Bitva ve Filipínském moři (1)
Prolog
Dobytím Guamu dne 10. srpna 1944 byl Američany učiněn poslední z několika kroků na cestě za ovládnutím souostroví Mariany a současně k ukončení první části operace FORAGER – „Sběrač“. Kampaň, zahájená nálety palubního letectva na zdejší pozemní letecké základny již 11. června, byla tak po dvou měsících bojů zakončena právě na nejjižnějším z ostrovů souostroví. Pomineme-li urputné pozemní boje vedoucí k obsazení Saipanu, Tinjanu a Guamu, nedílnou součástí této operace, tak jak později vstoupila do historie, byla námořní bitva známá jako Bitva ve Filipínském moři. Nebo-li „Velké střílení krocanů na Marianách“. Ať tak či onak, ve své podstatě se jednalo o další ze střetů japonských a amerických letadlových lodí, tentokrát s pořadovým, a v podstatě i konečným číslem pět. Z dosavadních bitev letadlových nosičů v tichomořském prostoru to však byla bitva zdaleka největší.Prolog
Po smrti admirála Jamamota se hlavním strůjcem nové strategie císařského námořnictva stal admirál Mineiči Koga, novopečený velitel Spojeného loďstva. A přestože svého předchůdce přežil jen o pár měsíců, jím vypracovaný plán shin-Z-gō sakusen – „Strategie č. Z nová“ se de facto stal výchozí tezí, která do značné míry, a aniž by to tehdy někdo tušil, formoval výsledek budoucího velkého střetu u Marian. Tváří v tvář množícím se porážkám a pokračujícímu vyklízení na pacifickém bojišti tvrdě vybojovaných pozic se jednalo o strategii ryze obrannou, která osud Japonska vsadila na jednu kartu, tj. na jednu velkou, rozhodující, vše určující bitvu.
Přestože lze strategii tzv. generální bitvy chápat jako vítězství konzervativní části námořnictva Země vycházejícího slunce nad modernisty, reprezentovanými právě Kogovým předchůdcem. Nebudeme příliš daleko od pravdy, když v ní lze spatřit jistou pouze ctnost, respektive objektivní reflektování tehdejší japonské situace.
Období kdy Japonsko vládlo zdroji, pro Jamamotovu útočnou strategii dálkových výpadů zcela nezbytnými, bylo zkrátka ta tam. Naopak, téměř ve všech oblastech, ať už zbrojních, logistických či lidských se pomyslné nůžky vůči Američanům stále více a více rozevíraly. Japonsku začal zkrátka docházet dech.
Začátkem února 1944 obdržel Koga od generálního štábu pro svůj modifikovaný a aktuální situaci na bojišti zohledňující plán zelenou, načež bez většího prodlení začal s jeho realizací. Nová verze admirálovi strategie pak v podstatě neznamenala nic jiného, než realizaci obranné linie, první a poslední linie před samotnými japonskými mateřskými ostrovy. Vzhledem k výpadu amerických letadlových lodí ve dnech 16. -18. února 1944, však musel brzy revidovat záměr umístit svůj štáb na atol Truk, který posléze zřídil na Palau. Zde na západních Karolínách následně hodlal vyhlížet rozhodující bitvu. Právě Palau totiž tvořilo jižní okraj „Kogovi linie“, která pokračovala dále na sever, kde se opírala o Mariánské souostroví. Pokud by se Američané pokusili prorazit oblastí středního Pacifiku, hodlal velitel Spojeného loďstva přesunout své velitelství na Saipan. V případě útoku vedeného jižním směrem, bylo jako místo pro hlavní štáb předurčeno Davao na filipínském Mindanau.
