Pokračování dílu 1. R-36
Další generace.
Nyní se vrátím k článku o UR-100 a statí „Jak dál v pozemních MBŘS v Sovětském svazu“. V ní je řečeno to co bych měl napsat teď. Vývoj kopíroval v podstatě osudy rakety UR-100, jelikož i důvody byly stejné. Já ve zmíněném článku popsal pohled Čelomejův, dnes z pohledu Jangela. Ve sporu byl spolu s Ustinovem vítěz. V podstatě to co navrhovali bylo přijato. Zvítězila koncepce zajistit přežití prostředků napadení pomocí pasivní ochrany odpalovacích sil, vývoj raket MIRV. Sovětská jaderná doktrína ovšem v podstatě jiné řešení nepřipouštěla a z pohledu budoucích (v té době již projednávaných) smluv o omezení prostředků PRO a SALT I to bylo rozhodnutí správné.
Plány o modernizaci raket systému R-36 byly v KB Južnoe připravovány už od roku 1966. technologický pokrok umožňoval dosáhnout výrazně vyšších technických parametrů. V roce 1968 byl vládě představen koncept modernizace s následujícími prioritami:
Vývoj hlavice typu MIRV a zlepšení hmotnostních a balistických vlastností.
Vybavení výrazně modernějšími systémy ochrany proti PRO.
Výrazné zvýšení přesnosti střelby.
Zkrácení předstartovní přípravy.
Změna zadaných cílů dálkově, na raketě v bojové pohotovosti.
Automatizovaný systém řízení a velení.
Zvýšení životnosti rakety.
2.září 1969 bylo podepsáno usnesení vlády o vývoje rakety modernizované rakety R-36M (15A14). Je ale potřeba říct, že nazvat to modernizací je trochu mimo. Byl to v podstatě vývoj nového nosiče v celém rozsahu. Parametry ovšem zůstaly předchůdci výrazně blíž, než tomu bylo u Čelomejových UR-100 a UR-100N. V té době již měl Michail Kuzmič Jangel v trezoru kompletní dokumentaci Čelomejové UR-100 s úkolem její levné modernizace, čili souběžně s vývojem R-36M probíhal Vývoj MR UR-100.
Úvodní projekt předpokládal použití tří bojových hlavic, Těžké jednotné, lehké a hlavice typu MIRV. Na vývoji se v podstatě podílely původní konstrukční skupiny. Co bylo zcela nové byl digitální systém řízení jak rakety, tak pozemního segmentu. Byla to první Sovětská MBŘS s podobným systémem. Za vývoj tohoto systému bylo zodpovědné KB Elektropriborostrijenija, byv OKB-692 a vněm kolektiv J.E.Ajzenberga. Právě tento elektronický systém řízení byl zodpovědný za značnou část navýšení technických parametrů v přesnosti a bojové pohotovosti.
Nové byly motory. V prvním stupni čtyři jednokomorové, vysokotlaké 15D117 od Gluška a ve stupni druhém jeden jednokomorový 15D76 a jeden řídící čtyřkomorový 15D83 od S.A Kosberga a jeho bývalé OKB-154, teď KB Chimavtomatiky. Jednalo se o velmi moderní koncepce motorů. Právě motory jejich výkon a palivový systém umožnily zvednout hmotnost rakety a nosnost při zachování rozměrů. Moderní byl plynoreaktivní systém oddělování stupňů. V OKB-5 byl vyvinut 15D161 pro platformu nesoucí hlavice MIRV.
Koncept R-36M z roku 1969 předpokládal start pomocí plynového generátoru. Jde o start kdy je raketa vymrštěna ze startovacího kontejneru a teprve nad povrchem, v dostatečné výšce dojde k nahození motoru. V Ruské terminologii je nazýván „minometný start“ což přesně vystihuje princip. Odpalovací zařízení mělo na starosti CKB-34 s hlavním konstruktérem E.D.Rudjakem. Bylo jasné, že to bude opravdu velký problém. Použít tento typ startu byl přímo Jangelův příkaz. Předtím byl tento typ startu uvažován u nakonec nepřijaté rakety RT-20P, ale ta byla na TPH, průměr 1,6m a délku 17m. Tohle ale bylo o něčem jiném. Tady šlo o na výšku 30m vystřelení kolosu o délce 30m, průměru 3m a hmotnosti 200t!! Rudjak to prý komentoval:“nadhodit jako jablko kapalinový kolos o hmotnosti víc jak dvě stě tun, to je holý nesmysl!“. Akademik V.N.Čelomej slíbil, že smekne, „pokud raketa vzlétne“. Proti byl kde kdo, ministerstvo všeobecného strojírenství, ministerstvo obrany… Ale, Jangel trval na svém. No nic, začalo řešení. Pro raketu byl vyvinut kontejner ze sklolaminátu. Nároky na něj byly enormní. Raketa v něm byla hermeticky uzavřena a pod ní byl třístupňový prachový generátor v cylindrickém kontejneru. Ten zároveň tvořil píst, který raketu vytlačil nahoru a chránil její dno a motory od vlivu tlaku a teploty. Součástí byly i motory na TPH, které „píst“ odstraní před startem z dosahu nahozených motorů rakety. Důvodem proč bylo k tomuto řešení přistoupeno bylo podobně jako u MR UR-100 možnost zesílit stávající sila pro R-36 zevnitř a výrazně tak zvýšit jejich odolnost. K prvnímu startu tímto způsobem došlo 22.října 1971. Maketa rakety R-36M byla první kapalinová raketa tímto způsobem vyzkoušena.
