VODA PRO STÁT IZRAEL
ÚVOD.
ÚVOD.
Je to už potřetí, kdy mě k napsání nějaké práce sem pro Palbu donutily články v některém z mnoha periodik, které u nás vychází. Jednou to bylo blábolení západních intelektuálů na téma, kdo se může přičítat k západokřesťanské civilizaci, jindy to byly závěry naší legionářské obce ve směru maršála Radeckého, dnes je to něco úplně jiného.
V předposledním čísle časopisu National Geographic yvšel článek jednoho z kmenových autorů tohoto periodika Dona Belta s názvem: „Rozdělení vod o problematice vodních zdrojů“.
Články tohoto autora znám, vždy jsem je považoval za zajímavé, nestranné a vyvážené, navíc podložené hlubokou znalostí problematiky, které se věnuje a osobními zkušenostmi. Tento článek ale nesplňuje z toho, co jsem si u něj vždy cenil, vlastně nic.
Je tendenční, místy vysloveně uvádí nepravdivé údaje a nereflektuje poslední vývoj v oblasti vody pro Stát Izrael a jeho okolí. Dost mě to mrzí, a budu se muset znovu podívat na jeho starší práce, jestli to je jen ojedinělost nebo už pravidlo. Doufám, že první varianta je správně. Bohužel se tímto článkem NG přidalo na stranu institucí denohestující Izrael za každou cenu.
Fotografie Dona Belta
Hrábl jsem tedy do hlubin svého počítače, vytáhl rozpracovanou studii na toto téma a doplnil o nejnovější data. Ta data, která si mohl pan Belt bez problémů ověřit také, ale potom by to, co naspal, mělo úplně jinou podobu. Pan Belt v kostce tvrdí:
- Izrael ukradl vodu řeky Jordán všem zemím okolo
- Izrael krade vodu Palestincům i dnes a brání jim ve využívání podzemních zdrojů na jejich území
- Izrael vodou plýtvá v akvaparcích a chudáci Palestinci si nemají z čeho vařit čaj.
Účelově to doplnil pár fotografiemi a jejich popisy, které to mají vše jakoby potvrdit. Nebudu se tím dále prohrabávat, kdo chcete, najděte si to a přečtěte, já tím dále nebudu ztrácet čas.
Kapitola první: Válka o vodu jako válka o surovinové zdroje
Je faktem, že součásti Izraelko-arabského konfliktu je do samého počátku i jedna z forem války, a to je válka o suroviny, a mezi tyto suroviny patří zcela jistě i voda. Jestli někdo něco o válce o suroviny ví, jsou to dva pánové, kteří se této problematice věnují jako své nosné odborné činnosti.
Michael Renner si u konfliktů o suroviny všímá dvou parametrů – plenitelnost a schopnost zabránění zásilek. Renner dále uvádí, že příčiny propuknutí surovinového konfliktu mohou být složitější. Často totiž může jít o kombinaci etnického či náboženského konfliktu s konfliktem surovinovým – pokud například některé zdroje nebudou distribuovány spravedlivě, nebo bude systém distribuce zdrojů diskriminující některou skupinu obyvatel. V prostředí Blízkého východu a konkrétně ve zkoumané oblasti Izraele a přilehlých států do konfliktu o suroviny nevstupují soukromí aktéři, ale primárně státy – tedy jejich vlády a představitelé a samosebou i rádoby stát Palestinský.
Kromě Rennera se problematice konfliktů o suroviny věnuje mimo jiné i další mě známý člověk a tím je Thomas Homer-Dixon. Jeho teorie konfliktů o vodu je důležitým teoretickým zdrojem, pro posouzení toho, co se děje v oblasti, která byla předmětem mé studie. Homer-Dixon skutečně vidí ve vodních zdrojích příčinu konfliktů – obzvláště pokud se skombinují tyto příčiny s jinými faktory jako je etnická nenávist, náboženské spory či problematická historie soužití. Největší hrozbu představují především neobnovitelné zdroje.
Nicméně voda může být také problém. Pokud více států sdílí jednu řeku, nebo tvrdí že ji mají sdílet, může konflikt o vodu vypuknout za následujících podmínek:
- státy musí být vysoce závislé na tomto vodním zdroji, to je možné v otázkách Státu Izrael doložit u řeky Jordán, na které by chtěly participovat mimo Izrael i Libanon, Sýrie, Jordánsko a Palestinská samospráva.
