Richard Husmann a Josef Činčár

[Martas2411]

Richard Husmann a Josef Činčár

Dne 16. dubna 1945 je na letišti Poremba poměrně živo. Letci z 1. československé smíšené letecké divize vedli poměrně intenzivní bojovou činnost při podpoře útočících pozemních vojsk v prostoru Olza - Uchylská - Tajhoř - Odra. Stíhači z 1. slp měli tento den na kontě už celkem 49 operačních vzletů (44:22 hod), bitevní letci z 3. bilp podnikli 56 operačních letů (47:26 hod). Právě se připravuje další osmička Šturmoviků na další bojový let. V jednom z nich sedí mladý nezkušený palubní střelec desátník či rotný Josef Činčár. Je to Šturmovik s číslem 14, jehož pilotuje rotmistr. Josef Videršpán. Letci se pomalu chystají ke startu a nasedají do svých mašin. U štábního domečku u letiště probíhá vzrušená debata mezi velitelem 3. bitevního pluku majorem Mikulášem Guljaničem a rotným, instruktorem palubních střelců Richardem Husmannem. V závěru rozhovoru Guljanič najednou chlapsky poplácává Husmanna po ramenou a nejzkušenější palubní střelec a veterán z RAF se rozbíhá právě k Iljušinu č. 14. Doběhne k mašině a hovoří s palubním střelcem Činčárem. Ten okamžitě vylézá ze střeliště a dává Husmannovi svůj padák a mění si místa…..Zanedlouho “šéf”( takovou přezdívku měl Husmann u palubních střelců u pluku) ve vzdušném souboji u obce Olza, (což je kousek od Bohumína za hranicí) sestřeluje německý Focke Wulf 190. Je to poslední sestřel československých letců ve válce. Při tomto souboji je však těžce raněn i Richard Husmann a život mu zachránil padák, který měl zrovna náhodou sebou…..

Tak takhle to možná mohlo být, ale tu scénu Guljanič, Husmann, Činčár jsem si vymyslel, takže ji neberte vůbec vážně.

Československé Šturmoviky někde v okolí Ostravy

Ale zase tak úplně si nevymýšlím. Tento sestřel a i Richard Husmann mě fascinují dodnes. Každý má nějakého oblíbence a můj je právě Richard Husmann. Už jen proto, že tito letci bojovali v oblasti kde žiji. Co se týče té vymyšlené scény, tak zase tak daleko od pravdy nejsem. Onoho dne skutečně Richard Husmann měl nahradit při bojovém letu nezkušeného palubního střelce. Buď se mělo jednat o desátníka Miroslava Šajna či právě onoho zmiňovaného desátníka či už rotného Josefa Činčára. Já osobně se přikláním k této druhé verzi. Každopádně Husmann tímto činem zachránil svému kamarádovi život či minimálně těžkou ujmu na zdraví a to vlastně celé posádce Šturmoviku. Onen německý letec si ke vší smůle vybral letoun, ve kterém seděl nejzkušenější střelec. Co vedlo Richarda Husmana aby si na poslední chvíli vyměnil místo s oním mladým palubním střelcem? Tak to už se asi nedozvíme. Možná nějaká předtucha, kterými byl pověstný, anebo to mohla být nějaká forma obrany proti strachu, jak přiznává ve svých pamětech.
Jenomže mě to stále s tím Činčárem vrtalo hlavou a našel jsem velice zajímavou vzpomínku. Husmann pravděpodobně s Činčárem udržovali takový zvláštní vzájemný přátelský stav i po válce, kdy nebyl život vůbec jednoduchý. Myslím si, že nebyli nějací velcí kamarádi. Ale Josef Činčár Husmanna znal a taky asi spolu jako střelci něco prožili. Ať už ve výcviku, tak třeba později při operačních letech, i když Husmann si jich moc neužil. Přesto je asi osud svedl i po válce a Činčár na Husmanna nezapomněl a občas mu pomohl. I když jsem se třeba dočetl, že se po válce strašně pohádali.
A teď se asi ptáte jak mohl Činčár Husmannovi pomoci? Tak to zkusím trochu jednoduše nastínit. Zatímco Husmann se po válce protloukal jak se dalo, tak Činčár se v letectvu a režimu tehdejší doby chytl a vypracoval se až do vysokých postů československého letectva. Dokonce byl i velitelem letectva či protivzdušné obrany státu. Prostě to dotáhl až do generálské hodnosti. Určitě se mu ještě v článku budu věnovat, ale teď zpátky k Husmannovi. Jelikož se mi to nechce psát vlastními slovy, tak to ocituji přímo z pramene.

