Torpéda G 7s – samonaváděcí akustická, typy FALKE a ZAUNKÖNIG
Torpéda patřila vždy ke zbraním účinným, ale relativně drahým a choulostivým na přesnost výroby i pečlivost údržby. Je tedy jen samozřejmou snaha takovou cennou zbraň učinit ještě účinnější tím, že jí zajistíme větší pravděpodobnost zásahu i u cíle, který se pohybuje, dokonce i po značně komplikované trajektorii.
Jedním z použitých řešení, která byla v minulosti vyvinuta a používají se s větším či menším úspěchem dodnes, je samonavedení na cíl, což je uskutečnitelné i u torpéda. Principů samonavedení bylo v minulosti i v dnešní době použito několik a některé se ukázaly jako velmi účinné. Navádění takové zbraně se musí přednostně spoléhat na vlastní vestavěné zařízení, které takový úkol dokáže s různou měrou spolehlivosti splnit.
Jedním z prvních námořních specialistů, kteří se zabývali vývojem takové zbraně, byl kupříkladu švédský námořní kapitán Karl Leon. Ten teoreticky využil efektu vlastního také lidskému sluchu, totiž zaměřování přicházejícího zvuku podle časové prodlevy, ve které se jeho dopad zaznamená ve dvou či více od sebe oddělených receptorech. Směrová kormidla torpéda by se pak automaticky nastavila do takové polohy, kterou by zařízení pro samonavádění určilo jako směr ke zdroji daného zvukového vlnění.
Jako první bylo nutno vyřešit praktický problém: torpédo fungující na tomto principu musí nutně opomenout zvukové vlny vyvolávané vlastním plavidlem, aby se po odpálení na cíl ihned nezaměřilo na něj. Toho lze dosáhnout tím, že příslušná samonaváděcí aparatura je aktivována až po tak dlouhém proběhu torpéda, že zvuk vlastních lodních šroubů už prakticky nezaznamená. Také lze využít toho, že směrovost jeho akustického zařízení je nastavena v jistém úhlovém rozsahu směrem vpřed.
Rovněž další vynálezci se pokoušeli navrhnout obdobné samonavádění torpéd podle zvuku, tedy akustické. Realizace takových nápadů je vždy odvislá od daného stavu techniky a v době, kdy se první návrhy tohoto zařízení začaly objevovat současně s vývojem účinnějších torpéd, byl dost velkým problém takové funkčně spolehlivé a hromadně vyrobitelné zařízení zkonstruovat.
Dalšími problémy při vývoji samonaváděcích torpéd byla řada dalších rušivých zdrojů zvuku, které by torpédo prakticky znemožňovaly použít. Kromě hluku vlastních lodních šroubů a dalších mechanismů plavidla bylo nezbytné eliminovat citlivost na silné zvuky produkované samotnou aparaturou torpéda – motorem, kormidelním zařízením, gyroskopy, vyfukováním zplodin hoření spalovacího motoru, hydrodynamickým hlukem, kavitací hnacích šroubů torpéda apod.
Na počátku třicátých let převládal mezi německým odborníky názor, že eliminace zmíněných rušivých zvuků by se dalo dosáhnout frekvenčním omezením zvukového samonavedení na rozsah ultrazvuku. Kratší vlny zvuku v tomto kmitočtovém rozsahu by podle teoretických předpokladů eliminovaly nejen rušivé zvuky vlastní torpédu a jeho částem, ale dokonce by mohly zlepšit směrovost a tím pádem i přesnost navedení torpéda na cíl.
K prvním praktickým pokusům došlo až v roce 1935 s přezbrojováním německého válečného námořnictva prakticky ve všech druzích zbraní a s vývojem nových typů roznětů jak pro miny, tak pro torpéda a hlubinné protiponorkové pumy.
Vše probíhalo v NVA a torpédo určené pro tento druh použití obdrželo název G 7s, tedy v němčině
Selbstlenktorpedo (samonaváděcí torpédo), který se vžil i pro dnešní dobu. Pro běžný styk odborníků pak se užívalo i německého výrazu
Eigenlenktorpedo (torpédo s vlastním navedením). Pro další pokračování ve vývoji mělo velký význam vlastnictví souboru výsledků praktických zkoušek, které mělo za důsledek skutečnost, že známá firma Atlas z Brém byla pověřena vývojem vlastního přijímacího zařízení zvukových vln a další dvě firmy, konkrétně ELAC z Kielu a AEG z Berlína měly smlouvou přiřčen vývoj příslušného elektronkového zesilovače.
Cílem celého vývoje vedeného NVA bylo vyvinutí vlastního torpéda se samonavedením pro nasazení na válečných lodích všech vhodných typů. Vojáci požadovali nejmenší použitelnou rychlost 30 uzlů a tím bylo jako základ vývoje jednoznačně zvoleno torpédo typu G 7a, respektive torpédo se stejným druhem pohonu.
Na počátku roku 1939 předložily výše jmenované společnosti vzory jimi vyvinutých zařízení. Následně byla tato zařízení vestavěna do hlavic pokusných vzorů torpéd (magnetostrikční ultrazvukové mikrofony a zesilovač), kabelové vedení vybavovacích signálů probíhalo středem tlakové nádoby a v zadní (ocasní) části bylo upravené běžné zařízení GA pro udržování přímého běhu torpéda, které manévrovalo kormidelními plochami na pravobok nebo levobok podle samonaváděcí aparaturou zachycených signálů a zesilovačem zpracovaných vybavovacích povelů.
Vyrobené vzorové kusy byly přezkušovány v Eckenförde-Süd a to tak, že podél proběhové dráhy torpéda byly namontovány zdroje zvuku. Odpálené torpédo se po určité proběhlé vzdálenosti navádělo střídavě na ten či onen zdroj zvuku – bóji a odchylku měřily přesné přístroje podle bublinkové dráhy výtokových plynů motoru torpéda a zaměřování dráhy současně probíhalo i optickým pozorováním a ručním záznamem pozorování.
Návrhy použití a alternativ se objevily vzápětí. Vyrojilo se tolik různých požadavků na úpravy a změny, že jimi byly výzkumné týmy přímo zahlceny. A pokud se samotného pojmu „zahlcení“ týče, bylo mimo jiné také nutno odstranit nežádoucí projevy zahlcování akustického zařízení na torpédové hlavici, které ve svých důsledcích vyvádělo torpéda mimo předpokládanou dráhu vedoucí k dalšímu zdroji zvuku na předvolené trase.
Pokusy pokračovaly odpalováním torpéd G 7as z torpédometů
Geleitbootu – hlídkového plavidla doprovodu konvojů - bývalé torpédovky, v zátoce Eckenförde Bucht, což na počátku úspěšným navedením na cíl nekončilo. Proto byla torpéda G 7 as dodatečně vybavena malým reflektorem, který svítil kolmo vzhůru ke hladině a tam v noci vytvářel jasný světlezelený kroužek, takže skutečný proběh torpéda se dal daleko snadněji a přesněji pozorovat.
Při pokusech s ještě neodladěným samonaváděcím hydroakustickým zařízením doslova šokovala přítomné pány odborníky Ing. Thomsena z OKM a Dr. Hilgarta z NVA i další zúčastněné následující příhoda.
