Úvod a konstruktér:
Jestliže v článcích věnovaných mezikontinentálním ŘS UR-100 a Minuteman jsem se věnoval nejpočetnějším strategickým ŘS obou hlavních protagonistů studené války a nastínil vývoj jejich jaderných arzenálů v podobě pozemních MBŘS, tak co takhle si připomenout, že nebylo jen u výše jmenovaných typů?
Vývoj v Sovětském svazu sem popsal v předchozím článku o UR-100 spolu s vývojem této poměrně zajímavé a vývojově rozvětveném MBŘS. Rozhodně se ale nejednalo o jedinou ŘS této kategorie v Sovětském svazu s takto pestrou historií a vývojem, který provázel v podstatě celou dobou, po kterou byly tyto nejhrozivější zbraně v dějinách ve výzbroji. Tou, které se zkusím věnovat dnes, je těžká mezikontinentální ŘS rodiny R-36.
Vývoj nejenom této balistické ŘS je spojen s konstrukční kanceláří OKB-586 pod vedením Michaila Kuzmiče Jangela (Михаил Кузмич Янгель). Toto OKB vzniklo jako samostatná konstrukční kancelář 10.4.1954 reorganizací konstrukčního úseku závodu ć. 586, což byl výrobní závod v Dněpropetrovsku na Ukrajině a nové OKB spadalo pod GKOT ( Národní komisariát obrané techniky), později přešlo do podřízenosti MOM (Ministerstva obraného strojírenství) a příkazem z 6.3.1966 se z něho později stává podstatně známější OKB Južnoe. Postupně se do podřízenosti OKB dostávají další konstrukční kanceláře a v roce 1966 mělo filiálky v Permu a Omsku. Od založení samostatného OKB se jeho hlavním konstruktérem stal zmíněný Michail Kuzmič Jangel.
Tento rodák z dědinky v Irkutské oblasti, akademik a dvojnásobný nositel zlaté hvězdy ještě jako dítě odjíždí do Moskvy, pracuje jako dělník v tkalcovské továrně. V roce 1931 nastupuje jako student Moskevského leteckého institutu a po jeho dokončení v roce 37 nastupuje do konstrukční kanceláře tehdejší jedničky v konstrukční škole Sovětských stíhacích letounů N.N.Polikarpova. Za války pracuje v letecké továrně v Novosibirsku a po jejím skončení pak ve známých KB nesoucích jména A. Mikojana a V.Mjasiščeva. Od roku 1950 je náčelník oddílu NII-88 což je známý institut vývoje raketové techniky, v kterém pracovaly mimo jiné desítky konstruktérů bývalého nacistického Německa. Právě v roce 1950 se NII-88 rozděluje na znovu vzniklé OKB-1 Sergeje Pavloviče Koroljova a v roce 1951 již je Michail Kuzmič jedním z náměstků jeho slavného a asi i známějšího šéfa. Díky relativně krátké době spolupráce těchto dvou slavných raketových konstruktérů je podle mě těžké bavit se o tom, že byl Jangel Koroljovovým žákem, ale velmi brzy se stane asi jeho hlavním konkurentem v oblasti raketových vojenských nosičů.
V květnu 1952 je Michail Kuzmič jmenován ředitelem hlavního vědeckovýzkumného ústavu raketové techniky pod který krom různých vývojových dílen závodů, vědeckovýzkumných institutů spadá i více jak deset samostatných KB a mezi nimi….Koroljovovo OKB-1.
