Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 222.

PříspěvekNapsal: 27/1/2020, 05:24
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 222.

Zde viz mapu

Obrázek

, na které jsou zaznamenány trasy útoků, vylodění Japonců, proti všem ostrovům Filipín. A to od 8. prosince 1941, včetně vylodění, která přišla ještě v květnu 1942. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Pád poloostrova Bataan.
V předchozích článcích bylo řečeno, že v prvých měsících roku 1942, byl poloostrov Bataan a ostrov Corregidor ještě stále pevnou baštou obrany filipínsko-amerických jednotek na Filipínách. Takový stav však byl"trnem v oku" země vycházejícího slunce, oka, které bylo, v té době, zalité krví svých nepřátel a vezlo se od prosince 1941 na vítězné vlně.! Císařský generální štáb se zlobil.
Historik Edwin P. Hoyt, který studoval mnoho let historické podklady o Filipínách nejen v Americe, ale roky i v Japonsku, v knize - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje - na str. 133 až 147, konkrétně zde na str. 133. až 137., dodává, cituji:

"I když situaci zavinil i generál Honma (zde viz foto

Obrázek

, u kterého popisek zněl – general Honma_Masaharu, foto je volně přístupné na několika webech), spočívala chyba na samotném (japonském) generálním štábu. Když se snažila vojenská klika rychle zmocnit kořisti v Holandské Východní Indii, připravila generála Honmu o takřka celou 48. pěší divizi. Bojoval proto v bitvě na Bataanu s vojskem, jehož početní stav se rovnal jedné třetině vojsk, které měli Američané a Filipínci dohromady. Čas ale pracoval pro Honmu. Pokud jeho muži onemocněli, mohli se z bitvy stáhnout. Američané a Filipínci byli na poloostrově zabarikádováni a nemohli se hnout. Začaly se u nich objevovat nemoci a vyčerpání a nakonec je začal kosit i hlad."

Když americko-filipínské síly evakuovaly námořní základnu a přístav Cavite, stejně jako vše vojenské v hlavním městě Filipín Manile, přesunuly pak vojenský materiál do Mariveles na jihu Bataanu a na ostrov a pevnost Corregidor, který leží hned pod Bataanem. Na ostrov Corregidor a do jeho tunelů, jak již zde bylo několikrát řečeno, se přesunulo i velení a všichni nejdůležitější, jako byl i generál MacArthur a jeho štáb, stejně jako většina vojenských, leteckých a námořních specialistů (zde viz foto

Obrázek

, generála MacArthura s jeho pobočníkem – popisek zněl – MacArthur_tunel_ Corregidor_1942, foto je volně přístupné na několika webech).
Bylo řečeno, že US Navy provedlo několik samostatných akcí, při kterých např. major námořních sil John D. Bulkeley v hlídkovém člunu PT - 41 (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je popisek:
/Název: Náborový plakát s velitelem motorového torpédového člunu (PT) Poručík John D. Bulkeley:
Popis: Tento text příspěvku z roku 1942 říká - Ouch! Japonci nemají rádi komáry, zejména odrůdu PT, s muži jako je Lieutenant Bulkeley za volantem a vybraná posádka střílející šípy na boky válečných a obchodních lodí nepřátel. Pokud chcete být na místě, kde takový útok začíná, je pro vás připraveno místo přímo v americkém námořnictvu. Jděte na nejbližší náborovou službu Navy ještě dnes! Plakát obsahuje fotografie poručíka Bulkeleye a lodi PT. Posledně jmenovaný, zobrazuje plavbu na motorovém torpédovém člunu MTB, patřícím do 2. eskadry MTB. Je na svém velitelském můstku. Zde je pravděpodobně člun PT-18 (typ ELCO 70 stop), fotografovaný v roce 1941. S laskavým svolením americké námořní umělecké sbírky, Washington, DCUS Naval History and Heritage Command Fotografie.
Katalogové číslo: NH 86429/
https://matthewsmodelmarine.wordpress.c ... pendables/
Člun MTB torpédoval japonskou přepravní loď.

"Poručík námořnictva Malcolm Champlin (hovořeno o něm bylo v souvislosti s likvidací min v Manile a v Cavite - má poznámka) se vylodil na pobřeží Bataanu, aby působil jako styčný důstojník mezi námořnictvem a armádou. Jeho hlavním úkolem bylo získávat informace, které by pomohly hlídkovým torpédovým člunům a ponorkám vést námořní operace proti Japoncům.
Na konci ledna připlula ponorka Seawolf s 37 tunami protiletadlové munice, což byly první zásoby, které posádka na Filipínách obdržela.
3. února 1942 v noci připlula z Pearl Harboru ponorka Trout a přivezla další munici pro protiletadlová děla. Potom vzala na palubu zlaté a stříbrné rezervy filipínské vlády. O několik hodin později připlula ponorka Seadragon a nalodila určitý počet radistů a dalších specialistů."
Na začátku března byli muži s flotily i z armády už dost vyčerpaní. V Mariveles bylo stále tisíc námořníků. Ve Washingtonu bylo rozhodnuto přepravit z Filipín generála MacArthura vzhledem k jeho vysoké prestiži. Byl náčelníkem štábu armády, byl nejznámějším vojákem v Americe a jeho jméno by se nemělo spojovat s porážkou Američanů.
Prezident Roosevelt ohlásil, že MacArthur odejde do Austrálie, odkud bude znovu organizovat americké vojenské operace proti Japonsku. Tak se tedy MacArthur, admirál Rockwell, jako nejvyšší přítomný námořní důstojník, MacArthurova rodina a někteří členové jeho štábu vydali ve čtyřech torpédových člunech k jižním Filipínám. Přistáli u pobřeží Mindanaa, kde přestoupili do dvou bombardérů B-17 zde viz foto

Obrázek

, létajících pevností B-17, foto je volně přístupné na několika webech) a odletěli do Austrálie (celá anabáze generála Mac Arthura je podrobněji popsána u letecké části - březen 1942, - v předchozích článcích - má poznámka.).
Generál Jonathan Wainwright (zde viz foto,

Obrázek

na kterém je general Jonnathan M. Wainwright, foto je volně přístupné na několika webech.) se stal velitelem, který měl bojovat co možná nejdéle a nakonec se vzdát Japoncům."