Po odpalu torpéda z
Geleitbootu bylo možné na tmavé noční hladině zahlédnout z jeho paluby jasně zelenou svítící skvrnu, která po minutí prvního zkušebního zdroje zamířila stejně jako poněkud hůře viditelná bublinková stopa přímo z pravoboku na trup
Geleitbootu. Pánové se vrhli na břicha na palubu zádě právě včas, aby přes okraj zahlédli otáčející se lopatky lodního šroubu a plochu kormidla
Geleitbootu zespodu jasně osvětlené podplouvajícím torpédem.
Byl to skutečně první vydařený pokus o odpálení torpéda na cíl se samonavedením pomocí hydroakustické samonaváděcí hlavice. Přesné datum události jsem bohužel v protokolech nenalezl, ale zúčastnění se shodli na společné vzpomínce, které se dlouho nemohli zbavit a tato událost se prý nejspíše konala jedné velmi tmavé noci někdy v druhé polovině července roku 1939.
V souvislosti s vypunkutím války a navazujícím přerozdělením úkolů při vývaji zbraní dostal TVA záhy po přelomu let 1939/1940 finanční zajištění svého rozpočtu v kapitole týkající se vývoje akustických samonaváděcích torpéd a jeho úplného převedení do Eckenförde. Současně s tím byl ale pozměněn cíl vývoje. Nové torpédo mělo být na požadavek OKM a BdU přepracováno a poté přednostně nasazováno proti obchodním plavidlům.
Takové zadání pochopitelně změnilo i výchozí fyzikálně-technické předpoklady. Obchodní plavidla vytvářejí svými hnacími šrouby velmi odlišné zvukové vlny, které se liší v závislosti na ponoru lodě a tedy velikosti jejího nákladu, na rychlosti plavby, druhu pohonu lodě a dalších faktorech. Pomaleji se pohybující cíle pak vytvářejí nižší hladinu zvukových vln, což staví před vývojové týmy problé, jak co nejlépe odlišit za daných okolností poměr signál/šum natolik, aby ani slabší zvuky nebyly překážkou pro přesné navedení na cíl.
Volba byla jednoznačná - snížením rychlosti torpéda, aby nevytvářelo nadměrný vlastní rušivý šum a s tím spojeným zvýšením citlivosti samonaváděcí hlavice, aby se výsledný poměr signál/šum co nejvíce zlepšil. To ale vedlo k horečným diskusím mezi institucemi a odborníky v nich pracujícími. Klasická dosavadní představa, že torpédo je tak dobré, jak vysoká je jeho rychlost, musela v tomto případě doznat elementárních změn.
Průměrná rychlost konvojů obchodních plavidel se pohybovala mezi 8 až 14 uzly. Příslušná nová teoreticky vypočtená rychlost proběhu torpéda G 7s pro dosažení co nejvyšší pravděpodobnosti zásahu cíle musela být přizpůsobena jeho rychlosti a optimálně pak činila okolo 20 uzlů.
To sebou ale přineslo další, zpočátku nečekanou možnost použít pro samonavádění také elektrického torpéda G 7e, což vzápětí vedlo ke schválení nové samonaváděcí varianty G 7es.
Výhody takového řešení byly nasnadě: úroveň vlastního hluku torpéda s elektrickým pohonem byla řádově nižší než u klasického paroplynového pohonu.
Vývoj zprvu pokračoval pro obě varianty souběžně, avšak brzy vyšlo najevo, že torpédo G 7es je nejen daleko vhodnější pro vestavbu akustického samonavádění, ale že je i lehčí vyvinout pro něj příslušnou aparaturu – zdroj elektřiny už byl k dispozici. Proto byl zanedlouho vývoj G 7as odsunut do pozadí a upřednostněn naopak urychlený vývoj G 7es.
Vedení TWa k tomu jednoznačně stanovilo:
„Doposud byla jako základní hodnota předpokládané výroby měsíčně vyrobených torpéd brán stejný počet, odhlédnuto od typu G 7s. Ohledně typu G 7es lze důvodně předpokládat, že kvůli malému množství zaváděných konstrukčních úprav, změn a vylepšení i ve výrobních závodech a také proto, že torpédo G 7e je již plně funkční a odzkoušené, že problémy s výrobou nebudou nijak velké. U výroby G 7as je to daleko větší problém, neboť například nezbytný průchod kabeláže středem tlakové nádoby způsobuje nečekaný problém se snížením její skutečně využitelné kapacity. Proto se dá předvídat, že případná sériová výroba většího množství G 7as by velmi negativně ovlivnila také celkovou produkci potřebného a již nasmlouvaného množství typů G 7a. Vývojářské práce zaměřené na G 7es už natolik pokročily, že torpédo může nést jak zařízení napájená z akumulátoru, tak i ta, která jsou napájena pomocí nového generátoru. Sad akubaterií už bylo vyrobeno asi 120 kusů, takže je nezbytné pro bojové nasazení nechat urychleně vyrobit ještě příslušné množství generátorových napájecích sad.
Vývojové práce na G 7as jsou nyní ve skluzu. Zejména dnes existuje nebezpečí, že nebude možné bez jejich nově konstrukčně vyřešených generátorových napájecích sad tato torpéda vůbec bojově použít. Lze toliko doporučit buď přestavět tovární sériovou výrobu na typ generátorové sady pro elektrotorpéda anebo pokračovat v dalším vývoji G 7as jako nosiče nového typu generátorem napájených aparatur. V zájmu koncentrace vývojových a konstrukčních kapacit musí proto padnout rozhodnutí nadále se věnovat plnému nasazení na G 7es...“
Dále se memorandum věnuje vývoji předpokládaných torpédových typů G 7u a z něj vycházejícho G 7us. Jmenovitě se zmiňuje o výhodách odstranění kabelu a povelového vodiče potřebných u stávajících aparatur torpéd řízených na dálku.
Vývoj G 7es tak dostal jednoznačnou přednost jako válečně naléhavý požadavek, což vedlo ke značnému rozšíření výzkumných a vývojových záměrů TVA, a to s obzvláště významným zapojením Fyzikálně-technického říšského ústavu v Berlíně (PTR) a zvětšeným objemem výzkumných prací ve firmách již zapojených do projektu.
Pokusy prováděné v Eckenförde Bucht s torpédy typu G 7as přinesly nečekaný poznatek, že tyto vody se pro provádění praktických zkoušek se samonaváděcími akustickými torpédy nehodí, neboť odrazy veškerých nežádoucích zvuků od blízkého břehu při běhu torpéd přehlušovaly zdoje zvuku, na který měla být torpéda naváděna, nehledě na skutečnost že lodní provoz udržovaný poblíže zkušebního polygonu byl dalším nikoli nevýznamným zdrojem silných šumů. Proto se tato zátoka stala posledním místem v mělkých příbřežních vodách, které bylo pro účely zkoušek s akusticky samonaváděcími torpédy využito. Na přímý návrh TVA nařídil TWa v říjnu 1940 jako zřízení nové pobočky výstavbu nového vyhovujícího polygonu v okolí Gotenhafenu (dnes polská Gdynia). S tím spojené bylo také nařízení o příslušné přesunutí prací oddělení věnujících se typu G 7es na novou lokaci.
