SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VII. Č 1.

[michan]

Ofenzíva u Leningradu 1944 - Mapa.





SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VII. Č 1.

Díl VII.

Část 1.

A diplomatické problémy Finska pokračují. Po demonstrativním protestu německého velvyslance, který opustil Finsko, obdrží finský ministr zahraničí německou nótu dne 27. března 1943. V té se říká, cituji:
„Vůdce je toho názoru, že jakýkoli souhlas finské vlády s americkou nabídkou zprostředkování míru mezi Finskem a SSSR by bylo ze strany německé branné moci a celého německého národa, které se cítí s finskou brannou mocí a finským národem neodlučně spojeny, chápáno jako zrada Finska na Německu jako druhu ve zbrani a na společném osudovém boji proti bolševismu se všemi z toho plynoucími důsledky.“
To už byla skoro nezakrytá hrozba, že jestliže se Finsko vydá jinam, přijdou sankce. Znovu si připomeňme, že Německo krylo 90% veškerých zásobovacích potřeb Finska. Z dovozů bylo nejdůležitějších 200 až 250 tisíc tun obilí. Pokud by to Němci zastavili, ve Finsku by byl hlad.
Němci se ale přeci jenom poučili z chyby SSSR, a své hrozby neuskutečnili. Vedlo by to k jasné roztržce. Na druhé straně i Finové pochopili a rozhodli se Ribbentropovým požadavkům vyhovět.
Ale velvyslanectví USA oznamuje finské vládě, že většina jeho personálu opustí území Finska. Jasná předzvěst přerušení diplomatických styků.
Maršál Finska Mannerheim se o situaci, že Finsko hodlá vyhovět Ribbentropovu nátlaku dozví 9. května 1943. Je to v době, kdy se vrací z několikatýdenní léčby ve Švýcarsku. Je rozhořčen. Než odjížděl, finská vláda plně trvala na suverénním rozhodnutí. Proč teď se chce podvolit?
Ve své knize maršál Finska říká, cituji:
„Během svého pobytu ve Švýcarsku jsem měl možnost zjistit, co se na neutrální straně soudí o vyhlídkách Německa na výsledek války a čím dál víc jsem se utvrzoval v přesvědčení, že stát, který v tomto okamžiku svůj osud právoplatným paktem spojí s Německem, ubírá se vstříc hrozivé budoucnosti. Považoval jsem proto za svou povinnost, udělat vše, co jsem mohl, aby vláda podrobila své rozhodnutí novému přehodnocení.“
A maršálovi se to podaří. Přesvědčí prezidenta. Přesvědčí premiéra a přesvědčí i vládu. Na poslední chvíli je podvolení se Německu odvoláno.
Finové mají štěstí.
Německo je zaneprázdněno mnoha věcmi a my si je řekneme. Řeší problémy s porážkou Stalingradu. Německá vojska čelí úderům Rudé armády na Kavkaze, na Tamaňském poloostrově, na rostovském směru, u Voroněže a i na dalších úsecích východní fronty. Čelí též problému vylodění spojenců v Severní Africe a rozdrcení zbytků německých a italských vojsk. Pak se v červenci 1943 spojenci vylodí na Sicílii. Maršál Badoglio z pověření italského krále svrhne Mussoliniho režim v Itálii.
Hitler a jeho pochopové nemají nyní ani chvilku času, aby se mohli věnovat Finsku.
V době zaneprázdnění Hitlerovského Německa, je tu náhle sovětská mírová iniciativa.
Velvyslankyně Kolontajová ve Stockholmu, ústně, přes belgického vyslance sděluje, že SSSR by byl ochoten jednat o míru. Iniciativu musí vyvinout Finsko.
Finská vláda stejnou cestou (přes belgického vyslance) odpoví, že by souhlasila s jednáním na základě hranic z roku 1939, s eventualitou – odůvodněné hraniční úpravy. Další mírové prověrky provádí finské velvyslanectví v Lisabonu. V té samé chvíli zasílá finský ministr zahraničí, na americkou žádost, americké vládě ujištění, že finská armáda nikdy nebude bojovat proti americkým jednotkám, které by se vylodily v Norsku a rozvíjely operace proti Finsku.
Finové věřili, že Američané v severním prostoru by byli jasná mocenská protiváha proti SSSR a že by se měli o koho opřít.
Je nutné si uvědomit, že v době války probíhají všechna jednání tajně a ani finské obyvatelstvo se o nich nesmí dozvědět.
Proto si i my o nich říkáme až dávno po válce.
Přesto ale i ve finském národě v době války začalo narůstat přání obyčejných lidí, aby Finsko válku ukončilo. Finský lid strádal. Vše završilo nezbytné rozšíření mobilizačních povinností na muže straších ročníků. Náhle začali na každém kroku, ve všech oblastech života a ve výrobě chybět lidé. Vždyť Finsko jich tolik nemělo.
Tyto nálady lidí vyústily v dopis, který zaslalo 33 významných činitelů, většinou poslanců finského parlamentu, dne 20. srpna 1943 prezidentu Rytimu. Přímo jej vyzvalo, aby přikročil k jednání o míru. Dopis byl uveřejněn i ve švédském tisku. Finské noviny náhle píší o vzniku opozice, která požaduje změnu politického kurzu.
Na tyto nálady teprve zareagoval německý velvyslanec. Co se to děje ve Finsku? Také kolaborantský fašistický tisk v Norsku ostře napadl Finsko, dokonce napadl finského sociálně-demokratického ministra Fagerholma. Ten je nucen i na německý nátlak odstoupit. Do začátku října 1943 vrtá do situace ve Finsku německý velvyslanec von Blücher. Ale 14. října 1943 zasílá Hitler 16ti stránkový dopis finskému prezidentu Rytimu. Hitler vyčítá finské vládě smířlivost k vnitřní opozici. To prý vyvolává dojem slabosti a únavy z války. Vyčítá nepřátelský tón finského tisku k Německu. Neochotu Finska přijímat a plnit spojenecké závazky. Nechápe proč Finsko nechce sdílet německou politiku. A proč nechce uznat obnovený fašistický režim v Itálii s Mussolinim v čele.

