Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11632
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Zemakt »

Bitva ve Filipínském moři (4)

Spruance útočí

Krátce poté, co ve večerních hodinách 18. dubna CAVALLA odvysílala zprávu o spatření 1. mobilní flotily, vydal se její velitel bez ohledu na nízký stav paliva v patách nepřátelské flotily. Doufaje alespoň v dostižení pomalých tankerů 2. zásobovací skupiny. A přestože nadporučík Kossler hnal svůj vynořený člun maximální rychlostí, obnovit kontakt s Japonci se mu nepodařilo. Do značené míry zklamán, vydal tedy příkaz k úpravě kurzu na zpáteční k San Bernardinu. Jeho chvíle ovšem měla teprve přijít.

Japanese_aircraft_carrier_Zuikaku_and_two_destroyers_under_attack_on_20_June_1944_(80-G-238025).jpg
Obratně manévrující Zuikaku, cca 19:00 hod. dne 21. června 1944.

Již od ranních hodin druhého dne pozorovaly hlídky na věži zvýšenou leteckou aktivitu. Načež krátce před polednem, už na periskopové hloubce, spatřil velitel ponorky v jednom bodě na obloze podezřelý shluk několika letounů. Vzápětí došlé hlášení o identifikaci blížícího se hluku těžkých lodních šroubů ho ve svém přesvědčení jen utvrdilo. Po krátké chvíli, cca 60 n. mil od místa zásahu TAIHO, se přímo před ústím příďových torpédometů CAVALLY objevila ŠOKAKU, doprovázená dvojicí křižníků HAGURO, JAHAGI a torpédoborcem URUKAZE. Bylo přesně 12:18 hod., když Kossler ze vzdálenosti 1 200 metrů pod 90° úhlem vypálil na japonského veterána útoku na Pearl Harbor šest torpéd. Načasování útoku pak nemohlo být pro Američany lepší. Japonská letadlová loď nacházející se zrovna ve fázi přijímání letounů plula na ustálenému kurzu, přičemž manévry přistávajících strojů do značné míry odváděly pozornost hlídek. Ve 12:20 hod. byly blížící se torpéda sice zpozorována, na jakýkoliv smysluplný manévr bylo však pozdě. Za další dvě minuty s osmi vteřinovým rozestupem zasáhly ŠOKAKU tři torpéda. Zvířenou brázdu za torpédy zpozoroval rovněž URUKAZE, vydávající se vzápětí v jejich dráze pronásledovat americký člun. Na rozdíl od CAVALLY, která po nervydrásajícím ataku torpédoborce unikla, osud letadlové lodě byl již zpečetěn.

ŠOKAKU byla zasažena do pravoboku v oblasti předolodí a středolodí, kde obzvláště zásah na úrovni ostrova měl doslova fatální následky. Zde došlo k proražení a následné explozi nádrží s leteckým palivem, která vyvolala před ostrovem a na hangárové palubě doslova ohnivé inferno. Díky probíhajícímu doplňování paliva a přezbrojování devíti letounů bylo přímému ohni vystaveno nejen rozvodné potrubí plné paliva, ale i částečně již dotankované letouny, vč. jejich podvěšené výzbroje. A přestože opravárenské čety ŠOKAKU platily v rámci 1. mobilní flotily za jedny z nejzkušenějších, s nekontrolovatelnými explozemi rozvodů paliva a uskladněných pum sváděly předem ztracený boj. Zakrátko došlo na pravoboku k zaplavení kotelen, ŠOKAKU ztratila rychlost a vypadla z formace Hontai Kō Butai, který se jí začal v severním kurzu vzdalovat. Mnohem horší však byla částečná ztráta energie nezbytně nutné k chodu protipožárních systémů. Potom co se díky zaplavení levobočních prostor podařilo loď příčně stabilizovat, díky proražené obšívce trupu na přídi začala naopak postupně ztrácet stabilitu podélnou. Ve 14:30 hod. se situace na lodi výrazně zhoršila a její velitel Hiroši Matsubara nařídil posádce připravit se k jejímu opuštění. Vzhledem k pod hladinu se nořící přídi a současně zde situovanému epicentru požáru se většina posádky soustředila na zádi, když v 15:02 hod. na přední hangárové palubě explodovala další z uskladněných bomb. V důsledku toho došlo k několika sekundárním výbuchům, pravděpodobně zapříčiněných z prasknutý hlavních palivových nádrží unikající tarakanskou ropou a jejích výparů. Bylo přesně 15:12 hod., když příď lodi se v okamžiku doslova propadla do hlubiny, načež ŠOKAKU po vzoru TITANIKU v téměř svislé poloze zajela s fatálními následky pro většinu na zádi soustředěné posádky do mokrého hrobu. Celé toto divadlo od exploze na přídi po potopení lodi netrvalo déle jak dvě minuty. Zahynulo celkem 1 263 mužů. JAHAGI a URUKAZE posléze zachránily 570 šťastlivců přeživších, vč. kapitána Matsubara.
Ztrátou ŠOKAKU redukce útočného potenciálu Hontai Kō Butai ovšem nekončila.

shokakusink.jpg
Zánik Šokaku v představách malíře.