Tři dny nato, 25.října 1971 měl slavit generální konstruktér KB Južnoe, akademik Michail Kuzmič Jangel 60. narozeniny. V září 1970 je Jangel hospitalizován po čtvrtém infarktu, později dostal pátý. Jeho zdravotní stav není dobrý, ale podaří se mu z toho alespoň částečně dostat. Začíná pracovat, ale je neustále pod kontrolou lékařů. I narozeniny se tomu musí přizpůsobit. Je významným pracovníkem Akademie věd, je známý konstruktér, oslava je plánována na nejvyšší úrovni. Gratulace začaly telegramem od hlavy státu, L.I.Brežňěva. Mezi gratulanty jsou ministři, členové vlády, představitelé AV, různých výzkumných pracovišť, konstrukčních kanceláří a závodů. Mimo jiné z vlastního KB, od kterého dostává s upomínkovým nápisem vyzdobený štít s naplocho vytvořeným mečem na něm a se stylizovanou raketou na jílci. Má symbolizovat štít a meč, který jeho konstrukce pro stát představují. Právě po tomto předání Michail Kuzmič zavrávorá a před pádem ho zachytí jeho kolegové. Lékaři jsou poblíž, ale jen konstatují smrt.
Zemřel v den svých 60. narozenin.
Je pochován v Moskvě na Novoděvičím hřbitově.
Teprve v nekrologu, který zveřejnily hlavní Sovětské noviny jsou jeho jméno a práce spojeny dohromady. Jako spousta významných vědců a konstruktérů té doby, pracujících ve vojenské oblasti patřil i on k lidem, jejichž totožnost, tvář a i jméno tvořily státní tajemství.
Nástupcem zesnulého generálního konstruktéra se stal Vladimír Fedoroviš Utkin (Владимир Федорович Уткин). Pocházel z vesnice v Rjazenské oblasti z rodiny čtyř bratrů. Minochodem, nejmladší z nich Alexej pracoval v nám známém CKB-34, mimo jiné na OZ P-35, S-200, S-300. Vladimír se chce stát leteckým konstruktérem, ale válka to přerušila. Byl odvedený a jako telegrafista a v sestavě 278. stíhací sibiřské letecké divize zálohy STAVKY projde cestu od Volchova do Berlína. Mimo jiné se stal nositelem dvou řádů Rudé hvězdy. Po válce studuje Leningradský vojensko mechanický institut. Diplomku dělá v Kaliningradě v NII-4 a v roce 1952 školu ukončuje co by inženýr mechanik. V SKB-586 v Dněpropetrovsku se podílí na výrobě raket R-2. Na bázi SKB vzniká jak víme v roce 1954 KB-586 a Utkin patří k jeho významným konstruktérům. V roce 1961 se stává Jangelovým náměstkem a v roce 1967 hlavním zástupcem.
Po smrti svého předchůdce se stává generálním konstruktérem a je před ním devatenáctileté působení na tomto místě. I když práce na R-36M a MR UR-100 přebírá v chodu a jeho jméno je spojeno především s pozdějším projektem RT-23 a Zenit jsou i tyto dvě rakety spojeny vlastně už s jeho jménem.
Vladimír Fedorovič Utkin, Владимир Федорович Уткин
Na začátku roku 1972 pokračují testy minometného startu. Pro potřeby vývoje proběhlo 9 startů v období 1972-73. Na počátku šlo o makety v podobě zátěže a na konci kompletní ŘS.
Samotné letové zkoušky proběhly mezi lety 1972 až 1976. Hned první tři byly neúspěšné a první z nich znamenal opět jedno odepsané silo v důsledku exploze rakety u která po vymrštění ze sila nedošlo k nahození motorů a dopadla zpět na silo. První zcela úspěšný test R-36M proběhl 21.února 1973. V letech 1973 až 1976 proběhlo 43 startů, z toho 36 úspěšných. V říjnu 1973 přišlo nařízení vlády o vývoje nového typu bojové hlavice. Dostala označení Majak-1 15F678 s koncovým navedením. Šlo o radiolokační systém navedení. I když v letech 1976-1980 proběhla řada testů, nakonec systém na raketě této kategorie do výzbroje přijat nebyl. V roce 1974 byla zahájena sériová výroba rakety R-36M v Dnětropetrovsku.
