Bitva u Leyte (7)
Poslední bitva viceadmirála Nišimury
Kinkaidem a Oldendorfem nastražená past sklapla za dunění lodních děl jako obří železa, ze kterých pro japonskou škodnou nebylo úniku, takže střet 7. loďstva se zbytkem Jižního svazu spíše než epickou námořní bitvu připomínal popravu. Americký plán vyšel na jedničku, takže ve chvíli kdy se dezorientovaný Nišimura přiblížil k ústí průlivu, zjistil že mu cestu do Leytského zálivu přehrazují bitevní lodě provádějící čítankový příklad manévru zvaného „položení příčky na T“, proti němuž ve stísněných prostorách Surigaovského průlivu v podstatě nebylo obrany. Ten v Japonci heroizované bitvě u Cušimy s úspěchem provedl viceadmirál Heiháčiró Tógó, a nyní jej za nesrovnatelně lepších podmínek přivedl k dokonalosti kontradmirál Oldendorf. Poslední bitva viceadmirála Nišimury
- Weyler George.jpg (28.69 KiB) Zobrazeno 2546 x
Americké bitevní lodě vedené kontradmirálem G. Weylerem majestátně pluly východním kursem od Leyte k ostrovu Hibusun.V čele kolony byla WEST VIRGINIA následovaná MARYLANDEM, MISSISSIPPI, TENNESSEE, CALIFORNIÍ a PENNSYLVANIÍ, přičemž jejich na pravobok natočené 356 a 406mm kanóny mohly pálit plnými bočními salvami jako na zkušebním polygonu, zatímco protivník se nezmohl na adekvátní odpověď. K tomu došlo ve 3:52. ale už o minutu dříve se na nepřítele vzdáleného sedm mil obořila Oldendorfova skupina křižníků vedená vlajkovým LOUSVILLE a vzápětí se přidala i formace kontradmirála Berkeye operující na spojeneckém pravém křídle, takže na JAMAŠIRÓ střílely desítky hlavní nejrůznějších ráží a voda kolem doslova vřela jako v obřím kotli.
Ještě než přejdeme k výsledkům této ohlušující kanonády popišme si nejprve útok 56. eskadry torpédoborců, který se časově překrýval se zahájením palby hlavních sil. Oldendorf si toho byl dobře vědom, ale rychle se zkracující distance mezi jádrem 7. loďstva a Jižním svazem jej přiměla zahájit boj dříve než 56. eskadra torpédoborců opustila nebezpečný prostor. Těchto 9 lodí vedených námořním kapitánem R. Smootem dostalo ve 3:35 na základě nepravdivé zprávy, že se nepřítel stahuje ze Surigaoského průlivu, rozkaz vniknout do úžiny a zaútočit na ustupující těžké jednotky. Smoot své lodě rozdělil do tří sekcí, přičemž první tvořená torpédoborci NEWCOMB, RICHARD P. LEARY a ALBERT W. GRANT velel osobně, kdežto druhá a třetí složená z jednotek ROBINSON, HALFORD a BRYANT, potažmo HEYWOOD L. EDWARDS, BENNION a LEUTZE podléhaly námořnímu kapitánovi T. Conleymu a fregatnímu kapitánovi J. Boulwaremu.
Smoot hodlal podniknout koordinovaný útok, ale protože velitelé podřízených uskupení nedodrželi přidělené pozice, 56. eskadra torpédoborců napadla nepřítele rozdělená na tři formace, přičemž Smootova trojice se dostala do akce až jako poslední. První odpálily torpéda mezi 3:54 a 3:59 HEYWOOD L. EDWARDS, BENNION a LEUTZE, ale všech 15 „rybek“ vypuštěných z uctivé vzdálenosti 8000 m proplulo neškodně kolem japonských lodí, načež Conley zavelel k obratu na sever a stáhl se z nebezpečného prostoru. Neuspěla ani formace fregatního kapitána Boulwara, jenž si za cíl zvolil JAMAŠIRÓ a ŠIGURE, které se podmořské hrozbě s přispěním štěstěny vyhnuly a zahájily odvetnou palbu, tudíž Boulware na nic nečekal a kryt kouřovou clonou prchal na sever.
Největší odhodlání projevil námořní kapitán Smoot, jehož NEWCOMB ve 4:04 vypustil tři torpéda na JAMAŠIRÓ vzdálenou asi 5700 m, načež na stejný cíl vyslaly po pěti „smrtících doutnících“ i RICHARD P. LEARY a ALBERT W. GRANT. Jeden zasáhl ve 4:07 JAMAŠIRÓ do pravoboku poblíž strojovny, ale těžce zkoušený obrněnec stále dokázal vyvinout rychlost 12 uzlů a jeho děla pokračovala v palbě, ale o čtyři minuty později jej do pravoboku zasáhla další dvě torpéda (údajně z NEWCOMBU), která jeho osud zpečetila.
