SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka V. Č 1.
Díl V.
Část 1.
Německé jednotky dne 8. září 1941 prorazí od jihovýchodu u Schlüsselburgu (Petrokreposť) sovětské linie a proniknou k Ladožskému jezeru. Tento okamžik pro město Leningrad znamená, že je odříznuto od okolního světa, a že se ocitá v obklíčení. Německé jednotky jsou teď od finských vzdáleny 40 až 70 km. Od Leningradu je to na Karelské šíji k finské frontě směrem na Viipuri – Vyborg (Viipuri – Vyborg finské jednotky obsadí počátkem září 1941) 25 místy 40 km sovětského zázemí, které sahá k Ladožskému jezeru. Ladožské jezero a toto zázemí je jediná cesta, po které mohou Sověti zásobovat Leningrad, jeho obyvatelstvo a obránce potravinami a municí.
Již 22. srpna 1941 poslal maršál Keitel maršálu Mannerheimovi německé návrhy, jak by měly vypadat operace finské armády v nejbližších měsících.
Wehrmacht v nich požaduje, aby finská armáda pokračovala v útoku na linii řeky Svir. Němci však vznáší i nový požadavek, to aby Finové prolomili sovětskou obranu severně od Leningradu a na dvou místech se spojili s německými jednotkami. Chtějí, aby finské jednotky, které útočily z předmostí jižně od Sviru dotáhly své útoky až k německým úderným jednotkám jižně od Ladožského jezera. A finské jednotky, které útočí z Karelské šíje, se mají spojit s německými mezi Leningradem a Ladožským jezerem, tedy severně od řeky Něvy.
Maršál Keitel ve svém dopise o Leningradu říká, cituji:
„Nemáme v úmyslu Petrohrad dobýt prvním útokem. Město má být spíše obklíčeno a v rámci přípravy k jeho dobytí nejprve zdeptáno leteckými údery a intenzivní palbou obléhacího dělostřelectva. Z německého hlediska je žádoucí, aby se výhledově co možná největší finské síly podílely na obklíčení Petrohradu ze severu, přičemž mezi Petrohradem a Ladožským jezerem by došlo k spojení našich úderných jednotek.“
Požadavek maršála Keitela se Mannerheimovi nelíbí. Zdá se mu, že překračuje finské národní zájmy a možnosti finské armády. Je to znát i na jeho odpovědi, kterou zaslal do Německa, cituji:
„Požadavky, které se kladou na finskou armádu, jsou v důsledku změněné situace značně přepjaté a vyvolávají u mě pochybnosti o jejich úspěšném splnění. Potíže, které se všude ukazují, jsou mnohem větší, než je přijatelné, nutí mě k opatrnosti v příslibech týkajících se finské armády v příštích operacích.“
Maršál dále poukazuje na to, že finské jednotky mají vysoké ztráty, z nich plyne pokles bojeschopnosti. Dále vysvětluje, že finské armádě chybí zálohy. Říká, že je nutno počítat se stále větším odporem sovětské armády v opevněném prostoru před Leningradem. A že postup finské armády po obou stranách Ladožského jezera je nemožný.
V dalším hodnocení poukazuje i na to, že útok na námořní základnu Hanko přesahuje finské možnosti.
V dopise však souhlasí s tím, že finská armáda bude dále poutat sovětské jednotky před Leningradem. Keitelovi doporučuje, aby Wehrmacht útočil na opevněný prostor u Leningradu z jihu.
Upozorní také na to, že by měl velké potíže s finskou vládou pokud by finská armáda překročila staré finské hranice před Leningradem. Znovu upozorňuje na to, že Finsko vede obrannou válku a útokem na Leningrad by Finsko dalo znovu Sovětům důkaz, že je pro Leningrad hrozbou. Připouští, že určitý postup na sovětská území je možno místně ospravedlnit, pokud půjde o zlepšení strategické situace.
Dále maršál Mannerheim říká, že na naléhavou žádost německého velení „Karelská armáda“, v příštích dnech obnoví postup přes Oloněc na řeku Svir.
Ovšem možnost zřízení předmostí na jižním břehu řeky Svir, odkud by byl zahájen postup na jih od Ladožského jezera zpochybní.
Generál Erfurth, který působí u finského generálního štábu jako německý přidělenec, však doprovodí dopis maršála Mannerheima průvodním dopisem, který však má trochu jiné znění, než jsou myšlenky maršála Mannerheima, cituji:
„Za předpokladu velkého úspěchu se dá Mannerheim pravděpodobně k této operaci přemluvit. Jak se zdá, má jenom starost, že skupina armád Nord uvázne na Volchově a jemu by mohl připadnout úkol postupovat s „Karelskou armádou“ až k Volchovu.“
Němci si dají obě zpráva dohromady a reagují rychle.
Do finského hlavního stanu přiletí náčelník operačního oddělení Wehrmachtu generál Alfréd Jodl. Jako záminku má předání německých vyznamenání.
Maršál Mannerheim dostane Železné kříže všech tří stupňů, EK I, EK II a Ritterkreuz (Rytířský kříž). Nejvíce však maršála potěší, že Německo zajistí Finsku 15 000 tun obilí.
Maršál Mannerheim navštíví finského prezidenta Rytiho. Po několikadenním jednání, je rozhodnuto!
Maršál je připraven překročit staré finské hranice! Maršál je připraven pokračovat v útoku až k sovětským opevněným obranným liniím!
Ve svých pamětech říká, že měl špatné svědomí, to však přehlušovalo zjištění, že by finská armáda mohla získat výhodnější pozice.
Ze všech jednání je potom jasné, že generálu Jodlovi přislíbí i dobytí předmostí na jižním břehu řeky Svir.
Po těchto jednáních pak „Karelská armáda“, která má levé křídlo jištěno částí sil 7. finského sboru v prostoru Sordavala, zahájí nový útok na jižním úseku fronty u Tuloksy, severně od Olonce.
Finové zde mají útok dobře připraven. Stojí zde 7 finských divizí, které mají 16 000 mužů a připraveny jsou ještě 4 brigády.
Naproti tomu Sověti zde mají 272. střeleckou a 3. divizi Lidobrany, které mají jen 14 000 mužů. Dále zde mají Sověti jen zbytky 71. a 54. střelecké divize a 2 operační skupiny (Jih a Petrozavodsk).
Finské podpůrné dělostřelectvo je zde velice silné a přesahuje všechny možnosti Sovětů.
