Boj o Aleuty
Zatímco americká veřejnost na přelomu let 1942 a 1943 se zatajeným dechem hltala zprávy o spojenecké ofenzívě v prostoru Šalomounových ostrovů, na severu se de facto v komorních kulisách odehrávalo zápolení o Aleutské ostrovy. Řetězec složený ze 69 článků ukutých bohem Vulkánem pod polárním kruhem, se táhne v prostoru mezi Aljaškou a Kamčatkou. V těchto vodách se teplý mořský proud Kurošio stýká s chladnými vodami Beringova moře, přičemž výsledkem je nestabilní počasí: „Zkušení námořníci tvrdí, že je jen málo míst na světě, kde je po celý rok tak nevlídné počasí jako na Aleutách.“ Píše M. Hubáček. „Den může začít jasnou oblohou, klidným mořem, nad kterým přelétají pokřikující ptáci, a všude vládne pohoda. Než ale stačí pomocníci v kuchyni umýt po snídani nádobí, z moře se přiženou chuhvalce mlhy, vítr začne zesilovat a zakrátko se změní v bouři, vzduch naplní vířící sníh a po hladině se valí vysoké vlny.“
Aleutské ostrovy v r. 1741 zanesli do map členové expedice vedené V. Beringem. Protože se jednalo o klimaticky nehostinnou oblast s častými mlhami a bouřemi, jejich kolonizace vedená Rusko-americkou společností postupovala hlemýždím tempem, takže když po prodeji Aljašky USA v r. 1867 ostrovy změnily majitele, nevzbudilo to v Petrohradu negativní odezvu. Archipelag stále obývali především domorodí Aleuté, kteří se stejně jako nepočetní běloši věnovali především rybolovu, velrybářství a lovu kožešinové zvěře. Z vojenského hlediska noví majitelé Aleutám přikládali pramalý význam, takže tu ani během první světové války neumístili vojenskou posádku a po jejím skončení jejich opevňování zakázaly výsledky Washingtonské konference.
- Ostrov Adak.jpg (23.07 KiB) Zobrazeno 2148 x
Proto se Američané spokojili s udělením občanství zdejším osadníkům i domorodcům a s udržováním radiostanice v osadě Dutch Harbor na ostrově Unalaska, která se stala administrativním centrem souostroví. Pravda, plánovači se využitím Aljašky a přilehlých ostrovů zabývali už před první světovou válkou a ve dvacátých letech známý propagátor leteckého bombardování brigádní generál W. Mitchell předestřel krajanům vizi těžkých bombardérů startujících ze zdejších letišť a měnících japonská města v království ohně a popela. To však byla hudba daleké budoucnosti, neboť americká politika se i ve třicátých letech snažila konfrontaci s Nipponem předejít, takže žádné námořní manévry na Tichém oceánu se nekonaly v prostoru za mezinárodní datovou hranicí těsně míjející západní Aleuty, což platilo i o r. 1935 kdy se odehrály v pomyslném trojúhelníku spojujícím stát Washington, Havaj a Aleutské ostrovy.
Z pohledu americké vlády se ostatně dlouho jednalo o periferní oblast a změnu myšlení přineslo až zhoršení vztahů s Tokiem koncem třicátých let, kdy padlo rozhodnutí vybudovat na Aleutách námořní a leteckou základnu. Do zahájení války v Tichomoří práce příliš nepokročily. Ano, v Dutch Harboru byla zřízena stanice pro létající čluny a městečko dostalo vojenskou posádku, ale teprve v r. 1942 došlo ke zprovoznění letiště na ostrově Umnak a kontradmirál Robert „Fuzzy“ Theobald se stal velitelem 8. operačního svazu odpovědného za obranu této oblasti. Jádro jeho sil tvořily pouze dva těžké a dva lehké křižníky, a jelikož ani počty zdejších stíhaček a bombardérů nebyly vysoké, když na souostroví v červnu 1942 zaútočili Japonci, nezmohli se Američané na vážnější odpor. Tokio se snadno zmocnilo ostrovů Attu a Kiska v západní části archipelagu, jejichž nepočetní obyvatelé byli parníkem OSADA MARU přepraveni na Hokkaidó a okupované ostrovy přejmenovány na Acutató, respektive Narukamitó.