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VII. Č 2.

Díl VII.

Část 2.

Po Hitlerově dopisu následuje příjezd náčelníka generálního štábu pozemních vojsk Německa generála Jodla k maršálu Finska Mannerheimovi. Hitler ho tam poslal s jasným cílem, aby maršála seznámil s vojenskou situací ve světě. Ten nejprve hovoří o německých protiopatřeních v Itálii, kde obnovili mussoiliniovský režim. Němci vykryli díry, které způsobil svým spiknutím Badoglio. Řekl, že Německo se spojenecké invaze neobává. Má zde svůj Atlantický val. Ten spojence zachytí, a když ne, tak je zničí tankové jednotky připravené za pobřežím.
Východní fronta, zde Jodl přiznává sovětské úspěchy. Říká o tom, že Německo uvažovalo o stažení levého křídla až do prostoru Rigy, kde by ušetřilo mnoho divizí. S ohledem na Finsko to však neučinili.
Dále řekl, že ví o snahách Finska vystoupit z války. Pak řekl některé věty, které Mannerheim uchoval v paměti, cituji:
„Nejvyšší povinnost každého národa je diktována myšlenkami na existenci své země. Před touto povinností musí ustoupit jakékoli jiné ohledy a nikdo nemá právo požadovat, aby národ šel pro někoho jiného na smrt.“
Pak Jodl hovořil o Finsku, kde načrtl Mannerheimovi 3 možnosti Finska jak je tehdy chápalo Německo. Uznal, že Finsko je ve svízelném postavení.
První možnost – může uzavřít separátní mír, ale hrozí mu osud Baltských zemí. Bezohledná bolševizace, persekuce a deportace inteligence.
Druhá možnost – vyhrají – li Britové a Američani a vylodí se ve Skandinávii, může se Finsko podílet na účtování mezi nimi a SSSR (válka proti velmocenským ambicím SSSR), k němuž může podle jeho názoru dojít. V takovém případě může Finsko pokračovat v boji po boku Německa, tentokrát společně s mocnostmi, které jsou nyní spojenci úhlavního finského nepřítele.
Třetí možnost – Finsko se spojí s Ruskem proti Německu s nadějí, že za odměnu dostane mír.
To se Jodlovi zdá nemožné, že by finský národ, protože má nordický smysl pro loajalitu, zvolil tuto možnost
Jodlovi z toho vychází, že Finsko bude pokračovat ve válce po boku Německa. To se prý zdá, přes propagandu proti Německu Jodlovi nejpřijatelnější.
Maršál ve své knize říká, že poslouchal pozorně, utvrdil se v tom, že generál Jodl je uvážlivý člověk, že nepatří k nacistickým fanatikům. Ale názor maršála Finska Mannerheima je přeci jenom odlišný.

