Hvězdné chvíle pevnosti, jež se hvězd dotýká

[jakomi]

FORTE DEL MONTE FESTA
Hvězdné chvíle pevnosti jež se hvězd dotýká

1.světová válka - Itálie
Jedenáct bitev na řece Soča - 11 jen málo úspěšných italských útoků
Dvanáctá bitva na řece Soča – zničující útok rakousko-uherských a německých vojsk u Caporetta

Následovalo prolomení italských linií a začal všeobecný ústup italských vojsk, který se postupem času měnil v chaotický úprk. Italské velení se snažilo zastavit postup nepřátelských vojáků, ale ti byli nezadržitelní a stále postupovali vpřed. Záchranou měly být pevnosti postavené na počátku 20. století. Bohužel pro Itálii a její ozbrojené síly se naděje vkládané do opevnění nenaplnily. Jednotlivé forty padaly do nepřátelských rukou jeden po druhém bez boje nebo jen po menších šarvátkách.
S jedinou výjimkou. A tou výjimkou byl:
FORT MONTE FESTA

Když se k pevnosti Monte Festa blížila ustupující italská armáda, měl být tento fort vlastně už dávno odzbrojen. Protože se totiž až dosud bojovalo daleko od předem vybudovaného opevnění, byla z téměř všech italských pevností odvezena dělostřelecká výzbroj na frontu. Vzhledem k intenzitě bojů zde byl potřeba každý kanón. Nikoho tenkrát nenapadlo, že by se mohla stát tak velká katastrofa, k jaké došlo po bitvě u Caporetta a že by se k pevnostem umístěné po celou válku hluboko v týlu mohly přiblížit boje. Fort jako takový byl postavený na skvělém místě a měl silnou dělostřeleckou výzbroj. Byl sem také převelen velmi schopný velitel. Jednalo se o kapitána dělostřelectva Riccarda Noel-Winderlinga, který sem přijel teprve čtyři dny před začátkem bojů o pevnost. Na fort dorazil 26. října 1917 od 262. baterie těžkého dělostřelectva a dostal za úkol zastavit postup rakousko-uherských a německých jednotek, které se sem valily po úspěšném průlomu sočské fronty. Vzhledem ke katastrofické situaci italské armády a k tomu, že se situace neustále zhoršovala, byl rozkaz v prvních listopadových dnech změněn a pevnost měla za úkol zdržet nepřítele a získat tak pro zbytky poražené italské armády alespoň trochu tolik potřebného času ke spořádanému ústupu na nové obranné linie. Ovšem ani situace v pevnosti Monte Festa nebyla ideální. Pěchotních zbraní byl velký nedostatek. Obránci měli k dispozici jen několik desítek pušek a jeden nebo dva zastaralé kulomety Perino, které k zásobování munice používaly násypku na nábojové pásky.

Špatná situace panovala také ve skladech dělostřelecké munice. Pro čtyři kanóny v otočných pancéřových věžích bylo k dispozici 2 600 granátů a pro čtyři kanóny v otevřených otočných lafetách jen 300 nábojů. Pro dvě protiletadlová děla ráže 75 mm bylo připraveno jen 400 nábojů. Celkem to tedy dělalo 3300 nábojů pro deset děl. Pro srovnání: dvě houfnice v otočné dělostřelecké věži na československém opevnění budovaném ve 30. letech 20. století měly mít ve skladech 12000 granátů…
Prvořadým úkolem tedy bylo zajistit další munici. To se kapitánovi Winderlingovi povedlo a tak další dny mohly být využity k výcviku posádky. Během těchto dnů byl z fortu Monte Festa až moc dobře vidět zmar italské armády. Údolím pod pevností chaoticky ustupovali Italové ve zdánlivě nekonečném proudu. K fortu Monte Festa se však už také blíží německé a rakousko-uherské jednotky. Obranné pozice v okolí pevnosti zaujaly tři italské divize (26.,36. a 63. divize).

Schylovalo se k ozbrojenému střetnutí…

Díl první – Troška historie

Možná bychom se však měli vrátit na začátek...

A tím začátkem bych určil rok 1861. V tomto roce totiž vzniklo Italské království, v jehož čele stál král Viktor Emanuel II. Stalo se tak sjednocením Sardinského království, Království obojí Sicílie, Toskánska a dalších území. V roce 1866 po porážce Rakouska-Uherska bylo k Itálii připojeno Benátsko a v roce 1870 také Řím a jeho okolí (tzv. Lazio), které bylo dříve součástí Papežského státu.

Ekonomická situace nového státu nebyla dobrá. Itálie nebyla tak industrializovaná jako ostatní evropské mocnosti a zápasila s chudobou – především na jihu. Je zajímavé, že rozdělení na bohatý sever a chudý jih je v Itálii partné dodnes.

Fort Monte Festa leží v Benátsku, které v roce 1866 připadlo Itálii po válce s Rakouskem. Ihned po připojení Benátska se italští vojenští odborníci zajímali o obranu nově nabytého území. V roce 1871 byla vydaná studie zabývající se obranou Itálie. Bylo v ní konstatováno, že opevnění hranic na západě, severu i na východě je naprosto nedostatečné. Například na východě Itálie v oblasti, kde bude později vybudován mimo jiné i fort Monte Festa, se nacházely jen dvě beznadějně zastaralé pevnosti: bastionová pevnost Palmanova ze 17.století a ještě starší pevnost Osoppo. Což byl v podstatě středověký hrad, který prošel jen minimální modernizací. K dispozici bylo také rakouské opevnění. Problémem však bylo, že zbraně těchto pevností mířily opačným směrem než bylo žádoucí. Bylo jasné, ža tato situace je dlouhodobě neudržitelná. Po celá 70. léta 19. století však špatný stav veřejných financí neumožňoval provádět nějaké rozsáhlejsí opevňovací práce. Teprve když byla v roce 1880 zřízena Komise pro obranu státu, začalo se s konkrétními studiemi a také s výstavbou pevností. Studii vypracoval generál Enrico Cosenz. Počítal s tím, že pevnosti se budou bránit až do posledního muže a takto získaný čas bude využitý k mobilizaci potřebných sil a k následnému protiútoku. Nejdříve se začalo stavět u hranic s Francií, kde v té době hrozil ozbrojený konflikt. O pět let později – tedy v roce 1885 – vypracoval generál Cosenz také studii zabývající se obranou i ofenzivou Itálie na hranicích s Rakouskem-Uherskem. V této studii navrhoval provádět útočné operace v Tyrolsku v okolí jezera Lago di Garda a na ostatních místech se jen bránit. Bylo rozhodnuto opevnit Alpy a zabránit tak proniknutí útočících vojsk horskými údolími do Pádské a Benátské nížiny. Kvůli nedostatku financí byla výstavba opevnění na hranicích s Rakouskem-Uherskem neustále odkládána. V roce 1879 se Německo a Rakousko-Uhersko spojilo do tzv. Dvojspolku, ke kterému se o tři roky později připojila také Itálie. A tak vznikl známý Trojspolek. Vzhledem k dlouhodobému nepřátelství s Rakouskem-Uherskem, bylo připojení Itálie k Dvojspolku poněkud překvapivé.
Ale co jiného bychom mohli čekat od Itálie...

Krátkodobě by sice spojenectví s centrálními mocnostmi možná mohlo dávat smysl, dlouhodobě však nikoliv. Po změně vlády v Římě a změně zahraniční politiky viditelně opadlo napětí mezi Itálií a Francií. Naopak vztahy s Rakouskem-Uherskem nebyly nikdy ideální a dá se říct, že se naopak postupně zhoršovaly. Třecích ploch mezi těmito zeměmi bylo prostě mnoho: Rakouské Tyrolsko, Istrie nebo přístav Terst... Všechna tato území Italové tajně toužili připojit ke svému království. Také na Balkáně se Itálie snažila prosadit své zájmy. Ovšem Rakousko-Uhersko bylo úspěšnějsí.

Kvůli zhoršeným vztahům mezi oběmi zeměmi se na počátku 20. století začíná opět přemýšlet nad obranou italských hranic na severu a východě. V květnu 1904 přijelo do oblasti Benátska několik vyšších ženijních důstojníků. Chtěli na místě prozkoumat možnosti obrany. Jejich zjištění nebyla zrovna uspokojující. Jak už jsem psal, stálé opevnění v této oblasti prakticky neexistovalo. Také železniční a silniční síť nebyla dostatečná k provádění velkých manévrů ani k zásobování armády. A tak se začalo s nápravou…
Stavba nových fortů probíhala v letech 1905-1915. To znamená, že na začátku války byla většina staveb dokončená. Na hranicích s v té době nepřátelskou Francií byly postaveny jen čtyři forty, ale na hranicích s “přátelským” Rakouskem-Uherskem jich bylo přibližně čtyřicet. Opravdu pevné spojenectví...
Ale co jiného bychom mohli čekat od Itálie...

[jakomi]

Díl druhý – Výstavba pevností v Itálii

Forty budované v tomto období v Itálii byly stavěny podle zásad, jež vytvořil generál Enrico Rocchi. Dělostřelecká výzbroj byla umísťována do otočných pancéřových věží. Tyto věže byly na objekty instalovány nejčastěji po čtyřech kusech a v každé z nich bylo dělo ráže 149 mm. Vyjímečně 120 nebo 75 mm. Do věže se vstupovalo po betonovém schodišti z chodby, která vedla celým objektem a dalo se z ní dostat do každé z věží. Vedle každého schodiště byl pohotovostní sklad munice (na obrázku níže jsou dveře do skladu úplně vpravo). Z tohoto skladu se náboje musely přemístit do věže. K tomu se využíval jednoduchý výtah, který vedl po straně schodiště.

