Bitva u Leyte (2)
Američtí žraloci útočí
Na přístupových trasách k centrálním Filipínám hlídkovali v hojných počtech američtí ponorkáři, pro něž představovala početná uskupení bitevních kolosů a křižníků lákavou kořist, a první kdo na vlastní kůži pocítil jejich drtivý žraločí stisk byly posádky Středního svazu. Viceadmirál Kurita vedl svěřené lodě kolem západního pobřeží jako nudle dlouhého ostrova Palawan, přičemž se držel jižně od oblasti zanesené do map pod všeříkajícím označením „Nebezpečné mělčiny“, což znamenalo nutnost proplout tzv. Palawanskou úžinou širokou v průměru 25 mil.Tato vodní trasa pochopitelně představovala ideální rejdiště pro ponorky, čehož si byl Kurita dobře vědom, takže jeho uskupení kvůli této hrozbě plulo přerušovaným kursem, ale zároveň udržovalo rychlost pouhých šestnáct uzlů. Důvodem byla úspora pohonných hmot, neboť 1. úderný svaz nedoprovázely tankery a jeho velitel byl odhodlán alespoň část svěřených lodí přivést z očekávaného pekla zpět na základnu, a nebylo mu lhostejné zda zejména menší jednotky budou mít k návratu dost paliva. Ještě před vyplutím s odůvodněním, že během operace „Šó-Gó“ nebude možné přerušit plavbu kvůli vyzvedávání hydroplánů na mateřské lodě, souhlasil s přesunem většiny strojů na břeh. Tím vlastní uskupení připravil o jeho „oči“, takže bezpečí lodí záviselo hlavně na bdělosti hlídek, které během 22. listopadu vyvolaly několik falešných protiponorkových poplachů.
Kurita rozdělil Střední svaz na dvě paralelně plující kolony vzdálené od sebe 4000 m. Na čele levé plul vlajkový těžký křižník ATAGO následovaný sesterskými TAKAO a ČÓKAJ s bitevní lodí NAGATO, za níž se s odstupem 3000 m držely těžké křižníky KUMANO a SUZUJA, přičemž sestavu uzavírala starší bitevní loď HARUNA. V čele druhé kolony pluly těžké křižníky MJÓKÓ, HAGURA a MAJA, za kterými se majestátně sunuly superbitevní lodě JAMATO a MUSAŠI. Za chloubami floty Země vycházejícího slunce zela v sestavě 6000m mezera, načež pravou kolonu uzavíraly těžké křižníky TONE a ČIKUMA společně s postarším obrněncem KONGÓ. Po stranách zajišťovaly jádro svazu lehké křižníky NOŠIRÓ a JAHAGI doprovázené patnácti torpédoborci.
Velitel Středního uskupení si za vlajkovou loď nezvolil bitevní loď, nýbrž těžký křižník, což zlý jazykové komentovaly jako snahu poskytovat nepříteli co nejmenší cíl, ale ve skutečnosti Kurita původně hodlal vztyčit svoji vlajku na jedné z bitevních lodí třídy JAMATO, ale když byl z velitelství instruován, že kvůli schopnosti podnikat noční torpédové ataky bude příhodnější křižník, disciplinovaně se podřídil. Brzy se ostatně ukázalo, že ani na ATAGO nebude bezpečno, neboť i křižníky představovaly pro spojenecké ponorkáře vhodný cíl.
Palawanskou úžinu totiž v noci z 22. na 23. října střežily americké ponorky DARTER a DACE, kterým veleli fregatní kapitáni D. McClintock a B. Claggett. Pravda, už předchozí noci marně stíhali neznámé japonské uskupení, ale nyní měly jejich žraločí apetit nasytit křižníky pohybující se na čele Kuritovy formace. Radar na DARTERU zaznamenal v 01:16 na vzdálenost 15 mil první kontakt, jenž se záhy proměnil v početné uskupení válečných lodí, načež se McClintock a Claggett rozhodli pro koordinovaný úder na nepřátelskou formaci. DARTER a DACE vyrazily maximální rychlostí na jih, a protože jejich protivníci pluli pouze 16uzlovou rychlostí, po několika hodinách dosáhly příhodné pozice pro útok, aniž by je zachytily japonské radary. Nyní jejich velitelé nařídili ponor a průběžně kontrolovali, zda se jejich odhady s prvními slunečními paprsky potvrdí a před ústí torpédometů vpluje netrpělivě vyhlížená kořist.
A protože se v periskopu skutečně objevily nepřátelské válečné lodě, McClintock bleskově spočítal parametry pro nastavení torpéd a v 6:32 opustilo přední „roury“ šest „rybek“ zaměřených na čelní ATAGO vzdálený pouhých 820 m. McClintock vzápětí nařídil provést obrat, načež ze zadních torpédometů vypustil další čtyři „smrtící doutníky“ určené necelých 1300 m vzdálenému TAKAO držícímu se v úplavu na vlajkovou lodí. DARTER tedy v rychlém sledu vypálil deset torpéd, přičemž si McClintock donekonečna opakoval, že by v tom byl čert, aby alespoň některá nezasáhla a nepřinesla mu zaslouženou válečnickou slávu.
