Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 410.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 410.
Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map



, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands
Ještě stále hovoříme o nesprávných a neúplných informacích, které mělo japonské Velitelství v Rabaulu o situaci na Guadalcanalu a na ostrovech Tulagi, Gavutu a Floridě, a to dne 13. září 1942, když se všichni velitelé domnívali, že byl Guadalcanal, již 12. září, dle plánu dobyt a tamější letiště obsazeno. Vyslané průzkumné letouny však hlásily, „že opravdu obsazeno není, a tak bylo další plnění dohodnutých plánů o den odsunuto“.
Z těchto důvodů japonské velitelství 11. leteckého svazu usoudilo, že nebude zatím asi zcela bezpečné, bombardovat letiště, nebo hřeben. Proto bylo rozhodnuto, že se letecký útok provede na jiný velice lákavý cíl: „námořní pěšáky, kteří se právě před šesti dny vylodili na Taivu a pravděpodobně se stále zdržovali v okolí“ (Taivu je onen poloostrov na západ od Hendersonova letiště, kam skutečně před 6ti dny zaútočily, po vylodění, Edsonovi úderné oddíly i se svým velitelem, a zničili tam zásobovací sklady Kavagučiho jednotek. Poté se úderné oddíly nalodily na pomocné torpédoborce i s menší kořistí, a zase odpluli zpět, a v popisované době již úspěšně bránili Edsonův Krvavý hřeben…).


Bylo poledne dne 13. září, když 26 japonských bombardérů G4M Betty (zde viz foto



, pod kterým je popisek, G_4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech), které měly doprovod 12 Zer (zde viz ilustrační foto



, na kterém je Zero na letadlové lodi Shokaku, foto je volně přístupné na několika webech.), prolétlo nízko nad ostrovem Florida a shodilo své náklady pum „na (vlastní) hladový a dezorganizovaný týlový útvar“.
Bylo jen divné, že proti japonským bombardérům nevzlétly žádné americké stíhačky, a tak ona doprovodná Zera využila tuto „vzácnou“ příležitost a prudce ostřelovala Tasimboko. Japonská hlášení těch, kteří přežili, nesla popis, že poplašení příslušníci Kavagučiho spojovacích a zásobovacích družstev byli ostřelováni, když se pokoušeli na písčitém pobřeží rozprostřít vlajky s “koblihou“. No a později, místní domorodci a pátrači, tyto zkrvavené vlajky posbírali jako suvenýry.

Byl večer 21 hodin, stále ještě 13. září 1942, když japonský obojživelný letoun, známý jako „všivý Lojza“ vypnul dýchavičný motor a na padáčku shodil osvětlovací pumu. Osvětlovací puma vzplála bledozeleným světlem právě nad středem Hendersonova letiště ve větší výšce.
Byl to pro japonské lodě signál, na který svou palbu spustilo 7 torpédoborců, které z Lunžského průlivu ostřelovaly letiště. Střelba japonských torpédoborců trvala hodinu.
Ve stejné době, 60ti minut, „Edsonovi muži bojovali – o mnohem víc než o vlastní životy – na hřebenu“.
Zde viz mapu