Byla polovina března roku 1942, když na poloostrově Bataan začaly filipínsko-americkým obráncům docházet zásoby všeho druhu. Docházeli i léky a na poloostrově trpěli muži malárií a úplavicí. Nad hlavou jim v tu dobu každý den přelétala japonská letadla a prakticky každý den obránci přicházeli o několik yardů bráněného území.
Bylo 16. března když k ostrovu Corregidor připlula americká ponorka Permit, která naložila poručíka Champlina, pobočníka admirála Rockwella, přibrala určitý počet zdravotních sester a některé další specialisty jako např. šifranty a odvezla je do Pearl Harboru.
V polovině března se začal tlak Císařského hlavního velitelství zvyšovat, když štáb poukazoval generálu Honmovi fakta, "že Holandská Východní Indie už padla do rukou Japoncům". A vlastně v Pacifiku není žádné další ohnisko odporu kromě Filipín, které by bylo za zády útočících sil...!
Na str. 134 a 135 studie pak historik Hoyt poukazuje a pokračuje, cituji:

"Američané na Filipínách Japoncům život opravdu ztrpčovali. Tři dělové čluny z Číny, Mindanao, Oahu a Luzon, objevily v noci 25. března skupinu japonských malých člunů a bárek, jak převáží zásoby z Cavite. Dělové čluny k nim připluly, vyvolaly zmatek a 6 bárek a tažných člunů potopily.
Tou dobou se americké zásoby potravin a léků na Filipínách ještě více ztenčily. Na Corregidoru se živili Američané převážně rýží a rajčatovými konzervami. Japonci vyslali letadlo, které shazovalo letáky určené generálu Wainwrightovi:

´Provolání:
Poloostrov Bataan bude rychle dobyt. Strategické pozice na jižním Luzonu mezi Ternate a Nasugbu jsou v rukou japonských sil a ústí Manilské zátoky je plně pod kontrolou japonského námořnictva. Naděje na připlutí posil jsou naprosto marné. Osud ostrova Corregidor je zpečetěn.
Pokud budete pokračovat v odporu použijí japonské síly všechny dostupné prostředky, aby nelítostně zničily a zlikvidovaly vaše ozbrojené síly do posledního muže.
Toto je vaše poslední šance přestat klást odpor. Další odpor je naprosto zbytečný.
Váš velitel všechny obětuje a nakonec se stejně vzdá, aby si zachránil život.
Vojáci, vezměte to laskavě v úvahu. Vzdejte se, odevzdejte zbraně a okamžitě přestaňte klást odpor.
Vrchní velitel císařských japonských sil."

K Provolání bylo vydáno ještě předtím Prohlášení, které bylo sepsáno 23. března, a generál Honma v něm vyzval Wainwrighta, aby se vzdal. Nedostal však od něho žádnou odpověď.
A přišlo období, kdy bylo Američanům a Filipíncům ještě hůř a na Bataanu hladověli! Byl konec měsíce března roku 1942 a obránci poloostrova museli jíst ještěrky i ještěrky.Jeden důstojník, který tehdy na Bataanu byl pak o svých lidech okolo sebe pak dokonce později prohlásil: "Vypadáme jako chodící mrtvoly." Když měli někteří trochu štěstí, měli k jídlu rýži a ryby. Většina obránců již naplno trpěla malárií, neboť došel chinin. Všichni měli průjem a mnozí úplavici.
Na str. 136 dokonce píše historik Hoyt i takováto slova a věty, cituji:

"Z hladu se začaly u důstojníků i u mužstva projevovat ty nejhorší vlastnosti. Vojáci věděli, že někteří důstojníci obchodují s kartóny cigaret a vyměňují je s námořníky za cukr, ovoce, nápoje a džemy. Důstojníci si tyto zásoby nechávali ve svých ubikacích a nechtěli se o ně dělit. Jeden důstojník řekl, že potraviny raději hodí do moře, než by se s nimi dělil, ale když jeden z poddůstojníků položil na stůl svůj automatický kolt ráže .45 a vyzval důstojníky, aby o tom trochu přemýšleli, začaly se džemy a želé vynořovat.
Lidské slabosti situaci změnit nemohly. Američané byli postupně Japonci deptáni, dopadaly na ně bomby, každý den bojovali v první linii a přitom nepolevující tlak Japonců stále trval.
Na konci března Japonci svůj tlak zvýšili, neboť císařské hlavní velitelství si žádalo vítězství. Téměř každý den přicházely Japoncům posily. Dorazilo více než 20 000 nových vojáků a rovněž další letadla a polní děla.
Do 1. dubna nahradili Japonci nemocné vojáky na frontové linii čerstvými a byli tak připraveni zahájit konečnou ofenzívu. Ta začala 3. dubna 1942 čtyřhodinovou palebnou přehradou ve směru hory Samat, hned za středem linie Bagao-Orion.
5. dubna byly boje velmi intenzivní, protože Japonci nasadili na bojovou linii čerstvé úderné síly, kterým odolávali unavení Američané a Filipínci. Jejich nejmocnější zbraní bylo dělostřelectvo. Japonci vypálili tisíce dělostřeleckých granátů na pozice, které byly jen jednu míli hluboké. Po celý den létala nad bojovou linií japonská letadla, bombardovala a ostřelovala. Američané postupně ztráceli děla, auta, spojovací rádia a všechno ostatní vybavení. Tvrdošíjně však odolávali, území se vzdávali jen po malých kouscích a formovali se znovu do skupin složených až ze tří nebo čtyř různých jednotek, které pokračovaly v boji."

Již 7. dubna 1942 vydalo americké ministerstvo obrany oficiální komuniké, ze kterého vyplývalo, jak rychle se blíží konec jednotek na Bataanu, cituji:

"Silné nepřátelské síly s podporou tanků a dělostřelectva pokračují v útocích na střední úsek naší obrany na Bataanu. Japonci vrhli do bojů čerstvé síly a dosáhli dalšího území. Naše síly utrpěly těžké ztráty.
Japonské střemhlavé bombardéry útok podporují shazováním bomb a ostřelováním našich vojáků na frontě."

A tak se pak zhroutila americko-filipínská obranná linie u hory Sarmat obránci začali ustupovat podhůřím, když je cestou pronásledovala japonská těžká dělostřelecká palba.
Jeden z vojáků amerických sil, který tam tehdy byl, popisoval scény, které bezprostředně viděl slovy, cituji historika Hoyta ze str. 137:

"Dostali jsme rozkaz k protiútoku. Neměl jsem vůbec představu, čím ho provedeme. Ale takové jsme dostávali rozkazy. Naši důstojníci se sešli pod skupinou stromů a já jsem stál opodál. Právě v tu chvíli Japonci skupinu stromů zasáhli. Prásk! Nevím, kolik jich bylo zabito. Odhodilo mě to a srazilo k zemi. Když jsem vstal, začal jsem okamžitě utíkat."

Určitě je to dosti syrová a zároveň surová scéna a byl jich mnohem a mnohem víc. Bylo 8. dubna 1942 a na Bataanu už byla situace beznadějná.

