Bitva u Leyte (8)
Odyssea viceadmirála Šimy
MOGAMI a ŠIGURE úvodní dějství pekla označovaného historiky jako bitva v úžině Surigao přečkaly, a jejich posádky se staly svědky a tak trochu i nedobrovolnými aktéry druhého dějství, kdy se na scénu přiřítil Šimův 2. úderný svaz. Jak víme toto uskupení bylo do operace „Šó-Gó“ zařazeno na poslední chvíli a Šimovi nadřízení v uplynulých dnech tolikrát změnili jeho dispozice, že si trpce postěžoval, že je s ním zacházeno jako s nechtěným dítětem. Odyssea viceadmirála Šimy
Nicméně poslední rozkaz zněl spolupracovat s Nišimurovou formací při průlomu do Leytského zálivu. Proto v noci z 23. na 24. října s křižníky NAČI, AŠIGARA a ABUKUMA doprovázenými torpédoborci UŠIÓ, ŠIRANUI, AKEBONO a KASUMI opustil Coronskou zátoku a vydal se k Surigaovskému průlivu, kterým plánoval proniknout v 6. hod. 25. října. V uplynulých dnech se rozplynula naděje na posílení 2. úderného svazu 16. křižníkovou divizí viceadmirála Sakondžua, ale Šima očekával, že se co nevidět spojí alespoň s 21. divizí torpédoborců fregatního kapitána Išii, která byla nedávno zproštěna úkolu doprovázet transportní plavidla.
Išia skutečně s torpédoborci WAKABA, HACUHARU a HACUŠIMO opustil Manilu, ale poblíž ostrova Mindoro jej ráno 24. října napadla formace bombardérů z letadlové lodě FRANKLIN. Obratně manévrující jednotky většinu útoků odrazily, ale v 8:13 WAKABA inkasoval zásah do strojovny, načež ztratil chod a začal se nebezpečně naklánět na levobok a posléze zmizel pod hladinou. Posádku ztenčenou o 30 mužů zachránil HACUHARU, ale Američané nehodlali nechat kořist vyklouznout, takže krátce před polednem na zbývající torpédoborce zaútočila další vlna bombardérů z FRANKLINU, která sice zasáhla HACUŠIMO, ale škody se ukázaly jako nepatrné. Fregatní kapitán Išia se přesto pod dojmem těchto útoků rozhodl vrátit do Manily, přičemž o svém záměru neinformoval nikoho z nadřízených (!), takže Šima do poslední chvíle počítal s návratem 21. divize torpédoborců k jádru 2. úderného svazu.
Jeho uskupení se letecké ataky zcela vyhnuly, takže v pořádku překonalo Suluvské moře a navečer 24. října se nalézalo na Mindanajském moři, a protože plulo větší rychlostí než Jižní svaz, vzdálenost mezi nimi se rychle zkracovala, takže se nabízela možnost spojení ještě před průnikem přes Surigaovskou úžinu, tím spíše, že díky příhodným atmosférickým podmínkám spolu oba viceadmirálové nyní mohli komunikovat japonskou obdobou spojeneckých radiofonů.
Navzdory údajně napjatým vztahům, Nišimura a Šima udržovali vzájemné spojení, ale ani jeden se nepokusil převzít celkové velení, takže jednali podle vlastního uvážení a Šima i nadále plánoval proniknout do zálivu Leyte samostatně, i když se později k Nišimurovu svazu přiblížil natolik, že vlastně tvořil jeho zadní voj. Velitel 2. úderného svazu krátce po 1. hod. 25 října podřízeným oznámil, že ve 3 hod. hodlá vplout do úžiny Surigao, načež obepluje Dulag a udeří na spojenecké předmostí u Taclobanu a stejnou trasou se probije zpět.