Výtah pro dopravu munice ze skladu do věže (zdroj www.tripadvisor.com)

Na stavbu opevnění byl použit málo kvalitní beton bez jakéhokoliv armování, který se s železobetonem použitým na československém opevnění stavěném o pouhých 30 let později nedal srovnat. Zdi a stropy odolaly dělům o maximální ráži 210 mm. A to ještě ne vždy. Znamená to tedy, že italské opevnění nedokázalo za války odolat nejtěžším dělům a moždířům zavedeným v rakousko-uherské armádě. Již v roce 1898 byl do rakousko-uherské armády zaveden moždíř ráže 24 cm vyrobený ve Škodě Plzeň. Pokud bych to tedy zjednodušil, Itálie stavěla opevnění, proti kterým už v době plánování výstavby existovala účinná protizbraň. A to už se blížil rok 1911, kdy Rakušané začali používat výbornou zbraň – 30,5 cm moždíř opět ze Škody Plzeň. Během rakouského ostřelování byly průstřely stropních desek italských fortů vcelku běžné. Například na fortu Monte Verena prorazil jeden granát strop objektu, proletěl horním i spodním patrem a vybuchl teprve v muničním skladě. Další ze střel prorazila strop kasáren, proletěla celým objektem i týlovou stěnou a vybuchla teprve až v ochranném příkopu za objektem. Italské forty byly často kvůli použití nekvalitního betonu po ostřelování tak zničené, že se je vůbec nevyplatilo opravovat ani dál jakkoliv využívat. Velení italské armády bylo šokováno, s jakou lehkostí byly pevnosti postavené těsně před začátkem 1. světové války ničeny nepřátelským dělostřelectvem. A samozřejmě se hledal viník. Po válce bylo zahájeno vyšetřování jedné z firem stavějící opevnění. Firma byla obviňována, že na výstavbu používala nekvalitní beton. Bylo však zjištěno, že firma je nevinná, protože použitý beton byl přesně v takové kvalitě, jaká byla před válkou vyžadována úřady. A tak bylo celé vyšetřování v tichosti ukončeno...
Ale co jiného bychom mohli čekat od Itálie...

Nyní se budu věnovat především opevnění okolo hory Monte Festa a ostatní místa výstavby opevnění ve svém popisu vynechám. Fort Monte Festa byl součástí italského pevnostního uzávěru Alto Tagliamento-Fella. Tagliamento a Fella jsou řeky, které se stékají přímo pod horou Monte Festa. Do tohoto uzávěru patřily také tyto forty:
Fort Monte Ercole – leží na druhém břehu řeky Tagliamento, přibližně 7 kilometrů jihovýchodně od Monte Festa (zdroj www.wikipedia.org)

Fort Osoppo – poblíž stejnojmenné vesnice, necelých 11 km jižně od Monte Festa. Postavený byl na kopci, kde už před tím stávalo pravěké a římské opevnění, středověký hrad a později také pevnost benátské republiky.(zdroj www.wikipedia.org)

Fort Chiusaforte – byl poněkud nešťastně vysunut před obrannou linii a nachází se přibližně 15 km východně od Monte Festa (zdroj www.tripadvisor.com)

Zde je odkaz na mapy.cz s umístěním jednotlivých fortů:
https://mapy.cz/s/dujopodoca
Kromě těchto fortů měly posilovat obranu také baterie děl v otevřených postaveních umístěných v okolí. Jednalo se v podstatě jen o vybetonovaná místa, na které by se umístila polní děla.

[jakomi]

Díl třetí – Forte del Monte Festa

Hora Monte Festa, na níž byl vybudován samotný fort, se nachází v Karnských Alpách a společně s horou San Simeone tvoří jeden masiv, který leží poblíž městečka Venzone, což je asi 35 kilometrů severně od města Udine. Na severu a východě obtéká horu Monte Festa řeka Tagliamento. V místě, kde se tok řeky stáčí, do ní přitéká řeka Fella. Řeka Tagliamento pramení v Alpách a vlévá se do Jaderského moře u známého letoviska Bibione. Délka jejího toku je přibližně 180 km. Je nazývána “poslední divokou řekou Evropy” a nebo také “královnou alpských řek”. Její tok totiž není nijak regulovaný a koryto řeky dosahuje místy šířky dvou kilometrů.

Řeka Tagliamento nedaleko pevnosti Monte Festa (zdroj www.wikipedia.org)

Koryto, v němž protéká několik ramen řeky, je pokryto oblázky, štěrkem a písky. Voda je díky tomu velmi čistá, koupání v ní je v letních vedrech velmi osvěžující a můžu ho všem doporučit. Průměrný roční průtok je na horním toku řeky u hory Monte Festa přibližně 70 m³/s. Je zajímavé, že když se o 120 kilometrů dál vlévá do moře, má v podstatě stejný průtok. Je to způsobeno tím, že voda z řeky se používá i na zavlažování. Díky tomu, že řeka odvádí vodu z Alp, bývají zde často povodně. Největší zaznamenaný průtok je 4500 m³/s! Vzhledem ke své šířce tvořila řeka už odpradávna přirozenou obrannou hranici. Aby se co nejvíc ztížil přechod řeky v době války, bylo zde postaveno minimum mostů. Mostů na řece je málo i v současné době, protože s obranou jejího toku se počítalo i v době studené války.
Na západním úbočí hory Monte Festa je jezero Cavazzo nazývané též jezero Tří obcí (Lago dei Tre Domini). Vrchol Monte Festa se nachází v nadmořské výšce 1055 metrů, což se nemusí zdát jako něco mimořádného. Je potřeba si však uvědomit, že hora stojí na dohled od Benátské nížiny a že řeka Tagliamento protéká pod horou ve výšce 250 metrů nad mořem. Převýšení tak dosahuje 800 metrů! Pro srovnání: jedná se o větší převýšení, než při výstupu na nejvyšší horu České republiky...

Finance na výstavbu fortu byly zajištěny v roce 1908 a v letech 1909-1912 se pevnost stavěla. Někdy se uvádí, že výstavba probíhala až do roku 1913. Ovšem dříve než se mohlo začít se stavbou samotného fortu, bylo nutné vybudovat přístupovou cestu, což v horském terénu nebylo nic jednoduchého. Cesta plná serpentin měří jedenáct kilometrů a pokud jsem dobře počítal, jsou na ní čtyři tunely. V současné době je tam zakázán vjezd automobilům. Pro běžná vozidla je totiž cesta nesjízdná. Terénní automobil s kvalitním obutím a pohonem 4x4 to však zvládne. Já jel do kopce na kole a při své cestě jsem v jedné z prudkých zatáček potkal Mercedes-Benz třídy G.. Nevím, kdo byl víc překvapený: jestli já nebo řidič Mercedesu. Cesta s krásnými výhledy mne dovedla na náhorní plošinu v nadmořské výšce 980 metrů, na které byly zbytky kasáren, stájí a skladů.

Fotografie z roku 1939 (zdroj: ecomuseovaldellago.it)

Odtud cesta pokračuje k úzkému sedlu. A za ním už je vidět fort Monte Festa. Vlastní fort se skládá ze dvou částí. Nejdřív cesta vede kolem objektu pro čtyři děla ráže 149 mm v otevřeném postavení. Italové tato postavení nazývají barbety a tak se tohoto pojmenování budu držet i já.

Objekt je pro čtyři děla ráže 149 mm umístěná v barbetách. Fotografie je z roku 1923 (zdroj: studionord.news)

Děla byla umístěna v horním patře objektu. Vedle každého vstupu do postavení děl byl sklad pohotovostní munice. Další munice byla také umístěna ve výklencích přímo v barbetách. Dělo bylo umístěno na otočném čepu a mělo odměr 360°.

Fort Monte Festa – zde bylo umístěno jedno z děl 149G (vlastní foto)

[jakomi]

Hlavní sklady munice byly umístěny mimo objekt a k dělům se náboje dopravovaly pomocí výtahu. Výtah je na černobílé fotografii z roku 1923 vidět vlevo dole a na první pohled vypadá jako komín. Prostory hlavních muničních skladů byly vylámány ve skále mimo půdorys objektu. Při výbuchu munice by tedy nemělo dojít ke zničení děl ani budova, ve které byla děla umístěna. Strop i stěny sálů hlavních muničních skladů byly vybetonovány a ještě zde byly vyzděny příčky z dutých cihel. Tyto vyzdívky měly zabránit pronikání vlhkosti k uskladněným nábojům. Podlaha byla dřevěná. Mělo se tím zabránit vzniku jisker odletujících od okovaných bot vojáků.

Děla na fortu Monte Festa umístěná v barbetách (ofoceno z informačního panelu přímo na fortu)

Tato děla vycházela z polního kanónu 149G vzor 1877 ráže 149,1 mm. Délka hlavně činila 23násobek ráže. Odtud pochází i druhé označení tohoto děla: 149/23.

