Výbuch RDS 6s[/align]
CESTA K JADERNÉ SUPERVELMOCI¨
I. Úvod
Výroba JZ vyžadovala zvládnutí, mj., zabezpečení jejich uskladňování, údržby, bezpečné manipulace s ní, možná zdravotní rizika, vypracování metodik práce při údržbě (reglementu) a vydávání, vybudování jaderných polygonů, vývoj, konstrukce a zavedení jejich nosičů.
Historie vývoje první sovětské jaderné bomby je dostatečně známa. Existuje i dostatek materiálu, jakým způsobem se na získání jaderného tajemství podílely zpravodajské služby. Známé jsou i technologické postupy získávání štěpného materiálu, jeho zpracování a vlastní výroby jaderné zbraně.
Méně už jsou známy procesy, které bylo nutno zvládnout, aby se jaderná zbraň dostala k vojskům a mohla být, v případě potřeby, nasazena.
V SSSR spadala problematika jaderných zbraní od zahájení vývoje a výroby prvních prototypů pod Ministerstvo středního průmyslu - MSP „Министерствo среднего машиностроения“.
MSP také odpovídalo za uložení těchto JZ, jejich exploataci a případného vydávání.
Zkoušky jaderných zařízení, představované „monstry“ o váze několika desítek tun (i s pomocným zařízením), nebyly „ to pravé ořechové“, které by umožnilo reálné použití ústrojí – zařízení. Zbraň to ještě v žádném případě nebyla.
K tomu vždy vede dosti zdlouhavá cesta, vyžadující příslušnou „miniaturizaci“ zařízení, jeho plné autonomie na pomocných zařízeních a vybavení bezpečnostními a jinými prvky, umožňující dopravu JZ na cíl a odpálení dle požadovaných parametrů.
V SSSR toho bylo dosaženo už ke konci roku 1951, kdy „завод № 3 КБ-1“ podle plánu vyrobil 29 jaderných pum typu RDS-1, které byly uskladněny v prostorech závodu číslo 550.
Jednotlivé části pum byly skladovány odděleně (plutoniové jádro, elektrodetonátory a neutronový roznět). Obsluhy skladů spadaly pod KB-11a měly za úkol provést sestavení bomb a jejich předání VVS.
Proto Rada ministrů (RM) SSSR v předstihu rozhodla (1950) o vybudování tzv. centrálních skladů CS JZ „центральных баз хранения ядерного оружия (ЦБХ ЯО)“.
Jejich budování bylo zahájeno téhož roku. Pro jejich umístění byla vybrána vhodná místa, často skalní masivy hor.
Vlastní výstavbu prováděl speciální stavební útvar pod vedením MSP. Stavební útvary byly naplňovány specialisty s praxí budování podzemních drah, šachet a dalších podzemních staveb.
K pracím byli využíváni i odsouzení z věznic. Celá řada z nich poté zůstávala v areálech jako pomocná pracovní síla a to i po ukončení doby odsouzení, což bylo vzhledem k charakteru těchto objektů a ochranných okolních perimetrů, „ideálním“ řešením, jak zabránit případnému úniku informací.
Nábor obslužných specialistů pro tyto CS JZ, z řad vojáků, byl zahájen koncem roku 1950. I když se jednalo o vojáky (výhradně důstojníci), stávali se, po absolvování kurzů, zaměstnanci MSP, s právem nosit uniformu.
K jejich výcviku byla zřízena speciální výcviková zařízení, kde výuku prováděli inženýři výrobních závodů. Výuka byla zahájena v 1. Výcvikovém středisku – KB-1(Арзамас- 16 byl současně i výrobce a měl vlastní sklady JM), počátkem roku 1952.
Hlavním úkolem těchto specialistů v CS, měla být tzv. „sborka“ (sestavení) jaderných pum, které přicházely z výrobních závodů v rozloženém stavu (jednotlivé bloky) jako stavebnice, provádět jejich ochranu, kontrola elektrických a mechanických částí na speciálních „stendech“, záměnu jednotlivých uzlů v případě potřeby (v rámci tzv. prací reglementu) a neposlední řadě, výdej těchto zbraní a podpora při jejich bojovém nasazení.
Dislokace těchto CS JZ byla striktně utajována a v řadě případů nebyly vybrané masivy ani uváděny na mapách. Ze strany specialistů se pro ně vžil krátký výraz „izdělije“, který byl rovněž používán i pro jaderné bomby (s přidáním čísla). Specialisté později dávali jednotlivým systémům i vlastní jména, jako Nataša, Tatiana, apod.