TAIHÓ, vlajková loď viceadmirála Ozawy byla naposledy zmíněna v době, kdy její palubu opouštěly letouny japonské druhé útočné vlny. A kdy v jejích útrobách havarijní čety zápasily s následky výbuchu ponorkou ALBACORE vypáleného torpéda. Jak již bylo řečeno, zásah do oblasti předního výtahu způsobil zaplavení výtahové šachty směsí ropy, leteckého benzínu a mořské vody. Poměrně rychlé odstranění primárních škod, umožňující záhy obnovení leteckého provozu, však u velení lodí vyvolalo klamný dojem ne příliš vážného poškození. Naneštěstí pro posádku lodi, ve výtahové šachtě pomalu tikala časovaná bomba. Přestože místo běžného lodního mazutu v nouzi používaná tarakanská ropa představovala pro Japonce bezesporu kvalitní náhražku. Vysoký podíl odpařujících se uhlovodíků v kombinaci s vysoce těkavými výpary leteckého benzinu unikajícího z poškozených příďových nádrží představoval vražednou kombinaci. Netrvalo dlouho a na dolní a horní hangárové palubě se začal šířit lehce identifikovatelný zápach vysoce explozivní směsi, který rozhodně nešel brát na lehkou váhu. Po neúspěšném pokusu odčerpat zatopenou výtahovou šachtu tak opravárenské čety otevřely v sekci č. 1 a 2 ventilační kanály, což mělo vyřešit nemožnost větrání uzavřených hangárů lodi. Zároveň s tím byl spuštěn zadní výtah, čímž se měl zvýšit tah cirkulujícího vzduchu. Zabránit v šíření agresivních výparů se přesto nepodařilo. Jako akt čirého zoufalství lze pak vnímat rozkaz velícího důstojníka opravárenských čet, jenž nařídil otevřít veškeré dveře a poklopy. Rozbít skleněné výplně palubních průzorů a současně zvýšit výkon ventilačního systému na maximum. Výsledkem nepříliš moudrého rozhodnutí pak byla skutečnost, že jestliže před tím byl trup TAIHÓ explozivními výpary nasycen jen zčásti, v důsledku provedeného rozkazu se výpary dostaly i na dosud jimi nezasažená místa. Vše pak bylo jen otázkou času, když nevyhnutelné nastalo v 15:32 hod., cca šest a půl hodiny po torpédovém útoku americké ponorky. Obrovský výbuch deroucí se na povrch z vnitra trupu nejdříve nazvedl letovou palubu, která se vyboulila, aby vzápětí došlo na několika místech k provalení pravoboku a levoboku letadlové lodi. TAIHÓ vypadla z formace svazu a za postupné ztráty rychlosti zastavila. Byť síla exploze a běžným okem rozpoznatelný rozsah škod nenechával o dalším osudu lodi nikoho na pochybách, velitel 1. mobilní flotily se rozhodl sdílet svůj osud s kapitánem lodi Tomodo Kikučim a zůstat na palubě do hořkého konce. Ozawovu štábu pak trvalo celých třicet minut, než svého velitele přemluvil a i s portrétem císaře jej evakuoval prostřednictvím doprovodného torpédoborce na křižník HAGURO. Mezitím Kikuči zcela realisticky zamítl variantu vleku za HAGUREM a vydal rozkaz k opuštění lodi.
Krátce poté co viceadmirál Ozawa opustil TAIHÓ byl zaznamenán druhý výbuch, jenž do trupu nešťastné lodě vyrval další díry. V tu dobu se na její palubě z původních 2 150 stále nacházelo 1 650 mužů posádky. Bylo 16:28 hod., když se TAIHÓ zádí napřed potopila. Na své poslední cestě sebou vzala 28 důstojníků a 632 příslušníků poddůstojnického sboru a mužstva. Třem doprovodným torpédoborcům se později podařilo z mořských vln vyzvednou cca 1 000 mužů posádky vč. jejich kapitána.

Japanese-Aircraft-Carrier-‘Taiho’.jpg
Taihó, potopena na souřadnicích 12-05'N, 138-12'E.

Přestože se může zdát, že v průběhu jedné hodiny utrpěná těžká rána v podobě ztráty dvou ze tří nejhodnotnějších letadlových lodí 1. mobilní flotily byla dostatečným důvodem k úvahám o ukončení bitvy. Opak byl pravdou. Ve skutečnosti byl Ozawa dalek toho, aby do pomyslného ringu házel ručník. Ačkoliv nešlo přehlédnout, že ze strojů vyslaných do útoku se vrátil jen zlomek jejich počtu. Viceadmirál byl stále přesvědčen, že většina letounů v souladu s plánem operace přistála na Guamu, respektive Rotě a zde se připravuje k opětovnému úderu. O zdárném průběhu bitvy ho mj. utvrzovala hlášení od toho mála navrátivších se pilotů, na jejichž základě se dalo vyvozovat potopení čtyř amerických letadlových lodí a poškození dalších šesti. Svůj díl na chybném hodnocení dosavadního průběhu boje sehrál rovněž fakt zcela nedostatečného komunikačního a řídícího zázemí, které těžký křižníku HAGURO Ozawovu štábu poskytoval. V této souvislosti stojí za zmínku, že tuto skutečnost po bitvě i sám viceadmirál zmínil jako chybu, kdy měl vedením na čas pověřit velitele Zen'ei Butai, viceadmirála Takeo Kuritu.

V 18:08 hod. dne 19. dubna vydal Ozawa rozkaz k obratu na severozápad, kde mělo před obnovením ofenzivních akcí proběhnout doplnění paliva. Jenže, když druhého dne po třech hodinách marné snahy a spoustě zmatků se nepodařilo doplnit palivo ani jedné lodi, nařídil v cca 12:30 hod. tankování zrušit. V 13:00 hod. se velitel 1. mobilní flotily se svým štábem konečně přesunul na zbývající letadlovou loď Hontai Kō Butai.
Na ZUIKAKU byl také posléze seznámen se skutečným rozsahem ztrát předchozího dne. S výjimkou nové vlajkové lodi skupiny, skrývající ve svém hangáru stále 32 letadel, disponovaly oba zbývající svazy celkem 68 bojeschopnými stroji. Konkrétně Hontai Otsu Butai 46 a Zen'ei Butai 22. S ohledem na příchozí zprávy z Tinianu v nichž Kakuta referoval o palubních letounech přistávajících na Guamu. A současně ze vzdálených leteckých základen avizovaném příletu posil, rozhodl se Ozawa pokračovat v útoku až 21. dubna. Nicméně na tahu byli již Američané.

Zatímco po většinu 19. dubna plula Task Force 58 převážně na východním kurzu, ve 20:00 hod. po dosednutí posledního z letadel změnila kurz na západní a současně zvýšila rychlost na 23 uzlů. To vše znamenalo jediné, Spruance se rozhodl zaútočit. Pomineme-li TG 58.4, která po doplnění paliva strážila vzdušný prostor nad Guamem a Rotou, k pronásledování 1. mobilní flotily se vydaly tři zbývající taktické skupiny letadlových lodích vč. bitevní TG 58.7, plující na čele sestavy ve vzdálenosti 25 n. mil od Mitscherových nosičů.

Grumman-F6F-3N-Hellcat-NATC-with-experimental-airborne-intercept-radar-on-this-F6F-3-01.jpg
Palubní noční stíhač; Grumann F6F-3N Hellcat.

Přestože Američané na palubách svých lodí disponovali radary vyzbrojenými nočními stíhacími Hellcaty. S naplněním základního předpokladu k provedení útoku si dali načas, a začali se mu věnovat až v ranních hodinách 20. dubna, kdy v 05:30 hod. byla do vzduchu vyslána každodenní ranní směna. Vzhledem k tomu, že bojový poloměr průzkumných letounů se pohyboval na hranici 325 n. mil. od svazu a Ozawa se nacházel ještě o 75 n. mil dále, vrátily se letouny zpět s nepořízenou. V čase oběda učinil Mitscher další pokus, tentokrát však spoléhaje na dvanáct dobrovolníku z LEXINGTONU, kteří zamířili severovýchodním směrem, téměř na hranici maximálního možného doletu garantujícího návrat. Ovšem ani ve vzdálenosti 475 n. mil. od TF 58 nebylo po Japoncích ani vidu ani slechu. Američané jako by zažívali déjà vu, umocněné opětovně dodržovaným radiovým tichem nepřítele. Potom co ani ze Saipanu povolané létající čluny Martin PBM Mariner nic nenalezly, situace se pro ně stávala bezmála kritickou. Bylo přesně 15:40 hod. a do soumraku zbývalo méně jak čtyři hodiny, když se na Spruanceho s Mitscherem konečně usmálo štěstí. V uvedený čas totiž jeden ze strojů odpoledního průzkumného letu z ENTERPRISE, startujícího v 13:30 hod., konečně objevil plavidla 1. mobilní flotily. A přestože mělo hlášení průzkumného Avengeru k dokonalosti daleko, o necelou čtvrt hodinu později obdržel Spruance od velitele TF 58 zprávu o urychlených přípravách k úderu. A ačkoliv si byl velící admirál velmi dobře vědom rizik spjatých s útokem v nadcházejícím soumraku a nočním návratem, krokům svého podřízeného dal svolení.