Polní dělo 149G umístěné u muzea ve vesnici Redipuglia (vlastní foto)

Zbraň se vyráběla v jedné z továren Ansaldo. Firma Ansaldo vznikla v roce 1853 poblíž Janova. Ansaldo nejdřív vyráběl lokomotivy a různé vybavení pro železnici. Postupně svůj výrobní program rozšiřoval díky výstavbě nových oceláren a sléváren. A tak začala firma Ansaldo kromě zbraní vyrábět i zaoceánské parníky, ponorky a válečné lodě včetně bitevních. Docela známé jsou také letadla Ansaldo. (například letadla Ansaldo SVA , která kromě Itálie používalo 11 států. Mezi nimi také Francie, Belgie, Spojené státy americké nebo třeba Polsko).
Do výzbroje italské armády bylo dělo 149G zařazeno v roce 1882 a v té době ničím nevynikalo ale také ani v ničem nezaostávalo. Ovšem v první světové válce již bylo poněkud zastaralé. Přesto se však v průběhu celé války používalo. A to i na straně Rakouska-Uherska, jejichž vojáci získali mnoho děl během poněkud chaotickém ústupu Italů po bitvě u Caporetta v roce 1917. Toto dělo bylo vyráběno v několika modifikacích a používalo se jak v polním boji tak i v pevnostech a to buď v otočné pancéřové věži nebo v otevřeném postavení na otočné lafetě.
V polní verzi dělo vážilo 5 228 kilogramů, z toho na hlaveň připadla hmotnost 3,3 tuny. Dostřel dosahoval až 9,3 kilometru (někdy se uvádí 8,3 km). Hmotnost granátu byla 30 kg a hmotnost šrapnelu 35 kg.
Děla typu 149G měla krátkou hlaveň z ocelové litiny. Písmeno „G“ v názvu znamená „in ghisa“, což mi kamarád Google přeložil jako „v litině“. Lafeta polního děla měla jedinou ocelovou ocasní plochu se dvěma dvanáctipaprskovými dřevěnými koly o průměru 1560 mm. Pro zlepšení jízdy v měkkém terénu bylo na kola přidáno 10 dřevěných „patek“, které rozšiřovaly plochu kol. Jednalo se o patent italského dělostřeleckého důstojníka a vynálezce, který se jmenoval Crispino Bonagente (1859 – 1934). Svůj nejslavnější vynález si nechal patentovat v roce 1904 a první úspěchy s ním zaznamenal už v rusko-japonské válce, která začala v tom samém roce. Bonagentův vynález ovšem zažil hvězdné chvíle během první světové války, kdy jeho rozšiřující dřevěné „patky“ byly k vidění na kolech mnoha středních a těžkých děl na všech frontách. Namontované je měl dokonce i německý 42 cm moždíř známý jako Tlustá Berta.

[jakomi]

Druhou částí fortu Monte Festa byl samostatný objekt pro čtyři otočné pancéřové věže pro kanóny ráže 149 mm.

Děla na fortu Monte Festa umístěná v pancéřových otočných věžích (ofoceno z informačního panelu přímo na fortu)

Jednalo se o hlavní bojový objekt. Byl umístěn vlevo od objektu pro děla v barbetách. Cesta mezi oběma objekty je dlouhá přibližně 300 metrů a to i přesto, že jsou od sebe vzdálené pouhých 70 metrů vzdušnou čarou. Kvůli nepříznivému terénu totiž musí cesta vést po úbočí hory. Je však možné si cestu zkrátit tunelem. Protože je tunel pod úrovní dělostřeleckého objektu, vede odtud nahoru prudká svážnice, jež slouží k dopravě munice přímo do bojového objektu.

Vstup do hlavního bojového objektu (vlastní foto)

Vlevo jsou vidět kasárna pro posádku, která by zde byla ubytována v případě bojů. Po vstupu do budovy vpravo od ubytovacích prostor vedla celým objektem spojovací chodba. Zde ústí svážnice pro dopravu munice z hlavního skladu. Na levé straně chodby vedla schodiště do každé z pancéřových věží. Vedle každého schodiště byl pohotovostní sklad munice. Celkem byly na objektu čtyři pancéřové otočné věže. Nyní už tu po nich není samozřejmě ani památka. Těsně po 1. světové válce bylo totiž z fortu odvezeno veškeré vybavení. Tedy kromě části otočných lafet pro děla v otevřeném postavení. Na střeše bojového objektu byly umístěny dva protiletadlové kanóny ráže 75 mm. Těsně před začátkem bojů byly upraveny tak, aby mohly střílet i na pozemní cíle.

Výzbroj každé pancéřové věže na fortu Monte Festa tvořil jeden kanón ráže 149 mm. Přestože měla tato děla stejnou ráži jako kanóny v otevřených barbetách, šlo o jiné zbraně. Děla umístěná v otočných pancéřových věžích měla označení 149A. Písmeno „A“ znamenalo "in acciaio" („v oceli“). Jednalo se o jedno z prvních italských děl vyráběných z oceli. Délka hlavně měla být původně 35násobkem ráže. Odtud tedy pochází i druhý název děla: 149/35. Ovšem během vývoje kanónu narostla délka hlavně na 36,6násobek ráže. Původní název děla však už zůstal. Vývoj děla byl zahájen v roce 1890 a do výzbroje bylo zařazeno až po dlouhých 11 letech - v roce 1901. Ovšem v době zavedení do armády již bylo zastaralé. Největším problémem bylo, že polní dělo nemělo žádný brzdovratný mechanismus a tak se stávalo, že zbraň na hladkém povrchu odskočila po každém výstřelu i několik metrů dozadu a musela se potom pracně vracet zpět do střelecké pozice. Pro použití v pevnostech však byla vyrobena verze s s brzdovratným mechanismem.

Dělo 149A určené pro jednu z pancéřových otočných věží (ofoceno z informačního panelu přímo na fortu)

Jinak se však jednalo o docela dobrý kousek, který byl oceňovaný především pro palebnou sílu a přesnost. Ovšem dostřel už byl o něco horší. A to 16,5 kilometrů. Je možné, že děla v otočných věžích mohla mít oproti dělům v polním provedení ještě kratší dostřel (pravděpodobně 12 km – www.zapisnik.fortif.net). Uvádí se, že zahraniční děla stejné ráže střílela do vzdálenosti minimálně 19-20 km. Dělo se používalo i v polní armádě na běžné lafetě.
Je zajímavé, že toto dělo si zabojovalo i ve 2. světové válce. Když do ní Itálie vstoupila, měla ve výzbroji stále ještě 870 těchto děl. Z toho 28 jich bylo instalováno v pancéřových věží na pevnostech u hranic s Francií a se Švýcarskem. Některá z nich (například děla na fortu Chaberton) si zastřílela na francouzské opevnění u hranic s Itálií. Během palby však byly často použity obyčejné neprůbojné náboje a tak palba děl z italských pevností nezpůsobila skoro žádné škody.
Ale co jiného bychom mohli čekat od Itálie...

Lafeta děl umístěných ve věžích byla připevněna k otočnému podstavci a hlaveň vyčnívala ven ze střílny. Vrchlík pancéřové věže měl vlastní ložisko, a po obvodu byl uložen na 270 ocelových koulích o průměru 10 cm. Jednalo se v podstatě o jedno velké kuličkové ložisko a díky tomu se otřesy po zásazích do věže nepřenášely na mechanismy děla. Otáčení věže bylo zajištěno pomocí elektromotoru. V případě jeho poruchy byl možný i ruční pohon. Existovalo několik variant věží. Některé věže vyráběla pobočka britské firmy Armstrong přímo v Itálii. Zde však výroba neprobíhala dostatečně rychle a tak část věží vznikla ve Francii ve firmě Schneider. Která z věží však byla umístěna na fortu Monte Festa není jasné. Spekuluje se o speciální odlehčené „horské“ variantě s menší tloušťkou pancíře.
Otočné věže na italských pevnostech byly uvnitř prostorné, což dělostřelci uvnitř oceňovali. Ovšem kvůli svým velkým rozměrům byl vrchlík věže sestaven ze několika dílů. To mělo samozřejmě vliv na nižší odolnost věže. Problém byl také u předpancíře, který nebyl kvůli své malé výšce zapuštěn do dostatečné hloubky betonu a hrozilo tak podstřelení věže.

Otočná pancéřová věž pro dělo 149A (zdroj www.fortificazioni.net)


Posádku pevnosti Monte Festa tvořila částu vojáků 8. pevnostního pluku – 8. RAF (Reggimento Artiglieria di Fortezza). V Itálii bylo 8 pluků pevnostního dělostřelectva. Každý pluk se dělil na čtyři roty. Jedna rota z pluku se podílela na údržbě pevností a zbylé tři sloužili jako vlastní obsluha baterií. Na jaře 1911 byly do 8.pluku začleněny dvě roty ze 7. pevnostního pluku. Nepovedlo se mi však dohledat, přesně kolik vojáků sloužilo na fortu Monte Festa. Uvádí se však, že na italských pevnostech byla posádka od 130 do 200 mužů. Fort neměl žádnou obranu proti pěchotnímu útoku. Což se později ukázala jako chyba. I když na druhou stranu je pravda, že přístup k pevnosti je velmi náročný a tak i pár vojáků se dokázalo ubránit proti útočící přesile.

Pevnost byla propojena telefonicky s městečkem Bordano a mohla využívat služeb dvou stálých pozorovatelen, z nichž jedna byla na přilehlé hoře San Simeone a druhá poblíž hory Amariana, která je na protější straně údolí. Kromě telefonu se pro spojení s okolím se používaly na fortu také tři heliografy. Heliograf je signalizační přístroj využívající zrcadlo pro přenos Morseovy abecedy. Zrcadlo se nastaví tak, aby se sluneční paprsky odrážely přímo k příjemci. Po nastavení správné polohy zrcadla je Morseova abeceda vysílána přerušováním paprsků před zrcadlem clonou nebo dočasným vychylováním zrcadla. Přestože se může zdát, že heliograf je předpotopní zařízení, není to pravda. Ještě v 60. letech 20. století ho používala i britská armáda a k jeho poslednímu použití v boji došlo v Afgánistánu v 80. letech. Ovšem to, co spolehlivě fungovalo v jasném slunečném počasí v Afgánistánu, nefungovalo až tak dobře v mlhavém podzimním počasí v Alpách...
Pro jednodušší zásobování municí a dalšího materiálu byla vybudována lanovka, která vedla do vesnice Amaro, jež leží severně od fortu. Znamená to tedy, že lanovka nevedla do týlu, ale naopak směrem, ze kterého se očekával příchod nepřítele. Což se mi zdá jako hodně “odvážné” řešení.
Ale co jiného bychom mohli čekat od Itálie...

[jakomi]

Díl čtvrtý – Boj o pevnost

Celkový pohled na horu Monte Festa (zdroj www.interneppo.wordpress.com)
V popředí kasárna v týlu. Pravý zarovnaný vrchol je objekt pro děla v barbetách, levý zarovnaný vrchol je budova pro děla v pancéřových otočných věžích. Mezi oběma objekty bývala horní stanice nákladní lanovky. Dolní stanice byla na odvrácené straně hory. Lanovka tedy vedla do údolí směrem k nepříteli. Bílá plocha vpravo pod pevností je přebytečná vytěžená hornina.

