Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 129.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 129.

Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

Již na Guadalcanalu, ale i při dalších invazních operacích odehrávajících v Tichomoří, sehrávala velmi významnou roli námořní pěchota. Tady při vylodění a pozemních bojích na ostrově Leyte tomu tak nebylo, ale ne zcela. I zde při vylodění a při pozemních bojích na Leyte, měla také své zástupce námořní pěchota a to v podobě 1 500 dělostřelců pod velením brigádního generála Thomase E. Bourka. To, že se na Leytské operaci podíleli také námořní pěšáci, mělo důvod ten, že ještě v průběhu bojů na Marianách, konkrétně při obsazování Saipanu, bylo V. výsadkovému sboru námořní pěchoty zapůjčeno totiž dělostřelectvo XXIV. armádního sboru. Jako kompenzaci pak pro plánovaný útok na ostrov Yap vrchní velitel oblasti Tichého oceánu admirál Nimitz přidělil XXIV. sboru čerstvě vytvořené samostatné dělostřelectvo V. výsadkového sboru.

Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Pak ovšem byla operace proti ostrovu Yap zrušena a pro ni určené síly byly užity k útoku na Leyte, spolu s nimi se na ostrově vylodil i prapor 155mm děl a prapor 155 houfnic patřící námořní pěchotě. Došlo k určitému zdržení, které bylo způsobeno vyložením většiny děl na nesprávných místech invazních pláží, ale po nápravě pak bylo dne D+3 dělostřelectvo námořní pěchoty už opět schopno účinně podporovat postup pozemních jednotek.
Japonské obranné síly, které byly situovány západně od invazních pláží, měly nejprve velkou výhodu. To proto, že jejich tamější postavení byla položena podstatně výše než ta americká. To znamenalo, že zatímco Japonci měli dokonalý přehled, Američané museli, především pokud šlo o vedení dělostřelecké palby, využívat pozorovací letouny.
Již také první den D bylo na břeh přepraveno několik částečně rozebraných lehkých letounů, které byly ihned sestaveny a jako startovací dráha jim posloužila úzká prašná cesta táhnoucí se po pobřeží. Ty další pozorovací letouny pak vzlétaly z doprovodných letadlových lodí. Všechna tato lehká letadla nejenže prokazovala neocenitelnou službu dělostřelectvu, ale byla i pověřována jinými úkoly, jako například průzkumem, fotografováním a dalším úkoly.
Zápisy pak říkají, že pozorovací letouny fungovaly spolehlivě: „kromě těch, které ohrozila vlastní protiletadlová palba“. Takto prý se dostal do potíží pouze jeden letoun. Jeho pilot ztratil v bouři orientaci a přistál na území, které ovládal nepřítel, konkrétně na jižním konci ostrova Samar.
Pilot však byla velice uvážlivý a duchapřítomný, v takto vzniklé situaci a zachoval si chladnou hlavu. První o co se postaral, bylo, že pečlivě ukryl všechny důležité dokumenty o spojeneckých operačních záměrech, které měl nešťastně u sebe. Pak za pomoci Filipínců, pečlivě zamaskovali letoun a v malé loďce odplul k americkému předmostí na Leyte. Po celkem dobrodružné plavbě se tam skutečně dostal.
Krátce nato, doprovázen zvláštním oddílem, se na místo nouzového přistání vrátil. Všechny dokumenty našel zahrabané tak, jak je opustil, a po opravě lehce poškozeného letounu odletěl na dulagské letiště.
Z japonských historických dokumentů, stejně jako z amerických pak plyne, že v prvých dnech leytské operace se japonské letectvo omezovalo jen na skutečně drobnější akce a jejich letouny se nad předmostím objevovaly sporadicky. Většinou to bylo jen v malých skupinkách o dvou nebo třech letadlech.
Japonští piloti svoji pozornost většinou nesoustředili na živou sílu, která rozšiřovala leytské předmostí, ale především svou pozornost soustřeďovali na lodě, které se zdržovaly u pobřeží a v zálivu, pak také na provizorně upravená letiště a především na válečný materiál a na zásoby nahromaděné na leytském pobřeží. Cílů měli skutečně dost, neboť pobřežní pruh byl tehdy doslova přeplněn municí, barely s PHM a hromadami beden se vším možným materiálem. A občas se jim skutečně podařil i „sólo kapr“:
„V sektoru 7. pěší divize na plážích Fialová a Žlutá stačila jedna jediná bomba, aby bylo zničeno víc než 50% divizních zásob PHM a munice, nemluvě už o dalších škodách“.
Píše český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 153., z amerických historických pramenů.
Z dalších historických zápisů pak plyne, že mimo třeba tohoto příkladu, působení poměrně velké materiální škody, dosahovaly letouny ještě například dalšího efektu, který japonští piloti se svými letadly s červenými terči na trupu a křídlech nemohli ani předpokládat. Totiž vytvářely zmatek, který se jim příletem, či průletem podařilo vyvolat. Svědčí o tom i některé zápisy, jako tento, který vystihuje zpráva jednoho z amerických důstojníků námořní pěchoty, který byl tehdy na Leyte vyslán jako pozorovatel. Ten později napsal:

„Protiletecký varovný systém ještě nebyl instalován. Zmatek, který vznikl mezi nezkušenými vojáky, kteří napřed viděli přelétat nepřátelské a poté vlastní letouny, způsobil, že stříleli na všechna letadla, i když byly výsostné znaky jasně rozpoznatelné. Úplně stačilo, když zahájilo palbu jedno dělo, a potom začala střílet všechna a všechny zbraně, i vojáci vyzbrojeni automatickými puškami a karabinami. Osobně jsem viděl, jak byl jeden torpédový bombardér Grumman Avenger sestřelen naší vlastní zbraní a jak bylo stříleno na několik dalších“.

V jiných zápisech se pak objevil záznam jednoho z pozorovatelů z řad námořní pěchoty, který prohlásil, že nejvíce zmatků nadělaly obsluhy protiletadlových děl z nákladních lodí a menších plavidel. Prý zřejmě proto, že obsluhy nebyly dostatečně poučeny a vycvičeny v rozlišování typů vlastních a nepřátelských letadel. Dokonce, prohlásil pozorovatel, „sestřelily letoun korigující palbu vlastních baterií…!“
Přes veškeré potíže a problémy, které i zde byly částečně vylíčeny, ale i byly i jiné – „zejména byla těžká situace pozemních jednotek, které bojovaly v prudkých deštích, kdy tam byl celý ten kraj zaléván neobvyklými proudy vody, která se řítila z oblohy a měnila prašné cesty doslova v bažiny a tamější rýžová pole v rybníky“ - bylo Leytské předmostí do 25. října 1944, podstatně rozšířeno. Nutno také říci, že současně s tím bylo na břehy vylodění dopraveno velké množství vojáků a válečného materiálu.
Tak např. – jen k severním vyloďovacím plážím dorazilo ve dnech 20. – 24. října 37 velkých nákladních a 90 výsadkových tankových lodí - a až na deset výsadkových lodí byly všechny tyto lodi do večera 24. října vyloženy, takže mohly zároveň ihned prázdné odplout. Během pěti dní Severní útočný svaz dopravil na toto předmostí celkem 80 900 mužů a neskutečných 114 990 tun zásoba a Jižní útočný svaz na jižní pláže dopravil 51 500 mužů a 85 000 tun nákladu, což vlastně představovalo pro dvě z divizí XXIV. sboru zásoby na celých třicet dnů.
Bylo 16 hodin odpoledne dne 24. října 1944, když mohl velitel 6. armády generálporučík Walter Krueger na ostrově Leyte zřídit své velitelské stanoviště. Armáda mohla prohlásit, že vyloďovací fáze leytské operace skončila.