Mezitím ani Japonci nezaháleli. I když ráno vyslaný průzkum patnácti strojů Zen'ei Butai přímo nepřátelský operační svaz nezpozoroval. Ze setkání s americkými rovněž na průzkumné misi letícími letouny se dalo vyvodit, že Mitscherovy letadlové lodě jsou nedaleko. Tato domněnka byla posléze potvrzena informacemi pocházejících od letounů startujících z pozemních základen a které již jednoznačně identifikovaly části TF 58. Ve světle nově nastalé situace, naznačující Spruanceho rozhodnutí zaútočit, varoval velitel japonského předsunutého svazu Ozawu a doporučoval urychlené stažení. Definitivním bod zlomu nastal v 16:15 hod., kdy Japonci zachytili zprávu amerického průzkumného letounu udávající polohou 1. mobilní flotily. O půl hodiny později Ozawa nařídil opět přejít na severozápadní kurz, načež za 24 uzlové rychlosti začal již definitivně opouštět bojiště. Bylo však již příliš pozdě.

O cca 20 minut dříve totiž v rozmezí pouhých dvanácti minut, od 16:24 do 16:36 hod., z jedenácti Mitscherovo letadlových lodí vzlétlo 216 letounů. Po nastoupání do stanovené výšky a utvoření přeletové formace se kombinovaná skupina ve složení 85 Hellcatů, 51 Helldiverů, 26 Dauntlessů a 54 Avengerů vydala směrem k sluncem zalitému horizontu.
Krátce po startu útočné skupiny obdržel velitel TF 58 o poloze nepřátelských lodí zpřesněné hlášení, které oproti tomu původnímu situovalo jejich pozici o 60 n. mil. dále na západ. Což znamenalo, že 1. mobilní flotila se nachází již na samé hranici bojového doletu amerických letounů. Z tohoto důvodu Mitscher na start druhé úderné skupiny rezignoval a zrušil jeho přípravu.

Ačkoliv na ústupu, složit zcela zbraně Ozawa rozhodně nehodlal. Jakmile jeho tři průzkumné letouny v pozdním odpoledni identifikovaly části TF 58, neváhal naposledy zaútočit. V 17:15 hod. tak z letadlových lodi předsunutého svazu odstartovala sedmička bombardovacích Kate, vedených trojicí radarem vyzbrojených Jillů. V nadcházejících nočních hodinách se ovšem japonským letcům americký operační svaz nalézt nepodařilo.

B6N2s_prior_to_take_off.jpg
Nakadžima B6N2 Tenzan/Jill. Od podzimu 1943 každý třetí vyrobený kus nesl protilodní radar 3-Shiki Typ 3, antény typu Yagi byly instalovány v náběžných hranách křídel a v zadní části trupu (na snímku druhý stroj v pořadí).

Krátce po půl sedmé hodině večerní americká úderná skupina spatřila plavidla 1. mobilní flotily. Za jiných okolností by let proti zapadajícímu slunci nad hladinou Filipínského moře v sobě nesl nemálo okouzlujících okamžiků. V tomto případě však cca dvě hodiny trvající let v mysli mnoha pilotů evokoval spíše let do pekla. Vzhledem k tomu, že překonáním téměř 300 mílové vzdálenosti spotřebovaly útočící letouny téměř polovinu neseného paliva, na nějaký koncentrovaný a úzce koordinovaný útok nebyl čas. Napadení 1. mobilní flotily, jenž netrvalo déle než 30 min, tak mělo spíše podobu většího množství individuálně vedených ataků. Na japonských radarech se signatury blížícího nebezpečí zobrazily již v 18:03 hod., díky čemuž v dostatečném předstihu vzlétlo z palub Ozawových letadlových lodí 68 Zer. Nicméně, i s přihlédnutím k výše zmíněnému charakteru útoku se japonským stíhačům zabránit průniku masy amerických letounů nad jednotlivé japonské svazy nepodařilo. Ostatně, taktická situace ustupující 1. mobilní flotily nebyla zrovna optimální.
Zdaleka nejsilnější protiletadlovou obranu disponující Zen'ei Butai plul na jižním křídle, Hontai Otsu Butai uprostřed, zatímco severní křídlo bylo tvořeno Hontai Kō Butai. Doslova na ráně pak byly obě dvě zásobovací skupiny složené z šesti tankerů a jejich doprovodu, vlekoucí se za jádrem Ozawovi flotily.

Pravděpodobně jako vůbec první z 1. mobilní skupiny byl napaden Zen'ei Butai. Avšak krátce před tím, než došlo k samotnému útoku letounů z TG 58.2, stihli Japonci zavčasu přeorganizovat jeho sestavu. V okamžiku úderu palubních letounů byl tak předsunutý svaz tvořen třemi samostatnými skupinami plavidel, seskupenými vždy u jedné z lehkých letadlových lodí. Zatímco plavidla soustředěná u ČITOSE a ZUIHÓ měly to štěstí a útoku se zcela vyhnula. Skupina ČIJODY se stala předmětem útoku letounů z BUNKER HILLU, MONTEREY a CABOTU. Na samotnou letadlovou loď pak zaútočilo více jak 20 Helldiverů a pumami vyzbrojených Avengerů, nicméně přímého zásahu se jim podařilo dosáhnout pouze jednoho. V 18:38 hod. na zádi letové paluby explodující puma způsobila menší požár, jenž byl v krátkosti uhašen. I tak si útok z MONTEREY pocházejícího Avengeru vyžádal 20 mrtvých a 30 zraněných členů posádky, vč. dvou zničených letadel. Další zásah pak inkasovala bitevní loď HARUNA, kde Avengerem z CABOTU svržená 250 kg puma prorazila pancéřovou palubu na zádi a vybuchla na spodní palubě. V důsledku toho došlo k lokálnímu zaplavení místnosti s manuálním ovládáním kormidla a poškození uchycení hnací hřídele na levoboku. Přes vynucené odstavení turbíny však byla HARUNA stále schopna plout 26 uzlovou rychlostí. V prostoru ovládání kormidla bylo zabito 15 mužů a dalších 19 zraněno. Jako poslední loď z předsunutého svazu, která utrpěla poškození byl těžký křižník MAJA. Ačkoliv nedaleko trupu dopadnuvší puma měla k přímému zásahu stále dosti daleko, kombinace střepin a tlakové vlny způsobila lokální průnik vody, 2° levoboční náklon a způsobila smrt 19 mužům a dalších 40 zranila.