Jako první si zkáza našla ATAGO. Třebaže hlídky na poslední chvíli zaznamenaly blížící se hrozbu z pravoboku, takže se na křižníku jako symbolický umíráček rozezněly poplašné zvonce, Kuritovou vlajkovou lodí v 6:34 otřásly čtyři exploze. Do rozervaného trupu se s pekelným hukotem nahrnula voda, a protože síla výbuchu narušila vodotěsné přepážky, bylo po několika minutách zřejmé, že hořící křižník se zanořenou přídí není možné zachránit. Jakmile náklon dosáhl kritické hodnoty, námořní kapitán Araki rozkázal opustit loď. Kurita si předpisově zul boty a údajně jako první skočil do moře následovaný stovkami dalších mužů, načež se ATAGO v 6:53 převrátil a potopil v pozici 9° 30´ severní šířky a 117° 13´ východní délky. Zahynulo na 360 členů posádky, ale dalších 700 zachránily torpédoborce KIŠINAMI a ASAŠIMO, přičemž si zkázou vlajkové lodě evidentně otřesený Kurita poručil přinést láhev whisky.
Vážné škody utrpěl i TAKAO zasažený do pravého boku dvěma „smrtícími doutníky“; první vybuchl na úrovni 180. žebra, načež došlo k zaplavení tří kotelen, zatímco druhý zasáhl křižník v zadolodí a poškodil ovládání kormidla a hřídele dvou lodních vrtulí. Palivo unikající z protržených nádrží sice způsobilo požár a náklon na pravobok dosáhl 10°, ale havarijní čety šlehající plameny záhy zkrotily a náklon se podařilo vyrovnat zaplavením prostorů na odvráceném boku. Přesto zemřelo 33 mužů.
Ani fregatní kapitán Claggett se před svým spolužákem z námořní akademie nenechal zahanbit, tudíž i on v 6:54 poslal nepříteli potrubní poštou šest třaskavých zásilek adresovaných těžkému křižníku MAJA pokládanému za bitevní loď třídy KONGÓ. Křižník o dvě minuty později inkasoval čtyři zásahy, načež exploze bojových hlavic obsahujících 300 kg torpexu jeho osud zpečetily. Do nitra křižníku vniklo takové množství vody, že náklon na protržený levobok dosáhl 30°, ale jako nebezpečnější se ukázal nezvládnutelný požár v předolodí, jenž přivodil výbuch muničního skladu, načež se MAJA potopil a stáhl do mokrého hrobu 336 důstojníků a mužů včetně velitele křižníku námořního kapitána R. Ooeho, kdežto 769 šťastnějších vylovil torpédoborec AKIŠIMO.
Velení nad Středním svazem prozatím převzal viceadmirál M. Ugaki, jenž poslal NAGANAMI a ASAŠIMO na pomoc TAKAO, načež nechal zvýšit rychlost, zatímco část torpédoborců lovila z vody trosečníky, a další se věnovaly stíhaní nepřátelských ponorek. Divoká palba na domnělé cíle k ničemu nevedla a DARTERU neublížily ani chvatně svržené hlubinné pumy, takže se ponorka bez větších obtíží vzdálila do bezpečí, a smečce honících psů unikla i DACE, třebaže s ní notně zacloumaly blízké exploze.
Teprve v 15:40 vztyčil Kurita svoji vlajku na JAMATO a ujal se velení nad notně pošramoceným uskupením. Na monstrózním obrněnci jej formálně přivítal velitel 1. divize bitevních lodí, ale setkání dvou Hirohitových válečníků postrádalo srdečnost. „Ugaki musel vynaložit úsilí, aby to vypadalo, že svého velitele vidí rád. Neměl o Kuritovi příliš vysoké mínění a navíc se Kuritovým příchodem umenšilo jeho postavení.“ Popsal jejich shledání E. Thomas. (…) „Teď, když se JAMATO stalo vlajkovou lodí, Ugaki a jeho štáb budou odstrčeni. Ugaki bude sice i nadále velet 1. divizi bitevních lodí, ale pokud šlo o praktické záležitosti, na přeplněném můstku bude mít hlavní slovo Kurita a jeho štáb.“
- McClintock.jpg (25.84 KiB) Zobrazeno 2040 x
Kurita i náčelník jeho štábu kontradmirál Tomija Kojanagi se sice zachránili, ale jiní štábní pracovníci či spojaři takové štěstí neměli, což se negativně podepsalo na jeho schopnosti velet velkému uskupení, neboť nyní musel často spoléhat na Ugakiho muže. I když se velitel 1. úderného svazu z utrpěného šoku brzy vzpamatoval, bylo zřejmé že operace „Šó-Gó“ nezačala dobře a je pouze otázkou času, než nepřítel podnikne další úder.