Generál Krueger, velitel americké 6. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Historické zdroje konstatovaly, že vylodění proběhlo nad očekávání úspěšně, ale nic ještě nebylo s konečnou platností rozhodnuto. Totiž na moři se tehdy schylovalo k velké, té největší bitvě všech dob, a teprve výsledek této námořní bitvy měl určit další vývoj událostí v celém Tichomořském prostoru.
Ve stejné době kdy čtyři divize americké 6. pozemní armády bojovaly o rozšíření předmostí Leytského zálivu a invazní plavidla Severního a Jižního útočného svazu dokončovala vykládku, Tokio se právě chystalo využít všech svých tehdejších zbývajících úderných sil v Tichomoří ke svedení rozhodující bitvy.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 158., doplňuje, z amerických a japonských historických pramenů, k tomu dodává tato shrnutá následující fakta, cituji:

„Japonským záměrem bylo zasazení zdrcujícího úderu spojeneckému loďstvu, čímž vznikne příznivá strategická situace umožňující zničit MacArthurova invazní vojska nacházející se na předmostí. Byl to odvážný, ale zároveň zoufalý plán, který odpovídal celkové situaci, v níž se japonské impérium nacházelo v posledních měsících roku 1944. Japonsko se ocitlo v krizi, jejíž překonání bylo nad jeho možností, ale fanatičtí důstojníci na rozhodujících místech trvali na tom, aby válka pokračovala. Tato, stále ještě velmi mocná skupina vsadila vše na jednu kartu: i ten nejriskantnější prostředek je třeba užít, skýtá-li nějakou naději. A nebude-li naděje, je smrt lepší než přiznání porážky.“

Japonská vojenská klika si velmi dobře uvědomovala, že největší slabinou jejich doktríny plánu Šó-1 je jeho nedostatečné letecké zajištění. Vždyť ta stovka letadel na letadlech lodí Hlavního svazu viceadmirála Ozawy, která kotvila v Hirošimském zálivu, a jak odhadovala spojenecká zpravodajská služba ke dni 20. října, asi stejný počet operačních letounů všech typů na filipínských letištích, to přece nemohl být žádný důvod k optimismu…!

Admiral Džizaburó Ozawa, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Svou myšlenku o plánu Šó-1, pak český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 158., doplňuje, z amerických a japonských historických pramenů, ještě o tato shrnutá následující fakta, cituji:

„Dokonce i poté, co velitel 2. letecké flotily viceadmirál Fukudome přemístil 22. října z Tchaj-wanu na Filipíny prakticky všechny letouny flotily, které mu po nedávném střetnutí s 38. operačním svazem zbyly, nebylo s největší pravděpodobností k tomuto datu na Filipínách víc než 200 bojeschopných letadel (zde je připojena poznámka v Hubáčkově knize, která zní - Jde jen o odhad, počet japonských letounů na Filipínách ve dnech 20. až 23. října 1944 nebyl nikdy stanoven jednoznačně, různé prameny uvádějí různá čísla.).“

Tolik zde k určité prognóze omezené datem mezi 20. až 23. říjnem. V dalším článku – Č 130 - si řekneme více.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 130.
Čísla v počtech letounů Japonců, které byly uvedeny na konci Č 129, se zvětšovala teprve později (myšleno po 23. říjnu 1944), to když se bitva o Leyte rozhořela naplno, když začala z rozhodnutí Tokia přicházet na Filipíny další letadla. Ale platilo, že těsně před spojeneckým vyloděním a ve dnech, kdy se po zahájení Leytské operace, japonského plánu Šó-1 k Leyte blížily svazy japonských lodí, byla pro ně situace ve vzduchu kritická.
V té prekérní situaci na Filipínách museli letečtí velitelé hledat východisko. Jedním nečekaným východiskem, které se v zcela zoufalé situaci zrodilo, byl vznik něčeho, co se pojmenovalo -"Speciální útočmý sbor" - který je konci 2. světové války v Tichomoří známý pod názvem – „Kamikaze“. Většina zájemců o historii v Tichomoří té doby ví, že u jeho zrodu stál svým způsobem i viceadmirál Takadžiró Óniši.