Prvotním záměrem tokijských stratégů bylo zabránit Američanům využít Aleutské ostrovy jako bázi k útokům na Nippon ze severního směru. Ale protože byly nakonec zařazeny do operace „MI“, mělo jejich obsazení údajně posloužit i k vylákání části Tichooceánského loďstva na sever a tím usnadnit obsazení atolu Midway a eliminaci amerických letadlových lodí v chystané generální bitvě. Tu jak víme drtivým způsobem vyhráli Spojenci, načež se admirál Jamamoto rozhodl operaci „AL“ dokončit, aby propagandisticky zmírnil důsledek porážky, přičemž by Attu a Kiska nově představovaly hráz chránící Kurilské ostrovy a ohrožující námořní trasy spojující „hvězdy a pruhy“ se „srpem a kladivem“ v případě vstupu SSSR do války na spojenecké straně.
Obsazení pustých ostrovů vyvolalo v USA reakci nepřiměřenou jejich vojenskému významu, takže se hojně připomínal výrok generála Mitchella, že „pokud se Japonci zmocní Aljašky, budou schopni obsadit i New York“, zatímco kongresman J. Coffee strašil kolegy slovy, že „invaze na pevninskou Aljašku se uskuteční ještě před skončením léta“. Synové Nipponu však brzy měli dost starostí s hájením pozic na Nové Guineji a Šalomounových ostrovech, takže rozhodně neplánovali využít Attu a Kisku jako odrazový můstek k dalším výbojům na teritoriu Aljašky. Bylo však nutné posílit ostrovní posádky a dopravit jim např. potraviny, uhlí, munici, letouny a několik miniponorek, takže pouze mezi červnem a srpnem 1942 provedlo japonské námořnictvo 13 zásobovacích plaveb.
Na druhou stranu nešlo ignorovat fakt, že poprvé od války s Velkou Británií v letech 1812-1815 nepřítel okupoval přímou součást Spojených států amerických, a vybudování letišť na Aleutách představovalo hrozbu pro přístavy a základny na Aljašce. Není divu, že v této zjitřené atmosféře velitel Tichooceánského loďstva už 8. června vyslal na severní Pacifik viceadmirála Spruanceho s letadlovými loděmi HORNET a ENTERPRISE, ale jakmile dospěl k názoru, že Jamamoto letadlové nosiče z oblasti Aleutských ostrovů stáhl, o dva dny později je odvolal zpět do Pearl Harboru.
To se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí, jelikož v opačném případě se mohla v těchto vodách odehrát japonská odveta za Midway. Útoky spojeneckého letectva na Kisku totiž u Jamamota vyvolaly obavy, zda se protivník nechystá k většímu úderu, pročež na severní Pacifik vyslal silný svaz složený mj. z letadlových lodí ZUIKAKU, ZUIHÓ, RJÚDŽÓ a DŽUNJÓ a bitevních lodí KONGÓ a HIEI. To na americké straně vzbudilo až panickou reakci; opět se hovořilo o možnosti invaze na další Aleutské ostrovy či dokonce kontinentální Aljašku včetně Nome, načež byly do tohoto důležitého přístavu letecky přepraveny tisíce vojáků. Japonci však žádné ofenzivní akce neplánovali, a když se Jamamoto přesvědčil, že u Aleutského souostroví neoperují spojenecké letadlové lodě, převelel většinu těžkých jednotek na jiná válčiště.
K námořní bitvě tedy nedošlo a japonské letadlové nosiče se s výjimkou první fáze operace „AL“ nedostaly do ostré akce, ale přesto tehdy došlo ke zdánlivě nevýznamné události, která však možná v konečném důsledku ovlivnila průběh války v Tichomoří větší měrou než celá aleutská kampaň. Během náletu na Dutch Harbor ze 4. června byla stíhačka Micubiši A6M2 (výr. čís. 4593) z RJÚDŽÓ pilotovaná T. Kogou zasažena kulometnou střelou, která přerušila přívod mazacího oleje, načež pilot zamířil k Akutanu. Ten měl sloužit jako shromaždiště osádek poškozených letounů, které měla vyzvednout určená ponorka. Kagův letoun se při nouzovém přistání zaryl podvozkem do podmáčené louky, načež se převrátil a pilot zahynul. Třebaže instrukce pro podobné případy nařizovaly stroj zničit, aby nepadl do nepřátelských rukou, Kagovi kolegové je nesplnili, tudíž stíhačku 10. července objevila Catalina kapitánporučíka W. Thiese. Takřka nepoškozený stroj byl dopraven do USA a po opravě podroben sérii testů, které spojeneckým letcům pomohly vypracovat taktiku boje proti těmto legendárním stíhačkám.
