Boj o Aleuty (3)
Dobytí Attu
V době kdy se u Komandorských ostrovů střetly japonské a americké námořní síly, již finišovaly přípravy na operaci „Landcrab“ což bylo kódové označení pro obsazení Attu. Tento nejzápadnější aleutský ostrov se měl stát prvním cílem spojenecké ofenzívy na tomto válčišti, čímž měla být posádka východněji situované Kisky izolovaná od spojení s mateřskou zemí. Attu je ostrov o rozloze 893 kilometrů čtverečních, přičemž mezi na západě ležícím Wranglerovým mysem a Čičagovovým mysem na jeho východní části se rozprostírá vzdálenost asi 56 km, zatímco jeho největší šířka dosahuje 24 km. Do pobřeží se zařezává několik hlubokých zálivů, ale pohyb do vnitrozemí ztěžují horské hřebeny. Jeho obranu před útokem z moře usnadňovaly zdejší topografické podmínky, neboť pláže vhodné k vylodění tvořily pouze 5 % pobřeží, a jinde ze dna výhrůžně čněla mnohdy nezmapovaná skaliska. Ostrovní posádce od února 1943 velel plukovník Jasujo Jamazaki (Jamasaki), jenž disponoval 2614 muži dislokovanými ve východní části ostrova kde leželo přístaviště i rozestavěné letiště. Jejich nejtěžší výzbroj tvořilo 12 víceúčelových 75mm kanónů a čtyři houfnice stejné ráže doplněné lehkými děly, kulomety a minomety. Protože bylo zřejmé, že se letiště nepodaří dokončit před spojeneckým vyloděním, Jamazaki 3. května jeho stavbu ukončit a soustředil své muže v předsunutých pozicích, aby byli schopni klást odpor ihned po vylodění. Kvůli námořní blokádě neměli synové Nipponu dostatek potravin a zásob, ale jejich bojová morálka nijak neutrpěla, takže byli připraveni klást zuřivý odpor a spojenecké vojáky čekala perná práce. Navíc Japonci koncem května hodlali na Attu dopravit posily, a v případě invaze plánoval velitel Spojeného loďstva vyslat na sever silný svaz na pomoc ostrovní posádce.
- Yasuyo Yamasaki.jpg (19.42 KiB) Zobrazeno 1773 x
Základ spojeneckého kontingentu určeného k dobytí Attu tvořila americká 7. divize generálmajora Alberta Browna. Původně byla určená pro severní Afriku, ale na jaře 1943 se z Nevady přesunula do Fort Ord u Monterey, kde bylo výcvikové středisko pro vyloďovací operace. Jenomže kalifornské přírodní podmínky se diametrálně lišily od klimatu typickému pro Aleutské ostrovy, takže američtí vojáci i po skončení výcviku měli pouze rámcovou představu co je na chladném a mlhou obklopeném ostrově vlastně čeká. Přesněji řečeno ještě v době kdy 7. divize naloděná na transportní parníky koncem dubna opouštěla San Francisco, byli odkázaní pouze na dohady, neboť spojenecké velení se pokoušelo zmást případné vyzvědače ohledně jejího cíle. Proto v khaki uniformách oblečení pěšáci poslouchali zdravotní školení ohledně tropických chorob, zatímco důstojníci je „nenápadně“ nechávali nahlédnout do map severního Atlantiku, či naopak předstírali zvýšený zájem o oblasti u Hoornského mysu.
Bohužel svým způsobem tápali v mlze dohadů i plánovači operace „Landcrab“, neboť disponovali jedinou předválečnou mapou pobřeží Attu. Získat přesnější zpravodajské informace pomocí leteckých snímků se kvůli věčným mlhám a dovednému japonskému maskování ukázalo jako složité, takže se po Guadalcanalu a severní Africe teprve třetí větší americké vylodění v této válce připravovalo za improvizovaných podmínek. Jelikož se předpokládalo, že Attu padne během několika dní, transporty převážely minimum zimního vybavení a vojáci ze 7. divize si měli vystačit s běžnými botami a polními uniformami.
Velitelem námořních a leteckých sil (přes 200 strojů) byl velitel Oblasti severního Pacifiku kontradmirál Kinkaid. Spojenečtí plánovači pro vylodění na východní části Attu zvažovali několik variant. Plán „A“ předpokládal, že hlavní vylodění proběhne v zátoce Massacre a podpůrné u Holtzovy zátoky, plán „B“ počítal z výsadkem pouze v zátoce Sarana, plán „C“ v zátoce Massacre, plán „D“ zahrnoval debarkaci v Holtzově zátoce a poblíž ústí stejnojmenného údolí, kdežto plán „E“ zahrnoval větší výsadky u Holtzova zálivu a zátoky Massacre plus další menší desant. Rozhodnutí před vyplutím transportů ze San Franciska nepadlo, ale nakonec odpovědné osoby usoudily, že nejlepší bude pozměnit variantu „E“ tak, že hlavní vylodění (8000 mužů) proběhne v zálivu Massacre, načež se vojáci přes místní údolí a průsmyky probijí na sever a spojí se s pomocným sborem (3000 mužů) vyloděným v Holtzově zátoce, načež společně nepřítele vytlačí k Čičagovově přístavu.