Viceadmiral Takijiro Onishi, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
O admirálu Onishim a kamikaze existují i samostatné knihy, český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 159., 160., z amerických a japonských historických pramenů,
vytvořil zkrácenou verzi pojednání o vzniku a utvoření základů kamikaze., cituji: některé pasáže a některé volně převyprávím.
Protože japonská 1. letecká flotila vojenského námořnictva umístěná na Filipínách utrpěla v letních měsících, ale i ještě na podzim do října, roku 1944, velice těžké ztráty, které se rovnaly takřka zničení, viz předchozí články o útocích spojenců v Tichomoří, bylo třeba zásadně jednat. A tak již od konce července tohoto roku byla znovu zformována pod velením viceadmirála Teraoky.
„Velitelství flotily (1. letecké) se nacházelo v Davau na ostrově Mindanao a na tamních vzletových drahách Teraoka již v polovině srpna soustředil na tři sta letounů, později přibylo ještě dvě stě. Vzhledem ke špatnému technickému stavu a nedostatku náhradních dílů však bylo z těchto 500 letadel jen asi 200 schopno bojového nasazení. 9. září se k Filipínskému souostroví přiblížil americký 38. operační svaz amerických letadlových lodí a jeho letouny zaútočily na davoské letiště. Následující den nálety pokračovaly, americké letouny zasypávaly pumami a palbou palubních zbraní letištní zařízení, vzletové dráhy a parkující letadla. Škody byly obrovské.
V době, kdy oblohu nad Davaem křižovaly svazy nepřátelských bombardérů, na letišti Clark Field na ostrově Luzon končila výcvik velká skupina pilotů stíhaček typu Micubiši A6M5 (ve spojeneckém kódu Zero).

Micubiši A6M5c Zeros připravující se k útoku kamikadze na počátku roku 1945, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Mitsubishi_A6M_Zero

Jejich letouny byly nyní v největším spěchu opatřeny palivem a municí a přemístěny na ostrov Cebu ve středních Filipínách s úkolem posílit obranu Davaa. Zera dorazila pozdě, Američané už nálety skončili a 38. operační svaz od Filipín odplul. Alespoň vše tomu nasvědčovalo. Spojenecký letecký průzkum však brzy čerstvé soustředění letounů na Cebu odhalil a takovou příležitost nebylo možno promarnit. O dva dny později se americké letadlové lodi plnou rychlostí vrátily a 160 palubních letounů zaútočilo. Nevysvětlitelné selhání japonského komunikačního systému způsobilo, že letiště na Cebu nebylo o návratu spojeneckého loďstva včas uvědomeno. Toto nedopatření mělo pro Japonce katastrofální následky. Když se objevila první vlna útočících amerických letadel, na vzletových a pojíždějících drahách se nacházelo kolem stovky nepřipravených, a proto zcela bezbranných japonských stíhaček. Jen několika se podařilo vzlétnout, ale byly sestřeleny. Nepřátelské bombardéry nalétaly nad řady zaparkovaných letounů, exploze pum se mísily s rachotem palubních kanónů a kulometů a za chvíli celé letiště zahalovaly plameny a kouř. Když nálet skončil, z více než z padesáti Zer zbyly jen ohořelé kostry nebo byla rozbita na kusy a mnoho dalších bylo těžce poškozeno. Jedním úderem se Američanům podařilo vyřadit dvě třetiny japonského stíhacího letectva na Filipínách.“