Ustupující torpédoborce na sebe stáhly pozornost dělostřelců obsluhujících sekundární baterie na JAMAŠIRÓ a takřka současně si je vzali na mušku i kanonýři na lehkém křižníku DENVER, jehož dělovodi zaměnili Smootovy lodě za japonské torpédoborce, načež se stejného omylu dopustili i jejich kolegové na těžkém křižníku LOUSVILLE. Smootovy lodě se ocitly v kritické situaci, přičemž nejhůře dopadl koncový ALBERT W. GRANT, kterého v rychlém sledu zasáhlo 18 projektilů, z nichž 11 bylo americké provenience. Jeho velitel fregatní kapitán T. Nisewaner se po prvních zásazích rozhodl odpálit torpéda ani ne v naději, že zasáhne JAMAŠIRÓ, ale spíše proto, aby jejich hlavice nepřivedl k výbuchu některý z obou stran přilétajících granátů.
Jedna salva zarámovala i NEWCOMBE, načež Smoot přes radiofon informoval Oldendorfa, že se 56. eskadra torpédoborců stala cílem spojenecké palby, ale protože se nedočkal žádoucí odezvy, jeho lodě zvýšily rychlost a pokusily se uniknout z pekla, které se kolem nich rozpoutalo. Největší pozornosti amerických i japonských kanonýrů se nadále těšil ALBERT W. GRANT, jemuž záplava projektilů zničila přední strojovnu a kotelnu, a jelikož zadní strojovnu zaplnila jako vzteklá kočka syčící pára, musel jí personál opustit, takže záhy došlo k poklesu dodávek páry a energie zbavená loď stanula na hladině. Na palubě vypuklo několik požárů, do podpalubí se hrnula voda a všeobecný zmatek prohlubovala vybuchující munice do lehkých děl, načež došlo i k zásahu jednoho palebného stanoviště 127mm kanónů.
„Osvětlen požáry se torpédoborec bezmocně otáčel unášen vodním proudem.“ Píše M. Hubáček. „Mrtví leželi na palubě i v podpalubí, ze všech stran se ozývalo volání o pomoc a výkřiky bolesti.“ Naštěstí kontradmirál Oldendorf ve 4:09 nařídil všem lodím zastavit dělostřelbu, a protože téměř současně zmlkla i japonská děla, vážně poškozený ALBERT W. GRANT se udržel na hladině a později jej NEWCOMB vzal do vleku a odtáhl do bezpečí. Ztráty v řadách posádky však byly bolestné, jelikož padlo 34 osob a dalších 94 utrpělo zranění.
Jakkoliv pohled na zubožený ALBERT W. GRANT výmluvně vypovídal o utrpení jeho posádky, muži na japonských lodí procházeli doslova očistcem. Z amerických bitevních lodí zpočátku střílely pouze WEST VIRGINIA, CALIFORNIA a TENNESSEE mající moderní radar Mark 8, zatímco ostatní obrněnce disponovaly pouze starším radiolokátorem Mark 3. Proto dělostřelecký důstojník na MARYLANDU zaměřoval děla podle dopadů granátů z WEST VIRGINIE, což bylo de facto mrhání municí, MISSISSIPPI na konci boje vypálila toliko jednu symbolickou salvu, a těžké kanóny na PENNSILVANII ke zklamání posádky mlčely během celé bitvy.
Navíc z důvodů úspory nedostatkových průbojných granátů některé obrněnce střílely polovičními salvami, a těsně před 4. hod. provedla formace bitevních lodí obrat o 180°, což si vyžádalo krátkou pauzu než se dělové věže otočily na levobok, ale přesto se na Jižní svaz sneslo 285 projektilů ráže 356 a 406 mm, k čemuž musíme připočíst ještě 4281 granátů ráže 152 a 203 mm vystřelených Oldendorfovými a Berkeyho křižníky. Veškerá lavina ocely se prvních sedm minut soustředila na JAMAŠIRÓ tvořící na obrazovkách radarů největší cíl, což ostatním jednotkám přineslo vítanou úlevu a navíc komplikovalo vyhodnocování dopadů salv z jednotlivých lodí.