Postup při vývoji tohoto typu torpéd ukázal, že problematika týkající se řešení praktických výrobně-technických i vývojářských prací byla na počátku značně podceněna, což posléze vedlo k nezbytně nutnému rozšíření vývojářských kapacit, protože vzhledem naléhavosti přiřčené tomuto projektu byly dosavadní kapacity naprosto nepostačující. OKM se proto rozhodlo vypomoci a při jednáních s firmami a jejich vedeními, zúčastněnými na projektu, významných dohod o tom, že vedoucí síly průmyslu (uzavřena zvláštní smlouva s firmou AGC) pomohou s nasazením vlastních sil do TVA, a to přinejmenším dočasně v řádu měsíců.
Prof. Osenberg, který byl původním iniciátorem těchto požadavků, byl poctěn tím, že tyto akce byly nazvány společným názvem
Osenberg-Aktion. V jejím průběhu bylo pro potřeby vývoje přesunuto do příslušných vývojářských kapacit, kupříkladu do TVA, TWa a řady dalších institucí celkem přibližně 5 000 vědecko-technických pracovníků, kteří byli ze značné části vyreklamováni přímo z frontové služby, kde sloužili jako řidiči, kancelářské síly a v podobných jiných vedlejších zařazeních, a to s poukazem na jejich nepostradatelnost pro válečné nasazení v průmyslu.
Současně s přemístěním oddělení TVA zabývajícím se vývojem G 7es do Gotenhafenu tam byl převeden vynikající specialista Ing. Steidle z AGC, který byl nově pověřen vedením tohoto oddělení. Ten se ukázal být neúnavným pracovníkem, dobrým manažerem ostatních pracovníků a celého oddělení, který rozuměl otázkám nejen vysoce odborným, ale také se orientoval ve financích, organizačních otázkách a srozumitelném vydávání příslušných příkazů v pravou chvíli jejich potřeby. V roce 1942 byl vystřídán Dr. Aschoffem, který sice oplýval technickým nadáním a talentem při vyhledávání chyb v technických řešeních, ale jeho manažerské schopnosti byly na jiné úrovni. Přesto hlavně díky jeho předchůdci se podařilo práce vedoucí ke schválení torpéda do bojové služby dovést do úspěšného konce.
Kromě výstavby pobočky TVA v Gotenhafenu, která až do konce války zaměstnávala na dva tisíce vysoce odborných vědeckovýzkumných pracovníků (včetně vojáků a vojenských námořníků pro obsluhy lodí a
Torpedofangbootů – člunů pro lovení torpéd, prováděla tato pobočka v prostoru Gdaňské zátoky (
Danziger Bucht) i velmi významné a rozsáhlé výzkumně-vývojové práce.
NVA provedlo základní vědeckotechnické práce při výzkumu akustického samonavádění torpéd, ale záhy bylo zřejmé, že při optimalizaci výsledků této zbraně a nalezení způsobů, jak potlačit spojenecká protiopatření proti jejich bojovému nasazení, v celé řadě předpokladů a následných změn v řešení problémů při zvyšování pravděpodobnosti zásahu chybovalo.
Nejen proto byly přidělené finanční prostředky na výzkum převedeny do PTR. Jejich tehdejší předseda správní rady Prof. Esau, který byl současně i členem předsednictva AGC, požadoval zvlášť naléhavě řešení problémů samonaváděcí akustické aparatury. Hlavním cílem výzkumného programu bylo vydělení konkrétních hydroakustických šumů a vypracování poznatků a metod využití jejich šíření ve vodním prostředí. Zejména se jednalo o problémy spojené se zvukovým tlakem v závislosti na vzdálenosti od lodě a směru jeho vyzařování, tedy vpřed a vzad a mezi těmito směry vzájemně. Byly vypracovávány a vyhodnocovány diagramy a tabulky, jakým způsobem, při jaké rychlosti a u kterých vojenských a obchodních plavidel se daný jev projevuje a jeho ohodnocení bylo zaznamenáváno ve stupnici od 1 do 10.
PTR a TVA na problémech pracovaly dva roky, aby byly vypracovány příslušné střelecké diagramy, tabulky a teoretické poznatky. S jejich pomocí mělo být možné za bojového nasazení při předpokládaném proběhu torpéda, při známé charakteristice přijatých zvukových vln, znalosti manévrovacích vlastností torpéda dokázat se navést na cíl a ve všeobecnosti zabezpečit vysokou pravděpodobnost zásahu.
Dalším výzkumným úkolem v TVA v Gotenhafenu, který na to měl přidělené rozpočtové prostředky, bylo zredukovat rušivé zvuky. Všechny zdroje případného nežádoucího zvuku v torpédu byly důkladně přezkoumány. Speciální pozornost byla věnována vícelistým hnacím šroubům v různých kombinacích dvojic protiběžných šroubů. Dále přitom byla detailně zkoumána otázka vedení zvuku tělem torpéda a možnosti jeho odstínění vůči detekčním mikrofonům. Poté byla sestavena listina obsahující nezjdůležitější problémy a jejich popis. Zejména se jednalo o problémy akustiky – šíření potřebného (užitečného) zvuku, vznik a šíření rušivých šumů. V další oblasti, elektrotechnice, byly pojmenovány potíže se stavbou stabilně pracujícího zesilovače s velmi vysokým koeficientem účinnosti a velkým faktorem zesílení při vhodném napájení. Mechanické problémy tvořilo přizpůsobení balistických vlastností torpéda na speciální požadavky akustického samonavádění – obzvláště pak malý poloměr zatáčení a stabilita proběhu při relativně omezené rychlosti plavby. Dalším velmi důležitým problémem k dopracování byla teorie samonavádění an sich, tedy postupy řízení a navádění, výpočty trajektorií.
Vlastnosti torpéda G 7e: pohon kompaktní jednovanovou akubaterií typu 13 T 210 s vyhříváním a elektromotor o výkonu 32 HP při 1125 ot./min. Rychlost torpéda max. 20 uzlů při proběhu 7 500 m. Pro delší proběh torpéda bylo zapotřebí zvýšit zásobu tlakového vzduchu pro ovládání kormidel. Tedy konkrétně ke třem původním tlakovým nádobám umístěným v zadní části torpéda bylo zapotřebí přidat dalších pět do středu k těžišti torpéda, čímž celková zásoba stlačeného vzduchu dosáhla 40 litrů při natlakování na 200 atm.
Konstrukce samonaváděcí aparatury: dva magnetostrikční ultrazvukové směrové přijímací senzory s kódovým názvem Storch (Čáp) byly nastaveny na pracovní kmitočet cca 25 kHz a jejich osa příjmového laloku byla vychýlena na obě strany od podélné osy torpéda o 25°. Byly připevněny na silentbloky z pěnové pryže umístěné v plastové kopulce v kapalinové lázni skládající se z glycerinu a etylenglykolu.