R-36M (15A14)
Po skončení testů byla raketa R-36M (15A14) přijata do výzbroje. Stalo se tak oficiálně 30.prosince 1975 spolu s MR-UR-100 a UR-100N. Přijata ovšem byla pouze varianta s jednotnou bojovou hlavicí. Ty byly dvě. 15F141 což byla těžká hlavice o ráži cca 18-20Mt TNT hmotnosti 6565kg a doletu 11200km a lehká o ráži cca 8Mt TNT, hmotnosti 5725kg a doletu 16000km. První pluk s raketami R-36M byl v bojové pohotovosti 25.prosince 1974. Jejich počet v bojové pohotovosti začal stoupat a dosáhl počtu 190 v roce 1979. V roce 1977 k nim začala přibývat nová verze s hlavicí MIRV. Jednalo se o hlavici 15F143 s osmi bojovými částmi. Ty byly umístněny po dvou, dnem k sobě (tedy vždy jedna proti směru letu) a zakryty částečným aerodynamickým krytem. Raketa s touto hlavicí měla dolet 10200km a hlavice měla ráži 8x1?Mt. S hlavicí ale asi byly potíže. Nepodařilo se mi dohledat jak to vlastně bylo. Existují údaje o hlavici 6xMIRV, 4xMIRV a 10xMIRV. Nejde zodpovědně říct co je pravda. Každopádně výše zmíněná verze byla rozmístněna, ale nepřijata oficiálně do výzbroje. K tomu došlo až v 20.listopadu 1978 a to ve variantě 15F143U.
Start R-36M s jednotnou hlavicí a vedle kontejnery s raketami ve výrobním závodě.
Všechny varianty byly vybaveny systémem obrany proti PRO a to na výrazně vyšší úrovni než předchůdce. Klamné cíle údajně dosáhly takové úrovně, že byly od pravých nerozeznatelné. Vyznačovaly se naprosto shodnými balistickými vlastnostmi a ochranou v RL a IČ oblasti. Díky obrovské nosnosti rakety bylo pro tento účel k dispozici dost prostoru a konstruktéři ho dokázali využít.
Rakety byly rozmístňovány do upravených sil po R-36 a nové odpalovací zařízení neslo označení 15P714. Měly hloubku 39m a průměr 5,9m. Původnímu OZ byla odstraněna horní část, silo bylo zevnitř zesíleno vrstvou cca 1,2m, byla nadbetonována nová horní část bez plynových kanálů s extrémně odolným víkem které se otvíralo směrem nahoru. Celé silo tak dosáhlo extrémní odolnosti která se blížila silům pro UR-100N. Raketa byla už od výrobce dodávána ve startovacím kontejneru a v něm uložena do sila na amortizátory. Poté byla raketa natankována, přistrkována bojová hlavice a uzavřeno silo. Od tohoto okamžiku byla v bojové pohotovosti po dobu 10, později 15 let. Nové byly i velitelské stanoviště podobně jakou u UR-100N. Systém velení a předstartovní přípravy byl plně automatický založená na digitálních počítačích jak rakety tak velení.
Přesouvání rakety z přepravního na nabíjecí přepravník, její nabíjení do sila a
přistykování bojové hlavice v klimatizovaném kontejneru.
V souladu se smlouvou SALT I platné od 3.října 1972 nemohly být stavěny nová sila pro pozemní MBŘS. Mohly být použity jen ty jejichž výstavba započala do 1.června 1972. Díky tomu v podstatě bylo ukončeno možné navyšování počtu sil pro těžké MBŘS v Sovětském svazu. Jejich počet tedy dosáhl počtu 308 kusů, jednalo se pouze o sila po R-36 a jejich variantách.
Bojové nasazení R-36M ale netrvalo příliš dlouho a už od roku 1979 začaly být nahrazovány novější variantou. Poslední byly staženy z výzbroje v roce 1982-3.
TTD:
Typ…………………………………..................R-36M
…………………………………….....................15A14
Označení pro odzbrojovací smlouvy..RS-20
Rok zavedení……………………….............1974/1974/1975
Kod NATO…………………………................SS-18 Satan Mod-1/Mod-2
Hmotnost……………………………...............209,2/208,3/210,4t
Délka………………………………. ................34/33.6m
Průměr………………………………................3m
Dolet max……………………………..............11200/15200/10200km
Hlavice……………………………..................1x 20Mt/1x 6Mt/8x1,2Mt MIRV
, to by musely mit trochu jinou úroveň ;)
, to byla svého času bible. Pokud vím tak něco co by stálo za řeč, v češtině, o ničem nevím.
), jednak na knížku by toho muselo být víc a kvalitnější, tohle je opravdu jen na příspěvek do mozaiky, na to nemám data. A autor není opisovač, já žádnou raketu in natura neviděl, já nemluvil s konstruktéry, nemám vlastní poznatky...... pokud bych to udělal, spadl bych na úroveń "autorů" které sám nemusím. Nechme proto tuhle problematiku spát.
