Celý projekt MBŘS RT-23 se točí kolem varianty umístněné na pohyblivém OZ. Umístnit strategickou raketu na železniční podvozek nebylo nic nového. Ve Spojených státech a projektu rakety Minuteman jsem psal. Již v 60tých letech při zahájení vývoje rakety podle projektu AICBM se o této variantě uvažovalo, později v 70tých letech dosáhl projekt v programu MX značného rozpracování. V Sovětském svazu o těchto aktivitách pochopitelně věděli a dotáhnout své projekty do závěrečného stádia bylo jen otázkou času. Ono nejen ve strategických zbraních platilo, že čím se zabývala jedna strana, to na sebe u potencionálních protivníků nedalo dlouho čekat. Koneckonců, co kdyby „kolegovi“ generálové měli lepší hračku, že? Pravdou ale je, že umístnit strategické zbraně na mobilní platformu je opravdu řešením, jak je zachovat pro odvetný úder a v podstatě nedat protivníkovi šanci je najít a zničit, což se také později potvrdilo. V momentě, kdy souprava s raketami opustila základnu, byla pro sledovací prostředky Spojených států ztracena… nepříjemné.
V projektu RT-23 vznikl požadavek aby byla souprava maskována jako standardní vlaková, civilní. Jako obyčejný vlak složený z osobních, nebo chladících, případně nákladních vagonů, jakých se po Sovětských železnicích pohybovaly stovky a tisíce. Proto jako OZ byl zvolen železniční vagon standardních rozměrů a s nosnosti podvozku 135t. Vůz s raketou měl osmiosý podvozek, ostatní vagony soupravy byly čtyřosé.
Právě vagon omezoval délku rakety a jestli délka byla omezující hmotnost hlavně. RT-23 se musela do 106t vejít už z důvodu mezinárodních smluv, ale při instalaci na OZ nejde jen o raketu. Spolu s kontejnerem jsme na cca 125t a kde je vagon samotný a nutné technické prostředky?
Vývoj celého systému dopravy a OZ byl svěřen nám známému CKB-34, později KBSM a dnes AOA KB Speciálního Strojírenství (KBSM). Původně KB pod vedením V.G.Rudjaka o němž sem se zmínil u více MBŘS bylo zodpovědné za vývoj šachet pro strategické ŘS nejen z KB Južnoe, ale tady byla ještě jedna souvislost. Možná si vzpomenete, v článku o R-36M sem se zmínil o bratrovi Vladimíra Fedoroviče Utkina, Alexejovi. Napsal sem, že pracoval v CKB-34. Právě u projektu RT-23 spolu mohli sourozenci spolupracovat. Alexej Fedoroviš Utkin (Алексей Федорович Уткин) byl totiž jmenován hlavním konstruktérem projektu.
Specifika OZ, čtyři z osmi os vozu, hydraulické zajištění a spoj pro přenos hmotnosti na vedlejší vůz
Takže úkol zněl jasně, vlak, který bude moci odpalovat mezikontinentální balistické ŘS. Problém délky ŘS se díky nafukovacímu nástavci aerodynamickému krytu, co nejkratším úsekům dělení stupňů a pevné trysky motoru prvního stupně „vmáčknuté“ do motoru podařilo vyřešit. Ono opravdu nešlo přes délku 21,9m i kontejnerem jít. Problém ale byla hmotnost. To bylo horší. Vagon musel být schopen normálního pohybu po železnici a dostat se do potřebné hmotnosti se prostě nepodařilo. Jenže když to nejde tak, tak to půjde onak, koneckonců dobrý inženýr se pozná podle toho, že si ví rady a když je nutno i nestandardním způsobem. Byl vymyšlen způsob, jak část hmotnosti vagonu s OZ přenést na sousední. Vznikla tak palebná jednotka. Tou se stala souprava ze tří vagonů. V prostředním byla vlastní raketa a dva zbývající s tímto vozem byly spojeny a pomocí závěsů se na ně přenášela část hmotnosti. V jednom bylo velitelské stanoviště s prostředky spojení, velení a řízení, odkud mohl být proveden start. Zbývající vůz nesl technické zajištění, elektrické zdroje, hydraulické agregáty a podobně. Do problematiky muselo být zavlečeno i ministerstvo železniční dopravy. Část tratí musela být z důvodu přepravy a případného startu raket přestavěna na silnější kolejový svršek.