- stát blíže prameni musí představovat riziko pro stát níže po proudu - v minulosti to platilo ze strany Libanonu a Sýrie proti Izraeli- hrozby omezení přístupu a odklánění pramenišť
- musí zde existovat antagonismus mezi těmito systémy, to zde naplněno více než dostatečně
- stát níže po proudu musí být vojensky silnější, to platí a platilo jen pro Izrael.
Poslední podmínka je při konfliktech o vodu považována za nejdůležitější. V následujícím textu jsem se pokusil popsat vše, co problematika vody pro Izrael a okolní země a palestinské enklávy dnes přináší. Dále jsem se zaměřil i na jednotlivé aktéry a samosebou i na současný stav a náčrt budoucího vývoje.
Řeka Jordán, její povodí a podzemní vody.
Na počátku vložené kapitoly, kterou bych mohl nazvat voda pro Izrael a palestinská území, by bylo dobré říci co to vlastně řeka Jordán je, jaká má prameniště a přítoky a kde všechna voda končí.
Voda je dnes poměrně významné politikum pokud jde o hlavní pomyslné soupeře o vodu v Izraeli tak proti jednomu – Státu Izrael stojí dva. Je to rozděleno takto:
mezi Izraelem a Jordánskem stojí řeka Jordán
zdrojem vody pro Izrael a palestinská územími jsou zavodňovací kanály z Jordánu a podzemní vody
Horní tok Jordánu je napájen třemi hlavními prameny:
- v Libanonu pramení říčka Hasbani, zvaná také potok Snir, má v průměru průtok 125 mil. m³/rok
- v Izraeli pramení řeka Dan, je největší a dosahuje v průměru 250 mil. m³/rok
- na Golanách které Izrael vybojoval v Šestidenní válce a udržel ve válce na Jom Kippur pramení řeka Banias, má v průměru průtok 120 mil. m³/rok
Vodopád na řece Banias, asi je to kouzelné místo
Zde jsou obrázky dalších citovaných vodních toků, tedy řeky Hasbani, někdy také nazývané jako potok Snir a potom řeka Dan. Tato fotografie je moje vlastní. Ostatní jsem přejal.
Všechny se stékají do jednoho toku kousek od hranic Izraele už na jeho území a přidávají se další malé vodní toky. Potom je to už známější. Horní tok Jordánu, několikrát jsme je přejížděli a nějakou dobu u něj byli u mostu Jákobových dcer se vlévá do Galiljeského moře, cestou ještě leželo i jezero Hula, někdy Chula.
Vložka: ne vždy se vše podaří:
Chulské jezero, tedy biblické jezero Meróm a přiléhající bažiny byly v padesátých letech vysušeny ve snaze upravit tento nezdravý terén pro potřeby zemědělství. Zpočátku to mělo velký celonárodní přínos, ale s postupem času začalo být zřejmé, že užitky z přeměny „pustiny“ Chulského jezera a jeho bažin byly omezené. A tak v několika minulých letech, po téměř 50 letech neúspěšného zápasu o využití zdrojů odvodněného údolí nakonec Vláda uznala, že úspěšný vývoj může nastat pouze za kompromisní situace mezi přírodou a rozvojem. Proto byla část bývalého jezera a bažin nedávno opětovně zaplavena v rámci pokusu o zabránění zhoršování kvality půdy a obnovení vážně narušeného ekosystému.
Dnešní podoba jezera Hula, pomalá obnova vodní plochy v menším měřítku oproti minulosti a obnova ekosystému pokračuje.
Ale zpátky k vodě.
Ústí řeky Jordán do Galilejského moře na leteckém snímku z roku 1931
Galilejské moře leží 213 metrů pod mořskou hladinou a pokrývá plochu 166 km². Jezero v průměru obsahuje 538 miliónů m³ vody. Zhruba 10 km jižně od jezera se do Jordánu vlévá řeka Jarmuk, která má svůj zdroj v Sýrii a teče skrze Jordánsko a částečně tvoří hranici mezi těmito státy. Jarmuk je jedním z důležitých vodních zdrojů Jordánského království. Je to větší řeka s průtokem cca 400 mil. m³/rok. Jordán se po 320 kilometrech od soutoku s Jarmůkem vlévá do Mrtvého moře, které leží asi 400 metrů pod hladinou moře. Roční průtok řeky Jordán je zhruba 1 470 000 m³/r.