V listopadu 1943 začíná znovu ve Finsku veřejné mínění projevovat svůj názor. Sociální demokracie znovu požaduje, aby Finsku bylo přiznáno právo vystoupit z války. Požaduje to s odůvodněním, že finský národ chce mír. Chce ale takový mír, který zajistí Finsku samostatnost a svobodu.
Na tyto nálady reaguje v půlce listopadu 1943 i švédský vládní tajemník ministerstva zahraničí Boheman. Ten sovětské velvyslankyni Kollontajové dne 20. listopadu 1943 řekne, že Finsko je ochotno uzavřít mír. Kollontajová mu říká, že Finsko musí nejprve oznámit své představy a že je zváno do SSSR. Naznačí, že SSSR v případě Finska netrvá na bezpodmínečné kapitulaci, na níž se před měsícem usnesli ministři zahraničních věcí vedoucích mocností antihitlerovské koalice na své moskevské konferenci. Ale závěr Kollontajové říká, že v jednání je možno vzít za základ jedině hranice z roku 1940. Finové vysílají přes Kollontajovou vzkaz do Moskvy, kde potvrzují zájem Finska na mírovém jednání. Ovšem Finsko zdůrazňuje, že podmínka hranic z roku 1940 je pro jejich zemi nepřijatelná!!!
A v té chvíli se opět ozve Ribbentrop. Znovu žádá finskou vládu, aby uznala Mussoliniho. Není to však všechno. Na začátku prosince 1943 šéf německé diplomacie odevzdá finskému velvyslanci v Berlíně memorandum, kde kritizuje finskou vládu za snahy o uzavření separátního míru. Nótu uzavíral kategorický požadavek, aby Finsko podepsalo smlouvu, ve které se zavazuje, že žádný takový mír neuzavře.
A tak Finsko chtě nechtě musí ve válce pokračovat.
Protože Finsko tušilo, že jejich boj nebude jednoduchý, že za svou samostatnost budou těžce bojovat, rozhodlo se postavit si dobrá opevnění.
Již 18. listopadu 1943 dává maršál Finska Mannerheim příkaz k výstavbě takzvané linie VKT (Vyborg – Kupaarsaari – Taipale) na Karelské šíji a linie U (Uuksulinie) východně od Sordavaly. Jak důležité toto rozhodnutí bylo uvidíme při samotných bojích v roce 1944.
Ale nyní, v listopadu 1943, jsou rychle provedeny rekognoskační a zeměměřické práce. Již během několika týdnů se začíná s výstavbou podle projektů generála Hannela. Zároveň Fini velice prozíravě (uvidíme při samotných bojích) zpracují plán evakuace celého údolí řeky Vuoksi.
Totiž rok 1943, ale hlavně následující rok 1944 neslibují Finsku nic nadějného.
STAVKA totiž připravuje zasadit finské armádě zničující úder k dobytí Karelské šíje a okupovaných území sovětské Karélie.
Stalin chce tímto úderem donutit finskou vládu k uzavření míru. To by ušetřilo sovětské lidské a materiální ztráty a urychlilo by to porážku Wehrmachtu.
Ještě před vznikem bojů (jak dnes víme z nově otevřených sovětských historických pramenů) se Stalin vyjádřil před velitelem Karelského frontu, cituji:
„Já nevěřím v dohodu s Finskem.“
Mnozí historici naznačují, že není vyloučeno, že si Stalin žádnou dohodu s Finskem nepřál.
Stalinova mocenská ješitnost, vydrážděná finskou tvrdohlavostí více toužila po drtivém vítězství, než po dohodě.
Stalin věděl, že Rudá armáda stále sílila a byl přesvědčen, že se s Finy snadno vypořádá. Věřil, že Rudá armáda si lépe poradí s Finy než s Němci.
Když v lednu 1944 zahajuje Rudá armáda jižně od Leningradu mohutnou ofenzívu, uvede se do pohybu i fronta nad Leningradem. Na Karelské šíji ve všeobecném směru na Vyborg vyráží do útoku i sovětská vojska 21. a 23. armády Leningradského frontu v součinnosti s Baltským loďstvem. Sovětská útočící vojska nejprve velice rychle postupují, to utvrzuje Stalina v očekávání snadného dosažení operačních cílů.
Stalin se neudrží v kruhu svých maršálů a řekne, cituji:
„Finové už nejsou, co bývali. Jsou ve všech směrech otřeseni a touží po míru.“
Jak uvidíme, tak první část jeho výroku (Finové už nejsou, co bývali) je sakra mylná a Stalin a Rudá armáda se o tom ještě krvavě přesvědčí. Kdežto ta druhá (jsou otřeseni a touží po míru) odpovídá skutečnosti.