Dne 1. května se mocné invazní loďstvo shromáždilo ve Studené zátoce. Vlastní vylodění měl zajistit 51. operační svaz kontradmirála Francise Rockwella tvořený staršími bitevními loděmi PENNSYLVANIA, IDAHO a NEVADA, eskortní letadlovou lodí NASSAU (29 stíhaček), deseti torpédoborci a řadou menších plavidel, ale zároveň měl vyplout i 16. operační svaz zahrnující mj. křižníky SAN FRANCISCO, WICHITA, LOUISVILLE, SANTA FE, DETROIT, RALEIGH a RICHMOND. To znamená, že Spojenci k vyhnání „žluťásků“ z okupovaných ostrovů shromáždili vskutku mocnou flotu, které kontradmirál Takeo Kawase velící po Hósógajově odvolání 5. loďstvu nemohl čelit, třebaže měl brzy dostat na povel těžké křižníky MJÓKÓ a HAGURO a k Attu se vydalo i několik ponorek a letadel.
Podle původního plánu mělo invazní loďstvo ze Studeného zálivu vyplout 3. května, ale kvůli špatnému počasí opustilo zasněžené aljašské břehy o den později. A protože nepříznivé počasí přetrvávalo i během pomalého přesunu kolem jednotlivých ostrovů, nemohl být původní termín invaze (7. květen) dodržen, takže se kontradmirál Rockwell rozhodl vyčkat až se moře uklidní natolik, aby mohl provést vylodění. Během čekání se torpédoborec MACDONOUGH v husté mlze srazil s minonoskou SICARD,a třebaže se obě lodě udržely na hladině, Rockwell je poslal zpět na základnu.
Zatímco příslušníci 7. divize místo s nepřáteli bojovali s mořskou nemocí, mohutné bitevní lodě zamířily ke Komandorským ostrovům, aby překazily jakýkoliv pokus invazi narušit. Zejména posádky obrněnců NEVADA a PENNSYLVANIA potopených respektive poškozených při přepadení Pearl Harboru, by příležitost srovnat s Japonci skóre uvítaly, jenomže Kawase zatím o vyplutí nepřátelského loďstva nevěděl, takže k Aleutám mířila pouze hydroplánová loď KIMIKAWA MARU se slabou eskortou, která kupodivu blokádou nepozorovaně proklouzla a dokázala se i vrátit na základnu. Americké posádky si však zklamání částečně vynahradily bombardováním pobřežních cílů, což byla úloha ve které se starší obrněnce osvědčily, tudíž byly tímto způsobem využívány až do konce války.
Špatné počasí způsobilo, že ostřelování nedosáhlo plánované intenzity a omezený byl i počet leteckých bombardování, takže japonské pozice příliš neutrpěly. Jamazaki navíc dostal varováni, že se blíží invazní loďstvo, ale vzhledem k tomu, že k vylodění nakonec došlo až 11. května, o dva dny dříve své vyčerpané muže stáhl z předsunutých postavení, takže Američané zpočátku nenarazili na větší odpor.
Na plážích „Modrá“ a „Žlutá“ v zátoce s hrůzostrašným jménem Massacre se ze tří transportů vylodilo 2000 mužů včetně generálmajora Browna, kteří do večera pronikli 1,5 km do vnitrozemí. Zdařilo se i vylodění 1500 vojáků na severních plážích „Šarlatová“ a „Červená“, ale zde postup do vnitrozemí uvázl nejenom na odporu nepřítele, ale hlavně kvůli neschůdnosti zdejšího terénu. Přesto Brown hodnotil výsledek dne „D“ jako úspěch a věřil, že dobytí ostrova bude snadnou záležitostí.
Japonci však byli opačného mínění a z Kisky vypluly ponorky I-31, I-34 a I-35, přičemž 12. května I-31 neúspěšně napadla lehký křižník SANTA FE a poté její torpéda těsně minula obrněnec PENNSYLVANIA, tudíž nechybělo mnoho, aby si „Hirohitovi žraloci“ připsali cenný úspěch. Na I-31 se následně zaměřily doprovodné lodě, načež se ponorka po několikahodinové honičce stala obětí torpédoborce EDWARDS.