Richard Husmann

V poválečném období sloužil podporučík Richard Husman, který byl během 2.světové války dvakrát těžce zraněn, dvakrát sestřelen a absolvoval celkem šest či osm úspěšných nouzových přistání, krátce u československého vojenského letectva. V roce 1946 byl na vlastní žádost propuštěn do výslužby a začal působit na tehdejším Ministerstvu dopravy. Po roce 1948 byl politicky perzekuován, nezákonně propuštěn ze zaměstnání a v té době začal pracovat jako pomocný dělník u Československých aerolinií. Po přímluvě tehdejšího náčelníka štábu velitelství letectva MNO podplukovníka Jozefa Činčára byl v roce 1950 krátce zaměstnán jako civilní zaměstnanec u velitelství letectva MNO. Později však začal sílit tlak upozorňující na přítomnost tohoto „proimperialistického živlu“ na MNO. Proto byl v roce 1951 Richard Husman v tichosti přemístěn jako civilní zaměstnanec k tehdejšímu synoptickému oddělení Technického povětrnostního školního ústředí, které pod velením majora Josefa Zítka působilo na letišti v Praze-Ruzyni. Tak se v této době stal příslušníkem vojenské povětrnostní služby a v roce 1952 přešel k tehdejšímu Státnímu meteorologickému ústavu MNO. Zde pracoval v rámci oddělení výzkumného, studijního a publikačního, když se především podílel na provádění překladů odborné literatury a na archivační a knihovnické činnosti. V roce 1954 byl Státní hydrometeorologický ústav převeden mimo působnost resortu MNO a díky odvaze jeho tehdejšího ředitele podplukovníka Josefa Zítka i přes vysoké riziko osobního politického a služebního postihu, zůstal Richard Husman až do roku 1966 zaměstnancem knihovny tohoto ústavu. Mezi komunitu meteorologů, která do knihovny ústavu přicházela, vnesl ducha západních letců, džentlmenské vystupování a nepřímo se tak podílel na zvýšení jejich zájmu o odbornou meteorologickou literaturu. Rovněž velmi aktivně pomáhal civilním i vojenským studentům oboru meteorologie při zajišťování odborné studijní literatury a jejích překladů. Jeho vojenská minulost, aktivní zájem o meteorologii a možnost přístupu k odborné literatuře západní provenience se mimo jiné projevila tím, že v roce 1959 samostatně autorsky zpracoval studijní zprávu s názvem Meteorologie ve válce. Tuto zprávu, která jako první svého druhu v Československu souhrnně pojednávala o významu meteorologie vbudoucí především jaderné válce předložil v lednu roku 1960 k posouzení MNO. Koncem roku 1964 vydal svoji knihu „Nebeští jezdci“, která se doslova přes noc stala bestsellerem a v roce 1967 se stala předlohou pro stejnojmenný, mimořádně úspěšný film. V pozdějším období se stal autorem knihy „Pevnost v poušti“ a dalších publikací s převážně leteckou válečnou tématikou. V této souvislosti si za svůj autorský pseudonym zvolil jméno Filip Jánský, které patřilo skutečně žijící osobě, tehdejšímu služebnímu řidiči ředitele Státního hydrometeorologického ústavu. Další zajímavostí je skutečnost, že celý autorský honorář, který za tuto knihu obdržel, věnoval na přípravu a realizaci výstavby památníku padlým československým letcům na západní a východní frontě. Tento památník, jehož vznik osobně inicioval v létech 1964–1965, však nebyl nikdy v budoucnosti realizován. Koncem 60. let jej za jeho postoje ke společenským událostem v roce 1968 postihl zákaz publikační činnosti, který však byl na základě přímluvy generála Jozefa Činčára v pozdější době zrušen. Richard Husman zemřel dne 20. srpna 1987 v Praze v důsledku déle trvající těžké nemoci ve věku nedožitých 65 let. V souvislosti se změnou společenských poměrů v roce 1989 byl plně rehabilitován a jmenován do hodnosti plukovníka „in memoriam“.