To už jsme ale u 10. dubna 1954 a Michail Kuzmič Jangel jmenován generálním konstruktérem OKB-586. Co se stalo náplní tohoto OKB? No, to na sebe nenechalo dlouho čekat. Totiž již 13.října 1955 je pověřeno vývojem rakety dlouhého doletu. Touto balistickou ŘS je pozdější R-12 o doletu 2000km která se později především ve své verzi R-12U ( provedení odpalované z podzemního sila) stala hlavní jadernou silou Sovětských raketových sil strategického určení pro Evropské válčiště. Ve vrcholu nasazení (1966) těchto ŘS, jich bylo ve výzbroji 608 OZ!!!!! Přijata do výzbroje byla v první variantě v roce 1958. V tomtéž roce je zahájen vývoj následujícího typu BŘS, R-14 o doletu až 4500km. Později především ve verzi U stvořila spolu s R-12 hlavní sily středního doletu a v počtu 97 OZ byla ve výzbroji až do jejich postupného nahrazení mobilní ŘS RSD-10. Poslední kusy těchto raket byly zničeny v letech 1988-1991 v souvislosti se smlouvou o likvidaci raket středního a krátkého doletu podepsané mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.
Dalším stupněm se stal vývoj mezikontinentální ŘS. Výnos RM SSSR o vývoji balistické rakety této kategorie přišel 17.prosince 1956. Výsledkem vývoje tohoto projektu se stala MBŘS R-16. V tomto období již pomalu vrcholil vývoj rakety R-7 a vývoj tohoto období sem zmínil v minulém článku.
Výsledky práce týmu OKB-586: R-12, R-14 (na Kubě) a R-16
Na tomto místě nelze znovu nepřipomenout tragédii na kosmodromu Bajkonur ze dne 24.října 1960. Toho dne se připravoval první zkušební start rakety R-16. Natankovaná raketa o hmotnosti 140t stála na startovacím stole a probíhala předstartovní příprava. V průběhu testů byla zjištěna závada. Jednalo se údajně o celkem banální problém, ale raketa natankovaná cca 100t extrémně zápalného a toxického paliva a okysličovadla měla být podle předpisu paliva zbavena. To mělo být odčerpáno, porucha opravena a opět natankována. K tomu ale nedošlo. Na přímý pokyn velitele dělostřelectva a raketového vojska, maršála dělostřelectva Mitrofana Ivanoviče Nedelina, který si přímo na rampě, několik desítek metrů u rakety rozbalil pracovní stůl a spolu s pobočníky přihlížel přípravám startu. Příčinou bylo naprosto brutální podcenění problému a spěch s jakým zkoušky probíhaly. Celý projekt byl sledován až z nejvyšších míst politického a vojenského vedení Sovětského svazu. Tato chyba měla za následek tragický sled událostí. V době oprav zřejmě palivo a okysličovadlo proniklo do spalovacích komory motoru druhého stupně rakety. Došlo k zážehu jeho motorů a výsledná exploze v okruhu cca 100-120m zabila v podstatě všechny přítomné a zničila startovací pozici. Na místě zahynulo 76 lidí (z nichž 17 byly civilisté) a dalších 16 z 49 raněných podlehlo těžkým popáleninám později v nemocnici. Mezi oběťmi byl maršál Nedelin, Boris Konoplev hlavní konstruktér žízení R-16 pracovníci konstrukční kanceláře, výrobního závodu velené Bajkonuru i vojáci obsluhy OZ. Přímo u zkoušek byl přítomen i M.K.Jangel. Přežil v podstatě náhodou, chvíli před nešťastnou událostí odešel se skupinou konstruktérů a pracovníků OKB mimo rampu. Podle některých údajů na poradu, podle některých si prostě šel zapálit cigaretu. Sám generální konstruktér tragédii velmi těžce nesl, mezi oběťmi bylo nespočet jeho známých a přátel. Pravděpodobně se jedná o nejtragičtější havárii v dějinách Sovětského raketového vojska a je nasnadě, že o havárie a nehody nikdy nebyla nouze.