.jpg
V popředí zasažená Haruna, za ní Čijoda.

Ve středu japonské sestavy plující Hontai Otsu Butai se stal cílem pro smíšenou skupinu letounů z TF 58.3 a 58.1, kde z počátku prim hrající stroje LEXINGTONU, YORKTOWNU, ENTERPRISE a BELLEAU WOODU byly po chvilce doplněny několika 250 kg pumou vyzbrojenými Hellcaty HORNETU. Přestože se do obrany mateřského svazu zapojilo na 38 japonských stíhačů, k eliminaci útoku to ani zdaleka nestačilo.

Bezprostředně po zaznamenání z východu blížícího se nebezpečí vybočila HIJÓ z formace svazu, načež její palubu opustily dva Jilly, které mezi americkou útočnou vlnou a svazem B měly položit koučovou clonu. Nicméně, díky tomuto manévru se HIJÓ dostala na samý chvost sestavy, když během několika málo minut její vzdálenost od svazu narostla na 6 000 metrů. V důsledku toho tak v 18:45 hod. dopadl prvotní úder amerických palubních letounů mířící na Hontai Otsu Butai právě na osamocenou HIJÓ. A byl to úder těžký.
Ačkoliv se jednalo o pumu lehké ráže, střemhlavému Dauntlessu z LEXINGTONU se jí podařilo umístit těsně za ostrov letadlové lodi, přičemž tato krátce před dopadem zavadila o stěžeň a na úrovni velitelského můstku explodovala. Následný déšť střepin pak v podstatě vymetl celé jeho osazenstvo. Jako zázrakem mezi několika málo přeživšími se nacházel i velitel lodi kapitán Tošijuki Jokoi, jenž následkem výbuchu přišel o jedno oko. Další z pum explodovala na letové palubě, nicméně zkáza lodi přišla z podhladiny. HIJÓ si totiž jako svůj cíl vybrala šestice torpédy vyzbrojených Avengerů (dle amerických zdrojů čtveřice) z BELLEAU WOODU vedené poručíkem Georgem Brownem. A přestože dva z nich se záhy podařilo Japoncům sestřelit a tři další minuly. Poslední z torpédových bombardérů, za jehož kniplem seděl právě Brown, mířil přesně. Dříve než však jeho torpédo zasáhlo strojovnu na pravoboku HIJÓ, byl útočící Avenger zasažen do levé poloviny křídla 25 mm protiletadlovým granátem a začal hořet. Krátce poté co radista se střelcem opustili palubu stroje, prolétl těžce zasažený bombardér s ohnivým ohonem za kormidly kolem ostrova letadlové lodi, aby se posléze i se svým pilotem roztříštil o mořskou hladinu.
S 9° pravobočním náklonem pokračovala HIJÓ ještě nějakou chvilku v plavbě, krátce na to, co ale i levá pohonná sestava ztratila výkon se loď zastavila. Přesto se v nastávajícím soumraku situace nejevila jakkoliv beznadějná. V souladu s rozkazem velitele svazu proto bitevní loď NAGATO změnila kurz a zamířila k poškozené HIJÓ, aby jí mohla vzít do vleku. Avšak než se tak stalo, ozval se krátce před západem slunce (19:17 hod.) na letadlové lodi další výbuchu, jehož epicentrum se nacházelo ve středolodí na levoboku. Přestože se Japonci domnívali, že letadlová loď byla vystavena dalšímu útoku americké ponorky. Což lze s ohledem na americké záznamy vyloučit. Lze s určitou mírou pravděpodobnosti paředpokládat, že stála opět ta nešťastná tarakanská ropa. V důsledku výbuchem způsobené tlakové vlny byly vyhozeny výtahové plošiny, které posléze dopadly na dna svých šachet, současně došlo k poškození hlavního rozvaděče, tudíž loď byla záhy bez energie. Během krátké chvíle se požár přiživovaný unikajícím palivem rozšířil na celé zadolodí, znemožňující tak přiražení torpédoborce MIČIŠIO. Na pozadí množících se sekundárních výbuchů se záď HIJÓ stále více nořila do mořských vln, aby se po chvíli podélný náklon vyrovnal. Za to se však začala naklánět na levobok. V ten moment rozhodl první důstojník Šigaki Kenčiki v zastoupení zraněného kapitána o opuštění lodi. K vyvrcholení dramatu došlo v 19:32 hod., kdy se loď zádí napřed potopila. Kromě 35 důstojníků, zahynulo na palubě rovněž lodi dalších 212 členů poddůstojnického sboru a mužstva. Doprovodným torpédoborcům se posléze podařilo zachránit 69, respektive 1331 mužů, vč. kapitána Jokoiho, prvního důstojníka Kenčikiho, lodní standarty a tradičně i portrétu císaře.

View_of_the_starboard_side_of_the_Japanese_aircraft_carrier_Junyō_at_Sasebo,_Japan,_on_26_September_1945_(USMC_136995).jpg
Částečně odzbrojené Džunjó po kapitulaci Japonska, rok 1945.

Jako druhá v pořadí ze svazu B čelila útoku amerických palubních letounů DŽUNJÓ, sesterská loď HIJÓ. V 19:04 hod. jedna nebo dvě přesně umístěné 250 kg pumy svržené střemhlavými Dauntlessy z LEXINGTONU dopadla/ly na ostrov letadlové lodi nedaleko 15 m nad letovou palubu čnícího komína. Následným výbuchem zde došlo k totální destrukci komína a nedalekého stěžně. Což mělo pro mnoho pozorovatelů a signalistů, kteří měli v těchto místech svá bojová stanoviště zcela fatální důsledky. Kromě menších požárů a díky střepinám z dalších nedaleko lodi vybuchujících pum došlo rovněž k proražení obšívky doprovázené menšími průniky vody do trupu. Nicméně, to vše bez zásadních dopadů na plavby schopnost lodi. Po útoku Dauntlessů zůstalo na palubě lodi 53 mrtvých příslušníků posádky.
Paradoxně, onoho dne si v rámci 2. divize letadlových lodí nejvyšší míru štěstí vybrala její nejméně hodnotná loď, RJÚHÓ. Bylo 19:10 hod., když poprvé čelila útoku pětice Avengerů z ENTERPRISE. Pouze jeden z nich však umístil svůj náklad v podobě jedné svržené bomby do zaznamenáníhodné vzdálenosti od trupu. Následovaly ataky střemhlavých Dauntlessů pocházejících rovněž z palubní skupiny ENTERPRISE, dalších Avengerů, tentokrát však z YORKTOWNU. A snad i Hellcatů z HORNETU. To vše s více než rozpačitým výsledkem. V souhrnu a s ohledem na fakt, že výše zmíněný blízký dopad bomby nebyl pro lodní deník ani zaznamenáníhodný, lze výkony amerických letců útočících na RJÚHÓ bez skrupulí označit jako zcela tristní.