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VII. Č 3.

Díl VII.

Část 3.

Na Karelskou frontu je směřován druhý sovětský úder. Tady má sovětská 7. armáda útočit z linie řeky Svir na Sortavalu a 32. armáda bude útočit z prostoru severně od Oněžského jezera a pak má postupovat na Medvěžegorsk.
Na jižní frontě pod Leningradem se daří sovětským jednotkám proniknout z oranienbaumského předmostí a již 3. února 1944 dosahují ústí řeky Něvy na břehu Ladožského jezera a 4. února 1944 dosahují jezera Peipus (Čudské jezero).
Ofenzíva Sovětů jasně Finům signalizuje, že přijde největší útok na Karelské šíji. Tady finská obrana bude vyžadovat opět posily. Proto sem finský hlavní stan na začátku února 1944 posílá svou tankovou divizi z Petroskoie. Finská tanková divize bude připravena východně od Vyborgu k zaujetí obrany. Zde jsou již i další jednotky, které zatím provádějí opevňovací práce.
Protože velitel německé 20. horské armády generál Dietl převezme obranu úseku Uhtua, stáhne Mannerheim odtud i finskou 3. divizi a pošle jí také na Karelskou šíji. Počátkem února 1944 utvoří maršál Finska Mannerheim na Karelské šíji dva armádní sbory.
Je to finský 4. armádní sbor pod velením generálporučíka Latikainena, ten se rozmístí v západní části Karelské šíje.
A finský 3. armádní sbor, pod velením generálporučíka Siilasvuo, ten se rozmístí ve východní části Karelské šíje.
Všechny lidské a materiální zdroje, kterými finský hlavní stan disponuje, jsou nasazeny k budování opevnění a obranných linií před Vyborgem.
Maršál Finska Mannerheim je nucen koncem ledna a začátkem února 1944 odcestovat do Helsinek na pozvání prezidenta Rytiho. Prezident totiž 30. ledna 1944 obdrží od úřadujícího zástupce velvyslanectví Spojených států nótu, kterou chce s maršálem projednat.
Tato nóta vyzývá Finsko, aby učinilo první krok k dohodě s Moskvou, byť by podmínky byly jakkoliv tvrdé. Finská vláda si musí uvědomit, že probíhá světová válka. Světová válka nebude mít ohledy na nějaký „zvláštní, nebo specielní dílčí konflikt (Finsko – SSSR)“. Finsko nese odpovědnost za následky, pokud setrvá ve válečném stavu se SSSR po boku Hitlerova Německa.
Prezident požádá maršála Finska o objasnění vojenské situace. Rozhovor nám řekne i momentální stav a proto jej cituji jak si jej zapsal Mannerheim:
„Německo s velkou pravděpodobností právě prohrálo válku, a jestliže se nepřítel rozhodne soustředit dostatečný počet svazků, aby prolomil naši frontu, je schopen to udělat.“
Prezident Ryti odpověděl, cituji:
„Já sdílím váš názor, ale uvažuji o situaci, v níž bychom se mohli ocitnout, kdybychom učinili požadovaný krok k míru. Mohlo by to vést ke konfliktu s Němci. Myslíte, že by důstojnický sbor za všech okolností zachoval poslušnost a bojoval, kdyby k tomu došlo?“
Mannerheim bez zaváhání odpověděl, cituji:
„O tom jsem, pane prezidente přesvědčen.“
Tato americká nóta, s jejímž obsahem byly novináři seznámeni 8. února 1944 americkým ministrem zahraničí Cordellem Hullem totiž pochází z Teheránu. V Teheránu při rozhovorech mezi Rooseveltem, Churchilem a Stalinem se hovořilo mimo jiné (základní rozdělení sfér vlivu po válce) i o Finsku.
Americký prezident Roosevelt v Teheránu slíbil Stalinovi, že uplatní svůj vliv na Finsko, aby se dohodlo s Moskvou.
Další jednání předala americká administrativa Švédsku.
Na naléhání švédského ministra zahraničí a sovětské vyslankyně Kollontajové navštíví švédský bankéř Marcus Walenberg finského prezidenta a předsedu vlády. Počátkem února 1944 je přesvědčuje o nezbytnosti mírových kroků. I švédský tisk vyzývá Finsko, aby k otázce míru přistoupilo realisticky. Tisk říká, že SSSR chce obnovit mírové kontakty, které byly přerušeny v roce 1943. Tisk poukazuje na to, že uzavření míru mezi Finskem a SSSR urychlí porážku Německa. Tím se ušetří zbytečné lidské a materiální ztráty na sovětské i finské straně.
No a Sověti samozřejmě tlačí i vojensky. Dne 14. února 1944 Stalin jmenuje velitelem Karelského frontu armádního generála Mereckova. Nařídí mu v první řadě, aby během třech dnů dobyl Narvu. Mereckov je zkušený sovětský velitel, který má za sebou bohatou minulost plnou úspěchů i neúspěchů. Byl i 2 dny po německém vpádu do SSSR, tedy 24. června 1941 zatčen spolu se skupinou vysokých důstojníků z nichž bylo 25 zastřeleno, včetně 3 žen. Mereckov byl jeden z mála, který si zachránil život (byl však i jako generál bit gumovými obušky). Kdo sledoval Zimní válku pamatuje si i jeho útoky na Karelské šíji.