, na které jsou útoky Kawagučiho jednotek mezi 12. až 14. září 1942. Mapa je na několika webech a byla zde pro Palbu zvětšena.
Pozdější generál v.v. Samuel B. Griffith, ve svém opraveném II. vydání v angličtině, vydané v Nakladatelství University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, které přeložil Robert Müller. Knihu – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001, str. 119., napsal i některou z následujících vět a nebyl sám:
Signál osvětlovací rakety znamenal, že „dva japonské zesílené prapory – téměř 2 000 mužů – postupně útočily na kluzké svahy“.
V knize - Průvodce válkou v Pacifiku, Editor Marston, Kapitola 7., Profesor David Horner, v článku – Guadalcanal a Papua, na str. 129., z roku 2001, doslova píše o stejném, cituji:
„V bitvě na Krvavém hřebeni útočilo dva tisíce Japonců v mohutných vlnách a dostali se na 900 metrů od letiště.“
Odpovědí námořní pěchoty na japonské útoky na bodák bylo, že nejprve jejich minomety, ze skrytých a velice dobře maskovaných postavení, doslova chrlily své miny, „jak je jen nabíječi stačily házet do rozžhavených hlavní“. Také del Vallovo dělostřelectvo se činilo a jejich palba se „zakusovala do masa Japonců ocelovými střepinami“. Napravo volání „Banzai“ rychle prý zjihlo v zcela tiché sténání. Jenomže bojový pokřik doslova převzalo japonské levé křídlo.
„Plynový útok!“ křičeli zmatení Japonci, když postupovali v zelenavém světle, od světlice.
Ozvalo se pak také anglické „Maline, you die!“ (přeloženo do češtiny – „Zemřeš námořní pěšáku!“ Japonci vyslovují „r“ jako „l“, a proto jejich „marine“ zní jako „maline“ – poznámka je od překladatele Roberta Müllera).. A zaznamenán je pak také výrok jednoho ze střelců z automatické zbraně, na křičící Japonce, že námořní pěšáci zemřou, který měl znít následovně, cituji: „Dřív budete polykat vlastní hovna, holoto!“
Japonský zuřivý útok na bodák, v noci z 13. na 14. září 1942, podél hřebene, je popsán, „jako když kovář ohýbá rozžhavenou podkovu. Podkova se ohnula, ale nezlomila a ve 23 hodin nastal oddech: Kawaguči stáhl úderné jednotky. Když se Japonci shromáždili na pokraji džungle, bylo odtud slyšet zmatený hovor. Námořní pěšáci mlčeli a připravovali se.“
Ale ani zdaleka to nebyl konec, neboť již několik minut před půlnoci, generál Kawaguči nechal podniknout další útok, který byl podporovaný dělostřeleckou a minometnou palbou. Obranná minometná palba námořní pěchoty byla sice v té době méně účinná, ale o to lepší a účinnější byla palba del Vallova dělostřelectva, která byla nyní zcela zaměřena těsně před obrannou linii. Dělostřelba trhala postupující Japonce, jak se říká, doslova - „na cucky“!
Jenomže stále přicházeli noví a noví útočící Japonci. „Střílejte před nás“, volal plukovník Edson na del Vallova předsunutého pozorovatele. „Blíže!“ A poté znovu: „Blíže!“ Předsunutý pozorovatel pak nechal skutečně palbu přisunout blíže k obraně. Co se dělo dál, vlastně již i v zákopech obránců a v jejich okolí, líčí Samuel B. Griffith, na str. 120, svého II. vydání slovy, cituji: „Japonci, kteří naskákali do okopů námořní pěchoty, aby unikli z objetí smrti, byli doslova vypícháni. Mrtví a umírající Američané i Japonci – někteří s utrženýma rukama a nohama, jiní s rozdrcenými končetinami, proraženým hrudníkem, rozpáraným břichem, obličejem pokrytým blátem a krví – byli odtahováni do primitivních obvazišť, kde dva námořní lékaři se svými zdravotníky při svitu baterek stíněných pláštěnkami podvazovali tepny, prováděli transfuze, čistili a ošetřovali rány“.
Ještě v době než nastala půlnoc, z 13. na 14. září, podařilo se námořním pěšákům odrazit další dva japonské útoky na bodák. Došlo i na boj zblízka a i v tomto boji námořní pěšáci a parašutisté obstáli na jedničku, i když se podkova obrany stále utahovala při svírání hřebene. Postupně bylo stále méně a méně střeliva do lehkých kulometů a i automatické pušky spotřebovávaly střelivo; v předních liniích docházely ruční granáty. Byl to major Kenneth D. Bailey, který se stal jednočlenným zásobovacím družstvem, když znovu a znovu, místy v poklusu, místy musel po čtyřech, lezl podél ostřelovaného hřebenu, aby dodával bojujícím námořním pěšákům, schouleným v okopech, granáty a zásobníky.
Ve stejné době stál plukovník Edson těsně za obrannou linií a domlouval některým, zcela omámeným vojákům, kteří klopýtali zpátky z linií slovy: „Běž, odkud si přišel! Máš všechno, co mají oni, jen kuráž ne!“ A tahle slova prý tehdy skutečně fungovala.
Byly 2,00 již 14. září, když minometná přehrada zasypala oba svahy tohoto „krvavého hřebene“. Byly přetrhány dráty, které vedly na divizi a k podpůrnému dělostřelectvu. A navíc, o pět minut později, osvětlovací miny zase posvítily na takřka celý hřeben. Byli vidět přikrčení, běžící Japonci, který řvali již po několikáté jimi použité: „Maline, you die!“ „Banzai!“ Maline, you die! Banzai“! To již byly, někteří japonští vojáci, necelých 1 000 yardů (1 yard = 0,9114 m, tedy takřka, i jinými historickými spisovateli použité - přibližně 900 metrů, viz výše, včetně japonských pokřiků.) od Hendersonova letiště (zde viz foto



