „pahorek 522“, a to překvapivě a velice rychle a také s minimálními ztrátami. Totiž za velice těžkého předinvazního bombardování a ostřelování, Japonci svá obranná postavení na svazích obrácených k moři, po dobu palby dočasně opustili…! Když pak skončila celá těžká palebná příprava, Japonci se sice snažili svá obranná postavení znovu zaujmout. Jenomže postup amerických vojáků 24. divize byl tak rychlý, že vrcholku obrany celého pahorku prostě dosáhli dřív, než vracející se nepřátelé. Poté je z výhodných pozic přivítali přímo vražednou palbou. Americká 24. pěší divize tímto úspěšným manévrem dosáhla stanoveného cíle pro den D.
Ve stejné době kdy jednotky prvních sledů pronikaly do vnitrozemí plážemi Leyte, na samotných plážích pokračovala v horečnatém tempu velice důležitá vykládka zásob a válečného materiálu potřebného pro další boje. Do podvečera 17 hodin a 25 minut dne D byla tak vyložena i první skupina nákladních plavidel, a tak již na Červené pláži bylo vyloženo a uskladněno 6 750 tun zásob, na Bílé pláži pak 4 500 tun.
Ve stejné době, kdy k severním plážím přirážely obojživelné traktory a také výsadkové čluny i s vojáky X. armádního sboru, na jižních plážích, v prostoru vesnice Dulag, se vyloďovaly jednotky XXIV. Sboru generálmajora J. R. Hodge. Podobně jako na severu i zde tomuto vylodění předcházelo letecké bombardování a ostřelování pláží a i prostor za nimi. Nejsilnější ostřelování pak přicházelo od těžkých bitevních lodí Tennessee, California a Pennsylvania, a k nim se pak přidala děla z těžkých křižníků Louisville, Portland a Minneapolis, lehkých křižníků Honolulu, Denver a Columbia a více než tuctu torpédoborců.

Těžká bitevní loď USS Tennessee (BB43) 1943 foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Bylo 9 hodin 45 minut, když pozorovací letoun vystřelil světlice, kterými oznamoval, že prvá vlna výsadkových plavidel se dala do pohybu směrem k plážím. Na takto přicházející signál přenesla děla svou palbu dále do vnitrozemí. Vylodění pak proběhlo velice snadno, ozvala se jen jedna baterie japonských děl ráže 75 mm a také nepříliš účinná palba minometů. Proběhlo i pár ran děl menších ráží. Bylo poledne, když oddíly 7. pěší divize obsadily Dulag a postupovaly dál k důležitým japonským letištím. Z prostoru pláží Oranžová a Modrá v den D, postoupila 96. pěší divize prakticky až 3 kilometry do vnitrozemí. Výraznějšímu postupu oběma americkým pěším divizím z XXIV. sboru nebránila ani tak japonská obrana jako velmi těžký, rozbahněný, a velice promáčený terén. Přes všechny tyto v hlášeních popsané těžkosti však XXIV. sbor obsadil v den D dostatečně velké a prostorné předmostí. Zároveň bylo i vyloženo tolik vojska, techniky a válečného materiálu, že už prakticky před setměním, bylo možno považovat tu prvou fázi operace za úspěšně dokončenou. Navíc ještě, asi hodinu předtím, než se na severních a jižních plážích východoleytského pobřeží začaly v den D vyloďovat hlavní síly výsadkových vojsk, 21. plukovní bojová skupina 24. divize ovládla oba břehy Panaonské úžiny oddělující ostrovy Leyte a Panaon. Byla to úžina, kterou hodlali Spojenci využít jako základny pro motorové torpédové čluny. Úžina byla obsazena dle zápisů tak rychle, že se výsadek vůbec nesetkal s nějakou japonskou odpovědí, či sebemenším odporem. Historické zápisy ze dne D o Leytském vylodění hovoří vesměs pochvalně, a o japonské obraně jako zanedbatelné. Také ztráty byly hlášeny jako zanedbatelné, jen tak od několika japonských minometů a děl, které byly umístěny v palebných postaveních a přežily předinvazní ostřelování a bombardování. Tak trochu větší pohroma je spojována s mořem. V zápisech je věnována také větší pasáž lehkému křižníku Honolulu, což byla tehdy vlajková loď kontraadmirála W. L. Ainswortha a není ani zapomenuta přezdívka lehkého křižníku, která zněla od jeho posádky – „Modrá husa“. Všeobecně byl lehký křižník Honolulu považován za jednu ze šťastných lodí Tichomořského loďstva. O dalším nás pak bude informovat příběh lehkého křižníku Honolulu, který v americké historiografii nalezl a sestavil, český historik Miloš Hubáček – kniha – Boj o Filipíny, str. 147., 148., cituji:

„Přežil japonský nálet na Pearl Harbor, za bojů o Novou Georgii v červenci roku 1943 jej v bitvě v Kolombangary zasáhla dvě japonská torpéda, ale jedno pouze poškodilo příď a druhé vůbec neexplodovalo, podílel se i na operacích v Marianách a na Palauských ostrovech. Křižník, který válčil již čtvrtý rok a prošel mnoha bojovými akcemi, měl být už dávno odeslán k celkové opravě, ta se však stále odkládala. Nicméně, dosud neztratil ani jednoho muže posádky. V poledne dne D, když Honolulu splnil svůj úkol při ostřelování nepřátelských postavení, stáhl se asi pět mil od pobřeží a čekal, kdy bude znovu jeho děl třeba podle požadavku vyloděných vojsk. Po nějaké době velitel kapitán H. R. Thurber nařídil zaujmout výhodnější postavení, což znamenalo obrátit příď doprava. Manévr měl být proveden regulací otáček lodních šroubů, levý stroj proto dostal příkaz jednou třetinou síly vpřed, pravý jednou třetinou zpětný chod. V tom okamžiku přišlo přes mezilodní komunikační systém varování před leteckým nebezpečím a o sekundu později hlídka hlásila:´Torpédový letoun z levoboku!´
Kapitán Thurber, kterého právě začínal v jeho pohotovostní kabině stříhat lodní holič, vyběhl na můstek jako střela a uviděl, jak se z chuchvalce mlhy vynořil japonský bombardér a rychle se blížil. Hned nato letoun uvolnil torpédo. Dopadlo na hladinu, voda vystříkla a bílá zpěněná čára označovala jeho dráhu. Thurber ve zlomku vteřiny odhadl, že jedině okamžitý přechod na plný zpětný chod může křižník obrátit paralelně s dráhou torpéda. Vydal příslušný rozkaz.
Tři mučivé minuty uplynuly od okamžiku zpozorování torpéda do okamžiku, kdy dosáhlo lodi. Bohužel nestačily k dokončení manévru. V 16 hodin 2 minuty torpédo zasáhlo levobok těsně před můstkovými nástavbami. Exploze rozervala otvor o průměru 9x7,5 m, zdemolovala navigační místnost, část ubytovacích prostor posádky, jeden z muničních výtahů a zabila 60 mužů. Když se po několika minutách křižník zastavil, jeho naklonění na levou stranu už dosáhlo 13 stupňů. Úhybný manévr nařízený kapitánem Thurberem sice nevyvedl loď z dráhy torpéda, ale zabránil tomu, aby zasáhlo strojovnu nebo skladiště munice, což by zřejmě mělo katastrofální následky. Tak zůstala strojovna nepoškozena a životně důležitá zařízení fungovala. Okamžitě se pustily do práce záchranné čety a v podpalubí začalo přečerpávání paliva k vyrovnání náklonu. Kapitán Thurber později prohlásil, že křižník přežil jen díky tomu, že v první, rozhodující půlhodině, každý učinil to, co bylo třeba. Už v 16.15 se dal vlastní silou do pohybu a směřoval do mělkých vod poblíž invazní pláží. Kapitán chtěl, aby v případě, že přívaly vody podpalubí zaplaví, loď dosedla na dno v pobřežních vodách, kde bude i poté naděje na její záchranu. Po deseti minutách připlul na pomoc torpédoborec Richard P. Leary. Převzal zraněné a díky dodávce elektřiny, kterou poskytl, mohla být na Honolulu uvedena v chod další čerpadla. Pomoc nabídly i dvě vlečné lodi."

