MacBeth, Velekrál skotský
Chudák MacBeth, chtělo by se říct, když z historie vyplývá, že se stal neprávem terčem pomlouvačného spisku, napsaného jako ponížený dárek králi Jakubovi I. Napsanému ovšem geniálně a geniálním Wiliamem Shakespearem.
MacBeth Mac Findlatech byl zvolen a korunován Velekrálem skotským - Ard Righ na h-Alba v roce 1040 v městě Scone radou skotských předáků, drobných králů a regionálních vládců a biskupů. Crith Gablach, skotská „ústava“ těch let na přelomu tisíciletí jim dávala právo velekrále zvolit, ale zároveň je podřizovala odpovědnosti skotskému národu, kdyby zvolili špatně, ustanovením „Co činí krále vyšším, než lid?“
Sněm se sešel proto, aby zvolil nástupce neschopného krále Duncana, poraženého Orknejským jarlem Thorfinnem Sigurdssonem, podle všeho za pomoci Macbethova klanu z Moray. Duncan je, na rodíl od Shakespearovy hry dobovými kronikáři popisován jako krutý, bezohledný, krvežíznivý tyran, který měl s klanem Moray nevyřízené účty. Jeho děd Malcolm II., (a také děd Macbetha) ve snaze zajistit Duncanovi zvolení velekrálem vyvraždil část klanu Muray a Macbeth, který se mezitím stal mormaerem z Moray, vůdcem klanu a také z toho důvodu i Králem Skotska, se pak oženil s Gruoch, vdovou po zavražděném členu klanu Gillecomgainovi a adoptoval jeho syna Lulocha.
To musel Duncan vnímat jako urážku a navíc jako dynastické nebezpečí. Navíc jeho „velekrálovství“ klany z Moray v severní části Skotska nijak nerespektovaly. Duncan, který zvedl v roce 1040 dvě války naráz – proti norským Orknejím a proti Anglii, utrpěl postupně pět vojenských porážek, ve kterých se vyznamenal jen tím, že včas z boje utekl. Naposledy udělal chybu, že z bitvy u Deernes utekl na území klamu Moray. Tam, na místě Both na Gobhain, dneska zvaném Pitgaveny byl zabit. S největší pravděpodobností členy klanu Moray. O osobní účasti Macbetha nemají doboví kronikáři žádnou zprávu. Jeho smrt ale byla nazvaná vraždou až 350 let po události. Ti skotští náčelníci, podřízení Duncanově klanu Attholl, kteří z boje neutekli, ustupovali směrem k jihu na svá území a poté, co údajně nedodrželi s Thorfinnem uzavřené příměří, byli dostiženi i tam a krutě poraženi, což bylo doprovázené odvetou Norů ve stylu spálené země.
Thorfinn se pak se spoustou zajatců stáhl zpátky na Orkneje a nechal svého bratrance MacBetha, se kterým neměl spory, táhnout na Scone a předložit tam shromáždění svou žádost. Opozice byla velmi slabá, protože zákon dědičnosti trůnu byl v porovnání s ústavou jen slabý a navíc Duncan měl pouze syny v dětském věku, a bratra, vládce Cumbrie, o kterém ale sněm nevěděl, jestli vůbec předchozí porážky přežil. Kroniky uvádí, že prvním velekrálem, který byl v „korunním městě“ Scone korunovaný byl Constantin MacBeth roku 900. MacBethovi Mac Findlatech pak požehnal biskup ze St. Andrews a on se odebral k posvátnému kameni Lia Fail, na který složil přísahu na svou čest, že bude sloužit Skotsku a jeho obyvatelstvu. Poté přijal osobní přísahu jednotlivých náčelníků. (Kámen byl později ukradený Angličany a umístěný ve Westminsterském opatství. V roce 1951 ho ukradli zpět skotští nacionalisté, ale to už je jiný příběh). MacBeth pak také umožnil, aby Duncanovo tělo bylo pohřbené na svatém ostrově skotských králů Iona.
Doboví kronikáři hodnotí sedmnáct let MacBethovy vlády jako období prosperity Skotska, míru a stability. MacBeth ctil křesťanské hodnoty, dobová kronika říká, „že chudým rozhazoval zlaťáky, jako se v Římě rozhazovalo obilí“. Dobový bard sv. Berchan šťavná:
...rudolící král bude vládnout
hornatému skotskému království.
Po vraždění Skotů a po vraždění cizinců
bude Skotsku vládnout svodomyslný král.
Byl silák světlých vlasů a vysoké postavy.
Tento hezký mladík (35 let) mi byl velmi milý.
Od východu na západ překypovalo Skotsko jídlem,
tohoto rudolícího chrabrého krále.