, na kterém je Hendersonovo letiště, v levé části snímku je pak „Pagoda“, velitelství letectva. Foto zde bylo pro Palbu zvětšeno).
Jenomže jak i ztráty po chvíli napovídali, námořní pěšáci neměli skutečně tehdy valnou chuť umírat. Nejen pohybem, ale i palbou z automatických, či poloautomatických zbraní, a i granáty velice dobře na japonské útoky odpovídali.
Padl dělostřelecký pozorovatel a na jeho místo okamžitě nastoupil četař, který po náhradní telefonické lince, kterou v té době, velice rychle, spojaři natáhli, požadoval okamžitou palbu.
Asi tak ve 2.30 ráno (14. září) Japonci znovu ustoupili. Také plukovník Edson (zde viz foto



, na kterém je Merrit A. Edson, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo několikrát zvětšeno), nechal část obrany ustoupit „na připravená postavení na posledním pahorku. Na hřebeni bylo ticho. ´Vydržíme´, hlásil (Edson) tlumeným hlasem po univerzální lince (plukovníku) Thomasovi. G-3 začal už nasazovat divizní zálohu, postupně, po rotách.“
A pak ještě následovaly dva japonské útoky, které byla nazvány -„nesmělé“!
O tyto 2 nesmělé útoky se znovu pokusil, svým rozkazem generál Kawaguči, a to ještě před svítáním dne 14. září 1942. Američané oba útoky poměrně snadno odrazili, již za pomoci nasazených záloh z 2. praporu pátého pluku.
Japonci vlastně své útoky pořádně nerozvinuly; „dělostřelectvo, které soustavně střílelo těsně na okraj a před okraj džungle, je rozbilo a v šest hodin Brannonovy stíhačky, letící dvacet stop nad hlavami námořní pěchoty, začaly svými 37 dělovými granáty načechrávat bujný porost“, napsal generál v.v. Samuel B. Griffith, na str.120. a 121, ve II. vydání své knihy.
/ pro podrobnější studium: Zde viz zmínku o majoru Dale Brannonovi, a jeho P-400s ( exportní verzi P-39) -
http://rememberedsky.com/?p=2287
asi tak v polovině článku, je tam i o postřelování Hřebene 13., 14., září. Jen posledními třemi, či čtyřmi P-400s (exportní verzí P-39), leč nenašel jsem nic o tom, čím střílel, tedy kanon ráže 37mm.
Ale u P-400s, se mělo, dle anglické verze hovořící o, konkrétně - Bell P-39 Airacobra
https://en.wikipedia.org/wiki/Bell_P-39_Airacobra
u P-39, jednat o 200 ks, které Američané sebrali z anglické exportní dodávky. V anglické verzi Wikipedie, se hovoří u P-400s (exportní verze P-39) - o kanonu T 9, který měl mít ráži 37mm, motor za kabinou, a vrtulí a pod sedadlem namontovaný onen kanon T9:

https://en.wikipedia.org/wiki/M4_autocannon
/

Generál Kawaguči (zde viz foto



, pod kterým je popisek generálmajor Kawaguchi Kiyotake. Foto zde bylo zvětšeno a je volně na několika webech.), zavelel k ústupu!

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 411.

Po příšerných útocích v nocích, od 12., do rána 14. září, zanechaly jednotky generála Kawagučiho, celý ten později nazvaný „Krvavý pahorek“, nebo „Edsonův hřeben“, skutečně strašlivě zkrvavený a posetý mrtvolami. Mrtvoly tam, dle popisu tehdejších přeživších, ležely v různě groteskních polohách, které byly tak příznačné pro nenadálou a náhlou násilnou smrt (zde viz ilustrační foto