Bylo pochopitelné, že se Japonské císařství snažilo takřka ihned řešit tyto zničující nálety na Cebu a začalo z Japonska zasílat letouny nové, Stejně tak začaly přicházet i náhradní díly a PHM. Velitelství z Tokia se snažilo o nápravu škod, jak jen to šlo, aby stíhací ochrana Filipínského souostroví byla co nejdříve zase obnovena. Ovšem, když se již tak nějak podařilo stíhací letecké skupiny znovu zformovat, přišly znovu americké nálety z letadlových lodí. Ve dnech 21. a 22. byla pak ostřelována luzonská letiště a opět padaly z oblohy či hořely na zemi i nové, či opravené japonské stíhačky. No a po nějakém to ne zrovna dlouhém období klidu pak zahájil dne 10. října 1944 americký 38. operační svaz velký útok na Tchaj-wan, který měl své pokračování napadením i letišť na severním Luzonu. Všechny tyto útoky a neustávající aktivita mohutného leteckého uskupení spojeneckých letadlových lodí, které operovaly v blízkosti Filipínského souostroví, prakticky zmařilo všechny pokusy japonského vrchního velení o vytvoření, v daném prostoru, nějakého dostatečného vybudování obranné stíhací síly. Prostě byl nejen katastrofální nedostatek stíhaček u japonské 1. letecké flotily, ale chyběly i bombardéry. Tehdy platilo, že náklady a pracovní úsilí vynaložené na výrobu jednoho bombardéru dostačovaly k výrobě pěti stíhaček. Japonský letecký průmysl se proto raději soustředil na celkem masovou výrobu stíhaček a dostavil se kuriózní problém: bombardérů byl velký nedostatek, protože se vyráběly především stíhačky a stíhaček byl i přes zvýšenou produkci také nedostatek, neboť je spojenecké letectvo ničilo nejen ve vzduchu, ale i na zemi, a to ještě rychleji, než je japonské továrny stačily na bojiště vůbec dodávat!
Na podzim roku 1944 císařským pozemním silám i námořnictvu se sice stíhacích letounů zoufale nedostávalo, ale pořád jich však bylo na letištích více než bombardérů.
A tak se postupně stávalo, že stíhačky musely začít postupně přijímat úkoly, které do té doby plnilo vždy jen bombardovací letectvo. Prvé experimenty se prováděly již před bitvou ve Filipínském moři, když byly stíhačky Zero opatřeny pumou o váze 275 kg a plnily roli střemhlavého bombardéru.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 161., doplňuje z amerických a japonských historických pramenů, cituji:

„Letadlové lodi, se kterými viceadmirál Ozawa vyplul v polovině června (1944) napříč Filipínským mořem k Marianám, již měly na svých palubách na šedesát takto upravených Zer. Přestože bitva skončila porážkou Ozawova 1. mobilního loďstva, ukázalo se, že stíhací bombardéry Zero dosahují lepších výsledků než běžně užívané střemhlavé bombardéry, a to především díky schopnosti podstatně přesněji zaměřovat svrhávané pumy. Toto zjištění bylo o čtyři měsíce později jedním z rozhodujících impulsů vedoucích ke zřízení sboru Kamikaze. Zera, která na počátku války v Tichomoří svými kvalitami překonávala všechny tehdejší typy spojeneckých stíhacích letounů a na čas ovládla oblohu, se po téměř třech letech měla objevit v nové významné roli. Ale třeba říci, že to byla role tragická, jakou historie letecké války ještě nepoznala.
Dne 17. října 1944, ve stejný den, kdy americké výsadkové oddíly začaly obsazovat ostrovy při vjezdu do Leytského zálivu, dorazil na velitelství 1. letecké flotily vojenského námořnictva, které bylo mezitím přemístěno do Manily, nový velitel viceadmirál Tkadžiró Óniši.“

V popisované době byl viceadmirál Takadžiró Óniši již v japonském císařství a především v námořním letectvu uznávaným odborníkem. Mimo toho byl i po dlouhá léta jedním z nejbližších spolupracovníků bývalého velitele Spojeného loďstva admirála Jamamota.
Ve své hodnosti kontraadmirála velel útvarům námořního letectva, a to již v období čínsko-japonské války a spolu s fregatním kapitánem Minoruem Gendou spolupomáhal vypracovat plány na přepadení americké základny v Pearl Harboru.

Minoru Genda, foto je majetkem anglické – Wikipedia - a zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Minoru_Genda