"Bylo zřejmé, že Japonci s tím chtějí rychle skoncovat. Jejich bombardéry stále přelétaly nad obrannými liniemi v jedné vlně za druhou, následované stíhačkami.
Nikde nebylo bezpečno. Přijel autobus, aby naložil zraněné Američany a Filipínce a odvezl je do týlu. Plně naložen raněnými se rozjel zpátky, když tu byl zasažen bombou, která zabila všechny uvnitř. Kdyby se dostali do nemocnice, stejně by zjistili, že zraněné není kam uložit, neboť už nebyla žádná další lůžka. Pacienti spali, kde se dalo, na hadrech a roztrhaných matracích.
Ten den byla rozbombardována nemocnice č. 1. Přímo na ni dopadla 500librová bomba, která zabila a zranila mnoho pacientů."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 222.

PříspěvekNapsal: 27/1/2020, 05:30
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 223.

Bylo to období dnů, kdy se již veškerá obrana Bataanu zcela a velice rychle rozkládala. O zmaru, který tehdy panoval hovoří i další pokus jednoho kapitána, který se chtěl ještě o nějakou obranu pokoušet.

"Jeden kapitán se rozhodl vybudovat obrannou linii podél Alanganského hřebenu, ale protože neměl žádné lopaty, hledal vhodné přírodní bariéry. Přitom jeho prapor napadlo šest japonských letadel. Stačil poslat své muže za hřeben do lesa, ale ne všem se to podařilo a japonská letadla je bombardovala a ostřelovala.
V noci přišla za kapitánem skupina 14 důstojníků a naléhala na něj, aby s nimi odešel na Corregidor a nezůstával s vojáky. Kapitán jim odpověděl, že zůstat se svými vojáky je jeho povinností. Vysmáli se mu. Řekl jim, že když přežije válku, pošle je před válečný soud. Pokračovali dál, směrem na Corregidor."

Během noci se už mnoho vojáků dostalo na silnici na hřebenu hor, která se vinula dolu k Mariveles. O osudu větších oddílů je pak řečeno:

"120. a 515. protiletadlový pluk, které se nacházely na Bataanu směrem k Manilské zátoce, dostaly rozkaz, aby zničily veškerá velká zařízení a ustoupily k letišti Cabcaben. Fronta, která vznikla, byla široká asi 1 míli a nacházelo se na ní asi 1 5020 vojáků. Očekávali, že příští den Japonci zaútočí nejméně desetkrát.
Komuniké ministerstva obrany z 8. dubna označilo japonský útok za ´nejdéle trvající tažení nepřítele od začátku operací na Bataanu´.

V noci z 8. na 9. dubna oznámili velitelé zdravotním sestrám pozemních sil, v nemocnici č. 1 a č. 2, že budou evakuovány na Corregidor. Namačkaly se do autobusů a osobních aut, které je odvezly dolů do Mariveles, kde měly čekat na čluny na Corregidor (Mapa poloostrova Bataan

Obrázek

, na které jsou vidět trasy ústupu americko-filipínských jednotek i s linií, kterou poté jednotky zaujímaly k 1. 1. 1942.. Pod Bataanem je pak vidět malý, velice hornatý ostrov Corregidor. Mapa je volně přístupná na několika webech.). Ty, co přijely později, zjistily dole na pláži, že čluny už odpluly. Schovaly se tedy na pláži mezi betonovými troskami, dokud se pro ně čluny konečně nevrátily. V noci zasáhly boje nemocnici č. 2, která měla být ještě mimo dosah fronty. Americká obranná linie byla naprosto dezorganizovaná, jednotky byly promíchané a bez vzájemné součinnosti. Kromě toho už v podstatě nebyl co bránit.
Američané byli zahnáni téměř na konec Bataanu. V této fázi začali Američané vyhazovat do vzduchu muniční sklady a všechna vybavení, které jim padlo dorukou. Obranná fronta se téměř zhroutila."

Konec pro obránce Bataanského poloostrova nastal 9. dubna 1942, když obrana stále pokračovala na ostrově Corregidor.
Zbývající vojáci americko-filipínských jednotek v té době byli dole, na jihu, v prostoru Mariaveles, což je na konci poloostrova Bataan. Jít již nešlo nikam jinam.

"Ve 3.30 ráno vyrazili důstojníci reprezentující generála Kinga, vrchního velitele sil na Bataanu, s bílým praporem k japonským liniím, připraveni se vzdát. O několik hodin později se jejich ozbrojené síly bezpodmínečně vzdaly Japoncům."
Zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek – Capitulation_Bataan_1942 – Kapitulace Bataanu 1942, foto je volně přístupné na několika webech.

Ve stejné době byl již generál Wainwright na ostrově Corregidor a z Fort Mills odeslal zprávu na americké ministerstvo obrany, že "Japonci úspěšně obklíčili východní křídlo linie". Zpráva, která vypadá na první pohled zmateně, byla však ve Washingtonu ihned pochopena, jako domluvené heslo.
"10. dubna 1942 ohlásil Washington pád Bataanu a ministr obrany Henry Stimson sdělil, že o osudu obránců nic neví, až na to, že ´jim hrozí smrt nebo zajetí´."
Obráncům skutečně hrozila smrt, nebo zajetí, kapitán Mark Wohlfield, který tam byl přímo ve zprávě napsal, cituji:

"Brzy jsme zaslechli z přední linie velký hluk a v zatáčce jsme poprvé uviděli první Japonce. V prvním sledu byli dělostřelci, kteří nesli horské houfnice. Byli to malí vesele vypadající chlapíci, kteří se smáli, když kráčeli kolem. Všichni byli zpocení a udivovalo nás, jek velký náklad každý z nich nesl. Jeden nesl kolo, druhý dělovou hlaveň, další lafetu a ještě další torny těch, kteří něco nesli. Kolem hlavy jim poletovali mouchy. Po delším pobytu v džungli byli dost špinaví.
Po nich přišla pěchota, která vypadala mnohem drsněji. Začali nám šacovat kapsy. Někteří uměli trochu anglicky a vykřikovali ´K čertu s vámi!´ Jeden z Japončíků přistoupil k plukovníku Sewellovi a ukázal, že chce, aby si plukovník sundal snubní prsten. Sewell to odmítal. V tom ke mně přistoupil nějaký Japončík a prohledával mě. Pak sáhl do mé zadní kapsy. Najednou vyskočil a před očima se mi objevil bajonet. Sáhl jsem si do zadní kapsy a vyndal jsem zapomenutou součástku od pušky. Rychle jsem ji hodil na zem. Japončík vzal svou pušku a praštil mě s ní přes hlavu. Upadl jsem. Na hlavě jsem měl plno krve. Když jsem vzhlédl vzhůru, viděl jsem, že Sewell nemůže svůj snubní prsten sundat a že Japončík připravuje bajonet, aby mu ho uřízl i s prstem. Sewell na mě pohlédl, natáhl ruku a setřel ze mě trochu krve, aby mohl prsten stáhnout. V tom dostal ránu a kopanec."