Proto Ugakiho chlácholivá slova „Veliteli, bitva teprve začíná“, jimiž na můstku přivítal Kuritu, bylo možné vykládat poněkud dvojsmyslně. McClintock totiž ještě v noci informoval svého nadřízeného kontradmirála R. Christiho v australském Fremantlu, jehož velitelství brzy ráno 23. října o Středním svazu uvědomilo i Halseyho. Američané původně neočekávali, že by se Spojené loďstvo pokusilo o něco většího než akce typu „udeř a uteč“, ale spatření početného uskupení těžkých jednotek v Palawanském průlivu naznačovalo, že synové Nipponu mají za lubem cosi hrozivějšího.
Zatímco Kurita s jádrem 1. úderného svazu pokračoval v plavbě původním kursem, posádka TAKAO dokázala v průběhu dne obnovit přísun páry a těžký křižník doprovázený torpédoborci NAGANAMI a ASAŠIMO, a ze vzduchu zajišťovaný několika letouny, se 6uzlovou rychlostí vydal zpět na základnu. Po jeho stopě ovšem stále slídili američtí ohaři, ale bdělá eskorta jim znemožnila přiblížení na účinný dostřel, takže se před setměním ani jedna ponorka k vypuštění torpéd nedostala.
V noci DARTER při plavbě 17uzlovou rychlostí narazil na útes tak nešťastně, že pevně uvízl, a protože ani společné úsilí obou posádek nedokázalo ponorku uvolnit, námořníci zničili tajné materiály a přesunuli se na DACE. O zničení DARTERU se mělo postarat palubní dělo, jehož kanonáda však přilákala japonský bombardér, takže se DACE spěšně ponořil a odplul do bezpečí. Přeplněná ponorka o jedenáct dní později zakotvila ve Fremantlu, kde se posádky dočkaly zasloužené dovolené. Naopak snaha zachránit TAKAO se neminula účinkem. Na pomoc zmrzačenému křižníku připluly loď MICU MARU a torpédovka HIJODORI, načež se TAKAO navečer 25. října doploužil do Brunejské zátoky. Po nejnutnějších opravách odplul 8. listopadu do Singapuru a již o týden později opět vstoupil do služby.
Rovnou dodejme, že se v těchto dnech činili i další „američtí žraloci“, takže japonské ztráty z pohledu Spojenců utěšeně narůstaly. Těžký křižník AOBA a lehký křižník KINU se ještě v Brunejské zátoce oddělily od jádra 1. úderného svazu a odpluly do Manily k zajišťování transportních plaveb, přičemž 23. října celá 16. divize křižníků už podruhé dostala rozkaz připojit se k 2. údernému svazu viceadmirála Šimy. K tomu však nedošlo, neboť ještě téhož dne na Sakondžuovo uskupení zaútočila ponorka BREAM vedená fregatním kapitánem W. Chapplem. Ten nařídil odpálit šest torpéd, a jedno zasáhlo AOBU do pravoboku na úrovni strojního oddělení. Přední strojovna byla rychle zaplavena, a protože voda pronikla i do přilehlých úseků, AOBA ztratil chod a zpět do Manily k opravám v tamějším arsenálu jej musely odtáhnout doprovodné lodě.
Bitva na Sibuyanském moři
Střední svaz navzdory citelným ztrátám pokračoval v plavbě, takže 22. října obeplul ze severu Palewan, načež se protáhl Mindorským průlivem, kde jej zaznamenala ponorka GUITARRO, ale protože se nedostala do útočné pozice fregatní kapitán Haskins pouze informoval velitelství, aniž by nepřítele napadl. Poté Kurita ráno 24. listopadu zamířil do Tablaského průlivu oddělujícímu ostrovy Mindoro a Tablas kudy vedla trasa na Sibuyanské moře. Severní přístupy k Leyte krylo Halseyho 3. loďstvo, jehož velitel ráno 22. října vyslal uskupení 38.1 viceadmirála Johna McCaina k atolu Ulithi, kde mělo doplnit pohonné hmoty a zásoby zatímco by si posádky odpočinuly po dlouhém pobytu na moři. K Ulithi se měl 23. října ze stejných důvodů vydat i svaz 38.4, ale na základě hlášení z ponorky DARTER se jej Halsey rozhodl ponechat u jádra 38. operačního svazu, načež vyslal do vzduchu průzkumné stroje a vyčkával jak se situace vyvine. Prozatím si nepřipouštěl možnost, že by se velení Spojeného loďstva pokusilo napadnout předmostí u Leyte, ale když letecký průzkum později zachytil i Nišimurovo uskupení, správně odhadl, že jejich úkolem je úžinami San Bernardino a Surigao proniknout k Leyte a začal jednat. Nejraději by se jim s celým loďstvem vydal vstříc, ale protože velitel Tichooceánské flotily trval na dodržení instrukcí, podle nichž bylo Halseyho prvořadou povinností zajištění vyloďovacích pláží, musel zůstat na Filipínském moři.