Přesto si JAMAŠIRÓ našlo množství granátů, přičemž je známo že WEST VIRGINIA zasáhla hned první salvou přední nástavbu, ale viceadmirál Nišimura vyvázl nezraněn a až do konce bitvy velel svým podřízeným, kteří ze sebe stejně jako během útoků torpédoborců vydali to nejlepší, a nehledě na nespočet úderů pozoruhodně dlouhou dobu udržovali obrněnec v bojeschopném stavu. Vzhledem k tomu, že drtivá většina posádky zahynula nelze přesně rekonstruovat dění na palubě ani jednání Nišimury a velitele lodě kontradmirála T. Šinody. Víme však, že obrněnec záhy přešel na kurs 20° vedoucí k ostrovu Hibusun, takže velitel Jižního svazu pravděpodobně dospěl k závěru, že pokud ještě existuje naděje na proražení spojenecké linie, její nejslabší článek představuje východní křídlo.
JAMAŠIRÓ opětovala palbu z předních dělových věží, a třebaže se synové Nipponu nemohli spoléhat na radary, a navíc spojenečtí dělostřelci většinou používali bezzášlehový střelný prach, jejich palba byla pozoruhodně přesná. Prvním terčem se staly Berkeyho křižníky, přičemž 356mm projektily několikráte dopadly poblíž PHOENIXU, takže když JAMAŠIRÓ přesměrovala palbu na jiné cíle, posádka Berkeyho vlajkové lodě si zhluboka oddechla. Na japonském obrněnci však panovalo doslova peklo. Třebaže se nepřátelské granáty jakoby zázrakem vyhýbaly velitelskému můstku, JAMAŠIRÓ hořela na mnoha místech a uvnitř zdemolovaného trupu námořníci houfně umírali na svých bojových stanovištích, ale životně důležité prostory byly zatím v pořádku, takže loď stále plula 12uzlovou rychlostí a opětovala palbu.
Jak víme, sekundární baterie se zaměřila na americké torpédoborce, ale primární artilerie v průběhu bitvy několikrát změnila cíl palby. Po PHOENIXU začaly těžké granáty dopadat i poblíž COLUMBIE, SHROPSHIRE byl zarámován přesně mířenou salvou, a ve 4:07 dokázali japonští kanonýři zarámovat i DENVER. Fortuna však onu noc stála na spojenecké straně, takže jejich křižníky a bitevní lodě neutrpěly ani škrábnutí, ale přesto si obsluhy japonských těžkých zbraní a jejich dělostřelecký důstojník za odvedený výkon zaslouží uznání.
Hořící JAMAŠIRÓ se pozorovatelům jevila jako rozstřílený vrak, tudíž Spojenci postupně přenášeli palbu na doposud nedotčený MOGAMI, jehož si jako první v 3:56 vzal na mušku PORTLAND následovaný dalšími Oldendorfovými křižníky. Námořní kapitán Toóma se nespoléhal pouze na 203mm děla, ale hodlal napadnout nepřátelské těžké lodě torpédy, takže vybočil doleva, aby na ně mohl vyslat plnou torpédovou salvu. Tehdy se dostal do přestřelky s trojicí McManesových torpédoborců, které na MOGAMI založily požár, načež křižník opsal kružnici, aby mohl odpálit torpéda z levého boku.
Těsně před 4 hod. však na už beztak zle tísněný MOGAMI začaly dopadat projektily z nepřátelských křižníků, pročež zásahy 203mm granáty vyřadily z činnosti dělovou věž č. 3 a vyvolaly požár poblíž místa odkud byl do zadní strojovny přiváděn čerstvý vzduch. Dusivý dým a současný únik páry vyhnaly část personálu z tamějšího strojního oddělení, tudíž se zastavila jedna lodní vrtule. Dělostřelecký oheň byl natolik intenzivní, že Toóma zakolísal, a poté co vypálil na nepřátelské těžké jednotky čtyři „Dlouhá kopí“, byl připraven průnik do Leytského zálivu odvolat a pokusit se z beznadějného boje vycouvat na vlastní pěst. Veliteli křižníku však odporovalo několik důstojníků, takže nakonec opět zamířil na sever, odkud přilétaly další a další spojenecké granáty, jako zraněný rytíř hledající čestnou smrt v bitevní vřavě.