Historické dokumenty říkají, že ne všichni Japonci se chovali k Američanům a Filipíncům stejně. Jejich chování k k zajatcům bylo velice individuální, když např. jednoho kapitána filipínské hlídky, kterého zajala jedna japonská četa, si pak dokonce oblíbila a "starala se o něj celý den, živila ho a zacházela s ním dobře, i když mu samozřejmě sebrali náramkové hodinky a šperky."
Jeden americký četař narazil na japonského důstojníka, který mluvil velmi dobře anglicky a nejprve všechny zajatce přivítal tak, že jim dal cigaretu, a když svou cigaretu vykouřili tak je všechny zmlátil... Potom je odvedl, aby se připojili k větší skupině.
Další Japonec, jak uvádí přímo historik Hoyt na str. 139, 140 a 141, pak řekl, cituji:
"Setkáte se s řadou zlých Japonců, ale i s mnoha slušnými. Nemyslete si prosím, že všichni Japonci s vámi budou zacházet stejně". A tento Japonec pak dal řečenému kapitánovi několik krabiček sardinek a rýži, což bylo amerického kapitána první skutečné jídlo, které jedl po několika dnech. Některé americké a filipínské zajatce pak Japonci tloukli, kopali a uráželi.
"Někteří si však všimli jedné věci, a sice toho, že Japonci byli stejně hrubí na své vlastní lidi jako na Američany. Jeden americký voják viděl, jak první japonští vojáci, s nimiž se setkal, byli na kost vyhublí pěšáci, kteří pochodovali podél zajatců čekajících u cesty. Jeden japonský řadový voják byl tak unavený, že zakopl a upadl. Důstojník uviděl, jak voják upadl před Američany a vyštěkl rozkaz, na který dva další vojáci japonského vojáka vzali a odvedli ho mimo cestu, kam Američané nemohli vidět. Američané zaslechli výstřel a vojáci se vrátili sami.
První hodinu až dvě se zajatci nic nedělo. Potom japonští vojáci začali Američany shánět ve skupinách dolů z hor k Little Baguio na cestu z Mariveles, po které se začali po stovkách přesouvat. Všichni Američané a Filipínci cítili, že dál to nebude jednoduché."
Začínal pochod smrti!

Pochod smrti dle Japonců.
"Japonci byli špatně informováni o tom, co je na Bataanském poloostrově čeká. Domnívali se, že amerických a filipínských vojáků bude asi 40 000 až 50 000. Když sílila nespokojenost císařského hlavního velitelství s generálem Honmou, vyslalo na Filipíny svého oblíbeného válečníka podplukovníka Cudžiho (zde viz foto,

Obrázek

, na kterém je plukovník Cudži Masanobu, nebo také Tsuji v jiném překladu, foto je volně přístupné na několika webech.). Měl v úmyslu provést evakuaci Bataanského poloostrova ihned po jeho dobytí, aby japonští vojáci mohli dobýt pevnost ostrova Corregidor.
Japonci však měli obrovský nedostatek motorových dopravních prostředků. Podle plánu bylo třeba válečné zajatce spojenců přepravit do Dinalupihanu, Lubaa, Guaguy a nakonec do San Fernanda, kde začínala železnice. Odtud je pak měli převézt do Camp O´Donnell a tam je roztřídit do skupin.
Když vyšlo 9. dubna 1942 slunce nad Bataanem, japonští vyšší důstojníci se zhrozili obrovského úkolu, který dostali, neboť měli odvést pryč všechny zajatce, kterých bylo přes 70 000, a nikoliv 40 000, jak pevně doufal Honma. Dokud budou zajatci překážet v cestě, nebudou moci začít s obléháním Corregidoru, a dokud se bude Corregidor držet, bude svět vědět, že Američané stále ještě na Filipínách bojují s Japonci, nebudou moci začít reorganizaci filipínské vlády a hospodářství podle svých představ."

Ranní slunce nad Bataanem, dne 9. dubna 1942, vidělo v městě Mariveles a jeho okolí neuvěřitelný chaos, doslova na všech představitelných a možných místech, byly vedle sebe tanky, auta, vojáci, koně, polní děla, a to jak Američanů, tak především Japonců. Bylo neobyčejně horké i ráno a všude bylo spousta prachu, jak líčili všichni, kteří tam tehdy byli.
Japonci začali, po shromáždění filipínsko-amerických zajatců, zjišťovat, že je jich většina nemocných. Úkol přemístit všechny zajatce pěšky na vzdálenost 60 mil, z Mariveles do San Fernanda, se ihned jevil jako nadlidský. Velení Japonců na zjištěná fakta o stavu zajatců a na vzdálenost, která je třeba urazit reagovalo tak, že se jim jevil úkol jako nadlidský, a důstojníci zareagovali různě. Historik Edwin P. Hoyt, který studoval mnoho let historické podklady o Filipínách nejen v Americe, ale roky i v Japonsku, v knize - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje - na str. 142 až 148, konkrétně zde na str. 142., doslova napsal, cituji:

"První reakcí mužů, jako byl podplukovník Cudži, byla zlost, protože to hatilo jeho plány a svůj vztek proto dávali zajatcům najevo.
Japonci Američany rozdělili do skupin po 100 mužích a vydali s nimi na pochod (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Bataanský pochod zajatců, foto je volně přístupné na několika webech). Cestou bylo stále větší horko a muži se velmi rychle unavili, protože většina z nich trpěla malárií. Mnoho zajatců začalo klopýtat. Komu se to stalo, znamenalo to pro něj konec. Jakmile některý zajatec vybočil z řady, strážci ho nejprve popoháněli bajonety, pak ho bodali a nakonec ho zastřelili.
První skupinu zajatců využili pro propagandistické účely. Strážci je zastavili u baterie 155mm houfnic a obrátili je čelem ke skupině kameramanů a reportérů z tiskové kanceláře Domei.
Tato skupina strávila první noc na rýžovém poli. Muži nespali, jen seděli. Občas kolem prošel japonský oddíl, tu a tam nějaký japonský voják vybočil z řady, udeřil pažbou své pušky některého zajatce a pak se spěchal zařadit zpět.
Jeden zajatec o berlích se zraněnou nohou jen s velkými obtížemi držel krok s ostatními. Začal zůstávat pozadu, a když došel ke sloupu označujícímu 147. kilometr, bylo mu jasné, že nedokáže jít dál. Přátelé ho pobízeli, aby pokračoval, protože je v jejich skupině na kontrolních místech přepočítávali. Proslýchalo se, že pokud nějaký zajatec chybí, Japonci deset mužů zastřelí.
Zda to byla pravda, to se už nikdy nedověděl."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 222.

