Bitva u Leyte
Operace „Šó-Gó“
Když se 20. října 1944 na filipínském ostrově Leyte triumfálně „mokrou nohou“ vylodil generál Mac Arthur a tisíce příslušníků 6. armády, reakce protivníka na sebe nenechala čekat. Třebaže sebevědomí američtí vojenští činitelé ani rozvědka s vážnějším odporem floty Země vycházejícího slunce nepočítali, Císařský hlavní stan byl naopak připraven vyslal do „rozhodující bitvy“ hlavní síly Spojeného loďstva. Ztráta Filipín by totiž představovala nejenom bezprostřední hrozbu pro Formosu a souostroví Rjúkjú, ale hlavně by izolovala Nippon od jeho držav v Jihovýchodní Asii, které pro mateřskou zemi představovaly hlavního dodavatele ropy a dalších strategických surovin. Operace „Šó-Gó“
Tokio s další spojeneckou ofenzívou ještě před koncem r. 1944 najisto počítalo, ale o jejím cíli neměli zdejší stratégové jasno. Sice převládalo mínění, že nyní přijde na řadu některý z filipínských ostrovů, jenomže zároveň nebylo možné vyloučit, že nepřátelé celé souostroví obejdou a zaútočí na Formosu, Rjúkjú, Kurily či dokonce samotný Nippon. Proto byl s předstihem vypracován plán „Šó-Gó“, jehož jednotlivé varianty („Šó-1“ až „Šó-4“) se soustředily na odražení invaze do každé z těchto lokalit. Plán na obranu Filipín se jmenoval „Šó-1“, což napovídá, že jej Japonci pokládali za zdaleka nejpravděpodobnější, a po obsazení Mariánských ostrovů se tušení změnilo takřka v jistotu, přičemž správně odhadli, že k invazi patrně dojde ve třetí říjnové dekádě na ostrově Leyte, i když plánovači brali v potaz i možnosti výsadku v zátoce Lamon na Luzonu a v Davao na Mindanau.
Spojenecké námořní síly
„Šó-Gó“ znamená vítězství, ale pokud se podíváme na vzájemný poměr sil, víra ve vzývanou drtivou spojeneckou porážku vyžadovala od japonských admirálů buďto notnou dávku sebeklamu či víru v pomoc božských ochránců Nipponu, kteří nenechají příslušníky panské rasy Jamato zažít potupu spojenou s porážkou od změkčilých bělochů. Spojenci totiž k provedení a krytí invaze na Leyte shromáždili 263 válečných lodí a 581 výsadkových a podpůrných plavidel, což je síla pro kterou nelze v průběhu bitvy o Pacifik najít srovnání a překonává jí pouze vylodění v Normandii. Dodejme, že se v drtivé většině jednalo o lodě pod hvězdnatou vlajkou, neboť Američané si mohli dovolit zdánlivý luxus v podobě odmítnutí britské účasti ve válce na Tichém oceánu.Protože operace na Středozemním moři v podstatě skončily a Kriegsmarine nemilosrdně rdoušená spojeneckou oprátkou mlela z posledního, hledal Whitehall pro hlavní síly Královského námořnictva další uplatnění, přičemž se jako nejvhodnější jevilo jejich převelení do Tichomoří, kde mohly pozvednout britskou prestiž notně pošramocenou nedávnými porážkami, a tím přispět k poválečné obnově impéria. Tato politicky citlivá otázka byla probrána na konferenci „Octagon“ probíhající v polovině září v kanadském Quebecu, přičemž tato Churchillova idea vzbudila nelibost velitele Amerického námořnictva admirála E. Kinga.
Od počátku r. 1944 dostávaly britské námořní síly na Indickém oceánu pravidelně posily včetně bitevních a letadlových lodí. Ale protože Britové dříve opakovaně odkládali zahájení ofenzívy v Barmě, a jejich Východní loďstvo až do jara 1944 nevytvářelo takřka žádný tlak na japonské državy v Barmě, Malajsii a Nizozemské Východní Indii, vůči Albionu podezíravý King viděl v jejich náhle probuzeném zájmu o dění v Pacifiku snahu „Johna Bulla“ přiživit se na úspěších, kterých tu v průběhu let 1943-1944 za cenu značných obětí dosáhl „Strýček Sam“. Něco takového anglofobní King nehodlal připustit, a třebaže jeho striktní odmítnutí myšlenky výraznějšího angažmá Královského námořnictva na Tichém oceánu zmírnil prezident Roosevelt, britské loďstvo podílející se v r. 1945 na konečné fázi porážky Japonska mělo operovat pod americkým velením.