Ráno 24. listopadu zastihlo 38. operační svaz rozdělený na čtyři samostatná uskupení vzdálená od sebe stovky mil. Nejseverněji operovala formace 38.3 kontradmirála Fredericka Shermana držící se na dohled ostrova Pollilo. O 140 mil jižněji křižoval operační svaz 38.2 kontradmirála Geralda Bogana střežící východní ústí průlivu San Bernardino, zatímco uskupení 38.4 kontradmirála Ralpha Davisona se pohybovalo o dalších 120 mil jižněji u zátoky Leyte. Dodejme, že formálně velel 38. operačnímu svazu viceadmirál Marc Mitscher, jehož pravomoci si však bezohledně uzurpoval velitel 3. loďstva, takže se na druhou kolej odstavený Mitscher na útocích na Kuritovo Střední uskupení prakticky nepodílel.
38. operační svaz představoval impozantní sílu, neboť mj. zahrnoval 9 těžkých a 8 lehkých letadlových lodí a 6 lodí bitevních. S výjimkou mnoha boji otřískané ENTERPRISE patřily všechny těžké letadlové lodě k výtečné třídě ESSEX, takže disponovaly silnou údernou složkou (až 100 letadel), vysokou rychlostí a velkou doplavbou. Moderní byly i lehké nosiče letadel třídy INDEPENDENCE vzniklé konverzí těsně před válkou založených křižníků, takže měly odolnou konstrukci a i jejich letecký park složený ze stíhaček a torpédových bombardérů se jevil dostatečný k plnění většiny úkolů. Povznášející byl i pohled na zánovní bitevní lodě, což byla monstra chráněná krunýři z té nejlepší oceli, ale přesto dosahující značné rychlosti, a nesoucí 9 děl ráže 406 mm, jejichž palba díky moderním zaměřovacím systémům a dělostřeleckým radarům dosahovala nevídané přesnosti. Snad proto Američané včetně admirála Halseyho získali dojem, že proti této síle nemohou Japonci postavit nic co by mělo šanci obstát, takže nabyli pocitu vlastní neohroženosti, odkud již zbýval pouhý pověstný krůček k lehkomyslnosti a podcenění protivníka.
Protože do vzduchu vyslané průzkumné letouny zaznamenaly tři japonské formace mířící k průlivům San Bernardino a Surigao, rozhodl se Halsey povolat McCaina zpět k jádru 3. loďstva, ale protože toho od ostrova Samar dělilo 625 mil a musel nejprve doplnit palivo z cisternových lodí, nemohl do boje zasáhnout dříve než následujícího dne. To znamenalo citelné oslabení neboť operační svaz 38.1 zahrnoval těžké letadlové lodě WASP, HORNET a HANCOCK (celkem 280 letadel), lehké letadlové lodě MONTEREY a COWPENS (67 letadel) doplněné 3 těžkými křižníky a 21 torpédoborci, a když k tomu připočteme ještě absenci těžké letadlové lodě BUNKER HILL, která 23. října také zamířila k Ulithi, zjistíme že Halsey 3. loďstvo těsně před největší námořní bitvou všech dob netakticky oslabil o čtyři těžké a dvě lehké letadlové lodě.
Toho dne tedy alespoň povolal blíže k průlivu San Bernardino zbývající svazy, aby své síly před očekávanou leteckou bitvou pokud možno zkoncentroval na jednom místě a usnadnil koordinaci leteckých úderů. Sebevědomého admirála však neustále zaměstnávala nepřítomnost japonských letadlových lodí, neboť podle dosavadních zkušeností bylo nemyslitelné, aby nepřítel podnikl operaci takového rozsahu a nezakomponoval do ní i nosiče letadel. Shodou okolností však Severní svaz v uplynulých dnech jako jediný unikl odhalení, což znervózňovalo nejenom Halseyho nýbrž i Ózawu, jehož úkolem bylo vylákat 3. loďstvo daleko na sever, což nebylo možné bez zjištění jeho polohy Američany.