Pohled na Galilejské moře, v pozadí jsou Golanské výšiny
Údolí řeky Jarmúk
Důležité vodní zdroje v oblasti jsou i podzemní vody, tzv. Aquifery. Zde se jedná o značné pozemní objemy hornin s vysokou pórovitostí, množstvím malých kaverna i velkoobjemových dutin, nasycené vodou. Tato voda se potom dá získat systémem vrtů, kam se voda vlastní kapilaritou dostane a uvolní. Dá se říci, že takové podloží je v různých hloubkách pod většinou státu, a dále pak pod Západním břehem i Pásmem Gazy. V podzemí díky složení hornin, jejich rozdílně kapilaritě a gravitace dochází vytrvalému pohybu spodní vody různými směry.
Schéma aquiferu, takto nějak to vypadá a funguje.
Jestli se vedou dlouholeté spory o vody nadzemní, tak stejně dlouho se vedou spory i o zdroje podzemní.
Těchto Aquiferů je na území uvedených útvarů několik a sporů díky tomu také několik. Izrael a Palestinská Samospráva vedou spor o Horský aquifer rozčleněný na tři systémy:
- Západní aquifer, který teče z nejvyšší části Západního břehu západně směrem do Izraele
- Severo-východní aquifer, jehož voda teče severo-východně do Izraelského území na severu
- Východní aquifer, který směřuje východně směrem k řece Jordán, ktrerý je celý na území Západního břehu.
Další velký systém Aquiferů je pobřežní aquifer. Na ten je napojen aquifer Gaza, ležící pod Pásmem Gazy. Aquifery jsou napájeny ze srážek a dešťů.
Mapa Izraelských aguiferů a směrů proudění v nich
Je tedy logické, že Palestinská samospráva usiluje o co největší možnost odběrů vody z těchto podzemních vodních ložisek. Kdo by se tomu divil, je mimo boj.
Voda hraje velmi důležitou roli v životě každého státu a logicky ji hraje i v životě Izraele a jeho okolí. Je to strategická surovina její význam roste každým rokem.
Všechny současné spory o vody Jordánu a z dalších zdrojů nevznikly jen tak sami od sebe. Je zde hluboký základ už v 19. století, když bylo vytyčeno směrování Sionismu. Problém voda zde byl dávno před tím, než Stát Izrael vznikl. Jelikož Sionismus byl založen na využití půdy, v této lokaci tím pádem jeho osud závisel a vždy záviset bude na vodních zdrojích.
Židé, kteří se stěhovali do Palestiny už v 19. století, se usazovali ve venkovských oblastech a budovali zde hospodářské zázemí a vedli především venkovský způsob života s cílem zvětšovat užitnou hodnotu půdy a současně obdělávané plochy, aby další přistěhovalci měli lepší podmínky pro rozjezd. Tím hodnota vody rostla. Existuj i názory že když Britové měli pod kuratelou své mandátové území a několikrát omezovali příliv židovských imigrantů, že to nebylo jen ohledem na Arabskou populaci, ale hlavně tím, že byli přesvědčeni, že dané území je schopno přijmout jen určité množství nových lidí a jeli toto množství dramaticky zvětšováno, je to vážný ekologický problém.
O vodě se zde často rozhodovalo od stolu. V době Velké války dne 9. března 1916 byla podepsána tajná dohoda dnes známá jako Pakt Sykes-Picot. Tato tajná dohoda rozdělila území Levanty na několika částí a k jejímu uskutečnění došlo na konferenci v San Remu roku 1920. Bylo to takto:
- Transjordánsko a Irák byly přičleněny do britské mandátní správy
- Libanon, severní Galilea a Sýrie se staly mandátem Francie
- zbytek Palestiny se měl stát mezinárodním protektorátem
Jak to vypadalo s rozdělením vody? Inu jako když se to udělá bez rozmyslu a pod vlivem mnoha kompromisů, kdy důležitější než vodní zdroje jsou vlastní zájmy velmocí, neznalost a lenost.
- prameny Jordánu a řeka Litaní spadaly pod francouzskou správu
- Galilejské jezero bylo rozděleno mezi Francii a mezinárodní správní zónu
- údolí řeky Jarmuk se stalo hranicí mezi Francouzkou a Britskou zónou a bylo tím mezi ně rozděleno.
Logicky vzato: řešilo se vše možné jen ne voda. Zde také vstoupila do dějin Balfourova deklarace, která se také podílí na vývoji událostí v Palestině a okolí.