Brownowo hodnocení situace se i přes debarkaci dalších vojáků ukázalo jako nemístně optimistické, neboť při postupu do vnitrozemí došlo k tvrdým střetům s Japonci, jejichž velitel sice ihned po vylodění preventivně zničil tajné dokumenty, ale on i jeho podřízení byli odhodláni bojovat do posledního muže. Proto se postup na severní i jižní frontě takřka zastavil, zatímco americké ztráty během dvou prvních dní čítaly 44 mužů včetně velitele 17. pluku plukovníka E. Earleho, kdežto Nippon ztratil 59 mužů. Japonská obrana opírající se o vybudovaná opevněná stanoviště a dovedně využívající obtížně prostupný terén, činila útočníkům takové potíže, že se generálmajor Brown musel stále častěji obracet na kontradmirála Kinkaida s žádostí o palebnou podporu.
Na podmořském útesu byl 13. května vážně poškozen parník PERIDA, přičemž se nacpaná břicha transportních lodí podařilo vyprázdnit pouze z poloviny. Neradostná situace panovala především na jižní frontě, a nedostatečně vybavení vojáci v následujících dnech hlásili četné případy omrzlin, podchlazení a obávané „zákopové nohy“. Děla bitevních lodí, křižníků i torpédoborců sice po několik dní chrlila na nepřátelské pozice jeden granát za druhým, ale protože pálily mnohdy naslepo, neměla ani hromová kanonáda z 356mm děl patřičný účinek, a ke zlomení nepřátelského odporu nestačilo ani úsilí aviatiků z eskortní letadlové lodě NASSAU a 9. letecké armády. Americké obrněnce již spotřebovaly všechny těžké tříštivé a tříštivotrhavé granáty a průbojné projektily (nevhodné k použití proti pozemním cílům) si Rockwell šetřil pro případ, že by se k Aleutám vydaly hlavní síly Spojeného loďstva.
Dodejme, že admirál Koga opravdu stáhl z atolu Truk řadu těžkých jednotek, které po spojení s loděmi dislokovanými v domácích přístavech vytvořily silné uskupení schopné změnit poměr sil v severním Pacifiku. V Tokijské zátoce čekaly na rozkaz k vyplutí bitevní lodě MUSAŠI, KONGÓ a HARUNA, letadlové lodě ŠÓKAKU, ZUIKAKU a HIJÓ, sedm křižníků a jedenáct torpédoborců, ale Císařský hlavní stan nakonec pod dojmem zveličených hlášení o počtu nepřátelských lodí u Aleut nařídil veliteli Spojeného loďstva vyčkat v domácích vodách, takže k námořní bitvě nedošlo a síly soustředěné v Tokijském zálivu Koga nemohl použít na Šalomounových ostrovech.
Posádka na Attu se tedy pomoci námořnictva nedočkala, ale na transport J. FRANKLIN BELL a obrněnec PENSYLVANIA neúspěšně zaútočila ponorka I-35, což společně se zprávami o přesunu části Spojeného loďstva do Japonska přimělo Kinkaida k rozhodnutí stáhnout se po vyložení všech transportů od Attu. K tomu došlo 17. května, přičemž piloti z doprovodné letadlové lodě NASSAU do té doby provedli 86 bojových misí a kvůli nehodám a nepřátelské palbě přišli o sedm strojů. Tou dobou už spojeneckým vojákům na tomto zapadlém ostrově nevelel pesimisticky naladěný generálmajor Brown. Pro výměnu velitele 7. divize již dříve horoval Bucknerův nadřízený generálporučík J. DeWitt zodpovědný za obranu Aljašky a západní Kanady a 16. května jej Kinkaid s DeWittovým a Bucknerovým souhlasem i přes Rockwellovy námitky nahradil generálmajorem E. Landrumem.
- Landrum.jpg (24.69 KiB) Zobrazeno 1773 x
V té době konečně nastal zásadní posun na obou frontách a 18. května došlo ke spojení amerických jednotek, načež plukovník Jamazaki stáhl přeživší obránce k Čičagovovu přístavu. Na jejich pozice průběžně útočily spojenecké bombardéry, ale většina válečných lodí se od Attu stáhla, takže již nedocházelo k ostřelování z moře. Japonci se konečně dočkali podpory vlastního letectva. Nejprve 22. května 19 torpédonosných bombardérů startujících z Paramuširó zaútočilo na torpédoborec PHELPS a dělový člun CHERLESTON, ale nedosáhly úspěchu a dva bombardéry byly sestřeleny, načež o den později američtí stíhači za cenu dvou strojů odrazili nálet 16 letounů.
Tou dobou už američtí vojáci postupující od jednoho opevněného bodu k druhému zatlačili nepřítele ke hřebeni nad Čičagovovým přístavem tvořícím jejich poslední obranou linii. Protože se nerealizoval pokus o evakuaci posádky a americké torpédoborce zahnaly ponorku mající zachránit vybrané důstojníky, obráncům Attu bylo jasné, že se konec bitvy neúprosně blíží. Třebaže americké bombardéry shazovaly nejenom pumy, ale i výzvy ke složení zbraní, Jamazaki nehodlal potupit čest svých vyhladovělých a nemocemi sužovaných mužů, a v bezvýchodné situaci naplánoval průlom nepřátelských linií, načež by se jeho vojáci zmocnili nepřátelských zásob a skryli ve vnitrozemí.