Jako jedinou přeživší letadlovou loď svazu A, ZUIKAKU s viceadmirálem Ozawou na palubě, si k útoku vybrali letouny z TG 58.1, konkrétně z palubních skupin HORNETU, YORKTOWNU a lehkého BAATANU. Jenže, v nastávajícím boji se mohl tento matador války v Tichomoří opřít o jednu z nejzkušenějších posádek japonského námořnictva, vč. 17 vlastních stíhačů. Ve výsledku pak díky kombinaci precizního manévrování, kdy se lodi podařilo vvyhnout čtyřem Avengery z HORNETU svrženým torpédům a taktéž činnosti vlastní protiletadlové obrany, ze sedmi dobře umístěných pum inkasovala ZUIKAKU pouze jeden přímý zásah.
Zmíněná 250 kg puma zasáhla zadní část ostrova poblíž komínů a stanoviště protiletadlového děla. Zde prorazila letovou palubu a explodovala v horním hangáru č. 1. Naštěstí pro loď, nádrže zde umístěných letounů byly bez paliva, přesto se požár částečně rozšířil i na letovou palubu. Obsah z poškozeného rozvodu vodovodního potrubí posléze začal protékat do kabiny radiotelegrafisty, místnosti s bateriemi a strojoven. Ze stropu crčící čůrky vody následně vyvolaly neodůvodněnou paniku a výzvy k opuštění lodi, což si vyžádalo zásah z můstku. Skutečnost byla však taková, že technické čety pracovaly rychle a efektivně, kdy po dvou hodinách byl požár zkrocen. Po celou dobu plavby schopnost ZUIKAKU nijak neutrpěla, načež tak v jejím již dosti popsaném lodním deníku mohl přibýt další těžko přehlédnutelný záznam.

Oiler.jpg
Tanker Hajasui s kapacitou 9 800 tun lodního mazutu a 200 tun benzínu.

Kromě jádra Ozawovi 1. mobilní flotily nebyla úderu amerických palubních letounů ušetřena ani její nejzranitelnější část, tj. 1. a 2. zásobovací skupina. Prakticky bezbranné tankery se totiž staly vítaným cílem pro jednu skupinu strojů pocházejících z HORNETU. Strojů, kterým stav paliva v nádržích nedovolil více. Zatímco posádce HAJASUI se podařilo po zásahu pumou požár uhasit. GENJÓ MARU a SEIJÓ MARU již takové štěstí neměly a po nějakém čase klesly na mořské dno.

Jakkoliv se může zdát, že v důsledku protiletadlové obrany ztráta 6 letounů a dalších 12 činností japonských stíhačů byla pro Američany akceptovatelná. Nesrovnatelně vyšší škody jak na životech, tak technice palubních jednotek způsobil noční návrat. A ačkoliv Spruance s Mitscherem na více jak problematické podmínky doprovázející zpáteční let svých letců brali zřetel a vyšší procento ztrát předpokládali. Skutečnost byla mnohem horší. Na pozadí nastupující temné noci téměř dvouhodinový let k 240 až 300 n. mil. vzdálenému operačnímu svazu, po přestátém boji u mnoha posádek na horní hranici nervového vypětí si posléze vyžádal 80 odepsaných letadel. A to i vzhledem k faktu, že ve 20:45 hod. nechal Mitscher své letadlové lodě nad rámec pro bojové operace předepsaného přistávacího osvětlení doslova rozsvítit. I tak jen málo z přistávajících pilotů nalezlo palubu své mateřské letadlové lodě a dosedalo při první dobré příležitosti kam se dalo. Nejvyšší míru ztrát bylo možno přičíst prostému vyčerpání paliva, v menší míře pak nezvládnutým přistáním. V celkovém souhrnu „horkou jehlou“ realizovaný útok stál Američany 100 letounů a 209 letců. Byť se následně podařilo v průběhu několikadenní pátrací akce srazit těžké ztráty mezi letovým personálem na poněkud přijatelnější úroveň 49 nezvěstných mužů. Za cenu potopení jedné letadlové lodi a lehkého poškození dvou dalších tak americká úderná skupina z TF 58 zaplatila téměř 50% ztrátami. Vůči ztrátám na leteckém materiálu a personálu ovšem nebyli imunní ani Japonci. Ačkoliv ještě v poledních hodinách druhého dne bitvy disponovala Ozawova 1. mobilní flotila 100 bojeschopnými letouny, po útoku TF 58 jich zbývalo již jen 35. Redukcí početního stavu neušly ani na katapultech bitevních lodí a křižníků ve stále hojném počtu 27 ks zastoupené průzkumné plovákové letouny. Na konci dne jich zbývalo zbývalo 12.

Kingfisher.jpg
Stroj, kterému nejeden americký letec vděčil za život, Vought OS2U Kingfisher.

Přestože se může zdát, že s ohledem na právě skončený americký útok a ztrátu třetí letadlové lodě Ozawa na další ofenzivní činnost definitivně rezignoval, skutečnost byla jiná. Velitel 1. mobilní flotily totiž stále disponoval bitevními loděmi předsunutého svazu vč. dvojice nejsilnějších bitevních lodí na světě. Při troše štěstí mohli Japonci s Američany svést noční hladinovou bitvu, dle viceadmirálovo úvah, s ne zas tak špatnými vyhlídkami. Minimálně pak případný noční boj mohl získat dostatek času ke stažení letadlových lodí z nepřátelského dosahu. V této souvislosti tak přikázal Kuritovi, aby se svými bitevními loděmi Zen'ei Butai vydal na východ, Američanům v ústrety.

Ve 20:46 hod. obdržel Ozawa od admirála Tojody depeši, přikazující mu přerušit bitvu, načež o více jak hodinu později odvysílala ZUIKAKU bitevním lodím viceadmirála Kurity ukončit plavbu na východ a na severozápadním kurzu se vrátit. Tou dobou v Ozawově brázdě stále plující Američané se ovšem do nějakého překotného pronásledování již příliš nehrnuli. Jejich plavba spíše připomínala pomalý a obezřetný postup ve snaze dorazit případná leteckým útokem poškozená japonská plavidla. Když pak 21. června ranní průzkumné lety hlásily polohu 1. mobilní flotily ve vzdálenosti 360 n. mil západně od TF 58, šance na její dostižení a obnovení bitvy se přiblížila nule. Přesto, rozkaz k návratu zpět k Marianám vydal Spruance až ve 20:30 hod. téhož dne. A když se v odpoledních hodinách dne 22. června před Okinawou objevila první plavidla zle pošramocené 1. mobilní flotily Spojeného loďstva, dala se bitva považovat za ukončenou. Přičemž tak nastal čas k bilancování.

ship_northcarolina105.jpg
Bitevní loď USS North Carolina (BB-55) někde u Marian krátce po bitvě.

