Stránka 1 z 4

Cesta k jaderné supervelmoci

PříspěvekNapsal: 12/7/2011, 20:08
od v.m.
Obrázek

Výbuch RDS 6s[/align]


CESTA K JADERNÉ SUPERVELMOCI¨

I. Úvod


Výroba JZ vyžadovala zvládnutí, mj., zabezpečení jejich uskladňování, údržby, bezpečné manipulace s ní, možná zdravotní rizika, vypracování metodik práce při údržbě (reglementu) a vydávání, vybudování jaderných polygonů, vývoj, konstrukce a zavedení jejich nosičů.

Historie vývoje první sovětské jaderné bomby je dostatečně známa. Existuje i dostatek materiálu, jakým způsobem se na získání jaderného tajemství podílely zpravodajské služby. Známé jsou i technologické postupy získávání štěpného materiálu, jeho zpracování a vlastní výroby jaderné zbraně.

Méně už jsou známy procesy, které bylo nutno zvládnout, aby se jaderná zbraň dostala k vojskům a mohla být, v případě potřeby, nasazena.

V SSSR spadala problematika jaderných zbraní od zahájení vývoje a výroby prvních prototypů pod Ministerstvo středního průmyslu - MSP „Министерствo среднего машиностроения“.

MSP také odpovídalo za uložení těchto JZ, jejich exploataci a případného vydávání.

Zkoušky jaderných zařízení, představované „monstry“ o váze několika desítek tun (i s pomocným zařízením), nebyly „ to pravé ořechové“, které by umožnilo reálné použití ústrojí – zařízení. Zbraň to ještě v žádném případě nebyla.

K tomu vždy vede dosti zdlouhavá cesta, vyžadující příslušnou „miniaturizaci“ zařízení, jeho plné autonomie na pomocných zařízeních a vybavení bezpečnostními a jinými prvky, umožňující dopravu JZ na cíl a odpálení dle požadovaných parametrů.

V SSSR toho bylo dosaženo už ke konci roku 1951, kdy „завод № 3 КБ-1“ podle plánu vyrobil 29 jaderných pum typu RDS-1, které byly uskladněny v prostorech závodu číslo 550.

Jednotlivé části pum byly skladovány odděleně (plutoniové jádro, elektrodetonátory a neutronový roznět). Obsluhy skladů spadaly pod KB-11a měly za úkol provést sestavení bomb a jejich předání VVS.

Proto Rada ministrů (RM) SSSR v předstihu rozhodla (1950) o vybudování tzv. centrálních skladů CS JZ „центральных баз хранения ядерного оружия (ЦБХ ЯО)“.

Jejich budování bylo zahájeno téhož roku. Pro jejich umístění byla vybrána vhodná místa, často skalní masivy hor.

Vlastní výstavbu prováděl speciální stavební útvar pod vedením MSP. Stavební útvary byly naplňovány specialisty s praxí budování podzemních drah, šachet a dalších podzemních staveb.

K pracím byli využíváni i odsouzení z věznic. Celá řada z nich poté zůstávala v areálech jako pomocná pracovní síla a to i po ukončení doby odsouzení, což bylo vzhledem k charakteru těchto objektů a ochranných okolních perimetrů, „ideálním“ řešením, jak zabránit případnému úniku informací.

Nábor obslužných specialistů pro tyto CS JZ, z řad vojáků, byl zahájen koncem roku 1950. I když se jednalo o vojáky (výhradně důstojníci), stávali se, po absolvování kurzů, zaměstnanci MSP, s právem nosit uniformu.

K jejich výcviku byla zřízena speciální výcviková zařízení, kde výuku prováděli inženýři výrobních závodů. Výuka byla zahájena v 1. Výcvikovém středisku – KB-1(Арзамас- 16 byl současně i výrobce a měl vlastní sklady JM), počátkem roku 1952.

Hlavním úkolem těchto specialistů v CS, měla být tzv. „sborka“ (sestavení) jaderných pum, které přicházely z výrobních závodů v rozloženém stavu (jednotlivé bloky) jako stavebnice, provádět jejich ochranu, kontrola elektrických a mechanických částí na speciálních „stendech“, záměnu jednotlivých uzlů v případě potřeby (v rámci tzv. prací reglementu) a neposlední řadě, výdej těchto zbraní a podpora při jejich bojovém nasazení.

Dislokace těchto CS JZ byla striktně utajována a v řadě případů nebyly vybrané masivy ani uváděny na mapách. Ze strany specialistů se pro ně vžil krátký výraz „izdělije“, který byl rovněž používán i pro jaderné bomby (s přidáním čísla). Specialisté později dávali jednotlivým systémům i vlastní jména, jako Nataša, Tatiana, apod.

Prvními z nich byly objekty 711,712,713 a 714. Celkem tak vzniklo v prvním období 9 CS JZ stále pod správou MSP.

Od roku 54 začíná sériová výroba JB typ RDS-3 a RDS-4. Zvyšující se počty vyrobených zbraní si vynutilo budování dalších úložišť jiného typu, a také přípravu odborníků pro práci s nimi.

Proto závod 551 organizuje další speciální kurzy, z nichž byly vytvořeny, v druhé polovině r. 1953, 2 brigády sestavování JZ, které dále podléhaly KB-11, respektive jeho řediteli. Měly za úkol sestavovat JB, které podnik 551vyráběl. První 4 RTB, které představovaly další krok v exploataci JZ, byly vytvořeny až v roce 1954.

K uložení JZ dochází v centrálních skladech - CS a u RTB (po 4 kusech). Proces přípravy JB byl následující: CS provedly kontrolu a sestavení JB do těla bomby a předaly ji do RTB.
Tento systém prakticky pokračoval až do roku 1962, i když už byly JB mohly být udržovány ve vyšším stupni pohotovosti k použití (CS stupeň VK-2 až VK-4 a v RTB byly stanoveny tzv. stupně připravenosti, z nichž nejvyšší byla „SG-4“ (těsně před vydáním mohla být i vyšší).

Až v roce 1956 (12.3), vydalo ÚV KSSS a RM SSSR rozhodnutí, kterým se nařizovalo MSP do poloviny roku 1956 připravit návrh předání „Kompletačních brigád“ jaderných pum a vlastních zásob těchto zbraní do podřízenosti MO SSSR, a to už v průběhu roku 1956. Současně bylo rozhodnuto, aby MSP podobným způsobem připravilo předání činností přejímek, uskladňování a exploataci JZ.