, pod kterým byl popisek, česky volně přeloženo Edsonův pahorek, z noci z 12. na 13. září 1942, když podobné, a ještě horší, vše bylo po noci z 13. na 14. září stejného roku, foto bylo na několika webech a pro Palbu zde bylo zvětšeno.). Doslova pak: „Tu ležela pokroucená těla více než 500 mužů, kteří slavně položili životy za svého císaře. Mrtví měli skleslé hlavy, ústa dokořán a zírali skelným a nevidomým zrakem na jitřní slunce“.
Zvýrazněný text kurzívou napsal - pozdější generál v.v. Samuel B. Griffith, ve svém opraveném II. vydání v angličtině, vydané v Nakladatelství University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, které přeložil Robert Müller, v knize – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001, str. 121 až 123. Tedy člověk, důstojník, který tam tehdy byl a měl možnost vše takto následně popsat.
Bojová činnost nepřítele však zcela neskončila, neboť japonští odstřelovači stále zabíjeli, nebo těžce zraňovali. A tak se skupiny námořních pěšáků začali o ně „starat“. „Vypuzovali“ je ze stromů a keřů automatickou střelbou i svými vlastními odstřelovači.
Známou se stala i historka, která se rozšířila po námořnictvu, že se přes Velitelské stanoviště generála Vandegrifta přehnal japonský důstojník, který mával mečem, a následně jej hodil, jako oštěp na dělostřeleckého rotmistra. Meč jej prý tehdy probodl. „Divizní praporčík Shepard Banta, který právě cosi vytýkal písařovi, zaslechl volání ´Banzaiˇ, vyběhl ze stanu, vytáhl pistoli a jednou ranou Japonce skolil. Pak se vrátil do kanceláře a pokračoval v přerušené činnosti“.
Co je na historce úplná pravda, a co jen - „poudačka“ - se v historii nikdo na 100% nedopátral, ale historka se dost dobře poslouchá a i vždy v pozdější době prý poslouchala…

Pravda určitě ale je, že ještě i v dalších hodinách po konci útoku, umírali, v prostoru hřebene námořní pěšáci. V zápise je podchyceno, že v 8 hodin ráno 14. září, se pomalu „belhal“(jel), k Hendersonovu „letišti džíp s pěti raněnými, mezi kterými byl i náčelník Edsonova štábu major Robert S. Brown. Byli zasaženi třemi přesnými salvami ze skrytého Nambu“.
Ve stejné době, kdy proti Edsonovu hřebenu útočili Kawagučiho prapory, útočil také jiný japonský prapor z jeho brigády, na americký prapor z 1. pluku, který zaujal obranu v drátech obehnaném prostoru podél řeky Ilu, což bylo asi 2 000 yardů přímo na východ od obranných pozic plukovníka Edsona (viz mapu v Č 410.). Tomuto praporu v obraně u řeky Ilu velel podplukovník Williama J McKelvy. Mužům podplukovníka McKelvy se podařilo odrazit všechny opakované útoky Japonců a způsobit jim těžké ztráty. Když se trochu rozednilo tak se 5 amerických tanků námořní pěchoty odvážilo bez podpory pěšáků do blátivého terénu. Tři tanky zůstaly trčet v bahně a okamžitě byly proděravěny japonskou protitankovou střelbou. Jenomže pak toho prý začali mít i zde Japonci dost, a brzy a velmi rychle, ustoupili na východ, směrem k výběžku Koli.
Odpoledne, stejného 14. září 1942, byl ještě, a to již jen s malými ztrátami na obou stranách, odražen opožděný útok plukovníka Oky, který útočil od západu (viz na mapě útoků z 12. až 14. září, té úvodní, v Č 410., zcela nalevo).
Až tehdy tedy skončila akce, která později dostala různé názvy „Údernický hřeben“ nebo „Krvavý hřeben“ nebo jen také prostě „Hřeben“. Nikdo z námořních pěšáků se pak nemusel nikdy ptát, který hřeben a až prý později dostal tento travnatý kopec s kamenitým, korálovitým podložím, svůj název, který se vžil - „Edsonův hřeben“.
„Americká Úderná jednotka tu ztratila 135 důstojníků a mužů, parašutisté 128. Z těchto 263 bylo 49 zabitých a 10 nezvěstných.“
„Kawagučiho brigáda utrpěla těžké ztráty. Do útoku bylo nasazeno 225 důstojníků a 6 005 mužů; ztráty byly téměř dvacetiprocentní:
Zabito v akci a pohřešováno: 708, z toho důstojníků - 29, mužů 679.
Zraněno v akci 505, z toho důstojníků 13, mužů – 492“ (zde pak byla ještě poznámka s číslem /3/, ve které byl tento souhrn:
„Kawagučiho brigáda se skládala z těchto jednotek /počty uvedeny podle stavu při odplutí ze Shortlandu/:

………………………………………………………………………………….důstojníků…………………mužů
Velitelská rota 35. pěší brig…………………………………………………12………………………….40
124. pěší pluk………………………………………………………………………120…………………….3 550
2. a 3. prapor 4. pěš. pl……………………………………………………………44…………………….1 272
…………………………………………………………………………………………………176………………….4 862