Zesilovač s kódovým názvem
Amsel byl velmi citlivého rezonančního provedení se sedmi zesilovacími elektronkami, které s pomocí elektronického přepínače s frekvencí 100 Hz zesilovaly odděleně signály z každého směrového senzoru. Tím se dosáhlo stejného zesílení v obou povelových kanálech. Řídící relé pracovala v zapojení do uzavřeného můstku a působila na řídící povelovou aparaturu (
Kommandogerät) pod kódovým názvem
Ente (Kachna), která následně vydávala řídící povely pro ovládací segmenty stranových kormidel. V trysce aparatury pro přímý běh torpéda GA byly za tím účelem umístěny tři magnety: vysunutí/zasunutí do záběru Z, další dva pro nastavení kormidla na levobok nebo pravobok. Pokud magnet Z dostal řídící povel od GA, přitáhl na 1 – 1,5 sekundy. Torpédo provedlo zatáčku ve směru na levobok či pravobok podle toho, která část pevného můstkového zapojení vyslala stranový řídící povel. Jestliže poté nebyl vyslán jiný řídící povel, vrátilo se torpédo po jedné až dvou sekundách opět do přímého běhu. Můstkové zapojení reagovalo přepnutím na příslušnou stranu teprve poté, co načtený rozdíl napětí mezi kanály zesilovače přesáhl 20%. Pro ilustraci lze uvést, že při úhlu dopadu zvuku od cíle ve velikosti 25° zboku na senzorovou část byl průměrný poměr signál/šum asi 75%.
Pokusné odpaly z pevného odpalovacího stanoviště v Gotenhafenu, které proběhly v prvních měsících, byly však velmi neuspokojivé. Zapisovače zkušební měřicí aparatury vykazovaly při klidném proběhu torpéda nevysvětlitelné rozdíly v napětí mezi oběma kanály příjmu vykazované magnetostrikčními senzory a navíc i ty byly zesilovačem nevysvětlitelně zkreslovány. Kolísání dosahovalo v klidovém stavu až 15%. Pro objasnění vzniku tohoto jevu kolísání nulového nastavení bylo nasazeno mnoho úsilí řady předních výzkumných pracovníků. Jednotlivé přijímače dostaly druhý vybavovací a registrační kanál, s jehož pomocí zapisovače zkušebních měřících aparatur dokázaly odhalit tento jev jako matematicko-fyzikálně propojenou závislou funkci úrovně naváděcího signálu.
Přitom se ukázalo, že převládající asymetričnost vytvářených šumů pocházející ze šroubů hnací soustavy torpéda je způsobována jinak slabou odrazivostí šumů ode dna v mělčí části zátoky, čímž docházelo k odklonu při zaměřování polohy cílového zvukového zdroje.
Po následujících zásazích provedených s cílem snížit šumové úrovně elektrických i akustických rušivých signálů musela být stále přetrvávající asymetričnost zvládnuta pomocí sníženého počátečního napětí regulovaného zesilovače. K tomu byla přizpůsobena nová řídící úroveň signálu povelové aparatury dosažená pomocí tlumící zpětné vazby.
Bojové nasazení torpéda T IV FALKE
V měsících únor a březen roku 1943 bylo šest ponorek vyplouvajících na bojovou plavbu do severního Atlantiku každá dvěma torpédy T IV, která dostala kódový název FALKE (Sokol). Před vyplutím absolvovali důstojníci z dotyčných ponorek a obsluhy torpédometů dvoudenní proškolení v pobočce TVA v Gotenhafenu, zaměřené na získání některých základních dovedností a znalostí o nové zbrani, ale především na získání důvěry v její vysoké bojové schopnosti.
Vzhledem k nedostatečné bezpečnosti torpédometů při bojovém nasazení tehdy zcela nové torpédové roznětové pistole, pracující na principu setrvačnosti při nárazu na cíl, musela být torpéda T IV umístěna pouze do záďových torpédometů. Ze stejných důvodů mělo být bojové nasazení T IV přerušeno po odpálení tří torpéd. Podle oficiálního válečného deníku velitele ponorkového loďstva (
KTB des BdU) admirála Dönitze byla torpéda T IV odpálena ve dvou případech ponorkou U-221 námořního nadporučíka Trojera, jeden odpal T IV byl proveden z U-382, které velel kapitánporučík Juli. U-382 vypálil dne 23. února 1943 na konvoj UC 1 kromě T IV také jedno torpédo typu FAT a dvě torpéda typu G 7e. Jedno z vypálených torpéd zasáhlo m/t MURENA, další torpédo vybuchlo v blízkosti jiného velkého tankeru.
Při nasazení z U-221 šlo o útok ze dne 7. března 1943 na m/s JAMAICA o výtlaku 3 015 BRT, který se po zásahu nejméně jedním T IV potopil.
Pro další vývoj torpéda T IV FALKE byly jako stěžejní úkoly stanoveno, že počáteční pevná přímá část proběhu torpéda musí být prodloužena ze 720 na 1 000 metrů, dále bylo absolutně nezbytné dosáhnout konstrukčními úpravami dokonale bezpečného používání nové torpédové pistole se setrvačným roznětem. Po uskutečnění nezbytných změn a úprav bylo torpédo FALKE schváleno pro bojové nasazení v severním Atlantiku v předpolí tamních základen. Ode dne 1. září 1943 bylo toto torpédo uvoněno také pro bojové nasazení ve Středomoří.
Mezitím v květnu 1943 způsobilo zesílení protiponorkové ochrany konvojů v severním Atlantiku a nasazení nových dokonalejších protiponorkových prostředků Spojenci takřka úplnou porážku útočících U-bootů. Němci z této situace učinili závěr, že samonaváděcí hydroakustické torpédo je třeba přepracovat na účinný prostředek boje s protiponorkovou ochranou konvojů a stíhacími skupinami spojeneckých protiponorkových plavidel spolupracujících s letadly, které začaly v Atlantiku získávat nad U-booty absolutní převahu. Ponorky byly po převážnou dobu bojové plavby nuceny trávit pod vodou a už ani plavba s polovynořenou věží v noci spojená s nezbytným nabíjením akumulátorů jim neskýtala žádné bezpečí.
Úpravy torpéda T IV měly být uskutečněny, jak jinak, v co nejkratší době, aby ponorky nebyly jako dosud proti konvojové ochraně a stíhacím skupinám s torpédoborci bezbranné. Za tím účelem nastolilo OKM otázky urychleného vyřešení těchto problémů:
1. Zvýšení rychlosti proběhu torpéda na úroveň potřebnou pro plnění nových palebných úkolů
2. Zavedení bezkontaktní roznětové pistole, která by byla natolik citlivá, aby odpálila bojovou hlavici i při detekování menších plavidel. Nárazová pistole by v novém samonaváděcím hydroakustickém torpédu byla u tehdejších plavidel s menším ponorem prakticky neúčinná, neboť kvůli poměru signál/šum muselo akustické samonaváděcí torpédo plout v hloubce nejméně 3 metry pod hladinou, čímž byly odstraněny rušivé šumy pocházející z vlnění hladiny. Současně měla být zavedena mezitím zdokonalená bezpečná torpédová pistole se setrvačným roznětem pod označením T-Pi-AZ.
Za nejvhodnější rychlost proběhu nového modelu bylo zvoleno 24 uzlů. K tomu ale bylo zapotřebí použít k pohonu silnější akubaterie, konkrétně typ 13 T 210 Spezial se 36 články a kapacitou zvýšenou na 93 Ah.
