1. část
John Arbuthnot Fisher, 1. baron Fisher z Kilverstone
(25.ledna 1841 Cejlon – 10.července 1920 Londýn, Spojené království) byl britský admirál. Od roku 1855 sloužil u britského námořnictva a zúčastnil se několika válek v druhé polovině 19. století. Nelze jej označit za brilantního námořního velitele, ale vynikal jako skvělý organizátor a inovátor britských námořních sil před První světovou válkou. Byl reformátorem královského námořnictva a duchovním otcem několika typů válečných plavidel, včetně bitevních lodí typu dreadnought a bitevních křižníků. V letech 1904–1910 a na začátku první světové války v letech 1914–1915 zastával funkci prvního námořního lorda. V námořnictvu dosáhl nejvyšší možné hodnosti velkoadmirála (1905). V roce 1909 se s titulem barona stal členem Sněmovny lordů. Tolik ve stručnosti pár řádků vypůjčených z Wikipedie.
„Už v roce 1902 shromáždil lord Fisher nejlepší lodní konstruktéry monarchie a dal jim jednoduchý úkol. Navrhnout konstrukci jednotky která doplní novou bitevní loď na níž v téže době pracovala jiná skupina. Podle prvotního zadání měla být pro lodě použitá velmi kvalitní děla 9.2"/47 Mark X a pomocnou výzbroj mělo tvořit minimálně 10-12 stejně vynikajících děl 7.5"/50 Mark II případně Mark V.
V prosinci 1904 byl konstrukčnímu oddělení zadán konkrétní úkol. Vyprojektovat a v co nejkratší době postavit moderní bitevní loď která by překonala všechna konkurenční plavidla. Bylo požadováno 8-12 děl 12'' a vysoká rychlost daná použitím parních turbín místo v té době obvyklých parních strojů.
Podle tehdy běžné praxe zároveň admiralita objednala pancéřové křižníky rozměry a výzbrojí odpovídající nové bitevní lodi. Z několika předložených studií byl nakonec vybrán a v letech 1906-1909 realizován projekt křižníku o délce 172,8, šířce 23,9 a ponoru 8,0 metrů se standardním výtlakem cca. 17300 a plným téměř 20140 tun. Jeho výzbroj tvořilo osm děl 12"/45 Mark X a 16 (později jen 12) děl 4"/40 QF Mark II. Jedna věž hlavní ráže byla na přídi, jedna na zádi a zbylé dvě na bocích (levoboční vysunutá trochu vpřed, aby mohly pálit na oba boky). I přesto měly boční věže velmi omezené pole palby.
Vznikly tak tři silně vyzbrojené a velmi rychlé lodě. Strojovny se čtyřmi Parsonsovými turbínami s celkovým výkonem na hřídelích 41000 koní umožňovaly rychlost až 25,5 uzle a dosah při ekonomické rychlosti 10 uzlů činil 3090 mil (5720 km). Velmi však byla omezena pancéřová ochrana těchto jednotek. Hlavní boční pás měl šířku jen 4-6'' (102-152 mm), tloušťka paluby se pohybovala do 2,5'' (64 mm). Plavidla dostala jména Invincible, Inflexible a Indomitable.“
(Zdroj: Palba – Bitevní křižníky – 1.část – britské konstrukce – autor Nelson, 22.7.2006)
Příběh vzniku prvních bitevních křižníků třídy INVINCIBLE zná asi většina námořních nadšenců a kdo jí neznal, tak si jí mohl přečíst zde na Palbě od autora článku Neptuna. O třídě INVINCIBLE toho bylo všeobecně napsáno mnoho jak v české odborné literatuře, ale především v té zahraniční. Snadno tak lze dohledat informace o stavbě a službě bitevních křižníků, včetně jejich osudné bitvy u Jutska 1916. Nicméně to není předmětem této práce. Zde jsem jsi vzal za úkol čtenáře seznámit s tím, co mohlo a bylo projektováno před třídou INVINCIBLE, tj., jakou cestou Fisherovy návrhy prošli, než se dostali do finální podoby realizovaných bitevních křižníků první generace.
