Přitom ještě 3.11. nebylo jisté zda celá operace vůbec proběhne. Admirál Jamamoto toho dne prostřednictvím námořního kapitána Kurošimy předložil kompletní plán generálnímu štábu a zdůraznil proč trvá na jeho provedení a zároveň varoval před eventualitou případného nepřijetí.
Nejvyšší námořní důstojníci dokumenty podrobně prostudovali a od Kurošimy si ještě vyžádali doplnění některých detailů. Kapitán, jako jeden z hlavních architektů celého plánu jim po několik dalších hodin vše podrobně vysvětloval a zdůvodňoval. Přesto však nedokázal vyvrátit jejich názor, že lodě jež byly požadovány pro útok budou chybět v operacích naplánovaných v jižním Tichomoří.
Po několika hodinách se Kurošima telefonicky spojil s Jamamotem aby jej seznámil s prozatímními výsledky. Když se vrátil do jednacího sálu, byl podle svědků bledý a jen s obtížemi nalézal slova jimiž by vyjádřil admirálovo prohlášení. Jamamoto jeho prostřednictvím oznámil, že nebude-li jeho plán přijat tak jak je vypracován, bude nucen oznámit společně s celým svým štábem rezignaci na všechny funkce.
Kurošima byl okamžitě odveden do kanceláře zástupce náčelníka generálního štábu námořnictva viceadmirála Itóa. Ten se okamžitě spojil s náčelníkem štábu admirality admirálem Naganem a seznámil jej s nejnovějším vývojem situace. Nagano si vyžádal krátký čas na přemýšlení a o půl hodiny později vyjádřil Jamamotovu plánu plnou podporu.
Tak byl 5.11. císařským hlavním stanem vydán operační rozkaz č.1, na jehož základě vznikl ještě téhož dne již zmíněný Jamamotův rozkaz X.
Z japonského námořnictva bylo vyčleněno 6 letadlových (Akagi, Kaga, Hirjú, Sorjú, Šókaku a Zuikaku) a 2 bitevní lodě (Hiei a Kirišima), 2 těžké (Tone a Chikuma) a lehký křižník (Abukuma). Dále 11 torpédoborců. 27 ponorek (ty vypluly z Kure přímo k Havaji) a 8 tankerů. Celé této síle velel viceadmirál Čuiči Nagumo, leteckou skupinu měli na starosti dva pravděpodobně největší japonští odborníci na námořní letectvo kapitáni Minoru Genda a Micuo Fučida. Na palubách bylo připraveno celkem 353 letadel (143 B5N, 131 D3A a 79 A6M) určených pro samotný útok a dalších 54 Reisenů vzdušné ochrany svazu.
Problémy však byly s výzbrojí bombardérů. Pro střemhlavé stroje nebyla vhodná munice dostatečné ráže. Nejtěžší pumy pro Val měly pouze 250 kg a to bylo málo na vážné poškození bitevní lodě. Proto byly těmto letounům jako cíle určena letiště, sklady PHM, letadlové lodě a pl. dělostřelectvo. Stejně vážný problém však byla munice i pro Kate. Pro potřeby horizontálního bombardování měli Japonci nejtěžší pumy o váze 500 kg, které navíc nebyly vhodné proti pancéřovaným cílům. Pomohla až improvizace. Specialisté námořního arzenálu v Jokosuce vzali standardní lodní protipancéřový granát ráže 406mm, doplnili ho aerodynamickým zakončením zadní části, přidali čtyři stabilizátory a výsledkem byla protipancéřová puma o váze 800 kg. Někdy se uvádí, že byly pro tento účel použity vyřazené granáty ráže 356mm, jejichž pláště dovezli Japonci jako šrot a prý to Američané poznali podle přinýtovaných štítků. Osobně si nedovedu představit, že by Japonci bezdůvodně schovávali odpad minimálně rok, aby jej potom mohli použít při této rychlé improvizaci. A navíc kdo jste viděli dělostřelecký granát na němž je přinýtovaný štítek s údaji o munici?? Největším problémem byla torpéda. Japonské námořnictvo vyzkoušelo několik typů nůžek na stříhání protitorpédových sítí (nic se však neosvědčilo a tak bylo navrženo aby část B5N svými torpédy tyto sítě zničila a potom teprve zaútočí zbylé stroje), nakonec se ukázalo že je Američané nepoužívají kvůli omezení pohybu po základně. Druhou věcí kterou bylo nutné vyřešit byl fakt, že při běžném shozu torpédo většinou rotovalo a navíc se v prvním okamžiku ponořilo mnohem hlouběji než bylo nastaveno. Proto byly přidány malé stabilizátory na příď a zvětšeny i ty zadní. Oba doplňky byly dřevěné a oddělily se po dopadu torpéda do vody. Nebyly to plováky, jak se někdy uvádí, jejich úkolem bylo pouze podélně a příčně stabilizovat torpédo po shozu a zabránit jeho přílišnému ponoření a zarytí do dna mělkého přístavu.