Druhý problém se s přihlédnutím k rychlým a velkým změnám směru torpéda a relativně nízkému rozdílu rychlostí mezi torpédem a cílovým plavidlem po náběhu k provedení ostré zatáčky nedařilo vyřešit s pomocí stávající indukční bezkontaktní roznětové pistole. Místo toho bylo pro nový typ roznětové pistole zvoleno distanční řešení roznětu pomocí odpalu z odstupu od cíle, které bylo ve vývoji ve firmě PTR už od počátku války. Spočívalo v tom, že cívka v pistoli byla napájena střídavým proudem a tak vytvářela obvyklé doulalokové dipólové rozptylové elektromagnetické pole. Pokud toto pole nebylo narušeno, nebylo ve vinutí jiné přijímací cívky umístěné kolmo na osu cívky vysílající indukováno žádné napětí. Pokud došlo k narušení elektromagnetického pole vysílající cívky pohybem feromagnetického tělesa nebo nějakého vodiče, druhá cívka dostala k vyvinutí proudového impulsu ve svých závitech potřebné elektromagnetické průchozí pole a došlo k iniciaci pistole. Toto bezkontaktní roznětné zařízení bylo označováno kódovým názvem TZ 5, pistole pak obdržela typové označení Pi 4c.
Jenže ještě před montáží komplikovaného eletronického zesilovacího zařízení, dalších elektrických prvků akustického samonaváděcího řízení a indukčního roznětu došlo při přezkušování zapojení k velkým problémům. Za úzké spolupráce mezi pobočkou TVA v Gotenhafenu a firmami účastnícími se vývoje a konstrukce této řady samonaváděcích hydroakustických torpéd se ve velmi krátkém čase podařilo vzájemné ovlivňování složitých zařízení prakticky úplně eliminovat. Nové torpédo pak dostalo oficiální označení T V kódové označení
Gerät 45 a kódové jméno ZAUNKÖNIG (Střízlík).
Takticko-technická data T V:
Hmotnost 1 511 ± 25 kg, hmotnost hlavice s přijímačem a zesilovačem 48 kg. Vzplovatelnost 133 kg – přibližně 11%. Pohon: elektromotor o výkonu 55 HP při 1 350 ot./min. Akubaterie: 1 vana společně pro 36 článků. Zásoba stlačeného vzduchu 5 tlakových nádob po 5 litrech objemu každá. Rychlost proběhu: 24,5 uzlu s příhřevem na vzdálenosti 5 700 metrů, bez příhřevu na 5 000 metrů. Aparatura pro přímý běh GA: typ GA VIIIs (Specht), jedna výpustní tryska GA s přímým reléovým elektromagnetickým ovládáním. Poloměr zatáčení na kursu 75 metrů, možnost odpálení z úhlu ± 90° (do předběhu nebo zpětného odsazení). Roznět TZ 5 s bezkontaktní torpédovou pistolí Pi 4c. Bojové nasazení možné až do stavu moře 6°B. Bojová hlavice s náplní trhaviny o hmotnosti 273 kg.
Naváděcí aparatura pro samonavedení obdobně jako u T IV. Zdroj potřebného elektrického napětí pro samonaváděcí a roznětovou soustavu generátor (kódové označení Unke) dodávající 25 V a 250 V stejnosměrných a 17 V střídavého napětí.
Původně počítalo velení OKM s plným bojovým nasazením těchto nových torpéd při normálním průběhu pokusů a praktických testů nejdříve v roce 1944. Vzhledem ke zmiňované kritické situaci ve vedení ponorkové války BdU adm. Dönitz nařídil plnou bojovou připravenost prvních T V nazývaných ve slangu námořnictva
Zerstörerknacker (Louskáček na torpédoborce) na 1. říjen 1943. Přímým rozkazem byl tento již tak napjatý termín zpohotovení opět s ohledem na přímo katastrofální situaci v konvojových bojích na Atlantiku přesunut na den 1. srpna 1943, aby německé ponorkové loďstvo mohlo opět úspěšně napadnout konvoje v severním Atlantiku před příchodem podzimních bouří.
To by ale bylo možné výhradně tehdy, kdyby vývoj Střízlíka získal zvláštním zplnomocněním říšského ministra zbrojního průmyslu spolu s jeho výrobou nejvyšší prioritu. Jinak OKM hrozilo, že při původních termínech vývoje, testů a výroby bude riziko úplné porážky U-bootů v Atlantiku ještě v roce 1943 naprosto reálnou věcí. Dokonce navrhlo, že pro časovou tíseň bude rezignovat na zavedení posledních úprav a vylepšení vlastností nové torpédové zbraně, takže budeo nutné počítat se zhruba 10 % selhačů při samonavedení a se samovolnými odpaly hlavic za proběhu způsobenými vadnými roznětovými systémy.
Výrobci vše potřebné obdrželi a tak bylo možné ke dni 1. srpna 1943 ohlásit zpohotovení pro bojové nasazení u celkem 80 vyrobených torpéd typu T V pro vyzbrojení celkem 20 U-bootů působících ze základen na západním pobřeží. Je ale třeba dodat, ž oproti běžnému postupu nebyla torpéda typu T V před bojovým nasazením tzv. zkušebně nastřelena, ale byla pečlivě přezkoušena na zvlášť k tomu účelu zřízenými zkušebnami vybudovanými v horečném spěchu přímo na základnách ponorek.
Bojové nasazení samonavdáděcích hydroakustických torpéd v reálu
První skutečně bojové nasazení Střízlíka přímo při útoku proběhlo při útoku „vlčí smečky“ sedmnácti U-bootů proti konvoji ON 202 v rozmezí od 20. do 24. září 1943. Torpéda bylo do ponorek rozmístěna vždy stejně – po dvou do příďových a po dvou do záďových torpédometů každé jednotky. Takovéto rozmístění mělo napomoci tomu, aby si ponorky dokázaly prorazit cestu skrze ochranu konvoje likvidací či poškozením protiponorkových ochranných plavidel až k obchodním lodím, kde by pak měly volné pole působnosti.
V průběhu akce bylo vypáleno na různé cíle celkem 24 torpéd nového typu T V. Nadšení velitelé ponorek hlásili rádiem ve svých šifrovaných hlášeních, že se jim podařilo úspěšně zasáhnout celkem 13 plavidel jistě a tři další pravděpodobně, z čehož mělo být podle ponorkářů až 12 torpédoborců ochrany konvoje a jedna obchodní loď. Ve skutečnosti podle zápisků velitele konvoje a hlášení po doplutí do cíle plavby bylo v konvoji zasaženo toto: jedna fregata a jedna korveta potopeny, další fregata poškozena, ale plavbyschopná a rovněž i bojeschopná. To v praxi znamenalo, že ochrana proti ponorkám neutrpěla žádné velké ztráty a zůstávala až do konce plavby v plné bojeschopnosti, přičemž U-booty nedosáhly svými torpédy ani na jednu z pečlivě střežených obchodních lodí s cenným nákladem.
Vzhledem k velmi krátkému přímému proběhu torpéd T V při odpalu ze záďových torpédometů se musela po jejich použití ihned potopit v poplachovém režimu (
Tauchalarm) do značné hloubky. Tím však byly možnosti pozorování zásahů odpálených samonaváděcích torpéd buď velmi omezené, nebo se prakticky rovnaly nule. Torpéda T V, respektive jejich účinnost byly mylně posuzovány podle výbuchů bojových hlavic buď na konci proběhu při autodestrukci nebo v kýlové brázdě ve vodě silně zvířené hnacími šrouby, kde panoval silný hluk v nejrůznějších kmitočtových hladinách. Proto byla hlavně v počátečních fázích bojového nasazení skuteční efektivita samonaváděcích torpéd typu T V silně přeceňována, a to i poté, co jimi byly vyzbrojovány ponorky působící ve Středozemním moři.