Na jejím základě začali Sionisté formulovat představu o hranicích své nové země. Ty měli být určeny třemi kritérii:
Primo - historicky, tedy od Tel Danu po Be´er ševu
Secundo- strategicky – takové území aby se dalo bránit
Tertio - takové území a zdroje, aby bylo možno vybudovat smíšenou ekonomiku.
Je logické, že zde asi jako hlavní byla brána v úvahu právě voda. To jak pro zemědělství, ale i pro výrobu elektřiny a pohon průmyslu
V době před rozdělením Palestiny se střety o vodní zdroje mezi politickými jednotkami najdou pouze sporadicky. Spíše šlo o roztržky na lokální úrovni. Pokud něco proběhlo, nejsou o tom záznamy. Ale hlavním důvodem, jenž vysvětluje neexistenci pří o vody Jordánu je, že povodí řeky se zcela nacházelo v Osmanské říši, a tedy bylo součástí jednoho politického celku.
Ale už ve dvacátých letech dvacátého století začaly první nepokoje mezi arabským a židovským obyvatelstvem. Židovští přistěhovalci vykupovali, jakoukoliv půdu a to i úrodnou půdu od místního obyvatelstva. Toto nelze nazvat sporem, ale bylo to zde nový fenomén, a ten začal gradovat na přelomu 20. a 30. let. K tomu aby ji mohli obdělávat a zúrodňovat, potřebovali stále více vody.
Britové se v tento čas zachovali inteligentně a reagovali návrhem na vybudování rozsáhlých zavodňovacích staveb, které by umožnily další imigraci židů do země, aniž by to škodilo arabskému obyvatelstvu. Tento nápad Britské samosprávy se však setkal s dvěma hlavními problémy.
Primo: Nikdy zde neexistovala rámcová zemědělská politika. Osmanská správa nikdy v minulosti nezasahovala do místních zvykových práv ohledně vodních zdrojů. Nebylo tedy možno zde přesvědčit stovky ekonomických entit, aby se chovali jednotně, zvláště když prostě nechtěli. Tudíž bylo složité vynucovat si stejnorodý přístup k rozvoji vodních zdrojů.
Secundo: Za druhé, židovské komunity investovaly do rozvoje po svém způsobu a zároveň vzdorovaly britským snahám o to samé
Vzájemné střety mezi Židy a Araby vyvrcholily roku 1936 Palestinským povstáním, které trvalo půl roku. Místní Arabové požadovali zastavení židovské imigrace do země a zastavení prodávání půdy přistěhovalcům. Do Palestiny byla vyslána komise Lorda Peela, aby našla řešení a ukončila tak násilnosti. Byla následována druhou komisí, kterou vedl Woodhead.
Mapová podoba plánu Peelovi komise na rozdělení Palestiny z roku 1937
Komise doporučily, mimo jiná zjištění, rozdělení Palestiny mezi Židy a Palestinské Araby, kdy arabský stát takto konstituovaný měl být poté přiřazen k Transjordánsku. Palestinští Arabové tento plán okamžitě odmítli.
Wodheadova komise z roku 1938 byla, mimo jiné první, která speciálně jmenovala nedostatek vodních zdrojů, jako možný limitující faktor přistěhovalectví do Palestiny. Jenže proběhlo několik rekognoskací završených studiemi, pro možnost využití vod Jordánu a její kapacity pro tři státy, a to Židovský, Palestinský a Jordánský. Nosná studie byla provedena britským inženýrem Michaelem Ionedisem, který před tím pracoval v Iráku na podobném posouzení řek Eufratu a Tigridu. Svou práci publikoval v roce 1939 a jednalo se o první studii, která odhaduje možnosti vodního zdroje Jordán a zavlažovatelné půdy v údolí řeky Jordán.
Roku 1939 vydali Britové další z mnoha bílých listin – MacDonaldovu. Ta přinesla změnu britské politiky a proklamovala vznik jednotného arabsko-židovského státu na západ od řeky Jordán a mimo jiné zakazovala transfery půdy Židům v určitých částech země. Podstatné však je, že v Bílé listině získávají vodní zdroje na větší důležitosti. Zohlednila se zde, již zmíněná Ionidasova zpráva. Britové došli k závěru, že další navyšování počtu obyvatelstva nemůže být možné, z důvodu nedostatku vodních zdrojů.
