Bitva u Leyte (3)
Odveta za Princeton
Třebaže potopení PRINCETONU, a na něj navazující poškození několika dalších spojeneckých válečných lodí, vzhledem k vzájemnému poměru leteckých sil představovalo nepochybný japonský sukces, než se onoho 24. října krvavě zbarvené slunce dotklo hladiny Tichého oceánu, utrpěli synové Nipponu podstatně bolestivější ztrátu. Jak víme, kontradmirál Bogan vyslal v 8:53 k úderu na Kuritův svaz první útočnou vlnu. Velel jí fregatní kapitán W. Ellis a sestávala z 13 torpédonosných bombardérů Grumman TBF Avenger, tuctu střemhlavých bombardérů Curtiss SB2C Helldiver zajišťovaných 19 stíhačkami Grumman F6F Hellcat. Odveta za Princeton
Kurita s leteckými útoky najisto počítal, takže jakmile hlídky v 8:10 nahlásily americký průzkumný letoun nařídil zvýšit rychlost na 24 uzlů a vytvořit dvě formace pro odrážení vzdušných ataků, přičemž jejich jádro tvořily bitevní lodě, zatímco křižníky a torpédoborce kolem nich vytvářely ochranný prstenec. JAMATO s MUSAŠI a NAGATO zaštítily MJÓKÓ, ČÓKAJ, HAGURO, NOŠIRO a sedm torpédoborců, kdežto KONGÓ s HARUNOU chránily KUMANO, TONE, SUZUJA, ČIKUMA, JAHAGI a šest torpédoborců.
Mezi nevyspalými posádkami panovala nervozita, kterou ještě zvyšovaly falešné protiponorkové poplachy. Kolem 10. hod. zaznamenaly radary rychle se blížící velkou vzdušnou formaci, a v 10:25 již bylo možné útočníky spatřit pouhým okem. Fregatní kapitán Ellis mající výhodu ptačí perspektivy zahlédl nepřítele už o pět minut dříve, přičemž jeho pozornost okamžitě upoutaly JAMATO a MUSAŠI, vedle jejichž majestátních trupů ostatní lodě vypadaly jako zmenšené makety. Ellis se rozhodl většinu bombardérů soustředit na tyto ocelové olbřímy, ale část Avengerů z INTREPIDU vyčlenil k napadení MJÓKÓ.
Největší pozornosti spojeneckých aviatiků se těšil MUSAŠI, jemuž velel Tošihara Inoguči teprve nedávno povýšený na kontradmirála. Ten se jakožto dělostřelecký odborník rozhodl proti útočníkům nepoužít primární artilerii ráže 457 mm. Domníval se totiž, že speciálně k tomuto účelu vyvinuté tříštivé projektily „sanšiky dan“ (typ 3) by mohly poškodit dělové hlavně, což by snížilo bojové schopnosti jeho lodě před očekávanou námořní bitvou. Jiní velitelé však takové zábrany neměli, tudíž hlavně lodních děl s hromových rachotem opouštěly těžké projektily ráže 356 až 457 mm, a útočníky si vzaly na mušku i obsluhy sekundárního dělostřelectva a 25mm automatů.
Protože bitevní lodě třídy JAMATO nesly každá asi 150 protiletadlových zbraní, zatímco ostatní obrněnce kolem 130, těžké křižníky zhruba 100 kusů a i každý torpédoborec mohl k nebi obrátit 30-40 hlavní, 1. úderný svaz nad sebou vytvořil impozantní a na první pohled neproniknutelnou stěnu oceli. Její účinnost však závisela na dodržování bojové sestavy, takže ve chvíli kdy se lodě vyhýbaly torpédovým útokům ochranná clona zeslábla, k čemuž svým dílem přispívali i piloti Hellcatů pálící po stanovištích protiletadlových děl z palubních zbraní.
Přesto museli spojenečtí piloti při zdolávání této ohnivé zástěny prokázat značnou odvahu, což na japonské námořníky vychovávané v přesvědčení o morální nadřazenosti rasy Jamato nad potomky evropských kramářů učinilo patřičný dojem. Rovnou prozraďme, že navzdory obrovské spotřebě munice se japonská palbu ukázala jako neefektivní, takže během prvního útoku byla sestřelena pouze jedna stíhačka, přičemž dva další Avengery byly poškozené natolik, že nouzově přistály na hladině, a vážnější ztráty Američané neutrpěli ani během dalších útoků.