Celkem asi 210 důstojníků a něco přes 6 000 mužů. Z celkového počtu bylo asi 400 ztrát za přepravy na lodích. 2. a 3. prapor 4. pěšího pluku, které ještě byly nazývány ´Ičikiho odřadem´, byly začleněny do 35 brigády), historickým podkladem pro tuto poznámku č.3, je zde: generál v.v. Samuel B. Griffith, ve svém opraveném II. vydání v angličtině, vydané v Nakladatelství University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, které přeložil Robert Müller, v knize – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001, str. 250.“

V dalším rozboru ztrát je hovořeno o tom, že: “Zabito, pohřešováno a zraněno bylo více jak 1 213 důstojníků a mužů!, ze kterých prý Kawaguči zanechal jen na hřebenu téměř 600“…
Jedná se skutečně o poměrně vysoké číslo, ale ve skutečnosti bylo vše ještě horší. Totiž generál Kawaguči ve své poválečné knize „Paměti“, napsal, že „ze tří praporů, které se měly zúčastnit této fáze boje, jeden prapor vůbec do útoku nezasáhl! Dva, které zasáhly, byly skoro zničeny.“
V dalším pak vysvětluje, cože se to stalo s praporem, se kterým měl podplukovník Kusukiči Vatanabe prorazit až k Hendersonovu letišti a obsadit jej? Kawaguči se ve svých pamětech vyznává:
„Celý prapor strávil noc, aniž něco podnikl. Tento silný prapor, na nějž jsem nejvíce spoléhal, byl pod naprosto neschopným velením. Když jsem se o tom dověděl, nemohl jsem zadržet slzy zklamání, hněvu a lítosti.“
Z dalších textů pak vyplynulo, že když se Kawaguči vzpamatoval, začal řádit. Nejprve poslal pro Vatanabeho, aby se k němu dostavil a pak padala slova typu: „Zbabělče!“, to bylo to prvé, co na podplukovníka vykřikl. Následovalo: „Zbývá jen Harakiri! (zde je pak pod číslem/4/ poznámka opraveného vydání z roku 1991, na str. 250., ve které se píše: „Později se Kavaguči umírnil. Podplukovník měl platnou výmluvu. Po přesunu džunglí měl nohy ve zbědovaném stavu, že se sotva vlekl. Ale proč neodevzdal velení praporu svému zástupci, tak to prý je dodnes záhada“).
Jak z japonských pamětí, zápisů a dalších dokumentů vyplynulo, Japonci si onoho dne 14. září 1942, prý vůbec neuvědomovali, že jejich kalvárie, jejich období neskutečných strastí, ještě ani zdaleka neskončilo…! Totiž generál Kawaguči, byl po skončení přímých bojů, postaven před neodhadnutelně těžkou volbu:

a) Buď bude ustupovat k výběžku Taivu.
b) Nebo bude pronikat džunglí a dostane se na západní břeh řeky Matanikau.

A generál Kawaguči zvolil za b), a již odpoledne začal se svými „zbědovanými muži ustupovat na jih, kde si začal klestit cestu k pramenům řeky Matanikau“! Ve svém pochodovém proudu měl v těchto chvílích něco přes 400 různě zraněných mužů, které na improvizovaných nosítkách, tehdy táhli vždy čtyři kamarádi, ale také to bylo nosičů 6.
Během tohoto neslavného ústupu japonských Kawagučiho mužů, je nikdo neobtěžoval. Totiž v té samé době neměla americká strana žádné jednotky, ani volné námořní pěšáky, kteří by se mohli vydat nepřítele nějak pronásledovat. Vždyť posuďme, co říkají tehdejší historické zápisy o stavech.
Paradesantní prapor byl zdecimován: měl totiž z 377 důstojníků a mužů, kteří 7. srpna 1942, přistáli k bojům na Gavutu, jich 212 bylo zabito a raněno – což bylo 55 % ztrát.
Úderná jednotka, tak ta na tom nebyla o moc lépe. Od svého vylodění na Tulagi s celkovým počtem tehdy přes 750 důstojníků a mužů, utrpěla 234 bojových ztrát – což znamenalo 30%.
Divizní záloha, která byla vlastně nasazována jen po troškách (jednotlivci či družstva), - “byla dočasně dezorganizovaná“.
A tak vlastně záleželo jen na samotném generálu Kawagučim, jak se svými oddíly v různém stavu, dokáže nalézt cestu do bezpečí!
Došlo jen k jediné akci, v pronásledování Japonců, kdy generál Vandegrift (zde viz foto



, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.) poslal po stopách ustupujících Kavagučiho jednotek své dvě roty pěchoty. Americké oddíly, 17. září narazily na past, kterou jim připravily japonské zadní voje. Jedna z amerických čet (24 mužů) byla zcela vybita a tak se raději zbytek amerických jednotek stáhl (autorem nalezené příhody v historiografii, je zde: PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. – kniha - Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943., Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, Praha 2018., str. 67. Příběh byl mnou volně vyprávěn).