Poznámka: Tento krok byl bezesporu vyvolán zaváděním JZ do OS SSSR, v prvopočátku pouze u dálkového letectva. V druhé polovině roku 1951 bylo rozhodnuto o přípravě vojenských vzdušných sil k použití JB. K tomu bylo vybudováno výcvikové středisko číslo 8 s 22 bombardéry Tu-4 (postupný přechod na proudové Tu-16 a vybudování divize VVS). To si později vynutilo vytvoření systému tzv. „vojskových“ skladů jaderné munice u 4 letišť dálkových bombardérů.Vojskové sklady dostaly název Ремонтно-Технические Базы (РТБ) - RTB. Podobně i v USA, SAC v prvním období přebíral JZ z centrálních skladů, které nebyly v podřízenosti MO USA, viz studie o SAC.

Rozhodnutím vlády Sovětského svazu z roku 1957, měly být do 1. 2. 1958, předány MO SSSR dva centrální sklady JZ, zatímco ostatních 7 skladů bylo převáděno na základě nařízení ÚV KSSS a RM SSSR z 9. 2. 1958, (na základě původních rozhodnutí, viz výše). Není zřejmé, proč byla použita tato dvojí cesta.

Tímto způsobem došlo k 1. 7. 1958, k předání všech 9 centrálních skladů, jaderných zbraní v nich uložených, a také původního odborného personálu, do působnosti MO.

Prudký nárůst skladů JZ si vyžádal i změnu organizace jejich podřízenosti. Byla vytvořena Hlavní správa kompletace - HSK „Hlavní správa kompletace“, které velel gen.major Jegorov (od 14. března 1955).

HSK podléhaly CS JZ, přejímací skupiny v podnicích výroby a školicí střediska.

V roce 1958 byla HSK podřízena Ministerstvu obrany (nejprve HS speciálních zbraní, později 12. HS MO –(12. GU MO). Tím se JZ fakticky dostaly do podřízenosti vojáků, resp. Ministerstva obrany.

Hlavní úkol pro nově zřízené orgány zněl: nejméně 2x zvýšit připravenost CS k výdeji JZ, na nejvyšší možnou úroveň zvýšit jejich připravenost k nasazení tak, aby mohly být předávány z RTB předsunutým vojskovým skladům.

Od roku 1958 byl systém exploatace JZ přibližně následující:

- CS přebíraly JZ od výrobce, přiváděly je do příslušného stavu pohotovosti a prováděly metodické řízení vojskových skladů

- Vojskové sklady – RTB jednotlivých druhů vojsk JZ skladovaly, prováděly periodické prohlídky a připravovaly je k výdeji vojskům

- PTRB (pohyblivé raketo-technické základny) druhů OS prováděly přípravu JZ k nasazení v polních podmínkách.


Pokračování (bude-li) zájem ........

PříspěvekNapsal: 13/7/2011, 02:55
od Franz Trubka
Vlado, ja o pokracovani zajem mam. Jsi jeden z mala na Palbe, ktery k temhle vecem "cuchl". Mam otazku, ale musim zacit trochu ze siroka. Pamatuji 68 rok a i ty dalsi. Studoval jsem prumyslovku v Jicine, kde byla sovetska posadka, v ramci sve vojenske" kariery " jsem se parkrat potkal s vojaky RA.Pamatuji jejich modre okachlickovane panelaky, misto zaclon noviny, a sileny bordel okolo. Proste jejich uroven jako lidi byla v ramci naseho chapani hrozna. A vsudypritomna smelina a prodej ukradenych veci., alkoholismus oficiru, jejich arogance na verejnosti atd.Je to pryc a nema cenu to vic rozebirat. A ted ta otazka. Bylo zabezpeceni JZ na nejake vyssi urovni, nebo v tom byl normalni "sovetsky "bordel?

Odpověď na dotaz

PříspěvekNapsal: 13/7/2011, 07:34
od v.m.
Franz Trubka píše:Vlado, ja o pokracovani zajem mam. Jsi jeden z mala na Palbe, ktery k temhle vecem "cuchl". Mam otazku, ale musim zacit trochu ze siroka. Pamatuji 68 rok a i ty dalsi. Studoval jsem prumyslovku v Jicine, kde byla sovetska posadka, v ramci sve vojenske" kariery " jsem se parkrat potkal s vojaky RA.Pamatuji jejich modre okachlickovane panelaky, misto zaclon noviny, a sileny bordel okolo. Proste jejich uroven jako lidi byla v ramci naseho chapani hrozna. A vsudypritomna smelina a prodej ukradenych veci., alkoholismus oficiru, jejich arogance na verejnosti atd.Je to pryc a nema cenu to vic rozebirat. A ted ta otazka. Bylo zabezpeceni JZ na nejake vyssi urovni, nebo v tom byl normalni "sovetsky "bordel?


Než přejdeme k části II., chci odpovědět na tento dotaz, případně i další. Franzi, máš bezesporu pravdu v tom co uvádíš výše. Nehodlám nikoho v tomto ohledu obhajovat. Bohužel, tato situace byla i na území SSSR, kde vojenské základny často způsobovaly ekologické katastrofy (nejvíce námořní) a lidé tam žili, jak byli zvyklí. Alkoholismus byl obrovský problém, byl do do značné míry také důsledek II. SV. To, že se po válce narodilo několik generací dětí postižených vlivem alkoholismu, nemá smysl popírat. Gorbačov se pokusil s tím vypořádat, jak všiáchni dobře víte, značně neúspěšně. SSSR byla země veliká, s obrovskými zásobami nerostných zdrojů a dalších surovin. To, že se do auta tankoval benzín, kdy nejmenší jednotkou bylo 5 litrů a v případě, že nádrž byla plná, tak zbytek šel ven, považovali za jistou "vymoženost".

V armádě, speciální vozidla měla spotřebu jeden litr a více na jeden kilometr. "Ulití" stovek až tisíců litrů PHM nebyl žádný problém a byl hlavním zdrojem "přivýdělku", protože tyto neevidované zásoby nebyli schopni sami spotřebovat.

Velitelé měli vysoké pravomoci, samozřejmě i vysokou odpovědnost. Uvedu jeden příklad ze spojeneckého cvičení raketových vojsk, kdy u našeho UAZu odešel motor a nebyli jsme schopni cestou našich dílen jej opravit.

Požádali jsme o pomoc nejbližší sovětskou jednotku. Odpověď, není problém, opravíme! Počkejte si! Relativmě velmi rychle bylo naše vozidlo opět pojízdné. Po dotazu, co s tím provedli, odpověď zněla: "vyměnili jsme motor"! Tím načalo na naší straně zděšení - přísná evidence, číslo motoru, doklady, atd.
Po naší námitce, že to nejde, velitel odpověděl: "Mně dala strana a vláda pravomoce rozhodnout! Tady máte nový motor!"Nezbylo, než si starý vzít s sebou, aby se to mohlo doma potom dořešit!

Ale ptáš se na něco jiného, to bylo jen pro ilustraci!

