Bitva u Leyte (6)
Pouť k branám Valhally
V 18:30 Jižní svaz vplul na Mindanajské moře. Nišimura přešel na bojové uspořádání, což znamená, že se od jeho jádra oddělily MOGAMI a tři torpédoborce, takže u bitevních kolosů plujících 18uzlovou rychlostí zůstal pouze osamocený ŠIGURE. Rychle se stmívalo a při pohledu na sluneční kotouč mizící za horizontem si mnozí námořníci kladli znepokojivou otázku, zda se dožijí rána či tuto noc zahynou daleko od rodných ostrovů stejně jako nespočet jejich druhů, kteří za necelé tři válečné roky položili život za Nippon a božského mikada. Sevřené Mindanajské moře totiž nabízelo posádkám amerických torpédových člunů dobrou možnost nepozorovaně udeřit a dalo se předpokládat, že jejich mladí velitelé touto příležitostí nepohrdnou. Pouť k branám Valhally
Poté co Kuritovy manévry po bitvě na Sibuyanském moři narušily dohodnutý časový rozvrh, přišel plán koordinovaného úderu na pláže u Leyte vniveč, ale Nišimura na změnu situace nereagoval, a z míry jej nevyvedla ani depeše zachycená po 22. hod. Tehdy mu velitel 1. úderného svazu zaslal nový časový harmonogram, podle nějž se obě uskupení měla v 9 hod. 25. října setkat poblíž suluanského majáku u ústí Leytského zálivu, ale on se rozhodl pokračovat podle původního plánu jako by se už nemohl dočkat bitvy, o jejímž výsledku si však nečinil nejmenší iluze. Přesto v jeho zdánlivě sebevražedném počínání můžeme najít racionální jádro, neboť pokud chtěl skutečně prorazit do Leytského zálivu, musel úzkou úžinou Surigao proniknout pod rouškou tmy, kdy nepřítel nemohl uplatnit svoji vzdušnou převahu, a japonské posádky naopak mohly zúročit výcvik v nočním boji a „zazářit jak květy smrti“.
K prvnímu střetu došlo u ostrova Boholt. Moře bylo klidné, jelikož hladinu čeřil pouze mírný větřík, a dokud noční scenérii osvětloval uzounký srpek Měsíce, panovala poměrně dobrá viditelnost, třebaže hlídkám občas kazily výhled dešťové přeháňky. Bitevní lodě i MOGAMI sice nesly pátrací radiolokátory, ale jejich - ve srovnání s americkými - nedokonalé přístroje nefungovaly v labyrintu zdejších ostrovů a ostrůvku spolehlivě, neboť obsluhy mátly odrazy od blízkého pobřeží. Proto za těchto podmínek velitelé raději spoléhali na ostrozraké hlídky propátrávající nočními dalekohledy okolní temnotu, ze které se co chvíli mohl vynořit nepřítel.
Není tedy divu, že japonské radary drobounké útočníky nezachytily, kdežto operátor na torpédovém člunu PT-131 ve 22:35 nahlásil dvě velké lodě jižně od ostrova Boholt, načež PT-131 následovaný PT-130 a PT-152 vyrazily 24uzlovou rychlostí k cíli. Ale ještě než se k FUSÓ a JAMAŠIRÓ přiblížily na příhodnou distanci, hlídka na ŠIGURE ve 22:52 spatřila tři temné stíny vzdálené několik mil, načež jeho děla vypálila osvětlovací granáty, zatímco JAMAŠIRÓ provedla únikový manévr a zachytila útočníky paprsky světlometů.
O něco později už hladinu kolem torpédových člunů čeřily dopady 152 a 127mm granátů z JAMAŠIRÓ a ŠIGURE, takže Američané beznadějný podnik vzdali a zamířili do bezpečí. Při ústupu byl na PT-152 zabit jeden dělostřelec a na lodi vypukl požár, jenž však brzy uhasila voda vzedmutá dopadem granátu, a škody utrpěl i PT-130, jehož dřevěným trupem prolétl 152mm projektil ale neexplodoval. Torpédové čluny neměly pouze napadat nepřítele, ale sloužily i jako strážní lodě, jenomže tlaková vlna na PT-130 vyřadila radiostanici, a protože službu vypověděly i přístroje na ostatních plavidlech, důležitá zpráva o kontaktu s nepřítelem dorazila k Oldendorfovi s notným zpožděním.