Neméně důležitá role byla v japonském plánu přisouzena miniponorkám. Již 18.11 opustilo námořní základnu v Kure 27 velkých ponorek. 5 z nich neslo miniponorku typu A. Ty měly být vypuštěny večer před útokem, proniknout do Pearl Harboru a v době mezi prvním a druhým náletem zaútočit na zakotvené lodě torpédy (každá měla dvě ráže 450mm).
Co proti tomu mohli postavit Američané?
Zdánlivě mohutné síly. USNavy byla rozčleněna na tři samostatné skupiny – Atlantickou, Pacifickou a Asijskou flotilu. Pacifické loďstvo bylo nejsilnější i přes to, že počátkem roku 1941 byla asi pětina jeho stavu odvelena do Atlantiku. Loďstvo bylo nahrubo rozděleno na bitevní a půzkumné síly a jeho základnou byl Pearl Harbor na havajském ostrově Oahu. 7.12.1941, tedy v den útoku zde kotvilo 6 bitevních lodí, cvičná dělostřelecká (bývalá bitevní)loď Utah, 8 křižníků, 21 torpédoborců a několik desítek lehkých a pomocných plavidel. Všechny letadlové lodě s doprovodem byly v osudné době na moři. Celý svaz disponoval desítkami těžkých protiletadlových děl a stovkami lehkých děl a kulometů. Velitelem této flotily byl admirál Husband Kimmel.
Námořnictvo mělo k dispozici několik desítek letounů jak svých, tak i patřících USMC. Šlo hlavně o létající čluny Catalina, střemhlavé Dauntlesy, několik stíhaček a průzkumných hydroplánů.
Obranu samotného ostrova a tedy i přístavu se zakotvenou flotilou měla na starosti armáda. Pro tento účel bylo na Oahu téměř 43000 vojáků a důstojníků pod velením generálporučíka Waltera Shorta. Jeho podřízení však považovali přidělení na Havaj spíše za stálou dovolenou a podle toho také vypadal výcvik a vybavení. Jednotkám chyběly tanky, těžká polní děla, baterie pobřežního dělostřelectva, desítky těžkých a lehkých protiletadlových děl a asi dvě stovky těžkých kulometů. Místo 23 mil.$ požadovaných na modernizaci letišť a vybudování palebných postavení dělostřelectva dostalo velení jen 350 tisíc.
Ani letectvo nebylo v ideálním stavu. Chyběla dálková průzkumná letadla, nedostatečný počet pilotů nebyl schopen hlídkovat 24 hodin denně a byly problémy s dodávkami náhradních dílů. Stíhací jednotky byly vybaveny letouny P-36A Hawk a P-40B/C Tomahawk, zatímco bombardovací a průzkumné letectvo používalo kromě pár strojů B-17D hlavně několik desítek zastaralých B-18.