Bohové tuto němou prosbu vyslyšeli dvě minuty po 4. hod., kdy si MOGAMI našla salva z těžkého křižníku PORTLAND, načež 203mm projektily zmasakrovaly osazenstvo střediska řízení protiletadlové palby a velitelského můstku. Desítky životů na obou zasažených stanovištích vyhasly jako když vítr sfoukne hřbitovní svíci, a mezi padlými nechyběl ani námořní kapitán Toóma a všichni vyšší důstojníci. Současně došlo i k poškození ovládání kormidelního stroje, ale situaci zachránil vrchní signalista Š. Jamamoto, jenž nepodlehl tíži okamžiku, tudíž nechal převést ovládání kormidla na manuální řízení a nařídil přejít na jihovýchodní kurs odvádějící MOGAMI od epicentra bitvy. Kalvárie posádky však neměla konce, neboť křižník inkasoval další zásahy, přičemž za velkých lidských obětí přišel o jednu kotelnu a dvě strojovny. V činnosti zůstala pouze strojovna č. 2, takže došlo k citelnému poklesu rychlosti, ale hořící MOGAMI přesto vytrvale směřoval do relativního bezpečí uvnitř Surigaovského průlivu.
Těžké chvíle zažívala i posádka ŠIGURE, jehož velitel zatím marně čekal na příležitost vyslat na nepřítele obávaná torpéda. Spojenci se jak víme zpočátku soustředili na JAMAŠIRÓ a následně na MOGAMI, takže nejmenšímu bodu na obrazovkách radiolokátorů nevěnovali pozornost, ale ve 3:58 začaly kolem ŠIGURE dopadat granáty v takové intenzitě, že otřesy trupu poškodily gyrokompas, ale jako zajíc kličkující torpédoborec přímému zásahu opět unikl. Úhybné manévry a hustá tma však ztěžovaly nalezení jakéhokoliv cíle pro nabroušená „Dlouhá kopí“. A protože v tomto ohledu selhal i palubní radar, velitel lodě fregatní kapitán Nišino usoudil, že za této situace nemůže nepříteli uškodit, takže plnou parou plující ŠIGURE krátce po 4. hod. odbočil doprava a podobně jako MOGAMI hledal spásu před krupobitím granátů uvnitř úžiny Surigao.
To znamená, že jeho „Dlouhá kopí“, která jako jediná mohla způsobit zásadní zvrat v jednostranně vedené dělostřelecké bitvě zůstala nevyužita, třebaže se ŠIGURE vůči spojeneckým těžkým lodím nalézal v příhodném útočném postavení, což však jeho velitel netušil. Tehdy američtí šamani konečně zlomili kouzlo chránícího torpédoborec a docílili zásahu těžkým granátem v zadolodí. Ten sice pronikl křehkým trupem skrz nazkrz, aniž by explodoval, ale přesto zabil dva muže, poškodil pohonnou soustavu a způsobil únik paliva.
Poté co MOGAMI a ŠIGURE změnily kurs, Nišimurova vlajková loď i nadále směřovala na sever jako zdánlivě nezničitelný buldozér odhrnující všechny překážky, byť na ní stále pálily desítky děl. „Čelila jim s takovou vytrvalostí a srdcem jako by to byla samotná velká JAMATO.“ Píše A. Tully. „Na vysoké pagodě JAMAŠIRÓ hořely ohně jako obřadní lucerny a plály tak jasně, že Američané mohli v jejich záři rozpoznat i šestipalcové věže vyjímající se ve svitu plamenů.“ Zuřící požáry proměnily obrněnec v planoucí pohřební hranici, ale přeživší obsluhy středních i těžkých děl pokračovaly v palbě, a poté co JAMAŠIRÓ změnila kurs na západ, aby se do akce dostaly i dělové věže ve středolodí, nabyla její palba na intenzitě a přesnosti, takže osádky několika spojeneckých křižníků jak víme prožily perné chvíle, nehledě nato, že zásah těžkým granátem proměnil ve 4:04 dělovou věž č. 3 v ohnivou kouli.
V potížích se ocitla i linie amerických bitevních lodí. Nikoliv kvůli nepřátelské střelbě, ale komplikacím, které přineslo provádění Weylerova rozkazu ke změně kursu o 180°, jehož účelem bylo přejít na západní kurs. Manévrování obrněných kolosů v bitevní vřavě za snížené viditelnosti vždy přináší riziko kolize, přičemž stačí chvilka nepozornosti či špatná interpretace rozkazu a ke srážce s katastrofálními následky není daleko. Jako první ve 4:02 provedla nařízený obrat na pravobok WEST VIRGINIA následovaná MARYLANDEM a MISSISSIPPI, ale když přišla řada na 2. divizi bitevních lodí kontradmirála T. Chandlera, nechybělo mnoho, aby kvůli nepochopení rozkazu ze strany velitele CALIFORNIE došlo ke srážce s TENNESSEE.