Malá válka
„Aleutská válečná kampaň na Pacifiku by se stejně dobře mohla nazývat kampaní válečných frustrací.“ Napsal o zápolení v těchto zapadlých končinách námořní historik S. Morison. „Žádný vlajkový důstojník ani generál na obou stranách tu s výjimkou kontradmirála McMorrise, nezískal slávu ani štěstí. Žádná operace nepřinesla nic významného ani neměla větší vliv na výsledek války.“ K větším akcím už na tomto vedlejším bojišti po zbytek r. 1942 nedošlo, ale na moře vyplouvaly japonské i americké válečné lodě a ponorky, přičemž důležitou úlohu hrálo i letectvo. Ve vzduchu měli převahu Spojenci startující kromě základen na Umnaku a Unalasce i z letiště v Ledovém zálivu na Aljašce, přičemž létající čluny Catalina využívaly nejenom ostrovní stanice, ale i podpůrnou loď GILLIS kotvící do poloviny června u ostrova Atka. Naproti tomu Japonci zpočátku mohli do vzduchu posílat pouze hydroplány Aiči E13A, Nakadžima E8N a létající čluny Kawaniši H6K používající báze na ostrově Kiska a hydroplánové lodě KAMIKAWA MARU a KIMIKAWA MARU. Třebaže se jejich osádky snažily útočit na nepřátelské základny a už 14. června provedly nálet na Atku, výsledky byly hubené a jejich hlavním přínosem se stal vzdušný průzkum. Ani americkým aviatikům útočícím zejména na Kisku se zpočátku nedařilo. Pravda, Cataliny už 12. června lehce poškodily torpédoborec HIBIKI, ale těžkým bombardérům B-17 a B-24 se při útocích na válečné lodě nevedlo a jejich primární náplní ve vzdušné ofenzivě se stalo ničení zázemí na Kisce a narušování zásobovaní ostrovní posádky, přičemž 18. června potopily transportní parník NISSAN MARU a poškodily KUMAGAWA MARU.
Přepravu zásob a posil pro Attu a Kisku zajišťoval viceadmirál Bóširó Hósógaja velící 5. loďstvu zodpovědnému za obranu severní části Tichého oceánu. Ten si zřídil hlavní základnu na kurilském ostrově Paramuširó vzdálenému od Attu 650 mil, ale konvoje vyplouvaly nejenom z tohoto souostroví, nýbrž i přímo z japonských ostrovů. Hósógajovým protivníkem byl jak víme kontradmirál Theobald velící Oblasti severního Pacifiku, jenž se prozatím k větší aktivitě hladinových sil neodhodlal, takže japonské námořní trasy narušovali hlavně ponorkáři.
NAUTILUS 25. června před Tokijským zálivem zaútočil na konvoj plující na Kisku, ale jak torpédoborec JAMAKAZE, tak hydroplánová loď ČIJÓDA se torpédům vyhnuly, a ve druhém případě americký podmořský člun pouze se štěstím unikl přívalu hlubinných pum. Konvoj tedy 4. července v pořádku doplul na místo určení, ale 18. divize torpédoborců chránící kotviště se následujícího dne stala cílem útoku ponorky GLOWLER pod velením korvetního kapitána H. Gilmora. Ozvaly se tři hromové exploze, načež se ARARE rozlomil a potopil, zatímco ŠIRANUI a KASUMI utrpěly vážná poškození, přičemž zahynulo 117 mužů.
Tento spojenecký úspěch ještě podtrhlo zničení torpédoborce NENOHI 4. července torpédy vypálenými ponorkou TRITON, kdy v ledových vodách omývajících ostrov Agatu utonul korvetní kapitán S. Terauči a jeho 188 podřízených. Není tedy divu, že velitel 18. divize torpédoborců námořní kapitán J. Mijazawa spáchal seppuku a asi jej příliš netěšilo, že jeho úmysl smýt vinu vlastní krví zhatil lékař z ČIJÓDY. Citelné ztráty přiměly Císařský hlavní stan rezignovat na útočné operace, což ostatně už s předstihem stvrdily rozkazy armádě i námořnictvu z 23. června kladoucí důraz na obranu obsazených ostrovů a spolupráci obou složek císařských ozbrojených sil.