První útok tedy Japoncům nijak neublížil, takže povzbuzený Nišimura odeslal hlášení, že svaz odrazil útok torpédových člunů a pokračuje v akci podle plánu. A protože se obratem dozvěděl, že Šima plující 26uzlovou rychlostí značně zkrátil distanci dělící obě japonská uskupení, situace Jižního svazu najednou nevypadala tak černě, jak se mu jevila ještě před několika hodinami, už jenom proto, že poslední vzdušný průzkum naznačoval, že by na vážnější odpor mohl narazit až v Leytském zálivu.
Odřad soustředěný kolem MOGAMI sice prvnímu ataku unikl, takže mohl v klidu prozkoumat Sogodský záliv, kde podle Nišimurova předpokladu měly číhat nepřátelské torpédové čluny či dokonce torpédoborce. Jenomže když bohyně Luna úderem půlnoci skryla svoji stříbrnou tvář, podmínky pro pozorování se rapidně zhoršily, třebaže nad zatemněnými loděmi stále zářila Japoncům již důvěrně známá tropická souhvězdí. To nevěstilo nic dobrého, neboť za těchto podmínek se odřad mohl stát terčem nejenom nepřátelských torpédových plavidel, ale i „přátelské střelby“.
Aniž by to synové Nipponu tušili, poblíž ostrůvku Limasawa je odhalily radary trojice člunů PT-146, PT-151 a PT-191, a i když hydrofony zaznamenaly jejich tůrované motory, oči japonských hlídek nedokázaly proniknout hustou tmou, pročež se útočníci pokládající MOGAMI za bitevní loď přiblížili až na 1600 m. Jenomže žádné ze dvou chvatně vypuštěných torpéd typu Mark 8 nenašlo cíl a posádka PT-151 pronásledovaná JAMAGUMO mohla mluvit a štěstí, že unikla bez úhony, přičemž i tentokrát se Oldendorf o kontaktu s nepřítelem dozvěděl až s velkým zpožděním.
Obě japonské formace se setkaly krátce po 1. hod., což se neobešlo bez prolité krve. Kapitánporučík T. Jamagata neudržel nervy na uzdě, takže sekundární baterie na FUSÓ vypálila několik salv, načež jeden 152mm granát zasáhl MOGAMI a na ošetřovně zabil tři námořníky zraněné ráno palbou z amerických stíhaček, byť křižník vyvázl bez vážnějších škod.
Po tomto trapném incidentu přešel Jižní svaz na nové plavební uspořádání. Jeho předsunutou záštitu nyní tvořily torpédoborce ASAGUMO a MIČIŠIO, za nimiž asi s dvoumílovým odstupem brázdily moře FUSÓ a JAMAŠIRÓ chráněné z obou stran jednotkami ŠIGURE a JAMAGUMO, přičemž MOGAMI formaci uzavíral. V 1:33 na JAMAGUMO poblíž ostrova Panaon zpozorovali osamocený PT-137, jenž ztratil kontakt se zbytkem skupiny, takže jak PT-137, tak PT-132 a PT-134 provedly atak samostatně. PT-137 a PT-132 vyslaly na JAMAGUMO pět špatně zacílených „rybek“, načež zmizely ve tmě, bez toho aby na ně Japonci jedinkrát vystřelili.
Krátce po 2. hod. Nišimura změnil kurs na sever a jeho lodě podél východního pobřeží Panaonu vpluly do Surigaovského průlivu, kde na FUSÓ zaútočil odloučený PT-134. Křehká lodička polapená reflektory se navzdory husté palbě k ocelovému obrovi přiblížila na 2700 m, načež v podstatě nazdařbůh odpálila tři torpéda a zmizela ze scény. Sotva „rybky“ propluly za zádí obrněnce, světlomet na ASAGUMO odhalil další útočnou formaci skládající se z PT-490, PT-491 a PT-493, které rovněž vypustily torpéda, takže velitelé jednotlivých japonských lodí měli co dělat, aby toto nebezpečí vymanévrovali.