I když Halsey nemohl počítat s McCainovou podporou, přesto ke splnění zadaných úkolů disponoval dostatkem sil. Operační svaz 38.2, jehož součástí byla i jeho vlajková loď NEW JERSEY, po dočasném oddělení BUNKER HILLU (89 letadel) zahrnoval těžkou letadlovou loď INTREPID (90 letadel), lehké letadlové lodě CABOT a INDEPENDENCE (57 letadel) podporované bitevními loděmi NEW JERSEY a IOWA, 3 lehkými křižníky a 18 torpédoborci. Operační svaz 38.3 čítal těžké letadlové lodě ESSEX a LEXINGTON (186 letounů), lehké PRINCETON a LANGLEY (68 strojů) zajišťované obrněnci MASSACHUSETTS a SOUTH DAKOTA, 4 lehkými křižníky a 9 torpédoborci. Konečně uskupení 38.4 disponovalo těžkými letadlovými loděmi ENTERPRISE a FRANKLIN (181 letadel), lehkými SAN JACINTO a BELLEAU WOOD (66 strojů), podporovanými bitevními loděmi ALABAMA a WASHINGTON, 2 těžkými křižníky a 16 torpédoborci.
Halsey rozhodně nehodlal nechat své piloty zahálet, takže se v 8:37 chopil mikrofonu a radiofonem svým podřízeným vydal lakonický rozkaz: „Zaútočit! Opakuji zaútočit! Hodně štěstí!“ Následně z nejbližších letadlových lodí INTREPID a CABOT odstartovala první útočná vlna tvořená 44 stíhačkami, střemhlavými a torpédovými bombardéry určenými k úderu na Střední svaz, přičemž ovšem Halsey ani jeho podřízení netušili, že i k 38. operačnímu svazu se blíží nepřátelské bombardéry a že toho dne budou jako první krvácet američtí námořníci.
Zkáza Princetonu
Základ japonských námořích leteckých sil nasazených při operaci „Šó-Gó“ představovalo 1. a 2. vzdušné loďstvo, v jejichž čele stáli viceadmirálové Takidžiró Óniši a Šigeru Fukedome. Celkem po nedávných katastrofálních ztrátách ještě 20. října čítaly japonské námořní síly na Filipínách pouze kolem stovky použitelných letadel, ale do 22. října Fukudome dokázal z Formosy přesunout na zdejší základny 350 strojů, čímž se mu - i přes neustálé spojenecké bombardování - podařilo počty japonských letadel na Filipínách zdvojnásobit. To stále nebyla síla schopná narušit spojeneckou vyloďovací mašinerii u Leyte, i když Óniši a na Filipíny se přemístivší Fukudome v tomto směru učinili co se dalo, ale výsledky byly zpočátku více než skromné. Už 20. října zasáhlo torpédo vypuštěné z bombardéru Nakadžima B6N2 Tenzan levý bok lehkého křižníku HONOLULU na úrovni 51. žebra, načež zahynulo 60 mužů. Došlo k zaplavení magacínu a strojního oddělení, stejně jako k silnému levobočnímu náklonu, ale loď se podařilo zachránit.
21. října si všichni příslušníci Královského námořnictva včetně jeho australské odnože připomínají výročí památné bitvy u Trafalgaru, a právě tento den vyhaslo mnoho životů na těžkém křižníku AUSTRALIA. Na loď brzy ráno zaútočila dvojice bombardérů; první svrhl pumu těsně vedle přídě, ale druhý stroj poškozený protiletadlovou palbou narazil do předního stěžně, jenž se následně zřítil na velitelský můstek a dělovou věž „B“, přičemž můstek a přilehlé prostory zachvátil požár. V ohnivém pekle přišlo o život (často trýznivým způsobem) 30 mužů včetně námořního kapitána E. Deschaineuaxe a dalších 64 bylo zraněno. Křižník však neutrpěl vážnější škody a obě poškozené spojenecké lodě 22. října odpluly k provizorním opravám na atol Ulithi. Odtud se HONOLULU přesunul do Norfolku, ale do služby se již do konce války nevrátil, kdežto AUSTRALIA se po spěšné opravě na Espiritu Santo vrátila do služby už 30. listopadu.
Fukudome po poradě s Ónišim dospěl k závěru, že nejlepší způsob jak podpořit Kuritovo uskupení na přístupové trase k průlivu San Bernardino, je útok na 3. loďstvo, jehož část už v noci z 23. na 24. října lokalizoval vzdušný průzkum. Celkem měli Japonci na Luzonu 199 strojů, z nichž většinu tvořily stíhačky, takže bombardérů bylo pouze 73. To bylo na neutralizaci Halseyho svazu zoufale málo, ale japonští viceadmirálové se rozhodli vyslat do vzduchu tři úderné vlny doprovázené stíhači a doufat, že bohové Země vycházejícího slunce na její syny nezanevřeli. Fukudome ještě za tmy poslal své podřízené do vzduchu, ale ti nepřítele nenašli a museli se s nepořízenou vrátit na základny. Velitel 2. vzdušného loďstva je však záhy opět hnal do akce, neboť dostal zprávu a aktuální poloze amerických letadlových lodí, přičemž se hromosvodem jeho zášti stal svaz kontradmirála Shermana.
