Velká Británie
Rok 1915
HMS Dreadnought v popředí a za ním HMS Incomparable
Od doby, kdy byl na vodu spuštěn britský HMS Dreadnought (1906), uplynulo sotva deset let a již se koncepce lodí se soustředěnou hlavní dělostřeleckou výzbrojí (ll-big gun) stavěla po celém světě. Vývoj šel až překotně dopředu a tak u britského námořnictva brzy děla ráže 305mm, které se používala standardně, nahradila děla větších ráží. Několik bitevních lodí tříd, které přímo vycházeli z přelomového HMS Dreadnought se ještě pyšnili děly této ráže, ale další lodě se již stavěli s děly ráže 343 mm. Vše tak bylo podřízeno větší průraznosti těžšího kalibru a většímu ničivému účinku v cíli. Tento kolotoč se ale nezastavil ani u ráže 343 mm. Ještě před válkou stavěli Britové pro zahraniční zákazníky lodě s děly ráže 356 mm a pro svou potřebu pak bitevní lodě třídy QUENN ELIZABETH s děly ráže 381 mm. De facto až zahájení válečných operací Velké války zabránili, aby se stavěli ještě větší lodě s ještě většími děly. To ale neznamená, že se konstruktéři vzdaly. Naopak. V horečných válečných letech vznikal jeden projekt za druhým a velice vážně se uvažovalo, že od rýsovacích prken se alespoň některé z nich přetaví do skutečných lodí, vládců moře tak, jak si to Velká Británie již od bitvy u Trafalgaru (1805), představovala.
Stejná situace jako u bitevních lodí panovala i u bitevních křižníků. Jejich duchovním otcem byl Admirál John „Jackie“ Fisher, který stál i u zrodu HMS Dreadnougt. Tento velký zastánce nových technologií pracoval na udržení převahy Velké Británie na moři nad zahraniční konkurencí a to především v podání císařského Německa a USA. Nástrojem síly ostrovní říše, která byla velice závislá na svých koloniích rozesetých po celém světě, měly tedy být jak bitevní lodě, tak i bitevní křižníky. Především bitevní křižníky se pak měli používat k rychlému hašení požárů po celém světě, jak například předvedli při likvidaci německé eskadry hraběte Maxmiliana von Spee v bitvě u Falkland z prosince 1914. Zde se koncepce bitevních křižníků plně osvědčila. Nevadilo tak, že se jedná o sice silně vyzbrojené lodě, tj. se shodnou výzbrojí, jakou mají bitevní lodě, ale se slabým pancéřováním pro zajištění dostatečné rychlostí. Tato rychlost jim měla dávat výhodu v podobě určení si podmínek, za kterých bude bitva vedená. Což v praxi mělo znamenat, že buď zaútočí na slabšího protivníka, kterého díly dělům velké ráže zničí z velké vzdálenosti, ale nebo před silnějším nepřítelem prostě uprchnout díky výrazně vyšší rychlosti. Rychlost pak mohla být ještě výhodná i při pronásledování pancéřových a lehkých křižníků, kterým se bitevní křižník v této „disciplíně“ vyrovnal, nebo ty starší modely i překonával.
Koncepce bitevních křižníků, schopných zničit téměř vše, co se po moři plaví a přitom před těžším soupeřem uniknout, tak byla ve Velké Británii velice populární. Nic se na tom zásadně nezměnilo, i když se jednalo o velice slabě pancéřové lodě, které mohli být ohrožené i ze strany lehkých křižníků na menší vzdálenost. Je ale pravdou, že pozdější bitevní křižníky tříd LION A TIGER se již vyznačovali kvalitnější pancéřovou ochranou. Nicméně to bylo stále málo na tehdy stavěné německé bitevní křižníky, které se raději drželi děl menší ráže, o něco menší rychlosti, ale výrazně lepšího pancéřování. Ovšem je fakt, že německá a britský konstrukční škola vycházela každá z jiného užití těchto moderních lodí. Němci se soustředili na Baltské a Severní moře a Britové, díky své geografické poloze, se museli soustředit na zbytek světa a svých mnohých kolonií. Rozdíl v této koncepci se měla na plno projevit v bitvě u Jutska (1916), ale to trošku předbíhám.