Ještě předtím než jeho svaz vplul do úžiny, Šima za zachycené komunikace poznal, že na Nišimurovy lodě zaútočila torpédová plavidla, takže mohl s jistotou očekávat, že ani jeho uskupení neunikne jejich nevítané pozornosti. To se potvrdilo ve 3:15, kdy neúspěšně zaútočil torpédový člun PT-134. O několik minut později se Šimovy lodě kvůli navigační chybě jen taktak vyhnuly uvíznutí na pobřeží ostrova Panay, a právě tuto chvíli, kdy byla pozornost posádek upřena jinam, si vybral k útoku velitel torpédového člunu PT-137 poručík I. Kovar. Hlídka na lehkém křižníku ABUKUMA spatřila podmořskou hrozbu ve vzdálenosti pouhých 500 m, a třebaže námořní kapitán T. Hanada učinil vše aby se torpédům vyhnul, jeden „smrtící doutník“ ve 3:25 narazil do předolodí.
Exploze jeho 211kg hlavice rozervala levý lodní bok 3 m pod vodoryskou natolik, že se do podpalubí nahrnulo takřka 1000 tun vody. Příď ABUKUMY se oproti normálu notně zanořila, což způsobilo snížení rychlosti na pouhých 10 uzlů, přičemž o život přišlo 37 mužů. Záchranné čety sice ošklivě rozšklebený otvor provizorně zalátaly, ale vážně poškozený křižník nebyl schopen udržet místo ve formaci, takže se oddělil od jádra svazu. To byla citelná ztráta, neboť se jednalo o vlajkovou loď velitele 1. eskadry torpédoborců, přičemž kontradmirál M. Kimura získal cenné zkušenosti jak v bitvě na Bismarckově moři, tak při perfektně provedené evakuaci ostrova Kiska. Dodejme, že ABUKUMA se později po zpevnění přepážek a odčerpání části vody vydal na vlastní pěst na sever, a nakonec se jak uvidíme připojil k Šimově formaci.
Tento útok napravil dosavadní nelichotivý dojem z nasazení amerických torpédových člunů, které sice na japonské lodě snažící se proniknout do Leytského zálivu vypustily 34 torpéd, ale pouze jedna „rybka“ našla cíl. Výsledkem bylo vyřazení jednoho lehkého křižníku z boje, za což Američané zaplatili válečnou daň v podobě jednoho potopeného člunu, tří mrtvých a dvaceti zraněných.
- Masatomi Kimura.jpg (33.29 KiB) Zobrazeno 2595 x
Zbytek 2. úderného svazu obeplul ostrov Panaon a ve 3:38 vplul do Surigaovského průlivu, přičemž zachycené hovory a spatřené světlice nenechávaly nikoho na pochybách, že Nišimura čelí silnému nepříteli a potřebuje pomoc. Navzdory husté tmě udržoval Šima i v úzkém průlivu vysokou rychlost 28 uzlů, ale přesto nedorazil k jeho severnímu ústí včas, aby svými děly a torpédy podpořil Jižní svaz v jeho heroickém boji se spojeneckou přesilou. Na čele kolony plul vlajkový NAČI následovaný AŠIGAROU a čtveřicí torpédoborců. Viceadmirál Šima a jeho muži slyšeli dunění děl hrubých ráží výmluvně dosvědčující, že Nišimurovy lodě se ocitly pod těžkou palbou, a když se před jejich zraky krátce před 4. hod. potopila bitevní loď FUSÓ, nebylo pochyb o tom, že bitva se pro syny Nipponu nevyvíjí dobře.
Přesto se nechtěl boji vyhnout, přičemž usoudil, že jeho 20 děl ráže 203mm toho za špatné viditelnosti proti silnějšímu protivníkovi mnoho nezmůže, takže vsadil na proslulá „Dlouhá kopí“, která už námořníkům Země vycházejícího slunce vyhrála nejednu noční bitvu. První příležitost se naskytla ve chvíli kdy radiolokátor typu 22 na NAČI ve 4:15 zaznamenal dvě velké lodě vzdálené asi 11 000 m, načež Šima vydal 18. eskadře torpédoborců rozkaz zaútočit. ÚŠIO, ŠIRANUI, AKEBONO a KASUMI zvýšily rychlost a zmizely v noční tmě, přičemž obsluhy torpédových vrhačů na NAČI a AŠIGAŘE netrpělivě čekaly, až zazní rozkaz k odpálení torpéd.
I torpédový důstojník na NAČI hořel touhou změřit s prozatím anonymním protivníkem síly, takže přesvědčil náčelníka Šimova štábu námořního kapitána T. Macumotu, aby bez viceadmirálova souhlasu nařídil torpédový útok. NAČI následovaný AŠIGAROU vybočil ostře doprava, aby se k nepříteli natočil levým bokem, načež ve 4:22 opustilo jeho „roury“ první z osmi „Dlouhých kopí“, načež vyprázdnil torpédomety i AŠIGARA.