V roce 1946 Británie postoupila svůj mandát OSN. Spojené národy rozhodli o dělení Palestiny plánem z roku 1947. Židovská populace ale vycházela z jiné studie, kterou byla studie ing. Lowdermilka, který tvrdil, že je možné s řádným využitím vodních zdrojů generovat dostatek zdrojů pro čtyři milióny židovských uprchlíků a dalších 1,8 miliónů obyvatel žijících v Palestině. Navrhoval vybudování rozsáhlých zavlažovacích zařízení na obou stranách řeky Jordán a i do Negevské pouště a vybudování kanálu ze Středozemního moře do Mrtvého moře na hydro-elektrické účely: postupný výškový rozdíl cca 600 metrů tomu nahrával. Lowdermilkův plán ovšem byl v rozporu s plánem Transjordánska, které vycházelo z Ionedise a poté co Izraelci začali pracovat na odvedení vod Jordánu ve svůj prospěch, vypukly na mnoha místech první střety o vodní zdroje.
Walter Clay Lowdermilk byl jeden z největších odborníků své doby na hospodářskou ekologii. Pomáhal obnovovat zničené zemědělství v Belgii a Francii po Velké válce, pomáhal v Itálii, hledal cest y jak zastavit hladomor v Číně ve 20. letech minulého století.
Když byl povolán do Palestiny, byl ohromen vyspělými postupy židovských osadníků při zúrodňování půdy, na jedné straně odvodňování bažin, na druhé zavlažování polopouští a vysokými výnosy židovského zemědělství. Jeho plán měl toto násobit a přenést i na arabskou část populace. Jeho posudky práce se staly východiskem pro největší vodohospodářský počin Státu Izrael - Národní rozvaděč vody. Tomu se budu věnovat podrobněji dále.
Fotografie tohoto odborníka.
Jenže proti jeho plánu se postavili jak Palestinci, tak i některé křesťanské církevní instituce, které ho považovaly za nemorální z důvodu možného znesvěcení svatých míst.
Britský mandát měl být ukončen 15. května 1948. Den před tím se konalo shromáždění v telavivském muzeu, kde David Ben Gurion slavnostně přednesl Deklaraci izraelské nezávislosti. Hned druhý den potom vypukla první arabsko-izraelská válka.
Válka samotná a odkaz britského mandátu a dělení Levanty, jak jsem uvedl výše, vedlo ke konfliktní situaci ohledně vodních zdrojů mezi státy. Izraelská armáda odrazila útočníky, obsadila i nemalá území, které podle plánu měla připadnout arabskému státu a díky tomu se přiblížila ke všem prameništím řeky Jordán. Při vyjednávání o podmínkách příměří potom postupovala izraelská reprezentace nekompromisně a tak vše zamrzlo v rozdělané podobě. Co se týká samotné války, vodní zdroje v ní sice nehrály pro nový židovský stát tak důležitou roli, ale byly stále zohledňovány a brány na zřetel, kvůli předpokládaným budoucím přistěhovaleckým aktivitám. Izraelci se zaměřovali na obranu tří oblastí, které chápali jako klíčové:
- Galilejský region, kde jsou prameny Jordánu,
- dále příbřežní oblasti, kde žila většina židovské populace
- poušť Negev na jihu, která měla pohltit přeživší Holocaustu, a další imigranty z Evropy očekávaných imigračních vlnách a zde už se spotřebou dostatku vody muselo počítat
Za této první arabsko - izraelské války, ale byla voda také nástrojem vedení války. Například 7. května arabské síly obléhaly židovský Jeruzalém a jako součást boje Arabové přetnuli vodovod zbudovaný roku 1934, který vedl podstatnou část pitné vody do města. Židovské obyvatelstvo však mělo vytvořené zásoby a Hagana s Palmachem vedly dvě vojenské operace na opravu vodovodu. Voda znovu začala proudit do města na konci června. Tak trochu středověké obléhání.
Na konci války se přístup k vodě v oblasti ustavil takto:
- Jordánsko stalo nejnižším státem na povodí Jordánu, ale kontrolovalo Západní břeh, tudíž mělo přístup k horskému aquiferu,
- Libanon kontroloval řeku Hasbani
- Sýrie ještě kontrolovala Golanské výšiny, tudíž i řeku Banijás
- Izrael měl mnohem menší přístup k řece Jordán a podzemním vodám, než má dnes
- řeka Jarmůk pramenící v Sýrii, protékala Jordánskem a z části tvořila hranici mezi státy.