25.říjen 1917
Hned ráno přijíždí na fort Monte Festa první vojáci, kteří se přidají k posádce fortu. Kolem poledne přijíždí další posily.

26.říjen 1917
Do pevnosti dorazil nový velitel. Byl jím kapitán dělostřelectva Riccardo Noel-Winderling.

27.říjen 1917
Náčelník italského generálního štábu Luigi Cadorna nařídil 1. a 3. armádě bránit přechody přes řeku Tagliamento.
Vojáci obsluhující spodní stanici lanovky zjišťují od ustupujicích Italů, že v blízkém městě Carnia jsou Rakušané.

28. říjen 1918
Situace italské armády se stále zhoršovala a tak se náčelník generálního štábu Cadorna rozhodl k ústupu až k řece Piavě. Krýt záda ustupujícím vojákům měla baterie děl u hory Ragogna a právě fort Monte Festa. Zmar a chaos italské armády poblíž řeky Tagliamento dosáhl svého vrcholu. Štěstím pro Italy bylo, že také jejich protivníci na tom nebyli zrovna dobře. Část vyhladovělých rakousko-uherských vojáků raději rabovala než aby bojovala. Což je ovšem – alespoň z mého pohledu - pochopitelné.
Ustupující italská armáda zničila dva mosty přes řeky Fella a Tagliamento. Z pevnosti je vidět několik požárů ve městech Carnia a Tolmezzo. Také tyto požáry mají na svědomí italští vojáci. Lanovka pro dopravu munice již není v provozu, protože obsluha dolní stanice utekla před postupujícím nepřítelem.

29.říjen 1917
Od předchozího večera je všude mlha. Není vidět na krok, natož pak dolů do údolí.

30. říjen 1917
V 10:50 hodin obdrželi obránci pevnosti zprávu, že nepřítel připravuje útok na nádraží v Carnii, které je vzdálené jen 4 km vzdušnou čarou. Dělostřelci tedy zahájili palbu na nádraží a také na dosud stojící mosty přes řeky Fella a Tagliamento. Kvůli mlze v údolí však byli nuceni střílet jen podle předem vypočtených tabulek, protože žádný z cílů nebyl vidět. Efektivní palbu dělostřelectva však také omezovalo špatné spojení s předsunutými pozorovateli i s velitelstvím. Telefon byl sice do pevnosti zaveden, ale díky všeobecném zmatku v italské armádě na něj nebylo spolehnutí. A tak vojákům nezbylo nic jiného než používat heliograf.

Zničené nádraží v Carnii (zdroj www.interneppo.wordpress.com)

1.listopad 1917
Protivník obsadil pozorovatelnu na hoře Amariana. To zásadně zkomplikovalo koordinaci palby a pozorování, protože italští vojáci v pevnosti tak mohli využívat jen pozorovací stanoviště na přilehlé hoře Monte San Simeone. Ovšem na druhou stranu se proti předchozímu dni zlepšilo počasí i viditelnost a díky tomu byla účinnost dělostřeleckého ostřelování větší. Děla z pevnosti rozstřílela nepřátelskou kolonu automobilů, povozů a tří stovek mužů směřující údolím k městu Tolmezzo.

2.listopad 1917
V noci zahájili útočníci stavbu mostu přes řeku Tagliamento. Během dne však palba děl z pevnosti další pokračování stavby znemožnila. V 9:30 přišla díky heliografu zpráva z velitelství 63. divize. Bylo v ní uvedeno, že nepřítel útočí na mosty jižně od pevnosti. Také tam bylo uvedeno, že poblíž italské pevnosti Osoppo, která byla opuštěna bez boje, je umístěna nepřátelská dělostřelecká baterie. Přestože nebyla tato baterie z pevnosti ani z pozorovatelny na hoře San Simeone vidět, zahájili dělostřelci z fortu Monte Festa na Osoppo palbu. Zda byla účinná však není jasné.
Během dne se mezi obránci rozšířila zpráva, že kvůli nedostatku munice dojde k opuštění pevnosti. Naděje obránců však zhatil příjezd dvou poručíků, kteří z velitelství přinesli důvěrnou zprávu, že se chystá další ústup polní armády a že má bránící fort Monte Festa přikázáno bojovat až do hořkého konce. Pevnost tak bude posledním ostrůvkem odporu v moři nepřátelské armády.

3.listopad 1917
Situace na pevnosti se zhoršuje. Ubývá dělostřelecké munice a také panuje nedostatek potravin. Několik vojáků má kvůli neustálé palbě problémy se sluchem nebo dokonce dočasně ohluchlo. V noci se i přes palbu z fortu povedlo rakousko-uherským vojákům provizorně opravit most přes řeku Fella.

4.listopad 1917
Do pevnosti dorazila posila 25 můžů, kteří byli ihned přiděleni k obraně. Je však možné, že tito vojáci přišli už předchozí den. Zde se zdroje, ze kterých čerpám, rozcházejí.
Most přes řeku, který “Rakušané” předchozí noc tak pracně postavili, byl díky dobře mířené palbě opět zničen. Velení císařsko-královské armády si samozřejmě moc dobře uvědomovalo, že mít v týlu pevnost obsazenou italskou posádkou je nebezpečné a značně rizikové pro další válečné operace. Těžká obléhaci děla nebyla zatím k dispozici a ani nebyl čas k jejich přesunu. Problém s “otravnou” pevností se musel vyřešit hned. Na fort tak začaly nepřátelé střílet z polních děl. Jejich palba však pro bojové objekty nebyla nijak zvlášť nebezpečná. Protože byl fort Monte Festa v obklíčení, dopadaly granáty i z týlu. Pro bojové objekty to sice nepředstavovalo vážný problém, ovšem pro kasárenské budovy ano. Byly postaveny v týlu pod vrcholem hory a nepočítalo se, že by mohly být někdy ostřelovány. Proto byly jen z běžného kamenného zdiva s dřevěnou střechou bez jakéhokoliv zodolnění.

5.listopad 1917
V noci ze 4. na 5. listopadu zaútočili c.k. pěšáci na pevnost z východní strany. Tento útok byl bez větších problémů odražen. Během dne těsně nad pevností přelétla nepřátelská letadla (opět je možné, že se tak stalo o den dřív). Dělostřeleckých nábojů ve skladech znatelně ubylo, zatím však jsou ještě nějaké k dispozici. Pro čtyři děla v otevřených barbetách je k dispozici jen 100 granátů a 20 šrapnelů.

6.listopad 1917
Kolem deváté hodiny dopoledne probíhá další pěchotní útok na fort Monte Festa. Tentokrát je útok zahájen ze západní strany, ale postupně začínají vojáci šplhat na horu ze všech stran. Pomalu ale jistě se přibližují k vrcholu. Obránců je však velký nedostatek a tak se přesouvají mezi svými pozicemi a vytvářejí tak zdání, že jich je víc než ve skutečnosti. Situace začíná být vážná a tak italští vojáci přistoupili k již mnohokrát osvědčené taktice a na útočníky začínají svrhávat větší či menší kameny i kusy skal.
V průběhu dopoledne se objevila mezi útočníky bílá vlajka, kterou nesli rakousko-uherští parlamentáři. Jednalo se o jednoho důstojníka a dva vojáky 94. pěší divize, které v té době velel generálmajor Lawrowski von Plöcken. Text výzvy ke kapitulaci byl krátký a dal by se přeložit takto: “Pro italské velení Monte Festa: jste ze všech stran obklíčeni a vyzýváme vás, aby jste se vzdali. Očekáváme, že se náš parlamentář vrátí dnes v 11 hodin.” Parlamentáři byli se zavázanýma očima zavedeni k veliteli fortu – kapitánu Winderlingovi. Ten jim nechal připravit bohatou pozdní snídani. Chtěl je tak přesvědčit, že obránci mají stále k dispozici dostatek jídla a také chtěl získat čas ke krátké poradě se svými důstojníky. Na poradě kapitán Winderling řekl něco v tom smyslu, že jediná možná odpověď na výzvu ke kapitulaci je “NE”. Také oznámil svůj předpoklad, že po doručení zamítavé odpovědi, nepřítel zesílí útoky na pevnost. Všem bylo jasné, že pevnost se již dlouho neudrží. Bylo však nutné získat co nejvíc času k vystřílení poslední munice a ke zničení děl. Proto se parlamentářům předala obálka s odpovědí na výzvu ke kapitulaci. Obálka byla adresována velitelství 10. armády. Protože však obálka byla zapečetěná (možná pouze zalepená), bylo povinností parlamentářů doručit ji přímo adresátovi. Tímto jednoduchým trikem získali obránci tolik potřebný čas.
Text odpovědi byl lakonický: “Pro velení rakouské 10. armády: Mám tu čest odpovědět negativně na list požadující kapitulaci zaslaný mi dnes ráno prostřednictvím parlamentářů.”.
Při odchodu vyjednávačů se jich velitel fortu zeptal, kterým směrem půjdou. Prý aby je neohrožovala palba z pevnosti. Rakouský důstojník, který doručoval dopis, bezelstně odpověděl, že velitelství 10. armády se nachází v blízkém městě Tolmezzo. Pro italské vojáky v pevnosti je to však nesmírně cenná informace! Všem je jasné, že v tomto městě bude díky umístění rakouského velitelství spousta lákavých cílů. Samozřejmě se nestřílí hned po odchodu vyjednávačů. Čeká se nějakou dobu, aby byla jistota, že vyjednávači budou v bezpečí. Mezitím dělostřelci zaměří své zbraně na Tolmezzo a poslední náboje letí především tímto směrem. A stalo se v co nikdo ani nedoufal: jeden z vystřelených nábojů dopadl na sklad munice poblíž města. A ze skladu munice se během okamžiku stal “bývalý sklad munice”...
Během dne si svolá kapitán Winderling celou posádku fortu a oznámí jim, že pevnost splnila svůj účel. Způsobila nepříteli mnoho škod a několik dní se úspěšně bránila. A to i v obklíčení. Ovšem pokračovat v odporu už kvůli vystřílené munici nemá smysl. Všechna děla budou zničena, protože už nejsou k ničemu. A dál pokračoval ve svém proslovu: “Pokusíme se o ústup v naději, že se znovu připojíme k naší ustupující armádě. Dávám přednost tomuto pokusu před pasivním čekáním na troskách naší nepoužitelné pevnosti. Kdyby byl každý z vás ozbrojen, řekl bych všem: Následujte mě! Ale protože jste téměř všichni neozbrojení, říkám vám: Ti, kteří se stále cítí dostatečně hodni riskovat se mnou novou dřinu, nová nebezpečí, ti, kteří mají chuť vrhnout se po hlavě proti nepřátelům, ti ať mě jen následují.“
Výzvu svého velitele uposlechla přibližně polovina mužstva. Tedy asi 100 vojáků. Ostatní – vyčerpaní, ranění a nemocní – zůstávají na pevnosti v přítomnosti vojenského lékaře. Tito vojáci svrhli ze skály děla ráže 75 mm. A také pomocí explozí zničili děla ráže 149 mm ve věžích i v otevřeném postavení. Výbuchy ničených děl – to byly poslední zvuky, jež byly slyšet v údolí pod pevností…