V roce 1914 se Admirál „Jackie“ Fisher vrátil opět do svého úřadu a znovu se velice aktivně věnoval i vývoji nových, specializovaných lodí, které měli za úkol se primárně pohybovat v nepřátelských vodách. Tak vznikla tři specializovaná plavidla dvou tříd GLORIOUS a FURIOUS, která měla operovat především v mělkých vodách Baltského moře a bránit tak německému loďstvu podnikat větší výpady proti britskému pobřeží, nebo proti ruskému spojenci. Bohužel tyto sice velice silně vyzbrojené, ale na druhou stranu velice slabě pancéřově chráněné křižníky se ukázali jako slepá cestička vývoje. Jejich pancéřování neodolávalo ani zbraním lehkých křižníků a tak byl tento projekt po dostavbě dvou jednotek a jedné těsně před dokončením (FURIOUS) zrušen. Další lodě tohoto úzce specializovaného typu tak již nevznikli. Nicméně jejich trupy v meziválečném období výborně posloužili jako vhodné platformy pro letadlové lodě, na které byly nakonec i všechny tři úspěšně přestavěné.
Tento neúspěch byl ale do jisté míry vykompenzován stavbou dvou jednotek (původně tří. HMS Resistance nebyl nikdy postaven) bitevních křižníků třídy RENOWN (1916). Jednalo se o elegantní dlouhé lodě velké rychlosti a těžké výzbroje v podobě šesti děl ráže 381 mm. V té době stavěné německé bitevní křižníky třídy DERFLINGER používali děla ráže 305 mm. Rozdíl v hmotnosti dělové salvy a ničivého účinku v cíli tak byl přímo enormní. Britský projektil totiž vážil kolem 870 kg, zatímco konkurenční německý jen něco kolem 405 kg. A aby toho nebylo málo, tak v roce 1916 byla zahájená stavba první ze čtyř jednotek třídy HOOD (jinak též třída Admiral), která se měla stát největší a nejsilnější lodí světa. Sice nakonec byla postavená pouze jedna loď, ale ta si skutečně zasloužila respekt největší válečné lodě světa s výzbrojí v podobě 8 děl ráže 381 mm. HMS HOOD byl ale nakonec dokončen až po válce v roce 1920 s tím, že velkou roli na tom hrál průběh bitvy u Jutska z jara roku 1916. Výsledek bitvy totiž jasně ukázal slabinu britských bitevních křižníků v jejich celé nahotě a to velice slabém pancéřování. Křižníky nemohli využít své přednosti v podobě rychlosti a kromě souboje s nepřátelskými bitevními křižníky se zamotali i do bojů s německými bitevními loděmi. Výsledek asi většina nadšenců námořní historie zná. Tři britské bitevní křižníky za ohromných výbuchů, vylétli do povětří a to i za obrovských lidských ztrát. Proto byl HMS HOOD rapidně přepracován a byla výrazně posílená jeho pancéřová ochrana, což kromě jiného vedlo k prodloužení stavby.