Jejich cíl představovaly těžké křižníky PORTLAND a LOUISVILLE vzdálené zhruba osm mil, ale protože Fortuna toho dne nestála na straně Nipponu, všechna minula, třebaže útok Oldendorfovo uskupení překvapil a vzhledem ke špatné viditelnosti měl dobou šanci uspět. Shodou okolností se jednalo o jediný bojový příspěvek 2. úderného svazu k bitvě v úžině Surigao, neboť Japoncům se zkrátka lepila smůla na paty a bylo jim souzeno pít z kalichu hořkosti plnými doušky.
Plnou parou plující ŠIGURE již dříve jenom těsně minul ŠIRANUI, ale zdemolovaný MOGAMI ovládaný pouze regulováním otáček lodních vrtulí se ocitl v dráze křižníku NAČI. Třebaže námořní kapitán Kanooka nařídil zpětný chod a obrat doprava, ve 4:23 se předolodí NAČI a MOGAMI s hrozivým skřípotem střetly, a byť ke kolizi došlo pod ostrým úhlem, oba křižníky utrpěly škody, přičemž nechybělo mnoho, aby do NAČI narazil i AŠIGARA. Trup MOGAMI vyšel ze střetu pouze s menší trhlinou nad čarou ponoru v pravoboku na úrovni dělové věže č. 1, takže se záhy zařadil do Šimovy kolony za NAČI a AŠIGARU, přičemž jej vrchní signalista Jamamoto megafonem informoval, že MOGAMI přišel o většinu důstojnického sboru a křižníku nyní velí dělostřelecký důstojník korvetní kapitán G. Arai.
Hůře dopadl NAČI, v jehož předolodí zela na úrovni čáry ponoru 15m trhlina, takže do podpalubí vnikla voda a došlo k citelnému poklesu rychlosti. Utrpěná poškození vlajkové lodě a pohled na zdemolovaný MOGAMI úplně stačily k tomu, aby zchladily Šimův bojový zápal, pročež velitel 2. úderného svazu po poradě se svým štábem pokus o průlom do Leytského zálivu vzdal, a ve 4:32 odvolal i 18. eskadru torpédoborců, která do té doby nenašla cíle, takže nedostala příležitost odpálit torpéda.
Jeho lodě přešly na jihozápadní kurs, přičemž Šima ve 4:35 oznámil veliteli Spojeného loďstva a svému přímému nadřízenému viceadmirálovi Mikawovi, že ukončil útok a stahuje se z oblasti boje, aby se připravil k další akci, načež po přeskupení sil ve spolupráci s Kuritou podnikne druhý pokus o průlom do zálivu Leyte. Těžko říci zda se jednalo pouze o úlitbu nadřízeným, či mu opravdu, jak později tvrdil, v hloubi válečnické duše hlodal červík pochybností, jestli pokus o průlom neukončil předčasně a neměl bojovat až do trpkého konce jako Nišimura. Každopádně jeho rozhodnutí nepostrádalo logiku, neboť Spojenci během několika desítek minut doslova smetli z hladiny Pacifiku nepoměrně silnější Jižní svaz, a jeho vlastní uskupení by dozajista čekal stejný osud, takže před nevyhnutelným krveprolitím upřednostnil záchranu životů svých podřízených a svěřených lodí.
Během ústupu 2. úderný svaz natrefil na ŠIGURE, který se kvůli poruše kormidelního stroje nějaký čas bezmocně potácel na hladině Surigaovského průlivu, ale protože zatím nebyl schopen manévrování, Šima v ústupu pokračoval bez něj, přičemž se pokusil shromáždit své rozptýlené síly kolem vlajkové lodě. Dobrou zprávou bylo, že NAČI nyní plul 18uzlovou rychlostí, což vzhledem k tomu, že se noc chýlila ke konci, a po rozednění se očekávaly letecké útoky, dávalo alespoň jakous takous naději na dosažení Coronského zálivu či jiného z Japonci kontrolovaných přístavů.