Pohled na objekt pro 4 děla v otevřených barbetách (vpravo). Za povšimnutí stojí cesta klikatící se ve svahu. V popředí výtah munice ve tvaru komínu. Vlevo od výtahu je vidět částečně zarostlý vstup do muničního skladu vyhloubeného ve skále. (vlastní foto)

Večer 6. listopadu odchází velitel a jeho vojáci z fortu. Podle zápisu v deníku poddůstojníka Rodolfa Muniniho se však část ustupujících vojáků obrací a vrací se zpět do pevnosti. Zde se vybaví zásobami jídla a tabáku a v budově kasáren čekají společně se zraněnými vojáky na příchod nepřítele. Zbylí vojáci pokračují v ústupu. Je jich však již jen kolem 40 – 50. Ustupují na jih. Zdá se jim to nejvýhodnější. Chtějí se totiž vyhnout zajetí. To se jim však bohužel nedaří. První nepřátelskou jednotku poblíž fortu Monte Festa ještě obejdou a dojdou do údolí. Tam je však štěstí opustí. Po hodině pochodu narazí ve tmě na německé vojáky a jsou donuceni se vzdát. Zajetí se s velkým štěstím vyhnou jen velitel pevnosti Monte Festa kapitán Winderling, dva důstojníci, seržant a tři vojíni. Ti se během noci stále snaží dostat k zpět k italské armádě. Nevědí však, že fronta se zatím posunula až k řece Piavě, která je od fortu Monte Festa vzdálená přibližně 100 km vzdušnou čarou. Proto jim celá cesta zabere 20 dní. Dvacet dní dlouhá anabáze plná neustálého skrývání, opatrného plížení a nočních přesunů… Přesto se však nakonec dostanou do oblasti bojů k hoře Monte Grappa. Ze skupiny sedmi vojáků však zůstali už jen tři – kapitán Winderling, poručík a jeden vojín. Přechod fronty se jim však dlouho nedaří a jsou zajati. Stalo se tak ale až po dalších 20 dnech, kdy byli morálně i fyzicky zlomeni mnoha neúspěšnými pokusy dostat se na území ovládané italskou armádou. Celkem tedy byli na útěku 40 dní, což je obdivuhodný výkon.

Po svém zajetí byl kapitán Winderling obviňován ze špionáže. Během vyšetřování si ale vyžádal přítomnost parlamentáře, se kterým vyjednával v pevnosti Monte Festa. Ten ho naštěstí poznal, svědčil v jeho prospěch a tím mu s největší pravděpodobností zachránil život. Kromě špionáže byl kapitán Winderling podezřelý také z iredentismu. Iredentismus je hnutí požadující obsazení a připojení území jiného státu na jehož území žije vlastní menšina (v tomto případě italská). Název se odvozuje od italského „terre irredente“ (ztracené země). Členové italské iredenty se snažili o připojení jižního Tyrolska, Istrie, Terstu a Dalmácie k Itálii. A to na úkor Rakouska-Uherska. Ihned po zajetí byl proto kapitán Winderling uvězněn na hradě ve městě Trentino, kde byl týden podrobován důkladným výslechům. Po jejich ukončení byl převezen do pevnosti Franzenfeste poblíž tyrolského Brixenu. Zde zůstal přibližně měsíc a nečinně čekal na výsledek vyšetřování. Poté ho odvezli do zajateckého tábora v Liberci, kde zůstal do jara nebo do léta 1918. Zde měl právo nosit šavli, což bylo bráno jako uznání jeho bojových zásluh. Před koncem války se objevil v zajateckém táboře v Mladé Boleslavi. „Odtud se rychle přesunul do Prahy, aby se jako správný nepřítel rakousko-uherské monarchie zapojil do revolučních událostí.” ( www.zapisnik.fortif.net)

Propadená podlaha v objektu pro 4 děla v otočných pancéřových věžích (vlastní foto)

Jak však dopadli ostatní obránci fortu Monte Festa?
Ti, kteří byli zajati nedaleko pevnosti, strávili noc pod širým nebem a následující den se setkali se svými spolubojovníky, kteří zůstali v pevnosti. Společně se potom vydali pěšky směrem k městu Udine. Podle vzpomínek zajatců měli po každé hodině pochodu deset minut přestávku. Jak se blížili k městu, přidávali se k nim další a další zajatci až se z nich stala mnohatisícihlavá lidská řeka. Celou cestu nedostali nic na jídlo. Ten, kdo neměl nic v torně, byl odkázaný na dary od vesničanů, pojídání zbytků a nebo na krádeže. Z města Udine jeli zajatci kousek vlakem. Ale po pár kilometrech byli nuceni opět vystoupit a pokračovali pěšky přes dnešní Slovinsko až do Rakouska. Zde zajatci nastoupili na prvním nádraží do vlaku. Pěšky tak urazili asi 150 kilometrů. Vlakem jeli přes celé Rakousko. Až dosud jela většina italských obránců z Monte Festa společně. Ovšem, když vystoupili v Salzburku, byli rozděleni. Většina z nich zůstala v Rakousku, ostatní skončili v Německu, v Čechách i jinde. Zřejmě nejvíc jich bylo umístěno v rakouských zajateckých táborech Marchtrenk a Mauthausen, které byly od sebe vzdáleny přibližně 30 kilometrů. Podle vzpomínek zajatců byly tábory obehnány ostnatým drátem a byly v nich špinavé dřevěné baráky pro 50 až 200 můžů. Tyto baráky byly zamořeny různými parazity. To však nebyl ten největší problém. Tím byl nedostatek jídla. Hlad byl všudypřítomný. A to především v roce 1918. Velká část vojáků, kteří zajetí nepřežili, zemřela hladem nebo na zdravotní komplikace s tím spojené. Není proto divu, že obyčejní vojáci závistivě sledovali důstojníky, kteří bydleli odděleně, měli lepší stravu a jen málo z nich v zajetí umřelo. V zajateckých táborech se postupně začaly šířit nakažlivé nemoci, kterým oslabení Italové velmi často podlehli. Z celkem 600 000 zajatců jich v táborech zemřelo víc než 100 000. Což je přibližně 17 % (zajatých Francouzů zemřelo 2-3 %, Rusů 5-6 %). Rakousko-Uhersko ani Německo nedokázalo takové množství zajatých Italů uživit. Přestože byly tyto státy signatáři Haagských úmluv a zavázaly se o zajatce pečovat, nebylo to v jejich silách. A není se co divit, když i mezi civilisty panoval velký nedostatek potravin, ošacení a dalších důležitých životních potřeb. Zatímco Němci zajatí na západní frontě měli nárok na minimální denní příděl 3300 kcal, příděl italských zajatců postupně klesl jen na 1000 kcal. I když měli Italové tak nízký přísun živin, často museli tvrdě pracovat. Například v dolech nebo v kamenolomech. Italští zajatci – i když ne přímo ti z fortu Monte Festa - se také podíleli na stavbě Plumlovské přehrady nedaleko krásného moravského města Prostějov. Zde měli za úkol ručně převážet po kolejnicích kámen, ze kterého se sypala hráz. Skále, od které se kámen převážel, se od té doby říká Talijánská. Nyní je známější jako skála Mickey Mouse. A to podle obrazu, který je na ní nakreslený. Další stavbou, na které se podíleli zajatí italští vojáci je jedna z lesních cest nedaleko hradu Bouzov. Také té se říká – poněkud překvapivě – Taliánka…
Od listopadu 1917 do března 1918 nedostávali zajatí vojáci prakticky žádné balíky od Červeného kříže. A to především proto, že italské úřady o to neprojevily zájem. Podle italského náčelníka generálního štábu Luigiho Cadorny i jeho nástupce Armanda Diaze totiž drtivou porážku v bitvě u Caporetta způsobili „zbabělí a dezertující“ vojáci. Úřady Italského království odmítaly jakoukoliv organizovanou pomoc těmto mužům, ale dokonce také blokovaly pokusy Červeného kříže organizovat v zemi finanční sbírky na jejich podporu. Rodiny sice mohly posílat svým příbuzným v táborech potravinové balíčky, ale v reakci na katastrofu u Caporetta vláda nařídila snížení jejich povolené hmotnosti.Teprve v srpnu 1918 bylo posláno několik vagónů potravin – údajně především sušenek nebo sucharů. Tyto vagony se však do zajateckých táborů v Německu a v Rakousku-Uhersku dostaly teprve v říjnu nebo dokonce až po válce…
Když skončila válka, začali se teď už bývalí zajatci vracet do Itálie. Zde byli umistěni do karantény ve sběrných táborech a byli zde podrobeni výslechům. Museli vysvětlit, jak upadli do zajetí a také odpovídat na otázky týkající se jejich pobytu v zajateckých táborech. Teprve po několika týdnech po konci války se dostali domů. Někteří z nich si však nově nabyté svobody moc neužili. Mnoho bývalých zajatců zemřelo i po válce na útrapy spojené s jejich zajetím. Například jeden z obránců fortu Monte Festa – poručík Amedeo Mingardi – zemřel ve vojenské nemocnici 1. prosince 1918…