Přesto se na útočníky obořily desítky hlavní a tentokráte japonská kanonáda nezůstala bez výsledku. PT-490 na MIČIŠIO ze vzdálenosti pouhých několik set metrů odpálil čtyři torpéda, ale sám inkasoval dva zásahy, přičemž došlo k průrazu trupu nad čarou ponoru. Poškozený člun se zahalil kouřovou clonou a pod její ochranou se vzdálil z dohledu nepřátel, jejichž zloba se přenesla na PT-493 zasažený třemi 127mm projektily. Zahynuli dva muži a několik dalších utrpělo zranění, zatímco došlo k poškození pohonné jednotky a do nitra plavidla se hrnula voda. Kritickou situaci odvrátil poddůstojník A. Brunelle, jenž použil svoji záchrannou vestu jako provizorní ucpávku, takže PT-493 z posledních sil jeho škytajícího motoru doplul k ostrovu Panaon. Posádku po rozednění zachránil jiný torpédový člun, ale PT-493 se během přílivu naplnil vodou a potopil.
Čtvrtý a poslední útok začal ve 2:12 a podnikly jej PT-523, PT-524 a PT-526, které vyslaly na MOGAMI šest „smrtících doutníků“, ale ten se jim snadno vyhnul, načež útočníky zahnaly rozsvícené světlomety a dělostřelba. Posádky torpédových člunů tedy ničeho nedosáhly a samy ztratily tři muže, ale jejich hlavní role spočívala v podávání informací o pohybu nepřátel, a navíc svými útoky narušily sestavu Jižního svazu, jehož opravdová zkouška ohněm teprve čekala. Nišimura mohl být s výsledkem dosavadních střetů spokojen, neboť kromě nešťastného zásahu na MOGAMI, jeho lodě nijak neutrpěly, takže pokračovaly v plavbě úžinou, přičemž silný protiproud omezil jejich rychlost na 18 uzlů.
Nišimura nyní hodlal ze všech čtyř torpédoborců vytvořit čelní záštitu, aniž by tušil, že válečnými bohy přidělenou porci štěstí si už jeho muži vybrali, a nyní již nad nimi krouží valkýry, aby první hrdiny odnesly za brány Valhally. Úžinu Surigao totiž přehrazoval další spojenecký řetěz, jehož články byly podstatně silnější, než překážky na něž doposud narazili. Od torpédových člunů se na základě dosavadních zkušeností žádné velké bojové výkony nečekaly, což už neplatilo o torpédoborcích rozmístěných v úzkém průlivu zahalenému inkoustově černou tmou.
54. eskadru torpédoborců tvořily kromě vlajkového REMEY ještě MCGOWAN, MCDERMUT, MELVIN a MONSSEN patřící vesměs do výtečné třídy FLETCHER, jejíž jednotky dosahovaly 38uzlové rychlosti a kromě početných kanónů a moderních radiolokátorů nesly i dva pětihlavňové vrhače torpéd o průmětu 533mm. To z nich činilo ideální kandidáty k provedení úkolu, jež na bedra svých mužů dobrovolně naložil námořní kapitán Coward a můžeme prozradit, že svoji velkou příležitost věru nepromarnili. Coward své skromné síly rozdělil na dvě uskupení, přičemž západní tvořily MCDERMUT a MONSSEN pod velením fregatního kapitána Phillipse, zatímco východní držící se u ostrova Dinagat REMEY, MCGOWAN a MELVIN. Velitel 54. eskadry torpédoborců hodlal útočit pouze torpédy, jelikož palba z děl by zbytečně prozradila jeho pozici.