Jenomže Oldendorf ještě nevyřkl poslední slovo, a v době kdy Nišimura míjel neovladatelný ŠIGURE, již myslel na pronásledování prchajícího nepřítele, takže křižníky LOUISVILLE, PORTLAND, MINNAPOLIS, DENVER a COLUMBIA doprovázené torpédoborci vpluly do Surigaovského průlivu hledajíce další cíle pro doposud zahřáté kanóny. Pravda, jeho lodě se pohybovaly pouze 15uzlovou rychlostí, takže nad touhou za každou cenu zničit nepřítele převládla opatrnost, ale přesto nezůstalo pronásledování bez výsledku.
Jeho hlavním cílem se stal nešťastný MOGAMI, jenž nebyl schopen dosáhnout vyšší rychlosti naž 15 uzlů, takže za NAČI s AŠIGAROU mírně zaostal. Během své trudné pouti ve 4:50 potkal zmrzačený ASAGUMO, jenomže korvetní kapitán Arai a jeho podřízení měli dost svých starostí, takže jej zanechali v péči ochranných božstev Nipponu a pokračovali v plavbě jižním kursem.
První kdo se během ústupu utkal s nepřítelem však nebyl MOGAMI, nýbrž ŠIGURE a ASAGUMO, které se dostaly do kontaktu s torpédovými čluny PT-321, PT-326 a PT-327. ŠIGURE zvýšil rychlost a pokusil se uniknout, zatímco ASAGUMO se vydal přímo k nepříteli. Všichni útočníci na ŠIGURE vypustili torpéda, ale ta minula, a dělostřelci následovaní kolegy z ASAGUMO se Američanům revanšovali přesnou palbou, která lehce poškodila PT-231 a zranila jednoho člena posádky.
Ve snaze pomoci napadeným torpédoborcům změnil Šima kurs na západ a teprve v 5:06 jeho lodě následované MOGAMI a ŠIGURE zamířily opět na jih, přičemž se AŠIGARA div nesrazil s MOGAMI. Ztracený čas však nemohl dohonit a vzdálenost mezi japonskými loděmi a pronásledovateli se citelně zkrátila. V 5:15 došlo k navázání vizuálního kontaktu s ABUKUMOU, který po tomto setkání změnil kurs a přidal se k jádru 2. úderného svazu. Viceadmirál Šima mohl být s dosavadním vývojem situace spokojen, neboť nyní měl pohromadě všechny vlastní lodě, ke kterým se připojily MOGAMI a ŠIGURE, přičemž se poblíž potloukal i stále bojeschopný ASAGUMO.
Jenomže tou dobou už na jeho lodě mířila spojenecká děla a v 5:29 Oldendorfův vlajkový LOUISVILLE zahájil palbu, ke které se brzy přidaly i PORTLAND a DENVER. Jejich granáty mířily na koncový MOGAMI, jenž se stal prakticky bezmocným terčem spojenecké kanonády. Jedinou naději pro jeho posádku představovala pomoc ostatních lodí, ale třebaže poměr sil byl relativně vyrovnaný, a japonské torpédoborce stále nesly plnou zásobu torpéd, Šimova mysl již fungovala v ústupovém módu, pročež se rozhodl MOGAMI obětovat.
Američané na křižník vyslali 197 granátů ráže 203 mm a 356 ráže 152 mm, takže není divu, že když Oldendorf v 5:40 střelbu zastavil, na palubě MOGAMI zuřily požáry a na spojenecké straně málokdo pochyboval, že dny jeho služby Nipponu jsou sečteny, byť se záhy ukázalo, že tato loď má vskutku tuhý kořínek. K palbě se nakonec připojil i MINEAPOLIS, jenž zpočátku mířil na ASAGUMO, který se mu podařilo zasáhnout jedním 203mm projektilem do zadolodí, takže na torpédoborci vyšlehly plameny a došlo ke snížení rychlosti na pouhých sedm uzlů.