To však byla na podzim 1944 ještě hudba vzdálené budoucnosti a na vylodění u Leyte se Královské námořnictvo nepodílelo, třebaže několik válečných lodí Commonwealthu se do této největší námořní bitvy všech dob zapojilo. Ty se však plavily pod australskou vlajkou jako součást 7. loďstva a velel jim komodor Collins, přičemž se konkrétně jednalo o těžké křižníky AUSTRALIA a SHROPSHIRE, torpédoborce ARUNTA a WARRAMUNGA společně s fregatou GASCOYNE a výsadkovými loděmi KANIMBLA, MANOORA a WESTRALIA.
Východní loďstvo však podniklo klamný útok na Nicobarské ostrovy, jenž měl znejistit japonské stratégy těsně před vyloděním na Filipínách, a třebaže operace „Millet“ nesplnila svůj účel, zaslouží si alespoň stručný popis jako ukázka akcí Královského námořnictva proti japonskému západnímu křídlu od jara 1944. Viceadmirál Arthur Power opustil 15. října Cejlon s letadlovými nosiči VICTORIOUS a INDOMITABLE doprovázených bitevní lodí RENOWN, těžkými křižníky CUMBERLAND, SUFFOLK, LONDON, lehkými křižníky PHOEBE a TROMP (nizozemský) a jedenácti torpédoborci, z nichž QUIBERON a NORMAN se plavily pod australskou vlajkou. Spojenecké uskupení připlulo k Nikobarům 17. října a do 19. října provádělo námořní a vzdušné ataky na zdejší letiště a přístav Nancowry, kde byla potopena loď IŠIKARI MARU. Japonci se vzmohli na jedinou protiakci, když 19. října na Powerovy lodě zaútočilo jejich letectvo, jenomže Spojenci sedm strojů sestřelili a ostatní zahnali, aniž by utrpěli jakékoliv škody. Při této bitvě Britové přišli o dvě stíhačky, zatímco jeden bombardér Fairey Barracuda sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo při náletu na Nancowry a několik dalších letadel bylo ztraceno při různých nehodách.
Japonské záměry a nasazené námořní síly
Halseyho 3. loďstvo se dělilo na čtyři formace, z nichž většina zahrnovala dvě těžké a dvě lehké letadlové lodě doplněné dvojicí moderních bitevních lodí, několika křižníky a řadou doprovodných torpédoborců. To byla sama o sobě síla, kterou předchozími pohromami zdecimované Spojené loďstvo nemohlo vyzvat na „férový“ souboj, takže se jeho velitel admirál Soemu Tojoda rozhodl obětovat jeho údernou pěst tvořenou letadlovými loděmi.K této donedávna kacířské myšlence jej vedla v první řadě skutečnost, že pracně obnovené palubní letectvo bylo z velké části zničeno v bitvě na Filipínském moři, a další citelné ztráty utrpělo těsně před invazí na Filipíny, neboť náčelník Tojodova štábu vyslal stroje z letadlových lodí na pozemní základny, aby čelily atakům 38. operačního svazu na Filipíny a Formosu. Za situace kdy japonské letadlové lodě přišly o většinu bombardérů i letců, a poměrně slabé byly i formace operující z pozemních letišť, se Tojoda rozhodl tyto drahocenné jednotky využít jako návnadu, která odláká Halseyho daleko na sever, čehož využije několik dalších uskupení k útokům na invazní pláže a lodě kryjící debarkaci.