Finsko je nyní pod velkým tlakem okolností. Prezident Ryti spolu s Mannerheimem, Ramsay a Tannerem se 9. února 1944 na předběžné poradě dohodnou, že navrhnou finské vládě, aby byl státní rada Paasikivi vyslán do Stockholmu. Zde má navázat přes Kollontajovou přímý kontakt se sovětskou vládou a zároveň se má informovat o záměrech SSSR. Aby se Němci nic nedozvěděli je vše utajováno. Finská vláda tento záměr schválí.
Státní rada Paasikivi (je znám i z dob jednání před Zimní válkou se SSSR 1939) cestuje do Stockholmu pod záminkou „nákupu knih“. Protože je znám jako politik, který usiluje o dorozumění s Východem návštěva se neutají. Německý velvyslanec ve Švédsku telegrafuje do Německa: „Paasikivi zastává již delší dobu tézi, že Německo nemůže Sovětské Rusko porazit, a proto se Finsko musí se Sovětským svazem dohodnout. V Kremlu je persona grata.“
S Kollontajovou se Paasikivi sejde ve stockholmském Grand Hotelu Saltsjöbaden k rozhovorům ve dnech 16., 19. a 21. února 1944. Dozví se předběžné podmínky příměří: přerušení styků s Německem, internování německých vojsk a lodí přítomných na finském území a ve finských přístavech, obnovení mírové smlouvy z roku 1940, stažení finských jednotek na hranice stanovené touto smlouvou, okamžité propuštění ve Finsku se nacházejících sovětských nebo spojeneckých válečných zajatců a civilních osob. Tyto podmínky se považují za minimální základ jednání. Dodatečně se měla v Moskvě projednávat demobilizace finské armády, náhrada válečných škod a budoucnost oblasti Petsama.
Zprávu německému Abwehru podal maďarský vojenský atašé major Vöczköndy. Ten byl „jako náhodou“ ( zcela záměrně) ubytován ve stejném hotelu, kde probíhaly rozhovory mezi Paasikivim a Kollontajovou.

[michan]

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VII. Č 4.

Díl VII.

Část 4.