Už u raketových jednotek to bylo zcela o něčem jiném. Konec konců, byli to vybraní lidé. Např. u našich jednotek neexistovalo, aby někdo něměl ze "záklaďáků" maturitu. Na určitých postech byli vysokoškoláci. V době výcviku, cvičení a v posádce v pracovní době, strikní "suchý" zákon. To platilo i u nich! Vše pod režimem "Přísně tajné-zvláštní důležitosti"!

Ti kdo v SSSR, případně i na územích mimo, přicházeli do styku s JZ tvořili samostatnou "kastu", kterým se říkalo "hluchoněmí". Nestýkali se a ani nehovořili s ostatními příslušníky OS. Zabezpečení tvořili příslušníci vojsk Ministerstva vnitra. Každé provinění a porušení řádů by bylo velmi tvrdě trestáno!

Navíc, např. Centrální sklady byly obklopeny relativně velmi širokou a dobře zabezpečenou zónou. Když někdo chtěl tuto zónu opustit, či do ní vstoupit, procházel velmi složitou prověrkou. "Vycházky" i pro důstojnický sbor byly organizované, vyvezli je např. autobusem k moři a opětovně společně zpět. Přístup k jaderným zbraním byl vícestupňový (přes jednotlivé velitelské funkce) a pouze pro osoby, které to měly v popisu práce. Zcizení JZ, respektive její vydání bez příslušných rozkazů a nařízení, nepřicházelo v úvahu.

Neznamená to ale, že z hlediska životního prostředí, či vlastní úrovně života, by žili o mnoho kulturněji, i když rozdíl tam byl!

Máme poznatky i z "našich" skladů, jak tam žili, protože v rámci legendy rádiotechnických útvarů, docházelo v rámci kraje/okresu k návštěvám otevřených částí útvarů.

Snad jsem alespoň částečně tě uspokojil mou odpovědí.

Zdraví
Vlado

Re: Odpověď na dotaz

PříspěvekNapsal: 13/7/2011, 08:06
od Destroyman
v.m. píše:Bohužel, tato situace byla i na území SSSR, kde vojenské základny často způsobovaly ekologické katastrofy (nejvíce námořní) a lidé tam žili, jak byli zvyklí.


Ano to je svatá pravda. Známý je třeba případ zvaný „Malý Černobyl“, kdy v roce 1985 jacísi pitomci na jaderné ponorce odmontovali dekl od reaktoru. Není známo proč to udělali, protože se všichni někam vypařili. :twisted:

v.m. píše:Alkoholismus byl obrovský problém, byl do do značné míry také důsledek II. SV.


Bohužel to sahá mnohem dál. Šlendrián a alkoholismus jsou uváděny mezi hlavními příčinami porážky v rusko-japonské válce, problémy s chlastem měl i sám Petr Veliký, který prý řadu svých „reforem“ zavedl, aniž by o tom vlastně věděl.

Zpět k meritu věci - část II.

PříspěvekNapsal: 13/7/2011, 17:33
od v.m.
Část II.
Platili za to i tou nejvyšší daní – svými životy


Jaderné zbraně 1. generace měly celou řadu technických nedostatků, které je pro exploataci činily velmi nebezpečnými.

Velký problém představoval tzv. neutronový „istočnok“ – NZ, který byl jeden z hlavních komponentů prvních, ale i pozdějších JZ.

Základní rozdíl byl ale v jeho konstrukci. U první generace JZ byl NZ „živý“, to je vytvořen z materiálů, produkující neustále tok neutronů. Stanovená norma pro práci s tímto zařízením, byla 45-60 sekund, pokud neměl pracovník obdržet vyšší dávku, než povolený denní limit.

Pamětníci tvrdí, že často trpěli krvácením z nosu, vypadávaly jim vlasy a měli i jiné zdravotní problémy. Rovněž uvádí, že žárovky svítilen, které používali, nevydržely vlivem toku neutronů, svítit déle než 15 minut.
Mnoho z nich se muselo léčit ve speciálním sanatoriu (nemocnici) spadající pod MSP, které byla umístěna na Krymu.

Práce s tímto zařízením byla prováděna v rukavicích, které se poté likvidovaly jako radioaktiní odpad (některé další podrobnosti příště).

Úkol vyrábět první sériový typ NZ dostal závod č. 551 (KB-11), pro který byla zřízena počátkem roku 1952 (10.3) laboratoř číslo 106. Už v druhé polovině roku 52 (1.10), byla sériová výroba zahájena. To vytvořilo předpoklad pro zahájení také sériové výroby jaderných bomb.

Tomu předcházely úspěšné zkoušky shozu JB RDS-3 (jaderná nálož „501-M“) na polygonu Semipalatinsk z letounu Tu-4.

Dochází k rozšíření výrobních kapacit tak, že v roce 1952 bylo vyrobeno 40 JB (24 ks RDS-2 a 16 ks RDS-3). Ve stejném závodě pak dochází k přepracování 29 JB RDS-1, které byly vyrobeny v průběhu let 1949-51 na RDS-2 (19 v roce 1952 a 10 v roce 1953.

Celkový stav JB k roku 1953 dosáhl 75 ks (59 RDS-2 a 16 RDS-3). U RDS-2/3 byla použita nálož 501-M, což byla modernizovaná verze jaderné nálože 501S. Poznámka: Porovnej s odhady USA o výrobních kapacitách JZ v SSSR.

Vlastní konstrukce JZ pak byla taková, že jednotlivé komponenty musely být skladovány odděleně a tím i jaderná zbraň v rozloženém stavu.

Zvyšující se počty JZ si vynutily přípravu dalších specialistů, protože až doposud tuto práci zvládali inženýři výrobního závodu číslo 551.
Pro speciální kurzy byly, 19. 10. 1951, stanoveny tyto úkoly:

- příprava odborného personálu exploatace a obsluhy JB vyrobených závodem č. KB-11

- příprava speciálních brigád pro vojskové části, vytvoření základen a příslušných polygonů pro zkoušky

- příprava instruktorů/učitelů pro budoucí výcviková zařízení speciálních vojskových částí


Přípravu prováděli
specialisté z inženýrského stavu, výrobního závodu číslo 551. Bylo vyučováno jaderné zařízdení typ 501 a 501-M. Prvního kurzu se zúčastnilo celkem 40 osob. Celkem pak proběhly u KB-11 3 běhy kurzů, které zahrnuly i vyšší důstojníky - náčelníky kompletačních brigád VVS, které už v té době byly utvořeny.

Protože touto výukou byl výrobní závod značně zatěžován, muselo být od poloviny roku 1954, vytvořeno samostatné výcvikové středisko specialistů, s vlastní materiální základnou a odborným personálem. Umístění tohoto výcvikového střediska bylo i nadále v prostorách KB-11 v oddělení 103. Náčelníkem VS byl ustanoven I. A.Nazarevskij, zástupcem pak N. I.Necvetov.