- Mrtvé moře bylo z jedné třetiny Izraelské a ze dvou Jordánské, ale jeho vysoká salinita ho jako zdroj vody činila velmi problematickým
-Galilejské moře bylo zcela v Izraelském území, což bylo pro Izrael velkým kladem
Výsledkem války pro povodí řeky Jordán bylo, že bylo ještě více rozdělené, než kdy předtím
Po válce všechny země začaly pracovat na vlastních projektech jak získat co nejvíce vody a jak ji co nejlépe využít. Na sousedy se ohledy nebraly. Je potřeba vidět, že ani jeden arabský soused nebyl ochoten se Státem Izrael uzavřít mírovou dohodu. Izrael se tedy necítil být vázán zvláštními ohledy, ale zdá se, že mu z počátku nebylo vše úplně jedno.
Lze se domnívat, že toto hraní si na vlastním písečku sice vedlo k několika příhraničním srážkám za použití zbraní a následně to dotčené státy přivedlo k intenzivnímu vyjednávání a dále ke vzniku tzv. Johnstonova plánu. K tomu se ale dostaneme dále.
Izrael pokračoval v práci na národním vodním plánu, jehož projet byl rozpracován ještě před vyhlášením státu. Šlo v první fázi o tyto kroky:
Primo: o vysoušení močálů Hule a jezera Hule, které se nacházely v demilitarizované zóně mezi Izraelem a Sýrií. Tento plán byl založen na idejích Jamese Hayse, který zase vycházel z Lowdermilkova pojetí vodních aktivit. Práce na vysoušení bažin a jezera Hule prováděné v demilitarizované zóně, měly přispět k lepšímu průtoku Jordánu. Ten měl být poté využit k zbudování National Water Carrier - Národního vodovodu
Secundo: konstrukce potrubí na odklonění vody z řeky Jordán, jedno mělo směřovat k přímořským oblastem a druhé do oblasti Negevu.
Práce v zóně však vedla k několika potyčkám mezi Izraelem a Sýrií. Potyčky eskalovaly v létě 1950. Výměna dělostřeleckých granátů mezi Sýrií a Izraelem vedli k ukončení prací na Národním vodovodu v oblasti Hula. Izraelské práce se následně přesunuly níže po toku Jordánu.
Roku 1953 začali budovat potrubí pro Národní vodovod na méně výhodném místě, neboť leželo výše a voda se musela pumpovat, ale neleželo z dosahu syrského dělostřelectva.
Národní vodovod, ale byl arabskými státy chápán jako hrozba, a tak posléze zasáhli USA a UNRWA v roli mediátorů konfliktu. V roce 1951 oznámila jordánská vláda zahájení prací na přehrazení řeky Jarmůk v údolí Maqarin, za účelem zavlažování východního údolí Jordánu. Měl být zbudován jez, který by vedl vodu skrze nově zbudovaný Východní Ghórský kanál.
Tento krok vedl k silným izraelským protestům, neboť by se snížil výrazně přítok do dolního toku Jordánu. V 50. letech si USA začaly více všímat dění na Blízkém východě, jeden z hlavních důvodů, byl strach z rozšíření komunismu. Druhotně to byla snaha o integraci Izraele do regionu a zajištění bezpečnosti a existence mladého židovského státu.
Voda se zdála jako vhodný nástroj pro začátek mírových vyjednávání. Vodní zdroje USA viděly jako prostředek pro sociální a ekonomický rozvoj a možný základ spolupráce mezi státy. V roce 1953 určil prezident USA jako speciálního vyslance na Blízký východ s hodností ambassadora Erica Johnstona.
Johnston dostal za úkol tlumit konflikt mezi příbřežními státy kolem řeky Jordán. Nebyl to žádný nedouk, měl konexe a dobrou vůli uspět. To vedlo k tomu, že navrhnul plán vymyšlený společností Chas T. Main pod dohledem Tennessee Valley Authority.
Plán byl zveřejněn v srpnu 1953 a vešel ve známost jako Hlavní plán. Byl to plán rovnocenného využívání vodních zdrojů spojených s řekou Jordán. Během padesátých let byl ještě upravován a Johnston sám předkládal návrhy všem stranám sporu během jeho čtyř návštěv na Blízkém východě mezi říjnem 1953 a říjnem 1955.