Státní rada Paasikivi se ze Stockholmu vrací 23. února 1944 do Helsinek. Již 26. února 1944 se koná u prezidenta Rytiho, za účasti maršála Finska Mannerheima, porada o sovětských podmínkách. Podmínky jsou neskutečně tvrdé ( ve švédském a sovětském tisku se zpráva o finské delegaci v Moskvě také objeví – Abwehr má tak další potvrzení zprávy svých agentů, že Paasikivi jednal z pověření finské vlády).
Mannerheim ve své knize říká, cituji:
„Požadavek hranic by nebyla ta nejvážnější překážka k dosažení dohody, ale co považuji za nejhorší, ba neproveditelné, je požadavek, že německé jednotky na severu mají být internovány. Když uvážíme, jakými zdroji Němci v Baltiku disponují, a když si navíc ujasníme, že naše síly musí zároveň držet frontu proti východu, jeví se tento úkol jako nesplnitelný.“
Maršál dále uvádí, že účastníci porady s ním souhlasili v jeho odmítavém stanovisku, a že se večer chtěl ještě sejít s Paasikivim a předsedou vlády Ramsayem, aby probrali další podrobnosti z jednání v Moskvě, ale že těžký sovětský nálet na Helsinky to znemožnil. Plynulo mu z toho, že Sověti chtějí Finy srazit na kolena. Byl to totiž nejtěžší nálet, který Helsinky zažily.
Dne 27. února 1944 zasedá finský parlament, který vysloví odmítavé stanovisko k podmínkám SSSR. Odmítnutí je zasláno do Stockholmu. Švédský ministr zahraničí chce stanovisko zjemnit. Dokonce Jeho Výsost švédský král se obrací na finskou vládu a tím i na maršála Finska Mannerheima s výzvou, aby situaci ještě zvážili a rozhovory s Moskvou zahájili. Ale Sověti vše ještě zhorší svým sdělením, že předložené podmínky je třeba pokládat za minimální základ jednání a že do 18. března 1944 očekávají stanovisko finské vlády.
V té samé době opakuje svou výzvu z odvoláním na nótu z 30. ledna 1944 americký velvyslanec Mc Clintock. Také americký ministr zahraničí Cordell Hull na tiskovce znovu prohlásí, že Finsko musí vystoupit z války, a dne 16. března 1944 dokonce sám prezident USA F. D. Roosevelt vyzve finskou vládu, aby vystoupila z války.
Byly to nejtěžší chvíle Finska. Rozhodnutí mezi válkou a mírem. Výsledky obou rozhodnutí byly neobyčejně těžké pro další osud Finska.
Finové měli vše ztíženo i tím co se stalo v Maďarsku. Tam se dne 20. března 1944 pokusil Horthy po dohodě s USA a VB vytáhnout Maďarsko z války. Vše skončilo německou okupací Maďarska a nastolením fašistického režimu „Šípových křížů“ Ference Szalásiho.
Je jasné, že to samé by potkalo Finsko, se stejnými německými odvetnými opatřeními.
Finové se dne 25. března 1944 ještě jednou pokusí se souhlasem vlády vyslat přímo do Moskvy tajně Paasikiviho a bývalého ministra zahraničí Enskela (někdejší ruský gardový důstojník) k vyjasnění situace.