Tak co bych k tomu asi dodal já. Po zhlédnutí dokumentu o Richardu Husmannovi z cyklu Neznámí hrdinové bych jenom dodal to, že pseudonym Filip Jánský si Husmann zvolil podle nějakých dvou ochmelků, se kterýma dělal v práci. Jeden se jmenoval Filip a druhý Jánský a z toho to údajně vzniklo. Ovšem v odstavci výše se píše, že pseudonym Filip Jánský si zvolil podle řidiče ředitele Státního meteorologického ústavu. Takže těžko říct, jak to bylo. Dále se v dokumentu zmiňuje to, že Husmann chtěl nechat zbudovat památník západním i východním letcům a dokonce na to dal tehdy 20 000 Kčs, co dostal za Nebeské jezdce a byla to tehdy kupa peněz. Samozřejmě památník se nerealizoval a co se stalo s penězi to nikdo neví. Dále bych chtěl ještě připomenout další věc. Richard Husmann napsal v dobách normalizace román Pevnost v poušti. Bohužel v tehdejším režimu mu nechtěli vyjít vstříc za jeho postoj k okupaci v roce 1968 a opět údajně pomohl bývalý kamarád z vojny a román Pevnost v poušti mohl v roce 1982 vyjít.

Richard Husmann ještě s obvazy na rukou a vedle něho Josef Činčár

Tak a teď se už pomalu dostávám k onomu Josefu Činčárovi. Josef Činčár se narodil v roce 1921 v Michalovcích. Otec byl legionářem, rodina se musela přestěhovat kvůli práci otce na Podkarpatskou Rus. Rodiče se sestrou zůstali na Podkarpatské Rusi a mladý Josef šel studovat na gymnázium do Michalovců, které úspěšně zakončil maturitní zkouškou v roce 1942. V letech 1942-1944 sloužil jako řadový voják u leteckého pluku ve slovenské armádě. V listopadu 1944 se dostal Polska, kde se formovala československá letecká jednotka. Poté se dostal k 1. smíšené letecké divizi a v jejích řadách konkrétně u 3.bitevního leteckého pluku absolvoval šest bojových letů v tzv. Ostravsko-opavské operaci jako palubní střelec Šturmoviku.
Jeho kariéra se rozjela ve velkém až po válce. V roce 1945 už byl poručík a v roce 1948 byl vyslán do vojenské akademie v Moninu v Sovětském svazu. V roce 1951 ji úspěšně absolvoval. V roce 1955 až 1957 absolvoval další akademii v Moskvě. V letech 1970 až 1973 se stal velitelem letectva a protivzdušné obrany státu a náměstkem ministra obrany. V letech 1973 až 1978 působil jako vojenský a letecký přidělenec v Moskvě. V letech 1978 až 1981 byl podpředsedou ÚV Svazarmu pro letectvo. Na generálporučíka byl povýšen v roce 1970. Po roce 2000 dokonce myslím působil i v Československé obci legionářské. Josef Činčár zemřel 10. srpna 2013. Nevím až jak dalece byl Josef Činčár velký či kovaný soudruh. Údajně mu je předhazováno, že schvaloval okupaci v roce 1968 či měl v této době laxní přístup k okupaci. Údajně odletěl začátkem srpna 1968 do Moskvy, kde se jakožto jeden z nejvyšších generálů Varšavského paktu zúčastnil plánování okupace Československa. Názory nechám na Vás a rozhodně ho nebudu soudit. Možná starší čtenáři mě tu doplní. Nevím, o něm toho moc není, tak na závěr aspoň jedna jeho vzpomínka na Richarda Husmanna.