Od 9.srpna 1984 začalo řešení železničního komplexu s raketou 15Ž61 komplexu RT-23UTTCh. Mohlo navázat na výsledky testů s původní raketou 15Ž52 RT-23. Součástí vývoje bylo jak zajištění systému ŘS, tak železniční část. Celý systém musel být autonomní, takže v soupravě musely být systémy komunikace, jak radiové, tak družicové. Navigační prostředky pro přesné zjištění polohy komplexu, start totiž musel proběhnout z jakéhokoli místa trati, po které se komplex pohyboval, i když byly vytvořeny předem připravené palebné pozice. Součástí musel být systém pro zjištění meteorologické situace, systémy protipožární, systémy ochrany proti případnému útoku a pokusu získat nad soupravou moc neautorizovaným osobám. Souprava se měla celé týdny pohybovat samostatně, takže musela být možnost provést běžné drobné opravy i zajistit pohodlí a životní podmínky osádky. Všechny systémy musely být elektricky kompatibilní, i když je vyráběly různé výrobní závody. Bylo toho spousta nového, co se do té doby řešit nemuselo. Testy celé soupravy obnášely i zkoušky systémů za běžného železničního provozu. Státní zkoušky požadovaly převoz rakety s najetím 50 tisíc kilometrů a v roce 1986 na okruhu simulovaly nepřetržitý provoz soupravy na vzdálenost 300000km, jak s raketou tak její maketou. Za tuto vzdálenost nedošlo v poruše rakety. V roce 1988 započal tři roky trvající projekt komplexních zkoušek jejichž součástí byl provoz při teplotách až -30 stupňů a naopak +38 stupňů. V roce 1988 v Semipalatinsku proběhly testy odolnosti systému proti účinkům EMI a blesku. V roce 1991 proběhly testy odolnosti proti vlivům tlakové vlny se silou 1t TNT ze vzdálenosti 850 a 450m neovlivnila práci systému a rakety. Součástí byly i testy proti účinkům rentgenového záření a ostatních vlivů jaderného výbuchu, požadavky ovšem byly nižší, než u systémů stabilních.
Letové zkoušky jak jsme si řekly začaly 27.února 1987 a celkem proběhlo 18 startů rakety 15Ž61 včetně dvou skupinových. A od 20.prosince 1987 byl první pluk v bojové pohotovosti na základně u města Kostromoj. V té době ještě probíhaly zkoušky a testy, ovšem projekt už byl ve stádiu bojových možností. Všechny zkoušky skončili v roce 1989 a jak jsme si již řekli 28.listopadu 1989 byl výnosem vláda systém oficiálně přijat do výzbroje RVSN jako první železniční raketový systém vůbec.
Tři vozy palebné jednotky, Otevřená střecha OZ a zařízení na odstranění trolejí.
Jak to tedy fungovalo? Základní jednotkou byl pluk, tedy jedna souprava se třemi ŘS. Krom devíti vagonů s palebnými jednotkami, které byly autonomní a mohly být odpojeny a splnit úkol samostatně, bylo součástí šest vagónů velitelského oddílu kde krom ubikací, jídelny, zásob a vůbec všeho potřebného pro život osádky byly i technické prostředky spojení a podobně. Další vůz byl zásobou paliva a ND pro lokomotivy. Ty byly obvykle tři, dieselelektrické typu DM-62 o výkonu 2000 koní. Souprava byla vybavena na 60 dní samostatného provozu, ale obvyklá doba bojových akcí byla 45 dní. Po tu dobu se souprava potloukala po železničních trasách i 1500-2000km od základny.