Ne všichni vojáci z pevnosti zůstali až do konce války v zajetí. Poddůstojník Rodolfo Munini bydlel před válkou poblíž pevnosti Monte Festa. Když šel pěšky společně s ostatními zajatci směrem k městu Udine, procházeli vesnicí, ve které žila jeho rodina. Rozhodl se tedy, že uprchne ze zajetí. Využil nepozornosti stráží a skryl se za živý plot u silnice. Počkal, až kolem něj projde celá kolona zajatců a když už ze svého úkrytu neviděl žádného italského vojáka ani žádnou stráž, vyrazil k domovu. Zde se skrýval. Po několika dnech však Rodolfo Munini onemocní a je nucen vyhledat lékaře. Problém byl, že nebyl k dispozici žádný italský lékař a tak se musel nechat ošetřit u rakouského vojenského lékaře. Ten ho sice vyléčil, ale bohužel se díky němu dostal opět do zajetí a na svobodě tak strávil jen několik dnů. Byl vězněn ve městě nedaleko od svého bydliště. 30. červnu 1918 se dozvěděl, že bude přesunut do jiného vězení. Společně s dalšími vězni a zajatci na vlakovém nádraží nastoupili do nákladních vagonů (tzv. dobytčáků) a vlak se vydal na cestu. Na jedné ze zastávek vlaku se bývalému poddůstojníkovi povedlo už podruhé utéct ze zajetí. Ještě ten večer se opět nečekaně objevil doma. Celé léto se pečlivě skrýval, ale postupně polevil v ostražitosti a 12. září přišli k němu domů dva rakouští polní četníci a chtěli po něm dokumenty. Ty však samozřejmě neměl. Jménem zákona ho zatkli a chystali se ho opět odvést pryč. Munini se tedy šel převléknout do vedlejší místnosti. Četníci šli samozřejmě za ním. Munini se převlékl, jeho žena vyvolala zmatek a italský útěkář využil chaosu a už potřetí zmizel. Běžel přes zahrady do vedlejší vesnice. Zde se u příbuzných převlékl do ženských šatů a zbytek války prožil v úkrytu.

[jakomi]

Díl pátý - Závěr

Děla na fortu Monte Festa umístěná v pancéřových otočných věžích (ofoceno z informačního panelu přímo na fortu)

Boj italských vojáků na pevnosti Monte Festa už takřka upadl v zapomnění. A to i přesto, že ve 20. a 30. letech minulého století byla obrana tohoto fortu oslavována a vojáci 8. pevnostního pluku se těšili všeobecné úctě. Velitel pevnosti kapitán Noel-Winderling dostal v roce 1922 Stříbrnou medaili za vojenskou chrabrost (Medaglia d´argento al Valor Militare).

O obraně pevnosti byla také v roce 2012 napsána kniha: Hrdinové bez vítězství (Emanuele Facchin).

4.11.1925 byla na fortu odhalena pamětní deska za účasti bývalého velitele kapitána Riccarda Noel-Winderlinga – druhý zprava (zdroj www.interneppo.wordpress.com)

Na úplný závěr bych rád zveřejnil odkaz na článek od Ondřeje Filipa - http://zapisnik.fortif.net/italske-panc ... i-hranici/. Naleznete zde zajímavé informace i povedený nákres fortu Monte Festa vytvořený podle letecké fotografie.
Díky jeho internetové stránce jsem se o této pevnosti dozvěděl, získal inspiraci k její návštěvě i k vytvoření článku, který jste právě dočetli.

Zdroje:
Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy (M. Dubánek, O.Filip, J.Pavel)
www.zapisnik.fortif.net
www.opevneni.eu
www.fortificazioni.net
www.vecio.it
www.interneppo.wordpress.com
www.wikipedia.org

[Zemakt]

Díky za skvělé čtení. Kupodivu i o příslušnících národa, od kterého bychom mohli čekat cokoliv jiného, že

[jakomi]

Jojo.

I když úspěšná obrana fortu Monte Festa byla vlastně jen drobná epizoda v chaosu panujícím po katastrofální porážce v bitvě u Caporetta. Vždy je však potřeba i na špatných událostech hledat něco alespoň trochu pozitivního. A to jde některým národům opravdu dobře...
Takže co jiného bychom mohli čekat od Itálie...

[Polarfox]

Ostatně R-U by mohlo vyprávět Na pokraji zhroucení fronty a vystoupení z války, žádost Německu o pomoc při protiútoku, aby mohla být stabilizována na pár měsíců fronta až do té doby, kdy snad Německo dosáhne plánovanou ofenzívou zvratu ve válce (="buď nám teď helfnete nebo do té doby nevydržíme a jsme out"), následně protiútok, který dosáhnul o několik řádů více, než bylo kdy plánováno (a který by se bez Němců neobešel a Němci ho do značné míry táhli), následně po tomto překvapení tak trošku bití se v prsa a předstírání, že takhle to vždy mělo být, po nečekaném úspěchu a chvíli nadějí a velkých plánů finální zásek, zmizík Němců a další rok po tomto dočasném odkladu obnovení výchozí situace a finální rozpad fronty.

Takže ano, některým národům jde opravdu dobře hledat na špatných událostech něco pozitivního

Abych to shrnul - tohle mlácení Italů je nehezká skvrna na jinak moc hezkém článku a je to škoda. To že i po více jak 100 letech udržujeme při životě tyhle pohádkové zkazky a ponižování Italů ze sportu, zvyku, přebírání tehdejší R-U propagandy a nedostatku národního sebevědomí, je ukazatel, jak málo se bohužel, i přes moderní přístup k široké paletě zdrojů a pohledů, některé věci na poli historickém hýbou a stále hraje prim starý dobrý nacionalismus a zvyk.

Ale co chtít, když bordel panuje i v tak základních věcech, jako je třeba otázka přísunu britských a francouzských jednotek na vyztužení fronty...dle ustáleného mainstreamu rozhodující faktor, kdy tyto jednotky konečně zvrátily situaci a pomohly Italům intervencí stabilizovat frontu. V reálu však ani nepřišly do kontaktu s nepřítelem a váha jejich pomoci byla hlavně v tom, že Italové v přední linii, kde si to museli oddřít sami, věděli, že za nimi někdo je a bojovat s větším klidem a jistotou. Ono je ale vždycky jednodušší říct, že Taliáni jsou klauni, co se nejdříve zhroutili pod tlakem "Rakušanů" (a o tom, že tihle klauni předtím dohnali své oponenty na okraj propasti, takže vyrazili z nutnosti jak pes zahnaný do kouta, raději taktně pomlčíme ), aby je pak následně zase pro změnu musela zachránit kavalérie spojenců Svět se tak udržuje krásně jednoduchý, zaškatulkovaný, tak jak ho známe a nic nás nerozruší a nekousne ev. do zadnice Neboli vše je tak, jak má být

[Zemakt]

Od listopadu 1917 do března 1918 nedostávali zajatí vojáci prakticky žádné balíky od Červeného kříže. A to především proto, že italské úřady o to neprojevily zájem. Podle italského náčelníka generálního štábu Luigiho Cadorny i jeho nástupce Armanda Diaze totiž drtivou porážku v bitvě u Caporetta způsobili „zbabělí a dezertující“ vojáci. Úřady Italského království odmítaly jakoukoliv organizovanou pomoc těmto mužům, ale dokonce také blokovaly pokusy Červeného kříže organizovat v zemi finanční sbírky na jejich podporu. Rodiny sice mohly posílat svým příbuzným v táborech potravinové balíčky, ale v reakci na katastrofu u Caporetta vláda nařídila snížení jejich povolené hmotnosti.Teprve v srpnu 1918 bylo posláno několik vagónů potravin – údajně především sušenek nebo sucharů. Tyto vagony se však do zajateckých táborů v Německu a v Rakousku-Uhersku dostaly teprve v říjnu nebo dokonce až po válce…

O Cardonovi mám své mínění. V podstatě si s některými tehdejšími vrchními veliteli západní fronty v ničem nezadal. Ale tímto, v mých očích, dává/dávali Cardona/Italové celému svému počínání fakt korunu. Obdobná mne známá individua jsou snad již jen Hitler se Stalinem. A snad ještě ten pošuk Andrea Graziani, když by jsme zůstali na jihozápadní frontě Velké války.

Heh, to že do Polara vjede se dalo tak nějak očekávat

Abych to shrnul - tohle mlácení Italů je nehezká skvrna na jinak moc hezkém článku a je to škoda. To že i po více jak 100 letech udržujeme při životě tyhle pohádkové zkazky a ponižování Italů ze sportu, zvyku, přebírání tehdejší R-U propagandy a nedostatku národního sebevědomí, je ukazatel, jak málo se bohužel, i přes moderní přístup k široké paletě zdrojů a pohledů, některé věci na poli historickém hýbou a stále hraje prim starý dobrý nacionalismus a zvyk.