V noci z 28. na 29. května necelá tisícovka Japonců zaútočila na nepřátelské pozice a podařilo se jim prorazit spojeneckou obranou. Synové Nipponu řvoucí hesla jako „Banzai!“ a „Smrt Američanům!“ pronikli na dvě velitelská stanoviště kde zabili podplukovníka J. Fishe, načež vtrhli na ošetřovnu a bajonety se obořili na vojenského kněze a raněné vojáky. Obránci se však přeskupili a jakmile útočníci pronikli dále na západ narazili na silný odpor, načež Američané získali vrch a výsledkem byl doslova masakr fanaticky bojujících Jamazakiho vojáků. Zničení izolovaných skupinek trvalo celý 29. a 30. květen, kdy Spojenci konečně dobyli Čičagovův přístav, načež byl Attu oficiálně prohlášen za obsazený, i když likvidace posledních skrývajících se Japonců probíhala ještě několik měsíců. Zajato bylo pouze 28 obránců, což znamená, že na Attu položilo za syna Nebes život téměř 2600 vojáků včetně plukovníka Jamazakiho.
Účet za dobytí nevelkého ostrova hájeného poměrně slabou posádkou byl nečekaně vysoký. Spojenci ať už přímo či nepřímo do operace „Landcrab“ nasadili přes 15 000 mužů, z nichž 549 padlo a 1148 utrpělo zranění. K těmto číslům je nutné započítat i 1200 případů omrzlin či „zákopové nohy“ a 932 nemocných a vyřazených z boje kvůli nejrůznějším úrazům, což po Iwodžimě v úhrnu vedlo k největším procentuálních ztrátám v celé pacifické kampani. Dodejme, že se na jejich výši podepsalo i nedostatečné zimní vybavení, což mnohdy vedlo ke zbytečným amputacím prstů, ba i končetin.
Blamáž na Kisce
Po dobytí Attu se pozornost Spojenců soustředila na poslední japonský opěrný bod v Aleutském souostroví, jenž představoval ostrov Kiska. Protože jej podle odhadů rozvědky hájila posádka čítající 10 000 mužů, po nedávných trpce zaplacených zkušenostech očekával Kinkaid tuhý odpor, pročež vsadil na důkladnou přípravu, takže prozatím na obránce útočilo pouze letectvo a válečné lodě. Na Attu ženisté už 8. června zprovoznili nové letiště a další letecká báze umožňující start středních bombardérů k misím nad Kurilskými ostrovy byla 21. června zprovozněna na nedávno obsazeném ostrově Šemija, tudíž spojenečtí letci útočili na nepřátelské pozice vždy když to umožnilo nevyzpytatelné počasí. Stranou nezůstalo ani námořnictvo provádějící nejenom blokádu Kisky, ale i ostřelování ostrova. Už 6. července se na japonské pozice sneslo asi 2000 granátů vypálených svazem kontradmirála R. Giffena složeného ze čtyř křižníků a stejného počtu torpédoborců, a 22. července Američané provedli podobnou operaci, do které se zapojily i těžké kanóny bitevních lodí NEW MEXIKO a MISSISSIPPI, ale je třeba dodat že výsledky obou bombardování neodpovídaly vynaloženému úsilí.
To dobou už se Císařský hlavní stan snažící se zuby nehty zastavit spojeneckou ofenzívu na Šalomounových ostrovech a na Nové Guineji rozhodl tuto ztracenou vartu vyklidit, takže flota pracovala na plánu evakuace posádky. Kontradmirál Kawase se však blokádu Kisky zatím nepokusil prolomit hladinovými jednotkami, ale do zdejších vod se pravidelně vydávaly ponorky převážející zásoby a odvážející hrstku vojáků, pro níž se našlo místo v jejich těsných útrobách.
Jako první sem ještě před pádem Attu pronikla I-7, přičemž přivezla potraviny a vojenský materiál a nepozorovaně se vrátila zpět i s 60 pasažéry. Štěstí stálo při I-7 i při další plavbě, ale hlídkový člun PC-487 nejprve 10. června přinutil I-24 k vynoření, načež jí potopil taranováním a palbou z palubních zbraní. Už o tři dny později torpédoborec FRAIZER poslal na věčnou hlídku posádku I-9 a 22. června došlo i na I-7. Ta o dva dny dříve svedla dělostřelecký duel s torpédoborcem MONAGHAM, ale i přes utrpěná poškození a smrt velitele se jí podařilo uniknout, načež posádka vyložila náklad a provedla nejnutnější opravy. Jakmile však opustila přístaviště, zachytil jí radar MONOGHAMU, a třebaže se synové Nipponu i tentokrát udatně bránili palbou z palubních děl a kulometů, I-7 při ústupu ztroskotala na skalisku a byla ztracena. A protože zároveň s těmito ztrátami došlo i k poškození dalších čtyř podmořských člunů, přičemž bylo evakuováno pouze 820 mužů, Kawase další plavby ke Kisce zakázal.