To narušilo kolonu bitevních lodí právě ve chvíli, kdy se přiřítila „Dlouhá kopí“ vypuštěná před několika minutami z MOGAMI. Naštěstí pro Spojence hrozící nebezpečí spatřily hlídky na torpédoborci RICHERD P. LEARY, jehož velitel fregatní kapitán Habecker varoval Weylera, jenž s WEST VIRGINIÍ, MARYLANDEM a MISSISSIPPI ve 4:18 přešel na severní kurs, aby blížící se hrozbě nastavil zádě. Chandlerova divize musela úhybné manévry provádět nekoordinovaně podle uvážení jednotlivých velitelů, ale přesto se i TENNESSEE, CALIFORNIA a PENNSYLVANIA torpédům šťastně vyhnuly.
Během těchto zmatečných manévrů ztratila střelba bitevních lodí na intenzitě, ale křižníky i nadále pálily salvu za salvou, takže peklo na JAMAŠIRÓ pokračovalo, a když obrněnec zasáhla torpéda vypuštěná ze Smootových torpédoborců, nezdolný Nišimura seznal, že povinnostem vůči císaři a nadřízeným bylo učiněno zadost. Tehdy odeslal Kuritovi poslední depeši ve stylu „morituri te salutant“ a modlil se k ochráncům Země vycházejícího slunce, aby dostal šanci zachránit statečnou posádku.
A zdálo se, že jej bohové vyslyšeli, neboť ve 4:09 Oldendorf na základě zoufalé Smootovy žádosti nařídil všem lodím zastavit palbu, což trýzněné posádce JAMAŠIRÓ muselo připadat jako dar z nebes, neboť nad dějištěm krvavého dramatu se rozhostilo přízračné ticho. „Stejně náhle jako začala, bouře granátů ustala. Úžina Surigao se opět ponořila do tmy, kterou osvětlovaly pouze ohně planoucí na palubách JAMAŠIRÓ, MOGAMI a GRANTA. Na potemnělém bojišti nastalo neskutečné ticho, neboť i Japonci přestali střílet.“ Popsal tento okamžik Tully.
- Nišimura.jpeg (18.98 KiB) Zobrazeno 2546 x
Nišimura nenadálé přízně válečných bohů využil, načež zdemolovaná a téměř po celé délce hořící JAMAŠIRÓ provedla levoboční obrat a přešla na jihozápadní kurs, přičemž strojní personál dokázal zvýšit výkon pohonné soustavy (!), takže její rychlost stoupla na 15 uzlů. Ve 4:12 Oldendorf podlehl naléhání podřízených a povolil obnovení palby, takže CALIFORNIA, MARYLAND a MISSISSIPPI vyslaly na ustupujícího nepřítele po jedné salvě, načež se jejich kanóny definitivně odmlčely kvůli zmatkům, které mezi americkými obrněnci vyvolala torpédová salva z MOGAMI. Tehdy přestaly střílet i spojenecké křižníky, a když Oldendorf ve 4:19 nařídil kanonádu obnovit, dostal hlášení, že doposud jasný bod značící na obrazovkách radiolokátorů JAMAŠIRÓ náhle zmizel.
Ano, starý obrněnec doposud projevoval stejnou nezdolnost jako jeho hrdinná posádka, ale když jej ve 4:11 zasáhly „smrtící doutníky“ vypálené některým ze Smootových torpédoborců, nastal jeho zánik s děsivou rychlostí. Nejprve přestaly pracovat turbíny, takže JAMAŠIRÓ zastavila, přičemž se její náklon na levobok neustále zvětšoval, a ve chvíli kdy dosáhl 45°, zazněl rozkaz opustit loď. Podle svědectví kapitánporučíka H. Ezekiho se Šinoda, Nišimura a řada dalších důstojníků rozhodli zahynout společně se svou lodí, tudíž zůstali na velitelském můstku.
Ale i ti členové posádky, kteří chtěli JAMAŠIRÓ opustit, měli k provedení Šinodova posledního rozkazu málo času, takže většinou sdíleli osud galejníků přikovaných k veslařským lavicím, třebaže syny Nipponu k tonoucí lodi nepoutaly ocelové řetězy, ale vzorná služba vlasti velící jim zůstat až do konce na bojových postech. Již o několik minut později se totiž obrněnec převrátil na levobok jako obří kytovec a zádí napřed se pohroužil pod hladinu. Z 1636členné posádky se zachránilo pouze 10 šťastlivců, přičemž mezi těmi kdo již nespatřili vzdálenou domovinu, nechyběli kontradmirál Šinoda, viceadmirál Nišimura a jeho štábní důstojníci snící věčný sen na dně Surigaovského průlivu.
Předchozí díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?t=9994
viewtopic.php?t=10007
viewtopic.php?t=10027
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Macdonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
Macdonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
.