Vše výše a i později napsané, skutečně pak není nějaký žert. Kawagučiho dlouhá a velice pomalá kolona zubožených mužů, jen postupně zdolávala pahorky „a hluboká údolí, kde se v neprostupné vegetaci držel těžký vzduch a hmyz, začala docházet rýže. Teď když se Japonci nemuseli obávat nelítostného ostřelování a kruté dělostřelecké palby, narazili na nového nepřítele – hlad – a ten byl zatvrzelejší a ničivější než granáty, střely a pumy. Než se žalostně pomalým pochodem dostali přes svahy Austenova pahorku, snědli poslední ubohá zrnka rýže. A za další tři dny vojáci, blízcí smrti hladem, okusovali kůru stromů, vytrhávali kořínky rostlin, jedli trávu a listí, žvýkali řemeny pušek a pili z kaluží. Než překročili horní tok řeky Lungy, zakopali minomety a těžké kulomety a brzy nechávali na cestě i Nambu, lehké minomety, střelivo, přilby a tlumoky.“
Byl osmý dne této strašné japonské „kalvárie“, když Kawagučiho přední hlídky narazily na týlovou oblast plukovníka Oky. Tam se pak, zcela dezorganizované zbytky 35. brigády, postupně začaly shromažďovat u výběžku Cruz. Byli to vojáci, kteří byli skutečně vychrtlí, špinaví, bosí, vysílení, s rozedranými oděvy, a jen někteří byli vyzbrojeni puškami.
„Naše pozemní vojska“, poznamenal později jeden z japonských námořních důstojníků ve svých pamětech, „byla dosud zvyklá bojovat s Číňany“ (zde bylo v poznámce /5/ napsáno Kontradmirál Morison, který se podílel na oficielních dějinách US NAVY, se svými asistenty, později o Hřebenu napsal: „Boj o Hřeben byl jednou z klíčových akcí v tichomořské válce, Vítězství jsme tu dosáhli zásluhou výtečného Edsonova velení a díky kvalitám a odvaze všech námořních pěšáků. Kdybychom byli tuto bitvu prohráli, byli bychom ztratili Hendersonovo letiště…“).
Věty zde se zesílenou kurzívou, v posledních dvou odstavcích, jsou z historického pramene: generál v.v. Samuel B. Griffith, opravené II. vydání v angličtině, vydané v Nakladatelství University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, které přeložil Robert Müller, v knize – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001, str. 122., 123.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 412.

Marně tedy doufaly poražené jednotky generála Kawagučiho, že si v prostoru lesních mýtin, západně od řeky Matanikau odpočinou a najedí, neboť ani plukovník Oka, který se tam vylodil s velitelstvím svého 124. pěšího pluku a se dvěma oslabenými prapory, neměl totiž ničeho nazbyt. Přivezl si sebou „jenom tolik dávek všeho, s kolika mohl vydržet jen na cestu, do pozic, než se podaří jednotkám Kawagučiho dobýt Hendersonovo letiště“. Což, jak bylo popsáno, se nestalo. Hendersonovo letiště obsazeno prostě nebylo! Ale pokračujme. Plukovník Oka tehdy počítal s tím, „že po kapitulaci Američanů se budou jeho vojáci živit americkou rýží nebo něčím, co námořní pěšáci jedí místo rýže“. Tanaka (zde viz foto