Protože hlavní síly Spojeného loďstva se zdržovaly poblíž Singapuru či v japonských přístavech, bez dostatečného dálkového leteckého průzkumu nemohly odvrátit vlastní invazi ani zasáhnout bezprostředně po jejím provedení, kdy jsou vyloděná vojska nejzranitelnější a pláže přecpané vojáky a válečným materiálem. Podle původního plánu měl útok na spojenecké síly u Leyte proběhnout pátý den po zahájení operace. Nikdo tedy nemohl vyloučit, že i když se plán „Šó-Gó“ zdaří a japonské válečné lodě proniknou k vyloďovacím plážím, většina nepřátelských desantních i válečných lodí už bude na cestě zpět na základny a Spojenci předmostí zajistí takovým způsobem, že úder bude směřovat do prázdna a operace skončí fiaskem. Tojoda vydal rozkaz k provedení svého plánu už 18. října, kdy jej schválil Císařský hlavní stan a následně i císař Hirohito, jenomže se ukázalo, že původní termín nebude možné dodržet, takže podle upraveného plánu z 20. října měl úder na Leyte proběhnout až za úsvitu 25. října, přičemž o den dříve by na nepřítele zaútočilo letectvo z pozemních základen a letadlových lodí.
Jenomže plánovači z Císařského hlavního stanu neměli na výběr. Ponechat těžké válečné lodě na Filipínách by představovalo neúnosné riziko jejich zničení leteckými údery a v domácích přístavech nebyl dostatek paliva. Proto značná část loďstva Země vycházejícího slunce po celý rok 1944 kotvila poblíž nalezišť ropy v Nizozemské Východní Indii, a letadlové lodě byly po bitvě na Filipínském moři přesunuty do domácích vod k obnovení hrozivých ztrát mezi piloty a leteckými osádkami. To znamená, že v předvečer bitvy u Leyte bylo Spojené loďstvo rozdělené na dvě formace vzdálené od sebe tisíce mil, což kladlo na plánovače operače „Šó-Gó“ náročný úkol zkoordinovat jejich operace.
Jako první vypluly už v noci z 18. na 19. října síly soustředěné doposud u souostroví Lingga Roads v Malackém průlivu, přičemž 20. října dorazily do Brunejského zálivu na pobřeží Severního Bornea. Zde se 1. úderný svaz 22. října po naplnění palivových nádrží z tankerů HAKKO MARU a JUHO MARU rozdělil na dvě formace. První, které měla v operaci „Šó-Gó“ připadnout klíčová úloha, velel z paluby křižníku ATAGO viceadmirál Takeo Kurita a skládala se z bitevních lodí JAMATO, MUSAŠI, NAGATO (1. divize bitevních lodí), KONGÓ a HARUNA (3. divize), těžkých křižníků ATAGO, MAJA, ČÓKAJ, TAKAO (4. divize křižníků), MJÓKÓ, HAGURA (5. divize), KUMANO, TONE, ČIKUMA a SUZUJA (7. divize) a dvou eskader torpédoborců zahrnujících celkem 2 lehké křižníky a 15 torpédoborců. Kuritovo uskupení Američany označované jako Střední svaz mělo minout ostrov Palawan, načež by ze severu obeplulo Calamiánské ostrovy a přešlo na východní kurs, aby přes Sibujanské moře a průliv San Bernardino od východu proniklo k Leyte.
Viceadmirál Šodži Nišimura velel bitevním lodím JAMAŠIRÓ a FUSÓ (2. divize bitevních lodí) doprovázených těžkým křižníkem MOGAMI a torpédoborci MIČIŠIO, ŠIGURE, JAMAGUMO a ASAGUMO. Tato formace bývá označována jako Jižní svaz a jejím úkolem bylo přes Suluské, Bohojské a Mindanajské moře proniknout úžinou Surigao k jižnímu pobřeží Leyte a vytvořit druhou čelist kleští, do nichž Tojoda hodlal sevřít spojenecké síly na plážích Leyte.