Ačkoliv byl plán rozčleněn do čtyřech dílčích taktických variant, základním stavebním kamenem a nedílnou součástí admirálovi strategie shin-Z-gō sakusen byla úzká spolupráce palubního letectva a letectva operujícího z pozemních základen, díky níž měla být eliminována americká kvantitativní převaha. S využitím pozemních základen stroji 1. mobilní flotily - Dai-Ichi Kidō Kantai se současně očekávalo zvýšení úderné efektivity japonských letadlových lodí, vč. minimalizace rizika jejich působení v dosahu amerických palubních letounů.
V předtuše věcí budoucích Koga konsolidoval podřízené letecké jednotky. V rámci možností zvýšil tempo výcviku a apeloval na rychlejší dodávky letecké techniky apod. V této souvislosti lze jen podotknout, že admirálův plán v sobě nepostrádal mnoho logických prvků a postřehů a jako takový, jej lze hodnotit jako v rámci možností zdařilý. Avšak, člověk míní a život mění.
Dne 31. března 1944 na cestě z Palau do Davaa překvapila dva létající čluny Kawanishi H8K silná bouře. Zatímco posádka prvního ze strojů pilotáž v náročných podmínkách nezvládla a zřítila se do moře, osud druhého člunu se obdobným způsobem naplnil až při pokusu o oblet tropické cyklony u filipínského Cebu. Ztráta dvou letounů, jakkoliv nepříjemná, by sama o sobě nepředstavovala pro Japonce nic až tak vážného. Jenže, na palubě prvního stroje po kterém se „slehla zem“ byl jedním z pasažérů admirál Mineiči Koga. O dost větší štěstí měla posádka druhého létajícího člunu, vč. náčelníka štábu viceadmirála Fukutome Šigery. A to i přesto, že všech deset přeživších posléze padlo do zajetí filipínských partyzánů. Kromě vysoce postavených štábních důstojníků japonského námořnictva se kořistí místního odbojového hnutí také stala složka s dokumenty. V součinnosti s Filipínci a po různých peripetiích se nakonec tyto materiály dostaly do rukou Spojenců, u nichž hned na první pohled vzbudila pozornost obálka označená velkým písmenem Z, japonská obranné strategie shin-Z-gō sakusen! Po zpracování opisů dokumentů, byly originály urychleně dopraveny zpět do míst havárie, kde byly z jejich ztráty již notně nervózním Japoncům podstrčeny. Mezitím u zpravodajců na Havaji a po důkladné nadporučíkem Laytonem provedené korektuře se už množilo ve velkém. Následně překlady japonské strategie pak bez prodlení zamířily do rukou jednotlivých velitelů flotil amerického tichomořského loďstva.
Během jedenácti měsíců již po druhé uvolněná pozice vrchního velitele Spojeného loďstva byla v květnu 1944 obsazena admirálem Soemu Tojodou. A přestože byl nový velitel označován jako nekompromisní muž s nímž bylo jen obtížné vyjít, dlouhou službou nabité zkušenosti mu šly jen stěží upřít. Tojoda nehodlal vymýšlet nic nového, kdy hlavní rysy stávajícího obranného plánu svého předchůdce ponechal a jen s mírnými modifikacemi jej jako A-gō sakusen předložil ke schválení. Na základě nového plánu tak v dubnu 1944 došlo k začlenění Marian do oblasti národního zájmu, jíž bylo třeba za každou cenu udržet. Za tímto účelem byla vyčleněna 1. mobilní flotila a veškeré dostupné ponorky. Z pozemních základen působící letectvo, jemuž byla v plánu přiřknuta neméně důležitá role, bylo organizováno do tří útočných skupin se základnami na Marianách (1. skupina), Palau, Yapu a Davau (2. skupina), a konečně v Nizozemské východní Indii (3. skupina). V japonských plánech právě letouny z pozemních základen měly americký svaz napadnout jako první, oslabit jej, načež na bojiště se dostavivší letadlové lodě 1. mobilní flotily mu měly zasadit rozhodující úder. O tom, že Japonci neponechávali nic náhodě svědčí mj. nemalé množství štábních cvičení a válečných her v nichž se precizovaly obranné aj. postupy. Vše bylo stvrzeno dne 3. května 1944, kdy vešla v platnost definitivní verze A-gō sakusen, formulovaná mj. rozkazem generálního štábu č. 373 a dalšími navazujícími rozkazy.