V podstatě jo, akorát bych vyškrtnul ten nedostatek národního sebevědomí. Já ho mám více než dost, mohu poslat do Práglu kousek, když jso ty svátky Uplně stejně mne irituje sraní si na vlastní hlavu. A ať chceš či nechceš Polare, i s přihlédnutím k modernímu přístupu, tak byť byly všechny mocnosti vychcané jak mrak, a každá si jela na svém písečku. Tak Taliáni v té vychcanosti prostě vedli. A proto ten obecný "italský narativ". Mnohokrát nezasloužen, pravda. Italské krve byly řeky, jakožto nepřeberné odvahy a hrdinství.

Ale co chtít, když bordel panuje i v tak základních věcech, jako je třeba otázka přísunu britských a francouzských jednotek na vyztužení fronty

S tím bordelem jak kde, píše se rok 2023 a i ty sám píšeš o moderním přístupu.

Abych to shrnul - tohle mlácení Italů je nehezká skvrna na jinak moc hezkém článku a je to škoda.

Záleží na pohledu, já to spíš beru jako autorskou nadsázku a naopak mne to pobavilo. Obzvláště, když autor je evidentně zaměřen "fortifikačně" a porovnává se znalostí věci.

[Polarfox]

Tak očekávat se to rozhodně dalo Ostatně od té doby, co jsem se o to začal zajímat, tak jsem ještě nenašel zemi, která by dostávala neprávem takovou čočku ze všech stran (a máloco se na tom měnilo). A není tedy nikdy na škodu na to upozornit.

V podstatě jo, akorát bych vyškrtnul ten nedostatek národního sebevědomí.

Kdo má dostatek národního sebevědomí, tak nepotřebuje falešnou historii a nepotřebuje se neustále alespoň nad někoho vyvýšit (=alespoň jedna větší mocnost, nad kterou se můžeme jako prťavý stát povýšit a dělat si z ní pr**l, se vždy hodí). Ale neboj, nejsme v tom sami...přístup jiných R-U pohrobků si s námi moc nezadá a vše to zabetonovává ještě ten výklad Italů v anglofonní sféře, který má brutální vliv a jako to potvrzuje.

Tak Taliáni v té vychcanosti prostě vedli. A proto ten obecný "italský narativ". Mnohokrát nezasloužen, pravda. Italské krve byly řeky, jakožto nepřeberné odvahy a hrdinství.

A proč by v tom měli vést? Existuje k tomu nějaký reálný podklad kromě miliónu předsudků a úsměšků od států, které mají samy máslo na hlavě, ale fackovací panák se hodí a krásně odvede pozornost od vlastních temnějších stránek? Třeba R-U bylo naprosto stejně vychcané, zákeřné jak tentononc a co se týká civilních i bojových schopností a vlastností a výsměchu od svých silnějších partnerů, tak málokdy by jsme našli tak vyrovnané státy jako Itálii a R-U v době WWI. Jediný reálný rozdíl je, že tohle nepřešlo do těch uštěpačných polomýtů až mýtů, ale Italové jo.

Takže zopakuji - dělat si legraci z Italů a ofrňovat nad nimi nos jako pohrobci soustátí, které si s nimi naprosto v ničem (!) nezadalo je vrchol ironie. Asi jako když se kuře směje perličce, že neumí plavat jak kachna. Taliáni také nejsou svatoušci a mají vlastní mytologii, kde je třeba přesít zrno od plev...ale když se dostaneš na to jádro, tak je ta situace stále diametrálně jiná, než je podávána. A upřímně je radostí v tom bádat, protože 1) se člověk dozví nové věci v oblasti, která je údajně jasná jak křišťál a nevěnuje se jí moc pozornosti a 2) začne studovat reálné události (nebo podání událostí co nejvíce se realitě blížící) se všemi benefity pro toho, koho zajímá, jak se věci staly (bez ohledu na nacionální nebo mytologickou omáčku) a ne jak jsou zapsány. Syrová a zmatená historie, ne příjemná a jasně narýsovaná pohádka. A řada věcí do sebe teprve tehdy zaklapne.

S tím bordelem jak kde, píše se rok 2023 a i ty sám píšeš o moderním přístupu.

Dám ti příklad, který ti bude bližší - takové to hrozně oblíbené pořekadlo o Jadranu jako R-U jezeru, které kdysi přivedl za WWI na svět jeden britský námořní důstojník. Takovéto věci se chytnou velice snadno (tím spíše, pokud to zapadne do ustáleného narativu "Italové jsou klauni") a přetrvají. Jsou chytlavé a bla bla. I kdyby na nich mělo být jen pramálo pravdy. Byl Jadran rakouské jezero? Kdo má jen trošku komplexnější přehled o dění a operacích, tak asi hodně nakrčí obočí. Jádro R-U zalezlé celou válku v Pule, byť by mohlo mít lokální převahu a nějakou operaci provést, aniž by bylo včas ohroženo italsko-francouzkými hlavními silami daleko na jihu. Nula iniciativy, tuna připosranosti ze ztrát. A když se konečně jednou rozhoupalo, tak celou operaci poslal do kopru jeden pártunový torpédový člun... Co se týká zbylých sil, tak většina vodila a kryla příbřežní plavbu bezpečně zašitá za pásem ostrovů na východě Jadranu. Co se týká volných vod, tak přes den se po R-U námořnictvu slehla zem. V noci se občas dějí nějaké bleskurychlé výpady směrem k nechráněným kusům italského pobřeží, ale s minimálním efektem. A kdykoli se tento výpad setkává s protivníkovými lehkými silami, tak okamžitě bere čáru domů a nepřijímá boj, ani když jsou italské síly vyrovnané nebo dokonce slabší. Takže ty pak obvykle za sporadického vzájemného ostřelování nahánějí Rakušáky až na dosah k jejich pobřeží. Taliáni věčně nasáčkovaní v nějakém R-U přístavu, ať už je to Pula či cokoli jiného....atd. atd. Jestli je tohle "rakouský rybníček", tak já jsem čínský bůžek srandy. A nějaká občasná operace nebo z nouze ctnost na tom moc nezmění. Ani zažitá hláška. Kde ležely váhy iniciativy a spol. je celkem zřejmé.

A tohle je jedna jediná věc! Takovýchto věcí jsou desítky a stovky.

Záleží na pohledu, já to spíš beru jako autorskou nadsázku a naopak mne to pobavilo. Obzvláště, když autor je evidentně zaměřen "fortifikačně" a porovnává se znalostí věci.

Ok, věc názoru. U mě to bohužel stojí z většiny na úrovni "Poláci útočili na německé tanky kavalérií a šavlemi". Přežité, laciné a zbytečné. Navíc nejmíň polovina toho nemá s fortifikacemi moc společného plus je to zcela zbytečné i tam. Když by někdo chtěl, tak může napsat knihu o R-U válčení za WWI a klidně by mohl stejným způsobem nacpat obdobnou hlášku na Rakušáky do každého odstavce. Ale k čemu by to bylo dobré?

[jakomi]

Abych to shrnul - tohle mlácení Italů je nehezká skvrna na jinak moc hezkém článku a je to škoda.

Záleží na pohledu, já to spíš beru jako autorskou nadsázku a naopak mne to pobavilo. Obzvláště, když autor je evidentně zaměřen "fortifikačně" a porovnává se znalostí věci.

Ano, moje věty "Ale co jiného bychom mohli čekat od Itálie..." byly myšleny především jako nadsázka. Použil jsem je pro zdůraznění určitých, pro mě málo logických, věcí a událostí. V žádném případě jsem tím nechtěl snižovat hrdinství italských vojáků. Především italští Alpini mají můj obdiv. Viz třeba můj článek: viewtopic.php?t=9777

Katastrofa u Caporetta byla částečně způsobená i upadající morálkou po mnoha neúspěšných a nesmyslně vedených italských ofenzivách. Nedivím se, že italští vojáci nebyly v té době zrovna na výši. Ostatně Francouzi na tom byli v květnu 1917 ještě hůř...

Ale když už jsme o tom začali... Po 1. světové válce se Italové strašně divili, že jejich pevnosti neobstály. Ale o 20 let později stavěli opevnění znovu a opět to s kvalitou jejich betonu nevypadalo dobře. Navštívil jsem několik jejich bunkrů a tvrzí v dnešním Slovinsku (tehdy to patřilo Itálii) a zhutnění betonu nebylo vždy zrovna ideální. Minimálně na dvou tvrzích byl použitý prostý beton bez jakéhokoliv armování. Což mi po zkušenostech z předchozí války přijde přinejmenším podivné. Chápu sice, že jugoslávská armáda neměla žádná žádná děla opravdu velkých ráží. Ale i tak je to hodně nezvyklé...

[Polarfox]

Katastrofa u Caporetta byla částečně způsobená i upadající morálkou po mnoha neúspěšných a nesmyslně vedených italských ofenzivách. Nedivím se, že italští vojáci nebyly v té době zrovna na výši. Ostatně Francouzi na tom byli v květnu 1917 ještě hůř...

Caporetto nebylo ani tak otázka morálky nebo kvality vojáků, jako spíš chyb rozmístění, části důstojnického sboru a diametrálně odlišných bojových metod, které do toho vnesli Němci.

Stejně tak italské ofenzívy, ať už byly jakkoli krvavé a ať už Cadorna byl jakýkoli, tak co se týká možností a operačního prostoru (sevřený krátký kus země u pobřeží), tak tam moc jiných možností nebylo (plus materiální stav italské armády byl slabý) a jako celek se to za neúspěšné podat také nedá. Ostatně tyhle ofenzívy zahnaly R-U na okraj přežití a začínaly nést své ovoce (a některé z nich byly jen krůček od úspěchu). Kombinovaný německo-rakouský útok měl právě toto zvrátit a zabránit finálnímu průlomu a zhroucení fronty, který R-U cítilo, že už není daleko. A dát těch pár měsíců k dobru, kdy snad Němci na jaře zvrátí válku na západě. To že se z plánovaného protiútoku s omezenými zisky stal nečekaný průlom a kolaps na italské straně, nečekal ani v nejdivočejších snech, ale ať už si v ten moment mohl kdo dělat jaké naděje (včetně toho, že vyhodí z války naopak Itálii), tak po stabilizaci byla celková situace nazpět, jen s tím odkladem. A po nutné reorganizaci Italů se v druhé polovině roku 1918 stalo přesně to, čeho se R-U dříve bálo.