Jelikož se torpédové i střemhlavé bombardéry soustředily především na z jejich pohledu bližší MUSAŠI, je logické že inkasovala i nejvíce zásahů. Jako první napadly obrněnec Helldivery z INTREPIDU, ale blízké dopady pum, ani jeden přímý zásah, nezpůsobili větší škody. 227kg puma totiž nedokázala probít střešní pancíř na dělové věži č. 1 v předolodí a exploze podél lodních boků sice narušily obšívku v oblasti 20. žebra, ale nepatrné zaplavení nemohlo ohrozit bojeschopnost mastodonta této velikosti.
O něco lépe si vedly torpédonosné Avengery používající taktiku „kladiva a kovadliny“ spočívající v koordinovaných útocích ze dvou stran, takže přinejmenším jedno torpédo našlo cíl a další dvě podplula pod kýlem MUSAŠI. Exploze jeho 272kg hlavice rozervala pravý bok poblíž velitelského můstku, a protože byla narušena protitorpédová přepážka, do dvou kotelen se nahrnulo 3000 tun vody což přivodilo 5° náklon. Dalšímu pronikání vody se však podařilo zabránit a havarijní čety částečným odčerpáním vody a zaplavením protilehlých úseků snížily náklon na zanedbatelný 1°, takže jedinou vážnější mrzutost představovalo poškození zaměřovacího systému.
Horké chvíle prožívala i posádka JAMATO, ale Kuritova vlajková loď se vyhnula jak pumám svrženými střemhlavými bombardéry z INTREPIDU, tak torpédům vypuštěných Avengery z CABOTU, takže jediné utrpěné šrámy přivodily kulometné střely z Hellcatů. Zdálo se, že bitevní lodě této třídy jsou zkrátka příliš velké a dobře pancéřované, aby je mohly vážně ohrozit letecké útoky a nimbus nepotopitelnosti, kterým je obestřela japonská propaganda, má racionální jádro.
To ovšem neplatilo o těžkých křižnících, které už od proplouvání Palawanskou úžinou pronásledovala nehorázná smůla. Na MJÓKÓ sice zaútočily pouze dva Avengery, ale přesto jeden „smrtonosný doutník“ zasáhl křižník na úrovni strojovny č. 4, načež voda zaplavila i prostor s generátory vyrábějícími elektřinu. Proto byly vyřazeny dva pravoboční hřídele a rychlost poklesla na 15 uzlů, takže jej Kurita poslal do Coronské zátoky, kde posádka doplnila palivo a po nejnutnějších opravách MJÓKÓ v doprovodu torpédoborce KIŠINAMI a minolovky W 34 odplul do Bruneje a následně do Singapuru kde shodil kotvu 3. listopadu.
S výjimkou MJÓKÓ tedy Střední svaz přestál první letecký útok bez vážnějších škod, takže vplul na Sibuyanské moře a zdánlivě neohroženě směřoval k úžině San Bernardino, ale tou dobou už nad vodními pláněmi burácely motory dalších 35 strojů startujících ze stejných nosičů jako první útočná vlna. Tentokráte se jednalo o 12 Helldiverů a 9 Avengerů doprovázených 14 Hellcaty. Kurita sice už ráno poslal velitelům námořního letectva na Luzonu žádost o vzdušné krytí, kterou později ještě několikrát zopakoval, ale bez viditelného výsledku, takže když se krátce po poledni na obloze ukázaly další spojenecké letouny, jeho lodě jim opět čelily bez stíhací ochrany.
Během tohoto útoku již Inoguči souhlasil s použitím dělostřeleckých granátů typu 3, které sice vytvořily navenek imponující podívanou, ale nezničily žádné letadlo. Navíc se potvrdily jeho obavy a přední dělová věž byla vyřazena kvůli poruše ovládacího mechanizmu zapříčiněné předčasnou iniciací granátu v prostředním kanónu. Ostatní věže však pokračovaly v palbě, pročež MUSAŠI vyslala na nepřítele celkem 54 projektilů ráže 457 mm, ale bez hmatatelného výsledku.