- Japanese submarine I-7.jpg (14.56 KiB) Zobrazeno 1773 x
Během jara 1943 si aktivně počínali i „američtí žraloci“, a byť staré ponorky třídy „S“ už měly své nejlepší roky dávno za sebou, dosáhly jistých úspěchů. Protože v okolí Aleut se žádné cíle pro jejich torpéda nevyskytovaly, museli se ponorkáři přesunout ke Kurilským ostrovům. Největšího úspěchu dosáhla S-41, když koncem května u Paramušira poslala ke dnu plachetnici a malý nákladní parník, načež 11. června v těchto vodách potopila větší nákladní loď i S-30. Sukces si 2. června připsala také S-35, která poblíž Kamčatky zničila plovoucí továrnu na krabí konzervy. V oblasti Kurilských ostrovů operovala i ponorka NARWHAL, jež 15. července ostřelovala letiště Macuwa. Dodejme, že americké ponorky se vydávaly i na Ochotské moře, kde v noci ze 7. na 8. října S-44 zaskočila eskortní loď IŠIGAKI a rozstřílená S-44 zmizela pod hladinou i s většinou posádky, ze které se zachránili pouze dva muži. To této tragédii byly ponorky třídy „S“ staženy z první linie a nadále sloužily k výcviku posádek.
K Invazi na Kisku mělo dojít 15. srpna a pro její provedení Spojenci na Aleutských ostrovech pod velením generálmajora Ch. Corletta soustředili úctyhodných 34 426 vojáků včetně 5300 Kanaďanů, neboť rozvědka odhadovala, že se na ostrově za mlžnou oponou ukrývá asi 10 000 nepřátel. Všechny jednotky tentokráte prošly výcvikem v severských podmínkách a dostaly i zimní vybavení. Ze vzduchu mělo operaci „Cottage“ krýt 108 bombardérů a 60 stíhaček, zatímco na moři vládl kontradmirál Rockwell s trojicí bitevních lodí, doprovázených křižníky a torpédoborci. To byla zdrcující síla, které Japonci nebyli schopni čelit, ale přesto nakonec operace „Cotage“ skončila fiaskem zapříčiněným nikoliv odporem nepřítele, ale zpravodajským selháním.
Jak víme Císařský hlavní stan se rozhodl Kisku evakuovat a provedení operace „KE“ dostal na starost kontradmirál Masatomi Kimura. Toho můžeme označit za jakéhosi neoficiálního specialistu na nevděčné mise, neboť sotva se vylízal ze zranění utrpěných v katastrofální japonské porážce v bitvě na Bismarckově moři, byl pověřen dalším obtížným úkolem. Kimura nejprve na palubě ponorky I-32 vyslal na Kisku svého náčelníka štábu námořního kapitána Aričika, aby s velitelem ostrovní posádky domluvil podrobnosti evakuace, načež 7. července opustila 1. eskadra torpédoborců Paramuširó a zamířila k Aleutám.
Kimura si byl vědom toho, že výsledek operace kromě notné dávky štěstí závisí i na počasí, takže když se 13. července bílá peřina halící severní Pacifik jako mávnutím kouzelného proutku rozplynula, neviděl jiné východisko než návrat na základnu. Od cíle jej totiž dělilo 350 mil a za dobré viditelnosti by se jeho lodě staly snadným cílem spojeneckých bombardérů a válečných lodí. Podruhé Kimurovo uskupení opustilo Paramuširó 22. července a kromě eskortní lodě KUNAŠIRI a tankeru NIPPON MARU se skládalo z lehkých křižníků TAMA, KISO a ABUKUMA doprovázených torpédoborci HIBIKI, HACUŠIMO, IKAZUČI, INAZUMA, ASAGUMO, AKIGUMO, SAMIDARE, KAZEGUMO, JÚGUMO, ŠIMAKAZE, NAGANAMI a WAKABA. Dodejme, že na křižníku TAMA se třepetala vlajka kontradmirála Kawaseho, přičemž náš autor I. Hrbek udává, že jeho neoficiálním úkolem bylo dohlédnout, aby se tentokráte evakuace opravdu uskutečnila.
K oklamání nepřítele zamířily japonské lodě nejprve na severovýchod, takže je o čtyři dny později od Kisky dělilo ještě 500 mil. Tuto oblast Tichého oceánu halila hustá mlha, která Japonce spolehlivě chránila před vzdušnými pozorovateli, ale minimální viditelnost zapříčinila kolizi torpédoborců WAKABA a HUCUŠIMO, načež Kimura prvně jmenovaný odeslal do Paramušira, zatímco HACUŠIMO vyčlenil k ochraně NIPPON MARU. Po doplnění paliva Kimura plul přímo ke Kisce a posádky se modlily, aby sluneční bohyně Amaterasu těsně před cílem nerozehnala mlžný příkrov hustý jako smetana na dně krajáče a nevystavila je bitvě se silnějším nepřítelem.