Naštěstí pro posádky MOGAMI a ASAGUMO opatrný Oldendorf usoudil, že touto potyčkou bylo povinnosti pronásledovat nepřátele učiněno zadost a nechtěl riskovat zásah torpédem, takže přešel na severní kurs a stíhání ukončil. Jeho křižníky už téměř vyčerpaly zásoby průbojných granátů, kterých např. na MINEAPOLISU zbývalo pouhopouhých 15 kusů. Možnost dorazit poškozené nepřátelské lodě však byla natolik lákavá, že později tímto úkolem pověřil kontradmirála R. Haylera s lehkými křižníky DENVER a COLUMBIA v doprovodu torpédoborců HEYWOOD L. EDWARDS, LEUTZE a BENNION.
Během zpáteční plavby narazili Američané na množství trosečníků, kteří zápolili nejenom se svými zraněními, ale zejména se silným proudem. Oldendorf k jejich záchraně vyčlenil torpédoborce ROBINSON, BRYANT, HALFORD a CLAXTON, ale brzy se ukázalo, že se jedná o nevděčný úkol. Většina Japonců napřaženou pomocnou ruku pohrdavě odmítla, ba kladla aktivní odpor, takže získat alespoň několik zajatců vyžadovalo ze spojenecké strany značnou trpělivost.
- Hayler.jpg (8.45 KiB) Zobrazeno 2595 x
Na tuto zatvrzelost doplatila skupina asi 150 mužů z bitevní lodě JAMAŠIRÓ, které jakýsi důstojník utužoval v zavilém odporu tak dlouho, až Američanům došla trpělivost, a po vyzvednutí několika „jazyků“ ostatní ponechali jejich osudu. To pro většinu představovalo rozsudek smrti, neboť pobyt ve vodě je dříve či později vysílil natolik, že utonuli, a ani dosažení pobřeží ještě automaticky neznamenalo záchranu. Zesláblí trosečníci byli totiž vydáni na milost a nemilost Filipíncům, kteří využili příležitosti pomstít se okupantům za domnělé či skutečné křivdy, takže mnoho námořníků zahynulo jejich rukama.
Zatímco se na hladině odehrávala toto malá lidská dramata, posádky poškozených lodí bojovaly o přežití. Ukončení boje umožnilo MOGAMI i přes další škody uniknout, ale námořníkům na ASAGUMO se nedařilo dostat požár pod kontrolu, a protože hrozilo nebezpečí, že ohnivý živel přivede k výbuchu hlavice torpéd, nařídil jeho velitel fregatní kapitán Šibajama opustit loď.
Jak vidno 2. úderný svaz vyšel i z potyčky s Oldendorfovými křižníky poměrně dobře, a nyní se mohl soustředit na odrážení leteckých útoků, které se očekávaly krátce po rozednění. Mezitím na ŠIGURE konečně opravili ovládání kormidla, načež torpédoborec zvýšil rychlost na 24 uzlů, neboť fregatní kapitán Nišin se rozhodl pokusit o záchranu na vlastní pěst, a ještě před východem slunce zanechal MOGAMI a 2. úderný svaz daleko za sebou. Všechny Šimovy lodě se šťastně dostaly na Mindanajské moře, třebaže se po 6. hod. několikráte střetly s torpédovými čluny, ale ty se za denního světla prakticky neměly šanci dostat na dostřel, takže pouze PT-491 vypustil dvě torpéda na MOGAMI.
Otlučený MOGAMI dělal Šimovi největší starosti, neboť posádka sice dostala požáry pod kontrolu, ale strojníci už dříve kvůli pekelné teplotě a hustému dýmu opustili poslední funkční strojovnu, takže hrozilo nebezpečí, že křižník přijde o zdroj energie, byť prozatím dokázal vyvinout 12uzlovou rychlost. Tehdy velitel 2. úderného svazu usoudil, že MOGAMI představuje zbytečnou přítěž, načež mu jako doprovod přidělil torpédoborec AKEBONO a s ostatními loděmi pokračoval v plavbě nezmenšenou rychlostí.
Za této situace mohli pouze největší optimisté doufat, že osudem těžce pronásledovaný křižník dosáhne Coronské zátoky, protože se dalo najisto očekávat, že Spojenci učiní vše proto, aby ustupujícího nepřítele zničili leteckými údery. Jako první se nad Šimovým svazem v 5:15 objevila čtveřice letounů startujících z eskortních letadlových lodí patřících k uskupení zvaného „Taffy 1“, a jejich velitel si k útoku vybral právě MOGAMI a AKEBONO. Japonci první vzdušný atak snadno odrazili, ale všem bylo jasné, že nepřítel nyní zná jejich polohu, takže je pouze otázkou času, nežli budou čelit mnohem silnějšímu útoku.