Na rok 1953 byla v plánu výroba 50 ks jaderných bomb, takže se muselo přistoupit k vytvoření prvních dvou vojenských kompletačních brigád (pořád do té doby i poté to byli pracovníci / specialisté MSP).

Personálně byly tyto dvě brigády naplněny absolventy prvního kurzu z roku 1952 (první brigáda) a druhá byla naplněna absolventy druhého kurzu. Brigády i nadále byly přímo podřízeny řediteli KB-11, jejich práce byly prověřovány pracovníky OTK závodu a vojenskými skupinami přejímky JM.

Obě brigády pracovaly na jaderných bombách vyrobených v závodě KB-11 (č. 551, závod 3). Ochranu úložišť zabezpečovali pracovníci státní bezpečnosti.

V době, kdy závody na výrobu JZ produkovaly i jiné JZ než pouze jaderné bomby (torpéda, granáty, hlavice), bylo přistoupeno k posílení úlohy Ministerstva obrany (viz výše), jako základního předpokladu k reorganizaci zabezpečení vojsk, všeho druhu, jadernými zbraněmi (včetně skladování, rozptýlení skladů, exploatace, údržby, dopravy k jednotkám, vytváření vojskových skladů JZ apod).

pokračování

PříspěvekNapsal: 16/7/2011, 19:05
od v.m.
pokračování………………

Krátká rekapitulace situace. Výrobní závod, nejprve byl jediný na výrobu jaderných pum, produkoval JB po jednotlivých částech, které byly jako stavebnice předány CS. Tomuto stupni „připravenosti“ JZ k použití byl přidělen index VK-1.

CS provedly prověrku jednotlivých částí bomby a provedly její montáž do těla bomby. Tento stav trval přibližně do roku 1957. Dlužno připomenout, že kompletní montáž bomby trvala 30 hodin a více a skupiny montáže, po odbornostech, na ní pracovaly v 12 hodinových směnách.

Od roku 1957 byly sice JB ve vyšším stupni připravenosti k použití, nicméně sestavení jaderných bomb se provádělo až do roku 1962. Podle nařízení, v závislosti na vývoji vojenskopolitické situace, byly v CS drženy JZ ve stupních VK-2 až 4, výjimečně VK-5. Za každým centrálním skladem byly RTB (podle potřeby několik), které od CS tyto JZ přebíraly pro další distribuci (po předchozím uvedení do VK-5, nebylo-li tak provedeno v CS).

I RTB byly podřízeny MSP a mohly provádět přípravu jaderných zbraní k použití výhradně na rozkaz z této instituce. To trvalo až do předání JZ do pravomocí Ministerstva obrany SSSR.

Z hlediska některých charakterist zdrojů neutronového záření, jsem využil vyjádření kolegy Halmiso pro „Fortifikaci.cz“. viz níže:



"JM sovietskej výroby, rôznej generácie sa mohla nachádzať v jednom z 5tich stavoch pripravenosti k bojovému použitiu SP1 – SP5(SG1 – SG5). Najvyšším stavom pripravenosti JM bol SP5 – „JM pripravená k boj. použitiu“.
SP1 – SP3 sa týkali hlavne JM prvej a druhej generácie, ktorá sa skladovala v „rozobranom“ stave v prvopočiatkoch len v skladoch výrobných závodov(ako napr. Arzamas-16), neskôr aj u v tej dobe vznikajúcich tzv. centrálnych báz(Arzenáloch) a RTB(PRTB).

U JM prvej generácie(napr. RDS-1,RDS-2, RDS-3) bol prijatý režim „oddeleného“ skladovania jadra z plutónia, elektrických detonátorov(ED), neutrónového iniciátora(NI), skompletizovaných náloží výbušniny, uzlov automatiky, zdrojov el. energie.........

Ako ED sa u JM 1.generácie používali najprv mostíkové NN el. detonátory, neskôr hlavne VN „iskrové“ detonátory, ktoré boli veľmi citlivé na elektrostatický náboj (nebezpečenstvo výbuchu pri kontrolách, ako aj pri samotnom kompletizovaní JM ).

Ako NI sa u JM 1. generácie používal tzv. „neutrónový zapal“(iniciátor, „NZ“), ktorý bol analogický americkému NI typu Urchin ( Po-210 – Be). Polčas rozpadu Po-210 je 138,5 dňa. Práve tento prvok bol „najkritickejší“ z hľadiska skladovania JM a musel podliehať výmene. Toto bol jeden z hlavných dôvodov, že sa JM 1.generácie skladovala v „rozobranom“ stave, len v skladoch výrobných závodov a plné skompletizovanie by sa vykonávalo, len pred bojovým použitím. JM 1.generácie sa vyrábala len ako letecká JM.

Obdobná situácia bola ešte aj u JM 2. generácie. U JM 2.generácie sa ešte ako ED požívali VN „iskrové“ detonátory, no vylepšený bol systém iniciácie. Ako NZ sa začali používať tzv. „NI“(ruské označenie) – boli to neutrónové iniciátory s „trvalým“ tokom neutrónov. Boli ešte na báze Po – Be, ale doba ich použiteľnosti bola už dlhšia oproti NZ. Vylepšením fyz. vlastností „klasickej“ výbušniny sa podarilo značne zmenšiť celkovú váhu JM, ale aj jej rozmery.
JM 2. generácie (RDS-4, RDS-9) už začala postupovať k vojskám (vytvára sa systém centrálnych skladov – Arzenálov a PRTB), obsluhu zabezpečovali špeciálne tzv. “zboročne“ brigády, ktoré tvorili základ PRTB i Arzenálov.
JM 2. generácie sa vyrábala nielen, ako letecká JM, ale aj ako hlavice rakiet TR, OTR, RSMD, torpéda, hlavice PVO rakiet. K Arzenálom a PRTB tak, ako JM 1. generácie, postupovala v „rozobratom“ stave.

Z hľadiska zdravia najnebezpečnejšou operáciou u JM 1. a 2. generácie bola výmena NI – vykonávala ju obsluha ručne, zasunutím a upevnením NI v tele jadrového materiálu (obsluha pri tejto operácií obdržala vysokú dávku radiácie a tiež prichádzala do styku s plutóniom).