Do kruciální bitvy Nippon nasadil i další uskupení pod velením viceadmirála Kijohide Šimy, které po šťastném vyváznutí z nedávné letecké bitvy s 38. operačním svazem kotvilo u ostrova Amami Óšima. Takzvaný 2. úderný svaz 18. října opustil souostroví Rjúkjú a po doplnění paliva na Formose pokračovat do Coronské zátoky na Calamiánském souostroví ležícím severně od Palawanu. 2. úderný svaz zahrnoval těžké křižníky NAČI a AŠIGARA, lehký křižník ABUKUMA (21. divize křižníků) a torpédoborce UŠIÓ, ŠIRANUI, AKEBONO a KASUMI tvořících 1. eskadru torpédoborců. Z tohoto výčtu je zřejmé, že 2. úderný svaz nepředstavoval relevantní sílu a jeho úkolem byla podpora Jižního svazu, takže i on měl ze severu obeplout Mindanao a úžinou Surigao zaútočit na spojenecké předmostí na Leyte. Pro úplnost dodejme, že Šima původně disponoval ještě torpédoborci WAKABA, HACUHARU a HACUŠIMO, ale ty musel 21. října pod velením fregatního kapitána H. Išii odeslat do Manily ke krytí armádních transportů.
Jistě není bez zajímavosti, že nechybělo mnoho, aby bylo Šimovo uskupení zdecimováno již během tohoto přesunu, neboť jej už 18. října zpozorovala americká ponorka STERLET, jejíž velitel ohlásil jeho kurs a polohu. Na základě těchto údajů Šimovi ještě před mezipřistáním na Formose překřížily trasu ponorky TANG a TIGGER, kterým však útok znemožnila bdělá eskorta. Toto zaváhání mohly o několik dní později napravit ponorné čluny SHARK, BLACKFISH, SEADRAGON a ICEFISH, ale k výstřelu se dostal pouze SHARK, jehož čtyři torpéda však minula, tudíž 2. úderný svaz v ranních hodinách 23. října zakotvil na Calamiánských ostrovech.
Pro úplnost dodejme, že velitel 6. loďstva viceadmirál Š. Miwa poslal k Filipínám tři formace ponorek, a v Manile mělo základnu slabé uskupení viceadmirála G. Mikawy mající za úkol obranu Filipín. Kromě letadel dislokovaných na pevnině zde ještě před nedávnem působila pouze směsice minolovek, dělových člunů a dalších pomocných jednotek, ale na poslední chvíli byla Mikawovi přidělena 16. divize křižníků viceadmirála Maomasa Sakondžua. Po přesunu do Manily Sakondžua vyplul s vlajkovým těžkým křižníkem AOBA doprovázeným lehkým křižníkem KINU a torpédoborcem URAKAZE s úkolem ochránit dalších pět transportních torpédoborců s vojáky, neboť optimistický velitel Jižní skupiny armád maršál hrabě Terauči se rozhodl na Leyte vyslat posily.
V době spojenecké invaze totiž hájila ostrov pouze 16. divize, které velel generál Širó Makino, takže bylo zřejmé, že jeho necelých 20 000 mužů nemůže samo zastavit spojenecký příval. Ale velitel obrany Filipín slavný „Malajský tygr“ generálporučík Tamojuki Jamašita u Teraučiho intervenoval za odvolání tohoto rozkazu, neboť dospěl k závěru, že posily nemají možnost proniknout nepřátelskou blokádou, a kdyby se jim to nakrásně podařilo, na zvrat v bitvě o Leyte bude stejně pozdě.
Zvláštní pozornost si zaslouží Mobilní svaz označovaný Američany jako Severní svaz, jemuž velel viceadmirál Džisaburó Ózawa. Ten 20. října opustil Vnitřní moře a po proplutí úžinou Bungo směřoval východně od Rjúkjú k Filipínám. Jeho jádro tvořily letadlové lodě ZUIKAKU, ZUIHÓ, ČIJODA a ČITOSE doprovázené hybridními loděmi ISE a HJÚGA, lehkými křižníky TAMA, ISUZU a ÓJODO plus osmi torpédoborci. Protože Ózawa nehodlal k plnění tohoto de facto sebevražedného poslání vyčlenit více letadlových lodí, než bylo nezbytně nutné, vyplul pouze se čtveřicí plnohodnotných nosičů letadel, přičemž pouze ZUIKAKU patřila mezi těžké letadlové lodě, zatímco tři další se řadily mezi lehké jednotky vzniklé konverzí dopravních a hydroplánových lodí. ISE a HJÚGA se ještě nedávno pyšnily zařazením mezi bitevní lodě, ale zoufalý nedostatek letadlových nosičů Japonce donutil k odstranění zadních dělových věží, čímž vznikl prostor pro improvizovanou vzletovou palubu.