To jsme se ale již dostali na konec války. Tak se opět vrátíme do roku 1915, kdy vznikl projekt bitevního křižníků HMS INCOMPARABLE, což v překladu znamená něco jako „jedinečný, nesrovnatelný, neporovnatelný, vynikající“. O co v tomto projektu tedy šlo? Britští konstruktéři předpokládali, že konkurence dříve či později bude stavět ještě větší a modernější bitevní křižníky, než ty, na kterých se v té době dělalo, nebo které se již plavili po mořích. Aby byl tento neustále se zrychlující trend navyšování dělo, výkonu atd. zachycen, rozhodli se navrhnout takovou loď, která by všechny ostatní předběhla o dva kroky. Vypustili tak mezistupeň v podobě bitevního křižníků s děly ráže kolem 406-410mm, na kterých v té době zřejmě již například pracovali v Japonsku a v USA, ale rozhodli se navrhnout loď pro ještě větší děla. Taková, která by deklasovala i možné konkurenty právě s děly ráže 406mm i ráže ještě o něco vyšší. Zamýšlený projekt tak počítal se stavbou bitevního křižníků s děly ráže 508 mm, což byla ráže ještě větší, než jakou se za Druhé světové války mohla pyšnit japonská třída YAMATO (ráže 460 mm). Extra velká děla v počtu šesti hlavní ve třech dvoudělových věžích by si ale vyžádala i extrémně obrovský trup. Zatímco v té době (tj. 1915) měli bitevní křižníky výtlak tak do 28.000 tun, projekt HMS INCOMPARABLE počítal se standardním výtlakem kolem 48.000 tun. Trup lodi měl být dlouhý více jak 300 metrů při šířce necelých 32 metrů. Tento nárůst délky byl nutný vzhledem k instalaci silné pohonné jednotky, který měla dávat plný výkon 180.000 koňských sil (134.226 kW) a také k vezení velkého množství uhlí. Uhlí by se přikládalo pod kotle typu Yarrow a vzniklá pár by poháněla parní turbíny Brow-Curtis. Obrovské uhelné doky měli zajistit plavební dosah neuvěřitelných 44.400 km (24.000 námořních mil) při ekonomické rychlosti plavby 10 uzlů (19 km/h). Spaliny od kotlů měli být odváděny jediným obrovským pancéřovaným komínem. Co konstruktéry vedlo k tak obrovskému dojezdu nevím, ale asi se to dá odhadnout. Bitevní křižníky třídy HMS INCOMPARABLE měli podle všeho sloužit především k ochraně námořních obchodní tras a měli být hrozbou proti ostatním nepřátelům, ale i současným přátelům. Měli tak být nezávislé na doplňování uhlí u „přátel“ nebo v neutrálních přístavech a měli být schopné zasáhnout co nejdříve, kdekoliv na všech mořích. Proto ten obrovský dojezd a vysoká rychlost, která měla být až 35 uzlů (65 km/h). Troufám si odhadnout, že primárně měli odstrašit nejistého spojence v podobě rychle vzrůstajícího Japonska a i sílícího spojence USA. Přeci jenom v roce 1915 nikdo nemohl tušit, že se v dubnu 1917 podaří do Velké války zatáhnout i USA, které se jinak striktně drželi své neutrality.
Jak už jsme si řekli výše, tento projekt počítal s celkem šesti děly ráže 508 mm (20´´). Děla měla být umístěná ve třech věžích po dvou s tím, že první dvě věže by se nacházeli na přídi a jedna na snížené zádi. Všechny tři pak logicky v ose lodi a druhá věž v super pozici nad první. Trup přídě by se od první věže zvedal tak, aby byl ochráněn před zaléváním na rozbouřených vlnách, kterými by se bitevní křižník mohl prohánět možná při maximální rychlosti. To opět svědčí pro variantu, že by se tato třída primárně využívala na oceánech daleko od domova. Jelikož děla ráže 508 mm skončila jen na papíře, stejně jako celý tento projekt, tak se o jejich ničivosti můžeme jen dohadovat. Ale máme tu jisté vodítko a tím jsou děla ráže 510 mm L/45, Model 1938, která Japonci počítali použít pro bitevní lodě třídy tzv. „super Yamato. Těmi východní země počítala osadit jednotky pod čísly 798 a 799 (projekt A-150). Japonská děla sice vznikla o více jak dvě desítky let později, než doba, kterou v tomto článku probíráme. Ale jak říkám, jisté vodítko tu je. Tato děla měla být schopná vystřelovat APC projektil o hmotnosti kolem 1,9 až 2 tun při použití výmetné složky o hmotnosti 480 kg. HE projektil pak měl mít hmotnost 1.858 kg a měl být opatřen vysoce explosivní složkou o hmotnosti 84 kg (u verze APC 30 – 32 kg). Nicméně Britové měli praxi spíše do projektilu nacpat více té výbušné složky, než se zaměřovat na průraznost projektilu. Dá se tedy předpokládat, že při plus mínus stejné hmotnosti projektilu, by výbušná složka byla zastoupené více. Jen pro představu. Výrazně menší dělo ráže 457 mm, které Britové použili u nedokončeného lehkého bitevního křižníku FURIOUS, by používalo projektil o hmotnosti 1.506 kg, z čehož u verze HE bylo 110,2 kg explosivní složka a u verze APC 54 kg. Vzhledem k užití lodi, tj. dlouho a daleko od domovských vod, předpokládám, že by byla zásoba munice maximální. Kadence střelby by se pohybovala jen něco kolem 1 až 1,25 výstřelu za minutu.