Osvědčené americké radary na MCGOWANU ve 2:40 detekovaly nepřítele už na 18 mil, ale protože i hlídky na ŠIGURE dostály své pověsti, ve 2:58 zachytily východní skupinu reflektory z JAMAŠIRÓ. Jelikož bylo zřejmé, že o několik srdečních tepů později protrhne noční ticho pekelná kanonáda, Coward nařídil zvýšit rychlost na 30 uzlů a během 75 sekund opustilo „roury“ 27 „rybek“ nedočkavě spěchajících k cílům vzdáleným asi 10 500 m, zatímco REMEY, MCGOWAN a MELVIN ještě zrychlily a za divokého kličkování prchaly do bezpečí zahalení kouřovou clonou.
Na JAMAŠIRÓ námořníci mezitím vypnuli světlomety, neboť Nišimura hodlal útočníky sledovat prostřednictvím radarů a osvětlovacích projektilů, načež bitevní lodě zahájily palbu, ke které se přidal i ŠIGURE, ale v zápalu boje viceadmirál neučinil ani náznak úhybného manévru, jenž mohl obrněnce dostat z drah torpéd. Tato chyba přišla Japonce draho, neboť ve 3:08 JAMAGUMO ohlásil rychle se přibližující torpéda, načež se ve středolodí FUSÓ vzedmul vodní sloupec doprovázený hromovou explozí torpédové hlavice o hmotnosti 374 kg. Do pravoboku zasažený obrněnec zakolísal jako dobytče po ráně řeznickou palicí, a zpomalil natolik, že MOGAMI musel prudce změnit kurs, aby předešel kolizi. FUSÓ patrně zasáhla dvě torpéda z MELVILU, přičemž jedno rozervalo bok na úrovni strojovny a druhé vybuchlo poblíž dělové věže č. 1. Do kotelny se okamžitě nahrnula voda, což bylo provázeno poklesem dodávek páry a citelným náklonem na pravobok, načež hořící obrněnec zaostal za zbytkem kolony a jeho pozici ve formaci zaujal MOGAMI.
Nišimura prozatím nezaznamenal potíže, do kterých zabředla FUSÓ, neboť ŠIGURE ve 3:12 spatřil MCDERMUT a MONSSEN. Jejich posádky už od chvíle kdy jejich radary ve 2:54 na vzdálenost 15 mil detekovaly nepřítele, činily vše proto, aby se svými úspěšnými kolegy nenechaly zahanbit. Velitel JAMAGUMO vyhlásil poplach, takže na útočníky pálilo několik japonských lodí, a Nišimura nařídil vlastním torpédoborcům oplatit Američanům stejnou mincí, ale přesto se MCDERMUT a MONSSEN beztrestně ztratily ve tmě jako duchové mizící ze scény dříve než se do boje zapojí spojenecké bitevní lodě a křižníky. Protože hydroplány osvětlily prchající MCDERMUT a MONSSEN světlicemi, japonské torpédoborce změnily kurs, aby na nepřítele vyslaly proslavená „Dlouhá kopí“, ale k tomu už nedostaly příležitost.
Ve 3:16 Nišimura všem lodím nařídil provést obrat o 90° stupňů, což neprodleně provedly, ale po několika minutách se rozhodl přejít na původní kurs, čímž donutil mnohé podřízené vypít pomyslný kalich hořkosti až do samého dna. Druhý obrat totiž Jižní svaz přivedl přesně do dráhy amerických torpéd. Ta ke smůle Japonců opět předvedla, že po dlouhém a frustrujícím období, kdy nedokázala držet směr a nastavenou hloubku, se z nich stala spolehlivá a vysoce účinná zbraň schopná rozhodovat námořní bitvy.
MCDERMUT a MONSSEN ve 3:10 a 3:11 vypustily každý deset „smrtících doutníků“, ze kterých řada zasáhla cíl, třebaže velitelé japonských torpédoborců se jim na poslední chvíli pokusili vyhnout. Nad JAMAGUMO po zásahu několika torpéd z MCDERMUTU do levoboku vykvetl ohnivý květ viditelný na mnoho mil, načež se nešťastná loď rozlomila a zmizela v hlubinách i s posádkou, z níž přežili pouze dva muži. O něco lépe dopadly ostatní lodě. ŠIGURE se již od dob, kdy mu velel „nepotopitelný“ Tameiči Hara, těšil pověsti šťastné lodě, což se potvrdilo i této tragické noci, ale ostatní jednotky takovou ochranu vyšší moci postrádaly, takže i přes zoufalou snahu osudu neunikly.