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 131.
Když začala válka v Tichomoří, byl Óniši náčelníkem štábu viceadmirála Nišizóa Cukahary, tehdy vrchního velitele námořního letectva rozmístěného na pozemních základnách, a vyznamenal se při organizování a řízení leteckých operací, které pak souvisely s obsazováním Filipín a Nizozemské Východní Indie. V popisované době, tedy po třech letech, se vlastně vracel na místa, na jejichž dobývání se tehdy podílel. Jenomže to bylo v nezáviděníhodné situaci. Byla to doba, kdy nepřítel disponoval prakticky nejmocnějším uskupením letadlových lodí v historii a začínal útočit. Nešlo vůbec srovnávat prostředky, které měl Oniši k tomu, aby mohl čelit útočníkovi. Onišiho stíhací letouny byla Zera, která se i přes všechna ta vylepšení, nemohla už svými kvalitami rovnat novým typům amerických stíhaček, a i těchto zastaralých letadel měl vlastně žalostně málo. V době příjezdu jich měl jen kolem třiceti. Mohl k nim přidat ještě přibližně stejný počet dvoumotorových bombardérů Betty, tedy měl vlastně dohromady asi jen 60 letadel. Horší však bylo, že získání posil bylo zatím někde v nedohlednu.

Ilustračně: Dvoumotorový bombardér Mitsubishi G4M2a Model 24 ze 763. Kōkūtai, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Mitsubishi_G4M

Jako zkušený letecký důstojník si byl velmi dobře vědom, že by bylo absurdní, kdyby doufal, že by se silami, které měl nyní k dispozici, mohl nějakým konvenčním způsobem boje, nějak vážně ohrozit skupiny amerických letadlových lodí a jejich uskupení. Věděl i velmi dobře, že ani superlodi Jamato a Musaši nemohou proti nim obstát. Totiž ani děla ráže 457 mm u obou superlodí doby by jim nebyla nic platná, neboť palubní bombardéry letadlových lodí by je napadly svými pumami dříve, než se přiblíží k nepřátelskému loďstvu natolik, aby mohly zahájit svými děly palbu. A tak Ónišimu zbývala jediná možnost, kterou byla taktika sebevražedných útoků. To by znamenalo, že by Zera s 257 kilogramovými pumami plnou silou a rychlostí prorazila ochranný kordón nepřátelské stíhací ochrany a dopadly na paluby amerických letadlových lodí. Samozřejmě, že se vědělo, že jedna 257 kg puma nepotopí sama letadlovou loď, ale poškodí-li vážně její letovou palubu, bude loď na nějaký čas – v boji – vyřazena z činnosti, a to nejméně na nějaký ten čas. Kdyby se to podařilo ve více případech, byla tady možnost, že by získaly japonské bitevní lodi a křižníky šanci k vybojování rozhodující bitvy svými těžkými děly.
Existoval již tehdy určitý precedens, že během leteckých bitev, které byly prozatím sváděny v Tichomoří, se více než několikrát stalo, že japonští piloti, kteří se nacházeli se svými letouny v blízkosti námořních nebo pozemních cílů byli vážně zraněni nebo byly jejich letouny poškozeny. Za této situace pak někteří z těchto pilotů, pokud ještě mohli své letouny ovládat, s nimi zamířili přímo na vyhlédnutý cíl, loď nepřítele. Tehdy se ještě vlastně nejednalo o sebevražedné útoky, tedy kamikaze v tom pravém smyslu slova, neboť tito piloti, pokoušejíce se s padajícím letadlem zasáhnout nepřítele, tak jako tak neměli vůbec žádnou šanci na záchranu.
Je ale pravdou, že bylo i pár případů – nejznámější z nich byl pokus kontraadmirála Arimy (byl zde již popsán) zasáhnout americkou letadlovou loď za bitvy u Tchaj-wanu – kdy se jednotlivci zcela uvážlivě sami rozhodli obětovat svůj život. Jenomže lze napsat, že do podzimu roku 1944 se většinou jednalo o výjimky.
Nyní, dle záměru viceadmirála Ónišiho, šlo zcela o něco jiného. Piloti, nebo u větších letadel i celé osádky, útočících letadel, již měli vzlétat s vědomím, že jdou na jistou smrt a v okamžiku útoku na cíl zcela záměrně pominou jakoukoliv možnost k záchraně svého života, svých životů. A co bylo také jiné a rozhodující byl ten fakt, že nemělo jít o akce jen jednotlivců, či skupinky jednoho letounu, ale celých početných skupin. Nutno zde však říci, že ani v japonském letectvu, kde tehdy vládla naprostá až železná kázeň a absolutní povinnost splnit rozkaz či přání velitele, nemohl tehdy admirál Óniši jen tak přijít a nařídit svým podřízeným, aby masově spáchali sebevraždu. I on musel před ně osobně předstoupit, seznámit je se svým plánem a počkat jaká bude jejich reakce.
A tak se stalo, že večer dne 19. října roku 1944, přijel viceadmirála Óniši na letiště Clark Field na ostrově Luzon, které bylo hlavní základnou japonských stíhačů na Filipínách a kde tehdy byla umístěna japonská 201. stíhací eskadra.
Na jiném místě jsem psal, že existuje kniha jednoho pilota kamikaze, který celou kampaň, spíše náhodou, či souhrou okolností, přežil, a velice působivě mnohé popsal. Jmenoval se Rjudži Nagacuka, a byl jedním z pilotů Speciálního útočného sboru, který přežil i celou válku, a který ve své knize – „Byl jsem Kamikaze“ - pak doslova píše, cituji:

„Viceadmirál Oniši povolal do své místnosti na velitelství 201. letecké eskadry pět důstojníků. Byli to starší důstojník štábu 1. letecké flotily kapitán Inoguči, zástupce velitele 201. eskadry kapitán Tamai, starší piloti námořní poručíci Ibusuki a Jokojama a jeden důstojník ze štábu 26. eskadry. Dlouho se na ně díval a potom je velmi vážným tónem oslovil: ´Kuritovo loďstvo´, řekl ´je nuceno se postavit nepříteli v Leytském zálivu. Je naším úkolem poskytnout mu leteckou ochranu. Nejméně na týden a musíme vyřadit letové paluby nepřátelských lodí… Podle mého názoru jediným způsobem útoku, kterým je možno tohoto cíle dosáhnout je sebevražedný útok provedený Zery opatřenými 257kilogramovými pumami. Co si o tom myslíte.“

Po chvíli ticha promluvil Tamai: „Jsem pouze zástupcem velitele, pane. Protože se to týká celé eskadry, mám za to, že předtím, než dám odpověď, musím znát stanovisko svého nadřízeného, kapitána Jamamota.´ „Já jsem již s Jamamotem v Manile mluvil. Nemusíte váhat, pokud jde o jeho názor´“ ,řekl viceadmirál. Jenomže pravdou bylo, že viceadmirál Óniši ještě s Jamamotem nehovořil. Skutečně jej v Manile zavolal, ale místo toho, aby počkal na jeho příjezd, odletěl na základnu 201. Eskadry. Když Jamamoto Ónišiho v Manile nezastihl, rozhodl se pro návrat na základnu, ale cestou musel nouzově přistát. Při tom se zranil a byl odvezen do nemocnice.
Nagacuka pak dál píše, všichni tehdy přítomní velmi dobře rozuměli Ónišiho netrpělivosti a podráždění. Prý měli dokonce stejné pocity, nebo podobné pocity, ale byl prý rozdíl mezi spontánními sebevražednými útoky a rozkazem nařizujícím pilotům, aby obětovali své životy. Uvážlivý Tamai, nevěda prý, co v tomto okamžiku odpovědět, požádala viceadmirála o několik minut na rozmyšlenou na rozhovor se svými kolegy. Když mu to bylo dovoleno, opustil s Ibusukem místnost.
Poté prý měli oba muži vzrušenou debatu, při které se dohadovali, jakým způsobem jejich kolegové piloti sebevražedný rozkaz přijmou. O jejich morálce nebylo pochyb, ale nevěděli, je-li ten rozkaz oprávněný? Měl rozhodnout první pokus. Jestliže bude úspěšný a stíhač poškodí letadlovou loď, bude asi většina ochotna splnit i tento rozkaz. Na druhé straně neúspěch či katastrofa všechny demoralizuje! Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 164, 165., doplňuje z japonského historického pramene, cituji:

„Kapitán Tamai svolal piloty. Velel jim už rok a bojovali spolu v různých bitvách od Marian k Yap. Dvě třetiny z nich za tu dobu padly, zbylo jich třiadvacet. Když přišli, vysvětlil jim Ónišiho návrh. V ponuré místnosti osvětlené jedinou žárovkou viděl, jak jejich oči zářili nadšením! Třiadvacet pilotů odpovědělo prostě a bez váhání: ´Souhlasíme!´ Byli příliš mladí, než aby svoje pocity vyjádřit výmluvněji… Tamai okamžitě odešel do viceadmirálovy místnosti a ohlásil souhlas svých mužů.“

Představená skupina pilotů-sebevrahů, v jejímž čele byl zkušený letec, kterým byl námořní poručík Jukie Seki pak dostal název - Šimbu Tokubecu-Kogekitai, což bylo oficielně – Speciální útočný sbor. Slovo „šimbu“ znamená z japonštiny „božský vítr“, jenomže v japonštině je ještě jeden název – Kamikaze. Historicky prý Japonci pro svoje sebevražedné piloty nejprve pojmenování Kamikaze nepoužívali. Slovo Kamikaze se mělo ujmout, až když překladatelé amerických ozbrojených sil začali překládat dva znaky japonského písma označujícího božský vítr ne jako šimpu, což bylo správnější., ale jako Kamikaze. Tím se stalo, že viceadmirál Óniši zahrnul do pojmenování svého sboru sebevrahů božský vítr, čímž připomínal událost z dávné japonské historie. To když ve 13. století připlul Kublajchán se svým mohutným loďstvem k ostrovu Kjúšú. Na válku tehdy nepřipravené a slabé Japonsko zachránil silný tajfun – onen božský vítr - , který mongolské loďstvo zcela zničil. Óniši asi tehdy skutečně věřil, že Speciální útočný sbor bude tím novým tajfunem, který odvrátí Japonsku hrozící katastrofu…!
Tehdy také ještě došlo, a to ještě před spojeneckým vyloděním na Leyte, k jedné důležité události, i když se ukázalo, že byla použita ve velké míře dost pozdě a neovlivnila již tak zásadně vývoj věcí.
Totiž v té době, se celé japonské 1. mobilní loďstvo, zdržující se po bitvě na Filipínském moři v Hirošimském zálivu, dočkalo konečně fungujících radarů i s plně vycvičenými operátory pro své bojové lodě. Došlo totiž k tomu, že byly v masovém měřítku použity v celém tomto loďstvu. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 166, 167., doplňuje z japonského historického pramene, cituji:
„Instalace radaru značně pozvedla morálku Spojeného loďstva a především jej uvítaly posádky 1. Úderného svazu viceadmirála Kurity, kotvícího u ostrova Lingga.

Admiral Kurita, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Takeo_Kurita

Většina jejich příslušníků náležela k veteránům bojů o Guadalcanal a měli za to, že kdyby tehdy před dvěma roky měli radar, boj o ostrov by neprohráli. Teď se situace změnila, nepřítel ztratil svou velkou výhodu, a proto se znovu musí prosadit vynikající duch císařského námořnictva. Tak uvažovali všichni a s novou vervou se pustili do přípravy na rozhodující bitvu. Japonské námořnictvo bylo vždy pověstné, že při výcviku nešetřilo silami, v těchto týdnech však Kurita překonal rekordy. Přes den, kdy tropické slunce rozpalovalo paluby, vzduch znehybněl a každý pohyb byl utrpením, posádky odpočívaly. Noc co noc však probíhal tvrdý výcvik. Byly do úmoru ověřovány různé varianty útoku a obrany, cvičili dělostřelci, obsluhy torpédometů, záchranné čety a maximální úsilí bylo zaměřeno na zlepšení taktiky nočního boje. Úderný svaz se zpravidla rozdělil na dvě části, z nichž jedna bránila kotviště a druhá na ně útočila. Následující noc se role vyměnily. Šlo o simulaci útoku na výsadkové pláže bráněné nepřátelským loďstvem a manévry tohoto zaměření pokračovaly den za dnem a týden za týdnem. Znovu ožila naděje, že Spojené loďstvo stále ještě může v hladinové bitvě způsobit nepříteli zdrcující porážku.“


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=660