Pokusíme-li se na bitvu zprvu nahlédnout řečí čísel a statistik, pak zcela jednoznačně těmi, kteří v bitvě tahali za kratší konec provazu byli synové Nipponu. A to i přes to, že po většinu času se nacházeli vždy o krok napřed před svým nepřítelem. Přesně o ten krok, jenž v předcházejících čtyřech bitvách letadlových lodí byl základním stavební kamenem úspěchu. Z celkových devíti císařským námořnictvem do boje nasazených letadlových lodí byly tři potopeny a dvě poškozeny. Avšak, mnohem podstatnějším faktorem, který do značné míry ovlivnil budoucí podobu námořní války v Tichomoří, nebyl počet ztracených nosičů. Bylo jím doslovné vybití japonských palubních jednotek. Totální personální destrukce těch nemnoha doposud zkušených letců, ale zejména mladých a perspektivních kádrů, ač tehdy zkušenosti sbírajících. Právě tato skupina, která co do počtu na Ozawových letadlových lodí zcela jasně dominovala se v podstatě rozplynula a s ní se rozplynula i budoucnost palubních letců císařského námořnictva. Byť v tváří v tvář americké kvantitativní a kvalitativní převaze by i tato budoucnost byla dosti pochybná.
Budeme-li vycházet z celkového počtu 434 strojů s kterými 19. června Ozawa zahajoval bitvu a současně vezmeme v potaz, že po dvoudenních bojích jich dne 21. června zbývalo 35. Dospějeme k číslu 399 ztracených japonských strojů, ať už z bojových, či nebojových příčin. Do značné míry byla rovněž redukována flotila 43 plovákových průzkumných letounů, kterými v před večer bitvy disponovaly bitevní lodě a křižníky Ozawových svazů. Na konci bojů jich zbývalo pouhých 12. S přihlédnutím ke ztrátám Kakutova 1. leteckého loďstva utrpěných v průběhu americké letecké kampaně nad Marianami a pohybující se kolem 200 zničených letadel, lze celkové číslo Japonci ztracených strojů nalézt za hranicí 600 ks. Pomineme-li několik lehce poškozených lodí, pak za to to vše zplatili Američané ztrátou 130 letadel a životy 76 letců.

Přestože by se s ohledem na výše uvedené dala porážka 1. mobilní flotily v Bitvě ve Filipínském moři kvantifikovat jako drtivá, Ozawovu počínání lze jen stěží co vytknout. V reáliích roku 1942 by s velkou mírou pravděpodobnosti jím zvolená taktika slavila úspěch. Nicméně psal se rok 1944. Kombinace americké kvantity a kvality, ruku v ruce s efektivitou jejich radarem naváděných bojových hlídek, schopných tak zavčasu reagovat na potencionální hrozby, představovaly pro tehdejší japonské námořní letectvo jen stěží překonatelný problém. Paradoxně mnohem větší kritice byl záhy podroben vítězný admirál.

Jak již bylo výše uvedeno, nedostatek relevantních informací o japonských pohybech na pozadí obrovské zodpovědnosti za desetitisíce mužů a stovky plavidel invazní flotily přiměly Spruanceho ke zvolení defenzivní taktiky a vedení obranné bitvy. A ačkoliv Japonci přišli o jednu celou divizi letadlových lodí, respektive na letadlových nosičích utržily 33 % ztráty. Mnoha kritickým hlasům se vzhledem k síle Mitscherova operačního svazu zdálo toto číslo minimálně neuspokojivé. „Mantra letadlové lodi“, byla zkrátka přítomna jak v císařském tak americkém námořnictvu, kde měřítkem úspěchu či neúspěchu byl počet poškozených respektive potopených letadlových nosičů. V popisovaném případě bez ohledu na faktickou degradaci japonského palubního letectva, vedoucí pozdějšímu zoufalství obecně známému jako Božský vítr - Kamikaze. A současně i bez ohledu na minimální americké ztráty na životech. Holou a těžko zpochybnitelnou skutečností pak zůstává, že cíle operace FORAGER byly naplněny beze zbytku, vč. konečné eliminace úderného potenciálu japonských letadlových lodí. A to vše pod Spruanceho velením.

PS: Díky za pozornost, doufám že pobavilo a příští týden pokračuje Jarl.

Část 1. Prolog
Část 2. Formování bitvy
Část 3. Velké střílení krocanů na Marianách

Zdroje:
Raiden
Lord
Saburo
Jarl

Japonské letadlové lodě z období II. světové války; Jan Pavlík
THE PHILIPPINE SEA 1944 – The last great carrier battle; Mark Stille
Grumman Hellcat; Barrett Tillman
Pacifik v plamenech; Miloš Hubáček
Letadlové lodě Námořnictva USA 1942-45; Mark Stille

www.palba.cz
www.valka.cz
www.fronta.cz
http://www.historyofwar.org/Pictures/pi ... light.html
https://ww2db.com/photo.php?source=all& ... type_id=10
https://en.wikipedia.org/wiki/Mariana_a ... s_campaign
https://de.wikipedia.org/wiki/Operation_Z
https://en.wikipedia.org/wiki/Shigeru_Fukudome
https://pacificairlifter.com/the-marcus ... w2/2944-2/
https://pacificwrecks.com/airfields/marianas/index.html
http://pacific.valka.cz/forces/tf57.htm#asw4404-4405
https://www.taskforce58.org/iwo-jima/
https://www.navsource.org/archives/10/15/150468.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Fansh ... _off_Samar
https://www.history.navy.mil/content/hi ... w-bay.html
http://www.combinedfleet.com/AsanagiM_t.htm
https://www.history.navy.mil/our-collec ... 29--0.html
https://www.cavalla.org/
https://en.wikipedia.org/wiki/Central_M ... _of_battle
http://fly.historicwings.com/2013/06/operation-a-go/
https://referaty-seminarky.cz/bitva-ve- ... skem-mori/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kakud%C5%BEi_Kakuta
https://www.valka.cz/1218-Organizace-le ... -cisarstvi
https://www.thevintagenews.com/2016/06/ ... hed-wreck/
https://portraitofwar.com/2013/01/22/ww ... over-guam/
https://www.wearethemighty.com/mighty-h ... e-carrier/
https://valor.militarytimes.com/hero/21195
https://naval-encyclopedia.com/ww2/japan/taiho.php
https://www.armouredcarriers.com/japane ... ght-decks/
http://www.combinedfleet.com/shoksink.htm
https://fighterjetsworld.com/wp-content ... %80%99.jpg
http://www.combinedfleet.com/shoksink.htm
https://www.asisbiz.com/il2/Hellcat/F6F ... -3-01.html
https://airandspace.si.edu/collection-o ... 9610106000
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Raiden
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 400
Registrován: 10/5/2023, 20:47
Bydliště: Praha

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Raiden »

Dobře napsáno :up:

Jinak jedna z mých knih (Clash of the Carriers - The True Story of the Marianas Turkey Shoot od Barrett Tillmana) obsahuje zajímavou pasáž popisující poslední okamžiky letadlové lodě Hijó:

400 mil severozápadně od míst zkázy lodí Taihó a Šókaku se potácelo ve vlnách tonoucí Hijó. Jeho zraněný kapitán Tošijuki Jokoi s tváří staženou bolestí a bez levého oka se bezcílně potuloval po můstku stále otřesen poté co viděl jak střepiny té samé bomby, jenž jej zranila a připravila o oko, vykuchaly jeho navigačního důstojníka.
Mezitím se na palubě odehrával léta zaběhnutý rituál: důstojníci sundali portrét císaře Hirohita a stáhli a pečlivě složili vlajku. Obojí pak bylo přeneseno na torpédoborec čekající opodál. Očekávalo se, že zachráněný portrét se později objeví na nějaké nové lodi.
Zatímco byla věnována pozornost těmto rituálům, ranění byli mezitím usazeni do záchranných vorů a zbylí členové posádky se shromažďovali na letové palubě v přípravách na opuštění lodě. Navzdory svému bolestivému zranění kapitán Jokoi k mužstvu pronesl krátký proslov. Posádka mu odpověděla: „Banzai! Ať jeho veličenstvo žije deset tisíc let!“
Opuštění lodě probíhalo naprosto spořádaně. Když palubu opouštěla poslední část mužstva, kdosi začal zpívat refrén jedné známé písně: „Vydáme-li se na moře, naše těla spočinou v jeho hlubině...“ Jokoi slyšel jeho slova a přemítal: „Teď je konec všemu. A co počátek?“
Několik zatvrzelců však stále nebylo schopno akceptovat zjevné. Přinejmenším jeden podporučík vytasil svůj meč a postavil se před skupinu protiletadlových dělostřelců kteří vcelku oprávněně předpokládali, že jejich závazek končí v momentě, kdy vlny Tichého oceánu začnou omývat jejich kotníky. Podporučík mužům přikázal zpívat Umi-Jukaba, píseň velebící smrt v boji pro jeho veličenstvo. Muži z plných plic odzpívali slova písně a chystali se opustit loď. Podporučík však byl stále nespokojen a přikázal jim zazpívat Pochod námořníků, další známou námořnickou píseň. Jejich zpěv byl přerušen teprve tehdy, když se stoupající voda přelila přes jejich kotníky. V této chvíli celé toto obskurní pěvecké vystoupení definitivně skončilo.
Kapitán Jokoi hleděl pravým okem jak poslední důstojníci opouštějí loď a přitom jim salutoval. Pak se posadil a čekal na smrt, přičemž ve své mysli stále přemítal nad 126 dny svého posledního velení.
V 19:26, sotva dvě hodiny od zásahů torpédy, byl trup Hijó roztržen obrovskou explozí a více jak 20 tisíc tun oceli se vzápětí začalo rychle nořit do vln. Rovněž zde byly na vině smrtící výpary leteckého paliva a tarakanské ropy, podobně jako tomu bylo v případě zániku Sókaku a Taihó.
Námořníci pohupující se na vlnách opodál zřetelně slyšeli jak Hijó umírala ve strašlivých mukách. Přepážky uvnitř trupu se hroutily se strašidelným jekotem jenž byl vzápětí následován děsivým kvílením unikajícího vzduchu. Kapitán Jokoi se chystal odejít na věčnost spolu se svoji lodí, když byl náhle vymrštěn z můstku. Všelijaké zbytky vybavení spolu s těly mrtvých mužů se po rychle se naklánějící palubě valily do moře. Jokoi cítil ostrou bolest a kolem sebe prudce vířící vodu... a vzápětí náhle nic. Během pouhých šesti minut později bylo po všem, Hijó zmizelo ve vlnách. Mobilní loďstvo ztratilo v méně jak třiceti hodinách svoji třetí velkou letadlovou loď.
Prudká podvodní exploze náhle otřásla záchrannými čluny a vory jež se pohupovaly poblíž. Muži na jednom z nich spatřili, jak bylo na hladinu náhle vyvrženo tělo jakéhosi důstojníka. Vytáhli jej z vody, načež se od nich odvalil, otevřel své pravé oko a nad sebou viděl pouze hvězdy jasně zářící na již temné obloze – kapitán Jokoi byl opět navrácen na tento svět.
Naposledy upravil(a) Raiden dne 20/11/2023, 10:10, celkem upraveno 3 x.
雷電
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11632
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Zemakt »

Díky za pana piráta, pěkné. Zdá se, že kupodivu měli japonští kapitáni zvláštní dar přežívat potopení svých šífů. Vč. obrazu božského samozřejmě :wink:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Raiden
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 400
Registrován: 10/5/2023, 20:47
Bydliště: Praha

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Raiden »

Jj, dost se jich nakonec zachránilo i když stále dost dalších (že by o něco více odhodlaných? :lol: ) kapitánů jeho veličenstva se nakonec se svými loděmi potopilo - například Kósaku Ariga, kapitán bitevní lodě Jamato, se při jejím potopení pro jistotu přivázal lanem k podstavci kompasu...

Obzvlášť tou záchranou portrétů jejich veličenstva za všech okolností byli Japonci doslova posedlí :)
雷電
Choroš
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 190
Registrován: 30/11/2016, 11:47

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Choroš »

Díky :up:
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11598
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Dzin »

Dobrá práce. :up:

Možná bych ještě vypíchl jednu věc. U Ozawy je naprosto správně vyhodnoceno jeho taktické počínání jako správné. Je to tak, vsadil an větší dolet svých letadel a přítomnost japonských letišť. Se silami a prostředky rokuz 1942 by měl výrazně vyšší šanci na úspěch. Na druhou stranu, stejně správně se rozhodl i Spruance. Jeho počínámí se často hodnotí optikou ochrany předmostí, což není možno pominout. Ale i optikou čistě boje letadlových lodí jednal ideálně k situaci, jaká nastala.

Dost důležitá je část v článku, kde je řečeno, že se rozhodl vybojovat obrannou bitvu. Toto Spruanceovo rozhodnutí totiž mělo dva taktické důsledky, které byli pro výsledek bitvy rozhodující a to ikdyby čelil hypotetickým Japoncům verze 42. Za prvé tímto eliminoval výhodu většího doletu Japonců a možnosti kyvadlového útoku. Při ofenzívní strategii by se větší dolet projevil zásadnějí a ztráty Američanů by byly podstatně vyšší, což empiricky potvrdil americký protiúder v bitvě. Představme si situaci, kdy by byl proveden ve chvíli, kdy by japonské palubní letectvo nebylo tak strašně vyčerpáno předchozími boji. Pro Američany by to nebylo nic příjemného.