Tentokrát se všechny bombardéry soustředily na MUSAŠI, přičemž spojenečtí aviatici vyvinuli mimořádné úsilí, aby zviklali víru posádky v její nepotopitelnost. Střemhlavé bombardéry z INTREPIDU si připsaly pět blízkých dopadů, které v některých případech narušily obšívku, a dva přímé zásahy. První puma prorazila dvě paluby v předolodí v oblasti 15. žebra, ale protože zasáhla loď pod poměrně ostrým úhlem a trup byl v této části silně zaoblen, prošla lodním bokem a zmizela v hlubinách, aniž by vybuchla. Škody tedy byly zanedbatelné, což již nelze konstatovat a druhé pumě. Ta zasáhla levou část nástaveb, načež penetrovala dvě paluby a explodovala v ubytovně posádky. Vmžiku vyšlehly plameny a než je stačila požární družstva zlikvidovat, pronikl oheň do strojovny č. 2 a dvou kotelen, takže v důsledku porušení parovodu a dusivého dýmu byla tato strojovna i kotelna č. 10 evakuovány. Následně došlo k zastavení jednoho hřídele, ale strojníci tento výpadek kompenzovali zvýšením otáček zbývajících tří hřídelí, takže loď dokázala udržet původní rychlost.
I během druhého náletu napáchaly podstatně větší škody torpédonosné bombardéry. Devět Avengerů z INTREPIDU sevřelo MUSAŠI jako do obřího louskáčku a nyní už její boční pancíře neodolaly. Do levoboku ve středolodí narazila možná až tři torpéda, i když s jistotou je potvrzen pouze zásah na úrovní 143. žebra, jenž zapříčinil zaplavení ve strojním úseku a oddělení hydrauliky, takže přes 2500 tun těžké dělové věže přešly na záložní ovládací systém. Údajně obrněnec zasáhla ještě další dvě torpéda na úrovní dělové věže č. 2 a 110. žebra, jenomže v prvním případě nedošlo v udávaném prostoru k žádnému průrazu trupu a ve druhém sice voda vnikla do strojovny č. 4, ale to mohl způsobit výbuch prvního torpéda, takže se nad těmito americkými úspěchy vznáší pomyslný otazník.
Buď jak buď, MUSAŠI se znovu naklonila (tentokráte 5° na levobok), načež jí posádka opět téměř napřímila zaplavením několika oddílů na protilehlém boku, což však mělo za následek, že v předolodí už bylo tolik vody, že se příď oproti normálu zanořila o 2 m. „Příďová vlna MUSAŠI najednou vypadala jako gigantický vodopád, oblouk vody, který se rozstřikoval nahoru a do stran.“ Píše Thomas. „Velitelé to ještě v tomto okamžiku netušili, ale sledovali krev plynoucí z Achillovy paty plavidla. Superbitevní lodě byly jako citadely, lemované silnými ocelovými pancíři. Ale toto mohutné pancéřování končilo na úrovni těsně před přední dělovou věží, což znamenalo, že zbývající část přídě vyzdobené pyšnou císařskou chryzantémou je zranitelná americkými torpédy. Na MUSAŠI byly ocelové pláty přídě pozohýbány silou explozí a vytvářely tak zrádnou příďovou vlnu. Do předních sekcí MUSAŠI pomalu proudila voda.“
V Kuritově štábu už nyní zaznívaly hlasy, že by měl změnit kurs a odplout za hranici dosahu nepřátelských strojů alespoň do doby, než letadlové lodě odláká Severní svaz či se o ně postarají bombardéry z filipínských letišť. S tím velitel 1. úderného svazu prozatím nesouhlasil, ale poslal na velitelství Spojeného loďstva zprávu o vzdušných útocích i s žádostí o provedených opatřeních k eliminaci této hrozby, na kterou nedostal žádnou odpověď.
Viceadmirál Fukudome totiž dospěl k závěru, že nejlepší způsob jak Kuritu podpořit je eliminace nepřátelských letadlových lodí, takže k ochraně Středního svazu během 24. října vyčlenil pouze hrstku letounů, jež Kurita ani nepostřehl. Konkrétně se jednalo o deset stíhaček, z nichž jejich americké protějšky čtyři sestřelily, zatímco piloti ostatních na beznadějný úkol rezignovali a raději se vrátili na základnu.