Aniž by to tehdy Japonci tušili, a přestože jejich snaze o zvrácení nepříliš pozitivně se vyvíjejícího průběhu konfliktu šlo jen stěží co vyčíst. Jejich plán, založený na velkém rozhodujícím úderu, mohl jen stěží uspět. A to minimálně ze dvou důvodů. Předně, prostřednictvím ukořistěných dokumentů byli Američané se strategií shin-Z-gō sakusen, respektive A-gō sakusen velmi dobře srozuměni, načež neváhali z ní vyplývající zjištění reflektovat do svých útočných operací. Mnohem podstatnějším faktorem a de facto tak hlavní příčinou budoucího japonského kolapsu u Marian byl však stav k jejich obraně vyčleněného letectva.
Japonské námořní letectvo v první polovině roku 1944 představovalo vše, jen ne údernou sílu, která z počátku války dominovala a později jako rovnocenný soupeř bojovala o ovládnutí tichomořskému prostoru. Po čtyřech námořních bitvách a katastrofálních ztrátách utrpěných v kampani o ovládnutí Šalomounových ostrovů se Japonské císařské námořní letectvo - Dai-Nippon teikoku kaigun kókútai jen těžce sbíralo. Úbytek zkušených pilotů sanovaný zcela nedostatečně vycvičenými nováčky stále více umocňoval všeobecný nedostatek pohonných hmot. Ale i zkušené pozemní obsluhy. O stále zvyšujícím se kvalitativním rozdílu leteckého personálu obou stran pak nejlépe vypovídá vzájemné porovnání tehdejší elity, tedy příslušníků leteckých palubních jednotek.
1. mobilní flotila pod vedením viceadmirála Džisaburo Ozawy se svými devíti letadlovými loděmi a rozčleněná dále do tří divizí představovala v polovině roku 1944 hlavní údernou sílu Spojeného loďstva. Z důvodu rychlejší reakční doby nově využívající základnu Tawi-Tawi v souostroví Sulu na jihozápadě Filipín. Z hlediska výcviku na tom byla nejlépe 1. divize (TAIHÓ, ŠÓKAKU, ZUIKAKU) jejíž piloti měli za sebou v průměru 6-ti měsíční výcvik. Piloti 3. divize, malých letadlových nosičů (ČITOSE, ČIJODA, ZUIHÓ), absolvovali již jen výcvik 3 měsíční. Načež situaci u 2. divize (DŽUNJÓ, HIJÓ, RJÚHÓ) nelze označit jinak než jako situaci zoufalou, neboť v průměru si její piloti museli vystačit s pouze 100 hodinami výcviku!
Taktickou výhodu nového kotviště a tedy i relativní blízkosti Marian pak negovala možnost velmi omezeného výcviku. K fatálnímu nedostatku pohonných hmot se tak přidávalo nebezpečí ze strany amerických ponorek, díky čemuž japonské lodě na volné moře prakticky nevyplouvaly. Výcvikové dny tak z valné většiny probíhaly „na kotvě“, což zase mj. způsobovalo, pomineme-li nováčky, nízkou míru rozlétanosti těch několika málo zkušených letců. Veškeré tyto aspekty pak stejnou měrou dopadaly na kvalitu technického personálu, jehož úroveň si s většinou pilotů v ničem nezadala.