Třebaže Ózawa přesunul na výše zmíněné nosiče prakticky veškeré stroje z letadlových lodí AMAGI, UNRJÚ, DŽUNJÓ a RJÚHÓ, disponoval Severní svaz pouhými 116 stíhačkami a bombardéry, přičemž na ZUIKAKU bylo 65 strojů a lehké letadlové lodě nesly dohromady 51 letounů. To bylo žalostně málo a členové posádky ZUIKAKU pamatující zlaté časy japonského námořního letectva se stěží bránili myšlenkám na degradaci bývalé úderné složky floty po necelých třech válečných letech. Za této situace nemohl ani tak schopný velitel za jakého byl Ózawa považován, pomýšlet na aktivní vedení válečných operací, a jeho jedinou úlohou bylo odlákat od Leyte americké 3. loďstvo, a doufat, že alespoň některá z jeho letadlových lodí z očekávaného pekla vyvázne, a krvavá oběť, kterou se Spojené loďstvo chystalo položit na oltář vlasti, nebude podstoupena zbytečně.
Při pohledu na soupisku nasazených válečných lodí je zřejmé, že Nippon do „rozhodující bitvy“ vyslal opravdu mocné loďstvo, které hendikepoval pouze nedostatek letadel a vycvičených pilotů. Jenomže ve srovnání s tím co u Filipín shromáždili Spojenci se jednalo o flotu druhého řádu, která mohla zadané úkoly splnit pouze s notnou dávkou štěstí. Posádky Kuritova 1. úderného svazu až do poloviny října využívaly blízkosti zdrojů ropy k intenzivními výcviku nočního boje včetně torpédových útoků, dělostřelby řízené radarem či zaměřované za pomoci osvětlovacích granátů. Nezapomnělo se ani na nácvik odrážení leteckých úderů v kruhové formaci a lodní paluby se nyní doslova ježily protiletadlovými zbraněmi, takže japonské posádky byly v rámci možností na osudové střetnutí dobře připravené.
Přítomnost radiolokátorů na všech bitevních lodích a těžkých křižnících, jejichž obsluhy zaškolili specialisté vyslaní přímo z Japonska, je navíc utvrzovala ve víře, že protivník ztratil technický náskok, jenž mu v nočních bitvách dával značnou výhodu. Ale přesto je při pohledu na vzájemný poměr sil na podzim 1944 zřejmé, že pokud vlajkoví důstojníci vskutku věřili v úspěch plánu „Šó-Gó“ jejich přesvědčení nevycházelo ani tak z víry ve vlastní síly, ale spíše z našeho pohledu iracionálního přesvědčení, že bohové zachrání Nippon před katastrofou jakou v jejich očích představovala porážka Země vycházejícího slunce od „bílých ďáblů“.
Není tedy divu, že se tato fatalistická víra v zásah vyšší moci přenesla i do Kuritova proslovu k znepokojeným lodním velitelům na banketu před vyplutím z Brunejské zátoky, který zakončil slovy: „Věřím, že nám Císařský hlavní stan poskytl skvělou příležitost. Protože jsem si vědom toho, jak je válečná situace vážná, jsem ochoten přijmout i tento poslední úkol, to jest proniknout do Leytského zálivu. Musíte mít všichni na paměti, že takové věci jako zázraky existují. Kdo může říct, že naše loďstvo nemá šanci změnit nepříznivou válečnou situaci rozhodující bitvou?“
Spoléhání na přízeň „vyšší moci“ se nám stejně jako takřka souběžně realizované nasazení sebevražedných pilotů kamikaze, může jevit jako bláhové, ale jak známo zoufalí lidé činí zoufalá rozhodnutí, a do kouta zahnaní Japonci byli přesvědčeni, že nemají na vybranou a k záchraně národa musí nasadit všechny prostředky. Koneckonců v čem se jejich počínání lišilo od Hitlerova spoléhání na boží „prozřetelnost“ či jeho propagandou velebené „Wunderwaffen“?