Brzy se ukázalo, že MUSAŠI nedokáže udržet větší rychlost než 22 uzlů, takže Kurita zpomalil, a s obavami sledoval jasné nebe, na němž se měly brzy ukázat další nepřátelské bombardéry, které do akce vyslal kontradmirál Sherman. Z LEXINGTONU a ESSEXU pod velením fregatního kapitána H. Winterse odstartovalo 32 torpédových a 20 střemhlavých bombardérů doprovázených 16 stíhačkami nesoucími 226kg pumy, což znamená, že Japonci měli čelit zatím nejtěžšímu ataku, třebaže se část strojů kvůli špatnému počasí oddělila od jádra formace. Ačkoliv japonské letouny z pozemních základen během ranních útoků vyřadily pouze PRINCETON, důsledky této události otupily i ostří amerického úderu, neboť Helldivery z LEXINGTONU nesly pouze lehčí typ pum, protože jeho velitel nechtěl riskovat přezbrojení těžšími bombami pod hrozbou dalších náletů.
Jakmile se na obrazovkách radiolokátorů rozzářily jasné body signalizující další letecký útok, nechal Kurita zvýšit rychlost na 24 uzlů, a třebaže jí záhy snížil o dva uzle, MUSAŠI začala zaostávat. Nad japonskou formací se opět zvedla protiletadlová zástěna z ohně a oceli, přičemž velitelé jednotlivých plavidel naplno využívali jejich manévrovacích schopností, aby unikli smrtelné hrozbě. V čase 13:31 až 13:50 se nad Středním svazem dvakrát přehnala bouře v podobě deště svržených pum a vypuštěných torpéd, která jej notně pošramotila. Útočníci se opět soustředili především na MUSAŠI, ale svůj díl ze štědré nadílky dostaly i jiné lodě včetně JAMATO.
Na MUSAŠI nejprve střepiny z explozí pum poblíž lodních boků poškodily jeřáb sloužící k obsluze palubních hydroplánů a zařádily mezi obsluhami protiletadlových automatů, ale vážnější škody opět nenapáchaly. Po prvním náletu sevřel obrněnec z obou stran do spárů půltucet Avengerů, jejichž osádky si připsaly přinejmenším tři zásahy. První „rybka“ vybuchla na levoboku poblíž předních dělových věží, načež narušila řadu palivových nádrží a několik vodotěsných přepážek, následkem čehož se spousta zraněných hospitalizovaných v přední ošetřovně udusila jedovatými zplodinami. Další torpédo si našlo prostor 70. žebra na pravoboku, kde došlo k rozsáhlým záplavám ve skladovacích prostorech, načež třetí vybuchlo na úrovni 136. žebra a přivodilo záplavu oddělení hydrauliky.
O něco později se MUSAŠI stala cílem střemhlavých bombardérů, které sice dosáhly čtyř zásahů, ale škody nebyly vážnějšího charakteru. Ano, první tři pumy v předolodí prorazily několik palub a následné výbuchy poškodily ubytovací prostory a palivové nádrže, kdežto čtvrtá se roztrhla na horní palubě poblíž komínu a zničila několik 25mm kanónů a pobila jejich obsluhy. Havarijní čety i potřetí vyrovnaly náklon na nicotný 1°, ale protože téměř všechny prostory v předolodí už byly plné vody, přetížená příď se nyní oproti běžnému stavu zanořila o 4 m, a došlo k poklesu rychlosti nejprve na 16 a posléze na 12 uzlů. Pokud akceptujeme Thomasův příměr o unikající krvi můžeme konstatovat, že ocelová obluda postupně slábla úměrně tomu jak z ní z početných ran pryštila životodárná tekutina, třebaže pod mocným krunýřem stále tepalo její nezdolné srdce a tesáky i drápy byly stále ostré jako nabroušená katana. MUSAŠI si navzdory zásahům, jejichž součet by patrně ochromil každou spojeneckou bitevní loď, zachovala bojeschopnost. Přesto znepokojený Kurita k její ochraně přidělil těžký křižník TONE a torpédoborce ŠIMAKAZE a KIJOŠIMO.