Je také třeba dodat, že řada spojeneckých plavidel zabývajících se protiponorkovým bojem a ochranou konvojů měla velmi brzy na laně ve vleku za zádí v bezpečné vzdálenosti podhladinový zdroj hluku vydávaného zařízením zvaným FOXER, což odvádělo akustická samonaváděcí torpéda dál od lodi samé a torpéda pak bezpečně vybuchovala v kýlové brázdě vlečné lodě. Když se k tomu přidala často a pečlivě prováděná demagnetizace (
degaussing) trupů lodí, původně vyvinutá proti německým magnetickým minám v britských vodách a zdokonalení FOXERu vložením silného zdroje kolísavého magnetického pole, není divu, že nové německé typy torpéd v praxi vlastně dost zklamaly. O těchto spojeneckých protiopatřeních se ale Němci dověděli a prakticky přesvědčili až se značným zpožděním a to už bylo na patřičnou vývojovou reakci dalších nových typů příliš pozdě.
Ke dni 1. prosince 1943 vypadalo souhrnné hlášení ohledně efektivity bojového nasazení Střízlíků uvedené v KTB BdU takto:
Až doposud odpáleno bojově 71 torpéd T V, z toho hlášené zásahy 40 T V (tedy 56,3%), hlášené chybné navedení 15 T V (21,1%), chybný odpal 7 T V (9,9%), selhače - 5 uvízlých v torpédometu, 3 předčasně vybuchlá torpéda krátce po odpalu a jedna tzv. „mrtvolka“ (
Toter Mann) - odpal se zdařil, ale torpédo vyplulo bez pohonu pouze setrvačností po vymetení stlačeným vzduchem.
O skutečných výsledcích bojového nasazení torpéd T V do 30. listopadu 1943 píše klasik marinista Dr. Rohwer ve svém stěžejním díle „
Die U-Boot-Erfolge der Achsenmächte 1939 – 1945“ toto:
potopeno šest doprovodných plavidel v konvojích, 3 doprovodná plavidla v konvojích poškozena, dvě nákladní lodě zaměřeny a potopeny samonaváděcími T V, celkem tedy 11 úspěšných zásahů ze 77 odpálených torpéd typu T V (což činí 14,3%).
Pokud tyto výsledky porovnáme s těmi, kterých dosahovaly U-booty například v roce 1941, pak velkým zklamáním je konstatování, že nepřátelské lodě zasáhlo každé sedmé vystřelené ponorkové samonaváděcí torpédo, a to i v porovnání s použitými torpédy první fáze bitvy o Atlantik schopnými pouze klasického přímého běhu a procentem jejich úspěšných zásahů (Dodat data....).
BdU Dönitz k tomu stanovil tyto poznatky a zásady:
Jednoznačně se prozatím nedá určit důvod neblahé skutečnosti, že přes první úspěchy se zvyšuje počet chybných odpalů a minutí cíle. Iohledně toho je třeba očekávat hlášení a zdůvodnění velitelů. Na těchto základech postavené vyhodnocení prvních 50 odpalů musí poskytnout téměř úplné objasnění veškerých dosud zjištěných selhačů, minutí cíle a chybných odpalů. Přezkoušení stávajících zkušebních stanic na seřizování torpéd i přes jejich další výstavbu bude pokračovat a je třeba zjistit, zda toto úsilí naopak nepřináší snížení kvality zkušebního personálu vyvolávající následně větší procento chyb při práci. Fronta má stejně jako předtím k této zbrani velkou důvěru.
Na základě četných hlášení ponorek existuje podezření, že protivník nasadil obranné prostředky v podobě hlukových bójí proti hydroakustickým samonaváděcím torpédům.
Zvýšené dodávky nových T V předpokládané v prosinci nebudou postačovat na vyzbrojení každé ponorky torpédy T V a takovéto vyzbrojení je zapotřebí z výrobních důvodů o jeden až dva měsíce pozdržet, neboť dodávky montážních celků a výrobních dílů se z některých oblastí opožďují kvůli letecké hrozbě a zřejmě proto vznikne přestávka v dodávkách torpéd na frontu. Dosavadní stupeň vyzbrojování ( čtyři kusy pro každou ponorku v Atlantiku, 3 kusy pro příbřežní akce v domácích vodách a 4 – 6 kusů pro každou ponorku ve Středozemním moří) bude možné i po dobu předpokládané přestávky v pravvidelných dodávkách udržet.
Pro další vývoj ZAUNKÖNIGu požadujeme: proměnné nastavení pro přímý úsek proběhu torpéda (vzdálenost musí být možno zvětšit na nejméně 800 metrů) a zvětšení úhlu předpěhu nebo negativního předběhu z ± 90° na ±180°, aby bylo možno torpédo T V odpálit z jakékoliv polohy vůči cíli."
Od ledna 1944 bylo torpédo T V nasazováno do akcí v Severním moři a od dubna téhož roku i v Černém moři. Zhruba od poloviny roku 1944 byly zkušebními stanicemi na seřizování dodaných torpéd T V vybaveny následující základny: Brest, Lorient, Saint Nazaire, La Pallice, Kiel, Toulon, Pola, Trondheim, Narvik a rumunská Konstanca. K zapracování a podpoře těchto zkušebních stanic byla nucena pobočka TVA v Gotenhafenu do nich přesunout značnou část svého zkušeného personálu odpovídající tomuto náročnému úkolu. Zbytek jejího personálu byl dokonale vytížen neustálým vylepšováním stávajících T V a odstraňováním jejich dětských nemocí. Je proto zcela zřejmé, že zaměstnání dalšími vývojovými pracemi na samonaváděcích torpédech připadlo na velmi malou část původního personálu TVA. Těžištěm dalšího vývoje této zbraně se proto nezbytně musel stát průmysl a jeho vývojářské, konstrukční i výrobní kapacity, jakkoliv už válkou a různými vznikajícími problémy omezené. Počítat s dalším výraznějším posunem ve vývoji T V se v pobočce TVA v Gotenhafenu dalo počítat nejspíše až někdy na počátku roku 1945.
Dodávky T V na frontu vzhledem k neblahým důsledkům vzdušných útoků nedosahovaly požadované výše a tak bylo nezbytné v únoru a březnu 1944 omezit oproti prvotním předpokladům vyzbrojování jednotlivých ponorek ze čtyř na dva kusy T V. Poprvé od léta 1944 mohla být každá ponorka třídy VII C být nazbrojována do bojového nasazení předpokládanou plnou výzbrojí T V v počtu pěti kusů. Od 1. července 1944 záznamy KTB BdU na základě hlášení velitelů ponorek o odpalech T V o jejich úspěšnosti říkají toto:
Dpoposud odpáleno 345 kusů T V, z čehož bylo 175 hlášených zásahů (50,7%), pravděpodobných zásahů 20 (5,8%), zřejmých minutých cílů 67 T V (19,4%), nevyjasněných minutí cíle 44 (12,7%), nouzových odpalů 4 (1,2%), nezjištěno nic 2 odpaly (0,6%), selhače celkem 33 T V ( z toho 17 kusů pouze vymetení z torpédometu, 7 předčasných explozí bojové hlavice, 3 „mrtvolky“, 1 uvíznutí v torpédometu, 1 běh po hladině a exploze, 1 selhání při běhu a 3 neobjasněná selhání po odpalu).