PříspěvekNapsal: 27/1/2020, 05:34
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 224.

Historická literatura i jednotliví historici v mnoha dílech hovoří i o dalších různých variantách, které Japonci při "Pochodu smrti" používali (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je skica Trasy pochodu smrti v dubnu 1942, skica je volně na několika webech). Řekněme si některou další variantu, která se také stala. Jeden z mnoha japonských strážců přinutil jednoho nemocného amerického zajatce, aby nesl ranec japonského vojáka. Přetížený a nemocný voják začal druhý den klopýtat a Japonec vytáhl pušku, jako když ho chce zastřelit. Zareagoval jiný Američan, který svému kolegovi rychle ranec vzal a celý den ho nesl sám. Na japonského vojáka udělala reakce dojem a dal nosiči i druhému Američanu trochu vody a pár sucharů. Bohužel našla se reakce, že někteří Američané vojáka, který nesl ranec celý den, nazvali "patolízalem". On jim na to odpověděl, že takhle zachránil život jinému Američanovi. Další noc pak tato skupina odpočívala na silnici. Další noc nazítří ráno japonský voják s rancem zmizel. Takovéto reakce amerických vojáků byli však ojedinělé, "většina Američanů se snažila své kamarády chránit, když však někdo odpadl, nebylo mu už pomoci".
U Hoyta a jeho historické studie se pak ještě také dozvídáme, že většina Američanů, kteří přežili, viděla tehdejší svůj pochod následovně, cituji ze str. 143.:

"Všichni vnímali jaksi rozmazaně. Nic nemělo smysl. Důležitý byl jen pohyb. Jeden Američan odhodil svůj stanový dílec, opasek s pouzdrem na pistoli a pak moskytiéru, když z ní předtím odřízl dostatečně velký kus, aby si mohl ve spánku zakrýt obličej a ruce. Životně důležité bylo mít malou zátěž a získat vodu. Tento zajatec si kromě své polní láhve neponechal prakticky nic jiného.
Zajatci se nesměli zastavit a nabrat si vodu, i když měli sebevětší žízeň. Jednou tentýž Američan zahlédl studnu a vybočil z řady. Japonský voják na něj zaječel. Američan věděl, že dostane buď ránu pažbou pušky, nebo bajonet do zad, a tak se rozběhl a schoval se ve vesnici. Japonec mu žádné problémy nedělal. Vodu sice nezískal, ale ani ho nezabili."

Někteří z amerických zajatců měli štěstí. Japonci pro jejich dopravu přece jenom vyčlenili několik dopravních prostředků. Počet to určitě nebyl dostatečný a pro dopravu Japonci použili všechno, co se dalo. Zapojil se dokonce i generál Honma, který se v té době připravoval s jednotkami k obléhání Corregidoru, posílal totiž do Mariveles nákladní auta plná výzbroje. Na zpáteční cestě pak tyto vyložené nákladní automobily zastavovaly. Japonci pak nakládali zajatce a dovezli je až Capasu, kde se znovu nakládala výzbroj. Je možno říci, že tito zajatci měli skutečně štěstí, to přesto, že v "náklaďácích" byli namačkáni jako sardinka. Historik Edwin P. Hoyt v knize Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, na str. 144., o různých sadistických metodách Japonců a Korejců napsal, cituji:

"Když projížděly přeplněné nákladní vozy po silnici kolem pochodujících zajatců, snažili se někteří zachytit na postranicích, ale nákladní vozy jely příliš rychle. Protože uvnitř už místo nebylo, nikdo se na boku vozu neudržel a po pádu na zem jim nezbylo, než se zvednout a znovu pochodovat dál.
Po druhém dni začalo mnoho zajatců zůstávat pozadu a pak odpadávat. Kdo odpadl, byl zastřelen, nebo probodnut bodákem. Mladí muži většinou dokázali jít dál, většina starších mužů však odpadla.
Někteří Japonci se chovali slušně. Tři zajatci, z nichž dva napůl nesli svého přítele, narazili na domek na svahu kopce a zastavili se. Uvnitř bylo šest Japonců. Američané si mysleli, že budou zabiti, ale Japonci je nechali na pokoji a dokonce je nechali nabrat si i vodu.
Pokud však byl některý důstojník, nebo velící poddůstojník sadista - a japonský vojenský systém z mnoha sadisty udělal - pak zajatci trpěli. Jedna stočlenná skupina pochodovala k velké artézské studni, k níž byla připojena čtyř palcová roura, takže teklo dostatečné množství vody. Zajatce přivedli až ke studni, zastavili je a přikázali jim stát v pozoru. Každý zajatec, který se pohnul směrem ke studni, byl zastřelen nebo probodnut bodákem. Mrtvá těla byla ponechána na místě, kam padla. Třetí den už mrtvoly silně páchly. Podél celé silnice ležela napuchlá, rozervaná mrtvá těla, ze všech stran prolezlá červy. Nikdo by nedokázal zčernalé mrtvoly identifikovat.
Jedna skupina, vedená sadistou, dostala najíst během pochodu jen třikrát. Pokaždé muži pochodovali kolem otevřeného barelu od benzínu, naplněného horkou rýží. Japonský kuchař jim dával sběračkou trochu rýže do nastavených dlaní. O několik stop dál jim další Japonec posypal rýži špetkou soli. Muži pak jedli svůj příděl z dlaní.
Jiný sadista nutil zajatce ujít část cesty rychlým pochodovým tempem. Když někdo tempo nevydržel a odpadl, vojáci na konci kolony ho zastřelili. Jak muži v této koloně zjistili, nejhorší byli Korejci. Patrně cítili potřebu předvádět se Japoncům, kteří je neměli rádi. Korejci nepatřili k bojovým jednotkám, ale k zásobovacím oddílům a byli nejsadističtější."