[jakomi]

Caporetto nebylo ani tak otázka morálky nebo kvality vojáků, jako spíš chyb rozmístění, části důstojnického sboru a diametrálně odlišných bojových metod, které do toho vnesli Němci.

Stejně tak italské ofenzívy, ať už byly jakkoli krvavé a ať už Cadorna byl jakýkoli, tak co se týká možností a operačního prostoru (sevřený krátký kus země u pobřeží), tak tam moc jiných možností nebylo (plus materiální stav italské armády byl slabý) a jako celek se to za neúspěšné podat také nedá.

Souhlasím. Měl jsem se vyjádřit přesněji. Měl jsem napsat: Katastrofa po bitvě u Caporetta byla částečně způsobená i upadající morálkou po mnoha neúspěšných a nesmyslně vedených italských ofenzivách.

[Polarfox]

Caporetto nebylo ani tak otázka morálky nebo kvality vojáků, jako spíš chyb rozmístění, části důstojnického sboru a diametrálně odlišných bojových metod, které do toho vnesli Němci.

Stejně tak italské ofenzívy, ať už byly jakkoli krvavé a ať už Cadorna byl jakýkoli, tak co se týká možností a operačního prostoru (sevřený krátký kus země u pobřeží), tak tam moc jiných možností nebylo (plus materiální stav italské armády byl slabý) a jako celek se to za neúspěšné podat také nedá.

Souhlasím. Měl jsem se vyjádřit přesněji. Měl jsem napsat: Katastrofa po bitvě u Caporetta byla částečně způsobená i upadající morálkou po mnoha neúspěšných a nesmyslně vedených italských ofenzivách.

Jen bych ještě jednou upozornil na to, že ty "neúspěšné a nesmyslně vedené" ofenzívy je třeba brát v kontextu. Italové neměli jinou možnost a upřímně, i když byl Cadorna šmejd a ne nějak extrémně schopný, tak otázkou je, zdali by to někdo jiný vedl zase o tolik lépe, respektive za tehdejší materiální situace. Takže krvavé, vzhledem k okolnostem (úzká fronta, blbý terén, ideální pozice obránců, materiální nouze) pochopitelně, nesmyslné (až na výjimky) už tolik ne. Samozřejmě Italové mohli ještě neútočit...ale to asi nebylo přijatelné pro nikoho, že? A o neúspěchu jsem též psal - neúspěšné jen z pohledu, že nedošlo k zhroucení fronty a masivnímu průlomu, ale dílčí úspěchy tu byly a párkrát od toho nebylo daleko (a R-U po poslední ofenzívě usoudilo, že další už nemusí vydržet - viz. ta urgentní žádost o pomoc Němců....neboli vždy je dobré kromě A říci i B...nečekaný úspěch u Caporetta zcela zastiňuje toho slona v místnosti, neboli proč se ta samotná protiofenzíva děla a proč participovali i Němci) a ze strategického hlediska už to zase vypadá jinak.

Co se morálky a kvality týče, tak ani jedno nebylo zrovna excelentní (ale to u Rakušanů také ne, německý vklad tu byl značný až rozhodující) a na zabránění tomu nejhoršímu by to, za absence několika zásadních chyb, patrně stačilo. Po průlomu, kdy to jde dominovým efektem, je to zase zcela jiná otázka (jak už platí někdy od starověku, tak největší ztráty nebývaly ani tak v bitvách, jako po nich, když se to někde začalo sypat a zdrhat)...a dosavadní křehké duševní rozpoložení a únava z bojů/ofenzív tam určitě hrály roli. Ale i tak se to nedá brát obecně, protože také se to nezhroutilo vše, ale jen sektory a zbytek armády si kohezi, uspořádanost a nějakého bojového ducha zachoval.

[Zemakt]

to Polar:

vše to zabetonovává ještě ten výklad Italů v anglofonní sféře, který má brutální vliv a jako to potvrzuje.

Takže vlastně tím nedostatkem národního sebevědomí trpí i anglofonní sféra. A nebo je to taky proto, že na každém šprochu je pravdy trochu ?

A proč by v tom měli vést.

Proč? Protože ten jejich slavný veletoč se spojenectvím je poměrně unikátní. Asi ne v dějinách ojedinělý, ale na pozadí dějin Velké války do očí bijící.

Byl Jadran rakouské jezero?

Ale tohle je přesně o tom, proč zmiňuji rok 2023. Hele do hlavy každému nevidím, ale předpokládal bych, že každý, byť v problematice jen lehce zběhlý může Jadran za rakouské jezero jen stěží považovat. Už jen z logiky věci (projekce dohodové síly). To je zas tvůj narativ Polare, nebavíme se o tom poprvé. Snad když někde někdy narazíš na nějakého monarchistu, tak snad (stalo se mi náhodou). Nicméně, tak dramaticky bych to rozhodně neviděl.

Ale jak říkám, v podstatě nejsme ve sporu, přičemž ona ta psí hlava je Taliánům nasazena kolikrát opravdu nezaslouženě. A jestli bych to mohl nějak za sebe uzavřít, všem zájemcům o pohled do italského myšlení, jejich politiky a pohledům na Evropské dění, vč. jednotlivých vládnoucích frakcí doporučuji tuto knihu:
https://www.epocha.cz/kniha/lamberto-fe ... ni-vazana/

[Polarfox]

Takže vlastně tím nedostatkem národního sebevědomí trpí i anglofonní sféra. A nebo je to taky proto, že na každém šprochu je pravdy trochu ?

Anglofonní sféra přebírá britský narativ. A Britové jsou, bez nadsázky, přeborníci v nezaslouženém (a často těžce účelovém) kopání do Italů (WWI i WWII)...dá se říci, že mají na té italské pověsti lví podíl. Takže finální výsledek je celkem očekávatelný. Takže když například britský důstojník řekne, že Italové stojí za prd, nic nedělají a Jadran je rakouský rybník, tak už to jede, protože hej, říká to představitel nejlepšího námořnictva na světě a Italové jsou přece klauni, páč to říkají všichni (a kdo ne, není in), takže na tom šprochu určitě něco je/je to tak (i když to tak není, že jo?). Plus my jako ČR se pohybujeme ve vlastní sféře nástupnických států R-U, která je formována pro změnu rakouským výkladem dějin, který, z pochopitelných rivalských důvodů a dlouhodobé nesnášenlivosti nemá nejmenší důvod neudělat z Italů ty nejzákeřnější a nejneschopnější šmejdy (plus nějak si vylepšit a přikrášlit prohranou válku). A tahle sféra je následně posílena výše uvedeným anglofonním narativem, který po WWII tvoří až dodnes mainstream a je do zblbnutí dodnes replikován (protože je to pohodlné a Itálie je dodnes na pokraji zájmu)...no a je dokonáno.

Proč? Protože ten jejich slavný veletoč se spojenectvím je poměrně unikátní. Asi ne v dějinách ojedinělý, ale na pozadí dějin Velké války do očí bijící.

Tohle nemůžeš myslet vážně, neblbni. Jestli i takováhle krystalická blbina a trestuhodné zjednodušení dokáže v téhle formě v 21. století přežít, tak je prostě něco hodně špatně.

Plus člověk pak má pocit, že některé věci dělá úplně ale úplně zbytečně. Viz. můj tehdejší článek, na jehož úvod tě tedy znovu odkazuji:
viewtopic.php?f=346&t=8484

PS: Myslíš ten veletoč, kdy je jejich "spojenec" chtěl zatáhnout do války, aniž by jim o tom řekl? Hlavně že tohle není do očí bijící

Ale tohle je přesně o tom, proč zmiňuji rok 2023. Hele do hlavy každému nevidím, ale předpokládal bych, že každý, byť v problematice jen lehce zběhlý může Jadran za rakouské jezero jen stěží považovat. Už jen z logiky věci (projekce dohodové síly). To je zas tvůj narativ Polare, nebavíme se o tom poprvé. Snad když někde někdy narazíš na nějakého monarchistu, tak snad (stalo se mi náhodou). Nicméně, tak dramaticky bych to rozhodně neviděl.

Jenže 99% lidí v tom zběhlých není. I těch, co k tomu jinak mají blíže (protože jejich výklad se omezuje na anglofonní a rakouský narativ, italská část skládačky takřka absentuje, páč 95% toho je...v italštině). Takže Houstone, máme tu trošku problém. Tohle bohužel není můj narativ, tohle je reálný stav. Ostatně ty mi tu doporučíš knihu o italské vnitřní a mezinárodní politice, ale stejně pak vysekneš tu s prominutím blbost o ojedinělém veletoči se spojenectvím. Co si o tom pak mám myslet?

A nejnovější komplexnější dílo v ČR o válce na Jadranu je ta Jelínkova kniha, která v některých částech vyloženě atakuje žánr sci-fi a obecně je ohromným krokem zpět (tím, z čeho vychází). A pěkných pár lidí na dlouhá léta zabetonuje v pěkných pár kravinách.

Při tomhle všem se nediv, že člověka trošku posedne zoufalství a je maličko nervní... :/

[Alfik]

Jak jsou Italové bojovní, poznáte, když před Italem přelomíte špagety než je hodíte do hrnce
Ale vemte si na to tretry!

[Martin.K]

Jenže 99% lidí v tom zběhlých není. I těch, co k tomu jinak mají blíže (protože jejich výklad se omezuje na anglofonní a rakouský narativ, italská část skládačky takřka absentuje, páč 95% toho je...v italštině)...

No tak to by se, ale měli především snažit Italové informovat a přesvědčit svět o svém pohledu na věc a ty by ses nemusel čílit.
No a za 2SV se zrovna moc nepředvedli, byli první out z Osy.