Jak říkají zápisy, tak tímto spojeným úsilím všech pak bylo až překvapivě rychle, tedy již v 17,00 odpoledne, vyrovnáno neklonění, čerpadla pracující na plný výkon pak držela přítok vody zcela pod kontrolou a bylo. Všude se pracovalo na plný výkon a s největším vypětím sil. Každý věděl, že je tam ještě řada příslušníků posádky, kterou je třeba vyprostit. Jednalo se o radistu třetí třídy Leona Garsiana a další. Voda zaplavila palubu nad ním, když odpočíval v kajutě, hluboko v podpalubí Postupně klepáním dal o sobě vědět. Později se s ním snažili zachránci udržovat spojení a přivádět mu vzduch ventilačním potrubím. Nakonec mu museli acetylénovým hořákem vyříznout otvor v deset centimetrů silné ocelové desce lodního pancíře, což si vyžádalo 6 hodin práce. Celkem tak zůstal Garsian, asi 16 hodin, uzavřen sám v podpalubí, než byl zcela osvobozen.
A díky obětavosti a statečnosti mnoha lidí vlastní posádky, ale i s pomocí ostatních plavidel přežila tzv. „Modrá husa“ to ohromné drama v Leytském zálivu a nakonec se dočkala odkládané generální opravy.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 127.
Ale pojďme dál.
Ještě před setměním dne D se musel další postup invazních vojsk zastavit, to aby byla vybudována všechna ta potřebná, i když zatím provizorní obranná postavení, která by vše a všechny chránila před napadením z vnitrozemí. Ještě více starostí však ve stejné době měli námořníci. Protože v popisované době října roku 1944, probíhala spousta dalších vyloďovacích akcí po celém světě a především na evropském válčišti byl právě zde v Tichomoří pociťován nedostatek nákladních a transportních lodí a jejich další ztráty mohly tak ohrozit další spojenecký postup, zde pak konkrétně ten nadcházející, kterým bylo vylodění na Luzonu. Bylo tehdy velkým problémem, nechávat pomalá a vlastně tak trochu neohrabaná nákladní a transportní plavidla, zůstávat někde u pobřeží na kotvách. Jak zní pak tehdejší předpisy a zápisy, tak při všech výsadkových operacích v jihozápadním Tichomoří byly nákladní a transportní lodi prvého sledu nakládány pouze takovým množstvím válečného materiálu a vojsk, aby bylo možno vykládku ukončit za denního světla a aby mohly na noc od vyloďovacích pláží odplout do bezpečí. V zápisech je pak též uveden příklad, že Severní útočný svaz kontradmirála Barbeyho na tom byl vlastně dobře, do 17 hodin a 25 minut byly jeho nákladní a transportní lodi na severních plážích vyloženy a v 18 hodin už mohly zamířit na moře. Jiná pak byla situace u Jižního útočného svazu viceadmirála Wilkinsona. Tam již v 15. hodin a 30 minut viceadmirál věděl, že do setmění vykládku neukončí a že jeho lodi musí zůstat v kotvištích až do příštího dne. A protože těm lodím nebylo možno v danou dobu poskytnout nějakou noční stíhací ochranu, musel viceadmirál Wilkinskon učinit nějaké jiné, náhradní řešení, které by poskytlo ochranu.
Náhradní opatření vypadalo tak, že se výsadkové pěchotní čluny, které byly vyzbrojeny kanóny, kulomety a raketomety, musely vytvořit nedaleko pobřeží vnitřní obrannou linii. Ta měla zabránit případnému nočnímu útoku japonských torpédových člunů. No a kolem celého ohroženého prostoru byly pak rozmístěny americké torpédoborce, které měly za úkol bránit svými protiletadlovými zbraněmi všechny kotvící lodi před napadením ze vzduchu. Dalším osvědčeným prostředkem též bylo použití kouřových clon. Po několikerém váhaní a po diskuzích bylo rozhodnuto, že prostě kouřové clony určitě pomohou. Japonský nálet bylo možno s největší pravděpodobností očekávat vždy za soumraku, nebo při rozednění, čili na rozhraní denního světla a tmy. Proto byly lodě nejvíce ohroženy v této době a tak byly zahaleny v rozhraní světla a tmy kouřem, který nedovoloval průhlednost přes umělá mračna. Japonští piloti tak nemohli rozeznat ani množství cílů, ani jejich celkové i