Ve 13:50 utrpěla první ránu i JAMATO, kterou Helldiver z ESSEXU zasáhl nejméně jednou 454kg protipancéřovou pumou v předolodí poblíž čelní dělové věže, ale i když došlo k poškození obšívky, škody nebyly vážné. Totéž lze konstatovat o lehkém křižníku JAHAGI napadeném několika střemhlavými bombardéry z ESSEXU, jejichž pumy prorazily lodní bok a založily menší požár, přičemž došlo k dočasnému snížení rychlosti na 22 uzlů.
Američtí admirálové však nedopřáli posádkám 1. úderného svazu pokoje. Proto těsně před 13. hod. opustil palubu ESSEXU tucet dalších střemhlavých bombardérů doprovázených osmi stíhačkami s 226kg pumami v podvěsech, přičemž asi po 1,5 hodinovém letu spatřili jejich piloti nepřítele a odhodlaně se vnořili do clony protiletadlové palby. Kupodivu ignorovali poškozenou MUSAŠI, ale o to větší pozornost věnovali Kuritově vlajkové lodi.
První protipancéřová puma svržená nadporučíkem N. Fellnerem probila příď v prostoru lodních kotev, načež prorazila levý bok a následná exploze vyrvala v obšívce otvory o velikosti 0,5, respektive 2,2 metrů čtverečních, takže došlo k menšímu zaplavení v předolodí. Další dvě bomby nedokázaly penetrovat pancíř dělové věže č. 1, avšak čtvrtá pronikla hluboko do nitra trupu a rozervala lodní bok nad čarou ponoru. Poslední puma se dostala až do prostorů sloužících k ubytování námořníků, ale ani ona nenapáchala vážnější škody, a totéž platí o sestřeleném Hellcatu, jenž se zřítil na palubu z zadolodí. Přesto však tato poškození nezůstala bez následků, neboť do podpalubí se nahrnulo 3000 tun vody, takže došlo k 5° náklonu na levobok, jenž však rychle vyrovnala dobře vycvičená havarijní družstva zaplavením protilehlých úseků, třebaže příď JAMATO se oproti normálu ponořila o 80 cm. Citadela ve středolodí kryjící životně důležité lodní části však unikla vážným poškozením a tři strojovny a většina kotelen zůstávaly v provozu, takže loď nepřišla o dodávky energie a neztratila schopnost pohybu vlastní silou.
Sotva se synové Nipponu vzpamatovali z následků čtvrtého útoku, zachytily radary pátou vlnu tvořenou 21 Helldivery, 19 Avengery a 28 Hellcaty z ENTERPRISE a FRANKLINU. Kurita mezitím usoudil, že MUSAŠI kvůli ztrátě rychlosti a vyčerpání téměř veškerých vztlakových rezerv představuje zbytečnou přítěž, takže poslal kulhajícího obra v doprovodu jednotek TONE, ŠIMAKAZE a KIJOŠIMA na základnu v Coronské zátoce.
V 15:15 se na MUSAŠI vrhly střemhlavé i torpédové bombardéry z ENTERPRISE, zatímco stíhači odháněli palbou z kulometů obsluhy protiletadlových zbraní na doprovodných lodích, načež je následovali kolegové z FRANKLINU. Tisíci tunami vody přetížený ocelový gigant už manévroval pouze s obtížemi, a jelikož byla řada automatů vyřazena z boje, představoval poměrně snadný, byť zdaleka ne bezbranný, cíl neboť v průběhu tohoto náletu jeho kanonýři srazili z oblohy dva Avengery a další tři poškodili.
Odrazit tolik útočníků však nebylo v lidských silách, takže těžce zkoušená loď se nejprve musela vypořádat s následky útoků Helldiverů z ENTERPRISE, které dosáhly čtyř úspěchů. První tři pumy explodovaly v už beztak zdemolovaném předolodí, kde poškrábaly pancíř čelní věže, ale zároveň zdevastovaly řadu zdejších prostorů, ve kterých zahynulo mnoho příslušníků havarijních týmů, což negativně ovlivnilo schopnosti posádky eliminovat následky dalších poškození. Svým dílem ke zkáze obrněnce přispěly i Avengery z ENTERPRISE, jenž podle svědectví pilotů dosáhly tří sukcesů. První dvě torpéda explodovala tradičně v předolodí, kdežto poslední si našlo pravý bok na úrovni lodního komínu, načež voda vnikla do další strojovny.