, pod kterým je popisek_admiral Raizo_Tanaka, foto je volně na několika webech) samozřejmě stále vyloďoval zásoby proviantu a všeho potřebného v zálivu u Kamimba, jenomže od těchto zásob byly jednotky Oky, a nyní přicházející zubožené oddíly Kawagučiho, hodně daleko – téměř padesát mil cesty – od zásobovacích meziskladů. Navíc mezi rýží v Kamimbu a těmito pojmenovanými jednotkami Oky a Kawagučiho bylo v daném okamžiku ještě asi 2 000 příslušníků 8. týlového svazku, kteří již 7. srpna 1942 utekli před námořní pěchotou, s prázdnýma rukama, z celého okolí letiště. A také další jednotky různých námořních výsadků, přispívaly dalšími „700 hladovými krky k počtu japonského obyvatelstva na západním konci Guadalcanalu“.
Nic z předpokládaných variant nevyšlo, neboť Američan stále držel letiště. V době příchodu Kavagučiho jednotek plukovník Oka vydával svým vlastním vojákům jen snížené příděly potravin. Nemohl proto živit další nevítané hosty. Desítky raněných byli nakaženi malárií a stovky jich trpěli úplavicí. Nemilosrdná džungle oslabila všechny. Oka trval na tom, že všechny oddíly musí co nejrychleji na západ, neboť: „V Kokumboně, Tassaforonze, na mysu Esperance byli lékaři, rýže a chinin.“
Do této mozaiky mizérie japonských jednotek, v polovině září a v dalším období, přispěly i různé kroniky jednotlivců, které zde použil i - pozdější generál v.v. Samuel B. Griffith, ve svém opraveném II. vydání v angličtině, vydané v Nakladatelství University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, které přeložil Robert Müller, v knize – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001, str. 127., 128. až 130., který se k některým z nich dostal. Z jedné takové kroniky vybral to, co její autor tehdy zažíval a já sem tyto výroky dávám po svém.

Autor říká, že by ho nikdy, ani ve snu, nenapadlo, že by to byly právě kokosové ořechy, co mu v tom strašlivém kraji zachránily život. Když se díval na své kamarády, viděl jen ubohost, kdy všichni byli jen kost a kůže, bledí a zdivočelí. Když vykouřil poslední svou cigaretu a neměl už ani zápalky, tak chodil „s hořící šňůrou“ a žebral o třeba jen špetku tabáku od svých zámožných spolubojovníků. Každé ráno nad sebou viděl létat americké bombardéry a stíhačky. Sám se musel většinou krčit v zatuchlém okopu. Okolo sebe viděl, že moře a vzduch jsou plné nepřátel a pomalu se stával primitivem. Vůbec jej nepovzbuzoval tokijský rozhlas,
který o jeho protivnících tvrdil, že jsou to Američané, kdo umírá hlady a očekává „neúprosné bodáky, které jim brzy proniknou do útrob“.
Do japonských štábů, nejprve do Rabaulu, pronikly zprávy o katastrofě na Guadalcanalu, hned dne 15. září 1942. Štáby okamžitě začaly řadu porad, kterých se zúčastnili i důstojníci Jamamotova štábu a i plánovači 17. armády generála Hjakutakeho. Ze všech porad vzešla žádost o dodatečné jednotky. Již za dva dny poté, tedy 17. září 1942, Císařské vrchní velitelství přidělilo 17. armádě 38. pěší divizi. 38. pěší divize prošla boji v Honkongu, na Javě, na Timoru a na Sumatře, byla to tedy divize vyzkušená již v bojích.
V době přesunu 38. divize z Holandské Indie na novou frontu byly přesunuty na Shortlandy i 1. a 3. prapor 4. pěšího pluku, i s plukovním velitelstvím a oddílem 75mm horského dělostřelectva. Admirál Tanaka již předtím vyslal k frontě, jako posilu 3. prapor dne 11. září. Tento prapor se již o půlnoci vylodil blízko mysu Esperance. Jednalo se o svěží jednotky, které byly dobře zásobované a dobře vyzbrojené, byly chtivé boje a zahájily již po budíčku pochod na východ, po pobřežní stezce, aby ihned posílily bojová postavení plukovníka Oky. Dne 14. září se velitel pluku, plukovník Nomasu Nakaguma, vylodil na Kamimba se zbývajícím praporem, velitelstvím a dalším dělostřelectvem. Plukovníka Nakaguma navíc doprovázel velitel 2. divize generálmajor Jumjo Nasu.
Ve stejné době řešil dilema velitel japonské 17. armády generál Hjakutake (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Hyakutake_Haruyoshi, velitel 17. armády, foto bylo několikrát zvětšeno, a je majetkem Encyklopedie), měl totiž plánovány dvě operace, pro které neměl dostatek ani vojáků, ani prostředků. Obě operace měly být provedeny současně. Nakonec se rozhodl, že odsune útok na Nové Guineji, což navrhl také Císařskému velitelství. Bylo to skutečně bolestivé rozhodnutí, to proto, „že generálmajor Tomitaro Horii hlásil, že předvoj jeho jihomořského odřadu shlížel už v noci 14. září 1942 ze svahů Owena Stanleyho na osvětlený Port Moresby, vzdálený necelých 30 mil“. Tento pohled prý tehdy působil generálu Horiimu doslova „Tantalova muka“.
Generál Hjukatake tak musel zamítnout útok na Port Moresby a nařídil generálu Horiimu, „aby okamžitě ustoupil ke Kokodě. Už po Edsonově útoku na Tasimboko z 8. září byla část 41. pěšího pluku stažena k Buně, aby tam připravovala obranná postavení, zatímco bude čekat na transport na Šalamounovy ostrovy“.
A byly to právě nedobře se vyvíjející události na Guadalcanalu v době dvou prvních zářijových týdnů, které zcela znemožnily „Císařské armádě, aby uskutečnila svou akutní hrozbu a zaútočila po pevnině na Port Moresby. Tento úsek ‚cesty džunglí do Tokia‘, po němž později pochodoval americký generál Eichelberger, byl na základě akcí vzdálených stovky mil redukován na oblast druhořadého významu“.

