Směr Moskva I. Jelňa 1,2,3 a 4.

[michan]

Směr Moskva I.-Jelňa Č.1,2,3 a 4.

Část 1.

Ve velkém pokynu o soustřeďování sil v rámci operace „Barbarossa“ byl jako první operační cíl, kromě Smolenska jmenován i „vyvýšený terén u Jelni“. Tyto vyvýšeniny u Jelni 75 kilometrů východně od Smolenska jsou křižovatkou cest, terénním předělem, a strategickou pozicí pro útok na Moskvu. Samozřejmě jsou důležité i pro obránce Moskvy.
Když Hothova 3.tsk a Guderianova 2. tsk dobíjely Smolensk, vzdušný průzkum dodal Guderianovi informace o budování protitankových překážek u Jelni. Guderian okamžitě vyslal 10. td generálporučíka Schaala a motorizovanou divizi Waffen SS „Das Reich“ generála Haussera s rozkazem obsadit Jelňu a terén za ní. V pětidenní bitvě se podařilo Jelňu 19. července 1941 obsadit. Široký protitankový příkop, který zde civilní obyvatelstvo vykopalo za vražedné palby překonali vojáci 69. pluku. Divize měly velké ztráty. Večer však obranu prorazily. Pronikly skrz Jelňu a zakopaly se. Generál Rokossovskij, velitel narychlo sehnaných rezerv hnal své pluky proti německým postavením. 10. td však svoje pozice udržela. Jednotky divize SS „Das Reich“ pronikly 20. července do postavení na výšinách naprosto vyčerpáni a potřebovaly si oddychnout.
Oblouk u Jelni byl vysunutý daleko za linie fronty. Fronta se směrem na jih stáčela zpět ke Kyjevu, na sever se pak lámala ke Smolensku a ve velkém oblouku mířila k Leningradu. Z mapy by člověk pochopil, že oblouk u Jelni byl předmostím strategického významu a přirozenou výchozí základnou pro ofenzívu proti Moskvě. Toto samozřejmě pochopili i Rusové pro které to znamenalo, že oblouk u Jelni musí za každou cenu rozbít. Od konce července 1941 do začátku září 1941 zde zuřila první velká obranná bitva skupiny armád Střed. Devět německých divizí prošlo během této doby krvavou lázní. Byly to 10. td, divize SS „Das Reich“, 268.,292.,263.,137.,87.,15. a 78. pd a posílený pěší pluk „Grozdeutschland“ .
Timošenko od sovětského velení dostal vše co se dalo v rezervách sehnat. Byly to části čtyř armád. Neustále útočil devíti střeleckými divizemi a třemi tankovými svazky. Němci neměli v obraně nikdy více než čtyři divize. Zkušenost, disciplína a houževnatost německých praporů a rot zde rozhodovala o výsledku této strašlivé bitvy. V popisu těchto bitev je zaznamenáno i vystřílení celých úderných skupin Němců, když dorazily střídající jednotky, nenašly nikoho živého a musely obsadit pozici, kterou sověti nikdy nedobyli.
V této době se naplno u německých jednotek u Jelni projevily nedostatky v zásobování a opotřebování techniky. Z hlášení se dovídáme, že výpadky tanků činí 60 – 70% tabulkového stavu. Motory se prachem vybrušovaly. Filtry byly neustále zanesené a ucpávaly se. Zásobování nedokázalo pokrýt obrovskou spotřebu oleje. Motory se přehřívaly, písty zadíraly. Tímto způsobem ztratila 10. td na postupu k Jelně mnoho svých těžkých tanků Panzer IV. Vojáci a důstojníci inženýrsko – technických jednotek dřeli jako koně. Chyběly náhradní díly. Vzdálenosti k armádním výdejnám byly veliké, a byly neustále narušovány útoky nepřítele ze zálohy. Vojska v obraně u Jelni měla málo dělostřelecké munice a prvně zde pocítila tento nedostatek.
Tuto situaci bylo nutno řešit u všech jednotek skupiny armád Střed a to v době nejtěžších bojů u Jelni. Tanková vojska byla, když to jen trochu situace dovolila stahována do zálohy a byly prováděny generální opravy. Důstojníci, vojáci i nejvyšší velitelé připravovali svá vojska s veškerou důvěrou k budoucímu útoku na Moskvu.
4. srpna 1941 hlásili Guderian a Hoth v rozhovoru s Hitlerem – také u von Bocka v Borisově: 15. – 20. srpna 1941 budou tankové divize opět připravené k útoku, k úderu na Moskvu. A Guderian připojil: „Můj vůdče, dobyjeme ji“.
Při obranných bojích u Jelni docházelo k neustálému přechodu vrcholků z jedněch rukou do druhých. Jen v severním úseku Jelni nechá Timošenko vykrvácet tři ruské divize. Když byl zajat ruský lékař obvaziště Stamjatka vypoví, že jen v úseku proti 263. divizi musel ošetřit za týden 4 000 raněných.
Nyní si řekneme jak to v té době vypadalo u 3. tsk generálplukovníka Hotha, který operoval severovýchodně od „rollbahnu“ (silnice Smolensk - Moskva ).