MCDERMUT si oné noci na konto připsal nejúspěšnější americkou torpédovou salvu v celé druhé světové válce. Asi ve 3:25 totiž výbuch jeho dalšího torpéda urval ASAGUMO předolodí, ale ten se udržel na hladině, a po kontrole škod dokázal zvýšit rychlost na přibližně 14 uzlů, a zařadit se za MOGAMI. To už neplatilo o MIČIŠIO, jehož levý bok si o něco později našlo jiné torpédo z MCDERMUTU. Výbuch rozerval trup na úrovni strojního úseku, jenž byl rychle zaplaven vodou, takže ochromená loď zůstala bezmocně stát na hladině čekajíc na ránu z milosti.
Slavila i posádka MONSSENU, jehož torpédo si ve 3:22 našlo Nišimurovu vlajkovou loď, pročež v zadolodí vypukl požár a do podpalubí vnikla voda. JAMAŠIRÓ však zásah torpédem do levého boku přečkala o poznání lépe než sesterská jednotka, neboť nedošlo k poklesu rychlosti ani k většímu zaplavení. Požár na kvarterdeku však přiměl jejího velitele kontradmirála T. Šinodu k vydání rozkazu zaplavit magaciny pod dělovými věžemi č. 5 a 6, což obrněnec připravilo o třetinu těžkého dělostřelectva.
Nišimura se v bojové vřavě obtížně orientoval, takže vůbec nezaznamenal poškození FUSÓ a tápal i ohledně osudu JAMAGUMO, o čemž svědčí optimisticky koncipovaný radiogram odeslaný ve 3:30: „Nepřátelské torpédoborce a torpédové čluny se pohybují u severního vplavu do Surigaovské úžiny. Dva naše torpédoborce byly zasaženy torpédy a driftují. JAMAŠIRÓ byla zasažena jedním torpédem, ale její bojeschopnost nebyla narušena.“
Ve skutečnosti se jak víme JAMAGUMO potopil a ve vážných potížích byla i FUSÓ, jejíž komunikační systém se pravděpodobně ocitl mimo provoz, takže její velitel kontradmirál M. Ban nemohl Nišimuru informovat o prekérní situaci, ve které se jeho loď nalézala. Sám si však o stavu FUSÓ nečinil nejmenší iluze, neboť rychlost spadla na 10 uzlů a zanoření přídě a náklon na pravobok značně ztěžovaly manévrování. Přesto obrněnec ve 3:23 s obtížemi změnil kurs a vydal se na jih, což jasně svědčí o skutečnosti, že Ban už na průnik skrz úžinu rezignoval a jeho prioritou se stala záchrana posádky. Náklon se sice podařilo stabilizovat, ale vody v podpalubí obrněnce rychle přibývalo, takže bylo zřejmé, že dny jeho služby v námořnictvu Země vycházejícího slunce jsou sečteny.
Nišimura však na ústup neměl ani pomyšlení, tudíž JAMAŠIRÓ, MOGAMI, ŠIGURE a ASAGUMO tvrdošíjně pokračovaly v pokusu probít se k zálivu Leyte, aniž by velitel zbytku Jižního svazu tušil, že posádky amerických torpédoborců ještě zdaleka neřekly poslední slovo. Ještě předtím než Cowardova skupina vypustila první torpéda, rozkázal kontradmirál Berkey veliteli 24. eskadry torpédoborců námořnímu kapitánovi K. MacManesovi, aby své síly po Cowardově vzoru rozdělil na dvě skupiny a v průlivu Surigao zaútočil na nepřítele ze dvou směrů. MacMannesovu formaci tvořily jednotky HUTCHINS, BASCHE a DALY, zatímco druhá složená z torpédoborců ARUNTA, BEALE a KILLEN podléhala australskému fregatnímu kapitánovi A. Buchananovi.