Výsledek říjnové tragedie: Exploze a její výsledek
Přes všechna zdržení a komplikace byl vývoj rakety R-16 ukončen. Rok po tragédii, 20.října 1961 byla R-16 přijata do výzbroje a 15.června i její šachtová varianta R-16U. Ta startovala jako první Sovětská MBŘS z podzemní šachty. Postupně bylo ve výzbroji až do roku 1977 až 190ks R-16. Většina v povrchovém OZ, zbytek v šachtovém OZ Šeksna-V. Vždy tři šachty cca 60m od sebe se společným VS a nádržemi paliva. I když raketa mohla být delší dobu v pohotovosti s natankovanými nádržemi, nešlo to trvale. Maximální doba v bojové pohotovosti s natankovanými nádržemi byla 30 dnů. K natankování docházelo v okamžiku vyhlášení vyššího stupně bojové pohotovosti. Šachta o průměru 8,3m a hloubce 54,6m měla vnitřní vestavbu o průměru 4,64m ze které raketa startovala. Inerciální navigační systém raketě s hlavicí o ráži 3 nebo 6Mt umožňoval postřelování plošných cílů. Proti R-7 to byl rozhodně pokrok. Byla to raketa srovnatelná s raketami Spojených států první generace.
Vývoj V OKB-586 ale pokračoval a zmíněné projekty nebyly jediné. Vznikl mimo jiné například projekt R-15, což byla raketa určená jako výzbroj ponorek. Po prvních zkouškách byl projekt ukončen ve prospěch R-21. Realizace se nedočkala raketa R-26, což byl vývojový stupeň R-16 ovšem už s hermeticky uzavřenými nádržemi s možností vysoké bojové pohotovosti podobně jako u UR-100. O projektu R-38 sem se zmínil v souvislosti její konkurence k „sotce“.
Vývoj:
Ale nyní k jádru pudla. V roce 1959 firma Martin navrhla USAF variantu těžké MBŘS Titan II a 30.června 1960 byl na její vývoj podepsán kontrakt. Mělo jít o těžkou raketu s vysokým stupem pohotovosti startující ze sila o vysoké odolnosti (20-70kg/cm2). No jo, ale co s tím? Odhad odborníků v Sovětském svazu řekl, že na zničení jednoho takového sila bude nutno minimálně čtyř raket R-16 a odhad končil u 14. Bylo nutno vyvinout nosič o pokud možno vyšší přesnosti, ale hlavně vyšší účinnosti bojové hlavice. To by potřebu raket na jeden Titan snížilo na 1-2 kusy. Vývoj těžké rakety získal zadání. Zájem o tento projekt projevily jak v OKB-586, tak v OKB-52 a aby to nebylo jednoduché v OKB-1 probíhal projekt globální rakety GR-1. Opět začaly obligátní konkurenční boje, podobně jako u lehké rakety ze které vznikla UR-100. Postupně se projekty vytříbily. Čelomej navrhoval svůj projekt UR-200. Jangel projekt R-36. To vše trvalo do roku 1962, v té době také začaly (nebo spíše dřív) úvahy o globální raketě ( Sovětské terminologii se lze setkat i s pojmem „orbitální bombardér“). To znamená raketě o neomezeném doletu. Principem je vynesení na oběžnou dráhu tělesa, které po určité části oběhu (nebo i více) prostě přistane podobně jako kosmická loď kamkoli pod trasou letu. (Pochopitelně s jiným účelem). Zadání k takovému projektu přišlo ze SM SSSR 24.září 1962, ale na projektu se pracovalo již dřív, jelikož již 15.března si Chruščov jako obvykle neudržel pusu na špagátě a zmínil se o tom, že Sovětský svaz bude disponovat prostředkem napadení který nebude potřebovat přelétat pře severní pól, ale kterýmkoli směrem. Jednalo se pravděpodobně (můj názor) o Koroljovův projekt GR-1. Oba konkurenti nabízeli možnost použít svou raketu jako klasickou MBŘS i jako orbitální i jako kosmický nosič.
Úvodní projekt rakety R-36 byl hotov počátkem roku 1962. Předpoklad byl použití dvou hlavic, 8F671 o střelbě na vzdálenost 10000km a 8F672 o menší ráži a pro dolet zvýšený na 15000km. Obě měl vyvíjet KB-11 (Arzamas-16). OKB-456 což je kancelář V.P.Gluška, později vývojem vzniklé KB Energomaš byla zodpovědná za hlavní motory. Systém řízení pak vznikal v Ukrajinském OKB-692, pozdějším KB Elektropriborostrojenija, dnes OAO Chartron pod vedením V.P Sergeeva. Inerciální naváděcí systém měl pocházet z NII-944, pozdější NIIPM in. Akademika V.I.Kuzněcova, R-36 byla první Sovětskou raketou s gyroskopickými plošinami. Pozemní zařízení měl mít na starosti CKB-34, dnešní OAO KB Speciálního strojírenství (KBSM) a pochopitelně další.