Ještě předtím však spojenecká úderná pěst dopadla na torpédoborec ASAGUMO bezmocně driftující poblíž ostrůvku Kanihaan. Ztenčená posádka se nejprve musela vypořádat s útokem torpédového člunu PT-323, jehož velitel kapitánporučík H. Stadler si krátce po 7. hod. připsal úspěch v podobě zásahu torpédem do pravoboku. Japonci se bránili palbou ze 127mm děl, což nejprve přilákalo pozornost lodí zachraňujících japonské trosečníky, a záhy i Heylerova odřadu.
Zničující kanonádě nemohl zmrzačený ASAGUMO odolat, takže se v 7:21 přídí napřed potopil, načež HEYWOOD L. EDWARDS rozstřílel i dva čluny s japonskými námořníky. Přesto se zachránilo 39 mužů, zatímco 191 synů Nipponu našlo v těchto vodách mokrý hrob. Poté Oldendorf pronásledování zastavil, neboť radiostanice jeho vlajkové lodě zachytila alarmující zprávu, že doprovodné letadlové lodě kontradmirála Thomase Spragueho čelí úderu japonských těžkých jednotek. Předtím než se budeme věnovat jeho heroickému souboji s Kuritovým Středním svazem, dokončeme příběh japonského Jižního uskupení.
Ano, posádky Spragueho „plechovek“ měly momentálně plné ruce práce vyhýbáním se záplavě těžkých granátů, ale přesto došlo k atakům strojů, které byly ve vzduchu ještě předtím než nad Letským zálivem zazněly první japonské salvy. Šima mezitím přidělil zmrzačenému ABUKUMO torpédoborec UŠIÓ a poslal je do Cagayanu na ostrově Mindanao, takže k ochraně NAČI a AŠIGARY zůstaly jenom ŠIRANUI a KITAKAMI, ale viceadmirál rozkázal torpédoborcům HACUHARU a HACUŠIMO, aby opustily Manilu a pokud možno se připojily k mateřskému svazu.
V 8:34 nad japonskými křižníky zakroužilo 11 Avengerů z eskortních letadlových lodí SANGAMON a SANTEE zajišťovaných 10 Hellcaty. Stíhačky ostřelovaly z palubních zbraní torpédoborce, přičemž na ŠIRANUI padlo 9 mužů, zatímco torpédonosné Avengery se vrhly na NAČI a AŠIGARU. Japonci však všech 11 torpéd vymanévrovali a jejich odvetná kanonáda srazila z oblohy jeden bombardér.
Spojenci si však spravili chuť kolem 9. hod., kdy se 10 Avengerů z OMANEY BAY v doprovodu 5 stíhaček vrhlo na MOGAMI, jenž údajně během útoku ztratil chod, takže představoval snadný cíl. Tentokráte Avengery nenesly torpéda nýbrž 227kg pumy, z nichž dvě zasáhly takřka bezmocný křižník a založily silný požár v předolodí. Posádka se jej ze všech sil snažila uhasit, ale protože plameny přesto zachvátily i tanky s topným olejem, korvetní kapitán Arai nařídil zaplavit magacíny pod předními věžemi s 203mm děly.
To se podařilo pouze částečně, takže když dostal hlášení, že ventily v muničním skladu č. 1 nelze kvůli deformacím přepážky otevřít, a selhal i pokus proniknout do strojovny č. 2, Arai usoudil, že jeho muži vykonali pro záchranu lodě co bylo v jejich silách, takže v 10:30 rozkázal opustit loď. Přeživší převzal AKEBONO, jenž ve 12:40 hořící křižník dorazil torpédem. Do levoboku zasažený MOGAMI se ve 13:07 potopil v poloze 9° 40´ severní šířky a 124° 50´ východní délky. Celkem na MOGAMI zahynulo 192 členů statečné posádky, přičemž ostatní AKEBONO přepravil do Manily.