Když pak měli zajatci štěstí, jejich strážci jim našli místa k přespání, kterými byly třeba skladiště, anebo bývalé továrny. V opačném případě, a to bohužel většinou, je nahnali na noc do ohrad obehnaných ostnatým drátem, ve kterých vždy přespávala každá další skupina zajatců. Na těchto místech strážci nedovolili vykopat latríny a je jasné, že každá další skupina vězňů byla v nesnesitelných podmínkách, kde bylo vše znečištěno vykaly a fekáliemi, při filipínských vysokých teplotách.
Ihned brzy ráno byli vězni probuzeni, seřazeni do čtyřstupů a pokud byl velitel milosrdný mohli si nabrat vodu. Pokud nebyl tak celou dobu dál trpěli žízní.... Existují pak i další zápisy, kdy i např. Hoyt na str. 144, 145, zapsal, cituji:

"V jedné koloně vymysleli muži plán, jak by mohli svým druhům pomáhat. Nejslabší muži vyráželi na cestu v čele kolony. Když jim ubývali síly a začali umdlévat, ostatní jim pomáhali, dokud je to samotné příliš nevyčerpalo. Pak si předávali zesláblé druhy dozadu, na konec kolony. Když se nejslabší jedinci dostali až na konec a nedokázali jít dál, ostatní pak již slyšeli výstřely.
Jeden voják byl předtím zraněn v boji a měl v noze kousek střepiny. Rána se mu zanítila a každým dnem se mu šlo obtížněji. Třetí noc se k jeho skupině připlazil muž a pošeptal mu, že je lékař. Voják mu řekl o střepině. Když se k nim přiblížil japonský strážný, lékař ho požádal o svolení, aby mohl střepinu vyjmout. Strážný se nejprve běžel podívat k silnici, zda je někdo nesleduje, pak se vrátil a dovolil operaci provést. Voják se jí úspěšně podrobil. Lékař mu střepinu odstranil a obvázal mu nohu špinavým ručníkem.
V noci japonský voják o zraněného amerického zajatce pečoval. Nazítří ráno byl strážný s celou svou skupinou pryč.
Skupinu s tímto mužem doprovázeli na dalším úseku pochodu noví strážní. Zajatci došli k řece. Původní most ustupující Američané zničili. Japonští ženisté postavili sice most provizorní, ten však byl určen pouze pro japonské vojáky. Američané museli dojít k řece a pak se na druhou stranu přebrodit. Byli varováni, aby se cestou na druhý břeh nepokoušeli napít. Někteří vojáci proto za sebou ve vodě táhli ručníky a tímto způsobem získali trochu vody. Na mostě posedávala skupina japonských vojáků a smála se chabým pokusům Američanů vylézt na druhý břeh. Když se jeden zajatec zastavil a chtěl se z dlaní napít, jeden Japonec ho z mostu zastřelil.
Proč jim Japonci tak odpírali vodu, trápili je žízní a trestali je? Jednak proto, že chtěli Američany přinutit k absolutní kázni, naprosté poslušnosti a k otrocké podřízenosti, a zároveň proto, že kdyby zajatcům dovolili zastavit se a napít se, zpomalil by se jejich pochod."
Bataanský "Pochod smrti" přinesl od těch, kteří přežili, a následně z mnoha historických dokumentů doby, velké množství svědectví o temných stránkách lidí, zde Japonců (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je také pohled na Pochod smrti, Bataan_april_1942, foto je volně přístupné na několika webech. Velké množství historiků se jím zabývalo a byly o něm nejen napsány knihy, ale i natočeny filmy. Poslechněme ještě některé další příběhy, které jsem čerpal z mnoha knih, viz i Použité podklady. Něco řeknu svými slovy, něco bude citacemi, pro jejich autentičnost. Některé budou od historika Edwina P. Hoyta, který studoval mnoho let historické podklady o Filipínách nejen v Americe, ale roky i v Japonsku, z jeho knihy - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, str. 145 až 148, když ty prvé jsou ze str. 145, 146, cituji:
"Jeden zajatý kavalerista měl obuty těžké vysoké jezdecké boty a žádnou jinou obuv neměl. Boty mu udělaly na nohou puchýře a šlo se mu velmi obtížně. Nakonec tak zeslábl, že ho museli dva přátelé podpírat a napůl ho za sebou vléci. Někdo vykřikl: ´Jde sem hlídka!´ Oba přátelé se ho pokusili na chvíli odvléci ze silnice, ale strážný byl příliš rychlý. Došel k nim, vrazil do kavaleristy bodák, pak ho vytáhl a šel dál. Oba muži nechali přítelovo mrtvé tělo ležet a zařadili se zpět do kolony."

Opravdu tragické a kruté příběhy pokračují, když například jiný Američan šel od začátku se sklopenou hlavou a stále se jen díval na před ním ubíhající zaprášenou cestu. Náhle si všiml, že vidí dokonalý otisk jedné lidské nohy, ale pouze té jedné. Až po čase uviděl na silnici další šlápotu vedle té prvé. Přemýšlel o co se jedná až náhle uviděl muže. Američanovi stékala po noze krev na zem. Na zemi pak vytvářela dokonalý otisk jedné nohy. A poté muž odpadl. Konec příběhu.
"Jeden americký seržant byl třetí den už natolik zesláblý, že nedokázal jít dál. Lehl si u kraje silnice a čekal, že ho zabijí jako mnoho jiných před ním.
Přišel k němu japonský důstojník a odtáhl ho do stínu pod strom. Řekl, ať si odpočine, a nechal přinést jídlo, ale Američan byl příliš vyčerpaný na to, aby mohl jíst. Z nějakého důvodu, který americký seržant neznal, tam důstojník zůstal tři dny. Pak ho vybídl, aby vstal a šel. Američan se nehnul. Důstojník mu vyhrožoval, že ho zabije, jestli se nepohne z místa. Američan se tedy zvedl a šel. Toho důstojníka už vícekrát nespatřil."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 222.

PříspěvekNapsal: 27/1/2020, 05:41
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 225.

Bataanský "Pochod smrti" přinesl od těch, kteří přežili, a následně z mnoha historických dokumentů doby, velké množství svědectví o temných stránkách lidí, zde Japonců. Velké množství historiků se tím zabývalo a byly o mnohém z toho nejen napsány knihy, ale i natočeny filmy. Poslechněme ještě některé další příběhy, které jsem čerpal z mnoha knih, viz i Použité podklady. Něco řeknu svými slovy, něco bude citacemi, pro jejich autentičnost. Některé budou od historika Edwina P. Hoyta, který studoval mnoho let historické podklady o Filipínách nejen v Americe, ale roky i v Japonsku, z jeho knihy - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, str. 145 až 148, když ty prvé příběhy jsou ze str. 145, 146, cituji:

"Jeden americký seržant byl třetí den už natolik zesláblý, že nedokázal jít dál. Lehl si u kraje silnice a čekal, že ho zabijí jako mnoho jiných před ním.
Přišel k němu japonský důstojník a odtáhl ho do stínu pod strom. Řekl, ať si odpočine, a nechal přinést jídlo, ale Američan byl příliš vyčerpaný na to, aby mohl jíst. Z nějakého důvodu, který americký seržant neznal, tam důstojník zůstal tři dny. Pak ho vybídl, aby vstal a šel. Američan se nehnul. Důstojník mu vyhrožoval, že ho zabije, jestli se nepohne z místa. Američan se tedy zvedl a šel. Toho důstojníka už vícekrát nespatřil."