Blokádu Kisky tehdy zajišťovala uskupení amerických válečných lodí pod velením kontradmirálů R. Giffena a R. Griffina, z nichž každé bylo schopné se s Kimurovou formací snadno vypořádat. Jejich posádky by za těchto okolností střet s nepřítelem samozřejmě přivítaly, takže když 23. července hlídkující letoun ohlásil 200 mil jihozápadně od Attu konvoj sedmi lodí, americkým námořníkům se naskytla příležitost po níž již delší čas bažili. Obě uskupení se 25. července spojila v jeden silný svaz, a když po půlnoci 26. července radiolokátor na bitevní lodí MISSISSIPPI zaznamenal sedm kontaktů vzdálených 15 mil severovýchodním směrem a pohybujících se 16uzlovou rychlostí, zdálo se že jejich modlitby byly vyslyšeny.
Přítomnost neznámé formace potvrdily i obsluhy radarů na bitevní lodi IDAHO a těžkých křižnících PORTLAND, LOUISVILLE a WICHITA, takže velící kontradmirál Giffen nechal nejprve vyhlásit bojový poplach, a jakmile se všichni muži dostavili na určená stanoviště, nechal zahájit palbu. Dělostřeleckými radary naváděné 356mm a 203mm projektily se vydaly na cestu k cíli, ale dělostřelci na torpédoborcích a křižnících SAN FRANCISCO a SANTA FE se k tomuto běsnění nepřidali, neboť jejich radary v prostoru kde se údajně pohybovalo sedmičlenné uskupení žádný objekt nezaznamenaly. Ještě podivnější byla skutečnost, že nepřítel palbu neopětoval, takže třebaže si to zjitřená obrazotvornost účastníků této „bitvy stínů“ odmítala připustit, bylo stále pravděpodobnější, že se jedná o omyl. Přesto Giffen jalové dělobití zastavil teprve poté, co cíle náhle zmizely z obrazovek radiolokátorů.
Do té doby bylo vypáleno 518 granátů ráže 356 mm a více než 1500 ráže 203 mm, takže jeho muži si stále hýčkali naději, že nepřátele prostě rozstříleli. Teprve když se rozednilo a vzdušný průzkum neodhalil ani stopu po zmasakrovaném konvoji, museli si velící kontradmirál a jeho podřízení připustit, že se stali obětí jakési elektronické fata morgany a zbytečně vyplýtvali drahocennou munici. Dodnes není známo co tuto radarovou „halucinaci“ způsobilo, ale často se jako vysvětlení uvádí, že radiolokátory zachytily odraz vrcholků aleutských hor vzdálených přes 100 (!) mil.
Tato událost se stala předehrou podobných soubojů s „přeludy“, které záhy na Kisce absolvovaly spojenecké pozemní letecké i námořní síly, jelikož v době kdy byla operace „Cotage“ konečně provedena, nebyl už na tomto ostrově jediný japonský voják. Na viceadmirála povýšený Kinkaid totiž nařídil Giffenovi doplnit asi 100 mil na jihovýchod od Kisky pohonné hmoty z tankeru PECOS, takže synové Nipponu dostali příležitost k evakuaci, kterou nepohrdli.
V poledne 28. července zaznamenaly obsluhy japonských radarů pobřeží Kisky, načež Kimurovo uskupení stále kryto hustou mlhou obeplulo západní a severní pobřeží a zamířilo k přístavišti, zatímco se křižník TAMA už dříve oddělil od zbytku formace a zůstal na širém moři. V přístavu se již několik týdnů každý den shromažďovali japonští vojáci toužebně vyhlížející evakuační plavidla a následně zklamaně odcházející zpět do skalních úkrytů, ale dnes konečně spatřili siluety válečných lodí. Na oslavu setkání s krajany nebyl čas, protože jakmile by se mlha rozplynula, mohly se co nevidět objevit nepřátelské bombardéry, potažmo válečné lodě, tudíž se bez meškání pustili do práce.
„Vše probíhalo hladce a rychle.“ Píše Hrbek. „Zatímco první výsadkové bárky odrážely od břehu, přibližovaly se od lodí prázdné čluny a přistávaly několik metrů od kamenitého břehu. Za neuvěřitelně krátkou dobu padesáti pěti minut bylo všech 5183 mužů naloděno. 1. eskadra torpédoborců zvedla kotvy a vydala se na zpáteční cestu. Ze břehu se ozývaly výbuchy časovaných náloží, které ničily budovy, zařízení a nahromaděné zásoby.“
Na každém křižníku se tísnilo 1200 osob, kdežto torpédoborce nabraly po 500 mužích. Sotva přeplněné lodě odrazily od Kisky, mlha se náhle rozplynula, takže hrozilo nebezpečí, že se přiřítí nepřátelské bombardéry, načež přívalu pum uniknuvší jednotky pošlou ke dnu spojenecké válečné lodě. Japoncům však Fortuna tentokrát přála, takže všechny lodě večer 1. srpna nerušeně zakotvily v Paramuširu. Provést beze ztráty jediného muže evakuaci z prostoru ovládaného spojeneckým letectvem a námořnictvem představovalo nečekaný úspěch, jenž byl o to větší, že nepřítel vyklizení Kisky vůbec nezaznamenal a pokračoval v přípravách na invazi.