Církevní anály pak vyzdvihují jeho a královninu zbožnost a štědrost k církvi. I pozdější kronikáři, včetně Hectora Boece, který v patnáctém století nenechal na MacBethovi niť suchou uznává, že byl schopným a spravedlivým králem, který zavedl například přísahu úředníků, že budou chránit ženy a sirotky a jako první feminista prý schválil zákon, podle kterého mohly rovnoprávně dědit synové i dcery a stanovoval povinné věno ženy.
Ale když zkoumáme, proč se dneska divadelníci a komedianti všeho druhu kloní spíš Shakespearovu vidění, důvodem je tento jeho údajný zákon:
Falešní blázni, minstrelové, šašci a podobné druhy kejklířů, jakož i ti, co čas tráví v nečinnosti a do široka a bez zvláštního povolení krále se zemí toulají, budou přinuceni vyučit se některé vědě či řemeslu, aby se jím živiti mohli; odmítnou-li to, pak budou do pluhu a bran jako koně zapřaženi.
Nicméně, moderní věda nalezla obsahově shodné zákony už v keltských Brehonských právních traktátech, podle kterých se skutečně ve Skotsku v 11. století vládlo. Nesmíme také zapomínat na keltskou (skotskou) demokracii, podle které byl i velekrál jenom zvoleným úředníkem, správcem zákonů.
O tom, že jeho vláda byla skutečně stabilní, svědčí pouze jediné povstání a to vedené Duncanovým otcem Crínanem, opatem z Dunkeldu a athollským mormaerem v roce 1045 (a skutečnost, že za pět let své vlády MacBeth proti klanu Atholl nijak nezasáhl). Atthollští vzbouřenci byli na hlavu poraženi a poté se Skotsko těšilo dalším devíti letům míru a prosperity. Mohl si klidně dovolit absolvovat v roce 1049 (nejpravděpodobněji) pouť do Říma. Údajně i spolu s bojovným orknejským bratrancem Thorfinnem. Ten podle křesťanských kronikářů (navštívil i Dánské království a německého císaře Jindřicha III.) po návratu značně zkrotl. Jak byli přijati papežem (pravděpodobně Lvem IX.) se neví, papež byl totiž nepřítelem keltských křesťanských církví.
Mezitím ale zuřila krutá válka mezi Norskem, Dánskem a Anglií. V Anglii se stal roku 1043 králem konečně Angličan, Edward Vyznavač (který byl ale vychovaný v Normandii a anglicky neuměl). Na jeho dvoře, vyznávajícího od skotské demokracie velmi odlišné „boží pověření“ krále, zákon primogenitury (nástupnictví nejstaršího syna) a právo králi udílet léna, vyrostl Duncanův nejstarší syn Malcolm. Získal tam neotřesitelnou víru v Bohem dané právo, aby se velekrálem Skotska stal on.
Malcolmovi na anglickém dvoře pomohla skutečnost, že když byli v roce 1052 vyhnaní z Anglie Normané (král Edward Vyznavač byl už patrně slabomyslný a pod vlivem anglických šlechticů měnil sympatie jak počasí), MacBeth jim poskytl ve Skotsku útočiště – podle keltského práva pohostinnosti, nikoliv z politických důvodů. Toto je také jedním z historiky respektovaných důvodů, proč Duncan nemohl být (podle Shakespeara) zabit v MacBethově domě – při takovém porušení keltských zákonů by nikdy nemohl být zvolený skotským velekrálem.
V roce 1054 přednesl Malcolm svou při anglickému králi, který pověřil jednoho ze tří Anglii skutečně vládnoucích šlechticů, Siwarda z Northrumbie, rodem Dána, navíc s Malcolmem vzdáleně spřízněného, aby Skotsko dobyl. Součástí dohody měly být pozemkové zisky Siwarda ve Skotsku, jmenování Malcolma skotským velekrálem a jeho následná lenní přísaha anglickému králi. Siward tedy s Malcolmem vytáhl do Skotska s armádou složenou z Anglosasů a Dánů – tedy Northumbijců. MacBeth podle všeho nechal jeho armádu projít jižními, athollskými částmi Skotska, jejichž loajalitou si nebyl jistý a bitvu vybojoval až u Dundee. Přestože dobové kroniky přisuzují vítězství Siwardovi (1 500 padlých proti 3 000 skotským), faktem zůstává, že se poté ze Skotska stáhl, aniž dosáhl porážky MacBetha jako krále. Siward ale utrpěl značné ztráty veitelské struktury, včetně syna, synovce i některých dalších šlechticů. Nicméně den bitvy, 27. července 1054 je v Shakespearově podání „ den, kdy se Birnanský les dá na pochod k Dunsinane“. Legendu o maskování jeřáby přijal za své athollský klan Menziesů, kteří věří, že jejich předkem byl onen vzbouřený Crínán, mormaer z Athollu a na paměť události mají v rodovém erbu ratolest z jeřábu a v tartanu barvy – rudou z jeřabin a zelenou z listoví. Vědecký fakt, že první Menzies byl rytíř de Menyers z Normandie ze 13. století, se ale nesmí na Skotské vysočině zmiňovat.¨
Jediným výsledkem bylo, že Malcolm byl jmenovaný (nikoliv mormaery zvolený) králem Cumbrie, nejjižnější skotské provincie, Northrumbrijci stejně okupované. Žádný z dobových kronikářů, včetně dopisu krále Edwarda papeži ho nejmenuje jako skotského krále a nástupce Duncana. Siward pak v krátké době zemřel. Malcolm, patrně s anglickou materiální podporou pak začal okolo sebe shromažďovat jihoskotské klany a na sever neustále útočit. Ještě v roce 1057 měl ale MacBeth kontrolu nad hlavním městem, které ale z nejasných důvodů musel se svou osobní stráží opustit, patrně aby se spojil se svými stoupenci na severu Skotska. V boji u Lumphananu byl Malcolmovým vojskem ale dostižený a zabitý (jak hovoří dobové kroniky).Ty také, říkají, že zde byl MacBeth, velekrál skotský zavražděný Malcolmem, králem Cumbrie.