Josef Činčár

Zadní střelec měl obtížnou funkci. Seděl na popruhu vzadu v letadle a strážil zadní plochu letadla. Trénovali jsme na letišti a pak jsme prošli zkouškou ostré střelby. Měl jsem kamaráda Richarda Husmana, ten působil předtím na západě. To byl také můj učitel. Hodně mi vyprávěl o náročnosti bojové činnosti, ale i o děvčatech. V Anglii se měli lépe než my. Abychom měli peníze, prodali jsme zimní výstroj. Nikdo nevěděl, co s ním bude druhý den, a tak se nehledělo na to, že je to majetek armády. Když se to neprodalo, tak to lidé kradli, např. kožené kabáty letců. Vzpomínám si na optimistickou náladu v Katowicích. Byla válka, ale lidé se chovali jako v míru. Všechny podniky byly otevřené. Strach jsem snad ani neměl. Říkal jsem si, když letí jiní, já nejsem o nic horší. Pamatuji si jen, že jsme odstartovali a přistáli. To je všechno."

Pokud by měl někdo zájem na Činčárovy vzpomínky, tak jsou zde v Paměti národa- https://www.pametnaroda.cz/cs/cincar-josef-1921

Co říci závěrem. Pozorný čtenář si všimne určitých nesrovnalostí. Například té, že podplukovník Činčár v roce 1950 pomohl Husmannovi se zaměstnáním. Tato pasáž je z knihy Hydrometeorologická služba armády České republiky v období 1918-2009, byla vydána pod záštitou Ministerstva obrany 2009. Jenomže to nesedí, protože Činčár v roce 1950 ještě studoval na akademii v Moninu. Nesedí taky hodnost, jelikož v roce 1950 Činčár rozhodně podplukovníkem nebyl i když jeho raketový start v hodnostech byl ohromující. Studium v Moninu ukončil až v roce 1951 a po návratu domů dostal nějakou vyšší funkci, ale byl v hodnosti štábního kapitána. Takže jak to bylo opravdu ve skutečnosti a úplně podle pravdy, tak to už se asi zjistit nedá. Oba jsou po smrti a upřímně si myslím, že už to dnes ani nikoho nezajímá. Proto tento článek berte z rezervou a vlastně jsem to napsal kvůli Richardu Husmanovi a taky že někdo takový jako Josef Činčár existoval. Teď by mi ještě stačilo ke štěstí, kdyby se našel vrak onoho sestřeleného Fockewulfa a byl bych spokojen. I když já svůj tip mám, ale tenhle vrak nikdo nevytáhne….

Zdroje- Hydrometeorologická služba Armády České republiky v období 1918-2009, Miroslav Flajšman. Josef Štekl, CSc. https://cesky.radio.cz/abychom-meli-penize-prodali-jsme...
https://www.idnes.cz/.../nebesti-jezdci-od-311-perute...
https://www.pametnaroda.cz/cs/cincar-josef-20021217-0
https://www.fronta.cz/.../vzdusne-boje-1-ceskoslovenske...
https://www.valka.cz/Cincar-Jozef-t89861

[Coopy]

Jako kluk jsem se doslechl, ze ten sestreleny Focke-Wulf mel dopadnout nekde v polich mezi Kopytovem a Sunychlem.

[Zemakt]

Martas, díky. Opět pro mne mnoho neznámého viz. Filip Jánský.

[Martas2411]

Jako kluk jsem se doslechl, ze ten sestreleny Focke-Wulf mel dopadnout nekde v polich mezi Kopytovem a Sunychlem.

Může být, já zase slyšel a říká to jeden z bohumínských patriotů, že jako děti viděli trčet kus letadla z Meandrů řeky Odry, bylo to nějaké slepé rameno řeky Odry. Také by odpovídalo lokaci Husmanova sestřelu. Dokonce jsem měl i mapku kde to přesně bylo. Dnes už to tam asi je hodně změněné. Jinak Bohumínsko je na sestřely docela zajímavé. Třeba mezi Rychvaldem a Bohumínem do dělící hráze rybníku Nový stav spadl sovětský Spitfire, dlouho se spekulovalo co to byl za stroj. Tipovala se Airacobra, ale nakonec to byl Spitfire od 348.IAP PVO.