Na jeho lodě v průběhu dopoledne 24. listopadu postupně zaútočilo několik vln čítajících vždy desítky bombardérů a stíhaček, které pokaždé včas odhalily radiolokátory, načež si s nimi většinou poradila stíhací ochrana či protiletadlové dělostřelectvo, i když řada stíhaček byla pověřena průzkumnými misemi či doprovázela bombardéry útočící na japonské lodě. Znovu docházelo k podobným výjevům jako během památného „velkého střílení krocanů“ v bitvě na Filipínském moři, takže zkušení američtí piloti stíhaček Grumman F6F Hellcat řádili mezi Hirohitovými vypelichanými „mořskými orli“ jako hladoví sokoli v hejnu vrabců a jejich skóre utěšeně narůstalo, zatímco sami přišli jenom o jeden stroj. Za těchto okolností nepřekvapí, že zkušený stíhač fregatní kapitán D. McCampbell z ESSEXU ustanovil devíti sestřely během jednoho vzletu nový světový rekord, za což obdržel Medaili cti, a množství sukcesů si připsali i jeho spolubojovníci včetně McCampbellova „čísla“ poručíka Rushinga, jenž srazil z oblohy půltucet nepřátel.
- Jokosuka.gif (40.43 KiB) Zobrazeno 2040 x
Přesto osamocený střemhlavý bombardér Jokosuka D4Y Suisei využil krátkodobou hustou oblačnost k přiblížení k lehké letadlové lodi PRINCETON. Její velitel námořní kapitán William Buracker dostal předtím od Shermana rozkaz zařadit do plánované druhé útočné vlny osm stíhaček a devět torpédových bombardérů, takže v hangáru stála letka plně vyzbrojených a natankovaných torpédonosných strojů Grumman TBF Avenger, zatímco vedoucí leteckého provozu čekal až se uvolní vzletová paluba zaplněná stíhačkami vracejícími se z bojových misí, jimž technický personál doplňoval palivo a kontroloval jejich stav.
Na poslední chvíli se na vetřelce zaměřila lehká děla z PRINCETONU a doprovodných lodí, ale japonský pilot se prodral přehradnou palbou a v 9:38 uvolnil pumu, která ke zděšení posádky zasáhla loď ve středolodí zhruba 25 m od zadního leteckého výtahu. Japonec se pokusil zmizet v mracích, jež mu poskytly úkryt před zuřivou odvetnou palbou, ale o chvíli později jej sestřelil jeden ze stíhačů z LANGLEY, takže se ze svého úspěchu dlouho neradoval.
PRINCETON se v době zásahu nalézal v pozici 15° a 21´severní šířky a 123° a 31´východní délky a plul 24uzlovou rychlostí. Puma zanechala v letecké palubě toliko malý otvor, takže Buracker pouze informoval kontradmirála Shermana, že čeká na informace o škodách, přičemž optimisticky očekával, že PRINCETON bude po přeplátování otvoru v letové palubě moci pokračovat v plnění zadaných úkolů, a jeho hlavní starostí se stane záchrana muže odmrštěného silou exploze do moře.
Jenomže záhy se začal nejenom z onoho otvoru, ale i ze vzdáleného předního výtahu valit hustý černý dým neklamně signalizující, že v útrobách letadlové lodě řádí ohnivý živel. 250kg puma totiž probila několik podlaží a způsobila požáry v přípravné kuchyňské komoře na třetí palubě a lodní pekárně na druhé palubě, přičemž došlo k velkým ztrátám na životech. Záchranné týmy vedené nadporučíkem Harry Stebbingsem sice dělaly vše co bylo v jejich silách, ale k PRINCETONU se toho dne Fortuna otočila zády, takže jejich práci ztěžovala řada technických problémů. Nejhorší bylo, že si plameny našly cestu i na hangárovou palubu, a protože se nespustilo samočinné hasící zařízení, ve vzduchu plném dusivého kouře visela hrozba, že vzplane i šestice ke vzletu připravených Avengerů.
Nad hořícím PRINCETONEM stále kroužilo 10 letounů s poloprázdnými nádržemi, a protože bylo zřejmé, že jejich mateřská loď není ve stavu, že by je mohla přijmout, Sherman je přesměroval na ESSEX a LEXINGTON. Osazenstvo hangáru bylo spěšně evakuováno, ale práci hasičů pohybujících se v pekelném žáru s nasazenými kyslíkovými maskami komplikoval nedostatečný tlak v rozvodnách vody, takže z ústí hadic často místo proudu vody vytékaly pouze žalostné čůrky, kdežto organizování záchranných prací komplikovaly výpadky komunikačního systému. Navíc osazenstvo zadní strojovny svévolně opustilo pracoviště, takže se zastavily dodávky elektřiny pro čerpadla v zadolodí, což ještě více ztěžovalo hašení požárů. I do dalších strojoven a kotelen vnikal dusivý kouř, ale jejich personál prozatím zůstával na svých místech, takže loď měla dostatek páry k pohybu vlastní silou a držela přidělené místo ve formaci.