Raketa byla dvoustupňová. První stupeň vycházel z R-16 a technologie z R-26. 30% konstrukce byla shodná s R-16U. Poháněn byl třemi dvoukomorovými motory RD-251 od Gluška a jedním čtyřkomorovým RD-68M řídícím, z domácí dílny. Druhý stupeň byl mohutnější než u předchůdce, o stejném průměru jako stupeň první. Nosný motor byl analogem z prvního stupně s označením RD-252 a podobně řídící RD-69M. Palivové nádrže byly podobně jako u UR-100 hermetické, armatury byly membránové a oddělovaly palivové komponenty tak, aby mohla být natankovaná raketa po celou dobu životnosti v bojové pohotovosti. To byl opravdu problém. Palivo a okysličovadlo bylo jako bylo u Jangelových raket zvykem Asymetrický Dimetylhydrazin a Oxid Dusičitý. Všechny svary palivového systému byly prováděny v ochranné argonové atmosféře. Původní životnost v bojové pohotovosti byla 5 roků, později 7,5 roku. Jedná se tedy o systém jako u UR-100, ale ve větším. 16.dubna 1962 bylo rozhodnuto o vývoji rakety R-36, ale souběžně probíhal vývoj UR-200. Práce si vyžádaly značné náklady a čas. Jednalo se o rozsáhlý projekt. 14.února 1963 vyšlo usnesením vlády rozhodnutí o vývoji nových bojových hlavic 8F674 a 8F675, byly těžší, ale výkonnější. Bylo nutno pro ně raketu posílit, takže došlo k prodloužení prvního stupně o cca 1,5m. běžel také vývoj „orbitální verze“ s hlavicí 8F673.
V roce 1963 vydalo MO doplněk k zadání R-36. Jednalo o vybavení rakety radiotechnickými prostředky ochrany proti působení systémů PRO. Šlo o ochranu proti systému Nike Zeus. Úkol vyvinutí systému padl na jeden z oddílů OKB-586 jenž řídil Naum Isaakovič Urev. Jednalo se ale o úkol nový a postupně do něj byly zapojeny desítky odborníků. Od odborníků na balistiku, elektroniku, RL prostředky, výpočetní techniku….. Systém měl za úkol snížit, případně změnit charakteristiku hlavic letících ve střední části trajektorie nad atmosférou a na počátku jejího vnoření do atmosféry v RL a IČ spektru. Byl vyvinut povrch hlavic pohlcující elektromagnetické záření a zároveň tvořící tepelnou izolaci. Na dno hlavice byl umístněn systém měnící charakteristiky hlavice za letu. Hlavice byla doplněna skupinou klamných cílů co nejvěrněji napodobující vlastní bojovou část. Kontejnery s klamnými cíly byly umístněny v horní části druhého stupně rakety, ty byly na konci aktivního úseku lety odpalovány ve směru oddělení vlastní hlavice. Intervaly a počty odpálených cílů byl pro každou raketu individuální. K.M.Jangel sehnal na ministerstvu prostředky pro vybudování stendu, na kterém se zkoušela funkce a charakteristiky jak hlavice, tak klamných cílů. Na věži umístněné vzorky byly sledovány v různých vlnových délkách a spektrech. Zároveň na polygonu Kapustin Jar probíhaly testy na raketách R-12 a R-14 na trasách odkud nemohli být sledovány ze zahraničí. Od roku 1965 pak započaly zkoušky systému i na raketě R-36, ale charakteristiky a prostředky byly upraveny tak, aby se neprozradily a přitom zůstaly zachovány balistické vlastnosti. Systém dostal označení List a hmotnost prostředků byla 272kg. Jednalo o první prostředek tohoto typu v Sovětském svazu a N.I.Urev pak stál za všemi systémy ochrany proti PRO raket pocházejících z Jangelova OKB.