Jelnya 1941


smolensk

[michan]

Směr Moskva I. Jelňa Č.2.

Část 2.

Generál Jeremenko, Timošenkův zástupce ve svých pamětech píše: „Opětovné dobytí Smolenska se ukázalo jako nemožné. Na konci července 1941 se tedy vrchní velení rozhodlo vydat 20. a 16. armádě, které byly obklíčeny Hothovými silami severně od Smolenska, rozkaz k proražení obklíčení. Divize těchto armád měly nanejvýš 2 000 mužů. V celé 20. armádě bylo ještě 65 tanků a 9 letadel“.
Toto byl Hothův triumf. Stejně tak jako Guderian jižně od dálnice Smolensk – Moskva nechal i Hoth severně od něj postupovat své divize dál. Při postupu dosáhl řeky Vop kde již také se svými oslabenými divizemi, narazil na pozoruhodně rychle vybudovanou „Stalinovu linii“. S částí motorizovaných jednotek a z rychle přisunuté pěchoty vytvořil kruh okolo zhruba patnácti Jeremenkových divizí, které měly znovu dobýt Smolensk. Sovětské jednotky se bránily zoufale, musely totiž bez zásobování udržet svoje postavení. Sovětské vrchní velení zde nechalo přečíst rozkaz, kdo ustoupí půjde před stanný soud. Vojáci kteří opustili svoje postavení byli okamžitě zastřeleni. Sověti zde chtěli německý útok zlomit.
Zde při těchto bojích byla též prvně použita do té doby přísně střežená tajná zbraň. Jeremenko to popisuje: „ Uprostřed července 1941 jsem dostal telefonické sdělení: v boji proti fašistům se plánuje nasazení ´ eresy ´. Vyzkoušejte ji a sdělte nám svůj názor.“ „Eresa“ byl název pro první raketometné baterie. Jeremenko sám přiznává, že sám tuhle zbraň neznal. „Novou zbraň jsme vyzkoušely u Rudni“, pokračuje Jeremenko. „Rakety letěly vzduchem se strašným hvízdavým tónem. Vyletěly do vzduchu jako komety s rudým ohonem a pak explodovaly s hromovými výbuchy. Účinek 320 raket, které explodovaly v časovém úseku 26 sec. a na velmi malém prostoru, překonal všechna očekávání. Němci utíkali v panickém strachu. Naši vojáci ovšem také ustupovali. Kvůli uchování tajemství jsme je o nasazení nové zbraně neinformovali.“
Překvapení zasáhlo jednotky 12. tankové divize. Počáteční účinek byl skutečně děsivý, ale i pozdější nasazení bylo vždy strašné. Vojáci raketomety pokřtili na „Stalinovy varhany“. Rusové jim říkali „Kaťuše“. Naštěstí pro Němce zde byl jen jeden oddíl, jejich nasazení u Rudni bitvu nerozhodlo, ale jejich hvízdání upozornilo německé velení na technickou zdatnost Rusů. Němcům to připomnělo, že mají být v budoucnu opatrní, chtějí - li být v budoucnu úspěšní.