HMS Uncatchable – Design A/1 (1904)
Jedná se o první návrh, který Fisher vytvořil pro „pancéřový křižník“ (později vžité bitevní křižník, nebo velký křižník), který již měl prvky použité u návrhu bitevní lodě Dreadnought. Principem tak bylo použít velký počet děl velkých ráží, vysokou rychlost a slabší pancéřovou ochranu v duchu Fisherova hesla, že rychlost je nejlepší pancíř. Tento návrh zaujme přídí, kde se již vůbec nepočítá do té doby s módním klounem, ale naopak s ostře řezanou přídí kliprového typu. Další, co zaujme jsou zadní dělové věže umístěné již v superpozici nad sebou v ose lodi, což umožňovalo zkrácení délky trupu a také pancéřového pásu. Díky velice malému a úzkému přednímu můstku počítal návrh s umístěním předních děl vedle sebe. Toto uspořádání předpokládám použili z toho důvodu, že na přední zvýšené palubě se báli použít superpozici děl kvůli stabilitě. Přesun věží k bokům lodi ale zase neslo riziko snadnější penetrace nepřátelským granátem, který tak mohl urazit mnohem kratší dráhu letu od průniku bočním pancířem do kritických míst, jako jsou barbety a muniční sklady. Toto řešení Britové použili i u prvního dreadnoughtů a aby snížili toto riziko, tak vytvořili na bocích lodí ještě přídavný pancíř, který je dobře patrný. Cílem ale bylo mít možnost vést palbu z co největšího počtu děl nejen v boční salvě, ale také v ose lodi. To by bylo teoreticky možné i díky jednomu stěžni s řídícím dělostřeleckým stanovištěm a malou velitelskou zadní věží. Na první pohled také zaujme trojice vysokých štíhlých komínů, které dávají tušit rozměrné kotelně a strojovně.
Rozměry: 169,75 m (na vodorysce) x 174,2 m (celková), šířka 22,86 m, ponor 8,08m
Výtlak: 16 000 tun (standardní)
Pancéřování: 152 mm pás, 25 mm paluba nad muničními sklady, 19 mm nad strojovnou
Výkon pohonné jednotky: 42.000 k, Parní turbíny, 4 hřídele
Rychlost: 25,5 uzlů (47 km/h)
Výzbroj:
4xII 12"/50 (305 mm/50) BL Mark XI
16xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
5xI 457 mm podvodní torpédomety
Pod verzí Design A existuje ještě další návrh (pracovně jsem jej nazval A/2), který více vychází z Fisherova návrhu, kde je nepatrně zdůrazněn jiný typ přídě, tedy včetně klounu. Vzhledem k tomu, že většina Britských lodí stavěných v této době kloun měla, se dá předpokládat, že i Fisher s touto verzí počítal. Kromě přídě pak byla další změnou střední výzbroj, kde místo 4“ (102 mm) děl se počítalo s 20 ks 3“/50 QF Mark I. (76,2 mm) instalovaných po jednom. Stejná děla ostatně dostal HMS DREADNOUGHT. Konstruktéři totiž předpokládali, že velká děla rozhodnou bitvu a střední bude potřeba jen proti lehkým torpédonosným plavidlům, na které děla ráže 76,2 mm stačí jak účinkem v cíli, tak především vysokou kadencí palby. Konstrukční data budou de facto shodná s výše popsaným návrhem A/1.
Návrh B počítá se stejným uspořádáním hlavní dělostřelecké výzbroje. Základním rozdílem mezi verzí A a B je horní paluba, která je snížená a je pro tažená k dělostřelecké věži číslo tři. Cílem bylo ušetřit celkovou hmotnost. Opět se počítalo spíše s přídí kliprového typu a dlouhým trupem s trojicí komínů a jedním příďovým stěžněm. Část původně plánované výzbroje umístěné na úrovní hlavního můstku byla odstraněná a přesunutá do kasemat na hlavní palubě.
Rozměry: 169,75 m (na vodorysce) x 174,2 m (celková), šířka 22,86 m, ponor 8,08m
Výtlak: ???
Pancéřování: 152 mm pás, 25 mm paluba nad muničními sklady, 19 mm nad strojovnou
Výkon pohonné jednotky: 42.000 k, Parní turbíny, 4 hřídele
Rychlost: 25,5 uzlů (47 km/h)
Výzbroj:
4xII 12"/50 (305 mm/50) BL Mark XI
16xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
5xI 457 mm podvodní torpédomety
Tento návrh v sobě snoubí mix předchozích verzí A a B. Cílem bylo vrátit střední dělostřelectvo na přední palubu, aby tato děla měla možnost střílet v ose lodi. Vysoká mírně k přídi stoupající přední paluba by jistě byla vhodná na rozbouřené moře a snižovala by riziko zalévání mořskou vodou přední dělové věže. Tato přední paluba se od přídě protahuje až na úroveň předního komínu. Výzbroj i pohonná jednotka byla plánovaná shodná, jako u předchozích návrhů A, B. Nicméně rozměry a výtlak nejsou přesněji známé. Je to dané i tím, že se jedná jen o jednoduché Fisherovy nákresy, z kterých se toho příliš poznat nedá a spousta detailů tak bylo dodatečně domýšleno.