Zatímco se naplňoval osud MOGAMI, 2. úderný svaz v relativním poklidu brázdil hladinu Mindanajského moře. Pravda, během dopoledne čelil několika leteckým útokům, které však přestál bez vážnějších škod, a následně Šima zachytil Kuritovu zprávu, že v souladu s plánem operace „Šó-Gó“ pronikl k ostrovu Samar a zaútočil na americké letadlové lodě. Naděje, že se doposud smolná karta obrací, a Japonci ještě mohou ve své hazardní hře uspět, Šimův štáb povzbudila, neboť Kurita se měl po zničení nepřátelských transportů vracet Surigaovským průlivem, a v takovém případě mohl 2. úderný svaz posloužit při krytí jeho ústupu.
V 11:30 se nad horizont vynořil konvoj krytý válečnými loděmi s japonskou zástavou, ze kterých se k Šimově překvapení vyklubalo uskupení viceadmirála Sakondžua zajišťující transport posil pro posádku Leyte. Protože se v dalším líčení průběhu této mise věnovat nebudeme, rovnou prozraďme, že Sakondžu sice vysadil vojáky u Ormocu na západním pobřeží Leyte, ale spojenecké letectvo při zpáteční plavbě poslalo ke dnu lehký křižník KINU a torpédoborec URAKAZE.
Opatrný optimismus však krátce po poledni nemilosrdně zchladilo Kuritovo sdělení, že 1. úderný svaz přerušil bitvu u ostrova Samar a zamířil na sever, aby vyhledal další nepřátelské letadlové lodě, což v podstatě znamenalo, že operace „Šó-Gó“ selhala a Kurita se dříve či později pokusí uniknout průlivem San Barnardino. Za této situace už Šima neměl jiný úkol než dostat svěřené lodě do Japonci kontrolovaných přístavů, dříve než podlehnou dalším náletům.
Jako první dosáhly relativního bezpečí ABUKUMA a UŠIÓ, které v podvečer 25. října zakotvily v přístavu Dapitan na Mindanau. Dapitan byl samozřejmě v dosahu bombardérů z letadlových lodí, jejichž zaneprázdnění stíháním Středního a Severního svazu nemohlo trvat věčně, ale přesto mohly posádky doufat, že přes noc dokončí nejnutnější opravy, a když se na ně zeširoka usměje štěstěna, následující den dorazí do Coronské zátoky.
´
K této námořní bázi vytrvale směřovalo i jádro 2. úderného svazu, zatímco ŠIGURE nakonec zamířil do bezpečnější Bruneje, kde se 27. října odpoledne setkal se žalostně vyhlížejícími zbytky 1. údernému svazu viceadmirála Kurity. Šimovy lodě takové štěstí neměly, neboť je 26. října jako lovnou zvěř štvali jak piloti z eskortních letadlových lodí Kinkaidova 7. loďstva, tak osádky bombardérů 13. a 5. letecké armády operující z pozemních základen na Nové Guineji a ve východní části Nizozemské Východní Indie.
- George Kenney.jpg (14.5 KiB) Zobrazeno 2595 x
Jako první jejich drtivou sílu pocítily ABUKUMA a UŠIÓ, které s prvními slunečními paprsky opustily Dapitan, ale o několik hodin později na ně udeřil půltucet bombardérů B-24 Liberator startujících z nedávno obsazeného ostrova Numfoor, které dvakrát zasáhly ABUKUMU. Její posádka utrpěla citelné ztráty, ale jako závažnější se ukázala skutečnost, že na lodi vznikl požár, jenž své ohnivé jazyky mlsně natahoval k torpédovým aparátům. Hořícímu křižníku se však stal osudným až následující útok 22 bombardérů B-24 náležejících k 5. letecké armádě generálporučíka G. Kenneyho.