Již jsme si řekli, že veškeré výhybky u skupiny armád Střed byly nastaveny směrem na Moskvu. Přípravy na tento útok byly pomalu dokončovány. V noci z 18. na 19. srpna byly vystřídány tankové a motorizované svazky v prvních liniích jednotkami pěšími. Vše bylo nastaveno pro útok. 22. srpna 1941 o půlnoci zazvoní na velitelském stanovišti 2. tsk generála Guderiana telefon. Volal polní maršál von Bock zítra ráno generálplukovníku Guderiane přijeďte na velitelství máme zde vysoce postavenou návštěvu. Dohodli se na desáté hodině.
Generálplukovník Guderian si urychleně nechal připravit všechny mapy a podklady pro útočnou operaci.
23.srpna 1941 ráno přistál Guderian na letišti v Borisově a odjel na velitelství skupiny armád. Přijeli také velitelé 4., 9. a 2. armády polní maršál von Kluge, generálplukovník Strauz a generálplukovník von Weichs. Před 11 hodinou dorazil šéf generálního štábu pozemního vojska generálplukovník Halder. Ten jim sdělil následující: Vůdce se rozhodl, že nepovede ani dříve uvažovanou operaci proti Leningradu, ani ofenzívu proti Moskvě, kterou navrhuje generální štáb pozemního vojska, ale že nejdříve obsadí Ukrajinu a Krym.
„To snad ani nemůže být pravda,“ vzpřímil se impulzivní Guderian. „Je to tak“ odpověděl rezignovaně Halder. „Bojovali jsme pět týdnů o úder proti Moskvě. 18. srpna 1941 jsme předložili plán útoku. Zde je odpověď.“ Začal číst:
„Nařízení vůdce z 21.8.1941.
Návrh pozemního vojska z 18.8. na pokračování operací na východě se neshoduje s mými úmysly. Proto přikazuji následující:
1. nejdůležitějším cílem, který je nutné dosáhnout ještě před příchodem zimy, není dobytí Moskvy, nýbrž zabrání Krymu, průmyslové a uhelné oblasti na Donu a odříznutí ruských dovozů nafty z oblasti Kavkazu, na severu pak obklíčení Leningradu a spojení s Finy.“
V bodu 2 tohoto nařízení pak byly operační cíle pro bitvu v prostoru skupiny armád Jih a Střed, pod bodem 3 byly uvedeny pokyny pro skupinu armád Střed k účasti na operacích s dostatečně velkými silami ke zničení ruské 5. armády, a nařízení obsahovalo i vysvětlení k pokračování operací po bitvě o Ukrajinu. To znělo:
„4. obsazení poloostrova Krym je pro zajištění našeho zásobování ropou z Rumunska nanejvýš důležité. Proto je nutné se snažit o rychlý přechod přes Dněpr ve směru na Krym – a to i nasazením motorizovaných jednotek – dříve, než tam nepřítel shromáždí nové síly.
5. Teprve obklíčení Leningradu, spojení s Finy a zničení ruské 5. armády vytvoří předpoklady a uvolní síly k tomu, aby bylo možné ve smyslu doplňujícího rozkazu k Nařízení č. 34 z 12.8. napadnout s vyhlídkou na úspěch Timošenkovu skupinu armád.

Podepsán Adolf Hitler.“

[michan]

Směr Moskva I. Jelňa Č.3.

Část 3.