jednotlivé rozmístění po hladině moře. Všechna bojová plavidla, která křižovala za hranicí kouřové clony, která řídí palbu svých protiletadlových zbraní střeleckými radary, mají pak v této situaci velkou příležitost útočníky zasáhnout. Problém byl jen s tím, že když foukal nepříznivý vítr, rozehnal kouřovou clonu, nebo když ta byla nesprávně položena, mohly útočící letadla cíle zahlédnout, přiblížit se a v danou chvíli se jim stal kouř pomocníkem – skryl je vlastně před protiletadlovou palbou. Navíc některé historické zápisy říkají, že tehdy byla zařízení vyrábějící kouř méně dokonalá, těžko se i uváděla do provozu a byla i často příčinou požáru.
I přes tyto poslední představené „mouchy“ převážil názor, že je prospěšnější stejně kouřovou clonu použít. To znamená, že již v 18 hodin 15 minut velké transportní lodi vybavené zařízením na výrobu kouře začaly vypouštět celá oblaka špinavé a šedivé mlhy. Přidaly se i výsadkové čluny, které nosily na svých zádích menší kouřová zařízení. Ty pak odpluly na návětrnou stranu kotviště a přidaly se vždy také k vypouštění kouře.
Kritická doba byla vždy od 18.15 do 20.45, kdy pracovala všechna kouřová zařízení na všech dostupných lodích úplně naplno. Potom během noci každou hodinu ještě pracovaly po 20ti minutách. Druhý nejnebezpečnější časový úsek pak přicházel hodinu před rozbřeskem, kdy se opět nepřetržitě valila nad hladinou moře oblaka kouře. To vždy ráno trvalo až do té doby, než se objevila „vlastní“ první stíhací letadla ochrany z doprovodných letadlových lodí. I když radar někdy opakovaně pozdě večer hlásil přítomnost letadlových lodí, k náletu nedošlo, zřejmě se jednalo jen o japonské průzkumné letouny. Podchyceno v zápisech je však, že v několika případech zahájila protiletadlová děla bojových plavidel konvoje chránících kotviště zcela zmatenou a zbytečnou palbu, jejímž výsledkem, bohužel, byly i ztráty ve vlastních řadách. Např. v 19.30 večer zasáhl 20mm granát vypálený z nezjištěné lodi jedno z 40mm děl lehkého křižníku Honolulu, přičemž explodovala část tam uskladněné munice. A tak k těm 60ti mrtvým, které předtím zabilo japonské torpédo, přibylo tímto dalších pět lidí a ke zraněným pak dalších 11. Prakticky ve stejné době, o které byl zápis, dopadl 127 mm granát na palubu velké výsadkové dokové lodi, jednoho muže zabil a 6 jich pak zranil. Následně byl, dle zápisu, vydán všem lodím v zálivu rozkaz, kterým se nařizovala přísná kontrola palby. Poté již k žádným incidentům dlouho nedošlo.
Ve stejné době, která je zde již několikrát řečená, době kdy byl torpédován lehký křižník Honolulu, v den D, utrpělo brzy po ránu následujícího dne spojenecké loďstvo v prostoru Leytského zálivu i další ztrátu. Totiž těsně po rozednění pronikl japonský letoun bariérou protiletadlové palby a narazil přitom na velitelský můstek australského těžkého křižníku Australia. Těžký křižník Australia tehdy operoval v sestavě skupiny blízké palebné podpory kontraadmirála Berkeyho. Podobně jako před ním Honolulu, byl také křižník Australia veteránem války v Tichomoří, když od vylodění u Arawe na Nové Británii v prosinci roku 1943, se také účastnil všech tehdejších invazních operací prováděných v jihozápadní oblasti.
Nyní byl vlastně jedním úderem na dlouhou dobu vyřazen z boje.
Mimo toho, že byla vážně poškozena loď, byl bohužel zabit velitel lodi Australia kapitán Dechineux a dalších 19 mužů, 54 jich bylo zraněno. Tehdy se sice jednalo o sebevražedný útok ale jen ze strany japonského pilota. Útok však ještě nepatřil mezi Kamikaze, která také ještě nebyla onou vlnou Kamikaze, ta se objevila až za čtyři dny později a bude zde také krátce popsána.
Během popisovaného dne (D+1) dal velitel 7. loďstva viceadmirál Kinkaid příkaz, aby Australia a Honolulu, doprovázeny dvěma torpédoborci, odpluly na základnu na Admiralitních ostrovech.