Námořní kapitán Buracker však nejprve se Shermanovým souhlasem snížil rychlost na 18 uzlů, aby oslabil proudění vzduchu rozdmýchávajícímu plameny v nitru PRINCETONU jako obrovský kovářský měch, ale protože loď stále plula proti větru, stávaly se podmínky na horní palubě v zadolodí nesnesitelnými, takže nezbylo jiné řešení, než stočit loď po větru, čímž se oddělila od formace, načež ji Sherman jako protiletadlovou a protiponorkovou ochranu přidělil lehký křižník RENO a torpédoborce GATLING, CASSIN YOUNG a IRWIN.
- William Buracker.jpg (14.48 KiB) Zobrazeno 2040 x
Několik stíhaček bylo z preventivních důvodů shozeno přes palubu, ale nejnebezpečnější situace panovala na hangárové palubě kde hořelo šest Avengerů, a třebaže byl systém doplňování paliva místo benzínu naplněn oxidem uhličitým, bylo pouze otázkou času, než vybuchnou podvěšená torpéda. Tento okamžik nastal krátce po 10. hod., kdy PRINCETONEM v rychlém sledu otřáslo několik silných explozí, přičemž sloupec dýmu nad lodí dosáhl výšky stovek metrů, a když se konečně rozplynul, bylo zřejmé, že situace je opravdu vážná. Výbuchy nejenom rozervaly stěny hangáru, ale zdeformovaly i letovou palubu v prostoru mezi výtahy, přičemž plošina předního výtahu byla vymrštěna do vzduchu, zatímco u zadního se převrátila jako (Hoyt): „když kuchař obrátí palačinku.“
O síle exploze výmluvně svědčí i skutečnost, že vyrvané lodní žebro dopadlo na můstek kde smrtelně zranilo pozorovatele a ocelový nosník dlouhý 3 m můstkem prolétl a zarazil se do palubního jeřábu. A jako by těch pohrom nebylo málo, v přední strojovně stoupla teplota natolik, že hlavní strojník nařídil zajistit stroje a poté vyvedl své podřízené na palubu, což znamenalo, že je pouze otázkou času, kdy se zastaví lodní vrtule.
Vzhledem ke kritické situaci není divu, že se kapitán Buracker rozhodl evakuovat většinu posádky a ponechat na lodi pouze 240 mužů bojujících se stále sílícími požáry, což se snadněji řeklo než vykonalo. Ze zadolodí odříznutému zběsile tančícími plameny od zbytku PRINCETONU, se pokoušely seskočit do moře či sestoupit až k hladině stovky mužů. Když se však torpédoborec IRWIN přiblížit natolik, aby jim usnadnil opouštění lodě, neklidný Pacifik si s ním krutě zalaškoval, takže fregatní kapitán D. Miller po několika nárazech o levobok nevydržel pohled na poničené nástavby a rozhodl se zůstat ve vzdálenosti asi 10 m od PRINCETONU. Proto museli muži opouštějící loď nejprve skočit do moře, doplavat k některému z torpédoborců a vyšplhat na jeho palubu po shozených lanech či sítích, což se vzhledem ke vzdutému moři ukázalo jako složitý úkol.
Přesto evakuace pokračovala uspokojivým tempem, a protože kontradmirál Sherman po zaznamenání oněch hrozivých explozí poslal PRINCETONU na pomoc i lehký křižník BIRMINGHAM a torpédoborec MORRISON, vypadalo to, že se cennou jednotku podaří zachránit. Řízení operace se ujal námořní kapitán T. Inglis z BIRMINGHAMU. Ten na PRINCETON převelel dobrovolníky vedené poručíkem A. Reedem, a protože hasiči nyní mohli využívat výkonný protipožární systém BIRMINGHAMU a dalších lodí, zdálo se že navzdory tomu, že BIRMINGHAM a MORRISON utrpěly při kontaktu s trupem PRINCETONU citelné škody, bude tento příběh završen „happy endem“.
Buracker již dokonce zažádal o návrat strojního mužstva, neboť věřil, že během půl hodiny bude i oheň na hangárové palubě konečně zdolán a loď poté bude mít dostatek páry k pohybu vlastní silou. Jenomže po 13. hod. se na obrazovkách radiolokátorů objevily stíhačky a bombardéry startující z letadlových lodí Ózawowa Severního svazu, načež se doprovodné křižníky i torpédoborce od PRINCETONU odpoutaly a zaujaly obranné pozice. I když japonský nálet rozprášili američtí stíhači, v mezidobí kdy velitelé ostatních lodí nechali hašení požárů na posádce PRINCETONU, plameny v jeho podpalubí opět zesílily a nyní bezprostředně ohrožovaly skladiště pum a torpéd. Protože se stále nepodařilo zprovoznit lodní strojovny, Buracker požádal doprovodné křižníky o natažení vlečného lana, aby bylo možné loď odtáhnout na bezpečnější místo.