Část bombardérů z FRANKLINU se zaměřila na jednotky doprovázející MUSAŠI a na bitevní loď NAGATO. Tři pumy dopadly těsně u boků obrněnce, z nichž stojí za pozornost, pouze exploze v předolodí, která protrhla obšívku. Další dvě pumy už našly cíl. První vyřadila dvě kasematní sekundární děla a poškodila jedno 127mm dělo a tři malorážní zbraně, přičemž poškození ventilátorů do strojovny č. 1 přivodilo dočasné snížení rychlosti na 24 uzlů. Druhá puma poškodila ubytovací prostory posádky a radiostanici, takže NAGATO po určitý čas zůstala bez možnosti rádiového spojení, ale škody nebyly vážné. O život však přišlo 56 mužů a dalších 106 muselo vyhledat lékaře kvůli utrpěným zraněním. Škodám neunikl ani těžký křižník TONE, na němž vypuklo několik požárů a jedna puma penetrovala horní palubu nad kotelnou č. 2, ale naštěstí pro posádku jí zastavila pancéřová paluba, aniž by vybuchla, takže křižník si zachoval plnou bojeschopnost.
Primárním cílem aviatiků z FRANKLINU však zůstávala MUSAŠI, na kterou se soustředily i stroje další útočné vlny z INTREPIDU a CABOTU, které jí napadly takřka souběžně s kolegy z FRANKLINU, takže nelze spolehlivě oddělit jejich úspěchy. Zdá se, že těžce zkoušenou loď během posledních dvou vln zasáhlo 10 pum a 11 torpéd (2 údajně nevybuchla), což by s největší pravděpodobnosti samo o sobě stačilo k potopení jakékoliv jiné bitevní lodě kromě sesterské JAMATO, třebaže počet ověřených zásahů zůstává nejistý.
Pancéřové paluby sice ochránily životně důležité lodní prostory, ale zóny nad nimi značně utrpěly zejména v oblasti mohutné přední nástavby včetně velitelského můstku. Na něm zahynulo 52 mužů a dalších 20 včetně kontradmirála Inogučiho utrpělo zranění. Na nástavbě bylo vyřazeno i několik stanovišť 25mm automatů a systém řízení palby, přičemž vypukl i požár, jenž se však námořníkům povedlo uhasit dříve, než napáchal větší škody a i Inoguči se po ošetření opět ujal velení ze záložního stanoviště. Několik pum proniklo i hluboko do lodního trupu ve středolodí v prostoru 108. žebra, když vyřadily z činnosti rádiovou kabinu, telefonní centrálu, lodní telegraf, několik děl a přivodily citelné ztráty na životech.
Osudovým se pro MUSAŠI staly škody způsobené torpédy, i když jejich počty a přesná místa zásahů budou vždy předmětem dohadů. Je potvrzeno, že jeden „smrtonosný doutník“ vybuchl na úrovni věže č. 1, a protože rozerval i protitorpédovou přepážku na levoboku, voda zaplavila manipulační místnost pro výmetné nálože pod touto věží. Hlavice jiného torpéda explodovala na protilehlém boku na úrovní 125. žebra, což vedlo k okamžitému zatopení kotelny č. 8 a později si voda našla cestu i do kotelny č. 12. Třetí zasáhlo loď rovněž na pravoboku v oblasti 105. žebra a zapříčinilo zaplavení magacínů do protiletadlových děl. I několik dalších „rybek“ našlo cíle na pravém lodním boku tentokrát ve středolodí, což mělo vážné následky, neboť došlo nejenom k zatopení skladů munice ráže 25 a 127mm ale i další strojovny a šachty levé vnější hřídele, pročež rychlost spadla na pouhých 6 uzlů.
Došlo i k výpadku hlavního kormidelního stroje vedoucímu k zablokování kormidelní ploutve, takže loď opsala několik kružnic jako obří káča, nežli se posádce podařilo závadu odstranit. Příval vody do podpalubí přivodil MUSAŠI 10° náklon, ale nezměrné úsilí opravárenských čet jej dočasně snížilo na 6°. Zdemolovaný obrněnec nyní připomínal harpunovaného leviatana, jenž už se není schopen udržet ve vzpřímené poloze a po vyčerpávajícím boji nastavuje svým trýznitelům zranitelný bok k zasazení rány z milosti. Ta sice nepřišla, neboť jak si popíšeme později, Halsey ztratil o Kuritovo uskupení zájem a nasměroval svoji pozornost na sever, kde se pohyboval viceadmirál Ózawa a jeho svaz.