Abwehr – jeho agenti vše opět zaregistrují. Německý agent hlásí odlet finské delegace z letiště Bromma u Stockholmu. Delegace odtud odlétala švédským dopravním letadlem do Moskvy.
Německý velvyslanec zná tak i jména vyjednavačů a finský ministr zahraničí Ramsay má potom potíže s vysvětlováním.
Finská delegace se vrací 1. dubna 1944 z Moskvy zdrcena.
Paasikivi o rozhovorech řekl, že jim byl v Rusku mezi 27. a 29. březnem 1944 vyhrazen příliš úzký prostor k vyjednávání. Molotov prý jako prioritu označil přerušení všech styků s Německem a internaci nebo vyhnání všech německých vojenských jednotek z Finska. Nakonec prý byli Sověti ochotni netrvat na svém původním požadavku – internace německé 20. horské armády. Chtěli jen zabránit jejímu dalšímu nasazení. K tomu nabídli svoji vojenskou pomoc k jejímu zničení.
Sověti upřesnili další podmínky: demobilizovat v květnu 1944 polovinu finské armády a zbytek v červnu redukovat na mírový stav. Dále uhradit Sovětskému svazu válečné škody ve výši 600 miliónů amerických dolarů ve formě pětiletých dodávek zboží, navrácení oblasti Petsama, která byla Finsku přenechána v roce 1920. Naproti tomu byla sovětská vláda ochotna rezignovat na smluvně zajištěný pronájem základny Hanko, vyklizené v prosinci 1941.
Ač se Paasikivi z Moskvy vrátil zdrcen stále zastával názor, že Finsko musí sovětské podmínky přijmout. Paasikivi tvrdil finské vládě (zřejmě pod dojmem vývoje vyjednávání před Zimní válkou), že další odklad vyjednávání se SSSR podmínky jenom zhorší.
Finská vláda si pozvala i neutrální švédské národohospodáře a ekonomy, aby situaci posoudili. Ti společně s finskými odborníky vypracovali posudek. Posudek poukazoval jednoznačně na to, že jenom náhrada válečných škod sama o sobě překračuje veškeré možnosti Finského státu. Bylo vypracováno mnoho dalších posudků, které byly finské vládě předloženy. Finská vláda o všech posudcích a stanoviscích jednala několik dní. Po několika dnech se finská vláda shodla na stanovisku – požadavky SSSR jsou pro Finsko nepřijatelné.
Když toto stanovisko dospělo do SSSR vyjádřil se k němu pro historiky náměstek lidového komisaře zahraničí SSSR Vyšinskij, když řekl, cituji:
„Finsko mírovou nabídku sovětské vlády odmítlo a finská vláda nyní ponese odpovědnost za následky.“

Byla to opět naprostá bezohlednost SSSR, stejně jako před Zimní válkou, která přinutila Finsko pokračovat ve válce.


Zdroje :
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Väinö Linna - Neznámý voják.
Mé letité zápisky a mapy.