Dodejme, že Kurita sice za svůj proslov při přípitku „na vítězství“ sklidil povinné hromadné „Banzai!“, jenomže účastníci setkání si dobře uvědomovali, že Spojené loďstvo na sebe realizací plánu „Šó-Gó“ bere obrovské riziko, a že i když ze sebe vydají to nejlepší, naděje na úspěch nejsou vysoké. Ale Japonsko se už samotným vstupem do války se západními mocnostmi ocitlo v pozici hazardního hráče, který se svoji neutěšenou finanční situaci rozhodne vyřešit tím, že vstoupí do kasina a „rozbije bank“. A po sérii proher už admirálům zbývaly prostředky pouze na jednu vysokou hru, přičemž Tojoda a jeho štáb byli odhodláni vsadit vše na poslední kartu, neboť bylo vysoce pravděpodobné, že v případě neúspěchu Spojené loďstvo jako bojeschopná síla přestane existovat.
Je ovšem pravda, že flota Nipponu se tak jako tak ocitla v prekérní situaci, neboť po přesunu do domácích přístavů by jí chyběly pohonné hmoty, zatímco z případě jejího ponechání poblíž ropných polí by její akceschopnost dříve či později podvázal nedostatek munice a náhradních dílů. Za této situace je pochopitelné, že se velení námořnictva rozhodlo zvednout hozenou rukavici a vyplout do bitvy i s vědomím, že se z jeho strany patrně jedná o bitvu poslední. Jak by se koneckonců mohli příslušníci námořní sekce Císařského hlavního stanu podívat svým kolegům do očí, kdyby Spojené loďstvo na ohrožení Filipín adekvátně nezareagovalo a nechalo jejich obranu na armádě a letectvu? V této souvislosti je však zajímavé, že generálporučík Sató při jednání Císařského hlavního stanu o této otázce namítal, že v případě porážky ponechá námořnictvo mateřské ostrovy napospas spojenecké invazi.
Operace „Šó-Gó“ tedy byla vpravdě zoufalou snahou otočit kolem dějin, a v podstatě byla odsouzena k nezdaru už ve chvíli kdy jednotlivé operační svazy vyplouvaly na moře. Protože rozvědka ani průzkum včas nezaznamenaly vyplutí invazního loďstva, došlo hned na jejím počátku k fatálnímu zpoždění, čímž byla beztak chabá naděje na dosažení strategického úspěchu v podobě odražení invaze na Filipíny zmařena, a maximum v co mohl Císařský hlavní stan doufat, bylo rozdrcení části nepřátelských námořních sil a snad i likvidace generála MacArthura, pokud by se v době útoku ještě nacházel na palubě lehkého křižníku NASHVILLE.
Za této situace dostává ono mysteriózní spoléhání na „zázraky“ další rozměr, a nelze se divit protestům jednotlivých Kuritových velitelů, kteří nechtěli obětovat dlouho schraňované bitevní lodě v akci, která nemohla přinést žádný strategický přínos. Řečeno bez obalu, Kurita i jeho štábní důstojníci a velitelé jednotlivých formací i lodí tušili, že za současné situace se z operace „Šó-Gó“ stala mise, z níž není návratu, a jejím hlavním smyslem bude zachování cti floty Země vycházejícího slunce před národem a božským mikadem.
Plán operace popírající zásadu koncentrace sil vyžadoval úzkou koordinaci několika samostatně manévrujících svazů, kterým veleli na sobě nezávislí velitelé odpovídající pouze za splnění konkrétního úkolu, přičemž nelze vyloučit, že zapojení tolika formací mělo co nejvíce admirálům poskytnou příležitost účastnit se této historické události. Ano, centrální velení třímal ve svých rukou admirál Tojoda, jehož však začátek operace zastihl na Formose daleko od jeho štábu v Hijoši poblíž Tokia a teprve 18. října se letecky přesunul do Omury na Kjúšú, odkud mohl se štábem udržovat alespoň telefonické spojení. Zde ale kvůli špatnému počasí na několik dní „uvízl“, takže během konečného plánování operace „Šó-Gó“ některé důležité rozkazy vydával jeho náčelník štábu viceadmirál R. Kusaka. I po přesunu do Tokia byl často nucen spoléhat na úsudek jednotlivých velitelů, kteří většinou nevěděli nic o činnosti ostatních uskupení, takže jednali na vlastní pěst.