Kromě hlavní výzbroje se pak palubě měla hemžit již jen děly menší ráže. Početně měla být zastoupená děla ráže 102 mm, která se po třech měla nacházet v celkem pěti věžích. Jejich uspořádání bylo zajímavě řešeno. Tři věže se měli nacházet v ose lodi na zádi. Bráno od zádě, tak první z nich by stála na vyvýšené nástavbě nad zadní dělovou věží ráže 508 mm. Za ní by se nacházelo zadní stanoviště hlavního dělostřeleckého zaměřovacího systému a nad ním by stála druhá věž sekundární výzbroje. No a nad ní v další super pozici by byla třetí. Ta by byla na úrovni zadního stěžně. Všechna tři děla tak mohla střílet jak v podélné ose lodi, tak i do stran a to ve velkém stranovém odměru. Poslední dvě věže by se nacházeli po jedné na každém boku na úrovni hlavní palubní nástavby. Boční palba z děl ráže 102 mm tak mohla být vedená až z 12 hlavní zároveň. Směrem vzad pak za určitých předpokladů ze všech hlavní. Směrem dopředu pak ze šesti hlavní. Ovšem díky velkému stranovému odměru by se i v palbě vpřed mohli za jistých okolností zapojit dvě ze zadních věží. Konkrétně první a třetí odzadu. Dále mělo být na palubě 9 rychlopalných děl určených především proti ohrožení ze vzduchu a zřejmě u další menší zbraně. Torpéda měla být zastoupená velice početně a to v podobě celkem osmi torpédometů ráže 450 mm. Podle jiných zdrojů měla být malorážní děla zastoupená v počtu 12 kusů a to u 47 mm rychlopalných děl Vickers 3-pounder určených proti ponorkám, torpédovým člunům a torpédovkám. Protiletecká obrana měla být složená z osmi děl ráže 40 mm instalovaných po dvou.
Zatímco u všech v té době postavených britských bitevních křižníků byla pancéřová ochrana boků maximálně kolem 230 mm (třídy LION a TIGER), tak tato plánovaná třída na tom měla být výrazně lépe. Hlavní boční pancéřový pás měl mít totiž sílu až 279 mm a směrem k okrajům se měl zeslabovat na 50 mm. Jeho sílu by pak zvyšovali i velice početné uhelné doky, které také mnohdy dokázali lodi poskytnout požadovanou pasivní ochranu. Samozřejmě za předpokladu, že jsou plné. Vnitřní přepážky měly mít sílu 32 mm. Pancéřová paluba pak podle exponovaných míst měla mít sílu od 20 do 102 mm.