Druhou nebezpečnou operáciou bolo ustanovenie a zostykovanie ED (hrozilo nebezpečenstvo výbuchu)- vykonávalo sa v špeciálne zodolnených miestnostiach.
Slabým miestom JM 1. a 2.gen. bola hlavne malá životnosť NI, ale aj AKB a preto výdaj k použitiu by sa vykonával len v prípade operačnej nevyhnutnosti.
Žiaľbohu, aké konkrétne operácie obsahovali jednotlivé SP1 – SP3 som sa nedopátral, aj keď existuje relatívne veľa informácií o JM prvých generácií. Obecne SP bol charakterizovaný určitým stupňom (úrovňou) kompletizácie JM jednotlivými uzlami a dielmi, ako aj vykonanými previerkami na JM. Ku kontrole „automatiky“ sa používali špeciálne prístroje a stendy, ktoré boli navrhnuté pre každý typ JM zvlášť.

Prijatie do výzbroje JM 3. generácie bolo revolučným skokom. Umožňovalo vydávať JM jednotkám k neseniu BoPo. Značne bola zvýšená bezpečnosť JM, začali sa používať tzv. „bezpečné“ VN mostíkové ED, v súvislosti s týmto sa principiálne zmenil aj systém automatiky iniciácie. Ako neutrónové iniciátory sa začali používať tzv. „ vonkajšie neutrónové trubky“ - impulzné NI (ruské označenie „INI“), kde tok neutrónov vzniká až po pripojení napájacieho napätia.
Teraz už nebol prístup k vnútorným častiam tela jadrového materiálu.
JM 3. generácie postupovala z výrobných závodov k Arzenálom a PRTB v tzv. „neúplne skompletizovanom stave“ – SP4(SG4).

Charakteristika SP-4(SG-4):
- nevložené a nezostykované neutrónové trubky
- nevložené a nezostykované ED
- el. obvody (uzly automatiky) nespojené
- nevložené a nepripojené zdroje napájania

Všetky tieto operácie sa museli vykonať pri prechode do SP5(SG-5).
Na záver sa vždy vykonávala komplexná previerka uzlov automatiky, tzv. „kontrolný cyklus“ pomocou aparatúry TSCR(špeciálny číslicový registrátor). TSCR bol unifikovaný programovací systém pre všetky typy JM, pre rôzne typy JM sa zavádzal príslušný program. Honosný názov pre „relátkovú“ bedňu.

Najnebezpečnejšou z hľadiska zdravia sa stala jedna z previerok KC- a to previerka synchrónnosti postupu el. signálov na ED so zapracovaním INI(vysoká úroveň radiácie pri previerke ).

JM 4. generácie – systém SP4 – SP5 ostáva zachovaný.
Už len heslovite: Miniaturizácia, polovodičové prvky, nové technológie a materiály, ....
Aparatúra TSCR-25(25A) zamenená aparatúra TAKT-51

P. S.: Polemiku možno bude vyvolávať prijaté „delenie“ JM. Sám som našiel, že niektorí autori zaraďujú napr. RDS-4 k prvej generácií JM. Delenie som nechal zachované podľa „zdroja“ – nemenovaného príslušníka PRTB."


ObrázekObrázek

[align=center]Pozdější typ INI Trezor na uložení INI[/align]

K výše uvedenému mohu pouze potvrdit, že práce na JM podléhaly přísným bezpečnostním předpisům, které bylo nutno nezbytně dodržovat. Velkým nebezpečím byl „statický el. náboj“. Při práci s ED bylo nutné omytí rukou lihem. I s ostatními komponenty bylo nutno pracovat ve „sterilní“ čistotě.
Kontrola prvních neutronových zářičů – iniciátorů, se prováděla v laboratořích pod lupou (v uzavřené skříni). Kontroloval se vnější stav „zářiče“, který byl tvořen dvěmi k sobě pájenými materiály (cca několik cm silný svazek ve tvaru koule), zda nemá trhliny, či jiné vady. U některých prvních typů bomb, NI se vkládal dokonce přímo do vnitřku „pitu“. Běžně se ale zavěšoval mimo. Jak už jsem podotknul, norma práce s NI byla 45-60 sec.

Práce na sestavování JM byla nejutajovanějšími skutečnostmi, zejména „sborka“ střední jaderné části. Prováděla se speciálně vyškolená obsluha nazývaná „cečisty“. Další oblastí byla automatika, poté barometrická a hydrodynamická část, poslední skupinou specialistů byla skupina montáže korpusu.

Toto rozdělení, mj., sloužilo k utajování jednotlivých postupů, takže úplný „přehled“ sestavy pro daný typ bomby, neměla žádná jednotlivá skupina 1-4.

ObrázekObrázek

[align=center]Pozůstatky vybavení skladu Úzkokolejná dráha v centrálním skladu GUDYM[/align]

PříspěvekNapsal: 16/7/2011, 21:58
od Rosomak
Dalo by se něco říci k pokročilým NZ?
Tj. z jakých materiálů či izotopů se skládají.
Alespoň orientačně....

K otázce

PříspěvekNapsal: 17/7/2011, 11:04
od v.m.
Rosomak píše:Dalo by se něco říci k pokročilým NZ?
Tj. z jakých materiálů či izotopů se skládají.
Alespoň orientačně....


Na Palbě jsou v této problematice mnohem více erudované osoby, než jsem já. Doufám, že přispějí.

INI typu URCHIN koule o průměru do 2 cm ze slitiny berylia pokrytá slupkou Yttrium (Y)+Polonia (P) 210 či kovového P210 ( T1 / 2 = 138.376 dnů).

Slouží jako zdroj neutronů pro snížení kritického množství a urychlení počáteční reakce. Později Polonium krátkodobé životnosti bylo nahrazeno Plutoniem-238, které rovněž s Beryliem tvoří mohutný neutronový impulz.

Lehké přenosné INI v mosazném pouzdru o průměru cca 2 cm obsahují keramické kapsle "pokryté" karbidem bóru a karbidem berylia.

Určité doplňkové informace naleznete na tomto odkazu ve formě prezentace viz foto dole:
http://www.slidefinder.net/%D0%A0/%D0%A ... 9071980/p3

U taktických JZ se používly doplňkově láhve Deuteria a Tritia k regulaci mohutnosti výbuchu.

U INI šlo v zásadě o to, aby jaderné zbraně mohly být vyrobeny v přiměřené velikosti (INI snižoval váhu JZ 2x a více).


Obrázek Obrázek

Obrázek

Složení

Obrázek

[align=center]Sekvence reakce[/align]

12.GU MO

PříspěvekNapsal: 17/7/2011, 11:56
od v.m.
Část III.

12.GU MO


Několik řádků k organizaci, která byla po předání odpovědností ze strany MSP na MO SSSR, odpovědná za všechny aspekty jaderné problematiky.