Hlášení o potopení a poškození nepřátelských plavidel pomocí T V uvedla, že zasažen byl jeden křižník, 128 torpédoborců a doprovodných plavidel (fregaty, korvety) a k tomu 23 pravděpodobných zásahů plavidel této kategorie, 3 ponorky, 18 obchodních lodí a dva tankery.
Pokud opět provedeme srovnání s poválečnými ověřenými údaji, zjistíme, že Dr. Rohwer uvádí ve svém již citovaném díle toto:
ke 30 červnu 1944 - 1 potopený lehký křižník, 21 protiponorkové plavidlo (všech kategorií) potopeno, 15 protipoorkových doprovodných plavidel poškozeno, 1 vylďovací člun typu LST potopen, 1 vyloďovací člun typu LCT poškozen, 7 obchodních lodí potopeno, z čehož tři plavidla zásahem T V. Celkem tedy bylo potvrzeno 49 zásahů ze 359 úspěšně odpálených torpéd.
Se vzrůstající neproniknutelností protiponorkové ochrany konvojů byly nesprávně vyhodnocovány detonace torpéd obzvláště na konci proběhu nebo v kýlové brázdě. Obzvláště tíživým problémem pro německé vedení ponorkové války bylo neustálé zesilování protiponorkové ochrany dalšími a dalšími plavidly, která byla silněji vyzbrojena a disponovala stále dokonalejší detekční technikou pro boj s ponorkami jak na hladině, tak pod ní – viz již zmíněný FOXER a další technická vylepšení, jmenovitě centimetrový radar na hladinových plavidlech a na palubách protiponorkových hlídkových letounů, výmetnice protiponorkových pum HEDGEHOG, zdokonalené a účinnější protiponorkové hlubinné pumy a lodní sonary s delším dosahem včetně shazování pasivních i sonarových aktivních bójí z letadel.
Tyto skutečnosti vedly k 1. červenci 1944 BdU k vyvození následujících závěrů:
1. „Velký počet hlášení velitelů ponorek v březnu a dubnu 1944 dává na uvážení problém, že protivník nalezl protiopatření na útoky s pomocí T V. Hlášení jednoznačně hovoří o pozorování nejrůznějších druhů dosud neznámých zdrojů hluku a šumu pod hladinou, které jsou vysílány nepřátelskými zařízeními umístěnými na torpédoborcích, protiponorkových plavidlech a doprovodných eskortních plavidlech u konvojů. Zvuky jsou popisovány jako cirkulárka v plném běhu, vrzání a silné skřípění, prskání neseřízeného dvoutaktního motoru a podobně. V takových případech se jedná s největší pravděpodobností o bóje jako zdroje rušivých zvuků vlečené za doprovodnými plavidly..….
2. Ve třech případech existuje podezření ze svedení T V z kursu k cíli pomocí hluk vydávající bóje, ve čtyřech případech pak přes nepřátelská protiopatření - zdroj rušivých hluků - torpéda T V docílila zásahu. V jednom dalším případu bylo pozorováno zničení pohybujícího se T V pomocí protiponorkových pum svržených do kýlové brázdy a nastavených na výbuch těsně pod hladinou.
3. Těžištěm dalšího vývoje je bezpochyby kromě konstrukce nových typů ponorek také konstrukce nových typů torpéd určených pro nasazení na nových U-bootech, tedy s požadavky na úhel odpalu ±170°, odpal z velké hloubky, měnitelná dálka přímého proběhu torpéda a na taková zabudovaná zařízení, která by umožnila nepřátelskou obranu vymanévrovat.“
Dalším vývojovým stupněm tohoto samonaváděcího hydroakustického torpéda se stal jeho blíženec ZAUNKÖNIG II, označovaný jako T XI. Jeho bojové nasazení bylo předpokládáno spolu se zcela novým typem ponorky, XXI. Tato ponorka neměla žádné záďové torpédomety a proto by musela její torpéda dobře umět takřka zázračné ukázky manévrování, aby splnila to, co od nich Němci očekávali.
Torpédo T XI se odlišovalo od T V především od základu přepracovanou aparaturou pro přímý běh torpéda GA, která měla schopnost rychle přestavit kurs běhu o ± 170°, nazývanou Assmann-GA. Kromě jiných vlastností mělo torpédové hydrostatické zařízení pro dodržování hloubky plavby TA u ZAUNKÖNIGu II možnost nastavení hloubky proběhu až na 15 metrů (šlo o překonstruované zařízení značené TA 2). Rovněž délka jeho počátečního přímého běhu se dala nastavit u polohy 0° na 900 – 1 000 metrů, u polohy 180° pak na 350 – 500 metrů, dodány byly tichá provedení hnacích šroubů typu Kort a tím se rovněž významnou měrou zlepšil poměr signál/šum pro naváděcí zařízení. Dalším opatřením s podobným účelem byla vestavba čtyř přepínatelných detekčních mikrofonů U4E2/N2E v hydrodynamicky tvarovaných výčnělcích na hlavici se snímacím úhlem 40°, propojovaných přístrojem Ente 75. Takto sestavené samonaváděcí aparatury dokázaly rozpoznat velikost cílového plavidla a tak navést torpédo do nejvýhodnější polohy vůči cíli. Současně se zlepšenou směrovou citlivostí se pochopitelně zvýšila i schopnost torpéda vyhledat cíl na větší vzdálenost.
Ještě něco odlišovalo nový tišší typ T XI – výhodná vlastnost oproti dřívějšímu provedení tkvěla také v tom, že cíl plující při útoku z polohy 0°, tedy v kontrkursu, dříve vyžadoval kvůli manévrovacím schopnostem torpéda nastavení nejnižší možné rychlosti na 10 uzlů, zatímco novému typu postačovalo osm uzlů a stále si drželo stabilní a přitom plně manévrovatelný chod.
Jakmile byl konstrukčně dopracován a odzkoušen systém čtyř detekčních senzorů, bylo ve výrobě nařízeno montovat namísto dvoukanálového původního provedení nové, čtyřkanálové.
Aby bylo eliminováno nežádoucí detekování u magnetostrikčních senzorů T V a T XI, byla citlivost aparatury Amsel zvýšena automaticky až po zjištění prvního cíle. U torpéda T XI bylo zjišťování cíle dodatečně upraveno přepojením U4E2 na N2E, tedy čtyřmikrofonový detektor napojen na dvoukanálový vybavovač. Jelikož však N2E mělo o 20% nižší citlivost než U4E2 a širší rozsah úhlového zaměření, ale N4E2 bylo citlivější o 25% než U4E2, bylo po dalších zkušenostech v TVA rozhodnuto, že přijímač bude nadále používat novou kombinaci propojených podsystémů U4E2/N4E2.