TTD – Projekt bitevního křižníku HMS INCOMPARABLE
* Země původu: Velká Británie
* Délka: 304,8 m
* Šířka: 31,7 m
* Ponor: 7,3 m
* Výtlak standardní: 46.738 t
* Výtlak plný:
* Výzbroj: 6x508 mm (3xII), 15x102 mm (5xIII), 9x QF (9xI), 8x torpédomet ráže 450 mm
* Pancéř paluba: 102 mm
* Pancéř strojovny:
* Pancéř muniční sklady:
* Pancéř velitelská věž: 356 mm
* Pancéř barbety děl: 356 mm
* Pancéř boky: 279 mm
* Pohonná jednotka: Turbíny Brown-Curtis, kotle typu Yarrow
* Výkon strojů: 180.000 koňských sil (134.226 kW)
* Vezená zásoba paliva:
* Rychlost: 35 uzlů (65 km/h)
* Dojezd: 44.000 km při 10 uzlové rychlosti
* Posádka:
Zhodnocení
Jelikož se jedná pouze o projekt, který nepřekročil fázi výkresů na rýsovacích prknech a teoretických výpočtů, tak se samozřejmě těžko hodnotí. Asi není pochyb o tom, že hlavní dělostřelectvo by bylo tou hlavní výhodou HMS INCOMPARABLE. Pokud by projektil zasáhnul svůj cíl, tak by se protivník okamžitě ocitl v úzkých. V případě zásahu do některého z citlivých míst, jako jsou muniční sklady, tak by byl s nepřítelem konec a to i při pouhém jediném zásahu. Průraznost 20´´ projektilu by byla tak obrovská, že ani v té době nejlépe chráněné lodě, by neobstáli. Teoreticky by tak stačil opravdu jeden, či dva dobré zásahy a protivník je vyřazen z boje. A i kdyby se nepodařilo docílit těch tzv. šťastných zásahů do nějakého citlivého místa, tak pořád téměř dvou tunový projektil napáchal obrovské škody. Když to přeženu, tak i za předpokladu, že by projektil selhal a nevybuchnul, tak by dokázal proletět skrz většinu tehdejších bitevních lodí a bitevních křižníků. Velká rychlost a enormní dojezd měli být opět devizou HMS INCOMPARABLE. Takže až potud by se dalo říct, že rozhodně stavět. Nicméně teď přijdou na stranu ta ALE. Když se zaměřím na vlastní stavbu, tak není od věci poznamenat, že by se jednalo o velice finančně náročný projekt. Kromě vlastní lodě bychom totiž museli počítat s výstavbou nového suchého doku, kde by tak obrovský trup mohl vzniknout. Nejsem si zcela jist, ale myslím, že Velká Británie v té době žádný dok o rozměrech, které by přesahovali 300 metrů, neměli. Případně předem děkuji čtenáře za upřesnění, pokud se pletu. V případě poruchy někde na moři ve vzdálených vodách, by pak byl opět problém, kam s lodí zamířit. Kde mají dostatečně velké doky, aby se tam takový kolos vešel. Dalším handicapem pak vidím počty hlavních děl. Průraznost a ničivý účinek projektilu je sice úctyhodný, ale nesmíme zapomínat, že loď o délce více jak 300 metrů měla mít jen šest hlavní s kadencí něco kolem 1 až 1,25 výstřelů za minutu. Což bylo poměrně malá kadence a počet hlavní na to, aby pravidelně zasahovali cíl. V případě, že cílů bylo více, tak rozdělení palby by velice snížilo její přesnost a úspěšnost. V poměru jedna loď proti jedné lodi si pak také říkám, že pokud by protivník měl větší počet děl menší ráže, tak by opět dokázal HMS INCOMPARABLE zničit. Jeho pancéřová ochrana nebyla zase až na takové úrovni, aby odolala zásahu z děl ráže 406 mm a možná ani z děl ráže 381 mm. A tady je dobré si připomenout, že na konci První světové války měli Američané ve stavbě bitevní křižníky třídy LEXINGTON s osmi děly ráže 406 mm a Japonci zase třídy TONE a AMAGI s desítkou děl obdobné ráže. Když to tedy shrnu, tak HMS INCOMPARABLE byl zbytečný projekt, který sice v ráži děl deklasoval vše ostatní, ale tím jeho výhody končí. Možná si toho byli vědomi v Admiralitě, nebo pokračování zabrzdila válečná situace. V každém případě by se ale jednalo o mrhání času a prostředků. To už by bylo vhodnější dostavět zbylé tři jednotky třídy ADMIRAL (HOOD), které by stáli výrazně méně a přitom i tak se jednalo o světovou špičku. Nesmíme také zapomínat na fakt, že takto velké lodě by vyvolali další vlnu námořního zbrojení.
Zdroje:
• http://www.worldofwarships.eu
• http://www.navweaps.com
• http://www.shipbucket.com
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
.