12. Hlavní správa Ministerstva obrany Ruské Federace (12th Main Directorate of the Ministry of Defense of the Russian Federation) je orgánem, který podléhá přímo MO (ne GŠ), který odpovídá za držení, vývoj, exploataci jaderného arzenálu ozbrojených sil RF, včetně zajištění jaderné bezpečnosti, fyzického zabezpečení a ochrany, přijímání protiteroristických opatření a také za kontrolu dodržování smluv o zákazu provádění jaderných zkoušek jinými státy a to jak na souši, ve vodě či v kosmickém prostoru.

V rámci 12. GUMO, působí jak centrální, tak i vojskové sklady pro ukládání jaderných nábojů, vědecko-vzdělávací institut, jiná školící zařízení, zkušební polygony JZ, základny materiálně-technického zabezpečení a další jeho součástí.

Působí jako orgán technického zabezpečení pro všechny druhy vojsk a také je odpovědný za likvidaci JZ a jaderných havárií.

Výročí založení 12. GUMO je datováno do roku 1947 (4. srpna), kdy byl u GŠ vytvořena Speciální skupina Generálního štábu, podílející se na programu sovětského jaderného výzkumu zabezpečením praktických jaderných testů na střelnici SEMIPALATINSK a studiem ničivých faktorů výbuchů JZ, také k ochraně vojsk pře ničivými účinky.

Náročnost úkolů způsobila, že byl u GŠ z této skupiny vytvořena 6.správa HŠ OS (1949), na kterou byly přeneseny také úkoly vědecko-výzkumných prací - “Design Bureau 11”- “Arzamas-16”, později "Sarov”,vypracovávání speciálních požadavků činnost vojsk v podmínkách jaderné války, zabezpečení JZ, kontrolní činnost speciálních skupin v rámci OS. V roce 1958 byla do 6. správy zařazena Služba kontroly jaderných výbuchů (od roku 1960 nazvána Služba speciální kontroly).

Další rozvoj zavádění JZ do vojsk a celkové infrastruktury úložišť JZ a jejich přepravy a údržby si vyžádala sjednocení činnosti všech dosavadních součástí MO zabývajících se touto problematikou a civilních ministerstev, která tuto problematiku výrobně zajišťovala (SREDMAŠ - MSP).

V roce 1958 byla HS odpovědná za výrobu těchto JZ, působící do té doby v SREDMAŠ - MSP, předána MO SSSR a byla reorganizována na HS speciálních zbraní MO a posléze, v dubnu 1958 se tato HS přejmenovala na 12. HS MO SSSR (12. GUMO SSSR).

Proces centralizace řízení jaderné politiky byl završen zařazením 6. Správy GŠ OS SSSR do sestavy 12. GUMO. Tím vznikla komplexní struktura mající v odpovědnosti všechny prvky činnosti,výzkumu,vývoje,sériové výroby, zabezpečení, skladování, exploatace, zavádění do vojsk, sledování, zkušebních a jiných činností.

Poznámka: Zájemci, kteří se chtějí hlouběji zabývat touto problematikou, odkazuji na přílohu ve formátu pdf v ruském jazyce.
Zdroj: Zpracováno na základě podkladů z:
-NWC „Russia´s Arms and Technologies – Stať 12. GUMO RF a další články
http://ru.wikipedia.org/w/index.php?tit ... E&stable=0

Re: 12.GU MO

PříspěvekNapsal: 17/7/2011, 19:05
od Milos984
v.m. píše:12.GU MO[/b][/size]

Několik řádků k organizaci, která byla po předání odpovědností ze strany MSP na MO SSSR, odpovědná za všechny aspekty jaderné problematiky.


Ďakujem kolega, 12. GU MO je jedna z mojich "oblúbených" organizačných zložiek ozbrojených síl ZSSR :)
Snaď by som len dodal že významnou postavou v jej formovaní bol Generál plukovník ženíjno-technickej služby Viktor Anisimovič Boliatko.

STRATEGICKÉ SÍLY

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 12:23
od v.m.
Část IV.
STRATEGICKÉ JADERNÉ SÍLY



Všeobecně platí, že strategická jaderná síla je tvořena mezikontinentálními balistickými raketami umístěných na souši, balistickými raketami umístěných na ponorkách a těžkými strategickými bombardéry. Tato triáda je doplňována balistickými a křídlatými raketami středního doletu.

Sovětskému svazu se sice v létech 1946-1948 podařilo vybudovat jaderný průmysl, který úspěšně vyvinul první jadernou bombu RDS-1 a odzkoušel ji na polygonu Semipalatinsk v roce 1949, nicméně cesta k zavedení jaderných zbraní do vojsk, byla ještě značně vzdálená.

V předcházejících statích jsme si alespoň rámcově ukázali, s jakými problémy se zavádění jaderných zbraní potýkalo a co bylo nutno učinit v oblasti jejich přípravy k nasazení, exploatace, chránění a skladování a jaké specializované odbornosti bylo nutno připravit.

Příliš jsme si při posuzování situace zvykli na skutečnost, že jaderné zbraně tady byly ve značném počtu a jaksi automaticky jsme počítali s tím, že by byly příslušnými prostředky dopravovány na cíle protivníka. Bylo tomu ale od padesátých let opravdu tak?

Na straně USA zcela určitě, u SSSR však nikoliv. Jak jsme si v předcházejících částech dokumentovali, reálně mohl Sovětský svaz teoreticky nasadit, od roku 1955, několik desítek jaderných bomb. Praktická realizace tohoto kroku však vyvolává značné otazníky.

K dispozici byly pouze letouny Tu-4 s dosahem do 2500 km a letouny Tu-16 (doprava 5 tun zátěže na 2500 km). JZ byly v „téměř nulovém“ stupni bojové pohotovosti a jejich příprava a doprava k určeným jednotkám se počítala na dny.

Navíc, SSSR neměl z minulosti zkušenosti s nasazováním strategických bombardérů (na rozdíl od USA) a v podstatě neměl ani vypracovanou koncepci rozvoje jaderných sil, včetně prostředků dopravy na cíl. V podstatě musel „vzít za vděk“ to, co měl právě k dispozici.

V konstrukční kanceláři Tupoleva sice byl zahájen vývoj letounu se schopností dosáhnout teritoria USA (nebylo to ovšem pouze teritorium USA, jak víme z historie, USA rozmístil postupně své JZ na území Velké Británie, Itálie, Turecka, Afriky a Kanady), nicméně bombardér Tu-85 s mezikontinentálním dosahem, už při svém zrodu, potřebám strategického bombardéru nevyhovoval.

Z hlediska koncepce výstavby strategických jaderných sil vycházeli představitelé SSSR pouze z úvahy, že by to měly být bombardéry a balistické rakety, umístěné také na ponorkách. V roce 1955 byly v omezeném počtu k dispozici bombardéry Tu-95 a M-4, schopné dopravy na cíl i vodíkových bomb.