Jak již bylo výše uvedeno, nedílnou součástí japonského plánu tvořila námořní letecká složka působící ze sítě pozemních základen v rámci 1. leteckého loďstva – 1. Kōkū Kentai pod vedením viceadmirála Kakudži Kakuty. Pro potřeby A-gō sakusen Japonci uvolnili celkem čtyři Kōkū Sentai. Kdy na plných tabulkových počtech vykazovala 22., 23., 26. a 61. letecká flotila impozantních 1 290 strojů. Nutno ovšem dodat, že se jednalo o hodnotu pouze papírovou. Ve skutečnosti se jednalo o 454 strojů, z nichž na samotných Marianách jich bylo umístěno 146, na Yapu a Peleliu 69, respektive 105. V červnu stále aktivní Truk vykazoval 29 strojů, přičemž na severozápadní Nové Guineji se nacházelo ještě cca 100 letounů. Jako jistou dalekou zálohu šlo ještě vvyužít na mateřských Japonských ostrovech se nacházejíchí 150 strojů.
Problém s nedostatečně vycvičenými kádry panoval rovněž u pozemního letectva, umocněn navíc specifikami tichomořských leteckých základen
Často zcela spartánské až primitivní vybavení ostrovních letišť, prašné prostředí, všude přítomná malárie, to vše byl mix, jenž by byl výzvou i pro zkušený letový a pozemní personál. Avšak toho se rovněž nedostávalo. Udržet techniku na přijatelných počtech a v bojeschopném stavu mnohdy představovalo nadlidský úkol.
Oproti svému protivníku produkoval v roce 1944 americký výcvikový systém relativně vysoký letový standard. Standard, jenž nadto v průběhu času získával na stále vyšší kvalitě.Ještě před tím, než byl tehdy pilotní novic vůbec zařazen k palubní skupině, musel mít za kniplem letounu stráveno minimálně dva roky a jeho letový zápisník obsahovat 350 letových hodin. Po nalodění mohl výcvik v rámci skupiny pokračovat ještě téměř rok, když teprve poté jej čekalo ostré operační nasazení. Dalším nemalým pozitivem ovlivňujícím kvalitu nováčků, byla praxe přímého předávání zkušeností prostřednictvím ostřílených a z operačního nasazení již stažených pilotů. Přihlédneme-li současně ke skutečnosti, že v období krátce před bitvou u Marian absolvovala Task Force 58 velmi intenzivní bojové nasazení. Konstatování, že v červnu 1944 byl její pilotní personál většinově složen ze zkušených v boji ověřených letců, nebude daleko od pravdy.
Přestože k prvním výstřelům vedoucím k největší bitvě letadlových lodí v historii válek došlo 11. června 1944, úvodní epizody pozdějšího dramatu se odehrály již v druhé polovině předcházejícího měsíce. Na přelomu druhé a třetí květnové dekády totiž Američané napadli Marcus (Minami Torišima), cca 1 300 km od Japonska vzdálenou v severozápadním Pacifiku se nacházející východní výspu. Ve dnech 19. – 20. května osamocený ostrov čelil soustředěnému bombardování amerického operačního svazu TF 58.6, složeného ze tří letadlových lodí (ESSEX, WASP, SAN JACINTO), čtveřice křižníků a dvanácti torpédoborců doprovodu pod vedením viceadmirála kontradmirála A. E. Montgomeryho. Kromě notně poškozené ostrovní infrastruktury a místního letiště, byl právě tento nájezd letadlových lodí oním spouštěčem, jenž inicioval japonský rozkaz k aktivaci A-gō sakusen, a v souladu s ní zahájenému přesunu leteckých jednotek na Mariany.