Námořní kapitán Inglis rozhodl, že se tohoto náročného úkolu ujme osobně, takže se jeho křižník přiblížil k PRINCETONU, aby pomohl s hašením a poté vzal nehybnou loď do vleku, zatímco torpédoborce se věnovaly lovení trosečníků. Jenomže v 15:23 plameny pronikly do skladiště torpéd a PRINCETONEM otřásla další exploze, která nejenže učinila z tohoto příběhu baladu se špatným koncem, ale stala se osudnou i pro mnoho členů posádky BIRMINGHAMU. „Vzduch kolem obou lodí byl plný trosek, jejichž rozměry sahaly od drobných nečistot až ke kusům vážícím půl tuny.“ Píše Hoyte. „Sloup dýmu vystoupal až do výšky 600 metů a ze zdola jej olizovaly plameny. Ohromný kus zádi se prostě utrhl a spadl do vody.“
Na křižník se snesl ocelový déšť, jenž poškodil palubu i nástavby a vmžiku zabil mnoho námořníků včetně prvního důstojníka a dalším způsobil děsivá zranění, se kterými si lodní lékař a jeho pomocníci nevěděli rady, přičemž zahynula i řada námořníků do poslední chvíle bojujících s plameny pustošícími PRINCETON. Protože zle zřízený BIRMINGHAM nemohl v záchranných pracech pokračovat, a RENO měl poškozené vlečné zařízení, námořní kapitán Buracker se s těžkým srdcem rozhodl letadlovou loď vyklidit, neboť bylo pouze otázkou času, než plameny proniknou i do hlavních muničních skladů a tanků s leteckým benzínem. Torpédoborce převzaly poslední přeživší ze statečné posádky, přičemž velitel v 16:38 jako poslední opustil svěřenou loď, když se osobně přesvědčil, že na PRINCETONU už není živá duše.
Zraněný námořní kapitán Inglis předal velení pošramoceného soulodí veliteli RENA námořnímu kapitánovi Alexanderovi, zatímco velitelských povinností na BIRMINGHAMU se ujal fregatní kapitán W. Folk. Alexander poslal Shermanovi doporučení PRINCETON potopit a ten je předal veliteli 38. operačního svazu viceadmirálovi Mitscherovi, na němž spočinula odpovědnost vyřknout nad PRINCETONEM konečný ortel. Rozhodnutí se nerodilo snadno, neboť od bitvy u ostrovů Santa Cruz nepřišli Američané o žádnou rychlou letadlovou loď, ale nyní Mitscher a jeho náčelník štábu došli k názoru, že nezbývá jiné řešení a kázali PRINCETON potopit. K Leyte se totiž z několika směrů blížily silné nepřátelské svazy, a jelikož se ochromená loď nalézala pouhých 125 mil od manilských letišť, a dalo se očekávat i připlutí japonských ponorek, jevilo se rozhodnutí PRINCETON potopit jako logické řešení.
Alexander pověřil nevděčným úkolem IRWIN, jehož systém zaměřování torpéd pravděpodobně poškodily nárazy o bok PRINCETONU, takže ze šesti vypuštěných „rybek“ zasáhla jediná, přičemž dvě opsaly kruh a následně ohrozily samotný IRWIN. Dělostřelci se pokusili selhání torpédometčíků napravit, ale byť na lodi založili další požáry, PRINCETON se stále držel na hladině. Jeho zničení se nakonec ujal RENO, načež se letadlová loď po zásazích dalšími dvěma torpédy v 17:50 konečně potopila v poloze 15° a 12´ severní šířky a 123° 36´ východní délky.
Vzhledem k sérii výbuchů, které PRINCETON onoho osudového dne postihly, byly lidské ztráty mezi posádkou překvapivě nízké, neboť zahynulo či bylo prohlášeno za nezvěstné „jenom“ 108 mužů a počet zraněných dosáhl 190 osob. Nepoměrně větší žně slavila Smrtka na BIRMINGHAMU kde zemřelo či bylo prohlášeno za nezvěstné 241 mužů a dalších 412 utrpělo zranění. Viceadmirál Mitscher následně poslal poškozené jednotky BIRMINGHAM, MORRISON a IRWIN společně s torpédoborcem GATLING na Ulithi, kde měly provést opravy a vyložit raněné, zatímco ostatní lodě se připojily k jádru Shermanova svazu.
Předchozí a následující díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?t=9978
viewtopic.php?t=9994
viewtopic.php?t=10007
viewtopic.php?t=10027
viewtopic.php?t=10045
viewtopic.php?t=10063
viewtopic.php?t=10075
viewtopic.php?t=10096
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
MacDonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
MacDonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