Obranu ostrova doplňovalo 5 armádních radiolokačních stanic pokrývajících celou oblast kolem Oahu. Byla to však nově nainstalovaná zařízení a 4 z nich neměla dokončenou montáž anténního systému. Poslední z nich na severním výběžku Kahuku Point na útesu Opana pracovala pouze několik hodin denně a používala se hlavně pro výcvik obsluh.
V souladu s plánem vyplulo celé loďstvo z Hitokappu a zamířilo po určené trase k východu. Základní instrukce pro přesun zněla: Utajení má absolutní prioritu. Bude li loďstvo objeveno tři dny před útokem bez možnosti zabránit tomu, vrátí se hned zpět, při objevení dva dny před dnem X, je rozhodnutí na Nagumovi, v ostatních případech útok proběhne podle plánu. Při setkání s jakýmkoliv plavidlem má být toto zničeno. Pokud dojde k úspěšnému zakončení jednání, bude operace okamžitě zrušena, bez ohledu na datum. Svaz proplouval oblastmi jimiž nevedly prakticky žádné námořní komunikace a navíc větší část cesty zde vládlo velmi špatné počasí, hustá mlha a zimní bouře.
Konečné rozhodnutí o zahájení války padlo 1.12.1941. Všechna další jednání ve Washingtonu byla od tohoto momentu již jen zastíracím manévrem. O den později zaslal Jamamoto Nagumovi smluvený kód „Zahajte výstup na horu Niitaka“. Jako termín útoku byla určena neděle 7. prosince 08.00 ráno (havajského času). 3.12. se utišil vítr, což umožnilo natankování paliva a celá skupina změnila kurz k jihovýchodu.
Jediné čím se Nagumo se svým štábem znepokojovali byla možnost, že Pacifické loďstvo na poslední chvíli odpluje na výcvik. Dostávali sice pravidelné informace od japonského konzula v Honolulu, nikdo ale nemohl zaručit že Američané například v pátek 5.12. neodplují do výcvikového prostoru u ostrova Maui.
Poslední den před útokem byly posádky seznámeny s přesným úkolem operace a piloti se poprvé dostali k velkým plastickým modelům ostrova a základny. Zároveň dostali instrukce na jaké konkrétní cíle se má kdo zaměřit. Podle posledních zpráv rozvědky byly navíc upřesněny počty a pozice nepřátelských lodí. Večer se svaz dostal do vzdálenosti asi 400 mil (přibližně 740 km) severně od Oahu. Na stožár Akagi byl vyvěšen signál: Vzestup a pád říše závisí na této bitvě. Nechť každý koná svou povinnost s největším úsilím“. Byla to kopie posledního rozkazu admirála Nelsona z bitvy u Trafalgaru. Na vrcholku stožáru vlajkové lodě se objevila vlajka pod níž vedl admirál Togo japonskou flotilu do bitvy u Cušimy.
Loďstvo otočilo k jihu, zvýšilo rychlost na 26 uzlů a 7.12. v 05.00 katapultovaly Tone a Chikuma dva hydroplány k průzkumu základny. V 05.30 se svaz dostal do vzdálenosti 275 mil (asi 510 km) od Oahu a Nagumo dal pokyn ke startu první útočné vlny.
Další díly série:
Pearl Harbor - 1.část, úvod
Pearl Harbor - 2.část, miniponorky a útok na letiště
Pearl Harbor - 3.část, hlavní úder
Pearl Harbor - 4.část, výsledky a vyšetřování.
Pearl Harbor - 5.část, co mohli Američané vědět
Pearl Harbor od severu. Uprostřed Fordův ostrov s námořní leteckou základnou, vlevo nahoře ponorková základna a loděnice
Pohled od jihu. Dole doky a loděnice válečného námořnictva. Úplně dole část palivových nádrží.
Pohled přibližně od západu. Uprostřed loděnice, palivové nádrže a letiště Hickam. Vpravo nahoře (jak je ten opar) leží Honolulu.