Dne 27. května 1944 se na ostrově Biak vylodila americká 41. pěší divize, později zesílená bojovou skupinou 24. pěší divize. V případě jeho dobytí a předpokládaného vzniku nového letiště by tento poměrně velký ostrov na severozápadě Nové Guineje představoval pro Japonce velmi reálné ohrožení Palauských ostrovů. V této souvislosti rovněž i hladinového loďstva, vyčleněného pro operace v rámci A-gō sakusen. Japonské vrchního velení Spojeného loďstva tak bylo nuceno urychleně reagovat. Stáhnutím všech dostupných letounů z Japonských ostrovů a Filipín došlo k razantnímu posílení 23. letecké flotily, jedné ze čtyřech pro A-gō sakusen předurčených, načež se začaly urychleně probírat možnosti, jak v budoucí operaci KON posílit stávající posádku Biaku. Přestože viceadmirál Ozawa odmítl k ostrovu vyslat svoji 1. mobilní flotilu, Japoncům se v Davaa podařilo během krátké chvíle shromáždit dostatečné prostředky pro vyslání transportní flotily se kterou se také 31. května a 7. června pokusili prorazit k ostrovu. Neúspěšně. Na třetím pokusu si tentokrát dalo vrchní velení záležet, přičemž do něj neváhalo zasadit i „dvě sestry“, bitevní lodě JAMATO a MUSAŠI. Na večer dne 11. června byla transportní flotila vč. doprovodu soustředěna u Halmahery, ostrova na severu indonéského souostroví Moluky, kde očekávala rozkaz k vyplutí. Namísto toho však přišla zpráva o přerušení operace, Američané právě zaútočili na Guam, Saipan a Tinian!
Později, po získání detailnějšího povědomí o tom co se vlastně u Marian děje byla operace KON zastavena. 23. letecká flotila dostala rozkaz k neprodlenému přesunu na Palau, načež obě sestry nasadili severní kurz, aby se co nejdříve připojily k na Filipínách doposud kotvící 1. mobilní flotile. Do té doby byly vůči americké invazní flotile uskutečněny tři letecké útoky. Nicméně bez sebemenšího úspěchu. A to i přesto, že do nich bylo nasazeno celkem 129 letounů.
Jako určitá předzvěst dával japonský debakl u Biaku tušit věcem budoucím, ale to již opona doposud skrývající jedno z největších dramat války v Pacifiku se začala pomalu rozestupovat.
Část 2. Formování bitvy
Část 3. Velké střílení krocanů na Marianách
Část 4. Spruance útočí
Zdroje:
Raiden
Lord
Japonské letadlové lodě z období II. světové války; Jan Pavlík
THE PHILIPPINE SEA 1944 – The last great carrier battle; Mark Stille
Grumman Hellcat; Barrett Tillman
Pacifik v plamenech; Miloš Hubáček
Letadlové lodě Námořnictva USA 1942-45; Mark Stille
www.palba.cz
www.valka.cz
www.fronta.cz
http://www.historyofwar.org/Pictures/pi ... light.html
https://ww2db.com/photo.php?source=all& ... type_id=10
https://en.wikipedia.org/wiki/Mariana_a ... s_campaign
https://de.wikipedia.org/wiki/Operation_Z
https://en.wikipedia.org/wiki/Shigeru_Fukudome
https://pacificairlifter.com/the-marcus ... w2/2944-2/
https://pacificwrecks.com/airfields/marianas/index.html
http://pacific.valka.cz/forces/tf57.htm#asw4404-4405
https://www.taskforce58.org/iwo-jima/
https://www.navsource.org/archives/10/15/150468.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Fansh ... _off_Samar
https://www.history.navy.mil/content/hi ... w-bay.html
http://www.combinedfleet.com/AsanagiM_t.htm
https://www.history.navy.mil/our-collec ... 29--0.html
https://www.cavalla.org/
https://en.wikipedia.org/wiki/Central_M ... _of_battle
http://fly.historicwings.com/2013/06/operation-a-go/
https://referaty-seminarky.cz/bitva-ve- ... skem-mori/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kakud%C5%BEi_Kakuta
https://www.valka.cz/1218-Organizace-le ... -cisarstvi
https://www.thevintagenews.com/2016/06/ ... hed-wreck/
https://portraitofwar.com/2013/01/22/ww ... over-guam/
https://www.wearethemighty.com/mighty-h ... e-carrier/
https://valor.militarytimes.com/hero/21195
https://naval-encyclopedia.com/ww2/japan/taiho.php
https://www.armouredcarriers.com/japane ... ght-decks/
http://www.combinedfleet.com/shoksink.htm