Zaznamenán byl i případ, kdy, již i zde popsaný podplukovník Cudži, známý již ale i z Malajsie od japonské 5. Armády, a pak i v době závěrečných bojů O Filipíny a o Bataanský poloostrov, přijel na frontu. To aby zkontroloval, jak pokračuje odchod americko-filipínských zajatců. Tam náhle zahlédl jednoho sotva se vlekoucího amerického vojáka. Okamžitě vytáhl svůj samurajský meč a muže zabil. Vše pak doprovodil slovy: "Takhle se má s těmi bastardy zacházet", to řekl Cudži, či Tsuji, přeloženo, doslova.

Mezi zajatci existovalo spojení systémem předání informací "dej to dál" a dokonce i takové spojení existovalo i mezi skupinami od jedné ke druhé.
Zajatci také věděli, že vždy, když se směrem ke Corregidoru blížila kolona nákladních aut, musí sejít všichni ze silnice. Při těchto "sejít ze silnice", pak japonští vojáci, kteří jeli na nákladních autech do boje, se vždy vykláněli z auta a bambusovými tyčemi, nebo zauzlovanými provazy, mlátili zajatce v příkopech.
Mnoha americkým zajatcům, kteří přežili zůstával v hlavě jeden otřesný obraz o kterém později mluvili vždy stejně, tedy i pro historiky:

"Na silnici zůstalo ležet mrtvé tělo muže, kterého přejel tank. Ti, kteří tudy procházeli ráno druhého dne, viděli jen beztvarou hmotu z masa a kostí.
V Lubau nahnal na noc jeden obzvlášť sadistický velitel skupinu zajatců do skladiště ocelových plechů. Všechny dveře i okna zavřeli, přestože bylo velké horko. Mnoho mužů bylo velmi zesláblých a Japonci se rozhodli, že se zesláblých jedinců příští den zbaví. Vykopali velkou jámu. Ráno nařídili mužům vstát. Zajatce, které v noci horko zmořilo natolik, že nedokázali vstát, naházeli do jámy. Muže, kteří se pokoušeli ze skladiště odplazit, tloukli po hlavách a pak je naházeli do jámy. Bylo jim jedno zda jsou živí nebo mrtví."

Někteří zajatci, Američané z dalších jiných skupin pak měli, a také vyprávěli, i jiné zážitky, že je třeba nahnali na noc na třtinové pole, kde si mohli posbírat kousky třtiny, kterou pak žvýkali. Někteří zase byli nahnáni a střeženi na batátových polích, odkud si pak na další cestu mohli vzít i několik batátů. I takovýto skromný úlovek, kousky třtiny, nebo něco batátů, mnoha Američanům pomohl přežít tragický "Pochod smrti".
Další ze skupin Američanů vyprávěla, ústy těch co přežili, že tehdy dorazili, a to další den pochodu, do dosti vzdálené Orani, která ležela ještě stále na poloviční cestě do San Fernanda, odkud vedla železnice. Když dorazili do Orani, nechali je Japonci sedět mnoho děsivých hodin na přímém slunci, kde velké množství zajatců prostě zkolabovalo. Tam prý si toho všiml jeden slušnější japonský důstojník, který je nechal dopravit na ošetřovnu. Další den pak v Orani zastavila japonská kolona nákladních aut, které se vracely z oblasti nástupního prostoru proti Corregidoru. Ta odvezla nemocné zajatce do San Fernanda.

"Jakmile američtí zajatci dorazili na pevninu v Luzonu, začali někteří, s pomocí Filipínců, utíkat. Až dosud nebyl útěk možný, teď však už bylo kam utéci a mnoho Filipínců Američanům pomáhalo. Například jeden voják s vojenským kaplanem využili k úniku z vysilujícího pochodu oblak zvířeného prachu nad silnicí. Celý den se skrývali v křoví. Uviděl je filipínský mladík, v noci pro ně přišel a odvedl je přes močál k říčce. Odtud Američany odvezli na kánoi do vnitrozemí a do bezpečí.
Usilovným pochodem zajatci konečně dorazili do San Fernanda, kde je nacpali do vlaků. Japonci rozdělili zajatce do skupin a do každého vagonu naložili 100 mužů. Stejný typ železničních vagonů používali Francouzi v I. světové válce k přepravě 40 mužů nebo osmi koní.
Vagony byly tak přeplněné, že američtí zajatci museli stát.
Cestou vlaky občas zastavily a japonské hlídky otevřely dveře, aby se muži mohli trochu nadýchat čerstvého vzduchu. Potom vyndali mrtvé. Zajatci si mrtvá těla podávali nad hlavami směrem ke dveřím ven."

Když pak konečně vlaky se zajatci dorazily do Capasu, museli všichni živí ven, kde se museli řadit. Zajatcům bylo přikázáno, aby si sedli a strážní je spočítali. Když byli všichni spočítáni, připojili k nim strážní ještě zajatce, které přivezla nákladní auta a i zbytky těch co museli celou cestu jít pěšky.

"Poté byli všichni zajatci shromážděni v Capasu a pěšky odvedeni posledních osm mil do Camp O´Donnell na letiště, které Američané zanechali nedokončené. Američané částečně zničili i vodní zdroj. Japonci tábor převzali a rozhodli se ho využít k ubytování zajatců, dokud Corregidor nekapituluje.
Na letišti neměli k dispozici žádné zdravotnické vybavení ani materiál s výjimkou toho mála, co se vůbec podařilo americkým lékařům přinést s sebou.
Japonci Američanům žádnou lékařskou pomoc neposkytli. Alespoň však už skončil "Bataanský pochod smrti".
Přestože však na ty, kteří přežili, čekaly ještě další hrůzy, to nejhorší už měli za sebou."