Obě skupiny naváděné údaji z radiolokátorů se nepozorovaně přikradly na dostřel, přičemž jako první zaútočila Buchananova formace. Ve 3:23 vypustila ARUNRA pět „rybek“ na ŠIGURE vzdálený necelých 6000 m, zatímco velitelé KILLENU a BEALE si za cíl zvolili JAMAŠIRÓ a ŠIGURE, na něž každý rovněž vypustil pětici torpéd. Plné 2/3 této salvy tedy cílily na ŠIGURE, ale protože tuto loď stále obestíralo kouzlo nezranitelnosti, její velitel se ve 3:24 rozhodl změnit kurs ostře na jih, čímž se nevědomky vyhnul všem deseti „smrtícím doutníkům“ které neškodně propluly daleko od jeho lodě.
Velitel KILLENU fregatní kapitán Corey si byl jist, že jeho cílem je bitevní loď, takže se jí rozhodl počastovat i druhou pěticí torpéd, ale ve 3:27 se dozvěděl, že JAMAŠIRÓ mění kurs, takže stačil vypustit pouze dvě „rybky“, a protože se voda kolem Buchananovy formace začala po dopadech japonských granátů vařit jako čarodějčina polévka, její velitel dal povel ke stažení, třebaže obsluhy vrhacích aparátů ještě disponovaly 13 torpédy.
Jedno odpálené z KILLENU přesto ve 3:31 zasáhlo JAMAŠIRÓ do levoboku ve středolodí, a jelikož Corey nechal „smrtící doutníky“ nastavit na hloubku 6,7 m, exploze hluboko pod vodoryskou patrně vedla k zaplavení několika kotelen, takže obrněnec zakolísal a došlo k prudkému snížení rychlosti na 5 uzlů. Jenomže posádka si s problémy poradila, takže záhy zrychlil na solidních 18 uzlů jako zraněný samuraj zkropený živou vodou, a zdánlivě neochvějně brázdil temný Surigaovský průliv, jehož východní ústí blokovaly hlavní síly 7. loďstva mající už delší čas Jižní svaz na obrazovkách dělostřeleckých radarů.
Ještě než poprvé zaburácela mocná děla na Oldendorfových lodích, vrhla se na nepřítele i formace námořního kapitána MacManese, který ve 3:29 vydal rozkaz odpálit torpéda na cíl vzdálený asi 7300 m. Jednalo se o ŠIGURE, takže je asi zbytečné dodávat, že všech pět minulo. Tou dobou v blízkosti HUTCHINSE a DALYHO proplula „Dlouhá kopí“ odpálená pravděpodobně z ASAGUMO, ale ani japonští torpédometčíci neměli přesnou mušku. S notným zpožděním vypustily i DALY a BACHE každý pět torpéd na údajnou bitevní loď vzdálenou dobrých 10 000 m, načež velitelé obou lodí spěšně následovali HUTCHINSE prchajícího plnou parou do bezpečí, ale ani těchto deset „rybek“ patrně nenašlo cíl, neboť Japonci v inkriminované době žádné zásahy na JAMAŠIRÓ nehlásili.
Během ústupu se spojenecké torpédoborce dostaly do přestřelky s JAMAŠIRÓ, MOGAMI a japonskými torpédoborci, přičemž HUTCHINS vypálil pět „smrtících doutníků“ na ASAGUMO, který se jim sice pohotovým manévrem vyhnul, ale ty údajně následně zasáhly ochromený MIČIŠIO, jenž se potopil i s většinou posádky, ze které se spasili pouze čtyři muži. MacManesova formace zaznamenala řadu zásahů na MOGAMI, jehož velitel námořní kapitán R. Toóma se zpočátku domníval, že na něj omylem střílí japonské lodě, tudíž se zdráhal palbu opětovat. Třebaže 127mm granáty nemohly těžkému křižníku způsobit fatální škody, následky se ukázaly jako citelné, neboť na MOGAMI vzplály četné požáry a došlo k poškození rádiové kajuty.