Na všech předchozích Fisherových návrzích je patrná inspirace uspořádání hlavního dělostřelectva bitevní lodí HMS DREADNOUGHT. V roce 1905 se ale Fisher představil s novým návrhem, který již nese jasné stopy pozdějšího bitevního křižníku INVINCIBLE, potažmo INDEFATIGABLE. Uspořádání věží odpovídalo právě pozdější třídě INDEFATIGABLE včetně většího rozestupu středových věží, které tak měli lepší palebné sektory. Zajímavým prvkem pak je Fisherův návrh, aby tyto střední věže byly vybavené nikoliv dvojicí děl ráže 305 mm, ale rovnou třemi hlavněmi. Nicméně Britové do té doby trojhlavňové věže nestavěli, a tak by byla i otázka, jak dlouho by trval vývoj takové věže. V každém případě toto řešení umožňovalo boční salvu z deseti děl, což by bylo na plavidlo této velikosti a výtlaku skutečně dost. Profil lodi byl elegantní s tím, že všechna děla hlavní ráže byla v jedné rovině na jedné palubě, která se od můstku mírně zvedala směrem k přídi, což mělo zlepšit nautické vlastností. Nicméně uspořádání věží neumožnilo rovnoměrné rozmístění středního dělostřelectva. To bylo nakonec soustředěno na zádi a jen v počtu osmi kusů, přičemž boční salva mohla být vedená jen ze čtyř 102 mm hlavní. Pro dosažení požadované rychlosti 24 uzlů bylo potřeba zvýšit výkon pohonné jednotky na 45.000 koňských sil. Pro srovnání, HMS DREADNOUGHT měl výkon 23.000 k, a bitevní křižníky INVINCIBLE a INDEFATIGABLE 41.000 k, potažmo 44.000 koňských sil. Výtlak lodi vzrostl na 22.500 tun a cena tří bitevních křižníků tohoto návrhu by se rovnalo ceně čtyř Dreadnoughtů. Proto byl projekt nakonec opuštěn a hledalo se levnější řešení, které by při hlasování prošlo Parlamentem. Zajímavé je, že v tomto návrhu Fisher nerazil své běžné heslo „rychlost je nejlepším pancířem“ a naopak loď měla dostat poměrně silný 279 mm boční pancéřový pás.
Rozměry: 176,78 m (na vodorysce) x 189,89 m (celková), šířka 25,3 m, ponor 8,41 m
Výtlak: 22 500 tun (standardní), 23 926 tun (plné zatížení)
Pancíř: 279 mm pás, 43 mm paluba, 68 mm šikmý
Pohonná jednotka: 45 000 k, Parsonsovy parní turbíny, 4 hřídele
Rychlost: 24 uzlů (44 km/h)
Výzbroj:
2xIII,2xII 12"/50 (305mm/50) BL Mark XI,
8xI 4"/50 (102mm/50) BL Mk VII
18xI 3"/50 (76,2mm/50) QF Mark I
3x1 457mm podvodní torpédomety
Jaké může být zhodnocení těchto konstrukčních návrhů, když se nakonec ani jeden z nich nedostal do stavby? Na jednu stranu asi jednoduchý. Hovoří to o tom, že se jednalo pouze o vývojové fáze, které až časem dospěli do nějaké smyslu plné podoby a realizace. Na druhou stranu se ale na to může dívat s časovým odstupem a můžeme tak hodnotit silná a slabá místa těchto návrhů.
Myslím, že se všichni shodneme na tom, že první návrhy jsou až příliš provázené s myšlenkou schopností realizovat palbu ve velké míře jak v boční, tak i v podélné ose. Klad na tento důraz vedení boje do značné míry ovlivňoval základní dispozici hlavního dělostřelectva, což bylo rozhodně chybné. Příďové uspořádání dělových věží bylo velice nepraktické a místo výhod spíše přinášelo problémy. Ale to bylo dané právě tím uvažováním soustředit maximální dělostřeleckou sílu ve dvou rovinách. Jak se i později ukázalo, důraz byl nakonec kladen na boční salvu, a nikoliv možnost ničit nepřítele v podélné ose lodi, což samo o sobě bylo dosti omezující s palebnými sektory na levoboku i pravoboku.
Naopak ale za pozitivní progres považuji zadní uspořádání dělových věží. Všechny tyto návrhy admirála Fishera počítali s uspořádáním v tzv. super pozici v ose lodi. Tomuto systému se nebránilo například americké námořnictvo při stavbě svých prvních dvou dreadnoughtů třídy SOUTH CAROLINA dokončených v roce 1910. Tato třída ihned od začátku využila návrhu mít přední i zadní dělové věže v superpozici, což se i později po dalších německých a britských experimentech ukázalo jako nejlepší řešení. Ale některé námořní velmoci si holt na tento americký design museli počkat.