Hósógaja měl plné ruce práce se zajištěním zásobovacích konvojů. Ty mělo od 23. července chránit uskupení kontradmirála S. Ómoriho tvořené lehkým křižníkem ABUKUMA a několika divizemi torpédoborců, zatímco obranu před ponorkami zajišťovala 13. divize stíhačů ponorek. Synové Nipponu také hodlali na Kisce vybudovat letiště, ale to se v obtížném terénu při nedostatku kvalifikovaného personálu a stavební techniky ukázalo jako časově náročná záležitost, tudíž i nadále spoléhali na létající čluny a hydroplány.
Američtí ponorkáři v okolí Aleut stále hledali cíle pro svá torpéda a GRUNION 15. července poslal ke dnu stíhače ponorek č. 25 a č. 27., což pro Nippon představovalo další citelnou ránu. Zuby však cenili i Hirohotovi žraloci, o čemž se rovněž 15. července přesvědčila posádka transportní lodě ARCATA potopené u ostrova Unimak ponorkou I-7, přičemž další dvě lodě před I-2 zachránil pouze zásah spojeneckého letounu. Přeživší členové posádky ARCATY našly útočiště ve člunu a o osm dní později byli zachráněni poblíž ostrova Kodiak.
Americká odveta však na sebe nenechala dlouho čekat, neboť 30. července agilní GRUNION na kotvišti Kiska napadl transport KANÓ MARU. Tehdy se znovu potvrdila notorická nespolehlivost amerických torpéd, neboť ze čtyř „rybek“ explodovala pouze jedna, což k potopení parníku nestačilo. Dalším dvěma torpédům selhaly zapalovače a čtvrté k údivu korvetního kapitána M. Abeleho opsalo kružnici a narazilo do GRUNIONU. Došlo k zablokování hloubkového kormidla, takže nešťastná ponorka klesala tak dlouho, než došlo k narušení trupu a následná imploze vedla ke ztrátě GRUNIONU i s celou posádkou.
Tou dobou o sobě dal poprvé vědět i 8. operační svaz. Kontradmirál Theobald poháněný velitelem Tichoceánského loďstva čelícímu tlaku veřejnosti vyplul 19. července s pěti křižníky doprovázenými stejným počtem torpédoborců a čtyřmi minolovkami ostřelovat Kisku. Jenomže akci zhatila špatná viditelnost a jeden neopatrný námořník našel v ledové vodě smrt. Stejně dopadl i další pokus 27. července s tím rozdílem, že při návratu v husté mlze došlo ke kontaktu torpédoborce MONAGHAN s minolovkou a další dvě minolovky se poškodily při vzájemné kolizi. Američané se tímto neúspěchem nenechali odradit pročež 3. srpna opustilo základnu na Kodiaku uskupení kontradmirála W. Smitha složené z těžkých křižníků INDIANAPOLIS a LOUISVILLE, lehkých křižníků HONOLULU, ST. LOUIS a NASHVILLE zajišťovaných čtyřmi torpédoborci a minolovkou ELLIOT.
Spojenecké uskupení se 7. srpna mělo ze severu nepozorovaně přiblížit ke Kisce a bombardovat kotviště. Smithovy lodě se skutečně po rozednění 7. srpna ocitly asi 160 mil od tohoto ostrova. Odpoledne opět spadla mlha, ale jakmile se částečně rozplynula Smith vyslal do vzduchu průzkumné hydroplány, jejichž osádky však většinou zadané úkoly nesplnily kvůli špatné viditelnosti. Teprve v 18:25 spatřil poručík R. O´Neill v zátoce Kiska několik ponorek, válečných lodí a deset parníků, ale vzdušní průzkumníci neunikli pozornosti Japonců, kteří na ně zahájili palbu a vyhlásili poplach.
To znamená, že když krátce před 20. hod. americké lodě konečně zahájily palbu, obránci byli připraveni, pročež odpověď jejich pobřežních baterií byla velmi pohotová. Křižníky pálily z distance 19 000 m a torpédoborce 14 000 m, ale protože viditelnost zůstávala mizerná a kanonýři nemohli spoléhat ani na korekci palby prostřednictvím letounů, většina granátů vybuchla daleko od vojenských objektů. Naproti tomu japonští dělostřelci se záhy zastříleli a jejich projektily dopadaly nebezpečně blízko spojeneckých lodí, a když hlídky na ELLIOTU ve 20:15 spatřily nad hladinou periskop, kontradmirál Smith usoudil, že vypálením 6785 granátů ráží 127-203 mm bylo povinnosti učiněno zadost, a o osm minut později kázal nebezpečné vody opustit.