V případě vyhlášení bojové pohotovosti, případně rozkazu k startu souprava zastavila kdekoli na trati, pokud se nenalézala přímo na palebné pozici. V případě startu z předem zaměřené polohy odpadalo zjištění přesné polohy pomocí navigačních systémů, pokud bylo místo náhodné musela být navigačním systémem zjištěna přesná poloha, která se přehrála do řídícího systému rakety. Vagony palebné jednotky se zapatkovaly na kolejnicích, hydraulické systémy vyřadily systém odpružení vagonů. Pokud byla souprava na trati vybavené trolejovým vedením bylo vedení pomocí speciálních teleskopických ramen umístněných na střeše prvního a posledního vozu palebné jednotky pozvednuto a odsunuto bokem mimo profil vozu s raketou. Otevřela se střecha vozu s raketou, startovací kontejner se pomocí hydraulických vzpěr vztyčil do svislé polohy a ihned následoval start. Byl to rychlý děj, jednak z důvodu zkrácení doby kdy byla souprava se vztyčenou raketou zranitelná, jednak poté následoval tentýž postup u další rakety. Do dvaceti minut se souprava zbavila nákladu.
Raketa po startu, kdy byla plynovým generátorem vymrštěna z kontejneru a před tím než následovalo nahození motoru prvního stupně malý raketový motor raketu naklonil tak, aby tlakový impulz po startu motorů nepoškodil OZ. Po startu následovalo vyrovnání letu pomocí řízení motoru prvního stupně a již normální let MBŘS k cíli.
Raketa v palebné poloze, její zdvih a start z vlaku.
Do výzbroje se postupně dostaly tři divize raket RT-23UTTCh na železničních podvozcích na základnách Kostromoj, (která byla první a dočasně tam bylo umístněno víc systémů), Beršeť a Gladkoe. V každé divizi byly čtyři pluky a stav se tak ustálil na čtyřech soupravách s 12 ŘS v divizi. Pozice jednotlivých souprav byly od sebe vzdáleny cca 4km a součástí základny byly prostředky zajištění a servisu. Součástí byla i budova, kde bylo možné vztyčit raketu do startovací pozice. Celkem tedy bylo ve výzbroji RVSN Ruska 36 OZ raket RT-23 UTTCh na železničních podvozcích. Jejich služba ale neměla trvat dlouho.
Od roku 1991 soupravy na základě dohody se Spojenými státy nesměly opouštět oblast domovské základny a jejich případný pohyb se musel hlásit. Byla de facto likvidace raket, jelikož jejich bojová hodnota tímto klesla pod úroveň stabilní dislokace v podzemních OZ. Všechny soupravy měly být zlikvidovány a rakety zničeny do konce roku 2003 v souladu se smlouvou START 2. K tomu nakonec nedošlo, v podstatě v době přípravy likvidace bylo výnosem prezidenta RF rozhodnuto o prodloužení jejich provozu. Po nejasnostech okolo osudu smlouvy START a jednostranném vypovězení smlouvy o omezení prostředků PRO ze strany Spojených států bylo rozhodnuto jejich provoz prodloužit do ukončení životnosti raket. K vyřazení poslední došlo v roce 2006. Tím skončila historie raket RT-23 jako takových.
Pro zájemce je tu ale jedna dobrá zpráva, jedna souprava komplexu zůstala zachována pro muzeální účely a stojí na Varšavském nádraží v Sankt Peterburgu (velká část fotografií v tomto článku je právě z této soupravy díky Pegeuckovi, který je na palbu před časem pohodil)
Šlo o jediný, do konce dotažený projekt mobilní balistické rakety na železničním podvozku a dá se předpokládat, že i poslední. Zajímavá část historie strategických zbraní.