- Masatomi Kimura.jpg (33.31 KiB) Zobrazeno 1773 x
Pravda, brzy se začaly množit náznaky, že Japonci nějakým zázrakem unikli, neboť se ze dne na den odmlčela nejenom ostrovní radiostanice, ale i pobřežní a protiletadlové baterie, a žádnou pozemní aktivitu nezaznamenal ani vzdušný průzkum. Na druhou stranu méně zkušení piloti hlídkových letadel občas hlásili řídkou protiletadlovou palbu, takže stále zůstávala ve hře možnost, že synové Nipponu ustoupili do hor, kde se budou ve skalních doupatech bránit do posledního náboje stejně jako posádka Attu. Konečné řešení této zapeklité otázky bylo na viceadmirálovi Kinkaidovi, jenž posléze zamítl návrh vyslat na tajemně mlčící ostrov průzkumný tým, a nařídil operaci „Cottage“ provést v původním rozsahu. Pokud by se přece jenom ukázalo, že Japonci Kisku vyklidili, měla se operace prezentovat jako forma realistického vojenského cvičení, což byl mimochodem argument, jímž po „bitvě stínů“ odrážel posměváčky kontradmirál Giffen.
Proto námořnictvo soutěžilo s 11. leteckou armádou kdo zasype liduprázdný ostrov větším množstvím trhavin, zatímco se američtí a kanadští vojáci na Adaku připravovali na krvavou lázeň. Pro operaci „Cottage“ bylo na Aleutách shromážděno impozantní loďstvo čítající mj. 3 bitevní lodě, 2 křižníky a 19 torpédoborců, přičemž vzdušné operce mělo zajišťovat 106 bombardérů a na 60 stíhaček. Velením invazní armády byl pověřen generálmajor Ch. Corlett, ale na Adaku měli na vyhnání „japončíků“ z posledního kousku okupované americké půdy dohlížet i generálporučík DeWitt a náměstek ministra obrany J. McCloy.
V pátek 13. srpna mocné uskupení pod vedením kontradmirála Rockwella opustilo Adak a o dva dny později se přiblížilo k cíli. Lodní děla všech ráží pálila na domnělé nepřátelské pozice, a jakmile minolovky vytralovaly okolní vody, zamířily k pobřeží vyloďovací čluny. Gertrudina zátoka byla vytipována jako místo klamného vylodění, tudíž k ní zamířilo pět torpédových člunů zakamuflovaných jako výsadková plavidla obsazená figurínami navlečenými do uniforem. Zdálo se, že Japonci lest prohlédli, neboť pobřežní artilerie mlčela, což se však opakovalo i na severozápadním pobřeží kde se do konce dne „D“ vylodilo přes 7000 mužů i se zásobami a vojenským materiálem.
16. srpna se poblíž sopky Kiska debarkovali i Kanaďané, načež Spojenci obsadili Gertrudinu zátoku a postupovali dále do vnitrozemí. Třebaže narazili pouze na několik hladových psů zanechaným na ostrově Japonci, panovalo přesvědčení, že se jedná o válečnou lest a dříve či později se nepřítel objeví. Tento závěr zdánlivě podporovaly i rostoucí ztráty, protože Japonci zanechali na ostrově spoustu nástrah a v mlze tápající vojáci několikrát stříleli na sousední jednotky.
Už 17. srpna spojenečtí vojáci vstoupili do hlavního japonského tábora, kde našli spoustu jenom částečně zničeného materiálu a potravin, což byla další indicie naznačující, že na Kisce už není ani japonská noha, ale přesto pátrání po neexistujícím nepříteli nadále pokračovalo stejně jako ztráty způsobované „přátelskou“ palbou. Seznam padlých se značně rozšířil 18. srpna kdy torpédoborec ABNER READ zadolodím narazil do driftující miny, jejíž výbuch jej nejenže vážně poškodil, ale hlavně stál život 70 mužů, a torpédoborec BANCROFT musel ABNERA READA odtáhnout na Adak.