Zde je fotografie Erica Allena Johnstona
Úspěchem rozhodně bylo, že se podařilo získat technickou podporu institucí všech dotčených zemí, tedy Izraele, Jordánska, Libanonu a Sýriie. I když plán byl nakonec jako celek odmítnut Ligou arabských států, Izrael i Jordánsko se zavázaly to, co se týkalo jich dvou dodržovat a pokračovat v jednáních. USA se zavázaly poskytnout finanční prostředky na izraelský projekt Národního vodovodu poté, co od něj obdrží ujištění, že bude i nadále dodržovat odběry vody podle plánu. Stalo. Podobně byly finance poskytnuty Jordánsku na obdobný vodohospodářský projekt.
Plán byl založen na principech podobných těm, na kterých byl založen Marshallův plán: tedy snížení rizika konfliktu podporou spolupráce a hospodářské stability za rovnocenných podmínek.
Hlavní prvky plánu byly:
přehrada na řece Hasbani, která měla sloužit pro zavlažování severní Galilee
přehrady na řekách Dan a Banias, pro vytvoření zásob vody pro letní sucha- pro postupné odpouštění a udržení stabilní hladiny průtoku Jordánu
odvodnění močálů Hule
přehrada v Maqarin na řece Yarmouk pro skladování vody s kapacitou 175 milionů metrů krychlových a výrobu elektrické energie,
malá přehrada v Addassiyah na řece Jarmuk
malá přehrada na výstupu z Galilejského moře s cílem zvýšit zvýšit kapacitu jezera
pomocí kanálů využívajících pouze gravitaci vedených podél východní a západní strany údolí Jordánu zavlažovat oblasti mezi Soutokem řeky Jarmuk s řekou Jordán směrem k Mrtvému moři.
Předpokládalo se využít i regulační prvky ve vádích, které jsou zavodněné jen při deštích anebo jarním tání, opět za účelem udržení co největšího množství vody na sledované území. Plán dal přednost prvotně využívání vod Jordánu a vyloučil zapojení povodí řeky Litani v jižním Libanonu. Navržené kvóty byly:
Izrael 394 000 000 m³,
Jordánsko 774 000 000 m³,
Sýrie 45 000 000 m³.
Obě strany kontrovaly s doplňky. Izrael požadoval zahrnutí řeky Litani, využívání Galilejského moře jako hlavní zásobovací nádrže. Ale hlavně požadoval navýšení kvóty 810 000 000 m³.
Druhá strana se nenechala zahanbit. Požadovali výhradně do plánu zahrnout povodí Jordánu výhradní použití v povodí a odmítali Galilejské moře jako základní skladovací nádrž, nemohli by ji nijak kontrolovat. Dále požadovali Stejně tak, oni požadovali přiznání statutu pro uznání Libanonu jako pobřežního státu ale současně vyloučení řeky Litani z celého plánu. Jejich navrhované přidělené kvóty byly:
Izrael 200 000 000 m³,
Jordánsko 861 000 000 m³,
Sýrie 132 000 000 m³ a
Libanon 35000000 m³ za rok.
A jednalo se a jednalo, postupně se slevovalo a dohoda nakonec nebyla úplně špatná. Jednání následovalo, a postupně se rozdíly byly odstraněny. Nakonec to ale nedopadlo. Liga arabských států plán odmítla, protože by tím formálně musela uznat Stát Izrael. Následně ani Knesset nedospěl při jeho projednávání ani k hlasování. Ale odborníci z Izraele a Jordánska pracovali při společných jednáních dál. Oba aktéři zde vyjednávali příděly a další s vodou spojené otázky. Schůzky pomohly snížit vzájemné napětí a tak minimalizovat riziko potenciálního konfliktu. Došlo k jakémusi tichému porozumění mezi oběma stranami. To vydrželo i přes další dvě arabsko-izraelské války.
V roce 1963 vyjednal izraelský vyslanec Ya´akov Herzog s jordánským králem Husajnem dohodu o odklonění vod Jordánu, výměnou za souhlas prodeje britských tanků jordánské armádě. Šlo o tanky Centurion
Rok nato Izrael dokončil stavbu Národního vodovodu a začal odkloňovat vodu z Jordánu.
Ten palec nahoru je za zvolené téma + množství dohledaných/užitých faktických informací. 
a taky na farmáře, který říká, že hovxxxx, co mu z hlavního města posílají stokou, on zavlažuje zeleninu a posílá jím to zpět 