Nyní před generály leželo jasné rozhodnutí, bylo to rozhodnutí kterého se obávali a doufali, že nepřijde. Bylo však tady. Popis dalších událostí je si zde třeba říci, včetně doslovných citací zúčastněných. Všechny tyto citace a popis následujících událostí totiž osvětluje proč a z jakých důvodů došlo k dalšímu vývoji na východní frontě. Popis a citace je brána ze zápisů německého generálního štábu, některé údaje jsou z líčení náčelníka štábu 2. tsk generála Bayerleina a z deníku generálplukovníka Guderiana.
Hitlerovo odvrácení se od Moskvy je často označováno za hlavní chybné rozhodnutí letního polního tažení. Když se však člověk na jeho rozhodnutí podívá je v mnohém odůvodněné a rozumné. Letní bitvy totiž zřetelně ukázaly: Pochodové rychlosti tanků a pěchoty jsou rozdílné a stává se, že jednotlivé části často bojovaly samostatně. Že bojovaly tanky a pěchoty samostatně brzy rozeznali sověti a začali toho využívat. Dalším problémem se ukázalo působení rozlehlého geografického prostoru Ruska. Velké opotřebování techniky na tomto prostoru byl další důkaz. Jako další důkaz pro Hitlera, že něco není v pořádku byl pomalý postup skupiny armád Sever a Jih. Boky skupiny armád Střed tak zůstávaly nekryté. 5. sovětská armáda skutečně představovala nebezpečí pro dlouhý odkrytý bok skupiny armád Střed. Tyto důvody lze u Hitlera vycítit, že chtěl přijmout opatření a vše řádně zajistit.
Zkušenosti z obkličovacích operací dále mluvily pro to, aby v budoucnosti nebyly ruské síly ničeny v tak prostorově rozlehlých operacích, nýbrž postupně a za úzké součinnosti tankových skupin a pěších armád. I mezitím získané poznatky o velké sovětské tankové síle a nevyčerpatelných rezervách vojáků ukazují nyní projevenou Hitlerovu opatrnost jako pochopitelnou.
Toto vše co zde říkáme vyplývá z některých hodnocení historiků, kteří se zabývají tím, proč se najednou Hitler rozhodl a co tímto svým nařízením vůdce ze dne 21.8.1941 sledoval. Postupně se dozvíme, že sledoval nejen to, ale i ekonomické a politické cíle.
Generálové však toto hledisko v této chvíli nebrali vůbec v úvahu. Na středním úseku fronty u skupiny armád Střed totiž Německá armáda stála příliš hluboko v ruském prostoru. Kdyby vzdali bleskovou válku do srdce Sovětského svazu a darovali protivníkovi čas, bylo by polní tažení a pravděpodobně i celá válka ztraceny. Viděno v tomto světle bylo Hitlerovo rozhodnutí přiznáním, že se Jelňa a Smolensk staly vlnolamy německé bleskové války. Pokud by to generalita akceptovala, přišla by operace Barbarossa o svoji výchozí základnu. To bylo to, čemu se bránili náčelník generálního štábu Halder a frontoví velitelé v čele s Guderianem.
Po přečtení vůdcova rozhodnutí a zjištění že je neodvolatelný se rozvinula prudká diskuze. „Toto rozhodnutí musíme zvrátit, neboť pokud půjdeme nejprve do Kyjeva, dostaneme se do zimního polního tažení dříve než dosáhneme Moskvu. Cesty a zásobování již naše tanky nebudou schopné zvládnout. Moje tankové sbory, především 24., neměly od začátku polního tažení ještě žádný volný den“, prohlásil Guderian. Z diskuze vyplynulo, že Guderian doprovodí Haldera do vůdcova hlavního stanu a pokusí se Hitlera přesvědčit, aby útok pokračoval na Moskvu.
Pozdě odpoledne 23. srpna 1941 přistálo letadlo s oběma generály na polním letišti vůdcova hlavního stanu u Lötzenu ve Východním Prusku.
Rozhovor Hitlera s jeho generálem je popsán ve většině historických materiálů, jakož i v Guderianově deníku, který po sobě zanechal. My ho zde budeme citovat slovo od slova, tak jak byl ve všech materiálech uveden, neboť je příkladem, rozhovoru politika a vojáka. Jsou zde vidět rozdílnosti myšlení, způsob nazírání na cíle.
Hitlerovi si nikdo netroufl říci, proč vlastně Guderian přijel, jen mu řekli, že bude referovat o situaci u skupiny armád Střed. A Guderianovi generál polní maršál von Brauchitsch dokonce zakázal, aby před vůdcem začal sám od sebe na téma Moskva hovořit.
Guderian tedy mluvil o svých tankových sborech. O výpadcích motorů, o situaci v zásobování, o síle ruského odporu a ztrátách. Namaloval ponurý, ale realistický pohled. A Hitler mu jak doufal, nahrál k jeho vlastnímu vystoupení, když se zeptal: „Považujete svoje jednotky za schopné ještě jedné velké zátěže?“
Všichni přítomní, Jodl, Keitel a další hleděli na Guderiana. Ten odpověděl: „Pokud budou postavené před velký cíl, který každého vojáka nadchne – pak ano!“
„Myslíte přirozeně Moskvu,“ řekl Hitler.
„Ano můj vůdče, dovolíte mi vyjmenovat moje důvody?“
„Prosím, řekněte, co máte na srdci.“
Teď přišla ta chvíle, teď na tom záleželo.