Admiral Thomas C. Kinkaid, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_C._Kinkaid

Historické zápisy pak říkají, že poškození těchto dvou spojeneckých křižníků Australia a Honolulu, bylo vlastně tím nejvýznamnějším úspěchem, kterého se podařilo japonskému letectvu dosáhnout ve dnech 20. až 23. října 1944 v Leytském zálivu. Japonci v těchto vyřčených dnech října zasahovali proti spojeneckým invazním jednotkám letecky jen velice váhavě, což mělo své dva hlavní důvody.
Tím prvým důvodem bylo, že japonské vrchní velení si ještě stále neujasnilo, jestli se postupujícímu nepříteli mají postavit na rozhodný odpor již zde na Leyte, anebo se mají více soustředit na obranu ostrova Luzon. Nechtěli proto zatím ztrácet zbytečně své letouny v bojích o Leyte .
Tím druhým důvodem pak byla vysoká aktivita letounů, kterými nepřítel – Spojenci - operovali z palub doprovodných letadlových lodí, tedy přímo z letadlových lodí operačních skupin Halseyho 38. svazu a letounů dálněvýchodního leteckého velitelství generálporučíka Kenneyho (bylo zde již také popsáno). Dvě operační jednotky doprovodných letadlových lodí se zaměřily na podporu a ochranu vyloděných vojsk, zatímco třetí napadla japonská letiště na severním Mindanau a na ostrovech Negros, Cebu, Panay a Bohol.

Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/William_Halsey_Jr.

Rychlé letadlové lodi pod velením admirála Halseyho podporovaly vylodění po celý den 20. října 1944. Operační skupiny 2 a 3 pak zůstaly nablízku i později, když útočily na japonská letiště v celém Visajanském souostroví, a pak především byly připraveny odrazit jakýkoliv eventuální útok japonského loďstva. Operační skupiny číslo 1 a 4 pak tankovaly 21. října a již den nato skupina 1 zamířila k atolu Ulithi doplnit zásoby, munici, pumy a torpéda. Načež pak v posledním týdnu října provedly i letecké síly generálporučíka Kenneyho ze základen v jihozápadním Tichomoří celou řadu náletů na japonská letiště na Mindanau a ve středních Filipínách k přímé podpoře vylodění v Leytském zálivu. Spojenecké jak pozemní, tak i námořní letectvo tedy vlastně dokázalo v rozhodujících počátečních dnech činnost leteckých sil japonského letectva plně kontrolovat a nepřipouštět jeho „letecká“ překvapení.
Při vyloďovaní na cizím území se stalo vždy prvořadým cílem každé výsadkové operace, že muselo být obsazeno nepřátelské letiště. Mělo se umožnit vlastnímu letectvu využívat obsazených letišť. Tam kde letiště neexistovala, musela se v co nejkratší době vybudovat. V prvé fázi každého vylodění poskytovaly invazním vojskům nejprve podporu letecké skupiny z letadlových lodí. Vždy ale po několikadenním intenzivním nasazení museli být piloti z těchto skupin – jejich počet byl totiž omezen, a proto byli neustále v akci bez možnosti odpočinku – na pokraji sil, jejich výkonnost klesala a hrozilo vážné nebezpečí havárií. Bylo tedy jasné, že museli být tito piloti vystřídáni a to většinou piloty pozemních vojsk.
Zde pak konkrétně, jak hovoří historické zápisy, byla taková situace, že když Spojenci obsadili japonská letiště u Taclobanu a Dulagu, stalo se tak 21. října 1944, za vítané pomoci Filipínců, museli se okamžitě pustit do úprav těchto letišť, což zde byla velice úmorná práce.
Tak např. Dulagské letiště bylo nepochopitelně situováno na mokřinaté planině severně od řeky Marabang a nedostatečné odvodnění a vrstva usazených naplavenin je zpočátku činily naprosto nepoužitelnými.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 128.
Hovoříme stále o úpravě Dulagského letiště na Leyte, které se nacházelo na mokřinaté planině severně od řeky Marabang a bylo třeba jej zbavit nejen usazených naplavenin, ale především jej zprovoznit pro pozemní letectvo, které mělo podporovat další postup po vylodění.
Tady historické zápisy říkají, že přes okamžité horečné pracovní úsilí, které bylo vyvinuto ihned po obsazení letiště, které provádělo několik stovek „mořských včel“ a pomáhali zde i velkým dílem dobrovolně Filipínci, a byla zde nasazena i těžká technika, byl ještě dne 25. října 1944 povrch letiště stále měkký a celkově nerovný, Byla to doba, kdy začala, a to 25. října 1944 velká námořní bitva (bude zde popsána) a i v tomto stavu se muselo používat letiště se svou nouzovou přistávací plochou, pro palubní letouny – mezi 25. a 28. říjnem jich na tomto letišti přistálo 89 ze 17ti různých letadlových lodí Spojenců.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 153., doplňuje, z amerických historických pramenů, o tamějších letištích ještě tato následující fakta, cituji:

„Letiště na Cataisanském poloostrově u Taclobanu na tom nebylo o nic lépe, půl metru pod jeho povrchem se nacházela hladina podzemních vod. 23. října si je prohlédl velitel 6. armády generálporučík Krueger, aby usilovně pracující ženisty „povzbudil“ varováním, že pokud nebude co nejrychleji uvedeno do provozu, budou oni sami nejpozději do 24 hodin vyhrabávat okopy, ve kterých by se ukryli, aby si zachránili život. Velitel armády totiž už věděl, že se k Leyte blíží mohutné japonské loďstvo.
V krátké době však nebylo v lidských silách udělat víc než pokrýt přistávací dráhy deseti až patnácticentimetrovou vrstvou udusaného písku, štěrku a hlíny. Po této úpravě sice už mohlo taclobanské letiště sloužit k nouzovému přistání letounů z letadlových lodí, ale jeho povrch byl stále špatný, že například 25. října, kdy jich tam dosedlo kolem stovky, téměř čtvrtina z nich havarovala – kola se zpravidla na měkkých místech zabořila a letoun se postavil na nos“.

General Krueger, velitel americké 6. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

Ve stejné době kdy na obsazených letištích sváděli „mořské včely“ s dobrovolníky z řad Filipínců, svou zoufalou bitvu s časem, vojáci všech vyloděných jednotek ode dne D+1, tedy od 21. října, neustále vytlačovali Japonce od pobřeží Leytského zálivu stále dál do vnitrozemí. A dařilo se jim.
Oddíly z 24. pěší divize zajišťovaly na severu levý bok až k sektoru X. sboru a 1. mechanizovaná divize, pak obsadila město Tacloban (hlavní město Leyte).
Obě dvě divize ještě úspěšně odrazily řadu japonských protiútoků a při následném dobývání nepřátelských opěrných bodů jim vydatně poskytovali svou pomoc, vedle letounů z doprovodných letadlových lodí, i námořní dělostřelci.
Zápisy vzpomínají například torpédoborec Killen, který umlčel svou palbou tři nepřátelská dělostřelecká postavení a to jen během třiceti minut. Námořní dělostřelectvo pak prokazovalo pěšákům velmi cenné služby i v noci, kdy svým pravidelným vypalováním osvětlovacích granátů bránilo Japoncům využívat tmy k přeskupováním vojska a k nenadálým výpadům.
Bylo 23. října 1944 a 1. mechanizované divizi se podařilo dosáhnout břehu úžiny San Juanico, a to v místě vzdáleném jen deset kilometrů od hlavního města ostrova Leyte Taclobanu. Po velmi krátké době se silné útočné oddíly přepravily na svých výsadkových člunech přes úžinu a vstoupily na jihozápadní břeh důležitého ostrova Samar. Samar propojoval velmi významnou vodní cestu, po které by mohli Japonci i nadále přesunovat své jednotky a mohli tak udeřit z moře na výsadkové pláže. Ty byly tímto úspěšným útokem nyní pod americkou kontrolou. Americká 24. pěší divize ve stejné době ovládla, západně od města Palo, dvě důležité a Japonci velice urputně bráněné vyvýšené pahorky. Tím se jim pak otevřela dál i cesta na západ do celého Leytského údolí.
Jednalo se o velké úspěchy, neboť ve své podstatě, dvě divize X. armádního sboru, prakticky během pěti dní dosáhly významných úspěchů. Navíc za poměrně malých ztrát.
Úspěch to byl zaznamenaný i proto, že byl překvapivý, zejména z důvodů srovnání s většinou předchozích invazních operací v celém tom jihozápadním a středním Tichomoří, kde prakticky každých sto metrů, které se podařilo po krvavých bojích Japoncům vyrvat, platili i Spojenci těžkými oběťmi. Později se prokázalo, že tím hlavním důvodem proč ten rozdíl, byl vlastně prostý fakt, že Japonci sice prý nevylučovali možnost vylodění Spojenců na jihu v oblasti Dulagu, ale na druhé straně nebyli vůbec připraveni na útok proti Taclobanu na severu. Jako důkaz byl předkládán fakt, že tam Japonci umístili štáb své 16. divize ve víře, že v případě bojů na Leyte bude štáb vlastně v bezpečí, neboť bude za frontou…!
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 154., doplňuje, z amerických historických pramenů i další důkaz i z japonských historických pramenů, když píše následující důkaz, cituji:

„Náčelník štábu (japonské) 35. armády generálmajor Tomočika po válce vypověděl: ´Špatně jsme odhadli, kde dojde k prvnímu nepřátelskému vylodění, a proto byla naše obrana v tomto prostoru velmi slabá. Odhadovali jsme, že je větší pravděpodobnost vylodění v oblasti Dulagu, ležícího naproti vjezdu do Leytského zálivu, než v Taclobanu, který se nachází v nejvzdálenějším horním konci zálivu. Strategii, podle které došlo k vylodění na našich slabých místech, nepříteli umožnil skvělý zpravodajský systém, podporovaný agenty z řad partyzánů, kteří pronikali do našich linií a odesílali životně důležité informace o rozmístění našich jednotek´.“

Nutno je pak také říci, že i když se 96. a 7. divize XXIV. armádního sboru, vysazované na jižních plážích, určitě setkaly s mnohem důraznějším a tvrdším odporem než X. sbor na severu, stejně byl i jejich postup velice pozoruhodný.
Vždyť vlastně 7. divize z tohoto sboru 20. a 21. října obsadila rychle Dulag a jeho letiště a poté hned pokračovala na západ do vnitrozemí podél řeky Marabang, jak znějí zápisy. Dne 24. října již tato divize obsadila další letiště na úpatí horských hřebenů, které byly vzdálené téměř 20km od pobřeží. No a 96. divize poté vedla útok z pláží Oranžová a Modrá hned dvěma směry: bylo to jednak podél pobřeží na sever, vstříc i jednotkám X. armádního sboru, konkrétně jeho 24. pěší divizi, a jednak také na západ, tedy do nitra ostrova Leyte (viz základní skicu).
V operačním sektoru americké 96. pěší divize se nacházelo jedno z těch hlavních středisek japonské obrany, ze kterého se ovládaly jižní pláže.
Byla to do výše 350 metrů se zvedající skupina zcela zalesněných hřebenů, která se nazývaly Catmonský vrch. V těch prvých dnech po vylodění americká pěchota Catmonský vrch velice rychle obešla, neboť v té prvé fázi, bylo pro ni, v danou dobu, tím nejhlavnějším úkolem číslo 1 rozšířit co nejvíce předmostí a pak, jak zde bylo již připomenuto – obsadit letiště!
Dalším důvodem rychlého postupu též bylo, že bylo nutno poskytnout námořnímu a polnímu dělostřelectvu mnohem více času, aby mohlo zpracovat – zpacifikovat svou střelbou - japonská obranná postavení na Catmonském vrchu.
Totiž hned po vylodění, to byly právě na Catmonském vrchu velice dobře tam umístěné japonské minomety, které odtamtud nepřestávaly ohrožovat veškeré dění na jižních plážích.
Zvláště velmi „pocuchávaly“ Logistiku, či tehdy Týl, jinak veškeré vykládání zásob a dalšího válečného materiálu.
Zápisy dál říkají, že bylo nezbytné provést radikální zásah. A český historik na stejné straně - 154., svého díla vše zformuloval takto, cituji:

„Po sérii rozhodných útoků provedených mezi 26. a 29. říjnem byli sice Japonci z Catmonského vrchu vytlačeni, ale mnoho jich stačilo ustoupit do vnitrozemí, odkud pokračovali v boji“.

A o tom všem ještě také příště.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=660