Teoretickou křivkou sledování cíle torpéda ZAUNKÖNIG i ZAUNKÖNIG II byla opakovaná ostrá zatáčka - zvrat. Přitom občas docházelo k nežádoucímu jevu, že obzvláště v poslední části nasměrování na cíl nestihlo torpédo včas natolik ostře změnit dráhu, že cíl mu doslova uplaval, protože jej nedokázalo z důvodu vlastních limitů a mechanických omezení v kormidelním řízení dohnat.
Pro samonavádění byla tedy vypracována předpisová naváděcí křivka. Systém
Ente u ZAUNKÖNIGů mohl přepínat druh navádění mezi tříbodovým (stabilní postup navádění) a dvoubodovým (labilní postup bez nulové polohy). V prvním případě bylo směrové kormidlo vychýleno pouze po dobu, po kterou drželo přitažené příslušné relé ovládání směru. Můstkové zapojení relé pak vypnulo, jakmile se povelový signál přestal vybavovat pro jednu stranu. Jakmile můstkové relé odpadlo, bylo torpédo řízeno gyroskopickým zařízením GA pro přímý běh opět na přímý původní kurs. Ve druhém případě bylo směrové kormidlo nastaveno na krajní doraz do příslušného směru až do okamžiku, kdy byl naváděcí aparaturou vydán nový řídící povel pro nastavení kormidla do opačného směru rovněž do krajní polohy. Proto torpédo vykonávalo klikatou dráhu mezi osami jednotlivých postranních detekčních laloků směrových magnetostrikčních mikrofonů - „pendlovalo“.
Rozsáhlé výzkumné práce na křivkách samonavedení torpéd ZAUNKÖNIG vedly k následujícím závěrům:
1. Odpaly do přední polosféry na příď plavidla na kontrkursu lze provádět pouze s labilním nastavením vybavovacího zařízení
2. Oodpaly pro určité polohy cíle zádí k ponorce jsou za současného stavu techniky možné pouze se stabilním tříbodovým nastavením vybavovacího zařízení.
U typu ZAUNKÖNIG II bylo možné nastavit ještě samonavádění typu „kontra“ nazývané kódově „
Truthenne“ (Krůta). Při tomto typu manévru bylo torpédo odpáleno směrem na příď cíle se stranovou odchylkou 15°- 20°. Při prvotní samonaváděcí fázi byla citlivost detekčního zařízení snížena zvláštním blokačním systémem, takže zvuky od cíle byly detekovány čidly poměrně pozdě. Po prvotním zjištění cíle se torpédo otočilo a opsalo polokruhovou dráhu ve směru zdroje zvuku, přičemž ale jeho detektory byly od počátku tohoto manévru zablokovány. Po opsání polokruhové dráhy byly senzory opět aktivovány a torpédo zamířilo ve směru detekovaného zdroje hluku. Tento manévr zvaný „kontra“ měl být aplikován v případě, že je nutné u cíle předpokládat vlečenou hydroakustickou rušící bóji (Foxer).
Pro další etapu vývoje ZAUNKÖNIGu byla upravována verze ZAUNKÖNIG III, která měla splňovat následující požadavky:
1. Zvýšený akční dosah – proběh přidáním 17 kladných desek do každého článku zcela bezúdržbové akubaterie, do které byla přidána další kyselina při vyhledávací fázi proběhu torpéda
2. Využití tříosého samonavádění
3. Systém pro řízení torpéda na kolizním kursu.
Bezprostředně po ukončení válečného konfliktu byly spojeneckými odborníky vyhodnoceny registrační karty TI vedené až do ledna roku 1945, které obsahovaly záznamy o provedených 610 odpalech torpéd T V. Vyhodnocení poskytlo následující výsledky:
pozorováno bylo 58 přímých zásahů (9%), 281 předpokládaných odposlechnutých zásahů (46%), 158 potvrzených chybných odpalů (26%) a 113 dalších selhačů (19%).
Tyto údaje byly pečlivě porovnávány s rozsáhlou databází spojeneckých záznamů v téže problematice a rovněž se záznamy v KTB jednotlivých ponorek. Již zmiňovaný Dr. Rohwer, na jehož práce se zde několikrát odvolávám, mohl proto v roce 1964 předložit svou podrobnou dokumentační studii pod názvem „Auswertung der ZAUNKÖNIG-Frontschüsse von September 1943 bis Mai 1945“ (Vyhodnocení bojových odpalů torpéd ZAUNKÖNIG od září 1943 do května 1945), která zahrnuje údaje o 761 bojovém odpalu torpéd T V z ponorky a prokazuje z tohoto počtu odpalů celkem 112 zásahů (14,74%).
Z celkového počtu bojových odpalů T V bylo 464 uskutečněny proti torpédoborcům, fregatám, korvetám a jiným doprovodným plavidlům zajišťujícím protiponorkovou ochranu. Zde autor uvádí celkem 77 potvrzených zásahů, ted o něco lepší procento zásahů (16,6%). Po zmíněných 464 odpalech bylo zaslechnuto nebo pozorováno 324 detonací bojových hlavic (69,8%), o zbytku není nic uvedeno.
Výsledky podrobněji uvádí Dr. Rohwer následovně:
Přímý zásah (kódově Trumpf) 8
Zásah po samonavedení za stíhání (Ass) 67
Zásah bez aktivace samonaváděcí hlavice (Joker) 2
Celkový počet zásahů tedy 77 (16,6%)
Chybný odpal s předčasnou detonací 11
Chybný odpal s detonací blízko cíle
(obzvláště v kýlové brázdě) 90
Chybný odpal s detonací na konci proběhu 146
Celkový počet chybných odpalů
s potvrzenou detonací 247 (53,2%)
U zbývajících chybných odpalů – celkem 140 (30,2%) - nebyla žádná detonace zaznamenána.
U vyhodnocení spojeneckých protiopatření je velmi zajímavá skutečnost, že z chybných odpalů bylo 37 přičteno na vrub činnosti obranného rušícího zařízení (FOXER) a 32 chybné odpaly byly zaviněny vlivem svrhávaných hlubinných pum, tedy celkem 17,8% všech chybných odpalů, respektive 14,9% ze všech zmiňovaných odpalů torpéd T V.
Proto Dr. Rohwer na základě těchto rozborů konstatuje, že obranná opatření Spojenců nebyla tím základním důvodem pro omezenou účinnost torpéd T V. Pozoruhodný je vysoký počet detonací poblíže cíle a detonací na konci proběhu (50,8%), které svým hlukovým účinkem na posádky ponorek měly značný vliv na přeceňování efektivity zásahů U-bootů těmito torpédy a přitom na straně Spojenců byl stejný jev s tak četným výskytem v průběhu války hodnocen jako velmi vysoká účinnost jejich vlasních protiopatření.
Zdroje:
Mueller, H.: Die technische Entwicklung der Torpedowaffe, Berlin 1959
Roessler, E.: Die Torpedos der deutschen U-Boote, Herford 1984
http://www.ubootarchiv.de/ubootwiki/index.php/
http://www.kbismarck.com/u-boot/utorpedo.htm
http://navweaps.com/Weapons/WTGER_WWII.php
Schiffner, Dohmen, Friedrich: Torpedobewaffnung 1. Auflage, MDDR 1987, Interdruck Leipzig, ISBN3-327-00331-9
https://digitalcommons.georgiasouthern. ... ontext=etd