Druhý důsledek by se dal přirovnat k nasazení sil v rámci konvojových bitev. U nich byl problém lokalizace a zničení nepřátelských ponorek. Ale koncentrace sil u konvoje umožnila alespoň částečně převzít kontrolu nad bitvou a koncentrovat síly, kterými bylo možno nepříteli čelit. TF 58 se ocitl v identickém postavení. V situaci, kdy nebylo jasné, kde je nepřítel tak Sprunace zachoval jeden z důležitých předpokladů pro vedení boje, koncentraci sil, a ty potom mohl nasadit tam, kde je bylo třeba a kde mohli nepříteli způsobit největší škody. Japonci tak museli čelit plné síle amerického palubního letectva, což je automaticky stavělo do nevýhodnějšího postavení.

Celkově tak americký admirál dosáhl toho, že přestože měl horší informace o nepříteli, měl bitvu pod kontrolou a položil tak základy k americkému vítězství. Kvalitativní a kvantitativní převaha amerických stíhacích leteckých skupin a námořních sil z něj potom udělala poměrně jednoznačnou záležitost. Jeho kritika potom vychází z obecné nechuti admirálů (ale i generálů) k defenzivnímu způsobu boje a obecné snaze o ofenzivní přístup. Obzvláště v amerických silách je toto poměrně dost výrazné. Zase bych to přirovnal k podobné nechuti, která provázela zavádění konvojů k vítězství v ponorkové válce. A tak jako v případě konvojů i Spruanceho přístup dosáhl s odtupem času zaslouženého uznání.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11632
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Zemakt »

Díky pánové.

Jsem rád že se na Spruanceho hodnocení shodujeme Dzine. To co se potom dělo kolem jeho osoby mi přijde jako dost nefér.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Raiden
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 400
Registrován: 10/5/2023, 20:47
Bydliště: Praha

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Raiden »

Ano, přesně tak. Já Spruanceho jednání také považuji za zcela správné.
雷電
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11598
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Dzin »

Podle mě, pokud někdo měl být za WW2 povýšen na ***** admirála, měl to být právě Spruance. On to sice odmítal s tím, že pokud by byl povýšen on a Halsey ne, byla by to chyba, ale o to víc si v mých očích povýšení zasloužil.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11632
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Zemakt »

So far as my getting five star rank is concerned, if I could have got it along with Bill Halsey, that would have been fine; but, if I had received it instead of Bill Halsey, I would have been very unhappy over it.

Pokud jde o získání pětihvězdičkové hodnosti, kdybych ji mohl získat spolu s Billem Halseyem, bylo by to v pořádku, ale kdybych ji dostal místo Billa Halseyho, byl bych z toho velmi nešťastný.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Raiden
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 400
Registrován: 10/5/2023, 20:47
Bydliště: Praha

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Raiden »

Ano, Spruance by si to rozhodně zasloužil.
雷電
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11632
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Zemakt »

Special-Abell-PRO-6-21 1.jpg
03. 03. 1886 Baltimore - 13. 12. 1969 Pebble Beach

Byl taky ryba :up:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11632
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Zemakt »

Budeme-li vycházet z celkového počtu 434 strojů s kterými 19. června Ozawa zahajoval bitvu a současně vezmeme v potaz, že po dvoudenních bojích jich dne 21. června zbývalo 35. Dospějeme k číslu 399 ztracených japonských strojů, ať už z bojových, či nebojových příčin. Do značné míry byla rovněž redukována flotila 43 plovákových průzkumných letounů, kterými v před večer bitvy disponovaly bitevní lodě a křižníky Ozawových svazů. Na konci bojů jich zbývalo pouhých 12. S přihlédnutím ke ztrátám Kakutova 1. leteckého loďstva utrpěných v průběhu americké letecké kampaně nad Marianami a pohybující se kolem 200 zničených letadel, lze celkové číslo Japonci ztracených strojů nalézt za hranicí 600 ks.
Přiznám se, že zhruba od poloviny práce nad popisem bitvy jsem si lámal hlavu jak naložit se závěrečnými počty. Výše uvedené lze pak chápat jako minimalistické řešení. V podstatě sázka na jistotu. Obzvláště, když co zdroj, to jiná data. Nicméně, stále mi to nedá, a tak přidám něco málo detailnějšího infa. Zejména s ohledem na obecně známé přestřelování počtu sestřelů, v tomto případě z americké strany:

- počty vycházející z bojových denníků jednotlivých palubních VF stanovují konečnou cifru sestřelených japonských strojů na číslo 354, a to vč. několika málo sestřelů připsaných průzkumným Avengerům,

- předběžné zprávy z akcí (?) hovoří o 365 sestřelech ve vzduchu a 15 zničených letadlech na zemi,

- Mitscher ve svém hlášení píše o 356 ve vzduchu, 15 lodní protiletadlovou obranou a 13 na zemi, celkem 388,

- kdežto data vrchního velitelství hovoří o 366 ve vzduchu, 19 protiletadlovci a 17 na zemi. Suma sumárum 402 ks.

Pokusíme-li se výše uvedené komparovat s japonskými záznami, tak v celkovém úhrnu startovalo v čase bitvy ze všech lodí 1. mobilní flotily 354 letadel, z nichž se zpět nevrátilo 243. Dalších cca 60 mělo být zničeno na pozemních základnách. Sami Japonci uvádí celkový počet ztrát na letadlových lodích na 325 strojů a to vč. 22 nacházejících se na potopených letadlových lodí. Tato čísla ovšem nezahrnují jiné nebojové ztráty (poškozená, neopravitelná aj. letadla).

Odečteme-li z celkového počtu Japonci uváděných ztracených strojů 22 mašin potopených, 19 sestřelených protiletadlovci a 17 na zemi. Vychází nám Hellcatí číslo o cca 90 stojů nižší. To jest, na tři ohlášená vítěztví v reálu připadly dva sestřely. A to je vlastně vše co jsem chtěl tímto říct. Prostě bordel. Nicméně nic tehdy neobvyklého.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Saburo
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 213
Registrován: 12/8/2012, 19:31

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Saburo »

Jestli skutečně 2/3 z nahlášených sestřelů byly potvrzenými i druhou stranou, tak se jedná o velice slušný výsledek.
Když se to porovná například s nároky z roku 1943 při postupu k Rabaulu kdy se sem tam povedlo nahlásit více sestřelů než kolik tam bylo celkově Japonských letadel...
Na to jaká to byla masivní akce mi ta "pravdivost" nahlášených sestřelů přijde vysoká. I s ohledem na ostatní bojiště.
Obrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11632
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Bitva ve Filipínském moři (4) - Válka v Pacifiku č 135

Příspěvek od Zemakt »

Jj, pochybuji. Proto jsem to raději popsal tak jak již zaznělo. Výchozí stav vs konečný stav. Bez ohledu na příčiny.

Jinak ta čísla a dvou třetinové konstatování jsou z amerického zdroje; Hellcat od Tillmana. Těch nepřesností je tam víc, ale to by se také dalo přičíst ne příliš dokonalému překladu.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“