Třebaže se Japonci urputně bránili a sestřelili tři útočníky, i tentokrát dosáhly osádky Liberatorů dvou zásahů, přičemž jedna puma pronikla do zadní strojovny kde nejenže zabila kompletní osazenstvo, ale i poničila parovody, levou hřídel a kormidelní ústrojí. Požáry se nepodařilo zdolat, takže postupně explodovalo několik torpédových hlavic, což vyřadilo i přední kotelnu, načež těžce poškozený křižník nehybně stanul na hladině. Námořní kapitán T. Harada doufal, že jej vezme do vleku UŠIÓ, ale protože oheň zachvátil i palivové nádrže, nařídil evakuaci posádky. Opuštěný ABUKUMA se ve 12:42 potopil, přičemž zahynulo 220 osob, což po započítání nešťastníků zahynuvších během bitvy v Surigaovském průlivu rozšířilo ztráty mezi posádkou na truchlivých 257 mužů. Přeživší zachránil UŠIÓ, jenž je 27. října dopravil do Coronu, kam dopluly i všechny zbývající jednotky z 2. úderného svazu, kromě AKEBONO, který se dovlekl do Manily.
Do Manily postupně odpluly i některé další Šimovy lodě, neboť jeho nadřízení se nenechali odradit těžkými ztrátami jaké utrpěl viceadmirál Sakundžua, a začlenili Šimův svaz do uskupení určených ke krytí konvojů s posilami pro Leyte. Jako první se na nové působiště už 27. října přesunuly torpédoborce HACUHARU a HACUŠIMO, zatímco Šima s křižníky NAČI a AŠIGARA doprovázené torpédoborcem KASUMI odplul k Palawanu, aby unikl očekávaným leteckým úderům.
To se ukázalo jako prozíravé řešení neboť nad Jihočínským a Sulovským mořem jako supi kroužily spojenecké bombardéry pátrající po jakékoliv kořisti. Jejich obětí se mj. stal torpédoborec ŠIRANUI, kterého Šima 26. října poslal na pomoc tonoucímu KINU, přičemž jej poblíž ostrova Semirara za hrozivých lidských ztrát potopily bombardéry z letadlové lodě ENTERPRISE.
Po setmění Šimovy lodě v Coronské zátoce doplnily palivo, načež se vlajkový NAČI doprovázený torpédoborci UŠIÓ a KASUMI rovněž přesunul do Manily, kde se křižník opakovaně stal cílem leteckých útoků, ale ty už nejsou součástí grandiózní bitvy u Leyte, takže pouze prozraďme, že NAČI byl 5. listopadu i s většinou posádky potopen u ostrůvku Corregidor. AŠIGARA z Coronu odplul nejprve na Palawan a později do Bruneje, takže zkáze unikl a pod vlajkou se stylizovaným vycházejícím sluncem sloužil až do června následujícího roku, kdy jej v průlivu Banka poslala ke dnu britská ponorka TRENCHANT.
Bitva v úžině Surigao skončila drtivou porážkou Japonců, kteří ztratili 2 bitevní lodě, 2 křižníky a 4 torpédoborce, přičemž sami nepřítele připravili pouze o 1 torpédový člun. O život přišlo zhruba 4000 poddaných císaře Hirohita, takže viceadmirál Nišimura bývá často kritizován zato, že své podřízené se sebevražednou odvahou vedl na jistou smrt. Když ale uvážíme, že samotné velení Spojeného loďstva přistupovalo k operaci „Šó-Gó“ jako k zoufalé akci kdy mají námořní síly Země vycházejícího slunce dostat „možnost zazářit jak květy smrti“ v podstatě tím, že bojoval takříkajíc do posledního náboje pouze splnil vůli nadřízených.
A pokud budeme v onom plánu prorazit s nedostatečnými silami úžinou Surigao hledat nějaký hlubší smysl, bylo to odlákání části sil od spojeneckých předmostí na Leyte, což mělo Kuritovi pomoci splnit hlavní cíl operace „Šó-Gó. To tvrdošíjný Nišimura bezezbytku splnil a nebylo jeho vinou, že tato oběť vyšla vniveč. Naproti tomu viceadmirál Šima zvolil opatrnější přístup, když před beznadějným bojem upřednostnil ústup, čímž se sice vzdal možnosti vybojovat si válečnickou slávu, ale Nipponu zachránil většinu svěřených lodí. O tom který způsob velení byl vzhledem k daným okolnostem vhodnější můžeme donekonečna diskutovat, ale po zvážení všech pro a proti se nelze ztotožnit s názorem, že Nišimura pouze tupě vedl své muže na zbytečnou smrt.
Předchozí díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?f=403&t=9978
viewtopic.php?t=10007
viewtopic.php?t=10027
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Macdonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
Macdonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