Jen vsuvka: Testy MBŘS v Sovětském svazu probíhali za stálého dohledu průzkumných prostředků Spojených států. Letouny USAF téměř trvale hlídkovaly okolo Kamčatky, kde jsou dopadové polygony a okolo lodí, které vyhodnocovaly testy při dopadech do oceánu. Jakýkoli start byl prováděn pouze v okamžiku kdy nebyla startovací a dopadová oblast pod dohledem průzkumných družic a letouny (RB-52, RC-135….) opustily hlídkovací prostor kvůli natankování. Start pak probíhal v tomto „okně“. V případě ohrožení nějakých dat údajně několikrát došlo k likvidaci rakety.
Pro zkoušky byl vybrán, jak jinak , Bajkonur. Jednak pozemní startovací komplex a jednak šachtový. Pro zkoušky z podzemního sila byl přestavěn zkušební komplex typu Šeksna pro R-16. Jedno ze sil zůstalo, jedno bylo přestavěno pro R-36 a jedno pro UR-200.
Letové zkoušky začaly 28.září 1963 a … výbuch na rampě. Paradoxně kvůli pozemnímu zařízení. 3.prosince první úspěšný start, ale 13.prosince opět výbuch na rampě. Nenaskočily hlavní motory, řídící však ano. Po 12ti startech byly úspěchy a neúspěch půl na půl. No, ale je tu konkurence, pokud se nezačne dařit, je po kontraktu. Jangel šáhl k risku, začal zkoušky na dolet 14000km. To bylo mimo dolet UR-200. 5.srpna 1964 hlavice úspěšně dopadá v obrovské vzdálenosti do oceánu.. úspěch, ale 11.srpna opět neúspěch, 9.září úspěch.
24. září 1964 na polygon přilétá oficiální navrtěna. N.S.Chruščov s předsedou prezidia nejvyššího sovětu L.I.Brežňevem zástupcem UV KSSS I.D.Serbinem a ministrem obrany R.Ja.Malinovským. První cesta vede, k V.N Čelomejovi a k jeho UR-200.. jenže následuje havárie jeho rakety, odpoledne navštíví komplex a expozici S.P Koroljeva a druhý den je na řadě expozice Jangelova. Na pořadu je zkušební start tří R-16 z podzemních sil v minutových intervalech a na závěr zlatý hřeb. Start R-36. Na minutu přesně se raketa zvedá ze startovacího stolu a mizí v nedohlednu. Všichni v napětí čekají na zprávu z lodi plující daleko v Tichém oceánu. Chruščov čte zprávu a bezeslova ji předává Malinovskému. Chyba od cíle je 1,3km. Naprostý úspěch. Samozřejmě, nemusí to nic znamenat, Jangel ale cítí že je rozhodnuto. Má více méně pravdu.
Z počátku roku 1965 je projekt UR-200 ukončen ve prospěch R-36. Je to ale zjednodušení, nemyslím, že byl důvodem jeden nezdařený start, je prostě faktem, že počátkem roku se připravují zkoušky UR-100 a těžká raketa zůstává Jangelovi.
14.ledna 1965 je připraven první start z podzemního OZ, upraveného ze sila R-16 na Bajkonuru. Je to také start z tohoto sila poslední. Raketa se ve hřmotu začne vynořovat ze sila, najednou se zastavuje a padá opět dovnitř. Následuje mohutná exploze 166t paliva a okysličovadla a silo mizí. Silo, teda to co z něj zbylo, je zavoženo pískem ale údajně ještě léta poté z hlubiny unikají páry okysličovadla. Vedlejší silo je přestavěno pro R-36 a z něj v červenci proběhne úspěšný start. Letové zkoušky úspěšně končí a v prosinci 1965 je podepsán příkaz k sériové výrobě.