Když už se zdálo, že bude márné pátrání u konce, přišlo hlášení z Washingtonu, že jakýsi lékař pobývající na Kisce začátkem 20. století ohlásil, že na ostrově jsou velké jeskyně, v nichž se mohou ukrývat tisíce mužů, takže pátrání začalo nanovo, a teprve 24. srpna generálmajor Corlett prohlásil ostrov za zabezpečený. Během „dobývání“ Kisky padlo 18 amerických a 4 kanadští vojáci, zatímco počet zraněných dosáhl 170, respektive 4 mužů. Pokud k těmto číslům připočítáme i námořníky z ABNERA READA, zjistíme že Spojenci zbytečně ztratili 92 mužů a 221 vojáků a námořníků utrpělo zranění.
To byla věru vysoká cena zaplacená za zpravodajský omyl, tudíž není divu, že se operace „Cottage“ stala předmětem kritiky a zesměšňování nejenom v neutrálním, ale i spojeneckém tisku, přičemž pocity jejich účastníků lapidárně vyjádřil jeden letec: „Shodili jsme v předvečer invaze na Kisku 100 000 letáků, jenže psi neuměli číst.“ Fiasko se samozřejmě stalo i vděčným soustem pro japonskou propagandu, ale veškerá ironie nemohla zakrýt fakt, že vojáci Nipponu byli z Aleut vytlačeni a osvobozené souostroví nyní představovalo případný odrazový můstek k přenesení vojenských operací na území Japonska. Proto byly námořní síly v této oblasti reorganizovány, přičemž jejich jádro nyní tvořily tři křižníky a dvě divize torpédoborců opírající se o báze Paramuširó a Onimato na ostrově Honšú. Za obranu Kuril nyní zodpovídal viceadmirál M. Tozuki, avšak válečné lodě de facto zůstaly pod velením viceadmirála Kawaseho.
Generálporučík DeWitt skutečně nechtěl oněch 144 000 spojeneckých vojáků dislokovaných na území Aljašky nechat zahálet, takže navrhl provést na jaře 1944 invazi na Kurilské ostrovy, Jeho nadřízení se však k přínosu otevření severní fronty vyjádřili skepticky, neboť provedení DeWittova plánu by komplikovalo probíhající ofenzívu v centrálním a jihozápadním Pacifiku. Kromě toho by zaopatřování posádek odlehlých Kurilských ostrovů pro námořnictvo představovalo podobnou zátěž, jako zásobování Attu a Kisky pro flotu Země vycházejícího slunce, a okupace tohoto archipelagu bez spolupráce se SSSR by způsobila komplikaci politického rázu.
Proto počet vojáků na Aljašce už do konce r. 1943 klesl na 113 000 mužů a v průběhu následujícího roku dokonce na pouhých 63 000 vojáků. Drastickou redukcí prošlo i zdejší letectvo, třebaže docházelo k občasným náletům na Kurily, které však nezpůsobily vážnější škody a byly z japonské strany příležitostně opětovány. Tou dobou už Oblasti severního Pacifiku velel viceadmirál Jack Fletcher poslaný v průběhu bitvy o Guadalcanal na „zdravotní dovolenou“, pro nějž se tedy jednalo o návrat do aktivní služby, třebaže dobře věděl, že na rozdíl od svého předchůdce, na tomto okrajovém válčišti příležitost napravit si reputaci nedostane.
Naopak viceadmirál Kinkaid si bezesporu polepšil, neboť byl na podzim 1943 jmenován do čela tzv. „MacArthurova námořnictva“, což bylo 7. loďstvo přidělené veliteli Oblasti jihozápadního Pacifiku k provádění vyloďovacích operací v této bojové zóně. Třebaže bylo jasné, že admirál Nimitz nepřipustí, aby tato formace konkurovala operačním svazům patřícím do Tichooceánského loďstva, postupem času se proměnila ve značnou bojovou sílu hrající důležitou úlohu v gigantické bitvě u Leyte.
Předchozí díly série Boj o Aleuty:
viewtopic.php?t=9886
viewtopic.php?t=9898
Zdroje použité pro sérii Boj o Aleuty:
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Herder B.: The Aleutians 1942-43; Struggle for the North Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2019.
Hoyt E.: Aleutské ostrovy. Vydalo nakladatelství Slovanský dům 2000.
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hubáček M.: Ofenzíva v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Panorama 1987.
Hubáček M.: Odsouzená loď; Drama těžkého křižníku Indianapolis. Vydalo nakladatelství Paseka 2001.
Morison S.: Aleuty, Wyspy Gilberta i Marshalla czerwiec 1942-kwiecień 1943. Vydalo nakladatelství Fundacja historia 2021.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Morze Statki i Okrety 2012-6.
Morze 2017-12.
Okrety 2011-1.
Historia Wojsko i Technika numer specjalny 2020-3, 2021-6, 2022-1.
Морская коллекция 2013-6.
https://www.explorenorth.com/library/mi ... sarmy.html
http://www.combinedfleet.com/
http://www.microworks.net/pacific/battl ... slands.htm
http://www.ibiblio.org/hyperwar/USN/Ale ... ans-9.html
https://ww2db.com/photo.php?