Závěr
Jde také o poslední MBŘS z konstrukční kanceláře KB Juznoe zavedená do výzbroje. My jsme si v tomto a předcházejících dílech řekli v podstatě o všech MBŘS pocházejících z tohoto KB a alespoň zmínili ty, co nakonec dokončeny nebyly. Zbývá se zmínit o raketě pod názvem Albatros. Usnesení vlády 9.února 1987 zadal vývoj rakety určené k překonání perspektivních systémů PRO na niž se pracovalo v souvislosti s programem SDI ve Spojených státech. Mělo jít o raketu pro všechny tři verze exploatace a její bojová část měla být vybavena křídlem a hlavice v podobě vztlakového tělesa měla klouzáním v atmosféře dosahovat cíle letem v nízkých výškách. Prioritou byla ochrana proti vlivům jaderného výbuchu a prostředkům PRO včetně laserových. Úvodní projekt ale nebyl přijat zákazníkem a v roce 1989 bylo už jasné, že se uskutečnění nedočká. Definitivní konec za projektem udělala smlouva START 31.července 1991 ze které vyplynulo, že Sovětský svaz bude moci pracovat pouze na jedné lehké MBŘS s jednotnou hlavicí.
Ta byla také dělána v KB Južnoe. Její vývoj byl zahájen stejným výnosem vláda, tedy 9.února 1987. Šlo o rozvoj projektu RT-2PM Topol z MIT s tím, že dojde k zavedení mobilní a šachtové verze. Na projektu pracoval MIT a KB Južnoe s tím, že si mobilní verzi a verzi pro odpálení ze sila rozdělili. Raketa dostala označení RT-2PM2 a i když v roce 1991 byla první raketa předána do Plesecka na testy, byl po rozpadu Sovětského svazu projekt ukončen. S.N.Konjuchov se ještě později s požehnáním Ukrajinské vlády pokoušel dohodnout s prezidentem Jelcinem podíl na pokračování projektu, ale k dohodě už nedošlo a 14.ledna 1995 na základě mezivládní dohody mezi Ruskou federací a Ukrajinskou republikou došlo k předání technické dokumentace do Ruska. O osudu této dokumentace až někdy příště, ale to bude o jiných konstrukčních kancelářích a jiných projektech, ovšem tímto, tj. RT-2PM
Topol M skončíme. Tím skončila historie mezikontinentálních raket v tomto Dnětropetrovském KB definitivně.
Stanislav Nikolaevič Konjuchov (Станислав Николаевич Конюхов ) převzal po odchodu Utkina místo generálního konstruktéra KB Južnoe. Tento dlouholetá Utkinův spolupracovník, pracoval od mládí v KB Južnoe, tehdy ještě OKB-586 pod vedením M.K.Jangela. Pracoval na většině projektech o kterých jsme si zde psali a nejen to. Jako hlavní konstruktér se podílel na projektech R-36M, Zenit, RT-23…. To pracoval jako Utkinův nástupce a byl přirozeným nástupcem práce M.K.Jangela a V.F.Utkina a stal se po něm generálním konstruktérem KB Južnoe a v této funkci je dodnes a pokračuje v práce a vedení tohoto dnes už legendárního konstrukčního kolektivu.
Станислав Николаевич Конюхов
Berte na vědomí, že se jedná o strategickou zbraň a v některých údajích se zdroje různí.
Děkuji za pozornost
redboy
Zdroje:
P.A.Podviga - Strategičeskoe jadernoe vooruženie Rossii (Moskva 1998)
Oružie Rossii IV díl katalogu Vojennyj parad (Moskva 1997)
Nowa Technika Wojskowa 1997
Internet
Doplňky:
Gogole Earth souřadnice divizí s RT-23 BŽRK
Kostromoj: 57°51'3.43"N 41°14'25.59"E
Beršeť: 57°41'46.33"N 56°18'4.38"E
Gladkoe: 56° 7'24.50"N 92°14'39.81"E
A obligátní videa:
ftp://81.19.45.134/ jméno: redboy
soubor:
RT-23 6,6MB
RT-23_1 20MB zajímavé pohledy na detaily, včetně nafukovacího krytu, trysek s měnitelným profilem a pro všímavé navíjení „kokonu“ motoru z uhlikových vláken….
:P, což vo to fotky, okolo BŽRK je jich dost, ale verze v sile není, po ní mrkni. Fantastický věci sou v tom katalogu Oružie Rossii, jenže to je nepublikovatelné díky kvalitě, z toho sou dobré perovky a schemata, ale fotky na nic. Mam jen kopii 
, ale zase tahat sem detaily , to není mým záměrem.