[michan]

Směr Moskva I. Jelňa Č. 4.

Část 4.

„Moskvu nelze srovnávat s Paříží nebo s Varšavou, můj vůdče. Moskva není jen hlavou a srdcem Sovětského svazu, ale také zpravodajskou centrálou, politickým centrem, mohutnou průmyslovou oblastí a především ‘dopravním pavoukem‘ celé rudé říše. Pád Moskvy bude mít rozhodující význam pro výsledek války. Stalin to ví. Ví, že pád Moskvy znamená definitivní porážku. A protože to ví, nasadí před Moskvou celou svoji vojenskou sílu. Již teď přisunuje vše, co ještě má. Už několik týdnů to prožíváme u Jelni. Před Moskvou narazíme na celou podstatu ruské vojenské moci. Pokud chceme zničit vojenskou sílu Sovětů, zde se s ní setkáme, zde je to bitevní pole, a pokud shromáždíme všechny síly, dokážeme to naráz. Pokud před Moskvou a v Moskvě porazíme hlavní nepřátelské síly a vyřadíme centrální seřazovací nádraží Sovětského svazu, pak nám mnohem snadněji připadne i Pobaltí a hospodářské oblasti Ukrajiny, mnohem snadněji než s nedotčenou Moskvou před naší frontou. Odtud mohou Rusové provádět přesuny sil – především ze Sibiře – na sever i na jih.“
Guderian přistoupil k mapě, položil ruku na oblouk u Jelni a pokračoval: „Můj vůdče, až do dnešního dne jsem udržel toto předmostí směrem na Moskvu. Plány na rozvinování vojsk a bojové pokyny jsou zpracované. Všude jsou již připraveny ukazatele a záznamy pro postup na Moskvu. Vojáci už na mnoha místech připevnili ukazatele, na kterých je uvedena vzdálenost do Moskvy v kilometrech. Když rozkážete, nastoupí tankové sbory ještě dnes v noci a prolomí Timošenkovo soustředění vojsk před Jelňou. Stačí, abych telefonicky předal svému štábu heslo. Nechte nás pochodovat na Moskvu, my ji dobyjeme.“

Dějiny pruské a německé armády neznají žádnou podobnou scénu mezi generálem a jeho nejvyšším velitelem, která by byla tak vzrušující a dramatická jako tato. Bylo to také asi naposled, kdy Hitler tak dlouho a tak trpělivě naslouchal generálovi, který byl jiného mínění než on. Hitler potom vstal, přistoupil k mapě, položil ruku na Ukrajinu a začal ostře svoji obhajovací přednášku.
„Moji generálové znají Clausewitze, ale vůbec nerozumějí válečnému hospodářství. Kromě toho, i já znám Clausewitze, a také jeho slova: ‘Nejprve je nutné zničit nepřátelské armády, pak obsadit jeho hlavní město.‘ Ale na tom teď nezáleží, poněvadž my potřebujeme ukrajinské obilí. Průmyslová oblast na Donu musí pracovat pro nás, ne pro Stalina. Musíme Rusa odříznout od nafty z Kavkazu, pak jeho vojenská síla vyschne. A musíme především dostat do našich rukou Krym, abychom odstranili nebezpečnou ‘letadlovou loď‘ proti rumunským naftovým polím.“
Guderian již mlčel i když později řekl, že to byla řeč kolonizátora nikoli Clausewitze. Zde prostě rozhodl odpovědný politik a možnosti vojáka byly vyčerpané.
Když Guderian po skončení schůzky vše vyprávěl Halderovi, který nebyl na schůzku přizván, dostal Halder hysterický záchvat a křičel: „Proč jste mu Vaše velení nehodil pod nohy?“
„Proč jste to neudělal vy?“ Zeptal se Guderian. „Protože u nás by to nemělo smysl, poněvadž on by byl rád, kdyby se nás zbavil, ale my musíme zůstat “ odpověděl Halder.
Historická schůzka skončila po půlnoci, po půlhodině volal Guderian do svého štábu: „Bayerleine, to co jsme připravovali se nekoná. Začneme to druhé, dolů, rozumíte?“ Bayerlein odpověděl: „ Rozumím pane generálplukovníku.“ Bylo jasné, že i druhou variantu, útok na jih měl Guderian zpracovanou.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.