Akce tedy úspěch nepřinesla, takže není divu, že generálmajor Simon Buckner zodpovědný za obranu Aljašky jí po vyhodnocení leteckých snímků přezíravě označil za „námořní jarní orbu“ a na adresu podle něj přespříliš obezřetného Theobalda pronesl, že „je na svůj zadek opatrný jako puberťačka“. Jejich spor se vyhrotil poté, co neomalený Buckner přednesl na štábu 8. operačního svazu posměšnou báseň „Óda na Theobalda“, čímž se jejich osobní vztahy nenapravitelně poškodily.
Tou dobou se rozhořela úporná bitva o Guadalcanal, což dění na severním Pacifiku definitivně odsunulo na vedlejší kolej, protože hlavní síly Spojeného i Tichooceánského loďstva se soustředily v jižním Pacifiku. Hósógaja tehdy přišel o několik lodí převelených na jižní válčiště, ale protože ani Theobald neměl sil nazbyt, tíhu válečných operací převzalo spojenecké letectvo. Protože hlavní letiště na ostrově Umnak s úzkou ranvejí a nestabilním podložím těmto potřebám nevyhovovalo, rozhodli se Spojenci vybudovat novou leteckou základnu, přičemž armáda preferovala ostrov Tanaga, kdežto námořnictvo Adak. Nakonec byla zvolena druhá varianta, což jenom prohloubilo averzi mezi Bucknerem a Theobaldem a komplikovalo spolupráci mezi jednotlivými složkami spojeneckých ozbrojených sil.
Přepravu 4500 vojáků brigádního generála E. Landruma zajišťovaly americké a kanadské válečné lodě, přičemž ponorka RO-61 torpédovala hydroplánovou loď CASCO, ale o něco později se sama stala obětí hlubinných pum svržených z torpédoborce REID. Američané poslali do Dutch Harboru i hydroplánovou loď WILLIAMSON poškozenou explozemi vlastních hlubinných pum, ale přesto se vylodění zdařilo a už v září mohly z Adaku operovat bombardéry doprovázené stíhačkami využívajícími souběžně budované ranveje na ostrově Atka. První nálet z nové základny na 250 mil vzdálenou Kisku se uskutečnil 14. září, kdy byly potopeny dvě minolovky a další vzdušné údery z konce září připravily Nippon o několik letounů a ponorku RO-65.
Generálmajor K. Hiduči zodpovědný za obranu severního Pacifiku se rozhodl vyklidit Attu. Evakuaci provedlo námořnictvo během srpna a září, aniž by jí zaznamenali Spojenci, přičemž cílem bylo před nastupující zimou usnadnit zásobování této ztracené varty a posílit posádku Kisky. Jenomže Tokio se záhy rozhodlo vyslat na Aleuty posily, takže se japonští vojáci už 29. října na Attu vrátili a současně bylo rozhodnuto vybudovat na ostrově Šemja bázi pro hydroplány.
Spojenecké úspěchy pokračovaly i na podzim 1942. Nejprve americké bombardéry 16. října v zátoce Kiska poslaly ke dnu torpédoborec OBORO a poškodily HACUHARU, načež 26. října otřískaná ponorka S-31 potopila parník KAIZAN MARU vezoucí zásoby pro Kisku. Konvoj s vojáky určenými k obsazení ostrova Šemja vyplul z Paramušira 23. listopadu, jenomže o čtyři dny později jej napadly spojenecké bombardéry, jež potopily přepravní loď CHERRY BOURNE MARU, načež se konvoj vrátil na Paramuširó a viceadmirál Hósógaja nakonec od obsazení Šemje upustil.
Na přelomu r. 1942 a 1943 se velitel Tichooceánského loďstva admirál Nimitz rozhodl vyřešit neúnosnou situaci mezi veliteli námořních a pozemních sil na severu Pacifiku, takže 8. prosince Theobalda odvolal a nahradil kontradmirálem Thomasem Kinkaidem, když kontradmirála Smitha současně vystřídal kontradmirál Charles McMorris. Kinkaid si jak víme získal válečné ostruhy v jižním Pacifiku odkud byl pro neshody s admirálem Halseym na vlastní žádost převelen a 4. ledna od svého předchůdce převzal velení, načež se 8. operační svaz přejmenoval na 16. operační svaz.