[Martas2411]

Martas, díky. Opět pro mne mnoho neznámého viz. Filip Jánský.

Není zač, pravdu už se asi stejně nedozvíme. Spíše to beru jako zajímavost.

[hornet]

Ohledně sestřelu FW-190, podle všeho to nebyl Husmanův první sestřel. Pokud si v knize Nebeští jezdci vyhledáte kapitolu 9, najdete tam pasáž, napínavě popisující souboj zadního střelce s nočním stíhacím Bf-110. No souboj, především odražení útoku, tak, jak po střelcích bylo požadováno. Hlavní hrdina knižního příběhu, Hezounek, si není jist, zda útočníka vůbec zasáhl. Jenže podle poválečného porovnání záznamů příslušné jednotky Luftwafe a 311. čs. bombardovací perutě, u které Husmann ve skutečnosti létal, byl Messerschmidt při útoku na nepřátelský bombardér sestřelen.
A to s pravděpodobností, rovnající se jistotě, právě Richardem Husmannem.
Těžko si vzpomenu, kde jsem to četl, ale vím, že to byl z mého pohledu důvěryhodný zdroj.

[Martas2411]

Ohledně sestřelu FW-190, podle všeho to nebyl Husmanův první sestřel. Pokud si v knize Nebeští jezdci vyhledáte kapitolu 9, najdete tam pasáž, napínavě popisující souboj zadního střelce s nočním stíhacím Bf-110. No souboj, především odražení útoku, tak, jak po střelcích bylo požadováno. Hlavní hrdina knižního příběhu, Hezounek, si není jist, zda útočníka vůbec zasáhl. Jenže podle poválečného porovnání záznamů příslušné jednotky Luftwafe a 311. čs. bombardovací perutě, u které Husmann ve skutečnosti létal, byl Messerschmidt při útoku na nepřátelský bombardér sestřelen.
A to s pravděpodobností, rovnající se jistotě, právě Richardem Husmannem.
Těžko si vzpomenu, kde jsem to četl, ale vím, že to byl z mého pohledu důvěryhodný zdroj.

Tak to bude asi tento souboj.
V listopadu roku 1941, konkrétně z noci ze 7./8. listopadu letěl jako palubní střelec Wellingtonu s označením KX-Z č.1458 seržanta Šebely. Už při nástupu se Richardovi nedařilo, jelikož si otevřel padák o nějakou páčku v letadle, takže letěl bez padáku. V tomto bojovém letu měli bombardovat Mannheim. Při letu je napadl noční stíhač Messerschmitt Bf 110, ale Husmann byl v tomto souboji úspěšnější a stodesítce zasáhl levý motor. Přední střelec Sobotka sestřel potvrzuje – hlásí že vidí hořící stroj. Bylo to někde v prostoru Roubaix, což je asi někde na belgicko-francouzských hranicích. Sestřel ovšem nebyl Richardovi uznán. Zde Husmannova vzpomínka na onen souboj uveřejněná v knize od J.Rajlicha - Na nebi hrdého Albionu 2.část-

"Prudce strhávám hlavně kulometu a dlouhou dávkou kropím jako blesk prolétávající stín", napsal střelec později." Byl to jen prchavý okamžik. Fricek se ve výšce čtyř tisíc metrů náhle vyhoupl do naší letové hladiny, zvýšil rychlost a přešel do bleskového útoku....
Ten parchant ji dostal, hoří mu levej motor, řvu do interkomu a cítím, jak se mi na zádech lepí košile. Pro tuhle chvíli jsme zachráněni. Přední střelec Sobotka potvrzuje, že zahlédl hořící stroj, když podlétával náš Wellington, také po něm vystřelil. Ani jsem nezaregistroval, že Šebela během souboje odhodil pumy a že se vracíme do Wrethamu...

Dle německých záznamů však této noci nebyla zaznamenána žádná ztráta německého nočního stíhače v jejich oblasti. Takže Husmann svého protivníka pravděpodobně pouze poškodil. Takhle to píše Rajlich ve své knížce.

[hornet]

Díky za upřesnění. Práce pana Rajlicha si velmi cením.