Nebo také: Duncanův syn jménem Malcolm přerušil jeho vládu krutou smrtí u Lumphananu.
Těžko by se tak hodnotila smrt uzurpátora a tyrana. Malcolm s kumpány se pak stáhl na jih a nechal MacBetha mrtvého ležet. Ujal se ho se ho primas skotské církve Tuthald. Příznačným a podstatným faktem pak je, že jeho tělo bylo se všemi obřady převezeno ke královskému pohřbu na posvátný skotský ostrov Iona. Naopak, když zemřel Malcolm, bylo mu to odepřené a byl pohřbený v Dumfermline.
Skotským velekrálem byl ihned v roce 1057 právoplatně zvolen MacBethův adoptivní syn Lulach. I ten byl v roce 1058 Malcolmovými příznivci „proradně“ zavražděný
A epitaf z pera kronikářů (těch, co Macbetha začali o třistapadesát let po událostech očerňovat):
Andrew Wyntoun:
A plných sedmnáct let vládl,
když králem ve Skotsku byl.
Velkou hojností po celý jeho věk
země i moře oplývaly.
Byl vskutku právoplatný
a svými leníky naprosto ctěný.
Boece (překl.Wiliam Stewart):
Ten Macbeth moudrý a mocný byl
a jako ocel ve sváru rozhodný a spravedlivý.
Věčný obránce blaha veřejného,
poctivý soudce, tak nestranný a čestný,
jak nám hodně jeho spravedlivých skutků prozrazuje.
….Krále lepšího nešlo by v žádné době objevit.
Takové detaily, že šlechtic Macduff, Shakespearův spravedlivý mstitel, se neobjevuje v žádném dobovém pramenu už jsou jen dokreslením dramatické invence. „Objevil“ ho až mezi lety 1395 až 1428 zmíněný Andrew Wyntoun, ale ani on MacBetha z vraždy Macduffovy ženy neobvinil. To až následující „pohádkáři“ s geniálním Wiliamem v čele. Navíc tahle zápletka je z celé hry nejslabší. A smyšlená paní Macduffová svého muže za útěk od rodiny velmi silně pohanila (geniálně, W.S., jak jinak).
Takže žádné čarodějnice, žádná mocichtivá v posledku šílená manželka – naopak oběť řádění Duncanova klanu. Jako dokreslení Shakespearovské hanobící „pop-kultury a pop-historie“ může sloužit fakt, že ve skotském hradě Cawdor (a dokonce i na konkurenčním hradě Glamis) ukazují komnatu, kde byl Duncan zavražděný a dokonce na podlaze skvrnu jeho krve. Nevadí, že hrad byl postavený až 400 let po Duncanově smrti.
Prameny:
Peter Beresford Ellis „ MACBETH Velekrál skotský 1040 – 1057,Mladá Fronta 2006, překlad Jan. R Hrdina z originálu vydaného 1990 The Blackstaff Pres, Dublin
Citovaných pramenů dobových kronik a historických studií jsou na tři strany
Citace Shakespeara: překlad Martin Hilský, ATLANTIS 2015/2023
Ty se o toto období zajímáš nějak hlouběji?
- je to pro důchodce pálka. No a Hilský podle mého obdivuje příliš literární hodnotu a pomíjí, že je to vlasně pomluva. Tak jsem "mu natruc" zabádal. Ale obecně ty keltské dějiny Skotska a Irska, Orknejí a okolí stojí za to znát. A studovat, nejlíp se skleničkou Laphroaig v ruce - další vánoční idea 