Kinkaid si záhy získal důvěru nejenom u podřízených, nýbrž i u na generálporučíka povýšeného Bucknera, jenž do budoucna souhlasil se zřízením jednotného velitelství všech složek spojeneckých ozbrojených sil i s jeho přesunem na Adak. Kinkaid byl rozhodnutý na jaře 1943 vypudit Japonce z Aleutských ostrovů, což vyžadovalo nejenom soustředění odpovídajících sil, ale i podvázání zásobovacích tras. O to se nadále staralo především letectvo, jež 5. ledna u Komandorských ostrovů potopilo parník MONTREAL MARU s vybavením pro stavbu letiště na Kisce a u Attu KOTOHIRO MARU se zásobami. Zároveň v polovině ledna 16. operační svaz zajistil přepravu vojáků určených k obsazení ostrova Amchitka rozkládajícím se pouhých 60 mil od Kisky, a nové letiště utužilo sevření tohoto ostrova. Během obsazování Amchitky však flota přišla o torpédoborec WORDEN, jenž narazil na útes, a třebaže se jej podařilo uvolnit, kleslo s ním do hlubin čtrnáct mužů.
Situace Japonců na Aleutách se tehdy zhoršila natolik, že i na lépe zásobované Kisce došlo k zavedení přídělového systému, ale Císařský hlavní stan hodlal oba ostrovy držet za každou cenu, takže bylo rozhodnuto vyslat posily a do konce března zde konečně vybudovat letiště. Přesto zůstávali synové Nipponu v defenzívě a jakmile ponorka S-28 ohlásila 18. února nepřátelské lodě v okolí Attu vyplulo na moře uskupení kontradmirála McMorrise tvořené křižníky INDIANAPOLIS a RICHMOND doprovázených čtyřmi torpédoborci. Američané nejprve ostřelovali nepřátelské pobřežní pozice, načež McMorris své síly rozdělil na dvě formace a vydal se pátrat po přepravních lodích. Na uskupení pod velením námořního kapitána N. Vytlacila se usmála štěstěna, když INDIANAPOLIS za asistence torpédoborců COGHIAN a GILLESPIE 60 mil jihozápadně od Attu rozstřílel parník AKAGANE MARU s municí a materiálem pro stavbu letiště, načež další dva transporty odpluly zpět na Kurilské ostrovy, aniž by na Attu dopravily náklad.
Japonští vojáci se sice navzdory nedostatku techniky na obou ostrovech odhodlaně pustili do stavby letišť, ale kvůli obtížnému terénu a neustálému bombardování práce postupovaly pomalu a nebylo je možné dokončit před nástupem jara. Hósógaja načas vypravování konvojů přerušil a hodlal ostrovy zásobovat prostřednictvím ponorek, ale to vyvolalo nelibost Tokia, takže musel opět do těchto nebezpečných vod vyslal dopravní parníky. Plavba prvního konvoje proběhla úspěšně, takže se posádka Attu 9. března dočkala zásilky zásob a materiálu, tadíž povzbuzený viceadmirál připravil na třetí březnovou dekádu další operaci, což vedlo k jediné větší námořní bitvě v této kampani.
Následující díly série Boj o Aleuty:
viewtopic.php?p=418451#p418451
viewtopic.php?f=403&t=9911
Zdroje použité pro sérii Boj o Aleuty:
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Herder B.: The Aleutians 1942-43; Struggle for the North Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2019.
Hoyt E.: Aleutské ostrovy. Vydalo nakladatelství Slovanský dům 2000.
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hubáček M.: Ofenzíva v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Panorama 1987.
Hubáček M.: Odsouzená loď; Drama těžkého křižníku Indianapolis. Vydalo nakladatelství Paseka 2001.
Morison S.: Aleuty, Wyspy Gilberta i Marshalla czerwiec 1942-kwiecień 1943. Vydalo nakladatelství Fundacja historia 2021.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Morze Statki i Okrety 2012-6.
Morze 2017-12.
Okrety 2011-1.
Historia Wojsko i Technika numer specjalny 2020-3, 2021-6, 2022-1.
Морская коллекция 2013-6.
https://www.explorenorth.com/library/mi ... sarmy.html
http://www.combinedfleet.com/
http://www.microworks.net/pacific/battl ... slands.htm
http://www.ibiblio.org/hyperwar/USN/Ale ... ans-9.html
https://ww2db.com/photo.php?source=all& ... type_id=20