K „zásadnímu“ obratu dochází od roku 1959, kdy do výzbroje přichází balistické rakety středního dosahu R-12 a R-5M, s dosahem do 2000 km. To dovolilo uvolnit část letounů Tu-16 k plnění jiných úkolů.

Podstatnějším krokem ale bylo uvádění do bojové pohotovosti prvního kompletu MBR-7, který současně znamenal vytvoření nového druhu vojska – Raketových vojsk strategického určení. Rovněž pokusy s využitím ponorek jako nosičů balistických raket v podobě projektu 629 (klasická dieselová ponorka s raketami R-13, 3 ks, pro odpálení se bylo nutno vynořit), dávají první, i když ještě značně neuspokojivé výsledky. O rok později byla do sestavy flotily zavedena i ponorka projektu 658 (jaderný pohon, ale jinak jako „629“).

Pokud k roku 1960 rekapitulujeme, měl SSSR k dispozici 150 ks těžkých bombardérů, 5 ponorek s balistickými raketami R-13 a několik kusů MBR R-7.
Současně bylo vytvářeno uskupení jaderných raket středního doletu.

V té době SSSR zásadně zaostával zejména v ponorkové síle, kdy „658“ a „629“ vůbec nemohly americkým ponorkám „POLARIS“ konkurovat. Podobná situace, i když ne tak kritická, byla i u ostatních dvou druhů strategických prostředků (letouny, rakety).

Oficiální propaganda ovšem tuto situaci takto neviděla, což z hlediska „odstrašení“ bylo jen dobře.

pokračování .....

Re: STRATEGICKÉ SÍLY

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 13:17
od Destroyman
v.m. píše:Pokud k roku 1960 rekapitulujeme, měl SSSR k dispozici 150 ks těžkých bombardérů, 5 ponorek s balistickými raketami R-13 a několik kusů MBR R-7.
V té době SSSR zásadně zaostával zejména v ponorkové síle, kdy „658“ a „629“ vůbec nemohly americkým ponorkám „POLARIS“ konkurovat.


Pokud chceme opravdu rekapitulovat k roku 1960, pak musíme vzít v úvahu tři věci:
a) Žádné "americké ponorky POLARIS" neexistovaly. Polaris je totiž raketa, ne ponorka. :D
b) Rakety Polaris byly v roce 1960 teprve testovány. V běžné výzbroji byly stále ještě rakety Regulus I. a nebylo jich moc - mělo je jen pět ponorek a několik křižníků. Není divu, stejně to byly de facto jen kopie německých V-1 a z obrázku je to snad docela dobře vidět.

Obrázek

c) Z výše uvedeného vyplývá, že reálná jaderná převaha na ponorkách k roku 1960 nebyla vůbec nijak drtivá, byla-li vůbec nějaká.

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 13:50
od Pátrač
NO jo, tak nějak to bylo...

UGM-27A Polaris A-1byla dvoustupňová s oběma stupni o stejném průměru a podrážovou hlavicí.

První dvě střely Polaris A-1 odpálila dne 20. července 1960 ponorka USS George Washington která prý patřila do stejnojmenné třídy. Ponorka USS Ethan Allen také stejnojmenné třídy provedla jediný uskutečněný zkušební odpal balistické rakety Polaris vybavené jadernou hlavicí. Raketa byla vypuštěna 6. května 1962 z ponorky plující pod hladinou v Pacifiku. Hlavice vybuchla nad jižním Pacifikem. Asi to byl pecka, hlavice prý měla půl megatuny.

Modernizovaná potom měl dokonce jednu megatunu a nakonec přešla na trojnásobnou hlavici po 200 kilotunách.

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 15:28
od Destroyman
Jo a ještě něco. Kolega V.M. zmínil jen sovětské ponorky jako raketové nosiče už od začátku stavěné a nevšiml si, že se i pilně přestavovaly starší konstrukce.
Konkrétně: Právě v průběhu roku 1960 bylo přestavěno 6 ponorek Projektu 613 (v kódu NATO Whiskey, v podstatě okopírovaná německá druhoválečná třída XXI) na nosiče raket P-5 konstruktéra Čelomeje. Říkalo se tomu projekt 644. A v letech 1958-62 bylo trochu jinak přestavěno dalších 6 ponorek Projektu 613, čímž vznikl Projek 665.
Více např. zde: http://ruspodlodka.narod.ru/dplrk/665.htm nebo zde: http://www.snariad.ru/submarin/submarin_644/

Poznámka

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 15:48
od v.m.
K připomínkám:

V první řadě díky za přispění do diskuze a také upozornění, že se mám vyvarovat “zkratkovosti”. Samozřejmě „Polaris“ je raketa, ale zjednodušeně se název používal pro název flotily “Polarisů”, myšleno ponorek, nesoucí „Polarisy“.

(Polaris A1 , hlavice W47-Y1, tonáž 600 kt, dosah 2200 km, Polaris A3, hlavice W58, tonáž 200 kt, dosah 4.630 km). Přitom označení SSBN znamená: “SS” ponorka, “B” balistická raketa, ”N” jaderný pohon.

Co se týče názvu „George Washington“, abychom byli přesní, jedná se v první řadě o „třídu” ponorek, do které patřila plavidla (SSBN-598) USS George Washington, (SSBN-599) USS Patrick Henry, (SSBN-600) USS Theodore Roosevelt, (SSBN-601) USS Robert E. Lee, které byly určeny jako nosiče strategických balistických raket (objednávka z konce roku 1957).

V pořadí, jak jsou uvedeny výše, byly zařazeny do výzbroje: 30.12 1959; 11.4 1960;13.2. 1961; 15. 8. 1960. Do operačního hlídkování byla ponorka USS George Washington (SSBN-598) zařazena už 15.12 1960; USS Patrick Henry - SSBN-599, 31. 1. 1961. Tato ponorka zaujala předsunuté stanoviště ve Skotsku (Holy Loch) 8.3.196. USS Abraham Lincoln (SSBN-602), byla k dispozici od 8. 3. 1961 a patřila k silám SUBRON 14, v plné pohotovosti od listopadu 1961.

Palebné úkoly ponorkami byly provedeny jak popsáno (první ve 12.39 hod. dne 20.7.1960, druhá na vzdálenost 2.000 km asi o 2 hod. později).

Z hlediska odpalů pouze podotýkám, že každý prostředek / útvar provádí na ukončení stmelení ostrý odpal (nemyšleno s ostrou hlavicí).

Není mým cílem zabývat se podrobně flotilami ponorek. Nicméně, už z výše uvedeného vyplývá, jaký byl kvalitativní rozdíl v budování ponorkových sil s balistickými raketami na palubě mezi stavem v SSSR a v USA. Mohu pouze konstatovat, že se Sovětům v té době, t.j. ke konci roku 1960, ani nezdálo o vedení úderů na vzdálenost 2200 km s tonáží 600 Kt, a to nehovoře o schopnosti vést palbu z ponořených plavidel, která přichází později (zmíním dále).