Tou dobou se završil osud FUSÓ, ale vzhledem k tomu, že o jejím zániku podalo svědectví pouze několik přeživších, není jej možné přesně rekonstruovat. Protože se nepodařilo zastavit pronikání vody do podpalubí docházelo k zanoření přídě a nebezpečnému náklonu na pravobok, a i když se obrněnec stále dokázal pohybovat vlastní silou, manévroval pouze s obtížemi a tím hasla i naděje na dosažení spásného pobřeží. Ve chvíli kdy voda začala zaplavovat magacíny pod předními dělovými věžemi, jejich osádky vyšplhaly na palubu, kde zjistily, že moře už zalévá čelní pláty dělové věže č. 1, což znamenalo, že dlouhá kariéra bitevní lodě dospěla k poslední kapitole.
Jakmile zazněl povel opustit loď, začali námořníci skákat přes palubu, či sjíždět po nakloněném trupu jako po tobogánu, přičemž byli svědky úžasné podívané, když se obrovská pagodovitá nástavba za hrozivého skřípotu mučeného kovu nejprve silně naklonila, a poté co prohrála souboj s gravitací, se oddělila od zbytku lodě a zmizela v moři. Jakmile se předolodí zanořilo pod hladinu, zvedla se podobně jako u TITANIKU lodní záď i s velkými stále se otáčejícími vrtulemi téměř kolmo k mořské hladině. Ale na rozdíl od luxusního parníku, trup obrněnec vydržel obrovské tlaky, takže když FUSÓ těsně před 4. hod. pouhých 40 minut po zásahu prvního torpéda pohltil Pacifik, nedošlo k rozlomení trupu, což počátkem 21. století potvrdil výzkum vraku.
To vyvrací americkou verzi, podle níž obsluhy radarů hlásily, že výbuch muničních skladů vedl k rozlomení lodě na dvě části, které se ještě nějaký čas držely na hladině, a která se do nedávna těšila značné popularitě. Část trosečníků pohltil vír, jenž se na hladině vytvořil po potopení FUSÓ, a řada dalších zahynula poté, co na místě ztroskotání vzplál topný olej uniknuvší z porušených palivových nádrží, či se později utopila. Z posádky čítající 1630 osob se proto zachránilo pouhopouhých 10 mužů.
Můžeme se jenom dohadovat jaké myšlenkové pochody se tehdy odehrávaly v Nišimurově mysli. Věřil stále, že může proniknout k vyloďovacím plážím, či alespoň způsobit nepříteli citelné ztráty? A nebo již hledal pouze čestnou smrt v bitevní vřavě? To jsou otázky, na které už nenajdeme odpovědi, neboť s jistotou víme pouze to, že se rozhodl pokračovat podle původního plánu. Patrně stále netušil jaká drtivá síla střeží ústí Surigaovského průlivu, tudíž přes všechny potíže, jimž Jižní svaz čelil, mohl nalézt i několik pozitivum. Těžký křižník MOGAMI držící se v kýlové brázdě vlajkové lodě si zachovával bojeschopnost, stejně jako napravo od JAMAŠIRÓ plující ŠIGURE, a i ASAGUMO stále mířil na východ, třebaže kvůli utržené přídi citelně zaostávat.
Vlajková JAMAŠIRÓ z následků předchozích útoků vyvázla v poměrně dobrém stavu a nebyl důvod předpokládat, že mlčící FUSÓ dopadla mnohem hůře. Stále tedy mohl doufat, že jej v případě potřeby podpoří tucet dalších těžkých kanónů, přičemž věděl, že Šimův 2. úderný svaz už vplouvá do úžiny Surigao, takže se zdálo, že oba japonští viceadmirálové co nevidět spojí síly. Proto nechal snížit rychlost na 12 uzlů a ve 3:52 nařídil kontaktovat FUSÓ, načež hrobové ticho halící záliv Leyte protrhly spojenecké salvy, a ještě než JAMAŠIRÓ zarámovaly první granáty, Nišimura pochopil, že si s ním bohové krutě zalaškovali a on přivedl svoje muže na smrt.
Předchozí díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?t=9978
viewtopic.php?t=9994
viewtopic.php?t=10007
viewtopic.php?t=10027
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Macdonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
Macdonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