Třebaže posádce MUSAŠI vlila optimismus do žil fáma, že bylo nepřátelské loďstvo zničeno, Kuritou šest náletů otřáslo natolik, že podlehl nátlaku štábních důstojníků a rozhodl se akci přerušit přinejmenším do soumraku, jenž měl jeho mužům poskytnout úlevu před dalšími vzdušnými ataky, neboť si dokázal živě představit jaké škody by nepřátelští letci na jeho lodích napáchali v úzkém průlivu San Bernardino. Nařídil odeslat na velitelství Spojeného loďstva depeši, že se prozatím stahuje z dosahu spojeneckého letectva, ale z níže uvedenému dodatku vyplývá, že patrně dospěl k názoru, že operace „Šó-Gó“ - na které údajně závisel osud Nipponu - je odsouzena k neúspěchu a nejrozumnější by bylo jí odvolat: „Za stávajících okolností se domníváme, že pokud si máme prorazit cestu, staneme se pro nepřítele pouze potravou jen s malou možností dosáhnout úspěchu.“
To sice nebylo v jeho kompetenci, ale taktické velení Středního svazu ano. Proto Kurita v 15:30 nařídil změnit kurs na západ, což jeho lodě opět přivedlo do blízkosti MUSAŠI a pohled na nakloněnou bitevní loď se zanořenou přídí jistě zasel další semínko pochybností do jeho mysli, neboť byl od počátku odhodlán zachovat při životě co nejvíce podřízených. Jeho uvažování jistě ovlivnil i fakt, že nedostal odpověď na žádnou se žádostí o leteckou podporu a netušil ani zda Ózawa plní úkol odlákat od Leyte americké 3. loďstvo.
Mezitím se situace na MUSAŠI stávala kritickou. Náklon na levobok opět vzrostl na hrozivých 12° a příď se zanořila o celých 8 m, tudíž se přes předolodí přelévala voda. Důstojník z opravárenských družstev navíc nahlásil, že již byly zatopeny všechny k tomuto účelu vyhrazené prostory a náklon není možné zmenšit bez použití drastických prostředků. Za této situace Inoguči odkýval zaplavení strojoven na pravém boku, přičemž tušil, že tím nad svěřenou lodí vynáší ortel smrti. O situaci informovaný Kurita mu sice nařídil odplout k mělčině u ostrova Sibuyan a vytvořit z MUSAŠI plovoucí baterii, ale obrněnec už nebylo možné ovládat, takže se tento záměr nepodařilo uskutečnit.
Zaplavení tří strojoven sice stabilizovalo náklon na levobok, ale současně loď přišla o možnost pohybu vlastní silou a množství vody v podpalubí přesáhlo kritickou mez, takže se MUSAŠI začala zvolna potápět. Nakonec Inoguči souhlasil i se zaplavením poslední strojovny a ubytovacích prostorů na pravoboku, ale současně se posádka shromáždila na horní palubě a činila přípravy k opuštění lodě, neb bylo zřejmé, že se zánik každou minutu přibližuje. Po opuštění posledních kotelen kolem 18. hod. MUSAŠI přišla o zdroj energie, a protože nevyšel ani pokus křižníku TONE vzít loď do vleku, přirazil k jejímu boku torpédoborec ŠIMAKAZE a vzal na palubu 635 mužů z bývalé posádky křižníku MAJA.
S evakuací vlastní lidí však Inoguči váhal, jako by do poslední chvíle věřil, že ochranná božstva Nipponu nedopustí zkázu lodě, a protože na obloze nespatřil znamení, že jeho němá prosba byla vyslyšena, teprve v 19:15 se podvolil nevyhnutelnému. Po vydání rozkazu připravit se opustit loď, odešel do kajuty odhodlaný odejít ke svým předkům jako pravý samuraj, když napsal řekněme testament, ve kterém se císaři omluvil za všechny chyby, kterých se údajně dopustil.