Tento stav velmi dobře dokumentuje poslední příspěvek Destroymana, jak zoufale se snažili tento stav alespoň částečně upravit a k čemu se museli uchýlit. Díky Destroymane za uvedení!

Jako skutečné strategické raketové nosiče byly tyto ponorky v podstatě nepoužitelné.

Nakonec museli jít stejnou cestou jako USA, t.j. konstruování speciálních ponorkových nosičů strategických balistických raket s jadernými hlavicemi.

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 17:12
od Scrat
Vzhledem k faktu že drtivá většina velkých městských aglomerací Spojených Států se nacházela a nachází na pobřeží nebyl nějak extrémní dolet potřebný, zhruba 350 mil rakety R-13 plně postačovalo. Ne nadarmo Rusové zprvu dokonce uvažovali i nad velkým jaderným torpédem.

A pokud byly ponorky projektu 629 (Golf) tak zoufalým řešením potom nechápu proč byla poslední raketonosná plavidla této třídy vyřazena až někdy v roce 1991. Tedy v době kdy už Rusové disponovali desítkami ponorek tříd Delta I-IV. Nesvědčí to spíše o jednoduchosti a relativní kvalitě dané konstrukce?

Scrat

K poznámce SCRAT

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 18:27
od v.m.
K poznámce SCRATA:

Pouze podotýkám, že můj poslední příspěvek je vlastně první částí úvodního slova do problematiky a nechtěl jsem zabíhat do podrobností (to případně až později). Nicméně, připomínky a otázky zde padly, takže na ně alespoň zčásti reaguji.

Nejlépe na poznámku SCRAT asi dají odpověď obě následující tabulky. Povšimněte si základních charakteristik, zejména dosahu a typu raket (tekuté/pevné palivo), CEP a zamozřejmě roku zavedení. Ne nepodstatným faktorem i je, zda bylo nutno zaplavovat odpalovací šachty, či nikoliv.

Dosažení dosahu srovnatelné s první variantou POLARIS se podařilo realizovat až v roce 1968. Považovat za "strategické" rakety s dosahem 150 - 650 km je trochu přitažené za vlasy.

Ponechávám zatím stranou technické kvality ponorek, zejména jejich hlučnost a snadnou detekovatelnost systémy podvodní lokace. Množství muselo nahradit kvalitu, to je můj zjednodušený závěr.


Obrázek

Obrázek

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 18:33
od Bleu
vyvíjí se to zajímavě.

Nicméně jeden technický dotaz - proč je ta stránka takhle blbě roztažená? kvůli tomu že jsou obrázky na střed?

Re: K otázce

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 22:08
od Rosomak
v.m. píše:U INI šlo v zásadě o to, aby jaderné zbraně mohly být vyrobeny v přiměřené velikosti (INI snižoval váhu JZ 2x a více).

V podstatě jsem si chtěl ověřit informaci starou přes dvacet let, že pro SSSR nebyl problém detekovat atomové bomby i na ponorkách.
Nejjednodušší cesta detekce je přes generátor neutronů (než přes rozpad jiných prvků), díky jehož charakteristikám bylo možno určit i daný typ jaderné pumy.
Díky umístění detektorů na družicích měl SSSR vcelku jasný přehled o jaderné situaci, ale k tomu mělo dojít až v průběhu sedmdesátých let.
Pokud měl danou technologii k dispozici, viděl SSSR přesně, co se dělo během Able Archer a jeho kroky obětování vysokých krtků pak dávají smysl...

v.m., sorry, že předbíhám.

Ale jen supervelmoc může hrát jaderné šachy.

pokračování

PříspěvekNapsal: 18/7/2011, 22:43
od v.m.
pokračování ……

Počátkem šedesátých let dochází v SSSR k tychlému rozvoji balistických raket. Do výzbroje byl zařazen systém R-16 (1961), který se stal základem budovaného strategického raketového vojska. Udržel se ve výzbroji až do roku 1967 a to i v „šachtovém“ provedení, které přišlo o 2 roky později.

První pluky MBR s raketami R-9A zahájily svou pohotovost v roce 1964. Již ve druhé polovině 60. let byly do výzbroje zařazeny komplety vybavené raketami UR-100 a R-36.

V období let 1965-70 bylo do bojové pohotovosti zařazeno více jak 1000 MBR, tvořených 4 základními typy raket. I když v některých aspektech, zejména přesnosti dopadu na cíl, nedosahovaly parametrů amerických raket Minnuteman-2, v zásadě splňovaly požadavky, které byly na ně kladeny.

K roku 1965 byla také ukončena výstavba raketových jaderných sil středního dosahu. Jejich hlavní součást představovaly rakety R-12 a R-14, a to jak pozemního, tak i „šachtového“ typu. Svým dosahem pokrývaly celou hloubku kontinentálního válčiště.

Tyto prostředky doplňovaly bombardéry Tu-16 a Tu-22, již vyzbrojené naváděnými raketami s jadernou hlavicí, přičemž z hlediska zásahu cíle byly přesnější než BRSD, či balistické rakety odpalované z ponorek.

Z hlediska ponorkových prostředků (629/658) byl důležitý rok 1962, kdy se podařilo vyřešit odpálování raket pod vodou (R-21).

2. polovina šedesátých let byla rovněž charakterizována snahou o omezení strategických prostředků napadení.

SSSR měl na dosažení příslušných smluv větší zájem, než USA. Bylo to dáno stavem, kdy USA měly na strategických nosičích 5.550 jaderných nábojů a SSSR pouze 600 (nejsou zahrnuty hlavice RSD a jaderné bomby u nosičů s doletem méně než 6000 km).

U ponorkového loďstva můžeme o skutečných jaderných ponorkách strategického určení SSSR, hovořit až od typu 667A „NAVAGA“, (1967-72, 16 raket R-27m s dosahem 2400 km) tedy v době, kdy USA uváděly do výzbroje (1. 4. 1967) SSBN-659, poslední ze série 31 ponorek této třídy a společně s předcházejícími třídami jich celkem bylo 41 s 656 balistickými raketami P-A-2, A-3) na palubách.

Podle ruskojazyčných zdrojů byl poměr sil v této oblasti tento:

1966 — ponorky — 41:0, rakety - 656:0;
1967 — ponorky — 41; 2, rakety - 656:32;
1970 — ponorky — 41:20;rakety - 656: 316;
1975 — ponorky — 41:55,rakety - 656:725.


Poznámka: Otázky diskutované viz výše, jsem neopakoval!