Ve stejné době těchto rozkazů, řešil admirál Ghormley (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghromley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.), v druhé dekádě září velký problém. Měl rozhodnout, co udělá s důležitým 7. plukem námořní pěchoty (velitel plukovník James W. Webb) a také s odřadem 5. obranného praporu, kterému tehdy velel podplukovník William F. Parks. Jednalo se o útvary, které zde již byly několikrát jmenovány, a které se v začátku září nalodily v Samoi, a byly na cestě na Nový Zéland, když tu je náhle CincPac, předisponoval na Espirito Santo. Zde měly očekávat rozhodnutí, ke kterému se právě admirál Ghromley nemohl nějak odhodlat.
Když se admirál Turner (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.) vrátil, 12. září 1942, z návštěvy od generála Vandegrifta z Guadalcanalu na ostrov Espiritu, měl na stole vzkaz od admirála Ghormleyho. Byla to odpověď na jeho naléhavou žádost o posily obráncům Guadalcanalu, kterou také podporoval i samotný generál. Odpověď nebyla nijak zvlášť povzbudivá, neboť Ghormley se snažil získat čas pro svá rozhodnutí. Ghormley, v neprospěch Guadalcanalu, stále čekal, jak se vyvine situace při japonském útoku. Díky této váhavosti byli obránci na ostrově stále v napětí, kdy dostanou čerstvé jednotky. Turner však stále pokračoval v přípravách na vyslání transportu s posilami, a jen čekal na okamžik, kdy celý problém admirál Ghromley rozkousne. Dne 13. září dostal od ComSoPac, admirál Turner příkaz, aby postupoval v přípravách při nakládání posil. „Když se konečně Ghromley rozhodl pro vyslání posil (a bylo to na Guadalcanal), zmobilizoval všechno, co měl. A dobře udělal. Možná, že Ghromleyho rozhodnutí přispěl také tokijský rozhlas; kousavé poznámky o ‚bezohledné invazi‘, která ‚deset tisíc vojáků přeměnila v beznadějné trosečníky‘, nepochybně dále rozrušily otřesenou sebeúctu námořnictva. Byly natolik pravdivé, že ťaly do živého.“
Posily na Guadalcanal (a byl mezi nimi i 7. pluk námořní pěchoty, ženisté, tanky, dělostřelecký oddíl, zdravotní a motorizovaná dopravní rota. Také letecký pozemní personál a spojaři. Posily byly celým, tehdy týlem, dnes bychom řekli logistikou.), dostaly jako doprovod, dvě letadlové lodi (Wasp a Hornet), pět dopravních a dvě zásobovací lodi. Samotný admirál Turner s konvojem vyplul v doprovodu křižníku a torpédoborce s Espiritu Santo již za svítání 14. září 1942. Bylo to vlastně v době, kdy se generálmajor Kawaguči rozhodl zastavit další útok na „Krvavý hřeben“, či „Edsonův hřeben“, jižně od Hendersonova letiště.
Admirál Turner ve svých vzpomínkách psal o tom, že den 14. září 1942 byl mimořádně dlouhý. Celý ten velký konvoj plul křivolakým kurzem k severozápadu a spojovací důstojníci se tehdy potili, neboť k tomu měli důvod: „dešifrovali ustavičný proud depeší, varujících americké lodě před japonskými letadlovými loděmi, ponorkami a slídícími letouny. Avšak bouře propukla teprve příští den odpoledne. Bouře se přihnala, byla krátká, ale smrtonosná“.

O tom všem viz u kolegy Jarla.


Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I. Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=500