Tou dobou už se náklon lodě rychle zvětšoval a v 19:30 činil kritických 30°, načež námořní kapitán K. Kató nechal spustit do záchranného prámu portrét císaře Hirohita a zahájil spěšnou evakuaci. Byl vskutku nejvyšší čas, jelikož v 19:36 se MUSAŠI převrátila a přídí napřed zmizela pod hladinou v poloze 13° 7´severní šířky a 122° 32´ východní délky, načež se z hlubin ozval ďábelský lomoz a nad hladinou se objevil sloupec páry, jenž záhy zmizel stejně jako duše kontradmirála Inogučiho (posmrtně povýšeného na viceadmirála) a dalších 1022 mužů. Je zajímavé, že podle americké analýzy podstatným způsobem přispěla k mimořádné odolnosti MUSAŠI skutečnost, že zásahy torpédy byly víceméně rovnoměrně rozložené mezi oba boky, což vedlo ke stabilizaci náklonu, takže piloti torpédových bombardérů dostali instrukce napříště útočit na jeden bok, což o půl roku později možná zužitkovali pří náletech na JAMATO.
Na místě zániku MUSAŠI zůstalo přes 1000 trosečníků. Jejich záchrany se ujaly torpédoborce HAMAKAZE a KIJOŠIMO, které po mnohahodinovém úsilí vylovily z topným olejem znečištěné hladiny Sibuyanského moře 1376 mužů včetně námořního kapitána Katóa. Přeživší důstojníky a námořníky přepravily KIJOŠIMO a HAMAKAZE do Manily odkud se někteří vrátili do vlasti a nastoupili službu na sesterské JAMATO a letadlové lodi DŽUNJÓ, zatímco ostatní většinou padli při zoufalé obraně Manily na jaře následujícího roku.
Při vzájemném porovnání utrpěných ztrát skončila bitva na Sibuyanském moři vítězstvím Američanů, kteří přišli toliko o 18 letadel zatímco dalších 70 strojů utrpělo nejrůznější poškození. Přesto se nelze ubránit pocitu, že se jedná o hubené vítězství, neboť nejmocnější spojenecké námořní uskupení jaké kdy brázdilo hladinu Pacifiku, poslalo ke dnu pouze bitevní loď MUSAŠI, a těžký křižník MJÓKÓ přinutilo k návratu na základnu. Pravda, několik citelných ran utržily i bitevní lodě JAMATO a NAGATO stejně jako křižníky TONE a JAHAGI, ale ty si všechny zachovaly bojeschopnost, takže i po odečtení jednotek pověřených zachraňováním trosečníků, disponoval Kurita 4 bitevními loděmi, 6 těžkými křižníky, 2 lehkými křižníky a 11 torpédoborci, což byla stále síla, jakou nebylo radno podceňovat.
Proto můžeme konstatovat, že bitva de facto skončila Kuritovým úspěchem a obrazně řečeno čepel jeho napřažené katany zústalo nebezpečně ostrá a stále mohla dopadnout na hlavy vojáků na Leyte. Je nepochybné, že soustředění většiny bombardérů na MUSAŠI představovalo pro zbytek Středního svazu požehnání, a při rovnoměrnějším rozložení sil mohli Američané dosáhnout lepších výsledků stejně jako v případě, že by Halsey neprozřetelně neposlal část letadlových lodí k Ulithi a Shermanův svaz 38.3 načas neparalyzovalo poškození PRINCETONU.
Jenomže piloti amerických bombardérů tentokráte při bojových hlášeních notně popustili uzdu vlastní fantazii a oznámili naprosto nereálná čísla zničených a poškozených lodí, když např. aviatici z operačního svazu 38.4 si bez uzardění nárokovali potopení lehkého křižníku a torpédoborce, pravděpodobné potopení bitevní lodě a torpédoborce, a navrch ještě poškození dvou dalších bitevních lodí, jednoho lehkého křižníku a čtyř torpédoborců! Není tudíž divu, že Halsey i po obvyklé korekci nahlášených zásahů dospěl k závěru, že Střední svaz jako relevantní bojová síla přestal existovat, a jakmile se dozvěděl, že změnil kurs na západ, přesměroval svůj zájem jinam.
Předchozí a následující díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?t=9978
viewtopic.php?t=9994
viewtopic.php?t=10007
viewtopic.php?t=10027
viewtopic.php?t=10045
viewtopic.php?t=10063
viewtopic.php?t=10075
viewtopic.php?t=10096
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
MacDonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
MacDonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