Pád pevnosti a ostrova Corregidor.
Zde viz foto

Obrázek

, na které je ostrov Corregidor, ležící pod Bataanským poloostrovem na Luzonu. Na Corregidoru jsou patrná i letiště, která tam byla k 8. 12. 1941. Zde viz též skicu

Obrázek

, pod kterou byl popisek - poslední místa obrany na Luzonu. Malíř zde zakreslil i pevnostní děla na ostrově Corregidor, která, jak říká historiografie, v době hromadných japonských náletů vypomáhala i PVO ostrova. Patrná jsou zde i místa často opakovaných měst a některých letišť, Manilská zátoka, Manila, Cavite a další a další místa pro orientaci. Mapa i skica jsou volně přístupné na několika webech.
Bylo 14. dubna 1942, když Tokio znovu jásalo nad vítězstvím a všechny japonské noviny velkými písmeny ohlašovaly - PÁD BATAANU - hned vedle byl další titulek - PÁD CORREGIDORU NA SPADNUTÍ…
Jenomže to období pádu ostrova a pevnosti Corregidor nebylo tak rychlé jak si japonský císařský generální štáb přál a od 14. 4. do 5. května 1942 mělo ještě utéci dost vody.
Japonci velice prahli po stavu, kdy budou moci říci, že se jim podařilo úplné vyčištění Pacifiku, na které čekali celých posledních 6 týdnů.
Edwin P. Hoyt na str. 175 až 177., své knihy - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje k celému dodává, cituji:

"Císařské hlavní velitelství bylo zhýčkané a nelibě neslo zdržení. Generál Honma už prakticky upadl v nemilost, přestože jeho akce byla úspěšná. Nebyl však dostatečně rychlý a rozedrané zbytky amerických sil, shromážděné v jeskyních a tunelech Corregidoru, působily vítězům v Pacifiku potíže.
Průtahy na Corregidoru si nezaslouží pochvalu, řekl japonský generála Takaaki Kuwaki. Podle jeho názoru by se mohla v náročném terénu Bataanského poloostrova udržet týdny celá armáda.

O Bataanu se toho v japonském tisku objevovalo tehdy mnoho a zvláště pak fotografové země vycházejícího slunce využívali každé možné příležitosti, aby o předchozí přítomnosti Američanů na poloostrově vydávaly celé série fotografií, kde zachycovali japonskou vlajku vlající vítězoslavně nad nápisem "Americká námořní základna, Mariveles".
No a v japonských novinách se v té samé době objevovaly zprávy o tom, jak japonské dělostřelectvo "drtí nepřítele ve skalách ostrova Corregidoru". Pod tím pak novináři psali, že, japonští vojáci - Co nevidět pevnost zdolají "Zuřivým útokem". A historiografie skutečně říká, že dubnové útoky na Corregidor byly opravdu zuřivé". Na Corregidor útočilo každý den letectvo a dopadaly tam všude bomby. Stejně tam pak každý den dopadala i dělostřelecká palba.
Ostrov Corregidor se však stále držel a tato skutečnost Japonce velice dráždila, stejně jako je velice podráždilo v dubnu 1942 (18. dubna 1942) bombardování Tokia, které se podařilo Doolitlovým pilotům, a o kterém zde hovořil kolega Zemakt. Vztek si pak vybíjeli na několika zajatých Doolitlových pilotech.
Čas Corregidoru se však také naplňoval.
Cituji z Edwin P. Hoyt na str. 176., knihy - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje:

"V noci 5. května 1942 se Japonci rozhodli, že nastal čas zlomit odpor na Corregidoru a přemístili tam minimálně 300 polních děl. Nad pevností se vytvořila souvislá clona z kouře a plamenů. Jak granáty ukusovaly skálu, sesouvala se půda z prudkých srázů a zakrývala pohled na pláž.
Po hodinách palby se nakonec objevila zelená světelná raketa a Japonci začali přijíždět v malých člunech ke ´Skále´ a vyloďovat se na severním pobřeží. Američané začali střílet z kulometů z pahorku Melinta na útočníky, kteří ještě postupovali dál. Posléze velitel japonských jednotek rozhodl, že pahorek není ještě připraven ke zteči, a proto se vojáci stáhli a pak znovu zahájili palebnou clonu, která trvala další hodinu.
Když pak Japonci zaútočili, na pahorku Melinta jim už odpor nikdo nekladl.
Palba ztichla a útok byl zahájen asi v 17 hodin odpoledne a tentokrát se soustředil na Monkey Point. Za denního světla přilétávaly japonské střemhlavé a výškové bombardéry a opětovně útočily na Corregidor.
V 10:30 (6. května 1942 se Corregidor oficiálně vzdal Japoncům - poznámka autora) dostali Američané rozkaz potopit všechny lodě a čluny v přístavu. Z paluby lodí spatřili vojáci bílé vlajky vztyčené na Corregidoru. Japonci však byli nelítostní a nepřestávali střílet. Muži ve Fort Hughes zničili svá děla a vztyčili bílou vlajku na znamení kapitulace. Zanedlouho celá pevnost ztichla. Generála Wainwrighta Japonci obklíčili z obou stran, takže neměl kam ustoupit a nakonec se musel vzdát."

Zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, kapitulace na ostrově Corregidor 1942, foto je volně přístupné na několika webech.
Zde pak je foto, na kterém je

Obrázek

, předchozí, stahování americké vlajky na Corregidoru v květnu 1942, foto je volně přístupné na několika webech.
Edwin P. Hoyt na str. 176 a 177., svého historického popisu, v knize - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, pak ukončuje druhou etapu japonského tažení na jih, po obsazení Filipín ve svém tažení do Pacifiku, končí zhodnocením, a tím co Japonce čekalo, když napsal, cituji:

"Japonský výpad na jih do Pacifiku znamenal vyvrcholení jejich snah. Dobyli celé území, které si vytýčili za svůj cíl. Teď museli definitivně upřesnit své nové plány. Japonská armáda se rozhodla nasadit síly proti Britské Nové Guineji. Námořnictvo se rozhodlo získat opěrný bod na Aleutských ostrovech, dobýt Midway a beze spěchu postupovat k Havajským ostrovům, zatímco v jižním Pacifiku plánovali přerušit námořní trasu z Austrálie do Ameriky a připravit invazi na Australský kontinent.
Generál Douglas MacArthur spěchal na rozkaz prezidenta do Austrálie, připraven zahájit obranné akce proti Japoncům. Po příjezdu na místo však zjistil, že pro takový úkol nemá k dispozici ani vojáky, ani vybavení. Podle všeho bude moci provést nějakou ofenzivní akci až za několik měsíců. Ponorky asijské flotily sice většinou unikly a nacházely se nyní v nově vybudované základně v Austrálii, jenže bez ohledu na svou výkonnost nedokáží ponorky žádné území udržet ani dobýt.
Prvního května 1942 museli být Japonci při pohledu kolem sebe nadšeni. Zdálo se, že vojenské tažení v Číně oživlo, zatímco na jihu budovali Rabaul jako hlavní předsunutou základnu pro příští velký postup v jižním Pacifiku. Vypadalo to, že je nic na světě nedokáže zastavit."

Příští pondělí pak zde bude cyklus - Barma 1941, 1942.


Použité podklady.

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051&start=160