Prvními z nich byly objekty 711,712,713 a 714. Celkem tak vzniklo v prvním období 9 CS JZ stále pod správou MSP.
Od roku 54 začíná sériová výroba JB typ RDS-3 a RDS-4. Zvyšující se počty vyrobených zbraní si vynutilo budování dalších úložišť jiného typu, a také přípravu odborníků pro práci s nimi.
Proto závod 551 organizuje další speciální kurzy, z nichž byly vytvořeny, v druhé polovině r. 1953, 2 brigády sestavování JZ, které dále podléhaly KB-11, respektive jeho řediteli. Měly za úkol sestavovat JB, které podnik 551vyráběl. První 4 RTB, které představovaly další krok v exploataci JZ, byly vytvořeny až v roce 1954.
K uložení JZ dochází v centrálních skladech - CS a u RTB (po 4 kusech). Proces přípravy JB byl následující: CS provedly kontrolu a sestavení JB do těla bomby a předaly ji do RTB.
Tento systém prakticky pokračoval až do roku 1962, i když už byly JB mohly být udržovány ve vyšším stupni pohotovosti k použití (CS stupeň VK-2 až VK-4 a v RTB byly stanoveny tzv. stupně připravenosti, z nichž nejvyšší byla „SG-4“ (těsně před vydáním mohla být i vyšší).
Až v roce 1956 (12.3), vydalo ÚV KSSS a RM SSSR rozhodnutí, kterým se nařizovalo MSP do poloviny roku 1956 připravit návrh předání „Kompletačních brigád“ jaderných pum a vlastních zásob těchto zbraní do podřízenosti MO SSSR, a to už v průběhu roku 1956. Současně bylo rozhodnuto, aby MSP podobným způsobem připravilo předání činností přejímek, uskladňování a exploataci JZ.
Poznámka: Tento krok byl bezesporu vyvolán zaváděním JZ do OS SSSR, v prvopočátku pouze u dálkového letectva. V druhé polovině roku 1951 bylo rozhodnuto o přípravě vojenských vzdušných sil k použití JB. K tomu bylo vybudováno výcvikové středisko číslo 8 s 22 bombardéry Tu-4 (postupný přechod na proudové Tu-16 a vybudování divize VVS). To si později vynutilo vytvoření systému tzv. „vojskových“ skladů jaderné munice u 4 letišť dálkových bombardérů.Vojskové sklady dostaly název Ремонтно-Технические Базы (РТБ) - RTB. Podobně i v USA, SAC v prvním období přebíral JZ z centrálních skladů, které nebyly v podřízenosti MO USA, viz studie o SAC.
Rozhodnutím vlády Sovětského svazu z roku 1957, měly být do 1. 2. 1958, předány MO SSSR dva centrální sklady JZ, zatímco ostatních 7 skladů bylo převáděno na základě nařízení ÚV KSSS a RM SSSR z 9. 2. 1958, (na základě původních rozhodnutí, viz výše). Není zřejmé, proč byla použita tato dvojí cesta.
Tímto způsobem došlo k 1. 7. 1958, k předání všech 9 centrálních skladů, jaderných zbraní v nich uložených, a také původního odborného personálu, do působnosti MO.
Prudký nárůst skladů JZ si vyžádal i změnu organizace jejich podřízenosti. Byla vytvořena Hlavní správa kompletace - HSK „Hlavní správa kompletace“, které velel gen.major Jegorov (od 14. března 1955).
HSK podléhaly CS JZ, přejímací skupiny v podnicích výroby a školicí střediska.
V roce 1958 byla HSK podřízena Ministerstvu obrany (nejprve HS speciálních zbraní, později 12. HS MO –(12. GU MO). Tím se JZ fakticky dostaly do podřízenosti vojáků, resp. Ministerstva obrany.
Hlavní úkol pro nově zřízené orgány zněl: nejméně 2x zvýšit připravenost CS k výdeji JZ, na nejvyšší možnou úroveň zvýšit jejich připravenost k nasazení tak, aby mohly být předávány z RTB předsunutým vojskovým skladům.
Od roku 1958 byl systém exploatace JZ přibližně následující:
- CS přebíraly JZ od výrobce, přiváděly je do příslušného stavu pohotovosti a prováděly metodické řízení vojskových skladů
- Vojskové sklady – RTB jednotlivých druhů vojsk JZ skladovaly, prováděly periodické prohlídky a připravovaly je k výdeji vojskům
- PTRB (pohyblivé raketo-technické základny) druhů OS prováděly přípravu JZ k nasazení v polních podmínkách.
Pokračování (bude-li) zájem ........