Když se vrátíme k vlastním Fisherovým projektům, tak je potřeba si říct, že se často jednalo jen o ideové kresebné návrhy bez nějakého hlubšího rozboru. Fisher jako praktik z námořního vedení se hlavně snažil najít cestu, která by umožnila britské Royal Navy držet i nadále světový prim ve stavbě válečných plavidel. Samozřejmě nebyl v tomto oboru jediným. Známe jsou projekty italských či amerických námořních teoretiku z přelomu století, kde tyto návrhy postupně vedli k závěru, že větší počet děl hlavní ráže bude tím rozhodujícím faktorem v bitevní vřavě. Že tím odsoudí doposud stavěné námořní jednotky k zastaralosti, si asi nikdo pořádně neuvědomil. Nicméně revoluce ve stavbě lodí byla nevyhnutelná. Pokud by s tím nepřišla jedna strana, tak by s tím přišla, druhá, třetí atd. Krásným příkladem je právě stavba HMS DREADNOUGHT a stavba amerických bitevních lodí třídy SOUTH CAROLINA stavěných ve stejné době.
Stejným způsobem je pak potřeba hodnotit i návrhy bitevních křižníků. Admirál Fisher se od původních pancéřových křižníků dostal k lodím s výzbrojí bitevních lodí, ale pancéřovou ochranou redukovanou na úrovní pancéřových/obrněných křižníků, nicméně s rychlostí, která měla ovlivnit možnost výběru vzdálenosti, na kterou by boj probíhal. Proto Fisherovo heslo, že nejlepší obranou je rychlost. Že to heslo v bojové praxi tolik nefungovalo je až druhá věc. V každém případě se jednalo o zlom ve stavbě válečných lodí a existenci nového typu, který postupně z pozice bitevního křižníku dospěl do vrcholné fáze v podobě rychlé bitevní lodi. Zajímavé je pak sledovat nejen umístění hlavní ráže, ale také výběr té střední a její palebné pozice. Když to zjednodušíme, tak si Fisher pohrával s myšlenkou buď použít těžší střední třídu s ráží 102 mm, nebo naopak s lehčí v podobě rychlopalných děl ráže 76,2 mm. Realitou při vzniku bitevní lodi HMS DREADNOUGHT byla děla menší ráže, což se ale brzy ukázalo jako krátkozraké. Rovněž se intenzivně řešily palebné sektory sekundární výzbroje, a to především s možností střílet vpřed v ose lodi. Toto bylo do určité míry opět ovlivněno základní koncepcí s možností vést silnou boční, ale i osovou (čelní) palbu. Přitom právě tyto dva požadavky se ve skutečnosti vylučují. Musí zvítězit jedna, či druhá strana a následná léta ukázala, že důraz na boční salvu, je ta správná cesta.
I z tohoto hlediska tak v závěru musím hodnotit, že poslední návrh X4 z roku 1905 je z uvedených tím nejpovedenějším. Oproti realitě ale i tento návrh doznal několika úprav, které měli negativní dopad na vlastní bojeschopnost prvních bitevních křižníků. Tím prvním faktorem jsou palebné sektory středových dělových věží, kde v případě třídy INVINCIBLE se dá o plné boční salvě v podobě osmi děl hlavní ráže mluvit jen v omezeném rozsahu. Fisherův návrh z roku 1905 tak do jisté míry předběhl dobu, kde umístění středových věží hlavně rážen umožnoval lepší palebný rozsah. To se ale v praxi realizovalo až s druhou třídou bitevních křižníků INDEFATIGABLE. Dalším zásadním rozdílem je návrh hlavních děl ve středolodí s uspořádáním v podobě třídělových věží. Cílem bylo dosáhnout maximálního počtu hlavní, ale na druhou stranu Britové neměli realizované žádné věže s trojicí děl. Navíc průměr barbet u trojhlavňové věže by se negativně projevil do tvaru trupu a ovlivnil například umístění kotelny, strojovny a v konečném důsledku i rychlosti lodi. Vlastní palba by pak byla rovněž negativně ovlivněná kadencí děl z dvou a třídělových věží. Ovšem na druhou stranu je zajímavé výrazně silnější pancéřování, než jak se následně stalo britskou praxí u bitevních křižníků.
Je tak nakonec logické, že třídy bitevních křižníků INVINCIBLE a INDEFATIGABLE vyústili do podoby, kterou dnes známe. To, že s nejednalo o ideální uspořádání nejen hlavních ale i středních zbraní je pak dobře vidět na třetí třídě v podobě lodí LION, z kterých následně vzešla pro japonské námořnictvo úspěšně stavěná třída KONGÓ, která je některými námořními specialisty považována za nejlepší bitevní křižníky První světové války.
Zdroje:
www.wikipedia.org
www.tapatal.com
www.deviantart.com