Jedinou výjimku představovali viceadmirálové Nišimura a Šima, jimž plán nařizoval vzájemnou spolupráci. Někdy se uvádí, že vztahy mezi těmito spolužáky z námořní akademie byly pošramocené už před operací „Šó-Gó“, ale jako pravděpodobnější se jeví, že k tomu došlo až těsně před bitvou. Služebně starší Šima těžce nesl, že by se měl podřídit Nišimurovi, jenž jako velitel nepoměrně silnějšího uskupení naopak neviděl nejmenší důvod poslouchat rozkazy od velitele formace velikosti 2. úderného svazu. Buď jak buď, Šima se Nišimurovi odmítl přímo podřídit a proto si i jeho svaz v bitvě počínal samostatně.
Plán v zásadě stejně jako v bitvě u Midway vycházel z premisy, že Spojenci budou jednat přesně podle japonských předpokladů, a neobsahoval žádnou alternativu pro případ, že američtí admirálové nebudou tuto partituru hrát podle přidělených not. Jeho základním předpokladem bylo, že velitel 3. loďstva sedne Ózawovi na lep a vydá se stíhat jeho uskupení daleko od Leyte, načež Kurita pronikne k invazním plážím a napáchá mezi nepřátelskými loděmi a vyloděným materiálem fatální škody. Japonci si údajně nechali vypracovat Halseyho psychologický profil, na jehož základě předpokládali, že Severní svaz se svými letadlovými loděmi v čele se slavnou ZUIKAKU, bude pro impulzivního admirála představovat neodolatelné lákadlo.
Aby tato oběť nevyzněla nadarmo, musel se Střední svaz prodrat kordonem hlídkujících ponorek, přečkat nevyhnutelné letecké útoky a v poslední fázi operace svést očekávanou obdobu legendární bitvy u Cušimy s americkými obrněnci. Podle válečného životopisu měl 55letý viceadmirál Kurita pro tento úkol všechny předpoklady. Konzervativně založený válečník ze staré školy byl příznivcem bitevních lodí a jejich mocné artilerie, přičemž prošel ohněm řady bitev od Midway přes Guadalcanal až po Filipínské moře, takže jej bylo možné považovat za ostříleného válečníka. Na druhou stranu během plnění úkolu ostřelovat Hendersonovo letiště na Guadalcanalu neprojevil přílišnou horlivost a na japonské poměry neobvyklou opatrnost prokázal i v dalších akcích.
To nebyly právě ideální předpoklady pro velení v podstatě sebevražedné mise, přičemž z Kuritova počínání v bitvě u Leyte můžeme s notnou dávkou autorské licence vydedukovat i následující závěry. Jelikož viděno střízlivýma očima bylo na základě dosavadního průběhu války zřejmé k jakému výsledku toto krveprolití neodvratně směřuje, Kurita se dokázal smířit s myšlenkou, že dějiny Nipponu budou pokračovat i po potupné porážce. A jeho povinností bylo zachovat při životě co nejvíce jeho synů pro poválečnou obnovu země a neutratit životy mladých námořníků zbůhdarma při bezduchém vykonávání nesplnitelných rozkazů bez ohledu na jeho oficiální stanovisko prezentované na onom banketu těsně před vyplutím.
Další díly série bitva u Leyte:
viewtopic.php?t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?t=9978
viewtopic.php?t=9994
viewtopic.php?t=10007
viewtopic.php?t=10027
viewtopic.php?t=10045
viewtopic.php?t=10063
viewtopic.php?t=10075
viewtopic.php?t=10096
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
MacDonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
MacDonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
Tyto lodě sice byly znatelně pomalejší než Zuikaku a ty tři lehké letadlové lodě, nicméně maximální rychlost hybridů Ise a Hjúga nepřesahovala 24 uzlů, čemuž by Džunjó i Rjúhó stačily. Celkem snadno lze pochopit, proč Ózawa uchránil obě první dvě jednotky třídy Unrjú (Unrjú a Amagi) - podle některých zdrojů měly první tři letadlové lodě třídy Unrjú (do konce roku 1944 k nim ještě přibyla Kacuragi) v budoucnu vytvořit skupinu spolu s v té době dokončovanou velkou letadlovou lodí Šinano.